Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lepší zítřky - 6. kapitola

10.10.2012 (15:30) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 48× • zobrazeno 4606×

6. kapitola

„Já to chci taky zkusit, Bello,“ vztekala se Emily, když jsme spolu stály nahoře na schodech. Naštvaně ohrnula spodní rtík, založila si ruce na hrudníčku a nepozapomněla si do toho všeho ještě několikrát dupnout.

„Máš smůlu, prcku,“ ušklíbla jsem se škodolibě a levou nohu přehodila přes zábradlí, „na tohle jsi ještě malá, mohlo by se ti něco stát.“ Letmo jsem se mrkla přes rameno, abych zkontrolovala, zda je všechno, jak má být.

Byly to už dvě hodiny, co pracháč odjel svým nablýskaným fárem kamsi pryč a nás tu nechal samotné. Prvních dvacet minut jsem skákala radostí, ale postupně mi došlo, jaká je tu bez něj nuda. V celým baráku bylo ticho jako na hřbitově, jak jsem se neměla s kým popichovat. Bylo pro mě hrozné zjistit, že mi jeho přítomnost chybí. A jelikož hádky s ním byly mou hlavní zábavou, musela jsem si najít něco jiného. Jízda po zábradlí mi přišla jako dobrá náhrada, aspoň po tu dobu co bude v tahu. 

„Já nejsem malá,“ fňukla Emily a znovu na protest dupla nožkou. „Nejsem, nejsem a nejsem. Ty jsi malá…“

Věděla jsem, že když se nad jejím počínáním budu smát, akorát ji tím vytočím ještě víc, jenže ona opravdu s tou rudou tvářičkou od vzdouvajícího se vzteku vypadala komicky, takže když jsem pak vyprskla smíchy, byl oheň na střeše. Rychle ke mně přiskočila a svými malými pěstičkami do mě začala hystericky mlátit. To mě rozesmálo ještě víc. S dlaní přitisknutou na jejím čele jsem se ji pokoušela odstrčit a po slabikách, které se mi ze sebe mezi záchvatem smíchu povedlo dostat, jsem se ji zase snažila uklidnit. Nakonec jsem to vzdala, nechala do sebe bušit a dál se jen pochechtávala.

Naše hašteření ukončil zvonek u domovních dveří. Obě jsme jako na povel ztuhly a automaticky se po sobě ohlédly. Nohu jsem ze zábradlí sundala a zamračila se na dveře. Přemýšlela jsem, kdo asi za nimi stojí.

„Edward se vrátil!“ vyjekla nadšeně Emily a chystala se vyrazit směrem dolů ze schodů, jen tak tak se mi ji povedlo chytit za ruku a stáhnout zpátky k sobě. Byla jsem si jistá, že se plete.

„Pracháč to určitě není,“ řekla jsem svou domněnku nahlas a přimhouřenýma očima dál propalovala dveře. Hořela jsem zvědavostí. „Nezvonil by, má přece klíče,“ sdělila jsem jí mírně, když jsem zachytila její nechápavý pohled. Moje vysvětlení na Emily evidentně zapůsobilo, neboť jsem si všimla, jak se jí v obličeji mihlo pochopení. Pousmála jsem se, když zacouvala zpátky. 

„Tak kdo to tedy je?“

„Otevřeme a zjistíme to,“ pokrčila jsem rameny odhodlaně a pomalu začala scházet ze schodů. Za dobu našeho rozmýšlení se zvonek ozval ještě několikrát. Někdo tu byl pravděpodobně dost netrpělivý, byla jsem maximálně zvědavá, koho tam na prahu objevím.

„Ale Edward říkal, že nemáme otvírat cizím lidem,“ zopakovala mi doslova pracháčova slova, kterými nás poctil, ještě než odešel, zatímco jsme mířily ke vchodu. A stejně jako předtím u něj jsem i teď protočila očima.

„On toho nakecá, prosím tě,“ utrousila jsem hořce a myslela na to, že bych měla Emily v blízké době vysvětlit, že všechno, co ten chlap vypustí z pusy, není svaté, protože přesně tak to totiž vypadalo. Zaslechla jsem, že si ta malá něco pro sebe zabručela, jen jsem se jí nestihla zeptat co, protože to už jsem ve dlani svírala kliku.

Nejprve jsem otevřela jen tak decentně, abych si obhlídla příchozího a v případě, že by to byl třeba ten pracháčův pošahanej kolega z minula, zase rychle zabouchla, ale když jsem spatřila neznámou ženu, otevřela jsem víc.

Už hned na první pohled se mi nezamlouvala. Postavou sice nepatřila mezi modelky a podle vrásek zřejmě nebyla ani nejmladší, ale přesto její vybrané oblečení a pohrdavý výraz doslova křičel, kdo je tady pánem - v jejím případě paní…

Celá ztuhla, když mě spatřila. Podle zklamání, které se jí mihlo ve tváři, jsem pochopila, že nejspíš čekala někoho jiného. Můj zlomyslný úšklebek se ještě zvětšil. Dáma si mě s opovržením prohlédla od hlavy k patě, čímž mi dala jasně najevo, co si o mně myslí. Sice se mi to nezamlouvalo, ale dál jsem mlčela. Tušila jsem totiž, že moje chvíle teprve přijde.

Netrpělivě jsem naklonila hlavu na stranu, přešlápla z nohy na nohy a znuděně pozvedla jedno obočí. S dostatečně hlasitým povzdechnutím jsem se důležitě podívala na své zápěstí a předstírala, že sleduju ubíhající čas na imaginárních hodinkách. Pravděpodobně to bylo tohle gesto, co ji přimělo promluvit. 

„Přišla jsem za panem Cullenem,“ oznámila prostě a nafoukaně zvedla bradu. Byla důležitá asi jako hovno v trávě. Obratně jsem víc přivřela dveře, když se chtěla nakvartýrovat dovnitř. Dáma v kožešinovém kabátu se zatvářila uraženě. „Tak zavoláte mi ho konečně?“ vyštěkla vztekle a já věděla přesně, jak se zachovat.    

„Nikdo s takovým jménem tu nebydlí,“ odvětila jsem klidně a provokativně se na ni sladce usmála. „Sbohem.“ Teatrálně jsem jí zamávala a prudce jí zabouchla dveře před nosem.

Uznale jsem pak nad svým výkonem pokývala hlavou a se spokojeným úsměvem na tváři se otočila na patě. Měla jsem v plánu se přesunout k oknu a podívat se ven, protože jsem si byla jistá, že momentální výraz té ženy bude jistě stát za to, ale nejprve jsem se musela vypořádat s Emily, která stála hned za mnou.

„Nekoukej na mě tak,“ vyhrkla jsem okamžitě, když jsem zaznamenala, jak se mračí a má ruce založené v bok. „Jeho problém, že nebyl doma. Nejsem žádná jeho služka, abych mu vyřizovala návštěvy.“ Omluvně jsem pokrčila rameny a pak rychle přeběhla k oknu.

Opatrně jsem odhrnula záclonu, abych měla lepší výhled a nenápadně vykoukla. Jenže v ten samý moment na příjezdové cestě zastavilo známé auto a moje dosavadní radost se rázem vypařila jako pára nad hrncem. A kruci…

Klopýtala jsem dozadu a rychle se snažila vymyslet, co udělat. Jelikož jsem díky přibližujícím se hlasům neměla čas vymyslet nějakou stupidní výmluvu, rozhodla jsem se pro druhou a lepší možnost. Vzala jsem nohy na ramena. Čapla jsem Emily za ruku a táhla ji za sebou nahoru do schodů. K mému překvapení ani neprotestovala. Do mého pokoje jsme se dostaly ve chvíli, kdy se v přízemí otevřely vstupní dveře, a halou se mužským hlasem rozneslo mé jméno, taky se ke mně doneslo něco o tom, abych přišla dolů…

„No to určitě,“ zamumlala jsem si polohlasem pro sebe, a i když to nemohl vidět, zavrtěla jsem neoblomně hlavou. Zrovna dvakrát jsem netoužila vidět tu osobu znovu, natož mluvit s pracháčem, proto jsem se pozorněji zaposlouchala do okolních zvuků. Čekala jsem, kdy uslyším kroky na schodech, ale nic se nedělo. Tipovala jsem, že se jistě šel věnovat té náfuce, která za ním přišla. Oddychla jsem si, ačkoliv jsem počítala s tím, že přednášce se dřív nebo později stejně nevyhnu.

***

Zrovna jsem si převlékala špinavé tričko od čokolády, neboť se nám s Emily příprava svačiny trochu vymkla z ruky, když někdo bez zaklepání vešel do mého pokoje. Ani na vteřinu mě nenapadlo, že by ta dotyčná osoba nebyla Emily a tak jsem se klidně otočila na podpatku, abych zkontrolovala, zda i ona si vyměnila oblečení, protože bylo nad míru jasné, že by jinak měl pracháč námitky.

Zděsila jsem se, když jsem spatřila, že za mnou nestojí moje malá kamarádka, nýbrž rovnou náš pan domácí. Těžko se dalo rozeznat, kdo z nás byl vyvedený z míry víc. Paralyzovaně jsme stáli naproti sobě a vzájemně si hleděli do očí. Uplynula tak minuta, než jsem se vzpamatovala a ozvala se.

„Neumíš klepat, blbečku?“ prskla jsem a přitiskla si tričko, co jsem stále jen držela v rukách, na skoro odhalený hrudník. Propalovala jsem ho nepřátelským pohledem tak dlouho, dokud se zhluboka nenadechl.

„Omlouvám se, nevěděl jsem, že se…“ vyblekotal rozhozeně a rozpačitě se podrbal na zátylku. Když to říkal, nedíval se na mě, ale na dřevěnou podlahu pod svýma nohama. „Počkám venku,“ zamumlal ještě a vycouval ven na chodbu. 

Nechápavě jsem nad ním zavrtěla hlavou a pak už se jen věnovala oblékání. Prohrábla jsem si vlasy a s pažemi založenými na prsou na něj trochu neochotně houkla, že se může vrátit. Příčilo se mi ho volat zpátky a lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem někde hluboko uvnitř nedoufala, že už tam třeba nebude, jenže na druhou stranu, proč by za mnou jinak chodil?

Bohužel mé přání zůstalo jen přáním, chvilku po mém zavolání se dveře otevřely a on opět vešel. Zatímco on neklidně přešlapoval na prahu, já na něj s totálně nezaujatým výrazem civěla.

„No tak chceš něco, nebo jsi mě sem přišel jen očumovat?“ zeptala jsem se narovinu, neboť jsem to už chtěla mít za sebou. Pracháč se nad mou poznámkou pobaveně pousmál a konečně se pohnul z místa. Znejistěla jsem, když se opatrně posadil na opěradlo u gauče před mou postelí, to nevěstilo nic dobrého.

„Potřebuju s tebou mluvit,“ oznámil mi věcně a důležitě na mě pohlédl. Okamžitě jsem si vzpomněla na tu ženskou z rána. Odhadovala jsem, že to je nejspíš ten hlavní důvod, proč se tváří tak seriózně, určitě mi přišel promluvit do duše.

„A jéje, to zní vážně,“ zhrozila jsem se předstíraně, „mám problém?“ Pracháč užuž otevíral pusu, aby mi poskytl odpověď, když jsem se znovu chopila slova já. „Ještě než začneš se svou přednáškou o mým nezdvořilým chování, dovol mi, abych poznamenala, že to byl jen takový malý vtípek. A možná k mé obhajobě ještě pomůže tvrzení, že jsem netušila, kdo to je.“

„Cože?“ vypadlo z pracháče nechápavě, když jsem domluvila. Nad jeho zabedněností jsem protočila oči v sloup, naštěstí mu to po chvíli došlo. Zmatek z jeho tváře zmizel a nahradilo ho pochopení. Když pak odněkud vytáhl pokřivený úsměv, přemýšlela jsem, zda je to dobré nebo špatné znamení. „Ne,“ uchechtl se pracháč zvesela a několikrát zakroutil hlavou, „ne, o tomhle s tebou v tento moment mluvit nechci.“

„Nechceš?“ ujišťovala jsem se šokovaně, zda jsem se nepřeslechla. Nejspíš jsem pracháče neměla tak přečteného, jak jsem si původně myslela. Nervózně jsem si odkašlala a nenápadně zašilhala ke dveřím. Po rozhovoru s ním jsem zrovna dvakrát netoužila, tudíž jsem se musela hodně přemáhat, abych nevzala do zaječích. Nakonec jsem ale usoudila, že nemá cenu to odkládat. „Tak o co teda jde?“

„Nejdřív se posaď, prosím,“ pořádal mě nenuceně a dlaní poklepal na místo vedle sebe. Musel být blázen, pokud si opravdu myslel, že to udělám.

„Proč?“ zeptala jsem se podezíravě. Pozorně jsem si ho prohlédla a hledala jakýkoliv náznak něčeho, co by mi prozradilo, co má tohle všechno znamenat. Byla jsem přesvědčená, že se jedná o něco důležitého, jinak by po mně přece nechtěl, abych si sedla. Nebo snad jo?

„Prostě se posaď,“ vzdychl a se zavřenýma očima si třel kořen nosu, „budu tak klidnější,“ dodal vzápětí a věnoval mi prosebný pohled.

Dělala jsem to nerada, ale nakonec jsem poraženě svěsila ramena a pomalu se šourala za ním. Posadila jsem přesně, jak chtěl, ale ne tam, kam chtěl. Stále jsem si od něho udržovala odstup, takže jsem si jako on kecla na opěrku, jen na opačnou stranu. Nic neřekl, jen se nad mou umíněností kysele ušklíbl. 

„Přihlásil jsem Emily do školy,“ sdělil bez obalu a já se opět ocitla na nohou.

Strach, vztek, bezmoc, to všechno a ještě asi dalších tisíc pocitů se u mě vystřídalo jako na běžícím pase. Mé dosud klidně bijící srdce se probudilo k životu a začalo pracovat rychleji, možnost, že by se někdy zklidnilo, byla prakticky nulová. Za všechno mohla jedna věta, která by kdykoliv jindy vyzněla zcela normálně, ale to jen v případě, že by se netýkala malé holky bez domova a bez rodičů.

„Zbláznil ses?“ začala jsem vyšilovat. „Nemůžeš ji jen tak přihlásit do školy, nejsi její rodič,“ připomněla jsem mu a naivně si myslela, že ho tím dostanu do úzkých, neboť já se tam už nacházela. Pracháč ale rozhozeně nevypadal, naopak se tvářil, jako by měl všechno pod kontrolou, jako by byl nad věcí.

Rozčilovalo mě to.

„To já přece vím, Bello,“ pokračoval monotónně, jako by se rozmýšlel, co si dát k obědu.

„V tom případě i víš, co to znamená. Až tohle zjistí sociálka, zavřou ji někam do dětskýho domova,“ prskla jsem mu pobouřeně do obličeje a hned se zase stáhla. Couvla jsem o dva kroky dozadu. Nešťastně jsem vzdychla. Nevěděla jsem, jestli se víc bojím nebo mám jen vztek.

Pracháč nesouhlasně pokroutil hlavou. „To se nikdy nestane,“ řekl vážně, byl přesvědčený pravdivostí svých slov. 

„A jak si tím můžeš bejt tak jistej?“ zeptala jsem se s hořkostí v hlase, neboť já tak optimisticky naladěná nebyla. S přimhouřenýma očima jsem sledovala, jak se zvedá do stoje. Bez přerušení našeho očního kontaktu se pomalu přibližoval. S každým jeho krokem mé srdce zrychlovalo a já byla čím dál tím víc nesvá.

Na sucho jsem polkla, když pracháč zlatooký stanul přede mnou.

„Postaral jsem se o to.“

Obočí mi vystřelilo vzhůru. Nečekala jsem, zda mi sám od sebe vysvětlí, co má ta jeho poznámka znamenat, zvědavost byla silnější a já netrpělivější. Ignorovala jsem ten triumfální úsměv, co vyprodukovaly jeho rty, a dala se do vyzvídání.

„Postaral? Jak ses o to postaral? Vždyť přece jediný, co bys mohl -“ Nestihla jsem svou myšlenku dokončit, protože jsem náhle pochopila, oč tu běží. „Podplatils je,“ vydechla jsem nakonec užasle. Žádná otázka, ale pouhé konstatování. Byla jsem přesvědčená, že mám pravdu. Napadaly mě i jiné všemožné způsoby, jak někoho umlčet či odstranit z cesty, ale ty jsem horlivým zatřepáním hlavou rychle zavrhla.

Nepopřel to.

Jako ryba na suchu jsem otvírala a zase zavírala pusu. Nevěděla jsem, co povědět. Samozřejmě, že se mi nezamlouvalo, co udělal, nebylo to správné, jenže představa malé Emily ve školní uniformě, se dvěma culíčky a velikou taškou na zádech mi nedovolovala se proti tomu ohradit. Ale ačkoliv tohle bylo přesně to, co jsem pro ni chtěla, nedokázala jsem se z toho plně radovat. V okolí srdce jsem cítila svíravý pocit, který akorát zesílil, když jsem zpříma pohlédla do očí muže před sebou. Abych ho potlačila, odvrátila jsem se od něho a malátně se doklopýtala k oknu.

„Měl jsi mi o tom říct,“ namítla jsem vyčítavě se zrakem upřeným do zahrady. Nic z toho, co se odehrávalo venku, jsem ale nevnímala. „Měl jsi mi říct, co se chystáš udělat.“ Nepatrně jsem natočila hlavu do strany v očekávání racionálního vysvětlení, proč se tak nestalo.

„Chtěl jsem, ale nebyl jsem si jistý tvou reakcí.“ Nevydržela jsem to a ohlédla se po něm. Rychle se na mě omluvně usmál. „Jsi velice nepředvídatelný člověk, Bello,“ zamračil se. „Nikdy nevím, na co v danou chvíli myslíš, nebo co uděláš.“ Pracháč vypadal frustrovaně a já se z neznámého důvodu škodolibě pousmála.

„Zní to, jako by ses mě bál,“ uchechtla jsem se a vychutnávala si to.

Pracháče to pobavilo. „Ne,“ zvážněl, „jen mě unavuje se s tebou hádat.“  

„Štve mě, že jsi to udělal, aniž by ses o tom se mnou předem poradil,“ svěřila jsem se a útočný tón nechala pod zámkem. Řekla jsem si, že pro jednou mě nezabije mluvit s ním normálně, bez toho aniž bych používala vulgarismy a podobně. Bylo mi to sice proti srsti, ale uklidňovala jsem se tím, že při příštím konfliktu, o kterém jsem nepochybovala, že přijde, si to plně vynahradím. „Je tu ještě něco, co jsi udělal za mými zády a měla bych o tom vědět?“ vyzvídala jsem s neskrývanou nejistotou. Nepředvídatelnost nepasovala nejen na mě, u něj si člověk taky nemohl být ničím jistý. V tomhle jsme si byli podobní. Vůbec se mi to zjištění nezamlouvalo.

„No,“ začal opatrně a prohrábl si rukou vlasy. Ty, které doteď poklidně ležely, trčely na všechny strany. Uculila jsem se, vypadal, jako by právě vstal z postele. „Vlastně jsem chtěl do školy poslat i tebe, ale jelikož -“

„Cože?!“ probrala jsem se z transu, nechala pracháčův účes účesem a věnovala se té hovadině, co právě vypustil z pusy. Doufala jsem v nějaký vtípek, ale vážnost jeho tváře mluvila za vše. „Tam mě nikdy nedostaneš.“

„…jsem tušil, že se ti to nebude líbit, rozmyslel jsem si to,“ dokončil svou domněnku nevzrušeně.

„To máš taky jediný štěstí,“ zahučela jsem a zvedla varovně ukazováček. S tichým nadáváním na jeho adresu jsem se pak přemístila ke gauči. Rozvalila jsem se na něj a nohy si hodila na stolek před sebou.

„Kdybys přece jen někdy změnila názor –“

„Nezměnila,“ skočila jsem mu do řeči a nesmlouvavě na něho mrkla. Neuměla jsem si sebe samu představit ve škole, na to jsem byla už dost stará. Uměla jsem číst, psát, počítat, nebyla jsem v tom sice žádnej přeborník, ale mě to k přežití postačilo. Vadilo mi, že se o mě tak zajímal, akorát tak zdvojnásobil mou touhu odtud vypadnout.

„Ale kdyby jo –“

„Nezměnila,“ zopakovala jsem znovu – tentokrát hlasitěji a podrážděněji - a automaticky se odsunula na druhý kraj pohovky, když pracháč svůj bohatej zadek uvelebil vedle mě. „Můj názor se nezmění teď ani nikdy jindy, jasný? A už se o tom nebavme,“ ukončila jsem rázně debatu na tohle téma, nabručeně si založila ruce na prsou a okatě ignorovala jeho pátravý pohled.

Zamyšleně jsem čučela na svou sádru a v mysli si přemítala, co všechno pro nás pracháč za tak krátkou dobu udělal. Mohla jsem se ptát nespočetněkrát, proč tomu tak bylo, co ho k tomu vedlo, přesto mě žádná z odpovědí neuspokojila natolik, abych to neudělala znovu.

„Proč to děláš?“ vytasila jsem svou oblíbeně vtíravou otázku, ale přesunout pozornost na něj, jsem odmítala.

„Záleží mi na vás.“ Pousmála jsem se nad jeho pohotovou odpovědí, nepotřeboval žádné objasnění, věděl přesně, na co se ho ptám. „Ty a Emily si zasloužíte něco víc. Zasloužíte si lepší život.“

Souhlasila jsem jen s jednou z těch věcí, co řekl – Emily si opravdu zaslouží lepší život, o mě tu ani tolik nešlo.

Byla jsem ráda, když se ta malá cácorka z vedlejšího pokoje začala dožadovat mé společnosti. Byl čas ji uložit do postele. Pro mě to znamenalo osvobození od pracháčovi společnosti. Už teď jsem ale věděla, že i když mi zmizí z očí, v hlavě ho budu mít dál.

„Bello, počkej,“ zadržel mě naléhavě, když jsem se zvedala z gauče. Strnula jsem a zadržela dech, když mou dlaň přikryl tou svou. Zdlouhavě jsem přesouvala zrak od našich rukou k jeho tváři. Pracháčovy zlatavé oči byly jasnější než kdy dříve. „Rád bych ji dnes uložil já,“ pořádal mě šeptem a já se zmohla jen na hloupé přikývnutí. „Dobrou noc,“ popřál mi ještě, než docela opustil pokoj.

Využila jsem toho, že mám volnou chvilku a zalezla do sprchy. Jestli jsem si myslela, že by mi to mohlo pomoci a odehnat ty otravné a nechtěné myšlenky, tak jsem se spletla. V hlavě jsem měla pořádný zmatek.

Nemohla jsem uvěřit, jak rychle se můj život otočil o sto osmdesát stupňů. Život na ulici se změnil na život v přepychu. Ano, bylo fajn vyměnit proleženou matraci za saténové povlečení, obnošené oblečení za nové, odpadky za jídlo čerstvé, ale… nebyla jsem to já. Už od mala jsem věděla, že bohatí lidé jsou odlišní, ale až teď – díky vlastní zkušenosti – jsem zjistila jak moc. Nepatřila jsem do tohoto světa. Emily měla ještě šanci, ale já ne.

Když jsem si pak v šatně vybírala čisté věci na spaní, vypadlo na mě z horní poličky mé staré tričko. Opatrně jsem ho zvedla do vzduchu a pozorně si ho prohlédla. Bylo flekaté a roztrhané. Připomnělo mi to, jak jsem žila předtím. Při každé dírce se mi vybavilo, co všechno jsem udělala, abych nás udržela nad vodou, abych Emily uživila, protože to byl můj hlavní úkol. Chtěla jsem pro ni to nejlepší, o nic víc mi v posledních několika letech nešlo.

Automaticky jsem vyndala i zbytek svých šatů. Z úst mi unikl smutný povzdech. Nemusela jsem je už nosit, měla jsem jiné, lepší oblečení. Nemusela jsem je nosit, protože už nebyl důvod. Už nebyla potřeba se o Emily starat. Ne když tu byl on.

Neuklidila jsem je.

Položila jsem je na postel a šla se podívat na Emily.

Musela jsem jí ještě říct, že ji mám ráda.

Nespala, když jsem zvědavě nakoukla do jejího pokoje. Jen co jsem ji spatřila, stáhlo se mi nepříjemně hrdlo. Tušila jsem, že už jí to jistě pracháč oznámil a ona sama mi to taky vzápětí potvrdila. Zářila štěstím, zatímco já ze sebe sypala jeden nucený úsměv za druhým. Do očí se mi každou chvíli tlačily slzy, ale přetéct přes okraj jsem jim nedovolila, nechtěla jsem, aby Emily něco poznala. Ve skrytu duše jsem věděla, že jednám správně. Nikdy bych se o ni nedokázala postarat jako on. Chtěla jsem pro ni to nejlepší a on jím byl.

Můj úkol byl splněn.

On jí mohl dát všechno, já nic.

Zůstala jsem s ní, dokud se neponořila do říše snění. Přestala jsem se přetvařovat a nechala si slzami smáčet obličej. Než jsem odešla, vtiskla jsem jí dlouhý polibek na rozloučení. Trhalo mi to srdce. Nevěděla jsem, jak těžké bude říci sbohem.

U sebe jsem na sebe spěšně navlékla staré oblečení. Z kapsy u kalhot jsem vytáhla svůj řetízek, chtěla jsem, aby na mě Emily měla aspoň nějakou památku, a přiložila ho k dopisu, který jsem v rychlosti napsala. Věděla jsem, že pracháč jí ho přečte. Zpod postele jsem pak už jen vytáhla starý známý baťoh.

Byla čas.

Vchodové dveře jsem ihned zamítla, ty byly až moc riskantní. Dolů jsem slezla po mříži pro popínavé rostliny, která byla na zdi baráku vedle mého balkonu. Neohlédla jsem se, když jsem proběhla bránou. Pokračovala jsem dál do tmavé noci. Nutně jsem se potřebovala dostat co nejdál.

Od něj.

Od Emily.

Potřebovala jsem na nádraží.

»Shrnutí«

Moc, moc se omlouvám za to čekání... Budu se snažit, aby další kapitola byla ještě tenhle týden!

Také děkuju za tu kupu komentíku u minulé kapitoly, děláte mi radost! Teď jsem ale zvědavá, co říkáte na Bellin útěk. 

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lepší zítřky - 6. kapitola: