Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lepší zítřky - 5. kapitola

TL5


Lepší zítřky - 5. kapitolaPracháčův kolega a tajně vyslechnutý rozhovor...

5. kapitola

„A proč s námi nemohl jít Edward?“ ptala se Emily, když jsme vcházely do jednoho z mnoha butiků obrovského obchodního centra, ale výjimečně nám nedělal doprovod sám pan pracháč, nýbrž jeho mladší sestra, která se dalšího dne ráno objevila na prahu domu.

Nápad s nakupováním se mi nezamlouval, nechtěla jsem, aby nám něco kupoval on ani ona a pokud si mě tím chtěl uplatit, o tom víc se mi to příčilo. Jenže když jsem se nad tím důkladně zamyslela, došla jsem k závěru, že všechno je lepší, než být s tím idiotem pod jednou střechou. Už mě nebavilo, jak za mnou pořád dolejzal a chtěl si povídat, ani má snaha ho ignorovat ho neodradila. K jednomu zlepšení ale přece jen došlo a to, že už jsem se nechtěla s Emily vypařit. Řekla jsem si, že u něj zůstanu tak dlouho, dokud nenastřádám dost peněz na náš odjezd ze Seattlu. Věděla jsem, že kdybychom zůstaly tady, hned by nás našel, proto jsem se dospěla k tomuto nevyhnutelnému řešení. Teď už mi jen zbývalo, abych ten opruz z jeho strany nějak vydržela.

Přestala jsem myslet na pracháče a raději se soustředila na Alice a její odpověď na Emilin dotaz. Musela jsem přiznat, že i mě zajímalo, proč tu není.

„Edward si musel jet něco zařídit, víš?“ usmála se mile černovláska na malou. „A do té doby vás mám na starosti já.“

Tak ten parchant si jel něco zařídit a to znamenalo jediné – dům byl v tento moment prázdný. Byla jsem naštvaná. Na něj. Na sebe. Kdybych to totiž tušila, vydupala bych si zůstat v baráku. Mohla bych se po něm pohybovat, aniž bych se strachovala, že na ten jeho bledý ksicht někde narazím. Něco mi ale říkalo, že to udělal naschvál. Schválně nám zajistil hlídání, protože se bál, že bychom mu zdrhly, kdyby nás nechal samotné.

„A co si musel jet zařídit?“ vyzvídala dál Emily a tázavým pohledem visela na Alice, kterou nejspíš její neustálé vyptávání vyvádělo z míry. Že jsem měla pravdu, jsem si ověřila ve chvíli, když se po mně podívala a já v jejích karamelových očích spatřila volání o pomoc. Omluvně jsem jen pokrčila rameny a dál mlčela. 

„To nevím, ale určitě už na tebe bude čekat doma, až se vrátíme,“ odpověděla a s nadějí, že už teď bude Emily mlčet, se obrátila k regálu s vystaveným oblečením. Já ale věděla své…

„A kdy se vrátíme?“

Všimla jsem si, jak Alice poraženě vydechla a svěsila ramena, poté si pak dřepla na zem před Emily. Zadívala se jí do očí a chytila ji za ruce. „Až nakoupíme všechno potřebné pro vás dvě. S Edwardem půjdete nakupovat příště, ano?“

„To by nám ještě tak chybělo,“ utrousila jsem nahlas a nepřístupně si založila ruce na prsou. Tuhle návštěvu obchoďáku jsem brala za první a zároveň poslední, pokud by se to mělo někdy opakovat a k tomu všemu s ním po boku, vrazila bych si raději nůž do prsou.

„Bella nemá Edwarda ráda,“ práskla ta malá potvůrka a já naštvaně zasyčela. Nepochybovala jsem o tom, že tohle už jeho sestra věděla. Byla jsem si jistá, že sám zdroj se už o naší převeliké lásce zmínil a jestli ne, tak si toho musela všimnout sama, protože ani před ní jsem s urážkami na jeho adresu nešetřila.

„Bonzáku,“ zavrčela jsem směrem k té malé cácorce, ale abych jí dokázala, že jsem to nemyslela vážně, přitáhla jsem si ji do náruče a vtiskla jí malou pusu do vlasů. S tichým povzdechem jsem se pak zahleděla na Alice. „Trochu jsme si nepadli do oka,“ objasnila jsem a nervózně se zasmála. Nechtěla jsem ji nějak urazit nebo něco podobného. Ona na rozdíl od něho totiž vypadala v pohodě.

„Bello, to je dobrý,“ mávla rukou Alice a mrkla na mě. „Znám svého bratra a někdy s ním opravdu není k vydržení,“ protočila očima a připsala si tak u mě další bod k dobru. Čím déle jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem se nemohla zbavit myšlenky, že bych v ní mohla mít dobrého spojence, protože ti se vždy hodí. Podvědomě jsem tušila, že jednou toho využiju.

„A prooč?“ ozvala se znovu Emily a nechápavě si nás obě přeměřila zmateným pohledem. „Já to s ním vydržím.“ Někdy jsem jí to, že byla stále nic nechápající dítě, záviděla.

„Protože je to chlap a chlapi jsou všichni stejní, až vyrosteš, poznáš to sama, miláčku,“ povídala jí vesele Alice.

Věděla jsem, že to Alice myslí všechno z legrace, ale při zmínce o růstu, mě polil studený pot. Jako bych si až teď uvědomila, že Emily taková nebude napořád, jednou vyroste a bude žít vlastní život, beze mě. Nechtěla jsem, aby se to stalo. Toužila jsem, aby navždy byla dítětem a byla se mnou. Ale takovou mocí, abych ji udržela malou, jsem nevládla. Musela jsem se s tím smířit, a že to nešlo zrovna lehce.

„Dost už ale bylo klábosení,“ vyrušilo mě ze zahloubání nadšené důrazné zvolání. Trhla jsem sebou a zmateně vyhledala Alice. „Musíme nakupovat, musíme hodně nakupovat. Edward mi nadiktoval, co všechno je potřeba a pokud to nestihneme, bude zle… A já se s ním nerada hádám,“ povzdechla si zoufale, ale zato mně se po tváři rozlil zlomyslný úšklebek.   

Hrdě jsem zvedla bradu. „Tak tuhle maličkost přenechej mně.“

Kdybych věděla, jaká je Alice do nakupování dračice, nikdy bych s ní sem dobrovolně nešla. Naivně jsem si myslela, že nakupovat znamená – přijít, vybrat, zaplatit a odejít, ale dnes díky Alice pro mě pojem nakupování dostalo zcela nový rozměr. No, nelíbil se mi.

Asi po hodině jsem přestala počítat, kolikrát se mě Alice snažila přemluvit, abych si vzala jí vybrané hadry a šla si je zkusit do nějaké převlékací kabinky nebo co. Odmítla jsem, anebo se vymluvila na sádru. Taky jsem poznala, že ve skutečnosti nejsem ten nejtvrdohlavější člověk na světě, Alice mi totiž mohla hravě konkurovat. Po několika pokusech dotáhnout mě tam násilím to vzdala a pak se mnou i nemluvila. Škoda jen, že jí to vydrželo maximálně deset minut, než opět nezahlédla nějaký další super kousek.

Jediný, kdo s ní dobrovolně spolupracoval, byla Emily. Ten mrňous dělal všechno, co ona chtěla a oblíkala si všechno, co Alice vybrala. Překvapilo mě, když si pak sama začala vybírat, co se jí líbí a nelíbí. Neměla jsem ponětí, že má takový smysl pro módu, tohle se totiž o mně říct nedalo.

„Bello, jakou máš ráda barvu? “ chtěla vědět Alice, když jsme si prohlížely společenské šaty – tedy ona prohlížela, já seděla v křesle o kousek dál a nepřítomně zírala prosklenou výlohou ven.

Okolo chodili lidé a já už tolikrát rozmýšlela nad tím, že přiskočím k tomu sklu, začnu do něj mlátit pěstmi a prosit je o pomoc. Zatím jsem svůj plán ještě neuskutečnila, ale to už byla jen otázka času. Pokud by nevyšlo tohle, měla jsem záložní plán a to stoupnout si do dveří a vyčkat, až se samy zavřou. Určitě by to bolelo míň než tohle!

Líně jsem se k ní otočila a pokrčila rameny. „Já nevím,“ zahučela jsem unaveně a zadívala se na svou zelenou mikinu. „Zelenou?“ zkusila jsem, protože jsem vážně nikdy neřešila, jestli je hezčí ta a ta. Celkově mi to bylo jedno. „A není to fuk?“ zamumlala jsem, ale ihned to toužila vzít zpátky, protože tvrdý výraz její tváře mi naháněl hrůzu. Jestli jsem někdy zapochybovala, že pracháč a ona jsou příbuzní, tak teď už ne.

„Ne, není to jedno,“ odsekla a odvrátila se ode mě. Vyjukaně jsem zašilhala k Emily, která si přitiskla dlaně na pusu a tiše se do nich zasmála. Vyplázla jsem jazyk a protočila očima.

„Alice, víš jistě, že jsme tady správně? Protože já nevěřím, že bych někdy v budoucnu potřebovala… tohle.“ Rukou jsem pohodila k vystaveným šatům a oklepala se. Už jen představa, že bych si to měla obléct na sebe, mi naháněla hrůzu.

„Aby ses nedivila, holka.“

„Cože?“ optala jsem se tupě, neboť jsem si nebyla jistá, zda jsem slyšela správně.

„Bello,“ vydechla Alice a ohlédla se po mně, „mít nějaké pěkné šaty ve skříni se vždycky hodí, věř mi,“ kývla na mě významně a já nechápavě zavrtěla hlavou.

„Když myslíš, stejně je nosit nebudu,“ rozhodla jsem se. To samé jsem taky plánovala udělat s víc jak polovinou oblečení, co mi Alice vybrala. Nemohla jsem pochopit, k čemu mi bude desatero svetrů, triček, halenek, mikin, kalhot, sukní a tak dále a tak dále. Co udělám s těmi podpatky, které tajně nabrala v obuvi, jsem pro jistotu nechtěla prozrazovat nahlas.

„Já to nosit budu,“ vykřikla Emily a zazubila se. Alice se zatvářila dojatě, když si přitiskla dlaň na srdce, pak k ní spěšně přiskočila a objala ji.

„Ty jsi moje holka,“ zpívala jí do ucha a stále ji mačkala. Emily nevypadala, že by jí to zvlášť vadilo. Vlastně jsem si nevzpomínala, kdy naposledy jsem ji viděla takhle šťastnou. Možná by jí beze mě bylo lépe, zauvažovala jsem, ale okamžitě tu stupiditu zase vyhnala z hlavy. „Z ní by sis měla vzít příklad, Bello.“

Odfrkla jsem si a odvrátila se od nich. Málem mi spadla brada, když jsem spatřila tu obrovskou hromadu tašek, co se válela nedaleko. Zvědavě jsem se rozhlédla po obchodě, ale když jsem se přesvědčila, že kromě nás tu žádní jiní zákazníci nejsou, musela jsem přijmout fakt, že jsou všechny naše. Nezamlouvalo se mi, kolik peněz se utratilo jen za oblečení. Ty cenovky se prostě nedaly přehlédnout. Přišlo mi to jako plýtvání.

„Proboha,“ vyjekla jsem vyděšeně, když jsem jen tak ze zvědavosti nahlédla do jedné z tašek. Zalovila jsem v ní a ven vytáhla něco, co jsem ani neuměla zařadit. Bylo to celé z krajky a skrz na skrz průhledné. „Co-to-je?“ I s tím čímsi houpajícím se na mém ukazováčku jsem se prudce otočila na Alice.

Tu ale viditelně moje reakce nepřekvapila a s nic neříkající maskou došla ke mně. „Spodní prádlo,“ prskla uraženě a strhla mi ten extra kousek z prstu. S tenkou linkou místo rtů to pak mrskla zpátky do vnitřku tašky.

„A kdo by tohle nosil?“ zděsila jsem se.

Alice po mně šlehla ublíženým pohledem. „Každá žena, Bello, každá,“ zopakovala a odkráčela naštvaně pryč. Uběhlo několik dlouhých vteřin, než jsem se z toho vzpamatovala. 

Založila jsem si tvrdohlavě ruce na prsou a neoblomně zavrtěla hlavou ze strany na stranu. „No já teda určitě ne.“

***

Všechno jednou musí skončit a ani u toho nakupovacího maratonu to nebylo jinak. Měla jsem chuť si prozpěvovat, když se za námi zaklaply dveře od domu a to už bylo co říct. Vyndávání a ukládání věcí do pokojů jsem se nezúčastnila. Hned na začátku jsem Alice jasně vmetla do tváře, ať se mnou nepočítá. Dokonce jsem svolila i k návštěvě salónu, kde jsem nejdřív odmítala na sebe nechat šáhnout, ale nakonec jsme s Alice udělaly kompromis, že si nechám pouze umýt a zastřihnout vlasy. Tím moje povinnost skončila. A ona kupodivu neprotestovala. Jak by taky jo, když jí přitom dělala společnost Emily, ve které jistojistě viděla svou nástupkyni.

Samotnou mě udivilo, jak si to malé dítě dokázalo během tak krátké doby omotat okolo prstu rovnou dva dospěláky. Asi jsem v sobě neměla to kouzlo co ona… A bylo mi to jedno.

Zatímco ty dvě řádily u mě v pokoji, já se toulala po domě. Chvilku jsem se dívala na televizi, ale jelikož tam nedávali nic, co by mě zaujalo, rozhodla jsem se prozkoumat zbytek domu. Z blízka jsem zatím jen poznala obývací pokoj, jídelnu, kuchyň, Emilin pokoj a samozřejmě ten můj a koupelnu a jelikož to byl barák jak kráva, určitě tu toho ještě byla spousta.

Trefila jsem se.

Žasla jsem, když jsem otevřela dveře a za nimi objevila prostornou místnost s bazénem. Nikdy jsme se s Emily v bazénu nekoupaly a o to víc mě to tam lákalo. Tohle ale nebyl můj bazén, nýbrž jeho, takže jsem akorát zklamaně sklopila hlavu a odešla. Líbil se mi, ale před pracháčem jsem si zakázala dávat jakkoliv najevo, že by se mi tu něco byť jen trochu zalíbilo. Určitě by toho pak nějak využil v můj neprospěch. Musela jsem si dávat bacha, co říkám, co dělám, jak se tvářím a jak se chovám.

Jeho pokoj jsem obešla velikou oklikou, jako bych se mohla něčím nakazit. Neviděla jsem, jak to vypadá uvnitř a netoužila po tom. To samé jsem udělala i s jeho pracovnou, co tam dělal, jsem taky nevěděla, ale chodil tam často. 

Další zajímavostí byla veliká knihovna v přízemí. Bylo fascinující vidět tolik knih pohromadě. Číst jsem uměla, ale knížku jako takovou jsem ještě neměla možnost přečíst. Matně jsem si vzpomínala na večery, kdy mi matka před spaním četla pohádky.

U okna pak stál klavír. Došla jsem až k němu a opatrně po něm přejela prsty. Zajímalo mě, zda je tu jen tak pro estetičnost, nebo na něj opravdu někdo někdy hraje. Popravdě jsem si neuměla představit, že by tu třeba po večerech sedal pracháč, prsty mu běhaly po klávesách a domem se linula jemná klavírní skladba. Pousmála jsem se nad tím, protože se mi to bůhví proč zamlouvalo.

Posadila jsem se na stoličku a velice pomalu odkryla klávesy. Zadržela jsem dech. Prsty mě svrběly, vábilo mě to. Tiše jsem tam seděla a upřeně se dívala před sebe, než jsem zase vstala a víko zaklapla. Neudělala jsem to. Možná kdybych to uměla…

Přesunula jsem se jinam, k poličce s vystavenými fotografiemi. Poznala jsem toho doktora z nemocnice – stál u velkého auta a šťastně se usmíval do objektivu. Taky jsem zahlédla Alice s nějakým blonďákem a další neznámé osoby – hnědovlásku a bonďáka, taky blondýnu, která se na jiné fotce tulila k doktorovi. Další ženu, co měla co dočinění s peroxidem, a za ní nějaká věž, její název jsem ale neznala. Musela jsem uznat, že jejich rodina byla opravdu veliká.

Vůbec mě netrápilo, že jsem pracháčovi teď lezla do soukromí a ráda bych se v něm šťourala dál, kdyby se ke mně nedoneslo dupání, jak někdo právě scházel ze schodů.

Vrátila jsem se zpátky do haly a uviděla Alice s plnou náručí nějakého oblečení. Mého oblečení, jak jsem záhy zjistila. Nechápala jsem, co s ním má v plánu. Rychle jsem se pohnula z místa a s nataženými pažemi před sebou jsem té ženské zatarasila cestu.

„To je moje,“ oznámila jsem jí a netrpělivě si založil ruce v bok. Alice se nejprve zahleděla na mé svršky v rukách a pak se usměvavě podívala na mě.

„Já vím.“ Znovu se rozešla a chtěla mě obejít, ale nedovolila jsem jí to. Chytila jsem ji za ramena a tázavě zvedla obočí.

„A co s nimi jdeš dělat?“ trvala jsem na vysvětlení.

„Vyhodit je,“ odvětila s naprostým klidem a já vykulila oči.

„Prosím?“

„Bello, dnes jsme nakoupily hromadu věcí, takže tyhle už nebudeš potřebovat, ale pokud bys s tím měla nějaké problémy, směřuj je k Edwardovi, to byl totiž jeho nápad,“ vysvětlovala mi a bradou přitom pohodila k chodbě, kde se nacházela jeho pracovna.

Zaťala jsem zuby a drtila mezi nimi neslušná slova na jeho adresu. Naštvaně jsem zafuněla, vyrvala Alice z náručí svoje věci a už si to mířila rovnou k němu. Ani jsem nevěděla, že už je tady, což teď bylo dobře. Na srdci jsem měla tolik věcí, které jsem se mu právě teď chystala sdělit. Viděla jsem rudě. Slyšela jsem Alice, jak za mnou volá, ať tam nechodím, ale neposlechla jsem ji.

Uchopila jsem kliku a prudce rozrazila dveře.

„Tak teď mě na chvilku poslouchej, ty nafoukanej idiote,“ vychrlila jsem ze sebe, jakmile jsem ho zpozorovala, jak stojí u okna. Očividně ho můj náhlý vpád sem překvapil. „To, že jsme u tebe v baráku, ti nedává žádné právo, abys rozhodoval o mně a mých věcech, je ti to jasný? Takže pokud si budu chtít něco nechat, tak si to nechám a ty neřekneš ani slovo, protože jestli jo, tak sbalím Emily a odcházím. Rozumíme si?“ ječela jsem na něj jako smyslů zbavená a před obličejem mu mávala svým oblečením.

„Bello, uklidni se -“

„Neříkej mi, co mám dělat!“ štěkla jsem a uskočila před ním, když se mě snažil uchopit za ruku.

Copak nemohl proběhnout jeden den, kdy by bylo všechno v pohodě a nelezl mi na nervy? No, asi ne, jak jsem se právě přesvědčila. Možná byl starší, možná byl vzdělanější, možná byl bohatší, ale to pořád neznamenalo, že se nade mnou musel povyšovat.

„Co se ti nelíbí na mých věcech?“ zeptala jsem se už normálním hlasem a pro uklidnění se zhluboka nadechla. Přesto to ve mně stále bublalo.

„Promiň, ale vůbec nechápu, o čem to tu mluvíš,“ zamračil se a nechápavě rozhodil rukama do stran, poté si je zastrčil do kapes u kalhot. „Nemohli bychom to probrat později? Já teď zrovna nemám čas.“ Vnímala jsem ho jen tak na půl, neboť mě zrovna víc zaujal jeho ohoz. Tentam byly ty obyčejné rifle, tričko a mikina, místo toho měl teď na sobě dokonale padnoucí oblek modré barvy. V tuhle chvíli na něj přezdívka pracháč pasovala líp než kdykoliv předtím.

Teď už jím doopravdy byl. 

„Bello, vnímáš mě?“ Před obličejem se mi něco mihlo a to něco mě donutilo znovu vnímat. Zamrkala jsem a zjistila, že je to jeho ruka, kterou mi mával před očima. Jeho oblečení mě řádně rozhodilo, to jsem musela uznat. Pousmál se, když jsem zabručela ve znamení, že ho beru na vědomí.

„Mám snad jinou možnost?“ zabručela jsem s povzdechem. Neklidě jsem se ošila, když jsem zachytila jeho upřený pohled.

„Ty… vypadáš dobře,“ vypadlo z něj zničehonic a důkladně si mě prohlédl od hlavy k patě. „Sluší ti to.“

Nevěřícně jsem na něj civěla a dokola si přemítala jeho vyřčená slova. Opravdu řekl, že mi to sluší? Slyšela jsem dobře? Nebyla jsem si tím jistá, ale vše nasvědčovalo tomu, že je to pravda. Asi by se slušelo mu poděkovat, ale tohle nebyl můj styl.

„To měla být poklona?“ uchechtla jsem se a naklonila hlavu na stranu. Dostalo mě, když pracháč ani trochu nezaváhal a potvrdil mi to významným přikývnutím. Znuděně jsem zamlaskala. „Tak tu si laskavě strč někam.“ Pobavilo ho to. Mě naopak popíchlo k boji. „Mě nějakými sladkými řečičkami neoblbneš. Smiř se s tím, že já nikdy nebudu skákat tak, jak ty pískat.“

„Jsem si toho vědom,“ přikývl, „přece jen mi to svým zatvrzelým chováním připomínáš každý den,“ řekl pracháč a zněl trochu vyčítavě. Spokojeně jsem se nad sebou usmála. Byl uspokojující pocit slyšet, že mu vadí, jak se chovám. Ráda jsem ho vytáčela a lezla mu na nervy a to i klidně jen tak z legrace.  

„Máš s tím snad problém, protože dovol, abych ti připomněla, že jsi to byl ty sám, kdo nás sem dotáhnul, takže si to teď hošánku vyžer až do posledního drobečku. Jsem, jaká jsem a kvůli tobě se měnit nehodlám. Budu si dělat, co chci, kde chci a s kým chci,“ postavila jsem ho před hotovou věc. „A tohle,“ zahýbala jsem věcmi v ruce, „nevyhodím. Nechám si to a budu to nosit. Skončili jsme, ukončila jsem rázně náš rozhovor a chtěla odejít, jenže se stalo něco nečekaného.

Zpoza rohu, kde jsem zahlédla sedací soupravu a konferenční stolek, vyšel muž. Byl trochu menší než pracháč, taky asi mladší. Měl opálenou pleť, nakrátko ostříhané vlasy černé jako uhel a hnědé oči… A stejně jako pracháč měl na sobě elegantní oblek, který ho sám o sobě stavěl na vyšší příčku společenského žebříčku. Věrná, jen trochu jiná kopie pracháče. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že ti boháči se množí jako králíci.

Neznámému boháčovi na tváři hrál pobavený úsměv. Nedivila jsem se. Předvedla jsem tu pěkné divadlo, ještěže mě to nijak zvlášť netrápilo. Spíš mi vadilo, že se ten blbec nezmínil ani slovem, proto jsem po něm taky šlehla vzteklým pohledem 

„Přivedl sis na mě posilu?“ plácla jsem z legrace, ale jakmile jsem se znovu zadívala na toho muže, udělalo se mi mdlo z představy, že jsem možná nebyla daleko od pravdy. „Doprdele, policajt,“ zamumlala jsem přidušeně a rozeběhla se ke dveřím, ale to už jsem kolem pasu měla omotané dvě pevné paže, které mi bránily v útěku. „Nešahej na mě, ty hajzle, věděla jsem to! Věděla jsem, že se ti nedá věřit a ty dřív nebo později zavoláš někoho od nich. Pusť mě, chci odsud okamžitě pryč.“

Prala jsem se s ním, ale už předem to byl prohraný boj. Proti jeho železnému stisku jsem neměla vůbec žádnou šanci. Moje síla s jeho se nedala vůbec měřit. Byla jsem v hajzlu a to totálně.   

„Buď tak hodná a přestaň vyvádět,“ snažil se mě zkrotit pracháč, ale jako by mluvil do zdi. Neustále jsem se vzpírala a dělala vše proto, abych se vymotala z jeho sevření, které po chvíli zesílilo. „To není tak, jak si myslíš,“ zavrčel netrpělivě do mého ucha a já cítila, jak si mě zády přitiskl na sebe. Na krku mě šimral jeho přerývavý dech a v nose šimrala jeho vůně. Nevěděla jsem, jestli je to jeho přirozená vůně nebo parfém, vlastně to bylo jedno, protože i tak se mi z ní začínala motat hlava.

„A jak to teda je?“ dostala jsem ze sebe trhaně z důvodu docházejících sil. „Copak on není od policie nebo sociálky? Copak jsi ho nezavolal jen proto, aby si nás odvezl a ty sis pak mohl promnout ruce nad dobře vykonanou prací?“

„Ne, ani jedno ani druhý.“ Se zoufalým a odevzdaným povzdechem jsem se přestala bránit a nebýt toho, že mě pracháč stále držel kolem pasu, složila bych se mu k nohám. Do příště budu muset zapracovat na fyzičce. Vyčerpaně jsem oddechovala a nehýbala se. „Možná by nebylo od věci, kdybys mi konečně začala věřit, protože pak už bych ti nemusel donekonečna opakovat, že vás nehodlám odevzdat sociálce a ani policii,“ šeptal mi se rty těsně u mého ucha a já se poprvé za celou dobu rozhodla mu uvěřit. „Teď tě pustím, ale ty mi musíš slíbit, že hned neutečeš, ano?“

Poraženě jsem sklopila hlavu a nepatrně kývla hlavou na důkaz souhlasu.

„Chci, abys to vyslovila, Bello. Slib mi to,“ požádal mě nesmlouvavě, ale já už neměla sílu mu odporovat.

„Slibuju,“ pípla jsem tence a utrápeně zavřela oči.

„Hodná holka,“ pochválil mě s náznakem úsměvu v hlase a já zadržela dech. Čekala jsem na chvíli, kdy konečně zmizí jeho ruce, a já budu volná. Srdce mi pak nevídaně poskočilo radostí, když se to stalo. Nejprve sundal ruce z mého pasu a následně o krok ustoupil dozadu.

Pomalu jsem rozlepila víčka a úlevně vydechla. K němu jsem pořád stála zády, ale zato na dveře a kliku jsem viděla perfektně. Měla jsem tendenci vzít nohy na ramena a vypařit se, jenže… jsem mu to slíbila.

Ačkoliv se mi to příčilo, otočila jsem se čelem k němu. Do očí jsem se mu ale neodvažovala pohlédnout, protože jsem nebyla přesvědčená, co bych tam mohla najít. Možná potěšení z jeho výhry nade mnou. Ne, to jsem vážně vidět nepotřebovala.  

„Bello, dovol, abych ti představil Jacoba Blacka, mého kolegu z práce,“ ujal se opět slova pracháč, když se z konce místnosti ozvalo decentní odkašlání. Ten kolega při zaznění svého jména pyšně vypnul hruď a pečlivě si urovnal sako.

Zachmuřila jsem se. Ostražitě jsem sledovala, jak se ten chlap pomalu přibližuje ke mně. Nehodlala jsem se k němu chovat jinak než k pracháčovi a můj názor se nezměnil ani v momentu, kdy ke mně natáhl pravou ruku a poctil mě oslnivým úsměvem od ucha k uchu. Naopak si to u mě akorát víc pohnojil.

„Jacob Black jméno mé, rád tě poznávám osobně,“ pronesl povýšeně a zastavil těsně přede mnou. Podezíravě jsem pozvedla levé obočí a od shora dolů ho přejela kritickým okem. Možná jsem se ve svém úsudku sekla a náš pracháč nebyl nejodpornější člověk pod sluncem. „Edward mi o tobě vyprávěl.“  

Udiveně jsem se ohlédla po jmenovaném, který mě bez přestání hypnotizoval zlatavým pohledem. Vypadal zamyšleně. Nad vším jsem jen zavrtěla hlavou.

„Budu u sebe,“ zahučela jsem nevšímavě k pracháčovi a okatě ignorovala toho chlapa před sebou a i to, že měl stále nataženou paži ve vzduchu. Ze země jsem rychle sebrala svršky, které mi při tom snažení o útěk vypadly, a opustila místnost.

A protože jsem za sebou dveře úplně nezavřela, ale jen tak lehce přivřela, donesl se ke mně z pracovny jejich následný rozhovor. Mohla jsem prostě odejít a pokračovat do pokoje, ale zvědavost byla silnější. Zády jsem se přitiskla na stěnu vedle dveří a pořádně napínala uši, aby mi nic neuteklo.

„Nedívej se na mě tak, Jacobe. Říkal jsem ti přece, že je pěkně od rány,“ poznala jsem pracháčův hlas doprovázený jemným smíchem. Měla jsem štěstí, že mě nemohl vidět, protože jsem pochybovala, že by se mu líbilo, jak se nad jeho slovy pitvořím a protáčím oči v sloup.

Ale poslouchala jsem dál.

„Noo,“ zafuněl překvapeně ten druhý, „když jsi mi tehdy volal, že si o tebe ta divoženka zlomila ruku, když ti chtěla dát pěstí, tak jsem ti to nežral, ale po tomhle bych se ani nedivil, kdyby tě chtěla kopnout do koulí,“ zachechtal se Black a já se nad jeho poznámkou musela zašklebit taky. Nebyl všem dnům konec, no ne? Pracháč mlčel. „A co ta malá?“

„Emily? Ta…ta je skvělá, rozený andílek,“ rozplýval se pracháč a mě to pohladilo na duši. Byla jsem moc ráda, že ji zbožňoval. Pokud jsem měla pracháčovi něco věřit, tak jeho náklonnost k Emily. „Je úplný opak Belly.“  

„Seš si jistej, že jsi udělal dobře?“ ptal se Black a já zpozorněla. „Protože já být na tvém místě, asi bych si pořádně rozmyslel, zda si k sobě nastěhuju cizí holky a ještě k tomu z ulice, zvlášť když… Však ty víš,“ mluvil v šifrách a já se nechytala.

Na okamžik jsem se nad jeho slovy zamyslela, ale ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, na nic jsem nepřišla. Proto jsem to nechala plavat a radši zase špicovala uši, aby mi nic neuniklo.

„Nemohl jsem je tam nechat, Jacobe,“ opáčil podrážděně pracháč. „Kdybys viděl, v jakých podmínkách ty dívky žily, udělal bys to samé.“ Podle zvuků jsem poznala, že pracháč začal po místnosti neklidně přecházet sem a tam.

„Ale vzít si je domů?“ podivoval se nad jeho rozhodnutím pracháčův kolega. „Neblázni, Edwarde. Určitě je spousta zařízení určených přímo pro tyhle případy. Tam by se o ně jistě dobře postarali a ty bys měl čistý ruce.“

„Jenže to já právě nechci,“ nesouhlasil s ním a já si konečně uvědomila, že to s námi myslí vážně. Neměla jsem slov. „Nechci je jen tak někam odložit a víc se o ně nestarat. Kdyby jo, tak si piš, že už bych to dávno udělal. Ale já je chci mít tady, chci je mít pod dohledem.“

„Rád bych byl u toho, až se dozví –“ Zbytek věty zanikl v hlasité ráně, kterou jsem nedovedla identifikovat. Sama jsem se ale lekla. Přitiskla jsem si dlaň na zběsile uhánějící srdce a znovu se zaposlouchala. „Nebo to už snad ví?“

Zamračila jsem se, protože jejich hlasy byly tišší a já měla, co dělat, abych jim rozuměla. O krůček jsem se víc přiblížila k pootevřeným dveřím. Nepřítomně jsem zírala na obraz na stěně před sebou, nejvíc jsem se soustředila na to, co se děje uvnitř.

„Nic neví, prosím tě,“ povzdychl si zoufale pracháč. Necelou minutu pak zavládlo ticho. Jen z patra ke mně doléhal dusot nohou a holčičí smích. Přemýšlela jsem, jestli stihnu vyběhnout nahoru, zpacifikovat tam ty dvě, aby se zklidnily a byly tiše a vrátit se, aniž by mi byť jen slovo uniklo. Než jsem se ale stihla rozmyslet, pokračoval: „Nemůžu to na ni jen tak vybalit. Buď to přijme, nebo ne, víc variant není. Rozhodně si z toho těžkou hlavu dělat nebudu.“

„A kdy že se to –“

„Za měsíc,“ nenechal ho opět domluvit a já pěnila vzteky. Co bude za měsíc?

„No stejně jsi odvážnej, chlape. Ještě jedna věc mě zajímá…“ Udělal dlouhou pauzu a já se mohla netrpělivostí zcvoknout. „Kolikrát už jsi skóroval?“ zařehtal se Black, jako by právě vyslovil něco extrémně vtipného. Měla jsem chuť tam vlítnout a plivnout mu do ksichtu. Udržela jsem se.

„Jsi idiot, Blacku,“ pronesl pracháč monotónně a já si byla jistá, že u toho musel nevěřícně vrtět hlavou, „vždyť je to ještě dítě.“

No dovol!

„Prosím tě, probuď se, ta holka je možná všechno, ale dítě už určitě ne,“ pokoušel se mu otevřít oči jeho přítel. Musela jsem uznat, že se mi moc nezamlouvalo, že se tu o mně za mými zády bavili a zvlášť to téma mi nebylo po chuti. „Podíval ses na ni vůbec, Edwarde? Je to hezká holka, je to dokonce moc hezká holka, ale jestli nemáš zájem, tak bys mi ji mohl někdy půjčit, co říkáš?“

„Okamžitě tu nechutnou představu vyžeň z hlavy, Blacku,“ rozčílil se pracháč a já mu v duchu děkovala. Z toho co Black vypustil z držky, mi bylo na zvracení. Znovu jsem si připomněla, proč tyhle lidi nemám ráda. „Na Bellu rychle zapomeň nebo přijdeš o jistou část těla a končetiny na mysli zrovna nemám, tím si můžeš být jistej.“

Zřetelně jsem zaslechla lapání po dechu a následně se ke mně doneslo kašlání. Přibližně jsem tušila, co se tam asi událo.

„Pitomče,“ postěžoval si přidušeným hlasem ten Black. „Skoro to vypadá, jako by ses do ní zabouchnul.“

Teď jsem to byla já, kdo lapal po dechu. Srdce se mi rozbušilo tak rychle a hlasitě, až jsem se obávala, že to bude slyšet až u nich. Taky se mi zničehonic rozklepala kolena. A za to všechno mohla jedna věta, na kterou se stále neozývala reakce. Možná jsem ji jen přeslechla, zhrozila jsem se, ale to určitě nebylo možný. Jistě bych slyšela, kdyby někdo promluvil. Potřebovala jsem vědět, co mu na to odpoví pracháč, jen jsem netušila proč. Black to jistě řekl jen z legrace, ale proč mě to tak rozhodilo?

Stále se nic nedělo, nikdo nemluvil. Rozhodla jsem se víc se uchem naklonit k té škvíře mezi dveřmi. Udělala jsem to, ale v ten samý moment jsem ramenem vrazila do něčeho pěkně tvrdýho. Jaké pro mě bylo překvapení, když jsem zjistila, že to něco tvrdé byl ve skutečnosti sám pracháč.

Vyjekla jsem a uskočila dozadu. S očima doširoka rozšířenýma jsem mu zírala do tváře a naprázdno otvírala a zase zavírala pusu. Hledala jsem nějakou výmluvu, ale žádná mi nepřišla dost dobrá, tak jsem mlčela. Čekala jsem, kdy se začne rozčilovat, ale místo hněvu se mu v očích zračilo mírné pobavení.

Znervózněla jsem ještě víc, když vyšel za mnou na chodbu, zavřel za sebou dveře a s rukama založenýma na prsou se o ně pak opřel ramenem. 

„Nikdo tě nenaučil, že poslouchat cizí rozhovory se nemá?“ optal se vážně, ale v očích mu tancovaly veselé jiskřičky.

Nic jsem mu na to neřekla. Jen se lhostejně ušklíbla a loudavým krokem se vydala chodbou pryč od něho. Těsně předtím, než jsem zabočila za roh, jsem se ještě ohlédla přes rameno. Zrovna otvíral dveře, když vzhlédl. Naše pohledy se setkaly a v ten samý moment jsme se oba naráz usmáli.

»Shrnutí«


Děvčátka moje, já už ani nevím, jak bych vám vyjádřila svůj vděk za to, že Lepší zítřky čtete a komentujete. Jsem ráda, že se vám povídka líbí, snad bude i dál. Taky vám patří můj dík, co se týká ankety o Nej povídku. Děkuju všem, co pro mě hlasovali, díky vám jsem se dostala na krásné 5. místo... Děkuju!!! [.ei.]smile40[./ei.]

 

« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lepší zítřky - 5. kapitola:

 1 2 3 4   Další »
31.12.2012 [16:39]

NeyimissEmily jako "klon" Alice se mi vážně líbí. Emoticon Kdo by to byl řekl, že se v té malé holčičce skrývá takový... potenciál... Emoticon
Kolega nezklamal. Myslela jsem si, že jím bude Jacob, a jsem jen ráda za to, jakého jsi ho udělala. Emoticon Jsem zvědavá, jestli si v dalších kapitolách něco dovolí, podle jeho slov by mu to nijak zvlášť nevadilo. Emoticon No, uvidím...
Opět skvěle napsaná kapitola, Kim, opravdu se ti povedla. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10.10.2012 [15:00]

SundanceTak jsem se konečně dostala k téhle kapitolce a můžu ti říct, že jsem se vůbec nenudila. Emoticon
Tahle byla taková veselá, oddechová a teprve se všechno rozjíždělo, což takové kapči mám ráda. Emoticon Emoticon
Bylo příjemné vidět, jak se Ed a malá Emily mají rádi, ale nejvíc mě potěšilo, že si k sobě našli cestu i divoženka s pracháčem. Emoticon Jacob se mi zdá jako takový ten trouba, co si je dost dobře vědom, že on má dost peněz.
Moc se těším na další a věř mi, že páté místo si rozhodně zasloužíš. Emoticon Emoticon

09.10.2012 [21:51]

marketasaky Emoticon Emoticon Emoticon

35. winna
08.10.2012 [18:25]

Emoticon skvělééé

07.10.2012 [15:26]

AfroditaAliceCullenDoufám, že se nebude za měsíc ženit, protože Blondýna u věže a pak ten rozhovor, to se mi zdá docela nebezpečné téma. Snad nemám pravdu. Emoticon Jinak je to úžasná povídka a už se moc moc těším na další pokračování. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

33. mmonik
04.10.2012 [7:52]

mmonikJeeeeeee Emoticon Kim, zlaticko moje, tohle byla nadherna kapitola!!! Bellu s Edikem tady uplne miluju!!! Jsem zvedava, co sis pro ne pripravila dal...ale proste tahle povidka je nej nej nej!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

02.10.2012 [14:57]

alicecullenhale2 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
naozaj skvelá poviedka... Emoticon
absolútne úžasná kapitolka... Emoticon
už sa teším na pokračovanie... Emoticon Emoticon Emoticon

01.10.2012 [20:21]

N1I1K1O1LTak ten konec to všechno doslova zabil. Mám vymytý mozek, jak se z té poslední věty ještě pořád culím. Emoticon Emoticon Emoticon
Jinak nakupující Bella, která vlastně nic nenakupuje, je prostě záruka pobavení. Zvlášť, když zkoumala spodní prádlo. Emoticon Emoticon Emoticon
Pátý místo si ale povídka nezaslouží... Promiň. Emoticon Emoticon Já bych jí šoupla na první. Emoticon Tak snad příště. Emoticon

30. klarusha
01.10.2012 [19:36]

Jacob Black a nejlepší kámoš Edwarda... To mě teda podrž. Něco takového jsem teda nečekala. A ten jejich tajemný rpzhovor... Nemůžu to dostat z hlavy. Snad se vysvětlení dočkáme co nejdříve. Z konfliktů Belly a Eda taky nemůžu. Ti dva mè prostě dostávají. TěSím se na další rozvoj jejich vztahu. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

29. cassidy
01.10.2012 [18:23]

super! len tak ďalej! Emoticon Emoticon

 1 2 3 4   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!