Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovec vs. Predátor - 11. kapitola

27.02.2013 (07:00) • Sabienna • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1231×

 „Jak se jmenuješ?” začal se vyptávat můj oblíbenější z lovců, Sam. Na tváři měl přívětivý, klidný výraz, který mě docela i povzbuzoval. Neplánovala jsem mu cokoliv tajit, ať už jeho otázky měly mít jakýkoliv charakter. Chtěla jsem mu říct všechno, co jsem měla momentálně na srdci, aby se věci konečně uvedly na pravou míru. Sice jsem to nejdůležitější již řekla, ale to pravděpodobně nestačilo, jak jsem po chvilce v jejich společnosti pochopila. Ale možná mě bude Sam poslouchat pozorněji než Dean, a tak ho nebudu muset nijak dvakrát přesvědčovat. Zdál se být víc vstřícný a především mírnější. 

„Isabella, ale stačí jen Bella,” snažila jsem se být zdvořilá, což se mi podle jeho nepatrného pousmátí nejspíš podařilo. 

„Já jsem Sam Winchester a Dean je můj bratr. Víš vůbec, proč seš tady?” promlouval ke mně jak k nesvéprávnému. Síly mi sice pořád scházely, ale s mozkem jsem nic neměla. Alespoň na mě nekřičel jako jeho bratr, který vlastně vůbec jako jeho bratr nevypadal. Žádnou podobu jsem jaksi nezaznamenala. Oba dva byli rozdílní, a to se vším všudy. 

„Já lidi nevysávám!” ohradila jsem se pobouřeně, protože jsem nestála o to znovu slyšet to obvinění. Za tím životem jsem udělala jednu velkou tlustou čáru a zcela čestně můžu prohlásit, že se nic takového opakovat nebude. To v té nemocnici byl takový přešlap, ale v podstatě jsem nic špatného neprovedla. Akorát jsem si tu krev vzala bez Carlisleovy asistence.

„Jenže my nemáme žádný důkaz, který by to potvrdil,” upozornil mě dobromyslně, což mě jenom víc rozhořčilo. Bezradně jsem zaúpěla, protože tahle situace pro mě nevypadala nikterak přívětivě. Žádný důkaz, který by jim to dokázal, nemám, tak jak jim mám vysvětlit, že nejsem žádná krev sající zrůda? Jo, srkám ji místo Coca-Coly, ale nikomu neubližuju, a to je pro ně očividně podstatné. 

„Nemám ani upírský zuby,” připomněla jsem mu značně nevrle a schválně jsem se na něj zářivě usmála, abych tím patřičně demonstrovala svoje tvrzení. Pochopil můj okatý sarkasmus, nad kterým si pouze slabě povzdychl. Asi bych mohla trochu ubrat, když se ke mně chová vlastně slušně. Takhle si totiž určitě nepomůžu.

„Jde to i bez toho,” namítl mi na to, což mě vážně znechutilo, jakmile mi došlo, jaký význam ta slova nesla. Ačkoliv ten způsob, kterým mě sytili ve Volteře, nebyl kdovíjak důstojný, ale tohle bylo něco trošku jiného.

„Jak vám mám dokázat, že mluvím pravdu?" zoufala jsem si nahlas, čímž jsem ve skrytu doufala, že si aspoň kapku pomůžu, aby mi důvěřoval. Nemyslela jsem to vypočítavě, ale už jsem nevěděla kudy kam. Taková drobná stížnost mi nijak zvlášť přitížit nemohla.

„Já... no, víš... potřebujeme slyšet co nejvíc," odpověděl mi přímo, čímž jsem usoudila, že sám neví, jak to zjistit. To mi v mých nadějných vyhlídkách taky zrovna nepomohlo.

„Já jsem na živáčka ani nesáhla od té doby, co jsem se dostala sem. Přísahám!” snažila jsem se vehementně, abych mu do hlavy vnutila, že v tomhle rozhodně nejedu. Tvářil se chápavě a soucitně, ale přesto stále váhal.

„Nevíš něco o tom, že by se tu ztráceli turisti?” položil mi rutinní otázku, což jsem poznala z nezáživného tónu hlasu, ale i tak jsem se nad ní usilovně zapřemýšlela. Moje odpověď však zněla jasně.

„O tom, co se děje ve Forks, nemám ponětí,” odvětila jsem mu mrzutě, přičemž jsem na něj přísně pohlédla, aby ho nenapadlo se třeba ujišťovat. Sam krátce semkl rty k sobě a nejspíš přemýšlel nad další otázkou, kterou by mi položil, aby ze mě dostal to, co by ze mě jeho bratr dostal nejpravděpodobněji násilím, které z jeho chování přímo sršelo. Byla jsem skutečně vděčná za to, že naproti mně seděl právě on, protože s Deanem bych určitě ztratila nervy. 

„Ani o těch třech nalezených tělech?” Další otázka, která v mé hlavě překvapivě zapadla do jedné části té velké skládačky. Úplný hlavolam. Že by se kvůli tomuhle Carlisle choval tak podivně? Věděl o tom, že jsou ve městě tihle dva, tak proč by nevěděl o těch mrtvých a ztracených? Ale proč by se s tímhle své rodině nesvěřil? Vždyť na tom nic tak hrozného nebylo. Teda, samo o sobě to samozřejmě hrozné bylo, ale ne natolik, aby si to musel nechávat pro sebe. Jako doktor by měl vědět, že se těm lidem přihodilo něco takového. Nebo v tom bylo ještě něco dalšího? Hm, možná jsem taky úplně vedle. Jenže... To všechno nemůžou být pouhé náhody. To, že na ně nevěřím, s tím absolutně nesouvisí.

„Ne,” utrousila jsem nepřítomně, protože jsem stále přemítala nad Carlislem a jeho chováním. Sam se na mě soustředěně díval a pozorně skenoval každou mou i sebemenší reakci. Tvářil se přitom naprosto nečitelně, takže jsem nepoznala, jestli na mně viděl něco zvláštního. Svoje mimické svaly jsem nikdy moc nehlídala.

„Ty sáčky krve, které se v nemocnici ztrácely, byly pro tebe, že?” pokračoval, pomalu a postupně, jako by mě připravoval na něco horšího. Tyhle otázky mi připadaly lehce všetečné, ale mohly mi třeba pomoct, proto jsem ochotně spolupracovala. Dlouze jsem mu na to přikývla, abych se ušetřila bezpředmětných slov.

„Bello… měla bys mi říct všechno, co víš, i nějaký hloupý detaily, protože pak se bude ptát Dean a on není tak… ohleduplný,” varoval mě s předstihem, i když mě již něco podobného napadlo. Dean tomu prostě odpovídal. Hluboce jsem se zamyslela nad tím, jestli mě ještě něco nenapadne, ale nic tak důležitého jsem neshledala. Samův výraz byl ale tak očekávající, že jsem zabředla do jiných myšlenek, méně závažných. Jak řekl, i hloupý detail.

„Carlisle, Edwardův otec,” Při slově otec Samovi zacukal skoro nepostřehnutelně levý koutek rtů. „Nejspíš věděl dřív než my, že se něco děje, ale nechtěl nám nic říct. Jako doktor v nemocnici asi věděl, že se našly nějaký těla anebo že se ztráceli lidi,” podělila jsem se o tenhle hloupý detail, na nějž Sam protáhl obličej v takovém údivném výjevu, ale zároveň se tvářil, jako že už ví, která bije. Záhy jsem pochopila, že jsem to nejspíš podala poněkud špatně. Co poněkud, strašně špatně. Rychle jsem se nadechla, abych mu tohle nešikovné nedorozumění vyvrátila.

„Tak to není! Carlisle je ten hodný. Jako vůbec první se začal živit zvířecí krví. On určitě nikomu neublížil. Vždyť je to doktor. Zachraňuje lidi a pomáhá jim!” bránila jsem hlavu rodiny opravdu zapáleně. To bylo vůbec to nejmenší.

„Já vím. Věřím tomu,” uklidnil moje náhlé rozčarování. „A věřím tomu, co říkáš,” dodal obratem, načež jsem na něj začala zaskočeně mrkat. Kdybych mohla blbě slyšet, zeptám se ho, aby mi to zopakoval, ale můj sluch se jednoznačně nemýlil. Jeho sdělení mě nesmírně potěšilo, protože mi tak poskytlo jistou naději, na niž jsem se vzápětí okamžitě upnula. Sam mohl být moje jízdenka z tohohle všeho ven. Jenom mu ukázat, že ta jeho důvěra vložená do mě je v pořádku.

„Děkuju,” hlesla jsem vděčně a přinutila jsem se k mírnému úsměvu, který si bezesporu zasloužil. Jeho výraz malinko změknul, ale nevrátil mi to. Pořád byl takový rezervovaný, což jsem ukládala jeho povolání. Každopádně už jsme i takhle pokročili hodně daleko. Za takovou krátkou dobu. 

„S mým bratrem to bude ale asi těžší,” zavedl řeč zase na jeho svérázného sourozence.
„On je takový celý problémový,” poznamenala jsem decentně ublíženě, abych nebyla za úplnou chudinku, jenže to zrovna nebylo nijak příjemné, jak se ke mně předtím choval.

„Je jen opatrný,” omlouval ho z nějakého nevysvětlitelného popudu. Kladla jsem to bratrskému poutu. Sourozence jsem neměla, ale když jsem se dostala do rodiny Cullenových, tak jsem to pochopila. Zanedlouho jsem totiž získala čtyři skvělé přátele, které jsem se bála označit za sourozence, ale teď bych je jinak nenazvala. Esmé a Carlisle mi byli taktéž blízko, ale rodiči jsem je nazývat nemohla. Ty jsem měla a přišla jsem o ně. Esmé s Carlislem jsem považovala spíše za tetu a strýčka. Nicméně byli moje rodina a udělala bych pro ně cokoliv.

„Ale já jsem nic špatného neudělala. Krom toho v té nemocnici,” zrekapitulovala jsem nahlas sama sobě poněkolikáté, ale jemu teprve poprvé. Ani tentokrát jsem na Samovi nespatřila nějaké náznaky zpochybnění. Mým slovům očividně věřil. Přesně tak, jak řekl.

„Není ještě něco, co bychom měli vědět?” ujišťoval se Sam v dobré víře, kterou jsem mu rozhodně za zlou neměla. Horší to bude s Deanem, na něhož bych se měla psychicky připravit. Naposledy jsem se řádně zahloubala do své mysli, jestli mi něco důležitého i méně důležitého neuniklo. Něco mě přece napadlo, i když z mého pohledu to bylo opět zbytečné. Jim by to ale dost možná mohlo pomoct jako předtím ta poznámka o Carlisleovi. Kdybych se tak dozvěděla, s čím jim to pomohlo...

„Předtím než Edward vyběhl z domu, říkal, že cítí přítomnost nějakých dalších upírů,” vzpomněla jsem si na jednu docela zajímavou věc. Znovu ten Samův udivený výraz, ale ještě o něco umocněnější, protože jemu zapadl do té skládačky stejně jako mně. Jestliže tu byli další upíři, tak ty mrtvé měli na svědomí nesporně oni. A možná právě je nám Carlisle tajil, jenomže proč by to neřekl? Chtěl to vyřídit sám nebo čekal, co se bude dál dít? Po chvilce uvažování jsem došla k závěru, že jsem tu skládačku zdaleka nepochopila. Spíš se mi to ještě víc zamotalo. Samé otázky a žádné spolehlivé odpovědi.

„To by mohlo být ono!” zvolal nadšeně a vyskočil na nohy, jako by se nemohl dočkat, až to řekne Deanovi. Ani jsem si do té doby nevšimla, že přestala ve sprše téct voda. Zpětně jsem si uvědomila, že si Dean ve sprše zpíval. A on mě nazval superstar?! Zakrátko vyšel ven Dean a ten příšerný zápach, který z něj předtím vycházel, naštěstí zmizel. Ne že by se mi potom s ním snad mluvilo líp. U něj jsem pouze očekávala neshody a jízlivosti.

„Tak co novýho u naší bledulky?” zajímal se okamžitě a rukama se probíral v krátkých vlasech, ze kterých do všech stran stříkaly kapičky vody. Poté několikrát zatřepal hlavou, aby mu vlasy uschly rychleji.

„Ty těla mají na svědomí pravděpodobně jiní upíři,” shrnul Sam Deanovi to stěžejní, protože zbytek naší konverzace byl vlastně o ničem. Tohle jediné z toho rozhovoru vzešlo. Dean zamručel, skoro ledabyle, jako by ho ani pořádně neposlouchal. Nejenže nevnímal mě, ale i svého bratra. To už bylo na pováženou...

„Říká ona,” obořil se na mě nerudně a díval se na mě tak zaujatě, že to bilo do očí. Co jsem mu, proboha, udělala? 

„Dává to smysl,” bránil mě Sam a já mu jen kýváním hlavy přitakávala. Na víc jsem se neodvážila, abych Deana nesmyslně neprovokovala. Už tohle mi přišlo dost odvážný, protože jemu stačilo málo, aby se vytočil. Třeba ne u někoho jiného, ale u svého rukojmí ano.

„Seš naivní,” osočil se i na svého bratra. Nato se Sam podrážděně zamračil a zkroutil odmítavě rty. Z očí mu šlehaly nebezpečné blesky, kterými stvrdil svůj odlišný názor na moji maličkost. V tenhle moment jsem očekávala další bratrskou přestřelku, protože jsem z obou stran pociťovala potlačované emoce. Sam se cítil nedoceněný a Dean pod povrchem až nezdravě bublal. Byl plný vzteku a odporu. Nemilá kombinace...

„Co tě žere, Deane?” pídil se Sam neodkladně po důvodu Deanova popudlivého chování.

„Nic mě nežere,” prskl Dean vztekle a předsunul spodní čelist bojovně vpřed. Tohle nařčení se mu vůbec nezamlouvalo, když jsem z něj vycítila, že se Sam blíží ke kritickému bodu. Mlčky jsem přihlížela a pokoušela jsem se být co nejnenápadnější, abych to ještě místo Sama neodskákala já.

„Fajn,” zabručel Sam, ale nejenom mně došlo, že to je myšleno jako provokace, na kterou se Dean ihned chytil. „Proč se jí tak zastáváš? Proč se...”
„Jmenuje se Bella,” skočil mu hlasitě do řeči, aby přerušil jeho monolog, který bych si ale zrovna docela i vyslechla.

„Co…? Mně její jméno nezajímá!” hořekoval Dean a očima mě přímo vraždil. Raději jsem pohled stáhla dolů, aby viděl, že nemám problém podřídit se a že mi do jejich roztržky nic není. Tohle bylo mezi nimi.

„Já se Belly nezastávám, jen nechci, abys provedl zase nějakou blbost!” odříkával Sam s téměř hmatatelným trnem hořkosti. Dean se o něj viditelně popíchal, protože se krátce zachvěl, jak ovládal svoje rozčarování a pak vyrazil vzduch nosními dírkami ven.

„Je to upír!” oháněl se nesprávnými fakty a to jsem nehodlala nechat jenom tak.

„Poloupír,” vzkřikla jsem popuzeně a nenávistně jsem ho dlouze sjela očima. Dean si mě naneštěstí nevšímal, jelikož absolvoval zrovna tu svoji chvilku s bratrem, v níž se navzájem drtili zlověstnými pohledy, které jsem se zase nedobrovolně zúčastnila.

„Bydlí v rodině doktora a ten by ji určitě nenechal zabíjet nevinné,” zastával se mě až nějak moc urputně a já skutečně neměla ponětí, odkud to jeho zanícení pramenilo. Nicméně mi byl čím dál sympatičtější. Poznala jsem, že to myslí upřímně, což mě nesmírně těšilo. Na druhou stranu mi to dodávalo jistý pocit větší odolnosti vůči Deanovi. Brala jsem Sama jako svého zastánce. 

„Třeba o tom neví!" zkoušel Dean kdejaké skulinky, které Sam úspěšně svojí paličatostí odrážel. A to Deana štvalo asi ještě víc. 

„Může nám pomoct!” vznesl Sam trumf, který měl Deana ujistit a přetáhnout na jeho stranu. Dobrý tah. Nezdráhala jsem jim pomoct za předpokladu, že se nikomu z rodiny nic nestane. Nikomu z Cullenových se nesmí nic stát. To ať si to raději vybijí na mně, i když bolest zrovna na seznamu oblíbených pocitů nemám. Ve Volteře jsem toho ale podstoupila hodně, tak proč bych neměla zvládnout tyhle dva?

„Půjde po nás její rodina,” nevzdával se Dean a pořád nacházel důvody, aby se mě zbavil. Bylo mi z toho docela mizerně, protože jsem si fakticky nemyslela, že bych si zasloužila zemřít za to, co jsem. Volterra byla minulost a tu měl přece každý z nás. Ne všichni Cullenovi neměli na svých rukách lidskou krev. Svoje hříchy jsem považovala za splacené. Ty jsem si odpykala již na hradě. A zemřít za to, že jsem vysávala nemocniční zásoby, bylo celkem pošetilé.

„Když jim to vysvětlím, tak určitě ne,” vpadla jsem do toho, když jsem měla prostor, protože oba dva kupodivu mlčeli. Sam na to akorát přikývl a Dean se výsměšně zašklebil. Protočila jsem otráveně panenky, i když to asi ani jeden z nich nepostřehl, jelikož se opět věnovali sobě navzájem s těmi neústupnými pohledy.

„Ještě něco?” pronesl Sam bezbarvě a měřil si Deana s nepřesvědčivým výrazem, aby jeho bratr jasně viděl, že ho nijak nezviklal. Dean pouze naprázdno otevíral ústa, jak se pracně snažil přijít na další důvod.

„Jen mi prostě důvěřuj, nic dalšího po tobě nežádám. Nebylo by správné ublížit někomu, kdo si to nezaslouží. Musíme najít ty pravé vrahy, upíry, kteří ty lidi zabili,” žádal ho jako bratr bratra, na což Dean nemohl jinak než souhlasně pokývat. Nejprve ale protočil panenky, aby to Samovi nedaroval bez svých typických grimas, kterými dával najevo svoje mínění.

„Dělej, jak chceš,” podotkl Dean, aby měl nejspíš poslední slovo a tvářil se nadmíru trucovitě. Sam se vítězně ušklíbl a věnoval mi jeden konejšivý pohled, kterým mi sdělil, že už Dean dělat potíže nějakou chvilku nebude. Tak schválně, jak mu to dlouho vydrží. 

„Co hodláš dělat teď, Sherlocku?” vyptával se Dean dopáleně a koukal na bratra s přivřenýma očima, aby zas ukázal, co si o tom všem myslí. Sam se jím nenechal nijak otrávit, a tak se na něj naschvál vřele usmál, aby mu to nějak vrátil. Ty mezilidské vztahy byly vskutku fascinující. A ten jejich obzvlášť za téhle situace, když se v nich mísily ty všelijaké pozoruhodné dojmy.

„Musíme za Cullenovými,” usoudil nakonec mladší bráška, který vzal statečně vyšetřování do svých rukou.

„A ji tu jenom tak necháš?” zaúpěl Dean přehnaně konsternovaně. Hlavně aby pošlapal Samův rozumný záměr, který se mi nemálo zamlouval. Nastal ten správný čas Deana nazvat nějakým výstižným přízviskem. Vůl... Dean byl prostě vůl. Emmett by mi na to určitě namítl, že to bylo dost slabý, ale pro teďka to úplně stačilo. Navíc jsem na nějaké peprné nadávky nikdy nebyla. Také jsem očekávala, že postupně budu přidávat na větší kalibr, protože tímhle to určitě neskončilo. Moc málo na to, aby mě pustili, takže ještě spousta času stráveného s ním.

„Vždyť je pořád plná nebožtíkovy krve, takže se těžko na něco zmůže,” měl na to opět pohotovou odpověď můj oblíbenec. Ani tahle námitka Deana dostatečně neuspokojila. Nepobírala jsem, co ho neustále nutí si něco vymýšlet, ale štvalo mě to. Nevěřila jsem, že by se Deanovi povedlo Sama přemluvit, protože se zatím jevil stále tak umanutý ve svém rozhodnutí. Ještě že tak...

„Co když si pro ni někdo přijde?” nezastavil Dean tok svých dotěrných myšlenek.

„A co mám jako dělat?” zaúpěl Sam a rozhodil rezignovaně rukama, když ho Dean po několika pokusech zahnal do úzkých. Tohle gesto Deanovi na obličeji vykouzlilo samolibý úsměv. Oči mu triumfálně zajiskřily a celkově si to až nestydatě užíval. Ten chlap byl skutečně nesnesitelný! I když to patřilo pouze jeho bratrovi, brala jsem si to osobně i já. Vždyť se mě to týkalo...

„Měl bych nápad,” smiloval se Dean nad svým bratříčkem, ale dožadoval se přímého požádání. Autoritativně se narovnal, založil si ruce na prsou a nasadil nicneříkající výraz, když vyčkával, než ho Sam poslušně požádá. Být Samem, tak ho sbalím do kuličky a nacpu ho do auta, aby měl od něj konečně pokoj. Vysával z lidí život. Byl mnohem víc jedovatý než to, co ze mě udělalo tuhle nemohoucí loutku.

„No prosim,” zamumlal Sam a zahýbal znuděně spodní čelistí, ale lehce jsem na něm poznala, že se mu to těžko říkalo.

„Castieli? Slyšíš mě? Cassi, máme tu pro tebe jednu rychlou prácičku,” volal Dean vzhůru ke stropu a já jsem na něj akorát němě civěla, co mu hrabe. Definitivní zásek u mě nastal, když se zničehonic kousek ode mě objevil chlap v béžovém baloňáku. Celý ten kouzelnický trik doprovázel akorát zvuk mihotání několika párů ptačích křídel. Klesla mi z toho brada o několik milimetrů níž. Není tohle nějaký pitomý sen?

„Co potřebujete?” ozval se velice melodický, ale přitom netečný hlas, který zněl tak… božsky. Pohladil mě jako ten nejjemnější samet. Zapomněla jsem na svoje současné trable a nechala jsem se unést nezvyklým klidem. Seděla jsem tiše jako pěna a špicovala uši, i když nebylo možné, abych něco přeslechla. 

„Co takhle nejdřív – Ahoj kamaráde, jak se vede?” spustil na něj Dean decentně uraženě. Castiel se na něj dlouze podíval, bez odezvy. Dean nad ním ledabyle zavrtěl hlavou a už se nadechoval, že bude pokračovat dál. 

„Ahoj kamaráde, jak se vede?” papouškoval po něm ten Castiel, značně strnule, ale se snahou vyhovět jeho etickým požadavkům. Dean do něj obratem zapíchl svoje velké zelenavé oči, které po téhle Castielově větě nabraly surovějšího rázu. Škoda že jsem tomu chlápkovi v baloňáku neviděla úplně do obličeje, protože bych se zaručeně pobavila. Tušila jsem, že se tváří stejně apaticky, jako mluví. Sam vztyčil v lokti ruku, aby mu zamával na pozdrav.

„Omlouvám se. Poněkud si odvykám, jak trávím většinu času v Nebi,” omluvil se jim Castiel. Vtom mi znova spadla brada a ještě níž. V Nebi? Ono Nebe existuje?! A co on dělá v Nebi? Vždyť v Nebi jsou... On je to anděl? Castiel je anděl? Co se to kruci děje? Andělé existují? Odkdy? Odjakživa? A co Bůh? Je Bůh taky pravý? Proč mě tady potom nechává v rukách těch dvou hrdlořezů? Jo aha, asi proto, že jsem stvoření ďáblovo…

„Nikdy sis nezvyk,” zhodnotil Dean a mávl nad ním rukou. Castiel zarytě mlčel a ani se nepohnul. Působil tak... upírsky. Děsivě. Ale když promluvil, to byl Ráj na Zemi. Tak Castiel je anděl... Tohle šokující zjištění mě naplnilo takovým opojným, slastným dojmem, že všechno není tak ztracené, jak se zdá. Že nějaké ryzí dobro vážně je a že shlíží na to tady dole. Taky že všechno má svůj smysl a že všechno existuje a děje se z nějakého důvodu. Najednou jsem se jako poloupír necítila tak hrozně.

„Znáš nějaké kouzlo, které by žádnou nadpřirozenou potvoru nepustilo přes práh? Ani ven, ani dovnitř?” vyptával se Dean a jak bylo vidno, velice se uznával za tenhle skvostný nápad, což dokazoval především Samovi. Stejnak jsem neměla žádnou šanci se dostat z téhle mučednické židle, natož pak ven, takže si to Dean mohl klidně odpustit.

„Jako které nadpřirozené… potvory?” zaměřoval se Castiel na cílové skupiny, kterou jsem byla zrovinka já. Nadpřirozené byl sice široký pojem, ale když je jednou něco nadpřirozené, tak už je jedno, jestli je to to či ono.

„Třeba upíři,” vyplivl hořce a jako by omylem o mě zavadil pohledem. Jo, vůl.

„Jedno znám,” vyhověl mu anděl, načež z něj začaly vypadávat divná slova ještě divnějším jazykem, který jsem doposud neslyšela. Pak lusknul prsty a měl hotovo. Já jsem měla taky hotovo, ale tak, že se moje dosavadní vnímaní obrátilo o sto osmdesát stupňů. Že mě to ale nenapadlo dřív. Když existuje zlo, tak musí být taktéž i dobro. To je naprosto logické. 

„Díky, Cassi,” poděkoval jako první Sam a vyznělo to doopravdy vděčně, ale když se zaměřil zelenými duhovkami na bratra, spatřila jsem pouze odsouzení nad Deanovým divadlem. Dean Sama ignoroval a jako poděkování si vystačil s nedbalým posunkem rty, které měl mimochodem poměrně zajímavě tvarované. Tenké, ale plné a působily, jako by je záměrně špulil. Trošku vtipné. 

„Pro přátele všechno," použil Castiel známou frázi, ale nečekaně do ní zakomponoval vstřícný podtón. Poté pokynul hlavou na rozloučenou a s tím samým šustěním ptačích křídel zmizel do pryč. Zůstala jsem tam sedět jak opařená a vstřebávala jsem předešlé momenty. Chvíli to trvalo, než jsem se vzpamatovala.

„To… To byl opravdovej anděl?” přeptala jsem se hloupě, ale nedalo mi to. Moje úvahy mohly být mylné, ačkoliv jsem o tom velice pochybovala. Žádala jsem ujištění, nic víc. Dean mě ale opět samozřejmě ignoroval, protože se zabýval něčím jiným. Přešel ke mně, přesněji k posteli, kde počal něco zpod postele štrachat. Sam mi ale duchapřítomně naslouchal a pomalu se chystal k odpovědi, když přestal sledovat Deanovo počínání.

„Ano. Nebo… No, Castiel je syn Boží, ale pak padl a stal se z něj archanděl, protože se vzbouřil proti Nebi, a když i to Nebe padlo, tak se vrátil zpátky, aby ho dal dohromady, takže ho už tak nevídáme. Je to náš dobrý přítel a pomáhá nám, kde se dá,” vyprávěl mi Sam s neskrývanou hrdostí a radostí a já fascinovaně hltala každou slabiku, která vyšla z jeho růžových rtů. Musela jsem uznat, že i ten studený andělský čumák byl sympatičtější než Dean. Castiel byl rozhodně... zajímavý. Ráda bych se s ním znovu setkala a popovídala jsem si s ním. On by mi určitě mohl na pár mých otázek odpovědět. Byl totiž ten typ, který na veškeré dotazy zná odpověď. Ovšemže, když je Castiel anděl.

„Budeš se vybavovat s tvojí novou monster kámoškou nebo půjdeš se mnou?” upoutal na sebe pozornost Dean, když už přešlapoval u dveří a někam hrozně moc pospíchal. Jestli za Cullenovými, tak pospíchat nemusel, protože ti měli času fůru, pakliže nebyli na lovu.

„Vydrž,” povzbudil mě Sam a kvapil za Deanem. Ani jsem nestačila podotknout, že jim mají ode mě něco vyřídit, aby totiž Cullenovi nevyřídili dřív je. Následně jsem jenom zaslechla startování jejich stařičkého auta a jak ten bublavý zvuk mizí za rohem. Tak to jsem tedy zvědavá, s jakou se vrátí... Doufala jsem, že v pořádku, avšak by neuškodilo, kdyby Deana trošku srovnali do latě. Myslel si o sobě, kdo ví jak není světoborný, z čehož by ho kdokoliv z Cullenových svedl raz dva vyvést. Já bych ho z toho sama vyvedla, kdybych netrčela tady. Existuje něco jako Bůh pro náš druh? Asi ne, protože kdyby jo, tak by mě takhle snad netrestal. Snad...

Děkuju Vám! Jste vážně zlatíčka! x) :-*

Adminkám se omlouvám, že jim přidělávám práci s korekcí, ale moje korektorka je jaksi disfunkční a nerada bych nechala holky čekat, když mám kapitoly sepsané do zásoby. Snad se to brzy vrátí do starých kolejí.

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lovec vs. Predátor - 11. kapitola: