Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lepší zítřky - 4. kapitola

23.09.2012 (15:00) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 4709×

4. kapitola

Kdybych neležela v hedvábných přikrývkách a v nose mě nešimrala vůně aviváže, považovala bych to za zlý sen. Nebýt obrovské, měkké postele, myslela bych, že setkání s tím nejnafoukanějším chlapem pod sluncem, byl pouhý výplod mé bujné fantazie, ale k mé smůle to celé byla skutečnost. Opravdu jsem si chtěla přivlastnit peněženku cizího chlápka, ze kterého se vyklubal zazobanec jako prase. Opravdu jsem mu vrazila pěstí, zlomila si ruku a ocitla se v nemocnici. A opravdu si mě pak jako naprostý neandrtálec přehodil přes rameno a odvezl k sobě domů…

Otevřela jsem oči a prudce se posadila. Téměř okamžitě jsem si musela zakrýt oči před slunečními paprsky, které oknem pronikaly do pokoje a pokoušely se mě vesele připravit o zrak. Mžourala jsem kolem sebe. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si dala dvě a dvě dohromady a zorientovala se. Dech se mi zadrhl v plicích a srdce přestalo pracovat, když jsem spatřila ten nejluxusnější bejvák, jaký jsem za svůj život viděla.

Zavřela jsem pusu, co se mi sama od sebe otevřela dokořán a zatřepala hlavou. Pohled jsem sklopila na bílé povlečení a snažila se ignorovat to prostorné okno po mé levé ruce s výhledem do zahrady a zbytek vybavení, které muselo stál přinejmenším majland.

Zprudka jsem vydechla a s odhodláním najít Emily a nějak se odsud vytratit jsem se posadila na kraj postele. Bosými chodidly jsem se zabořila do huňatého koberce. Zarazila jsem se. Fakt, že jsem na sobě neměla boty a po bližším ohledání ani mikinu, mě přinutil zamyslet se nad tím, jak jsem se sem vůbec dostala. Nepamatovala jsem si, že bych sem došla po svých, to bych ani nikdy neudělala. Musela jsem v tom autě usnout, jinak jsem si to nedovedla vysvětlit. Pokud to tak ale doopravdy bylo a já usnula, jak jsem se pak dostala do postele?!

Zrovna jsem se snažila popasovat s tkaničkami u bot, když se pootevřely dveře od pokoje. Ihned jsem zaujala bojovou pozici, ale jakmile jsem zjistila, kdo to za mnou přišel, pookřála jsem. Dovnitř nejprve nakoukla pouze Emilina hlava. Pátravě zrakem přejela celý pokoj, přičemž se nejdéle zdržela u prázdné, rozházené postele, až se nakonec zastavila u mě. Veselý úsměv, který zdobil její tvářičku, pohasl.

„Ach joo, ty už jsi vzhůru,“ zamumlala sklesle, zatímco za sebou zavírala dveře od pokoje. Pousmála jsem se nad tím a znovu se dala do boje se zavazováním bot. „Myslela jsem, že za tebou skočím do postele a bafnu na tebe.“

Zasmála jsem se. „A co ti brání? Skočit tam můžeš pořád,“ zahuhlala jsem s vyplazeným jazykem, jak jsem se soustředěně snažila chytit tkaničku prsty vykukujícími ze sádry. Sice se mi to moc nedařilo, ale přesto jsem se nevzdávala. Přece nebudu chodit po venku bosa.  

„Ale to už nemá cenu, když tam nejsi,“ zabručela Emily a přísahala bych, že nad tím protočila ty svá modrá kukadla.

„V tom případě máš smůlu, cvrčku,“ škádlila jsem ji a pokrčila u toho lhostejně rameny. Jindy by mě těšilo, že Emiliny myšlenky se jednou netočí kolem hladu a že si chce hrát, ale dneska ne. Zvlášť když jsme byly tam, kde jsme byly. Už takhle jsem se bála její reakce, až se jí zmíním, že tu nehodláme zůstávat. „Možná příště, ale teď musíme –“

Odtrhla jsem zrak od bot a podívala se na toho špunta. Když jsem spatřila, co má na sobě, přišla jsem o řeč. Překvapeně jsem se zamrkala a v zádech se narovnala tak prudce, jako bych tam dostala ránu pěstí. Zničehonic jsem pocítila, jak mnou prostupuje vlna vzteku.

„Co to máš na sobě, Emily?“ dostala jsem se ze sebe, ale vůbec to neznělo tak klidně, jak jsem původně chtěla. Vlastně to byla zcela zbytečná otázka, protože jsem hned věděla, komu to černé triko, které jí sahalo do půli lýtek, patřilo. Zhluboka jsem se nadechla, abych si aspoň trochu pročistila mysl.

„Tričko,“ broukla nejistě a pohledem sjela k té černé látce, jako by se chtěla ujistit, že ho opravdu má na sobě. Našpulila pusu a chvilku se jen tak zamyšleně prohlížela, pak se jí rty vytáhly do obrovského úsměvu. „A že neuhádneš, kdo mi ho dal?“ zvolala najednou, až jsem sebou úlekem trhla.

„To vážně netuším,“ zahučela jsem s hmatatelnou ironií v hlase, která Emily nic neříkala, tudíž mě vůbec nevyvedlo z míry, když mi to hned nato prozradila.

„Pan Edward,“ vypískla nadšeně a očička jí přitom zasvítila jako dva reflektory. Chabě jsem se na ni pousmála a raději se od ní odvrátila, aby nemohla vidět tu zášť, která mě poznamenala s vyslovením jeho jména. „A víš co ještě, Bello?“ pokračovala dál rozjařeně, když jsem se loudavým krokem vydala po místnosti ke křeslu, kde jsem zahlédla svou mikinu.

Užuž jsem chtěla něco odseknout ve smyslu, že mě to stejně nezajímá, ale v čas jsem se zarazila a zastyděla se. Málem se stalo to, čemu jsem se snažila vyhnout. Sice jsem chlápka, kterému patřil tenhle dům, nemohla vystát a on na tom byl podobně se mnou, ale určitě jsem do našich šarvátek nechtěla zatahovat Emily. Ale lhala bych, kdybych tvrdila, že mi nevadilo, jak moc unešená z něho byla. Možná za to mohl ten osten žárlivosti, který jsem pocítila vždy, když se jí na tváři rozlil úsměv, jenž měl co dočinění s ním. Ano, žárlila jsem a nebyla na to hrdá.

Když se mi zdárně povedlo nasoukat se do mé obnošené mikiny, vrátila jsem se zpátky k posteli, abych se posadila vedle dychtivě nadskakující Emily a poslušně si vyslechla její brebentění o tom, jak je pan nafoukanec obecný úžasný.

„Čuchni, Bello, čuchni,“ přikázala mi a pod nos mi strčila jeden z rukávů, jehož vůni jsem podle všeho měla nasávat. Něco jsem na to neurčitě zabručela a malinko se od ní odtáhla. Čichat k oblečení, které patřilo tomu arogantnímu floutkovi, jsem rozhodně neměla v plánu dnes ani zítra. „Je to vypraný a voní to,“ povídala a sama zabořila nos do látky, „a moje vlasy taky.“ Stejně jako před chvílí s tím trikem mi teď do obličeje cpala pramen dlouhých vlasů. „Představ si, že jsem se vykoupala, Bello. A to v tááákhle velký vaně.“ Duchem nepřítomná jsme pozorovala Emily, jak se mi s roztaženýma rukama do stran snaží přiblížit velikost koupací nádoby. 

Nenápadně jsem ji sjela zkoumavým pohledem, při kterém mi neušlo, jak jinak vypadá. Její vlasy opravdu nebyly pokryté mastnotou, jak tomu bylo ještě včera, ani její obličej nenesl žádné známy po špíně. A ačkoliv nás dělila jistá vzdálenost, i tak jsem měla možnost cítit mýdlo. Na rozdíl ode mě už se nedala považovat za holku z ulice.

Nikdy jsem se o svůj vzhled nezajímala, bylo mi jedno, jak vypadám, přesto jsem náhle zatoužila zbavit se polámaných nehtů na rukou a špíny usazené za nimi. Marně jsem vzpomínala, jaké to je mít učesané vlasy bez nečistot. Nedokázala jsem určit, kdy naposledy jsem se celá umyla. Jako bych si až s těmito myšlenkami uvědomila, jak špinavá jsem a jak moc moje oblečení zapáchá. Neubránila jsem se a znovu zapřemýšlela nad tím, proč někteří lidé nemají co jíst a jiní utrácí peníze za malichernosti. Proč já jsem zrovna z těch, co se o svůj život musí doslova rvát? Nemohla jsem to pochopit. Nic špatného jsem přece nikomu neudělala, tak proč?

A jakoby toho trápení už tak bylo málo, ozvalo se zaklepání na dveře. Přestala jsem se zabývat svým životem a raději se vrátila zpátky na zem. Musela jsem se připravit na to, že opět musím čelit té noční můře, která už jistojistě nervózně přešlapovala na chodbě. Ušklíbla jsem se a střelila pohledem k proskleným dveřím vedoucím na zastřešený balkón. Pohltilo mě nutkání jít se podívat, jak vysoko nad zemí se nachází. Doufala jsem, že moc ne, neboť jsem si netoužila při seskoku zlomit další končetinu. Než jsem ale stihla svůj plán uskutečnit, Emily vystřelila ze svého místa a vrhla se po klice.

Zafuněla jsem jako nahněvaný býk a líně se zvedla z postele. Neobtěžovala jsem se podívat po příchozím, místo toho jsem se věnovala svému baťohu, který se válel na zemi vedle postele. Přehodila jsem si ho přes rameno a až poté se váhavě ohlédla.

„Perfektní, už jste vzhůru,“ usmál se spokojeně pracháč, a aniž by překročil práh chodby, si nás obě důkladně prohlédl. Nelíbilo se mi, že na mě pohledem setrval o poznání déle než u Emily. Ošila jsem se a odhodlaně se rozešla kupředu vstříc odpírané svobodě.

„Jo, a proto taky odcházíme,“ oznámila jsem mu, jako by se nechumelilo a nárokovala si jednu z Emiliných dlaní. Držela jsem ji pevně, neboť jsem tušila, že s mým rozhodnutím nebude souhlasit, což mi vzápětí také dokázala. Začala nahlas fňukat a zapírat se na patách, jak se pokoušela mě zastavit, ale měla smůlu. Taky se mi nezamlouvalo, že se musíme vrátit zpátky na ulici, ale přece jsme nemohly zůstávat u prakticky neznámýho člověka. Nebyla jsem přece sebevrah.

Zatímco s odporem ze strany Emily jsem počítala, tak s nezájmem z té pracháčovy ani omylem. Když jsem kolem něho procházela s bradou hrdě vystrčenou dopředu a s protestující Emily za sebou, k mému překvapní ustoupil stranou, abych měla víc prostoru.

Zmateně jsem se zahleděla do těch zlatých studní, které byly stále nasměrované mým směrem. Vyzývala jsem ho tak k nějaké reakci. Čekala jsem, že promluví, aby se mě opět pokusil zastavit, ale nestalo se tak. Jen nás s kamennou tváří mlčky pozoroval. Možná si nakonec uvědomil, že přitáhnout si do baráku holky odněkud z ulice, nebyl tak nejlepší nápad a teď byl ve skutečnosti rád, že jsme se rozhodly odejít. V tom jsem s ním byla za jedno, proto jsem si ho víc nevšímala a přidala do kroku.

Ačkoliv jsem to tam neznala, schody vedoucí do haly jsem našla bez problémů. Kdybych zrovna neměla na spěch, asi bych se zastavila a pozorněji si prohlédla vnitřek domu, jenže jsem na spěch měla, tudíž jsme se ke vstupním dveřím dostaly v rekordním čase. Když nás dělilo jen pár metrů, ohlédla jsem se. Žaludek mi udělal kotrmelec, když jsem spatřila pracháče, jak je nám v patách. Vyčkávala jsem na moment, kdy mě chytí za paží a nedovolí mi pokračovat v cestě. To se ale nekonalo a já si mohla oddechnout. Jen tak tak jsem se ubránila tomu, abych nezvedla paži a teatrálně mu nezamávala na rozloučenou.

„Bello, prosím, nedělej to… Já odsud nechci pryč, nechci se tam vrátit, Bello,“ žadonila Emily se slzami na krajíčku, až mě samotné bylo z jejího počínání do pláče.

„Emily, přestaň, tady nemůžeme zůstat. Musíš to pochopit,“ ztrácela jsem nervy. Už jsem ji nedržela za ruku, teď jsem ji musela chytit kolem pasu, abych zabránila jejímu útěku. Holka měla větší sílu, než jsem si původně myslela.

„Pane Edwarde, prosím,“ zašeptala bublavě k přihlížejícímu pracháčovi. Ten si z jejího nářku ale nedělal těžkou hlavu a jen si s neurčitým výrazem založil ruce na hrudi a opřel se o zábradlí. Vytočilo mě, jak se k Emily zachoval. Ano, zuřila bych, kdyby se mi ji pokoušel vzít, ale aby její prosby bez povšimnutí přehlížel - zvlášť když se ještě včera tvářil jako její největší kamarád –, se mi taky nezamlouvalo. Alespoň se pan prachatý ukázal v pravém světle.

Ze všech sil se mi Emily povedlo dotáhnout až ke dveřím a stisknout kliku. Jenže někde se musela stát chyba. Žádny čerstvý vzduch mi nerozházel vlasy, jak jsem očekávala. Jak by taky mohl, když se dveře ani o píď nepohnuly.

Bylo zamčeno!

Nedošlo mi hned, co to znamená a dál se prala s klikou. Nehodlala jsem se smířit s tím, že tady cesta končí. Nemohla. Až po nějaké době mi začala všechna kolečka v hlavě zapadat do sebe a uvědomila jsem si, že ten parchant si se mnou jen hrál a nezájem pouze předstíral, neboť věděl, jak narazím. To už se mi Emily vysmekla a běžela rovnou to nastavené náruče toho zasranýho idiota. Málem jsem pukla vzteky, když se mu rty zkroutily do vítězného úsměvu.

„Otevři ty zkurvený dveře,“ přecedila jsem skrz zaťatý zuby a vysílala k němu zabijácky pohled, kterým jsem ho k tomu chtěla přimět, ale namísto toho se on jen prachsprostě rozesmál. Zarývala jsem si nehty hluboko do dlaní a jako šelma přibližující se ke své kořisti jsem se přibližovala já k němu k němu.

„Mám lepší plán,“ pronesl klidně pracháč, když prsty jemně hladil Emily po vlasech, „dáme si pořádnou snídani.“ Na konci se mírně pousmál. Poté se i s tou malou potvůrko, jejíž nohy i ruce byly pevně omotané kolem jeho trupu, rozešel pryč.

„Kam-kam to jako jdeš?“ vypadlo ze mě zmateně. „Počkej, stůj!“ křikla jsem za ním a udělala krok dopředu, jakmile jsem si ale uvědomila, co dělám, vrhla jsem starostlivý pohled na dveře a vrátila se zpátky. Nechtěla jsem je nechat bez dozoru, co kdyby se náhodou samy od sebe otevřely a já tak propásla jedinečnou možnost vzít nohy na ramena. Jenže když jsem už poněkolikáté bez výsledku rumplovala s klikou, musela jsem se vyrovnat s tím, že zázrak se konat nebude.

Vztekle jsem si dupla a nakvašeně se rozeběhla za těma dvěma.

Zabočila jsem hned do první místnosti, na kterou jsem při svém stopování narazila. Zastavila jsem se na prahu a letmo zrakem přelítla obývací pokoj, jehož přepych jsem okatě ignorovala. K mé smůle tu ale nikdo nebyl a už jsem se chystala otočit na podpatku a pokračovat, když se ke mně donesl dvojí smích. Zamračila jsem se a ostražitě vešla dovnitř. Pootočila jsem hlavou doprava a na samém konci místnosti uviděla velký jídelní stůl, v jehož čele seděl sám pracháč s vysmátou Emily na klíně. Jakmile mě ale ona zahlédla, okamžitě pracháče objala kolem krku a tvář mu zabořila do červeného trika.

Kruci, tohle mi ještě tak chybělo.

„Posaď se vedle nás, Bello,“ řekl jako by se nic nedělo a rukou pohodil k prázdné židli po své pravici. „Dáš si čaj nebo máš raději džus?“ Nevěřícně jsem zakroutila hlavou a zmateně civěla na jeho počínání, kdy do prázdné skleničky začal nalévat oranžovou tekutinu.

Zrakem jsem přelítla stůl pokrytým jídlem. Bylo tam všechno, na co jsem si jen vzpomněla, od lívanců až po míchaná vajíčka. Polkla jsem nahromaděné sliny v ústech a přitiskla si ruku na kručící žaludek, který mi tím jasně dávalo najevo, že je zcela prázdný. Zadržela jsem dech, abych nevdechovala ty všemožné vůně linoucí se z té hostiny a víc se tím nedráždila. Měla jsem obrovský hlad, ale abych to před ním přiznala, na to jsem byla až moc hrdá.

„Tak hele, ty nafoukanej kreténe, nevím, co za hru to tady hraješ a popravdě mě to ani nezajímá. Ty se tím možná bavíš, ale já už mám všeho tak akorát dost. To, že jsi nás sem odtáhl násilím a proti naší vůli, bych ještě překousla, ale abys nás tady držel zamčené jako zvířata, tak to už je i na mě dost,“ vybalila jsem na něj na jeden nádech a doufala, že ta řeč k něčemu bude.

Pracháč se na mě konečně uráčil podívat. Mlčel však a pouze si mě jen tak přeměřoval zadumaným pohledem, který po notné chvíli zase přesunul před sebe.

„Máš ráda tousty?“ vypadlo z něj klidně a přisunul ke mně talíř se zmíněným pokrmem.

„Do háje, posloucháš mě vůbec?“ vyjela jsem na něj z důvodu docházející trpělivosti. Dlaněmi jsem se opřela o opěradlo židle a předklonila se blíž k němu. Jelikož to vypadalo, že je asi nahluchlej, tak jsem chtěla mít jistotu, že mě aspoň vidí.

Pracháč si poraženě povzdechl, ale pozornost věnoval Emily.

„Emily, princezno, co kdyby ses šla chvilku dívat na televizi, hmm?“ ptal se a z jeho hlasu div neodkapával med. Když pak ještě dodal oslňující úsměv, neubránila jsem se a protočila nad tím očima. Pokud to byl jen pouhý způsob, jak tu malou oblbnout, tak se mu to bravurně dařilo. Emily se při zmínce o té bedně rozzářily oči.

„A pustíš mi ji?“ pípla zahanbeně.

„To víš, že jo,“ usmál se na ni něžně pracháč, opatrně ji zvedl ze sebe a položil na zem vedle stolu. Sám se pak rychle postavil. „A tohle vezmeme s sebou,“ mrknul na ni a ze stolu vzal talíř přetékající jídlem. Emily mu to souhlasně odkývala a pak už se jako neřízená střela rozeběhla k nedalekému gauči. „Ty tu na mě počkej,“ přikázal mi s výhružně zdviženým ukazováčkem.

„Polib si,“ utrousila jsem tiše a odvrátila se od něho.

Naštvaně jsem zafuněla, neboť nic nevycházelo podle mého plánu. Deptalo mě, jak je z něho Emily urvaná, takhle to vůbec být nemělo. Měla stát při mně a podporovat mě, ale na druhou stranu jsem ji chápala. Měla tu všechno, po čem jsme prakticky každou noc snili. Teplo, vodu a jídlo…

Automaticky jsem se otočila ke stolu a hladově si prohlédla všechny ty dobroty. Znovu mi zakručelo v břiše. Hrdost, ať jde do háje, pomyslela jsem si. Letmo jsem zkontrolovala situaci, a když jsem viděla, že se nikdo nedívá, rychle jsem uchopila nablýskané jablko a strčila si ho do kapsy. To samé jsem ještě udělala s pomerančem, dvěma koblihami a tousty. Do pusy jsem si pak strčila několik kuliček hroznového vína a ukousla si z lahodně vypadajícího croissantu. Jak jsem se to ale snažila všechno rychle spolknout, zaskočilo mi a já se rozkašlala.

„Vodu?“ ozvalo se vedle mě a před obličejem se mi objevila bledá ruka se sklenicí čiré tekutiny. Nezaváhala jsem a hltavě do sebe oklopila celá její obsah. „Promluvme si,“ požádal neústupně a odsunul jednu ze židlí. Pochopila jsem, že je nejspíš určená pro mě. Setřela jsem si slzy zapříčiněné dávením a nadechla se, abych mu řekla, co si o tom myslím. Zastavil mě zvednutou paží. „Prosím,“ dodal naléhavě a sám se posadil na své předchozí místo. Zatímco on na mě upřeně nepřestával zírat, já zvažovala pro a proti. Nakonec jsem se přeci jen posadila.

„Asi se mi právě nehodláš svěřit s tím, kam schováváš klíče od dveří, co?“ prohodila jsem znuděně, odložila prázdnou sklenku na stůl a nepřístupně si založila ruce na prsou.

Pracháč pobaveně zakroutil hlavou. „Ne, nehodlám,“ uchechtl se. „Výjimečně máš pravdu.“

Vrhla jsem po něm dotčeným pohledem. „Tak dík za pokec,“ odsekla jsem a odsunula se od stolu. Vřelo to ve mně vzteky a byla jen otázka času, kdy už to nevydržím a vybuchnu.

Potřebovala jsem se na něčem vybít, a jelikož jeho ksicht nepřicházel v úvahu, zvolila jsem jako druhou variantu zamčený vchod. Ne nadarmo se říká do třetice všeho dobrého. Neudělala jsem ale ani dva kroky a zastavil mě pevný stisk na nadloktí.

„Ještě jsme neskončili,“ upozornil mě hlubokým hlasem a tvrdošíjným pohledem si mě snažil podmanit. Asi chlapec stále nepochopil, že já si od nikoho přikazovat nenechám.

„Ale jo, skončili,“ zavrčela jsem neoblomně nazpátek. Neprotestoval, když jsem se mu vytrhla ze sevření. „Já se na tebe nechci dívat, nechci vedle tebe ani sedět, natož s tebou mluvit, už to chápeš?!“ Na každé jednotlivé slovo jsem dávala zvláštní důraz, snažila jsem se, aby z každého čišel odpor, který jsem k němu chovala, protože už jsem nevěděla, jak jinak mu to dát znát.

„Takže chceš odejít,“ promluvil po nějaké době a ve mně zahořel malý plamínek naděje. Že by si konečně uvědomil, že nemá cenu nás tu držet a přece jen mému přání vyhoví? doufala jsem. Nic jiného mi v tuhle chvíli ani nezbývalo.

„No vida, že bys přece jen nebyl tak tupej, jak vypadáš?“ předstírala jsem velké překvapení a kysele se ušklíbla. Štvala jsem ho, to se nedalo přehlédnout, přesto mi na to nic neřekl. Opláceli jsme si pohledy, a zatímco já vyčkávala, odkud přilétnou klíče, on vypadal, že nad něčím usilovně přemýšlí.

„Fajn a co bude pak?“ položil otázku, která byla důvodem mého nechápavého zamračení. Nervózně jsem přešlápla z jedné nohy na druhou a zvědavě naklonila hlavu na stranu. S vážností vepsanou do tváře se kradmo podíval po Emily zaujatou míhajícími se barevnými obrázky v televizi. Dost mě udivilo, když mu z úst unikl tichý povzdech. „Co bude pak, Bello, když odejdete? Budete žít jako doposud? Vrátíte se do té polorozpadlé barabizny bez topení a tekoucí vody, budete trpět hlady a modlit se, aby se našel nějaký pitomec, který se nechá okrást? Takhle si to ty představuješ? Tohle ty opravdu chceš?“

„Tohle už tě zajímat nemusí, není to tvoje věc,“ vyhnula jsem se přímé odpovědi a snažila se, abych na sobě nedala znát, jak moc mě jeho slova rozladila. Byla jsem smířená, že tenhle luxus budeme muset vyměnit za známé nic, jinou možnost jsme ani neměly, ale slyšet to takhle naživo a od něj, bylo mnohem horší. Celá jsem se po těle roztřásla, když jsem si znovu vybavila tu zimu, která na nás zaútočila vždy se zapadajícím slunce, v ústech jsem opět pocítila tu odpornou chuť nahnilého jídla vytaženého z popelnice, které jsme byly nuceny pozřít už jen proto, abychom si aspoň částečně zaplnily prázdné žaludky. Sklopila jsem hlavu, aby nemohl spatřit tu bolest mísící se se zoufalostí v mých očích.

„Ale mě to zajímá, Bello,“ nevzdával se pracháč a o krok se přiblížil. „Copak tobě je to jedno? Tobě nevadí způsob, jakým žijete?“ Ptal se a já mlčela. Nedokázala jsem ze sebe dostat ani hlásku, skoro jako bych zapomněla, jak se to dělá, jak se mluví. Odhodlala jsem se a pomalu k němu zvedla zrak. Pracháčovy oči, před deseti minutami ještě měkké a teplé jako tekuté zlato, teď byly tvrdé a studené jako led. Neustoupila jsem, když udělal další krok ke mně, až mezi námi veškerý prostor zanikl. Byla jsem tu jen já a on. Naše těla se dotýkala a výdechy splývaly v jeden. Zřetelně jsem na tváři cítila žhavé jiskry, které ke mně vysílal jeho žhnoucí pohled „Co je, Bello? Proč najednou mlčíš? Že bys neměla, co říct?“ Teplota uvnitř mě závratně stoupala, stejně tak jako jeho hlas, který nabíral na hlasitosti. „Pověz už něco, Bello! Tak slyšíš, pověz!“

„Ano!“ křikla jsem nahlas, jako by ve mně vybuchla časovaná bomba. Zhluboka jsem dýchala a třásla se díky nahromaděnému hněvu, který ovšem nesměřoval pouze k osobě přede mnou, ale i ke mně samé. Musela jsem si od něj ulevit. „Ano, vadí mi to, spokojenej? Myslíš si, že miluju spaní na zemi, jedení dávno prošlého a vyhozeného jídla? Myslíš si, že okrádám lidi pro zábavu? Jsi na omylu! Nenávidím to. Nesnáším svůj život a ráda bych ho obrátila k lepšímu, ale pokud sis stále ještě nevšiml, tak nemám nic, čím bych to mohla změnit. Nic…“

„Zkus otevřít oči a podívat se znovu,“ zasmál se hořce a ustoupil dozadu. „Rozhlédni se kolem sebe, Bello,“ přikázal mi a rozpřáhl ruce. Pomalu mi začínalo docházet, kam tím vším míří a nezamlouvalo se mi to. Odmítala jsem ho poslechnout a tak jsem raději nepřítomně civěla na proděravělé špičky svých bot. „Dávám ti možnost na lepší život, ale ty ji dokola odmítáš.“

Trpce jsem se zasmála. Kdybych neviděla, jak se tvářil, troufla bych si poznamenat, že si dělal legraci. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou ze strany na stranu. „Jsme tu zamčené,“ připomněla jsem mu, „tomu ty říkáš lepší život?“

Pátravým zrakem jsem přelítla zatažené závěsy, které nejen že bránily slunečním paprskům vniknout dovnitř a tak v místnosti vládlo podivné šero, ale především jsem mezi nimi zahlédla vykukovat mosaznou kliku. Hádala jsem, že bude ode dveří, které povedou pravděpodobně na zahradu. Jen tak z trucu jsem chtěla zkusit, zda i tady bude zamčeno. Už jsem měla hrubou látku na dosah ruky, když se mnou něco prudce trhlo dozadu. Lekla jsem se, ale nahlas jsem vyjekla až tehdy, když jsem zády vrazila do pevného těla. Uskočila jsem o půl metru do strany a hodila po něm rozzuřený pohled. Marně jsem se pokoušela přijít na to, co to mělo znamenat.

Byl to prostě hulvát.  

„Kdyby nebylo zamčeno, zůstala bys?“ zeptal se pouze ze zvědavosti, zatímco pečlivě urovnával závěsy a sem tam se po mně netrpělivě ohlédl. „Tak zůstala?“ Konečně se přestal věnovat jejich úpravě a otočil se ke mně čelem, zahlédla jsem v jeho očích žádostivost. V ten moment jsem měla už po tak zkažené náladě.

„Ne, nezůstala,“ odvětila jsem podrážděně a neklidně se ošila. „Proč bych měla? Řekni mi aspoň jeden důvod, proč bych to měla dělat,“ požádala jsem ho tvrdě se zvednutým ukazováčkem. Mezi námi zavládlo ticho přerušované zvuky vycházejícími z televize.

„Fajn, jestli ho vážně chceš, máš ho mít,“ přikývl rázně pracháč, chytil mě v podpaží a prudce se mnou trhnul tak, abych přímo viděla do obýváku. Bolestivě jsem zasyčela, když jeho stisk zesílil. „Ona… Emily je ten důvod.“ Bolestivě mě píchlo u srdce, ale musela jsem uznat, že na jeho slovech něco je. Smutně jsem se dívala na tu malou dívenku a mělce oddechovala. Zničehonic jsem netušila, jak se zachovat. „Nemusíš to dělat kvůli sobě, udělej to kvůli ní,“ promlouval mi do duše. Zavřela jsem oči, neboť mě momentálně nenapadal žádný jiný důvod, jak se ubránit před těmi všemi pocity, které na mě s jeho slovy zaútočily. „Bello, vím, že nejsi hloupá. Spolkni na chvíli svou hrdost a zamysli se nad tím. Vím, co pro tebe ta malá znamená a taky vím, že pro ni chceš jen to nejlepší. Dovol mi ti s tím pomoci… Prosím.“

Zoufale jsem vzdychla a zahleděla se do jeho očí. „Proč to děláš? Vždyť… vždyť nás ani pořádně neznáš.“ Šeptala jsem.

Pracháč se nejistě pousmál. „Prostě se nedokážu zbavit pocitu, že se o vás musím postarat a taky to ber jako kompenzaci za tu zlomenou ruku.“ Koutky se mi lehce zvlnily v mírném úsměvu, rychle jsem ho ale zahnala. S odpovědí jsem si dávala na čas. „A krom toho ti dám sto dolarů za každý den, co tu strávíte.“

„Cože?“ vykuckala jsem ze sebe, ačkoliv jsem moc dobře slyšela, co mi tu právě řekl. Jen bylo nad mé síly tomu uvěřit. „Ty mi tu nabízíš peníze za to, že u tebe budeme bydlet?“ Čekala jsem nějaký háček. Pracháč mi to potvrdil důrazným přikývnutím. „A… nebudeš za to něco chtít?“ vyzvídal jsem dál, protože jsem nebyla zvyklá, aby někdo někomu dával peníze a nic za to posléze nechtěl. Evidentně jsem pracháče svým dotazem překvapila, jeho zamyšlený výraz totiž mluvil za vše. Zajela jsem si prsty do vlasů a nervózně přešlápla na místě. „Něco jako…“ rozhlédla jsem se kolem sebe a ztišila hlas, „sex?“

Nedalo se přehlédnout, jak se pracháč prudce narovnal v zádech a ztuhl. Rysy v jeho obličeji ztvrdly a v očích se mu nebezpečně zablesklo. Najednou jsem svého dotazu zalitovala, ale zpátky už jsem ho vzít nemohla. Bála jsem se odpovědi, která stále nepřicházela. Stáli jsme tam naproti sobě a čas ubíhal. S každou další minutou ticha mi srdce do hrudi naráželo rychleji a rychleji.

Neunikla jsem tomu. Cítila jsem jeho nenasytné ruce, jak bloudí po mé odhalené kůži, jeho hladové rty, jak si divoce berou ty mé, jeho hlas, jak opakovaně šeptá mé jméno. Stiskla jsem víčka k sobě a pokoušela se ty představy zahnat. Marně. Povedlo se to, až když pracháč promluvil.

„Ne.“ Mně s tím jedním obyčejným slovem spadl ze srdce kámen velikosti Armageddonu, ale zato pracháč moc uvolněně nevypadal. Otočil se na patě a zdálo se, že se chystá odejít, ale dále setrvával na svém místě. Uplynulo dalších několik vteřin, když nepatrně natočil hlavu do strany. „Doufám, že je to všechno, co jsi potřebovala vědět k tomu, aby ses tady rozhodla zůstat.“ 

„A-ano,“ vykoktala jsem zkoprněle.

On pak urychleně opustil místnost.

»Shrnutí«

Zdá se, že padlo konečné rozhodnutí, těžko říct, jestli tomu tak opravdu je a bude.

U předchozí kapitoly padl dotaz, jestli bude i Edwardův pohled, budu vás muset zklamat... Za prvé jsou pro mě chlapi nepochopitelná stvoření, takže si nejsem jistá, jestli bych se do Edwarda dokázala vžít a za druhé bych náhledem do jeho hlavy prozradila cosi, co nám později zamíchá dějem. A ještě připomenutí pro Danču - Belle je sedmnáct let.

Příště půjdou dámy nakupovat a posléze se seznámíme s Edwardovým kolegou. Děkuju za všechny komentáře, moc si jich vážím. Děláte mi radost, zlatíčka.

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lepší zítřky - 4. kapitola: