Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kapky Lásky - 10. kapitola

15.05.2013 (08:15) • AfroditaAliceCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2196×

Vysvlékla jsem se a pak vlezla pod sprchu, zároveň jsem celou dobu pečlivě skenovala dveře, jestli se ani o milimetr nepohnuly a náhodou nezahlédnu všetečnou hlavu toho kripla.

Jen doufám, že třeba usne před televizí nebo něco podobného a já ho tudíž už nebudu muset dneska potkat. Klidně i ráno půjdu pozdě do školy, jen abych se mu vyhnula.

Pustila jsem vodu a ucítila vroucí osvobozující kapičky na mých ramenou. Najednou jsem si připadala úplně v klidu, žádný Cullen, žádné stěhování. Všechno se uvnitř mě pomalu skládalo k sobě. Každý kousek na svoje místo. Voda ve mně vyvolávala pocit bezpečí a jistoty. Už odmala jsem utíkala na pláž, když se naši hádali. A tam jsem zjistila, že bez vody prostě nemohu žít.

Celou dobu jsem očekávala nějaký vpád, ale k mému údivu se Cullen o nic nepokusil, což mě zneklidňovalo ještě víc, protože mi bylo jasné, že když nic neudělá teď, tak mohu něco očekávat později.

A samozřejmě jakmile jsem vyšla ze sprchy, okamžitě Cullen už strkal hlavu do dveří.

„Potřebuješ něco?!“

„Ježiš, promiň,“ zamumlal snad i omluvně a hlavu strčil zpátky za dveře, které ovšem nezavřel. Naopak je jen víc otevřel dokořán a pomalu do nich vcouval pozpátku. „Jen jsem si asi tady zapomněl ponožky a je mi zima, ale myslel jsem, že už budeš hotová… teda jako… no… jako...“ Cullen se normálně zadrhával?! „Jako myslel jsem… No nic, neřeš to. Nevidíš je?“ zeptal se a rozpačitě se rozhlédnul kolem sebe jen tam, kde jsem nestála, ale vzhledem k naší malé koupelně to nijak moc nebylo.

„Mám nápad. Proč nepočkáš pět minut a já tě tady pak nechám tvoje ztracený fusekle hledat až do aleluja?“

„Jo, fajn,“ odkýval Cullen, ale k odchodu se nijak neměl. Hošánek asi nebude nejchytřejší.

„Můžeš teda ven?“

„Jo… Jo aha, už jdu,“ řekl a konečně odešel.

Na nic jsem se nemohla soustředit. Ani nechápu proč, ale jakmile jsem pomyslela na to, že za dveřmi čeká Cullen jen na to, až sem bude moct vejít a navíc tu celou dobu byl kousek jeho oblečení, tak jsem celá rozechvívala – nejspíš znechucením. Tím pádem jsem se nebyla schopna ani pořádně utřít, a tak jsem na sebe raději rovnou hodila pyžamo. Pravda, v této situaci bylo krajně nevhodné. Jelikož to bylo jen tílko a kalhotky. A to mi je ještě vybírala moje neustále nadržená kamarádka. Na tílku bylo přes prsa napsáno „When we get out?“ a na zádech „Go ahead and hit!“. Samozřejmě ani kalhotky nebyly jen tak obyčejné. Tam zase bylo „Ready to connect“. No, prostě jsem s ničím takovým nikam nemohla, a tak tyhle kousky skončily mezi věcmi do postele. Ale já blbá se prostě nemohla lépe podívat, co si to vezmu na sebe. Chtěla jsem si přes sebe alespoň přehodit župan, ale jak jsem posléze zjistila, ten byl v mém pokoji přehozený přes opěradlo židle. No, prostě sláva nebeská. Chvilku jsem se dívala do zrcadla a pozorovala, jak mi pomalu vlhne tílko na mokrém tělě. Skvělý, ty jsi snad úplně blbá, ne? Najednou se ozvalo klepání.

„Už jsi? Nebo chceš, abych ti pomohl?“ Starý špatný Cullen se ozval.

„Už jdu,“ zamrmlala jsem potichu s povzdechem.

Otevřela jsem dveře a jako první se mi naskytl zadek Cullena, který se opíral o zábradlí a čekal, až vylezu.

„No, už si můžeš hledat, jak chceš.“ Cullen se pomalu otočil. Snažila jsem se zakrýt co nejvíce, ale nakonec se spíš děl pravý opak. Jakmile jsem si zkřížila ruce na prsou, vytáhlo se tílko a zdálo se mi, že jsem ještě odkrytější. Tak jsem dala ruce dolu a objevilo se moje mokré… tílko.

„Pěkný…“ řekl nechutně Cullen. „To sis vzala kvůli mně?“

„Jo, jasně,“ prskla jsem po něm.

„Tak promiň, prdelko, nevěděl jsem, že jsi tak žhavá a nosíš tohle pořád.“

„Nechtěl jsi hledat svoje fusekle?“ Už jsem byla vážně naštvaná, nejen že mě celý večer otravuje, ale pak mi nedá ani pokoj, když si chci jít lehnout. Jemu je to možná jedno, ale mně fakt vadí, když se s ním musím i jenom střetnout.

„Ty, počkej, prdelko, teď mám úplně jiný starosti.“ Vykouzlil ten svůj mentální úsměv, na který asi balí rozhoďnožky od nás ze školy, a snad si myslel, že může očekávat něco víc než třísknutí dveří mého pokoje.

Ráno jsem se probudila s prvními paprsky slunce, a že ty vidět bylo hodně těžké v tomto městě. Hodiny mi samy naznačovaly, že bych klidně mohla i spát, ale jednoduše už to nešlo, a když jsem si uvědomila, že mám vlastně šanci proklouznout kolem Cullena, aniž by po mně opět vyjel, zvedla se mi nálada ještě více. Potichu jsem se oblékla a upravila, a pak jsem lehce otevřela dveře a v ponožkách zdolávala každý schod. Když už jsem byla na posledním schodě v pokrčení každého správného tajného agenta, vyrušilo mě pozdravení, které proťalo tichem místnosti.

„Co se tu tak plížíš?“ řekl Cullen s mísou s lepkavým těstem. Měl jenom kalhoty a jeho košile se jinak záhadně ztratila.

„Děje se něco, zlato?“

Chvíli jsem na něj jen bezduše zírala a nemohla pochopit, jak někdo může být tak brzo vzhůru. A co ty? Já jsem ale něco jinýho, já se mu chtěla vyhnout? Ale on jakoby o tom věděl, že mu chci proklouznout… copak je nějaký médium? Cullen se pobaveně usmál, jako by nade mnou vyhrál. A směješ se jako proč, idiote? Hezkej idiote! Jdi někam do pryč. Otravuj život někomu, kdo tě o to bude žádat. Já se s tebou nechci ani potkávat, tak proč mě, proboha, tak neskutečně otravuješ? Prostě bych mu teď měla říct… „Edwarde Cullene, už mě neskutečně štveš a byla bych nesmírně šťastná, kdybys ty a tvůj neuvěřitelně sexy zadek...“ Co to kecám??? Chtěla jsem říct:„Kdybys ty a tvůj falešnej, úchylnej, děvkařskej zadek konečně vypadli z tohohle baráku a mě už se ani jedinkrát neobjevili před očima.

Zamyšleně jsem zírala do Cullenovy slizký kůže na hrudi a přemýšlela, jestli kdybych ho teď zabila, zdalipak by to bylo vyšetřováno jako chladnokrevná vražda nebo zabití v sebeobraně, protože přece chtít po někom, aby strávil s Cullenem víc než minimální čas na poslaní do míst, kde slunce nesvítí, je nadlidský výkon.

„To tak usilovně přemýšlíš, nad tím kde mám košili, zlato? Nebo jestli si sundám i kalhoty?“

„Zmlkni, úchyle!“

„Co vůbec, že jsi tak brzo ráno vzhůru?“ změnil řeč Cullen a tentokrát to vypadalo, že se ani nechystá vytasit s nějakou oplzlostí jako vždycky.

„A proč ty?“

„Já se ptal první,“ řekl s medovým úsměvem… Medovým? Asi mi to ranní vstávání leze na mozek! Další Cullenův úsměv mě tentokrát – opět vytočil. Někdy nechápu, proč se takhle blbě usmívá. To si neuvědomuje, že vypadá jak retard? Neuvědomuje, protože tak nevypadá! řekla jedna část mě. Ta, které jsem se chtěla už dávno zbavit.

„Prostě jsem se vzbudila a řekla jsem si, že bych si třeba šla zaběhat.“

„S taškou do školy?“ S pobaveným úsměvem ukázal na moje rameno. „Snad si nemyslíš, že jsem retard.“ Ale jo, myslím. „Protože kdyby sis to opravdu myslela, musel bych ti, už jen kvůli svojí cti, ukázat, že opravdu nejsem. Všemi dostupnými prostředky.“ Další balící oslnivě debilní úsměv z jeho strany.

„Tak jsem si prostě chtěla zaběhat a pak se už nevracet domů, no a co? Copak je to zakázaný?“

„No, to ne, ale neslušné určitě. Která mladá dívka vstává za kuropění a odchází z vlastního domu jako zloděj?“ To mě dopálilo.

„Nemusela bych tak odcházet, kdybys tady nebyl ty!“

„Tak to se ti hluboce omlouvám.“ Čekala jsem, co dodá. Samozřejmě něco v jeho stylu. Něco jako „Tak to se ti hluboce omlouvám, příště spíš u mě.“ Nebo nějakou podobnou hloupost. Ale Cullen se přece nikdy nemůže zachovat podle očekávání, protože kdyby byl předvídatelný, tak to prostě není on. „Máš ráda lívance?“

„Co?“ Musela jsem zrovna vypadat jak nějaká komiksová postavička s otazníky v očích. Vůbec jsem ho nechápal. Neřekl nic urážejícího, ale přesto mě dokázal naštvat jako nikdo jiný.

„No, já jen, že je zrovna dělám, tak jestli si dáš?“ Kdyby to nebyl ten největší debil, jakého znám, možná bych řekla, že to řekl sladce, ale bohužel to byl největší debil, jakého znám, takže jsem si nic takového nedovolila ani pomyslet. „Tak co? Dáš si? Teda pokud se rozhodneš zůstat a teď hned ode mě neutečeš.“

„Ty umíš vařit?“ Chtěla jsem říct něco milého, vážně! Ale tohle ze mě prostě vylétlo okamžitě. Ed- Cullen se na mě jen polichoceně usmál a chabě přikývnul.

„Vím, je to překvapivé, ale máma po nás doma prostě chce, abychom uměli aspoň základy, takže kdybys chtěla něco ušít, asi bych chvíli mrmlal, ale nakonec bych to taky zvládl... i když pro tebe bych možná šil i dobrovolně.“ Pane jo? Co se to s ním děje, vždyť Cullen je i… milej?!

„Aha, no, lívance zbožňuji, takže určitě ano!“ řekla jsem nadšeně s úsměvem od ucha k uchu. S nenuceným úsměvem. Najednou to šlo tak přirozeně, jako by byl Cullen můj nejbližší přítel. Cullen se otočil a chtěl jít se svým úsměvem zpátky do kuchyně. „A… navíc… když jsi mě odhalil, tak by stejně nemělo cenu utíkat. Když už nemáš co skrývat, tak na co mizet?“ Cullen se zastavil zády ke mně a pohlédl na mě přes rameno. S posmutnělým úsměvem.

„Máš pravdu, ale abys nemusela nic skrývat, musíš začít důvěřovat a před tím se utíká nejrychleji.“ Jeho hlas byl jako med, ale bolest v něm štípala jako led. Nevím, jestli to byl jenom můj pocit, ale v tuto chvíli jsem měla nejblíže ke skutečnému Edwardovi, než kdykoliv jindy. Ten se však okamžitě zase skryl za svoje záda a odešel.

Doufám, že se vám to alespoň trochu líbilo a odpustíte mi opětovné pozdní přidání, co pozdní přidání, to je spíše dlouhodobé nepřidávání. No, tak už se přestanu bičovat a raději začnu psát další kapitolu. Ta by měla být opět o Cullenových pokusech o dobytí Swanové.

Autor: AfroditaAliceCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kapky Lásky - 10. kapitola: