Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovec vs. Predátor - 9. kapitola

16.02.2013 (12:45) • Sabienna • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1362×

Dlouhou dobu jsme vedle sebe jen leželi a bez ustání jsme se na sebe dívali. Nechávali jsme se nenasytně naplňovat tím závratným a nebetyčným pocitem z těsné blízkosti osoby, na které vám nesmírně záleží, přičemž víte, že i pro toho druhého jste nanejvýš důležití. Nepoznala jsem nic lepšího a příjemnějšího. Proplétali jsme si vzájemně prsty a vyměňovali jsme si nekonečné pohledy. V těch jeho jsem viděla především něhu, obdiv a neskonalé štěstí. Stačilo mi dívat se na něj a byla jsem v sedmém nebi, ale jinak jsem sama cítila co on.

Občas se mi oči zatoulaly k nebi, abych zjistila, jestli se náhodou  znovu mraky neprotrhají a já zase nespatřím tu nejbizarnější a nejkrásnější podívanou. Zářící Edward mě jednoduše uchvátil. Stále jsem měla před očima tu jiskřící diamantovou kůži, která měnila intenzitu podle síly slunečního záření. Bylo fascinující tomu přihlížet. 

„A co teď?” Sebrala jsem odvahu a přerušila jsem tu nefalšovanou a dosud nepoznanou romantiku, která se mi zapsala hluboko do nitra i mysli. Tak nějak jsem tomu stále nemohla uvěřit. Nebo spíš jsem si připadala jako bych hrála v nějakém filmu, který jsem nedávno viděla. Nebyla to pravda, ale přesto to vypadalo tolik věrně. Musela jsem se štípnout, abych se ujistila, že se mi to nezdá. Kdyby ano, tak by to sice bylo kruté, ale rozhodně ne nečekané. Každopádně se to dělo... A bylo to něco úchvatného. 

„Asi bychom se měli vrátit. Jsme pryč docela dlouho,” upozornil mě Edward, ale zřetelně jsem slyšela tu jistou nevoli, že by musel něco takového dobrovolně ukončit. Taky se mi ten nápad nikterak nezamlouval. 

„Jak dlouho?” ujasňovala jsem si jen tak mezi řečí, i když se zájmem, jak se moje vnímání na nějakou dobu zcela soustředilo pouze na Edwarda. Zapomněla jsem na čas, na okolí, na celý svět. Byli jsme tu jen my dva a nic jiného jsem nebyla schopná vnímat. Ale nic netrvá věčně, že?... No, až na upíří život, když se nic nezvrtne. 

„Několik hodin,” odpověděl mi s milým úsměvem, i když lehounce provinilým. Je jedno kolik hodin to trvalo, protože podstatné bylo, že jsem těch několik hodin strávila s ním a že se během té doby stalo tolik důležitých věcí. 

„A co bude pak?” děsila jsem se příchodu do domu Cullenových, jelikož jsem nějak nevěděla, co se bude dít. Jak se chovat. Tvářit se. Co říkat. Přepadla mě příšerná nervozita, až se mi v žaludku usadil obrovský balvan, který dokonce znehybněl i mě. 

„Co myslíš?” zajímal se Edward a s opravdovým zaujetím sledoval můj rozpačitý obličej. Zatajila jsem dech při uvědomění, že je to skvělý pocit, když se vás někdo ptá, co se mi honí hlavou. Očividně jsem se tvářila víc nápadněji, než jsem se domnívala. Pro Edwarda to bylo zajisté taky něco netypického, protože jako čtenář myšlenek se nemusel na nic ptát, protože si to v hlavě ostatních snadno přečetl. Kdo ví proč tomu u mě tak nebylo. Zatím jsme na to nepřišli. 

„Jak… se budeme chovat před ostatními? Řekneme jim to? Já… Já nevím... Co dělat, prostě nevím,” koktala jsem pomateně, když jsem si to živě představovala, což mně vyhánělo tlak vysoko nahoru. Edward se tiše zasmál a pak se na mě podíval konejšivým, mírným pohledem, načež se ten balvan uvnitř mého žaludku rázem scvrkl na malý kamínek. 

„Alice už to stejně ví," připomněl mi ten podstatný fakt, na který jsem v tom stresu jaksi pozapomněla. Ta panika mě díky tomu decentně přešla, jelikož tímhle uvědoměním padl ten hlavní úkol - říct jim o tom co se mezi námi stalo. Tedy, mně to přišlo podstatné jim to sdělit. V jejich rodině tajemství neexistovala. Krom toho Carlisleova, kterému jsme se zatím na kobylku nedostali. 

„A jo,” zahulala jsem lehce stydlivě, ale moje obavy se naštěstí vytratily úplně. Najednou se mi nechtělo pryč o něco míň. Nicméně bychom se beztak měli vrátit, a proto jsem se švihem posadila, protože bych se jinak nerozhoupala a přemýšlela bych, jak moc velká škoda to bude opustit od téhle překrásné chvíle.

„Běžíme?” napadlo mě s nadšením při vidině, jak si protáhnu několik hodin uleželé končetiny. Odpovědí mi byl stojící Edward hledící na mě z té výšky, kterou bezesporu oplýval. Rty se mi okamžitě roztáhly do úsměvu, ale nohy jsem měla ještě rychlejší. Za chvíli jsme se hnali napříč lesem ke skleněné vile Cullenových. I když Edward se pravděpodobně loudal, protože se musel přizpůsobit mému tempu, které bylo tak o polovinu pomalejší. I tak vypadal mimořádně šťastně. Všechno jsem si maximálně užívala. Všechno dostalo další, nový rozměr. 

Winchesterovi

„Fakticky chceš dřepět před jejich hnízdem a čekat až se někdo z nich uráčí vyjít ven, abys ho mohl odkrouhnout?” zpochybňoval Dean Samův plán, který Sam vnímal jako nejvhodnější, proto se mu ten Deanův posměšný tón ani trochu nelíbil. A tak mu věnoval dlouhý, příkrý pohled, když balil zbraně do brašny. Nechtěl se nijak dohadovat, ale ze svého plánu nehodlal odstoupit. Sice většinou plánoval Dean, ale tentokrát se toho ujal Sam. Především proto, že si ho tenhle případ tak získal jako dlouho žádný. 

„Přesvědčit se, čím se živí,” opravil ho důrazně Sam, protože rozhodně nemínil akceptovat bratrovo chladnokrevné odsuzování. Chápal, že dělá svou práci, a tu dělal dobře, jenže sám nemohl pracovat, aniž by nevěděl, jak se věci mají. Pocitu viny měl již po krk, a tak mínil předejít unáhleným rozhodnutím, se kterými Dean očividně neměl sebemenší problém. Někdo musel být ten rozumný. Dean nad tím jen protočil panenky, popadl sbalený batoh a šel ho uložit do kufru auta.

„A jak bys to chtěl jinak udělat?” pokračoval v rozhovoru Sam už venku, když se s dalším velkým batohem odebral za bratrem k autu. Dean záměrně neodpovídal, protože očekával, že to jeho bratr uhodne sám. Byl velice šikovný v tom si věci domyslet. 

„No jasně, to seš celej ty. Vrhnout se do toho po hlavě, aniž bys přemýšlel nad následky. Víš, že by to byl parádní průser? Vpadnout mezi osm upírů, to je sebevražda!” hudroval Sam, když mu Deanův kamikadze plán s úmyslem z Cullenových udělat hromádku prachu docvakl. Dean se duchapřítomně posadil za volant, aby nemusel dál poslouchat Samovo brblání. Sam se ale nedal. Bleskově si přisedl a už-už se nadechoval, že bude pokračovat tam, kde skončil. Tenhle plán musel Sam Deanovi vytlouct hlavy. Jakkoliv. 

„Kdyby tohle nebyl rodinnej byznys, tak bych byl kaskadér,” rýpnul si Dean do Sama, čímž tuhle debatu kvapně ukončil, ještě než se stihla řádně rozběhnout. Sam vyrazil hlasitě ven nosem přebytečné množství kyslíku, které si nastřádal v očekávání blízké roztržky. Dělalo mu starosti, že Dean tak lehkomyslně riskuje svůj život. Bral Deanovo chování, když se do všeho hnal střemhlav v těch dobách, kdy ho čekalo peklo, protože věděl, že tam skončí tak jako tak, ale teď? Sázel svůj život všanc bezdůvodně. I když, aby mu zas nekřivdil. Mnohokrát se k němu přidal, ale když nebylo zbytí. Jako třeba s těmi Leviathany, kdy ke všemu nevěděli jak na ně. 

„Nejdřív se podíváme, jak je na tom zbytek hnízda. Kdo z nich je na krvi a kdo ne,” rozhodl Sam, protože prostě nehodlal dopustit, že by někomu neprávem ublížili. Dean si na to odmítavě povzdechl a protočil oči, aby ho Sam neviděl, protože zrovna dvakrát netoužil po tom se s ním zbytečně dohadovat. On měl svoji pravdu a ani vlastní bratr mu ji nesvedl vymluvit. Obzvlášť jeho bratr. 

„A co kdybychom…” zkoušel to Dean.

„Prostě tam půjdeme a uvidíme,” nenechal doříct Sam svého bratra, protože taktéž považoval debatu za uzavřenou a počítal stejně s nějakým ulítlým návrhem, který by napadl jenom jeho.

„Nech mě domluvit,” stál si za svým Dean, jelikož se domníval, že jeho nápad stojí alespoň za diskuzi. Sam okázale nereagoval. „A co kdybychom zajali třeba tu bleduli s rudýma očima a dostali z ní, jak se věci mají? Žádný násilí, žádný sekaný hlavy, pouze konverzace na úrovni,” pronesl Dean s teatrálním nadšením, aby dal bratrovi na odiv, že se mu jeho nudný plán zdá pitomý a marný. I přesto se nad tím Sam zamyslel a musel v tichosti uznat, že to má něco do sebe. Především by nemuseli ztrácet čas sledováním dění kolem. A taky by měli informovat šerifa o tom, co zjistili a co zamýšlejí. 

„Tak fajn,” usoudil Sam, že takhle by to klidně šlo. A nehrozilo ani žádné zvláštní nebezpečí, když se jim podaří tu dívku odtrhnout od zbytku klanu. 

„Nemyslel jsem to vážně,” uvedl na pravou míru Dean se zvýšeným hlasem podbarveným důrazem a výsměchem. Zmínil to pouze v žertu společně s rýpnutím do bratra, aby ještě znovu poukázal na absurdnost jeho prvotního nápadu. Jenže když si to v hlavě opět přebral, zjistil, že to vlastně tak špatně nezní. 

„Stejně to uděláme,” nadchnul se Sam novou myšlenkou, která jim měla pomoct odhalit víc.

„Víš, co by bylo bezva?” pronesl Dean s přehnaným zaujetím a vysoko zdviženým obočím.
„Co?” chytil se Sam.
„Kdybys přestal rozhodovat jenom sám a dal prostor i svému staršímu bratrovi, kterej se o tebe už odmala staral a upsal se kvůli tobě ďáblu,” zabrblal Dean uraženě z nedostatečné iniciativy a nastartoval šestiválec, čímž konverzaci jednostranně ukončil. Ani to Sama nezastavilo, aby mu něco neodkladného pověděl.

„Dal bych ti prostor, kdybych si byl jistej, že mi zase za zády neprovedeš nějakou levárnu!” Definitivně ukončil rozhovor Sam, načež se stočil k okýnku, aby z něj směl pobouřeně koukat ven. V autě zavládla mrazivá atmosféra, která se zlehka rozplynula když dorazili k odbočce na lesní cestu ke Cullenovým. Dean se ujal ukrytí Impaly a Sam se s výzbrojí vydal najít správné místo k úkrytu. 

Bella

K mému údivu se k nám v domě při našem příchodu doneslo pouze hrobové ticho. Pravděpodobně zbytek Cullenových trávil svůj volný čas lovem. Tak nějak se mi ulevilo. Necítila jsem se ještě na to čelit těm pohledům, kterými jasně dávali najevo, že ví, co se děje, ale kterými zároveň nedávali najevo v podstatě nic. 

„Asi jsou na lovu,” napadlo totéž Edwarda, jenže moje myšlenky už ubíhaly dál na to, abych na jeho konstatování nějak odpověděla. Možná nám chtěli dopřát soukromí. Chtě nechtě jsem se po téhle myšlence začala červenat, ale to už se na mě zkoumavým pohledem soustředil Edward a já jsem odhadovala, čím jsem si tu pozornost zasloužila. Že by právě tím červenáním?

„Na co myslíš?” ptal se mě rozpustile a zlehounka se na mě usmíval, asi protože si myslel, že mu to pak vyklopím. Omyl.

„Nic důležitého,” odpověděla jsem mu s ledabylým podtónem, který ale svoji důkladností spíš nahrával nevěrohodnosti. Můj mozek okamžitě vyhodnotil, že myšlenky takového typu není dobré odhalovat. 

„Já jen, že se u toho tak červenáš,” nenechal si pro sebe, čímž se mi určitě normální barva nevrátila, ba naopak. A on po mě navíc pořád pomrkával a stál u mě moc blízko, že se mi  ihned prohnalo hlavou, že jsem dlouho necítila tu opojnou chuť jeho božských rtů a že by bylo moc bezva to napravit.

„Vážně, nic důležitého.” Nezviklal mě, ani blízkostí a ani tou nasládlou jemnou vůní, která mě samozřejmě úspěšně omamovala. Povzdychl si a stáhl zadumaně obočí k sobě. Ten dokonalý, andělský obličej narušily nevzhledné vrásky, které mě znepokojily.

„Copak?” ptala jsem se zadumaně.

„Je to… tak frustrující, když vůbec netuším, co si zrovna myslíš. Přečtu myšlenky každému. Člověku, upírovi i měniči, ale tobě ne,” postěžoval si ukřivděně a kysele se ušklíbl, když se mi svěřil s jeho nepříjemným trápením. 

„Já jsem ale poloupír. Možná proto,” napadlo mě obratem, ale on jen pochybovačně zavrtěl hlavou. 

„Nemyslím si, že by to bylo tím,” namítl mi na to a přitom mě hypnotizoval tím svým vzácným pokladem v jeho očích.

„Potkal si snad někdy nějakýho poloupíra?” zajímala jsem se, i když jsem odpověď znala předem. Náš druh byl něco jako tajný oddíl CIA. Existovali jsme, ale nikdo o nás neměl ani ponětí, krom Volterry. Dobře, až tak tajní jsme nebyli, protože zrovna Cullenovi o nás něco málo věděli, ale to asi jenom  proto, že Carlisle jednu dobu sídlil ve Volteře. Sídlo Tří nás drželo pěkně pod pokličkou. 

„Jenom tebe,” uvedl na pravou míru, což mě jaksi samolibě potěšilo, ale řekla bych, že i kdyby potkal, tak by mi to nevadilo. Edward si vybral mě nebo si to vybralo Edwarda. To je jedno. Ta věčná láska potkala i jeho. 

„Tak vidíš,” nasměrovala jsem ho zpátky k nezodpovězené otázce, proč mi nemůže číst v hlavě jako ostatním. Tomu se akorát pokřiveně usmál, což mi způsobilo lehkou slabost v kolenou. Byla jsem příšerně šťastná. Víc už to ani nešlo. Jediná věc, kterou jsem si v životě troufla označit za nemožnou, se stala i mně.

V tom Edward podivně ztuhl a přitom mu jeho nádherný obličej hrozivě ztvrdnul. Něco se stalo nebo se něco dělo. Napjatě jsem vyčkávala, až mi dá vědět sám, abych něco nepokazila, ale trvalo to příliš dlouho.

„Co se děje Edwarde?” děsila jsem se při výhledu do pořád kamenného obličeje bez jakýchkoliv dalších známek existence. Cuknul hlavou a pak se silně podmračil. Signál, že ho dál nemám vyrušovat, proto jsem jenom dál postávala, napnutá jak struna s očima přikovanýma na jeho strnulou tvář. Po chvilce mi došlo, že něco či někoho poslouchá. Taktéž jsem nastražila uši, jestli se mi nepodaří něco zachytit. Všude ale bylo tolik všelijakých zvuků, mezi nimiž jsem nezaslechla nějaký, který by mi alespoň minimálně napověděl. 

„Něco se děje,” zamumlal pološeptem a švihnul očima kamsi před sebe. Pak sebou nerozhodně škubl, jako by chtěl jít, ale něco ho drželo na místě. 

„A co se děje?” dožadovala jsem se odpovědi, která se mi dlouho nedostávala, což mě dost znervózňovalo. Nasadil ještě zamračenější výraz, který mě nefalšovaně vystrašil. A pak zase ten trhavý nejistý pohyb, který mi znovu ukazoval, že neví, zdali má jít nebo ne.

„Cítím jisté... pachy. Taky slyším útržky myšlenek,” odříkával zaraženě, pomalu a dostatečně zpomaleně jako by tomu chtěl vtisknout ještě větší vážnost. Mně hnedka došlo, že je to něco vážného, aniž by cokoliv řekl. 

„Upíři?” napadl mě ten nejhorší scénář. Nepomýšlela jsem na nějaké obyčejné upíry, nýbrž na ty, kterých se obává každý upír či poloupír ve Volteře. Od příchodu sem jsem se toho neskutečně děsila. Útěk z Volterry byl zajisté obdivuhodný výkon, ale stěží by mi mohl tak snadno projít. Za zdmi Volterry, v sídle Tří, jsem platila za Caiovu hračku. Patřila jsem pouze jemu a nikdo jiný na mě  neměl nárok. Oblíbil si mě kvůli mé povaze. Bavilo ho sledovat, jak se držím a vzpouzím, seč mi síly stačí a jak tomu jeho nátlaku následně podléhám. A znovu a znovu, pořád dokola. To odporné zhýralé divadlo, při kterém se na mě tak spokojeně culil. 

„Možná, jenže ten pach...” ponořoval se dál do transu, aby zjistil, co se kolem děje. Mně se ale v ten moment honilo v hlavě tucet možností, jak si mě odvedou zpátky a potrestají mě, přičemž si vymyslí další nové způsoby, jak mě srazit na dno, abych pykala za to, že jsem chtěla konečně začít žít. 

„Zavolám Carlisleovi,” rozhodl se a mě zaplavila taková vlna klidu, ačkoliv se v jeho očích skvělo cosi útrpného a ustrašeného. Ani ne čtvrt sekundy na to vytáčel Carlisleovo číslo. Dalších pár setin trvalo, než to jeho otec zvedl. Počítala jsem s tím, že nám Carlisle nějak pomůže. On byl v rodině takový záchranný bod. Měl vždycky odpověď, kterou dotyčný potřeboval nejvíce slyšet. 

„Carlisle, něco se tady děje. Jsem zmatený… Nemůžu přijít na to, co to má znamenat,” mluvil do mobilu upíří rychlostí, u níž jsem rozuměla každému třetímu slovu. Maximálně jsem se soustředila na jejich rozhovor, abych pochopila, o co jde, ale když jsem se podívala na Edwardův zděšený výraz, tak mě to natolik rozhodilo, že jsem úplně přestala naslouchat. Pak jsem to musela lovit ze své paměti.

„Ve městě jsou prý lovci,” odpovídal Carlisle kvapně, protože jasně slyšel Edwardovu netrpělivost, která prosakovala z každého jeho slova. Asi jsme neměli moc času na zahálení, což mě děsilo ještě víc.

„Lovci?” zopakoval Edward nechápavě a nervózně přešlápl na místě. 

„Nevím, kdo to je ani jak je poznat, ale jsou nebezpeční,” varoval nás Carlisle starostlivě, abychom tu hrozbu nijak nepodcenili. Moje teorie s volterskými upíry se na moment odsunula stranou, protože moje mozkové závity naplno zpracovávaly novou informaci. Jenže jsem neměla žádné další informace, které bych k tomu přiřadila. O lovcích jsem jaktěživ neslyšela.

„Je možné, že by se spojili s upíry?” ptal se Edward s podezřením. Z telefonu se dlouho nic neozývalo. Teprve v tom tichu se do mě opřela ta tísnivá atmosféra, která z téhle situace vyplývala, až se mi z toho stáhlo hrdlo a na hruď jako by se mi posadil nějaký přízrak, který vážil přinejmenším půl tuny. 

„Carlisle?” dožadoval se Edward odpovědi.

„Nevím, synu, vážně nevím. Nikdy jsem se s lovci nesetkal. Ale buďte, prosím, opatrní. Oni moc dobře vědí, co dělají,” nabádal nás Carlisle prosebně, i když s neoblomnou razancí, aby to vyznělo mnohem naléhavěji. Pak Edward hovor ukončil.

„Zůstaň tu, prosím!” vyhrkl Edward zuřivě, krátce se na mě podíval a mě v tom zasáhl silný koktejl jeho emocí, které v tom spěchu nestihl ukrýt. A nestačil ani utlumit rozbouřené nitro, které se zmítalo všemožnými pocity. Strach, zlost, odhodlání. Než jsem to vstřebala, zbyla po něm na pár sekund šmouha. Ochromení z toho šokujícího uzření mě zastavilo na otřesně dlouhou chvíli. Jakmile jsem se vzpamatovala, vyrazila jsem za ním. Nedbala jsem na jeho tklivou žádost, protože to prostě nešlo. Za těchto okolností ne.

Doběhla jsem kamsi do útrob lesa, když jsem se zastavila, protože jsem ztratila Edwardovu stopu. Jasný úsudek se mi vrátil stejně tak rychle, jako se vytratil. Neměla jsem šanci ho dohnat, jestliže nechtěl být dohnán. Zůstala jsem tam trčet v tom podivném tichu lesa, který jindy hýřil životem.  Všechno naznačovalo tomu, že se tu něco zvláštního děje. Nenápadnost by měla být na místě. Skočila jsem do křoví za strom a skrčila jsem se. Skoro jsem nedýchala a ústa jsem měla křečovitě sevřená, abych ovládla tu chuť zavolat jeho jméno. Tak moc jsem se o něj bála. Ta úzkost o jeho život byla stokrát horší, než když jsem se kdysi strachovala o ten svůj. 

Tak moc jsem chtěla běžet dál v pošetilé představě ho najít, ale zároveň jsem se cítila provinile, že jsem neposlechla. Nakonec jsem se umluvila a vrátila jsem se zpátky k vile. Zůstala jsem stát před ní a vyčkávala jsem, jestli se náhodou někdo neobjeví. Nejlépe Edward, který mě tím svým chováním absolutně rozhodil. Zůstat tu takhle sama se mi vůbec nelíbilo. 

Najednou mé bystré uši zaslechly zapraskání větví a zašustění listí někde za mnou po mém levém boku. Zakrátko jsem zaujala útočnou pozici, kterou mě naučili ve Volteře, a hlavou jsem kroutila ze strany na stranu, jestli náhodou někoho nespatřím. Chtěla jsem se otočit vzad, což bylo mé slepé a zatím neprobádané pole, jenže to jsem již nestihla. 

V hrudníku jsem totiž ucítila ostré palčivé bodnutí, které mi obratem začalo rozlévat v žilách mravenčivou horkost. Moje tělo nemožně těžklo a končetiny mě přestávaly poslouchat, takže jsem udělala jeden krok a tím jsem skončila. Ti páliví mravenci v mém krevním oběhu mě nezastavitelně a ohromně rychle trávili. Nechala jsem hlavu spadnout dolů, čímž jsem si všimla tyčícího se šípového hrotu z mé hrudi. Krvácela jsem. A ještě dřív než jsem si to stihla vůbec uvědomit, že padám, jsem ležela na zemi a víčka se mi zmoženě komíhala. Ještě, než jsem upadla do spánku, jsem zastřeně spatřila dva povědomé obličeje a jeden naprosto nechutný odér. Ty obličeje jsem poznala. Takhle ti dva předtím nevoněli… 

Děkuju vám! Sice zájem postupem kapitol o něco opadl, ale s tím se počítá, takže jsem vám vytrvalcům skutečně moc vděčná! Tahle kapitola je v podstatě zlomová. Odteď to bude taková "winchesterovská" část. x) 

Ještě kdyby měl někdo otázky, jak je možný, že Belle ublížili obyčejným šípem. Jen připomínám, že jsem u první kapitoly psala, že jsem skloubila dva různé světy. Tady ta krev mrtvého muže platí jako velice účinná zbraň proti upírům či poloupírům, která jim může ublížit v jakékoliv formě. 

Ještě jednou hrozně moc děkuju! Jste zlatíčka x))

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lovec vs. Predátor - 9. kapitola: