Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovec vs. Predátor - 25. kapitola

22.06.2013 (07:30) • Sabienna • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1082×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Sdílet jednu místnost společně s někým, kdo vás ještě nedávno mučil a s dalším, jehož zápach vám ničí dýchací soustavu, to je i pro poloupíra těžká zkouška. Zátěž jednak psychická, ale i fyzická. Dean se zaměstnával sledováním nezáživných seriálů, čímž vlastně zabavoval i nás dva. Čas od času jsem se neovládla a tomu naháčovi jsem věnovala dlouhý, podezíravý, podmračený pohled, kdy jsem detailně zkoumala to, co dělá. Vesměs nedělal vůbec nic. Seděl téměř bez hnutí dál na lenošce, přičemž se postupně sunul do pohodlnější polohy. Asi mu bylo blbý si lehnout rovnou. Že by vlci měli nějaké základy slušného chování? Hodně silně pochybuju…

Když už jsem fakticky nevěděla kudy kam, tak jsem se začala pomalu zvedat z postele, že bych se přemístila vedle, abych ulevila těžce zkoušenému nosu, jenže vtom se místností rozneslo éterické zašustění ptačích křídel. Vzývaný anděl nás poctil svou přítomností. Nejprve táhlým, soustředěným pohledem shlédnul zdejší osazenstvo, a pak se zastavil čelem k Deanovi, který seděl udivený před televizí a nejspíš se nemohl rozhodnout, jaké emoci dát přednost. A ten vlčí pařez vyskočil do pozoru a velice vyjeveně sledoval toho podivína v béžovém baloňáku, který se tu objevil naprosto z ničeho.

„No, co to do hajzlu?” divil se ten vlčí muž a hlasitě zhluboka dýchal, když ho ten náhlý vpád anděla tolik šokoval. Popravdě ho to s děsem v očích ohromilo daleko víc, než předtím mě. No, já jsem byla předtím totiž pod vlivem.

„Lepší nevědět,” klidnila jsem ho se suverénním tónem mazáka, protože jsem tohle již zažila a měla jsem hodně dobrý, vlastně povýšený pocit, že vím, o co ve skutečnosti jde a že on neví a nemá ani šanci na to sám přijít. 

„Cassi,” zdravil Dean anděla překvapeně a už stál na nohách, aby mu mohl hledět přímo z očí do očí. Zato já jsem se zase usadila na postel a trpělivě jsem čekala, co se bude dít. Tohle bude rozhodně lepší a záživnější než ty Deanovy seriály.

„Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho, ale nahoře je totální chaos,” vysvětloval Castiel to ignorování Winchesterových volání o pomoc. Dean se akorát shovívavě ušklíbl, že o nic nejde, ale bylo mi jasné, že teďka od něj bude chtít něco mnohem vážnějšího. Kdyby byl na naší straně samotný anděl, víc bychom žádné vlky nepotřebovali. Pozdě bycha honit.

„Jasně, v pohodě, Cassi. Jsem rád, že seš vůbec tady," dával svoji radost Dean dost znát a úplně celý zářil. To samé mu šlo i zevnitř. Kdybych nevěděla, že jsou se Samem bratři, řekla bych, že jsou bratři oni dva a že při každém dalším setkání to je jako by se viděli po deseti letech. Ty jejich zbožné, citlivé pohledy. Jenom jestli jsem to nevnímala nějak přehnaně.

„Řeknete mi, kde se tu jako vzal?” dožadoval se Jacob vysvětlení a ačkoliv ho všichni zřetelně slyšeli, nikdo se neměl k odpovědi. Jacob zde byl nesporně jako páté kolo u vozu. I když já dost možná taky… Raději se o tom nebudu přesvědčovat, dokud nemám za to, že to tak vskutku je. Zatím jsem se cítila poměrně důležitě. 

„Cassi, budem potřebovat s něčím pomoct,” nadhodil Dean bez průtahů a nezapomněl přidat i naléhavý a nesmlouvavý podtón. Sledovala jsem andělovu tvář, která vypadala poněkud strnule a vypjatě, jelikož vůbec nepoužíval mimické svaly. Kdyby jeho kůže neoplývala tím typickým, narůžovělým, teplým, lidským odstínem, řekla bych, že je to upír. A vůbec celkově podivně vystupoval. Takovým stylem, kterým mě značně děsil.

„S čím?” ptal se Castiel s tím svým hlubokým, zvučným hlasem, který v jistých chvílích rezonoval tak, že neplánovaně budil okamžitou pozornost. Ta dvě jednoduchá slůvka vyslovil se samozřejmostí, smířeností a ochotou, i když ho Dean volal pouze kvůli tomu, že od něj něco chtěl. To ostatně i předtím, když jsem měla na mále. Castielovi to ale zjevně ani trošku nevadilo. Připadal mi takový oddaný a spolehlivý. Ani mě dvakrát neudivovalo, že jsem z Castiela necítila vůbec žádné pocity. Přemýšlela jsem nad tím, jestli vůbec nějaké má. Ale asi ano, když vypadal víceméně spokojeně, jakmile ho Winchesterovi zavolali kvůli nějaké jejich náhlé neodkladné potřebě.

„Chystáme se do boje a tvoje kouzelný ručičky by se nám docela hodili,” vyslovil to na plná ústa, přesně tak, jak to jednoduše je. Ani to Castiela nijak nevzrušilo. Málem mě to zvedlo z měkkého, zahřátého povlečení postele, když se andělovo sytě černé obočí pomalým tempem zvedlo vzhůru v tom gestu značícím pobízivý zájem. Asi to okoukal od lidí.

„Já ty svoje kouzelný ručičky, jak jsi poznamenal, potřebuju do boje u nás,” namítl mu na tu jeho nevybíravou žádost anděl a obočí mu naopak klesalo dolů, až se stáhlo k sobě. Takové hutné podmračení jsem od něj skutečně nečekala.

„Co se děje?” staral se Dean horečně, když anděl na své letargické tváři vyloudil výraz přeplněný obavami a nejistotou. Udivoval mě čím dál víc. Nejprve se zdál takový netečný, ale nakonec se v podstatě ničím neliší. Zajímalo by mě, jestli jsou ostatní andělé taky takoví, anebo jestli se projevují víc nebo naopak míň. Možná bych to neměla chtít vědět, protože by třeba vůči mně nemuseli být tak tolerantní jako tady Castiel. Připadalo mi, že dělá jako bych neexistovala. Pro jistotu.

„Schyluje se k boji. V následujících dnech k tomu dojde,” prorokoval Castiel s tvrdým hlasem, jak už se pravděpodobně viděl někde, kde se bude prát o svůj život. Počkat, můžou andělé zemřít? Věděla jsem, že můžou padnout, ale jestli i zemřít? Zeptám se všeználka Deana, ten bude mít zajisté tu správnou odpověď.

„Takže to nám asi nebudeš moct píchnout, co?” ujišťoval se Dean, když mu Castiel naznačil, že mu asi nebude moct vyhovět. A byli jsme zase tam, kde předtím.

„Jakmile budu moct, tak přijdu,” slíbil neoblomně a přikývnul na to rázně hlavou, aby svůj příslib viditelně potvrdil. Jenže to se beztak nedalo pokládat za nic jistého, takže jsem si nějaké úlevné naděje nedělala. Tyhle myšlenky ve mně vyvolaly pouze další otázky. Jak by nám anděl v našich řadách mohl pomoct? Tedy, jakým způsobem? Určitě by nám nějak mohl pomoct, ani si nedokážu představit, jakou má takový anděl moc, kterou zaručeně může použít dle svého mínění. 

„Kdybys nějak třeba,”

„Musím zase jít. Volají mě,” přerušil Castiel Deanovu řeč u níž bych hádala, že měla nést sdělení o pomoci, kterou by mu Dean hodlal poskytnout. Bylo uklidňující zjistit, že má Dean také jinou stránku, než tu násilnickou. Že se umí i starat.

„Počkej, Castieli,” vyhrkl Dean překotně, dokud ještě nezazněl prudký šustot hebkých ptačích per. Castiel se zarazil v otáčejícím pohybu, který věstil právě ten zmiňovaný zvuk.

„Mohl bys zrušit tu stěnu, kterous vytvořil proti těm upírům?” žádal Dean, protože přemýšlel správně už dopředu. Castiel nijak neotálel a vzápětí zvedal ruku v lokti s prsty připravenými k lusknutí.

„Teď ještě ne! Až tě o to požádáme,” zarazil ho Dean halasně, aby tu zábranu nezrušil moc brzy. Měla bych si to brát osobně? Možná myslel na ty moje vzpurné komentáře, že bych se volterrským dobrovolně vydala, tak to nechtěl pokoušet.

„Dobře,” přitakal stručně Castiel a mírně pokrčil rameny. Přece jenom se nechoval tolik mechanicky, když už před vámi stál o něco déle. Takhle se zdál spíše zpomalený.

„Jinak stačí pozvání,” prozradil Castiel něco, co protáhlo nevědomostí obličej jak mě, tak i Deanovi. Pak již nastalo to zašustění a tmavovlasý anděl zmizel. Nějakou chvilku jsme zůstali ochromení v té poslední pozici a civěli jsme do prázdna. Mě ta jeho návštěva úplně fascinovala. Ovšem jestli takhle andělé nepůsobili na všechny, stejně jako my tím vábivým způsobem.

„Co to má bejt?” chtěl vědět chlupáč, když se z toho jakžtakž vzpamatoval, ale jeho hlas stále bojoval se zaskočením. Vrhal na nás zlověstné pohledy a pořád mohutně funěl. To zvíře se v něm teda nezapře.

„Zeptej se odborníka,” odkázala jsem ho na toho povolaného, který zarputile dumal nad Cassovým závěrečným sdělením o pozvání. Ani si nevšimnul, že na něj smraďoch civí s otazníkem v očích a vyčkává na kýženou odpověď, se kterou už tu nějakou chvíli otravuje. Když se Dean pouze zamyšleně chmuřil, tak jsem se slova ujala zase já.

„Castiel je anděl, ale jestli to někde vykecáš, tak si tě najde a zabije tě,” sdělila jsem mu s naprosto vážným a varujícím zabarvením hlasu, který jsem položila ještě o něco níž, abych tomu dodala větší důvěryhodnosti. Podíval se na mě ale příšerně skepticky, že mi obratem došlo, že se mi to asi nepodařilo. Tolik jsem si na tom dala záležet, až jsem to pokazila. To není pouze lidský neduh, ale i ten pololidský.

„Hezkej pokus pijavice, ale nejsem blbej, abych ti na takovou kravinu skočil,” brblal Jacob naštvaně, když se domníval, že si z něj sprostě utahuju. První část věty byla ryzí pravda, ale právě zrovna tomu asi ze všeho nejmíň věřil. I když ten zbytek měl působit tajemně a děsivě, spíš to vyznělo komicky. Ze mě nikdy nejspíš žádný manipulátor nebude.

„Deane?” oslovila jsem ho tázavě, čímž jsem ho probrala z toho zamyšlení a ještě jsem jeho pohled připoutala k sobě. Zvedl vysoko obočí, jak mě vyzýval, ať pokračuju v tom, co plánuju.

„Řekni tady naháčovi, kdo je Castiel,” nasměrovala jsem ho k vysvětlení, které si ten mračoun nakonec vydupal. Dean se nadechl, ale pak opět akorát vydechl v posunku, že si ten kluk bez trička tolik navymýšlí. Byl tu jako spojka a ne jako zvěd. Trochu si pletl pojmy s dojmy.

„Padlej anděl, syn samotnýho Boha a anarchista,” vyjmenoval Dean všechny jeho nejvýraznější posty, kterými se Castiel vyznačoval. Nejvíc mě šokovala nová informace o tom, že je Castiel syn boží. Vůbec, tyhle ty úvahy o stvořiteli a nebi, nic z toho mi nedávalo smysl, tak proč se tím zaobírat? Stejně mě ale zajímalo, jestli jsou andělé smrtelní. Dostala jsem k tomu prostor, když Jacob strnul s pootevřenými ústy a vykulenýma očima. S tímhle výrazem vypadal tupěji než obvykle. Konečně nějaký výraz, který odpovídá tomu, co má v hlavě.

„Hele, Deane,” poutala jsem znovu jeho rozjitřené vědomí, když se stále snažil přijít na kloub tomu Castielovi sdělení. Stočil hlavu ke mně a zase trpělivě vyčkával, s čím dalším přijdu.

„Můžou andělé vůbec umřít? Víš,… jsou to andělé a…” nechala jsem větu vyznít do ztracena, jelikož jsem ani netušila, jak bych to měla zakončit. Dean se jen ušklíbl a posadil se na své původní místo před televizi. Jestli mám očekávat odpověď, tím jsem si moc jistá nebyla, poněvadž tomu nic nenasvědčovalo. 

„Mají na to svoje speciální andělský zbraně. Jeden takovej nůž mám v kufru auta,” prozradil mi spokojeně, že se s tím může před námi vytáhnout. Pochopila jsem z toho, že taková andělská super zbraň není snadno k mání a vlastnit ji, že to už je něco. Zahuhlala jsem něco nesrozumitelného na odezvu a uvelebila jsem se na posteli, přičemž jsem oči ukotvila na našem vlčím příteli, který dál ztuhle stál a vstřebával předešlé události. Kdo ví, jestli mu to ten jeho chorý mozek vůbec pobere. 

„Pejsánku, místo,” utahovala jsem si z něj, když se pořád ne a ne rozhýbat. Na tohle ale hnedka slyšel. Nejprve to s ním cuklo, když jeho uši zachytily to zesměšňující přízvisko, a pak na mě střelil zlověstně lesknoucíma se očima. Zaznamenala jsem z něj, že se v něm probudil nefalšovaný hněv, který se postupně dral na povrch s tím, když začal pobouřeně supět, přičemž se mu hruď zdvihala rychlejším tempem, než bylo běžné. Očividně jsem ho dost štvala.

„Co kdybys sklapla?” osočil se na mě rozezleně a doopravdy ve mně přitom vzbuzoval pocit podobající se respektu. Vzhledem k jeho výšce, hmotnosti svalů a nadpřirozené síle mě to nakrátko umlčelo.

„Co kdyby ses přestal hloupě ptát, sednul si a dělals, že tu vůbec nejseš? I když to stejně nepůjde, když tak nechutně smrdíš,” nenechala jsem se umlčet ani přes jeho výhrůžný postoj, který mi předváděl v celé své kráse. Kdyby na to přišlo, jeho šance jsou poměrně nízké. Jejich výhoda byla v počtu, takže jeden metamorf to měl proti upírovi nepochybně spočítaný. Já osobně jsem se nikdy s měniči nervala, takže těžko soudit. A taky nejsem ryzí upír, ale stejně bych si čistě objektivně vsadila spíš na sebe. 

„Co kdyby ste sklapli oba dva?” vložil se do mírné roztržky i Dean, když přihlížel že se schyluje k pořádné hádce a nechtěl to nechat zajít příliš daleko. Řekl to tvrdě, výrazně a nekompromisně, takže jsem semkla pevně rty k sobě, aby z nich nic dalšího neuniklo, protože bych nerada viděla, k čemu by přistoupil, kdybychom nedali na jeho slova. Založila jsem si vztekle ruce na prsou a oči jsem zapíchla na obrazovku televize, která mě k sobě přilákala. Jacob se taky uklidnil, usadil se na tom svém místě a očividně trucoval. Stejně jako já.

„Mimochodem, dlužíš mi omluvu,” vzpomněla jsem si znenadání, ale vyřkla jsem to nahlas dřív, než jsem si uvědomila, že bych měla správně mlčet. Dean ale nijak nereagoval, takže jsem statečně pokračovala dál tím, že jsem pohled zabodla do jeho zad a vysílala do nich negativní vibrace. 

„To mluvíš jako na mě?” sykl indián, když natočil hlavu na stranu a nevrle se na mě kabonil přes rameno. Uchechtla jsem se posměvavě a reagovala jsem:

„No ne, tys na to přišel,” pronesla jsem s teatrálním překvapením, čímž jsem poukazovala na tu jeho neuvěřitelně ohromující inteligenci. Přimhouřil dopáleně protáhlá víčka, jak se pokoušel vypadat hrůzostrašně. Samozřejmě mě to nijak nezastrašilo. Proto jsem vytvořila takovou grimasu, aby zřetelně viděl, že mě tohle jeho drsňácké chování absolutně netíží.

„Nemám se ti za co omlouvat,” bránil se Jacob urputně a vrtěl hlavou nad mojí naivitou, že mě něco takového napadlo a že jsem to vůbec vypustila z pusy ven. Myslím, že je docela hodně drzý na to, že tu je coby jako nenápadný společník, od kterého se očekává maximálně zaryté ticho. Opět tím pouze dokazuje, jak pitomý je... 

„Že ne?” zpochybňovala jsem jeho úsudek, který jednoznačně zaváněl subjektivním posouzením, což jsem nehodlala nechat jen tak. Alespoň aby si uvědomil, že v tom lese jakože těžce přestřelil.

„A co ten tvůj agresivní útok v lese?” navedla jsem ho onen incident, který na mě zanechal ošklivé stopy. Především tu velkou modřinu v podobě jeho obří tlapy, které se na moji paži vešla menší část. Ale zmizel, jakmile jsem v nemocnici do sebe nahrnula ty tři jednotky konzervované krve. Krev totiž urychlovala proces hojení. Čerstvá, lidská krev ještě mnohem rychleji. Ty moje rány od Winchesterů se po napití Deanovi krve už zacelovaly, ale ještě pořád byly dost viditelné.

„Bylas na našem území,” odsekl mi s tvrdohlavým přesvědčením, tudíž pro něj vyřízená věc. Proto se taky odvrátil zase pryč, abych to bez potíží pochopila. Ale já jsem se neplánovala takhle snadno vzdát. Měla jsem jakousi bojovnou náladu. Dost možná jsem si toužila vybít svoji nedávno získanou frustraci z toho všeho, co se mi stalo. Anebo mi byl prostě ten svalovec natolik nesympatický, že ve mně vyvolal tuhle nepříjemnou stránku, kterou vypustil ven zrovna Dean. S ním jsem se do křížku víc pouštět neplánovala, protože jsem byla fakticky ráda, jak to mezi námi teďka probíhalo. Úplně v pořádku a na tom bych rozhodně nic neměnila.

„Nevěděla jsem, že je to vaše území,” hájila jsem svoji pravdu a nulové provinění, přičemž jsem zdůraznila slůvko vaše, které on vyslovil s takovým posvátným zabarvením. Zapálen pro věc, ale hrozně protivným stylem, že se to ocenit opravdu nedalo.

„Jenže to není můj problém. Ten tvůj krev sající přítel ti to měl říct, než tě vypustil do lesa,” odbyl mě bez špetky účasti a navíc mluvil před sebe, aby mi tím dal na odiv tu již přespříliš okázalou ignoraci. S tímhle jeho nezdvořilým přístupem jsem nekontrolovatelně pěnila. Žádný psí nevychovanec se mnou takhle vybíhat nebude.

Už jsem se nadechovala, že mu na to něco pěkně peprného namítnu, když v tom Deanovi zazvonil mobil. Zazvonil není to správné slovo, přesněji zařval, protože tam měl nastavenou jakousi melodii v tvrdém rockovém stylu. Takže jsem tu svoji neodkladnou řeč spolkla a nastražila jsem uši kvůli druhému hlasu, který se po Deanově pozdravu ihned ozval. Sam volal. Nějakou dobu Dean zadumaně mlčel a kulil zděšeně oči, což zase děsilo mě.

„Co mám dělat?” ptal se Dean bezradně a protáhl nešťastně obličej. Po Samově odpovědi si přiložil ruku na ústa a stáhl ji dolů s tím, že je otevřel. Cítila jsem z něj náhlou bezmocnost, která ho celého prostoupila. Pak se ozvalo pípnutí, když hovor Sam ukončil. Dalších pár vteřin Dean ponechával mobil u ucha, jak byl tím telefonátem na tolik ochromen.

„Deane?” zjišťovala jsem, jak ten hovor zvládnul.

„Dostali Sama. Ti z Volterry ho maj,” konstatoval Dean polohlasem a mrštil mobilem rozlíceně na stůl. Tohle teda rozhodně v plánu nebylo.

Taková oddechovější kapitola, když se pomalinku blíží ten závěřečný boj. Příště se Dean s Bellou budou snažit tuhle nevítanou komplikaci vyřešit. 

Hrozně moc Vám děkuju!! x)) :3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lovec vs. Predátor - 25. kapitola: