Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovec vs. Predátor - 10. kapitola

Lovec vs. Predátor - 10. kapitolaBella se kamarádí s Winchesterovými...

Probudil mě táhlý skřípavý zvuk něčeho pevného po podlaze. Záhy nato jsem si uvědomila, že to pevné je židle, na které sedím a se kterou mě někdo táhne kamsi pryč. Židle se po chvilce s vratkým houpáním zastavila na jakémsi místě, na kterém mě chtěl dotyčný mít. Kolem sebe jsem cítila ten nepříjemný podivný pach, který jsem ucítila těsně předtím, než mě ti dva zpacifikovali. Taky jsem slyšela jeden dech, který se pohyboval kousek ode mě. Vehementně jsem se snažila rozlepit těžká víčka, ale vůbec mě neposlouchala, což vlastně ani nevadilo, protože jsem přesně věděla, s kým mám tu čest. Ale ráda bych se dozvěděla, kde to jsem. Tváře únosců jsem si jasně vybavovala. Byli to ti dva kravaťáci, kteří mě načapali v nemocnici. Vydržela bych je nevidět rozhodně mnohem déle. Když jsem se ale nacházela v jejich držení, znamenalo to jediné… To oni dva jsou lovci. A to zase znamená, že mám hodně velký problém.

Celou dobu jsem víčkům rozkazovala, ať se konečně milostivě rozevřou. Nakonec se víčka pootevřela, ale nebylo mi to absolutně platné, když moje vidění nabralo dvojitého rázu. Asi takhle nějak vidí opilci, co jsem tak pochytila v televizi. Protivný. Celé moje tělo bylo pořád slabé a bezmocné. Odhadovala jsem, že mi v krvi ještě koluje ten jed, co byl na tom hrotu, a který mi udělal v hrudníku nehezkou díru, která se mi mimochodem neustále o své přítomnosti bolestivě připomínala. Co bylo překvapivější, že se jí vůbec nechtělo se zahojit. Měla jsem už horší zranění a ta se zacelovala rychleji. Zvláštní… Naštěstí zvítězil duch nad hmotou a já jsem oči otevřela úplně. Nejdřív jsem ale musela oči řádně promrkat, abych viděla naprosto čistě.

Uviděla jsem jednoduchý strohý pokoj ve stylu lovecké chaty s obrázky vysoké a s chabými imitacemi loveckých zbraní a jiných loveckých potřeb. Krom toho sem tam vykukovaly ze zdi hlavy vycpaných zvířat s těmi mrtvými pohledy. Nevím proč, ale děsilo mě to. Proto jsem se raději zaměřila na něco jiného. Netrvalo to dlouho, protože ta nevábná vůně dál okupovala můj již tak otupený nos, u nějž jsem měla dojem zdali ho vlastně vůbec nemám. Když jsem si na něj chtěla sáhnout a zkontrolovat, jestli ho mám nebo ne, tak jsem zjistila, že mám ruce pevně svázané provazem. Vzápětí jsem došla na to, že nohy jsou na tom obdobně. Beru zpět, tohle není jen velký problém, tohle obrovský problém. To je jako rozdíl mezi slonem, který je velký, a plejtvákem obrovským, který je, no, obrovský.

„Kde to…” hlas mi selhal, protože byl oslabený stejně tak jako ten zbytek. Ochraptělý tón, při kterém mi slova v krku nepříjemně drhla a škrábala. Slabě jsem si odkašlala, ale nic se nezměnilo.

„Kde to jsem?” Přece jen jsem ze sebe vyloudila ta tři klíčová slova a taky jsem se přemohla rozhlédnout se kolem sebe s nadějí, že zahlédnu něco zajímavějšího než vytřeštěného jezevce. Uviděla jsem jenom toho menšího s krátkými vlasy, výraznou čelistí a nedbalým strništěm. Toho, který měl obličej daleko udivenější, když mě viděl v té nemocnici. Klečel mi z boku za zády u nohou a cosi tam prováděl.

„Co… Co jste mi… udělali?” dostávala jsem ze sebe otázky se zřetelnými potížemi, protože ten jed na mě pořád působil. Dostával se mi z oběhu hodně pomalu. Zajímalo by mě, co to bylo za driják, když mě to až takhle odrovnalo. Zvednul se prudce na nohy a postavil se přede mě s takovým naštvaným výrazem, až jsem se ho lekla.

„Tak hele, aby bylo jasno. Tady se ptáme my, takže zavři tu svoji krvežíznivou hubu!” zarazil moje vyptávání drsným hlubokým hlasem, který u mě rozhodně vzbudil respekt. Šlo z něj něco děsivého a otřesného. Netušila jsem, co si mám představit pod pojmem lovec, ale ani trochu se mi to nelíbilo. Znala jsem akorát lovce zvěře. Tihle očividně lovili upíry a jim podobné. Hm, trefné, že si vybrali zrovna takovýhle pokoj. Obzvlášť se mi nelíbilo to, že jsem seděla přivázaná k židli, bezradná a neschopná a byla jsem ve společnosti dvou cizích chlapů se svaly a zbraněmi. To jednoho nepotěší…

„Myslela jsem… že… jsme ve svobodném státě... kde si každý… může říkat, co chce,” blábolila jsem si pro sebe polohlasem. Možná proto, že jsem nechtěla ukázat svoji nepopiratelnou nevýhodu, ale zas jsem si nechtěla moc vyskakovat. Nejspíš to hraničilo s hloupou drzostí, ale to mně v ten moment nějak nedošlo. Až teprve když mi ten drsňák věnoval výhružný obličej a následně popadl opěradla židle a naklonil mě i s ní dozadu. Vyděšeně jsem zalapala po dechu. Ve Volteře byly chvíle, kdy jsem si dovolila si pustit pusu na špacír, ale kolikrát nastaly takové momenty, kdy stačilo málo a o jazyk bych přišla. Většinou šlo o ten jazyk. Takové situace jsem se rychle naučila poznat, ale tady jsem ještě nevěděla, co můžu čekat.

„Tys mě asi nepochopila. Jestli nechceš, abych ti s tím pomohl já, tak sklapni. Rozumíš tomu?!” hrozil mi i s tím hrůzným výrazem, kterým mi dokazoval, že nejsem první, kdo dělal potíže, a se kterým si snadno poradil. To mě ale nijak účinně neodradilo, protože jsem pořád nevěděla, za co tu jsem a já jsem to chtěla vědět. Kdyby mi plánovali ublížit, zabít mě, tak by to udělali rovnou. Ta díra v hrudníku se nepočítá. Něco ode mě chtějí, což znamená, že mi nic neudělají, než to ze mě nedostanou. Do té doby jsem nedotknutelná. V nadneseném slova smyslu samozřejmě...

Ten lovec mě po dostatečně dlouhém přímém a intenzivním očním kontaktu, kterým mi snad vypaloval další díru do hlavy, pustil a odporoučel se na druhou stranu místnosti. Pozorně jsem sledovala, co to dělá. Po chvilce bedlivého sledování mi došlo, že by bylo lepší, kdybych se nedívala. Na stůl si totiž začal vykládat všemožné nože a další ostré věcičky a nakonec si vyndal jakousi lahvičku s rudou tekutinou. Jakmile ji otevřel, její vůně mě okamžitě zasáhla do znecitlivěného nosu. Krev, ale měla takový podivný trpký podtón, který moje chutě ihned zarazil. Něco s ní bylo špatně.

„Proto seš tady,” zahuhlal ten surovec, aniž by se na mě podíval. Jeho hlas byl pořád tak chladný, bez jakékoliv stopy zájmu. Dával mi jasně najevo, že tady má navrch on. 

„Cože?” netušila jsem o čem mluví, a tak jsem se přirozeně pídila po vysvětlení.

„Reaguješ i na krev mrtvýho muže. To ti body moc nepřidá,” vysvětlil mi samolibě a začal provokativně namáčet čepele zbraní do té krve, abych to viděla. V kriminálkách by ho nazvali něčím jako sadistou. Ještě jsem přesně neznala ten správný význam toho slova, ale on se mu alespoň přibližoval. Rozhodně. 

„Vůbec nevím, co… to znamená,” vynesla jsem pravdu na světlo, aniž by mi vadilo, že ze sebe dělám nechápavého blbce, jelikož to v mém nynějším stavu nehrálo sebemenší roli. Moc dobře jsem chápala, že jsem v pěkným srabu a že fakticky netuším, jak se z něj dostat. Sama určitě ne.

„Hra na naivku ti taky nepomůže,” nepáral se se mnou a mě vážně nenapadalo už kudy kam. Jak mu dokázat, že mně jeho slova fakt nic neříkají? Jenže on mě viditelně poslouchal jen tak napůl, takže přesný význam mých slov mu unikal. A to jsem se do nich snažila vložit tolik bezradnosti a utrpení. Jeho to ale absolutně nezajímalo. Proto jsem se rozhodla změnit přístup, když tenhle nenápadný neměl žádné kýžené výsledky.

„Já ale… sakra, fakt nevím... co se děje!” vyhrkla jsem rozčileně a dotčeně jsem zavrčela. Ne tak jako to umí upíři, ale jako rozezlený člověk, což vlastně znělo akorát směšně.

„Jasně, zubatko. Říkej si, co chceš, ale všechno tak nějak hraje proti tobě.” Další nejasná odpověď, která pouze nadále trýznila moji už tak špatnou psychiku. Přitížilo se mi tím ještě víc. Hruď mi z téhle bezvýchodné situace nezvykle ztěžkla a žaludek jsem měla jako na vodě. Moje tělo si asi rychleji uvědomovalo, že je zle, na rozdíl od mozku. Ten se stále držel nějaké nemožné spásné naděje.

„Co kdybys mě začal… poslouchat, ty tupče!” dožadovala jsem se jeho plného vnímání s použitím opatrné nadávky, protože jsem usoudila, že na tohle uslyší spíš, když normálně na moje nejisté odpovědi ani otázky nereagoval. Rázem se na mě otočil a měl ve tváři vážně netolerantní výraz s tvrdě zatnutými čelistmi. Zhrozila jsem se, co přijde.

„Víš, vážně nerad opakuju věci třikrát, ale u tebe udělám výjimku, protože máš fakt hezký vlasy. Laskavě už tu hubu drž!” zakřičel na mě poslední větu tak, že ve mně v tu ránu zůstala malá dušička. Beztak jsem se na něj ukřivděně zatvářila a ušklíbla jsem se na něj, aby nepoznal, jak hodně mě tím zastrašil. Takový můj obranný mechanismus, kterému jsem přivykla v Itálii.

Vtom se otevřely dveře od jiné místnosti a z nich vyšel ten druhý. Dlouhán s delšími vlasy, které měl momentálně mokré, a s neskutečně širokými rameny. Vlastně celá jeho postava byla tak… kulturistická. Bacha na steroidy. Nicméně mi nepřipadal tak… odstrašující jako jeho parťák. Každopádně tolik příšerně nepáchl jako tenhle bouchač. Ten odér z toho menšího už mi stoprocentně vypálil uhlovou cestu nosními dírkami až k mozku.

„Co tak křičíš, Deane?” bručel dlouhán a s podmračeným pohledem těkal ze mě na onoho Deana.
„Tady upíří superstar to na mě zkouší. Nechápu, že je furt baví hrát to směšný divadlo,” stěžoval si ten Dean a kroutil nade mnou hlavou. Probodávala jsem ho nerudnými pohledy a kousala jsem se zevnitř do rtu, abych si nechala poznámku na jeho adresu pro sebe. Znala jsem ho sotva pět minut, ale měla jsem ho plné zuby. Ještě chvilku a neudržím se. Kdybych nebyla k té židli přivázaná, tak se neudržím se vším všudy.

„Nejsem upír!” prskla jsem k nim nenávistně a trucovitě jsem sebou cukla, až se se mnou židle mírně zakymácela. Tímhle komentářem jsem ty dva natolik zaujala, že mi věnovali naráz svoje ctěné pohledy. Jednoznačně nechápali.

„Cože?” vypadlo z toho vyššího naprosto konsternovaně.

„Tak znova - nejsem upír!” zopakovala jsem vztekle skrz zaťaté zuby, aby na mě přestali valit oči a pochybovat o tom, jestli slyšeli dobře.

„Jo aha, jasně. A já jsem Paris Hilton, těší mě,” nechtěl mi to věřit Dean a zas do toho přidal ten jeho unikátní humor, který se mi začal pořádně protivit, i když vypustil z těch svých nevymáchaných úst zatím sotva pár vět. Jestli se domnívá, že je vtipný, tak žije v ohromný lži...

„Jsem poloupír!” ujasnila jsem jim trochu zostra, protože jsem si na tom rozdílu celkem zakládala. To kvůli té nenávisti k upírům z Volterry. Cullenovi to změnili, ale pořád to ve mně kdesi dřímalo a zrovna se to vydralo ven, když jsem přihlížela, jak ti dva můj příbuzný druh nesnáší a pravděpodobně se ho snaží zlikvidovat.

„A to je jako co?” reagoval zase Dean, protože ten druhý se tvářil, že ztratil schopnost mluvit, protože se jeho rty na prázdno otvíraly, aniž by z nich vyšla jediná hláska. Pouze na mě vyjeveně civěl a nejspíš si to rovnal v hlavě.

„Jsem napůl člověk a napůl upír,” vysvětlila jsem mu nevraživě. Prostě mi to nebylo příjemné. Další rozdýchávací chvíle ticha, kdy jsem já zase měla čas nabrat dech a sílu. Tahle konverzace mě vyčerpávala, a to jsem na tom celkově nebyla zrovna nejlíp.

„Nechutný,” zhodnotil to, překvapivě, Dean a nevynechal výraz, který naznačoval, že se mu z toho navaluje. Toť jeho názor na poloupíry. Ten druhý se konečně vzpamatoval a už už se chystal otevřít ústa, aby něco řekl, když ho Dean duchapřítomně předběhl. V tichosti jsem zaklela, jelikož jsem nebyla absolutně zvědavá na to, co mi toužil sdělit.

„To je fuk, jestli upír nebo půlupír. Krmí se tak jako tak, takže jednoduchej proces,” zavelel Dean, jenže mně dál unikal význam jeho slov, kterým ale dlouhán viditelně rozuměl. Nad názvem půlupír jsem se kysele ušklíbla, protože zesměšňoval můj původ, na kterém jsem momentálně neviděla nic zlého, jak jsem se nechala unést tou vzájemnou nesnášenlivou rozdílností. Taktéž mi začínala docházet trpělivost, jelikož patrně rozhodovali o mně a mém osudu a já neměla ani ponětí, jak se věci mají. A to jediné, co jsem měla, a to právo se ptát, mi Dean jaksi agresivně odpíral. Ale z jeho bratra jsem cítila trochu jiný postoj. Ne tolik zatvrzelosti a odporu. Z něj vycházelo něco klidnějšího a rozumnějšího. I důvěryhodnějšího, tak mi to alespoň připadalo.

„Přistihli jsme ji akorát v nemocnici. Nemusí to hnedka znamenat, že se krmí na lidech,” vyvracel mu jeho názor ten sympatičtější z dvojice. Dean se podivně zatvářil, že tenhle argument byl z jeho pohledu naprosto marný.

„Same, má rudý oči a dokonce jí nabudila i krev mrtvýho muže!” nesouhlasil Dean a tvářil se opravdu znechuceně. Dostala jsem sto chutí jim skočit do rozhovoru, ale naštěstí mě včas napadlo, že se dozvím daleko víc, když budu mlčky naslouchat.

„Prostě se nejdřív ujistíme! Dobře, Deane? Prosím tě o to,” přesvědčoval ho úpěnlivě Sam a očima ho doslova prosil, i když jsem z něj zřetelně cítila, že se mu to poněkud příčí takhle žadonit. Nějakou dobu si vyměňovali tvrdohlavé pohledy, a tak jsem tomu hodlala udělat přítrž, když už to trvalo příliš dlouho.

„Já jsem ještě pořád tady,” zvolala jsem k nim s pitvořivým hlasem a nuceně jsem se na ně zeširoka usmála. Ten jed ze mě dělal cvoka. Takhle prostořeká jsem nikdy moc nebyla, ale líbilo se mi to, protože se to ani trošku nepodobalo té ufňukané zlomené chudince, se kterou Volterra zametala. Odhadovala jsem, že tohle odvážné chování ve mně vzbudil Emmett. Několik dnů strávených v jeho společnosti udělalo své. Jenže Emmett je upíří hromotluk s neuvěřitelnou sílou, zato já... jsem já. Tak či tak jsem teďka mohla akorát plácat, protože mi nic jiného nezbývalo.

Zase na mně spočinuly dva páry nepropustných očí. Vydržela jsem je pojmout oba dva, aniž bych ty svoje uvrtala někam jinam, což jsem dělávala častokrát. Nejhorší to bylo vždycky u Edwarda, protože jsem ho vnímala jinak než ostatní. Ale to jsem překonala, takže tohle byla vlastně taková maličkost. Třeba bych to jenom zhoršila, kdybych se chovala jako nějaká padavka. Ti dva se mi jevili jako drsňáci, kteří pro ránu nejdou daleko, zvlášť Dean, a proto mi přišlo nezbytné se proti nim nějak obrnit. Hodlala jsem bojovat. Za sebe, za svoji rodinu a za Edwarda. Další reálná varianta mého chování se mi do hlavy prodrala možnost, že podvědomě spoléhám na Edwarda, který neměl daleko k superhrdinovi. I když superhrdina by se krví živit neměl. Nicméně měl superhrdinské schopnosti, se kterými se dovedl vypořádat téměř se vším.

„Ptal se tě někdo na něco?” odseknul Dean a mračil se na mě tak odpudivě, že jsem se od něj odvrátila, jelikož jsem ten jeho negativní nápor víc vstřebat nesvedla. Navíc jeho jinak docela pohledná tvář nabrala dost zlověstného rázu, který mi nekontrolovatelně připomněl doby Volterry. Takhle se podobně tvářili Caiovi ranaři, když mě mučili.

„Deane, ztiš to nebo nás prozradíš," napomenul ho Sam a věnoval mu jeden káravý pohled, který přisadil o nechápavé pokroucení hlavou, aby víc poukázal na Deanovo zbytečné hulákání. Navenek jsem se tvářila sice statečně, ale ve skutečnosti jsem se ho vážně bála. Vycházelo z něj něco tak... varovného. Raději bych ho neměla pokoušet a možná bych si taky měla některé věci zrekapitulovat. Takže – ti dva jsou ti lovci, o kterých mluvil Carlisle. Našli si mě a zneškodnili mě blbým šípem, který nejspíš namočili do té krve mrtvého muže, o které Dean mluvil, aby mě unesli. A dle jejich konverzace si myslí, že vysávám lidi. Tohle bylo ošklivé nedorozumění!

A pak mě přepadla jedna velice důležitá myšlenka, která mě absolutně vyděsila.

„Co jste udělali s Edwardem?” vyhrkla jsem na ně sípavě, protože se mi nedostávalo dechu, jak jsem překotně dýchala, abych stíhala svůj náhle zrychlený dech. Zase ty jejich nevědomé výrazy.

„S jakým Edwardem? Neznám žádnýho Edwarda. Ty jo, Same?” provokoval mě Dean a schválně do toho zapojil Sama, který ale nevypadal, že by se do toho chtěl nějak zapojit. Proto Dean pokračoval. „Takový divný jméno bych si určitě zapamatoval. A kdo je Edward? Tvůj nemrtvý přítel?" rýpal do mě jízlivě, přičemž se tak posměšně uculoval. 

„Co jste mu provedli?!” tlačila jsem rozzuřená písmenka přes zuby, aby náhodou nepronikla ven ta bezmezná zoufalost, kterou jsem v tuhle chvíli pociťovala. 

„Uklidni se. Nic jsme mu neudělali. Ani nevíme, kde je,” vysvětlil mi Sam s rozvážným hlasem, jako by mě tím chtěl uklidnit. Světe div se, uvěřila jsem mu to, a tak jsem se postupně zklidnila. Zakrátko se moje mysl rozběhla dalším směrem, až skončila u jednoho velice zajímavého nápadu. A to mě dokázalo teprve nezvratně uklidnit. Dokonce mě to naplnilo nepatrnou radostí.

„Co se směješ?” dožadoval se Dean a na hlase bylo znát, že ho to opravdu znepokojuje. Díky němu jsem si teprve uvědomila, že se usmívám jako to pako. Od ucha k uchu. Ale dost možná to bylo moc předčasné. Zatím jsem na tom byla pořád dost mizerně.

„On si pro mě přijde. Nenechá mě tu. A vy mě tu nemůžete jen tak držet. Nic jsem neprovedla. Krmím se, to sice jo, ale z krevní banky. Ale i to se brzo změní, protože se chci živit zvířecí krví. Beztak nikomu nemůžu ublížit. Nemám ani upíří zuby!” osvětlila jsem jim, rázně a přesvědčivě, aby si nemysleli, že jim lžu. Nemínila jsem jim jakkoliv lhát, protože jsem byla poučená, že lhát se nevyplácí. Teď jsem se o tom přesvědčila znova. Lhala jsem Edwardovi a teďka jsem tady. Ta Earlova karma asi fakt funguje...

„To jako vážně? Tohle nejsou žádný debilní Upíří deníky! Vypadám snad jako náctiletá poďobaná holčička, která skočí na všechno?” rozohnil se Dean a já jsem zas na něj akorát tupě zírala, protože jsem opět netušila, o čem to mluví. Jaký Upíří deníky? To jako že si nějaký upír píše deníky?

„Vole, Upíří deníky? Posloucháš se vůbec?” vložil se do toho Sam a koukal na Deana stejně tak nechápavě jako já. V tu chvíli se Dean stáhl a zatvářil se poněkud přistiženě. Protáhl rty, jak se snažil vyplodit nějakou větu, díky které by se z téhle ostudy vykroutil.

„No co. Ne vždycky dávaj v bedně něco lepšího,” zamumlal potupně Dean a pomrkával roztěkaně očima kolem sebe. Nemohla jsem se neušklíbnout tomu výrazu, i když se mi z nějaké zvrácené strany zdál vcelku roztomilý. Na tohle se koukalo mnohem líp, než když se mračil. Moje podezření, že se jedná o nějaký film či seriál, se potvrdilo. Jak to, že to neznám? 

„Mluvím pravdu! Mám v sobě hodně z člověka, i když je to trochu vylepšený,” zopakovala jsem jim svoji původní verzi, jenom s novými informacemi. Na to Sam vytřeštil oči a přistoupil ke mně blíž s takovým mučednickým výjevem na jeho nezvyklém obličeji. Oči mi neustále sklouzávaly k jeho bradě, která byla rozdělená napůl. Trochu komické. 

„Jak se cítíš? Po tom zásahu toho šípu,” staral se, nefalšovaně a bezelstně. To mě taky vyvedlo z míry. Vycházelo to z každého záhybu a póru jeho těla. V jeho společnosti jsem si nepřipadala tak zranitelná. Byl mi o dost víc sympatičtější než Dean.

„Pálí to,” definovala jsem své dojmy z následku toho podlého ataku.

„Jak rychle se ti to hojí?” vyptával se s nějakým záměrem, který mi samozřejmě unikal.

„Dýl než upíři a o něco rychleji než lidi,” pověděla jsem mu dostatečně obsáhle. Když ke mně vztáhnul svoje velké šlachovité ruce, zhrozila jsem se. Vzal mě za kulatý výstřih fialového trička a stáhl mi ho o něco níž. Vzápětí mi docvaklo proč. Aby viděl na tu ránu šípem, která mnou prošla skrz a která mi tam zanechala nevzhlednou díru.

„Ou,” vypadlo ze mě s tím překvapením, co mi to způsobilo. Nic pěkného.

„Ošetřím ti to,” připravil mě na věci budoucí, ale já jsem si zcela nebyla jistá, jestli to doopravdy chci. Než jsem stačila něco říct, už kamsi kvapil a když se znovu objevil, měl jakousi provizorní lékárničku. Dean všechno se zarytým mlčením pouze bedlivě sledoval a zase se tak chmuřil, jelikož se Samovými postupy nikterak nesympatizoval.

„To jako fakt, Sammy?" divil se okázale Dean nad Samovým rozhodnutím ošetřit mi moji ránu, která mě stále pálila. Taky v ní chvílemi stále tak štiplavě pulsovalo. Zkrátka nic, o co bych znovu stála. I když jsem byla o něco bytelnější než lidé a ve Volteře jsem si zažila své, tak jsem na sebe byla vcelku opatrná.

„To jako fakt, Deane," zahučel Sam neoblomně, vrhl na něj jeden přimhouřený pohled, kterým jej varoval, aby se s tím nesnažil nic dělat a už se hrnul ke mně.

Ošetřování mé válečné rány jsem pozorovala skoro jako nezúčastněný divák, jak jsem to dostatečně nevnímala, protože jsem po očku sledovala Deana. Vydržel se kabonit celou tu dobu, až jsem se domnívala, že mu to takhle zůstane. Stejnak se většinou tvářil stejně, takže by to nebyla žádná závratná změna.

„Díky,” šeptla jsem skoro neslyšně, když s tím Sam skončil. Slabě se usmál a šel vyhodit zakrvácené kusy vaty do koše. Cestou si ho odchytil Dean a začal do něj hustit tu svoji bandurskou.

„Příště míň House, víc Seeleyho Bootha!” zasyčel mu naštvaně do ucha a vykrucoval si hlavu nad Samovým soucítěním. Počínala jsem Deana nemít ráda. Sam si nad ním jenom rezignovaně povzdychl, ale přitom jsem z něj cítila to odhodlání se od Deana nenechat komandovat.

„A ty bys měl omezit sledování televize. Vymejvá ti to mozek,” vrátil mu to Sam a odpochodoval zase ke mně. Dean si cosi zamručel neslyšně pod nos, něco o ignorantech a nevděčných sourozencích, a pak se vydal do koupelny, kde se s otočením klíče zamknul. Hned se atmosféra v místnosti vylepšila. Sam se ujal druhé židle, která zatím spočívala u stolu, a přesunul ji přede mě. Následně se na ni posadil s pátravým výrazem v obličeji. Aha. Výslech.

 


Touhle kapitolou jsme se dostali do takové části, kde bude několika kapitolami popsán poměrně krátký úsek, ale troufám si říct, že se tam odehrají celkem dost zásadní věci. A některé se Vám asi líbit nebudou. x))

Opět hrozně moc děkuju, že mě stále podporujete! Mám kapitoly předepsané dopředu, takže by se celkem nic nestalo, kdyby Vás to přestalo bavit, ale snad ne. :D Ještě jednou děkuju!!! ;)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lovec vs. Predátor - 10. kapitola:

 1
7. Mkv
18.01.2014 [0:23]

Hodnej a zlej polda pecka Emoticon taky se mi moc libi ty narazky na serialy je to vtipny hlavne tema denikama tomu nasadil korunu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

23.02.2013 [20:35]

FireElfSkvělé (to není ironie)... Dva natvrdlí pitomci a o nic lepší poloupír. Emoticon Jseš prostě a jednoduše úžesná... To jenom mě nebaví čekat, na další díly... Tak honem další!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22.02.2013 [16:53]

Rena16 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Seb
22.02.2013 [14:45]

Bylo to napínavé, těším se na další. Emoticon Emoticon Emoticon

3. marcela
22.02.2013 [8:57]

Dean je miláček.Nádherná kapitola.Moc se těším na další. Emoticon Emoticon Emoticon

2. BabčaS
21.02.2013 [22:43]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Myfate admin
21.02.2013 [20:40]

MyfateAhoj,
článek jsem Ti opravila, jen si, prosím, dej příště pozor na:

- formátování textu
- zdvojené mezery
- na to –> nato
- čárky (!)
- chybějící interpunkce
- zda-li –> zdali
- zboku –> z boku
- na vrch –> navrch
- svrabu –> srabu
- na půl –> napůl
- ušklíbla si –> ušklíbla se
- na ono Deana –> na onoho Deana
- Takhle konverzace –> Tahle konverzace
- už-už –> už už
- příčí ho takhle –> příčí takhle
- za to –> zato
- krátké/dlouhé pomlčky
- upíří deníky –> Upíří deníky
- interpunkční znaménka (vykřičníky, tečky...) vždy jen tři nebo jedno, nikdy dvě


Děkuji. Myfate Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!