Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Give a second chance - Epilog

09.04.2012 (20:30) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3624×

Epilog

Drahá Alice,

z celého srdce ti děkuji za (ne)příjemné překvapení. Opravdu jsem nečekala, že tu vaši proradnou rodinku ještě někdy uvidím – ale jak vidno, mýlila jsem se.

Vůbec mě netěší, že to musím přiznat, ale je to tak. Opět se vám podařilo něco, o čem jsem si myslela, že už snad ani možné není – zastihnout mě nepřipravenou.

Ach, ano. Určitě si říkáš: „Ta hloupoučká naivka Bella, zase se jí něco nelíbí…“ Jako bych tě slyšela. Ovšem dovol mi vyvést tě z omylu.

Taková už dávno nejsem.

Možná se ptáš, proč ti vůbec píšu, proč tě svými slovy otravuji. Vlastně je to úplně jednoduché.

Kdysi dávno jsem někde četla, že pro člověka, který chce od základů změnit svůj život, je to nejlepší úplně se odstřihnout od minulosti a začít úplně od začátku.

A právě to se snažím dělat.

Víš, nadále si už nenechám dál ubližovat. Už nejsem to křehké lidské stvoření, které si nechalo vše líbit. Už nejsem ta slaďoučká holčička, která vám – velevážené rodině dokonalých Cullenových – nikdy nebyla dost dobrá. Už nejsem ta dobračka Bella, která si nechala do všeho mluvit, jako by neměla vlastní rozum, jako by byla nesvéprávná a neuměla se rozhodovat sama.

To skončilo. Skončilo, slyšíš?!

Už sebou nenechám dál zametat. Teď jsem já tím, kdo bude určovat pravidla, ten, podle jehož vůle se pojede dál…

Dovol, abych tvým prostřednictvím poděkovala celé té tvé skvělé famílii – děkuji za lekci, kterou jste mi uštědřili. Opravdu a z celého srdce za to děkuji – alespoň už konečně vím, jak to ve světě chodí.

Přežijí jen ti nejsilnější, hm?

Ano, přesně tak. A tohohle se míním držet.

Děkuji za všechno. Tomu, co jste pro mě udělali, se jen tak něco nevyrovná. Konečně jsem byla nucená sundat z očí ty neprůhledné růžové brýle, kterými jsem do té doby zírala na svět.

 

Vlastně, když nad tím tak přemýšlím… Možná bylo dobře, že jste se – nebo alespoň někteří z vás – vrátili. To mě totiž donutilo nad vším se pořádně zamyslet. (Ano, zamyslet, opravdu to umím, i když se ti to zdá divné!) Donutilo mě to uvědomit si, že se nemůžu pohnout z místa, dokud neopustím místo, kde se to všechno odehrálo.

Ano, znamená to přesně to, co tě napadlo jako první – odcházím. Odcházím z tohohle proklatého města (pokud se tomu tak vůbec dá říkat), které mi nepřineslo nic dobrého, zatímco jsem tu setrvávala. Odcházím a hážu všechno za hlavu. Školu, přátelé, domov, rodinu… a především vás.

 

Otázkou zůstává, kam že vlastně utíkám? Je mi líto, ale tahle otázka zůstane bez odpovědi.  Nikdo, opakuji nikdo, to neví – a tak to také zůstane.
Nepřeji si, aby to někdo věděl. Nepřeji si, aby mě někdo hledal.

A ano, tím myslím i vás… tebe.

Kdyby tě v budoucnu popadla touha vidět svou utrápenou lidskou přítelkyni, které jsi svého času zničila srdce… Máš smůlu. Nenajdeš mě, i kdyby ses sebevíc snažila.

Udělám všechno pro to, aby to nebylo možné. Když už by se mohlo zdát, že jsem na dosah – uteču. Když už by se mohlo zdát, že dané místo je to pravé – přesunu se na jiné takovou rychlostí, že to ani stvoření s tvými dokonalými smysly nedokáže postřehnout… 

 

Pochopilas, co se tím snažím říct?

Nehledejte mě.

Nevím, jaké důvody vás opět přivedly do města – a vlastně to ani vědět nechci. Pokud to však bylo z nějakého ušlechtilého důvodu, jaký jste schopni vymyslet pouze vy – například že jste přijeli zkontrolovat tu lidskou trosku, kterou jste ze mě udělali –, zapomeňte na to. Zapomeňte na mě.

Berte to tak, jako bych nikdy neexistovala…

Bude to tak lepší pro všechny zúčastněné strany. Snad…

 

Měla bych už jen jednu prosbu, na kterou mám jistě plné právo. Dokud se budete zdržovat v blízkosti (a jen ďábel ví, jak dlouho to bude), dávejte pozor na Charlieho. Kdoví, jakou hloupost by mohl udělat. Já se změnila, avšak on je stále stejný – však ho moc dobře znáte sami.

To je to poslední, o co žádám. Poslední věc, která mě dělí od nového – a hlavně lepšího – života. Tohle si snad zasloužím, ne?

 

To je vše, co jsem chtěla. Slibuji – a věř mi, tomuto můžeš věřit –, že tohle je opravdu naposledy, co tě obtěžuji. Nadále už nebudu potřebovat tenhle způsob na vylití srdíčka. V budoucnosti, která přede mnou rozevírá svou širokou a přívětivou náruč, už mě nečeká nic, kvůli čemu by to bylo potřeba. Všechno bude dokonalé a – pamatuj na má dřívější slova – podle mého.

 

Co víc ještě zbývá říct? Nejspíš by se slušelo říct: „Těšilo mě…“, ale… Dala jsem si předsevzetí, že budu upřímná – a hodlám se toho držet. A nic dalšího mě nenapadá. Nikdy jsem se s nikým definitivně neloučila, takže v tom nemám žádnou praxi.

Snad už jen…

Navždy sbohem…? 

I. S.

---

---

35. kapitola || Shrnutí 

Tak… a je to tady. Po roce konečně můžu říct to kouzelné slůvko…
HOTOVO...

Vesměs vše jsem již psala pod minulou kapitolou, takže se nechci moc opakovat. Snad jen dodám, že ať byl ten rok sebetěžší, jakkoli mi spousta věcí bránila v psaní… nakonec jsem to dokázala. Dopsala jsem to…

Vlastně to byl můj jediný cíl. Jak spousta z vás ví, tuhle povídku jsem zpočátku ani psát nechtěla. Všechno začalo na popud 11 lidí, kteří při mé jednorázovce „Odhlasováno…“ prosili o pokračování.

Nejprve jsem se zdráhala, protože jsem si nedovedla představit, jak bych měla navázat, přišlo mi to dost ukončené a dobré tak, jak to bylo. Ale nakonec jsem se přece jen ukecat nechala…

Povídku jsem dokončila, což byl můj jediný cíl. Při té dlouhé cestě jsem měla pár dobrých duší, bez jejichž pomoci bych nad dopisováním strávila daleko více času. Těmto lidem bych chtěla z celého srdce poděkovat, protože kdo jiný si to zaslouží…?

Rozhodla jsem se, že to neodfláknu jen všeobecnými slovy. Takže přichází prostor pro pořádná poděkování…

 

SiReeN – zlatíčko, ty snad ze všech nejlépe víš, jak to všechno bylo. Ty znáš všechny podrobnosti, znáš všechny mé názory, jaké ohledně této povídky mám. Víš, jak těžké bylo psát, víš, jak těžké bylo pokračovat dál…

Ty víš, jak strašně moc jsi mi pomohla. Víš, že nebýt tebe, málokdy bych se odhodlala vložit další díl. Tvá povzbudivá slůvka mě hnala dál a dál, díky tobě dnes mohu psát toto poděkování…

Nevím, jak dostatečně vyjádřit svůj vděk. Nevím, jestli to vůbec dostatečně jde. Prostě… Děkuji…

Cora – víš, že bez tebe by to nešlo. Hlavně ke konci. Nevím, jestli vůbec tušíš, jak strašně moc jsi mi pomohla, kolik pro mě tvoje e-maily znamenaly…

Tvoje komentáře (ač někdy opožděné) mě vždycky zahřály u srdíčka, protože díky nim jsem věděla, že čas, který jsem strávila nad psaním té a oné kapitoly, nebyl zbytečný.

I tobě patří velké díky…

JoheeeCullen – drahouši, co ti mám říct? Držíš se mě jako klíště od samého začátku povídky, až se mi zdá divné, že ses při tom dlouhém putování nepustila. Je neuvěřitelné, že jsi celou dobu byla se mnou – a věř mi, moc si toho vážím. Díky…

TeenStar – má cenu vůbec něco psát? Ty víš, co jsi pro tuto povídku znamenala. Ty víš, co znamenáš pro mě. Byla jsi moje hnací síla, motůrek, který mi pomáhal jít dál, i když jsem myslela, že to dál není možné…

Věnovala jsem ti spoustu kapitol, což snad mluví za vše. Ráda bych ti věnovala i tento úplně poslední díl – protože ty si to zasloužíš…

Satanella – ty jsi byla takovou moc méně viditelnou podporou. Znovu se omlouvám za to, že jsem tě – byť nevědomky – přehlížela. O to víc jsem si tvých komentářů vážila, když jsem to zjistila.

Mnohokrát díky za všechna hezká slůvka, která jsi mi kdy napsala.

Nerada bych se s tebou rozloučila u této povídky. Ráda bych si s tebou dále psala, takže pokud to není problém, napiš mi do komentáře nějaký kontakt, popř. mi někam napiš (e-mail, ICQ, klidně i shrnutí). Moc by mě mrzelo, kdybych už s tebou neměla mít tu čest – jsi opravdu skvělá. :))

Kika57 – co si budeme povídat. Ty jsi jednou z těch, co mě neustále přesvědčovali o tom, že pokračovat není úplný nesmysl. Tvoje komentáře mi nejednou vykouzlily úsměv na tváři, tvoje básničky mě nejednou dojaly. I tobě patří velký dík…

DarkFireflies – věnovala jsi mi spoustu času, když jsi četla mou povídku, a bylo by velmi nezdvořilé nepoděkovat ti jmenovitě. Na tvoje jméno při výčtu lidí, kteří mají lví podíl na celé povídce, nesmí chybět. Děkuju moc…

AlliceVolturiCullen – jsem si moc dobře vědoma toho, jak jsi mě ustavičně podporovala svými smajlíky. Vždycky mi udělalo velkou radost, když jsem si rozklikla přehled nových komentářů a nalezla tam také jeden od tebe. Každého možná nepotěší, ale já byla i za ty smajlíky vděčná. Děkuji…

Kačka – málokdy mi v paměti utkví přezdívka někoho neregistrovaného, ale ty jsi byla výjimkou. Děkuju za veškerý čas, který jsi mně a mé povídce věnovala. Cením si toho…

NatyCullen – i když je více než pravděpodobné, že si tohle nikdy nepřečteš, jednoduše tě nemůžu vynechat. Ty jsi se mnou byla už na začátku, povzbuzovala jsi mě, abych pokračovala…

Nemysli si, že si toho nevážím. Abys věděla, moc to pro mě znamenalo. Pomohla jsi mi překlenout se těžkými počátečními kapitolami, donutila jsi mě to neuseknout ve chvíli, kdy jsem myslela, že je vše ztraceno… V podstatě kvůli tobě jsem tu povídku nakonec nenechala smazat.

Myslím, že velké díky náleží i tobě…

BellaSwan1992 – můj další bývalý hnací motůrek. Možná se to nikdy nedozvíš, ale byly doby, kdy jsem se nejvíce těšila právě na tvé povzbuzující komentáře. Vidět tvoje jméno pod mou kapitolou pro mě byla čest, natož když jsi vždycky zanechala takový román. Děkuji i tobě…

Bunny – ani ty nejspíš tohle poděkování nikdy neuvidíš, ale neodpustím si ho. Už od začátku jsi byla mou pravidelnou čtenářkou. Jsem vděčná za všechna slova, která jsi mi pod povídkou zanechala…

patulka13 – tebe taky nelze vynechat. Díky za to, že sis našla čas na mou povídku. Nevíš, co to pro mě znamenalo. A tvoje povzbuzování na ICQ – to snad ani netřeba komentovat. Prostě a jednoduše – děkuju…

WhiteTie – byla pro mě nesmírná čest, když jsi začala Give číst. Ano, styděla jsem se, odrazovala tě, jelikož jsem moc dobře věděla, jak neumělý byl začátek a jak zmatený byl zbytek. Ale odradit ses nenechala, takže i když už tuhle povídku nečteš, tvoje jméno prostě nesmí chybět. Děkuji za všechno…

Inoma – úplně jsem zapomněla, že jsi tuhle povídku četla, až při zpětném projíždění komentářů jsem si toho všimla. Ale to neznamená, že ti za to nejsem vděčná. Tvá pochvalná slůvka pro mě při psaní první poloviny povídky hodně znamenala, takže díky i tobě…

zuzka88 – jsi mým nejnovějším čtenářem. Byl pro mě šok, když jsem přišla na PC a zjistila, že mi přibylo tolik nových komentářů – ale ještě větší šok byl, když jsem zjistila, že jsi je psala ty.

Ani nevíš, co pro mě znamená, že sis to přečetla. Nevadilo by mi, ani kdybys mi každou jedinou kapitolu zkritizovala, vytkla všechno, co tam bylo špatně…

Tvoje povídky jsem měla strašně ráda, podle mého jsi skvělá autorka, opravdu jedna z nejlepších. Mít tvé jméno pod kapitolou je čest. Díky…

vilinka – ano, ani na tebe jsem nezapomněla. Při čtení tvých komentářů jsem si vždycky bavila, a to také rozhodlo o tom, že tě v téhle sáhodlouhé děkovačce zmíním taky. Díky za to, že jsi mi vždy na chvíli ukázala, že pokaždé se najde něco, kvůli čemu se člověk může usmát…

 

Jelikož už je to i tak strašně dlouhé, nebudu to dále protahovat. (Mimochodem - gratuluji těm, co došli až sem.) Ještě bych chtěla speciálně poděkovat lidem, kteří mě v průběhu toho dlouhého roku soustavně podporovali a věřili mi… lona, agathka, kati, jendulka, Faire, Metalistka, BellaCullenSwan, elie_darrem, tynus – díky za všechno.

A všem, co jsem je nevyjmenovala, děkuji samozřejmě také. I vaše ohlasy pro mě mnoho znamenaly. Jste prostě skvělí…

 

77 stran, 47 427 slov, nevyjadřitelné množství času...

Tohle přesně vystihuje tuhle povídku.

Jedenáct různých lidí tenhle kolotoč začalo, zajímalo by mě, jestli jedenáct různých lidí se mnou tenhle kolotoč taky skončí.

Tak prosím, máte prostor... ↓↓↓

P.S.: V posuvníku je „krátká” děkovačka... 

« Předchozí díl

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Give a second chance - Epilog:

Páni... Tohle byla opravdová třešnička na dort.
Musím říct, že se mi vážně líbilo, jak si to Bella s Alice "vyříkala". Co si budeme povídat, měla na to plné právo, všichni Cullenovi jí hodně ublížili, ale já jsem neskutečně ráda, že se jí podařilo vyhrabat ze dna.
Celá tahle povídka byla skvělá, měla úžasný nápad a ještě lepší zpracování. Hodně mě udivilo, když jsem v té tvé nekonečné děkovačce uviděla i své jméno. Můžeš mi věřit, že jsem každou kapitolu četla s velkou radostí (a také s velkým zpožděním :D :/). Jsem ráda, že jsem měla šanci si tuhle povídku přečíst. Takže - děkuji za krásné chvíle strávené u tvé povídky!

Já? Promiň, nečekala jsem, že bys mohla děkovat zrovna mně. Vždyť... Prostě to nechápu. A důkaz máš vlastně právě před sebou. Nebyla bych to já, kdybych epilog - poslední díl, sakra - nečetla minimálně s týdenním zpožděním, za což se velice stydím a moc se omlouvám. Ne, já si to prostě nezasloužím.
Závěrečný díl byl opravdu nádhernou tečkou za celým tím sedmdesát sedm stran dlouhým celkem. Bella si to s Alice pěkně vyřídila, což se mi moc líbilo a jsem za to ráda.
Myslím, že všecho, co jsem říct chtěla, bylo již řečeno v mém předchozím komentáři, takže nakonec už zbývá jen jeden obrovský DÍK. Za tuto úžasnou kapitolu, za nádherný příběh, který jsem opravdu hltala jedním dechcem, za krásné chvíle strávené u této povídky, i když pro tebe to nebylo vždy jednoduché. Děkuji především za to, jaká jsi, za to, že jsi mě už dávno nehodila do koše (či spíše rovnou do drtiče odpadků), jelikož čtu vše s neuvěřitelným zpožděním (pokud vůbec), až si chci občas dát pár facek. Jsi opravdu úžasná osoba a přávě ty si zasloužíš obrovské poděkování od náš všech. Tak já bych s dovolením také jedno přidala. Děkuji... A mimochodem, opravdu jsi mě dojala.

Epilog byl stejně jako celá tahle povídka bez chyby Moc jsem si to celý užila Už nevím co Ti napsat,leda bych se opakovala,,,,snad jen opravdu smekám A díky ještě jednou za to věnování tý jedný kaitolky a poděkování v tý rolovačce na konci

Ikdyz jsem nepsala ke vsem kapitolkam komentar, tak jsem je vzdy cetla jednim dechem. A po roce krasneho cteni je tu konec. Tak dekuji za to ze jsem si tuto povidku mohla precist :)

Krásná povídka která mě už od začátku velice upoutala a lákala svou jedinečností i když jsem v ní občas neměla souvislosti a chybělo porozumění na což jsem přišla hned s další kapitolou.
Muselo ti dát ohromnou práci něco takového stvořit a musím říct že se moc povedlo. Musím sice říci že s takovýmto koncem jsem nepočítala ani ve snu a četla tak rychle jak jen to šlo abych se konečně něco dozvěděla. Trošku mě mrzí, že si s nimi ani nepopovídala, ale chápu to.
Každopádně tohle byla, je a bude skvělá povídka a jsem moc ráda že jsem měla tu čest ji číst.
Mimochodem se těším na tvou další tvorbu.

To už je konec?

krásné a upřímné, a já jen děkuji

Nevím, čím přesně začít. Je toho tolik, co mám na srdci a bojím se, že to nedovedu vyjádřit, ač bych moc chtěla. Asi bych měla říct, že jsi jedna z mála, která mě dokázala rozbrečet. Ne snad dějem této kapitoly, ale tím, že povídka končí. Ano, čtu jen ty povídky, které se mi líbí a jsou kvalitní, přesto jejich konec beru s nadhledem. Budou další povídky, tak co... Tady to však nejde, tahle povídka je nenahraditelná a navždy zůstane v mém srdci. Proto ti moc, moc děkuju, že jsi něco takového stvořila, a vlastně ti děkuju i za to, že existuješ. Copak bychom měli úžasnou povídku Give a second chance, kdyby naše Jimí neexistovala??? Vím, že bychom neměli a to by bylo kruté.
Víš, že teď absolutně nevím, jak pokračovat? Jistě, vím, co chci říct, ale jakmile bych to zkusila napsat, byl by z toho guláš a opravdu silně pochybuju, že by ses v tom vyznala. V tom bych se nevyznala ani já, a to už je co říct. Já mám ve svém nepořádku - ať už jde o slovní, nebo ten u mě v pokoji - extrémní pořádek. Takový, jaký může v nepořádku být, no fakt!!! Jo, já vím, už tě asi celkem nudím těmi trapnými kecy, které se snažím vydávat za něco, čemu by se dalo zasmát... Tak promiň, jestli tě svým nekončící tlacháním otravuju, zaplňuju koment, a tak dále, a tak dále... Jenže já mám pocit, že jsem nepoučitelná, takže to budeš muset vydržet.
A teď, po těch dvaceti osmi řádcích ( ano, přesně tak, počítala jsem to. Ale promiň, na slova kašlu, to bychom tu byly dlouho...) bychom se konečně mohli dostat k tomu, jaké jsem měla pocity z kapitoly. Tak jistě tě nepřekvapí, že pocity byly nadmíru pozitivní. A i když to bylo 777 slov a 999 by bylo jistě hezčí, stejně se mi to moc líbilo a nic bych nevytkla. Jen se mi zdálo, že byla Bella taková celkem jedovatá, ale zase ne, že by mi to vadilo. Taková má Bella správně být. Ne ta... (nevím, jak se těm lidem říká), no, prostě ti, co si nechají všechno líbit, a tak. Ježiši, prostě kvůli tvé povídce ztrácím slova, ale nevyčítám jí to, ani tobě. Prostě jen začínám blbnout, ale jinak fajn, klídek, pohodička. Nádech a výdech... (vím, tohle má označovat zívání, ale právě jsem to přejmenovala na nádech a výdech, tak snad to příliš nevadí ). Tak myslím, že to pro dnešek stačí, ještě by sis o mě začala myslet, že jsem debil.

P.S. A teda než nadobro odejdu, chci ti poděkovat za poděkování. A i přesto, že si o sobě myslím, že jsem si to v některých chvílích ani nezasloužila (to teď hlavně neřešme), moc děkuju. Opravdu jsem ráda, že jsem ti ukázala, že se člověk může smát všemu, pokud chce a má náladu. Jo, to já dělám, i když ne vždy se to úplně hodí, ale to ti povím zase jindy.
Takže ještě jednou ti chci poděkovat, že tu s námi tato povídka byla.
P.P.S. Teď už fakt poslední, co mám na srdci... Já to po sobě radši nečetla, bůh ví, co bych se tam všechno ještě dosvěděla... Takže si nemyslím, že to bude mít nějaký smysl, ale budiž, chtěla jsem se s tebou podělit o své myšlenky a tak tady je máš.


EDIT: Teď jsem se na to podívala v oficiální podobě a musím zvolat: "Jůůůů, to je ale dlouhý koment!!!"
Takový jsem ještě nikdy nenapsala, takže... dobře já.

Závěr trošku otevřený, ale každý si může podle sebe představit, jak to dopadlo. Toto je asi jedna z nejlepších povídek svého osobitého druhu. Takže děkuji, že jsi nám zveřejnila své dílo a nenechala si ho pro sebe. Hlavně hodně štěstí u dalších povídek.

No, popravdě jsem trochu přemýšlela, co ti mám napsat a to dlouze… Vždyť já ti už všechno řekla a navíc, jako poslední komentář k poslednímu dílu této krásné kapitolky jsem chtěla napsat něco extra, opravdu extra dlouhého – a ještě delšího na popud určité osoby, která toho také napsala dost :DD – a nakonec jsem si řekla, že prostě budu psát a uvidím, co ze mě všechno vyjde a proto se nediv, kdybych opravdu psala bláboly a nesmysly, ale… Vždyť mě znáš a moc dobře víš, že mé komentáře jsou dosti zmatené a já přebíhám z tématu na téma a snažím se ti v rychlosti říct vše, co mi přelétne hlavou a jelikož nemám prsty tak rychlé jako myšlenky, jde to dost ztuha.
Ták, čím začít? Co všechno ti říct? Jak už jsem zmiňovala na začátku, chci, aby na konci bylo ode mě něco lepšího než v předešlých komentářích, které i mnohdy stály za nic a byly odesílané s takovým zpožděním, až jsem se styděla… No, tak už bych mohla konečně přejít k věci, co říkáš? :DD
Tak začneme od začátku… Začalo to všechno přes tvou skvělou sestřičku, jejíž povídku také zbožňuju a jež pomalinku, ale jistě vytvářela nátlak na mou osobu, ať si přečtu povídku jednoho človíčka a shodou okolností jsi tím človíčkem byla ty, její sestra. Abych pravdu řekla, moc se mi do toho nechtělo. Bylo to, myslím, v tom období, co jsem ještě psala a byla celá hrr do stmívání a psaní a dalších „konin“, jež se mi teď vyhýbají obloukem, ač po nich toužím, avšak lenost a nedostatek času je něco mocnějšího. Říkala jsem si, „proč ne, že“, ale nikdy jsem se do toho moc neměla, až jednou, když se Serí opět zmínila o tvé povídce, jsem tedy slíbila, že když tam máš těch málo komentářů a že autorka je – ty – je z toho smutná, ač má dobrou povídku, pustila jsem se do toho. Po radě Serušky jsem se pustila do jednorázovky, kterou jsem již předtím shlédla, avšak ne tak důkladně, jako tehdy. Zaujala mě a tak nebylo pochyb, že se do tvé povídky pustím. Postupovala jsem pomalu od kapitoly ke kapitole a na radu Seruš jsem zanechávala momentíky – myslím, že jenom smajlíky, jelikož jsem se chtěla rychle dohnat do současných kapitol – a ač jsem u některých kapitol byla pěkně zmatená a nevěděla, kde mi hlava stojí a co že tam ti lidi vlastně dělaj – však víš, nechápavý lidé to mají od těch ostatních dosti složitější :DD – dohnala jsem se až k současným – té doby – kapitolám a pokračovala s tebou krok po kroku. Vždy jsem se na další kapitolu těšila a ani nevíš, jak moc. Postupem času však závislost na celém stmívani.eu opadávalo, jelikož jsem dopsala svou hloupou povídku a do další už jsem neměla sílu. Tak vlastně začaly i ty pozdější komentáře, za které se ti opětovně omlouvám. Chodila jsem na stmívko méně a méně a vlastně jsem tam chodila a chodím jen kvůli pár kapitolovkám, ke kterým patřila i tvá úžasná povídka. Času bylo méně a méně, jelikož jsem mezi tím přešla na střední, kde už to bylo horší a měla své činnosti, proto se stávalo, že jsem přišla domů, něco udělala a lehla do postele zničená, což znamenalo jediné – nedívala jsem se ani, jestli přibyla další kapitola. Tak je to vlastně i trochu teď, nebo mi to nepřijde v tom spěchu na mysl, že bych se měla kouknout. Další případy zase jsou, když vím, že mě tam čeká kapitola, ale mamka chodí s vysavačem, taťka řve, ten otravuje, ten něco chce a já prostě nemám ten určitý klid, který já prostě potřebuju ke čtení. Jsem ten tip člověka, který k určitým věcem potřebuje naprostý klid, aby vnímal slova tak, jak jsou napsána a myšlena a když do mě někdo mele, nevnímám ani jednu věc, což je dost k ničemu… Proto jsem to třeba odkládala na pozdější čas a poté i později psala komentáře. Doufám však, že mi to odpustíš, jelikož já to vždycky dohnala! :DDD
V době, kdy jsi mi začala posílat na email další díly, jsem je tam ani moc nechtěla, což víš. Já jsem radši, když to čtu současně s ostatními, jelikož… Já vlastně ani nevím, ale řekněme, že jsem na tebe rozhodně nebyla nahněvaná, když jsi poslala další. Aspoň jsem věděla dopředu, co se tam bude dít, což ostatní rozhodně nemohli! :DD Taky jsem ti tam rovnou mohla říct, co mě pobavilo, naštvalo, či nelíbilo nebo naopak uchvátilo. Ovšem potom nastával problém, že jsem se cítila blbě, když jsem ti to samé psala do komentářů, ovšem co ti říct nového, když už jsem ti vše řekla, že? No, ale vždycky jsem to nějak vykutila a prostě ti to sem poslala, ač některé komentáře určitě stály za starou belu :DD…
No, tak teď jsem ti popsala začátek toho, jak jsem s tvou kapitolkou začala a jak to bylo a doufám, že jsi z toho mojeho výkladu něco pochytila a nejsou to jen různá písmenka poskládané tak, aby nedávaly smysl :D…
Teď bych se ráda přesunula k tomu, co se událo v epilogu a je mi teď celkem jedno, že už jsem ti to vypisovala na email – za což ti chci vynadat! Já si říkám, jak tě překvapím odeslaným emailem a ty si to tady mezitím hodíš! :DD Zlá Neyuša! :DDD. No, takže… Jak jsme si psaly přes email, čekala jsem, že budeš popisovat přeměnu a takové věci, jak se jí žije a tak, vůbec jsem nepředpokládala, že by jsi mohla epilog napsat ve stylu dopisu/emailu, i když by to pochopitelné býti mělo. Také jsem čekala, že tam spíše více popíšeš situaci a ne takové to rozloučení, které nám ovšem nějaké údaje povědělo a také jsem ráda, že jsi tam nechala ty vrátka, jelikož jak jsem říkala už v emailu, můžu si domýšlet, jak se Bella vrací s kudlou v ruce – detail že kudla upírovi nic neudělá – a jen tak mimochodem ho masakruje :DDD – ano, naše Coruška nerada Edíka a ráda masakruje :DD – nebo že se nakonec s Jerremim dala dohromady, jak jsem čekala, ovšem tys to tak neudělala a další věci. Tato forma rozloučení jak s Cullenovýma, tak s náma, se mi líbila… Ač jsem to neočekávala, bylo to prostě takové příjemné překvapení. Vytknout ti nemám co, jelikož já nejsem zrovna člověk, který by mohl někomu něco vytýkat v psaní a už vůbec ne tobě… Mně se tam vlastně líbilo vše… Nemám co dodat, prostě bezva… Jak kapitolka, tak celý příběh, který mi někdy zavařil kolečka v hlavě. Byla jsem a jsem ráda, že jsem tě mohla doprovázet v této cestě s Bellou a mohla si to číst, ač ne od úplného začátku, ale přeci . Zkrátka ti chci poděkovat i já, že jsi pro nás psala něco tak krásného a mě se to líbilo – jinak bych to přeci nečetla, ne? :P
Když jsem sjela na konec této kapitolky, dívám se na to posuvné – to děkování – a přemýšlím, co nám asi chceš tak dlouhého povídat, jelikož ten posuvník mi prozradil, že to jen tak rychle nepřekoušu. Když jsem došla k děkováním, ještě stále jsem si myslela, žes to celé nezaplnila děkovnými slovy, že nám třeba chceš ještě mluvit do duše, že nemáme brát drogy a další blbosti – degenerace ze školy :DD – ale tys to opravdu věnovala tolika lidem… Jsem ráda, že tolik lidí tě povzbuzovalo do psaní, jelikož já takové štěstí neměla a jsem ráda, že tě do toho psaní nakonec dokopali, jinak bychom se nedostali až sem. Také chci já poděkovat tobě, že mi děkuješ a tak ti děkuju :)) I pro mě to dost znamená, že mé jméno vidím už u několikáté kapitoly povídky, kterou mám hrozně ráda a která už, bohužel, končí. Potěšila mě tvá slova, která byla určena na mou osobu a tak ti ještě jednou říkám ta dvě slova. Děkuju ti :). Navíc, sic netuším, jestli to máš uspořádané podle toho, jak moc ti kdo pomohl, nebo ne, ale… Být na druhém místě napsané je pro mě velká čest… Není to jen tím, že je to hned u začátku a že to číslo miluju, ale že tam také jsem… A také se ti ještě jednou omlouvám za ty opožděné komentáře a doufám, že to pochopíš z mého vrchního vysvětlování, které jistě bude tak zmatené, že to radši po sobě nečtu :DD…
No, nějak to všechno protahuju, že? Ani nevíš, jak dlouho to píšu… Zrovna teď je to… hmm, necelá půl hodina? :DD A to ještě nekončím, milá zlatá Ney :DD… Jak jsem si slíbila, tak taky udělám… Chci na konec udělat něco vyjímečného, ať si mě pořádně vryješ do paměti jako toho pošuka, co psal opožděné komentáře, rád masakruje edvarda, miluje vlky a napsal ti tak dlouhou nesmyslnou esej, kterou – snad – nikdo nepřesáhne. Už pomalu taky ztrácím niť a pobolívá mě malíček, jak s ním rychle mlátím do klávesnice, ale však já ještě něco najdu… Samozřejmě také nezůstanu u prózy a později přejdu do poezie, jelikož… No, baví mě a mám ji ráda, ač vím, že v ní zrovna zběhlá nejsem, tak jako ve psaní, ale proč ti tady taky nezarýmovat, že? Ač nebudu jediná a možná se budu trošku „kopírovat“ po jiných, já to chci udělat a tak to prostě bude! :D
Taky bych se chtěla vyjádřit k výběru jména, Cara. Můžu si jen naivně myslet, že to bylo po tom „zlatíčku“, tedy po mně, že? :DD Cara, Cora… jedno písmenko, nu :DD Ale jméno se mi líbilo a ještě více to, že to není zrovna pasivní postava, ale spíše ten záporák, které já nadevšechno miluju. V každém filmu jim fandím a doufám, že vyhrají (A věř mi, že někdy se vztekám hůř jak malé dítě,když vidím, jak Jerry stále ubližuje chudáčkovi kocourkovi Tomovi, který se ho jen snaží sežrat… Příjde mi to totiž dost nefér, on má hlad a on ho bije za to, že ho chce sežrat?! Pffff...!!!) .

Give a second chance, toť dílo génia,
co ve své komůrce sedí
a děj si znovu a znovu probírá.

Přemýšlí a poté ťuká, kouká jako puk,
když ho někdo ruší,
tak ticho, nikdo ani muk!

Píše a píše, poté komenty čeká,
ovšem to nečekala, takže se leká,
když tam příjde cvok, ty znáš toho tvora,
hádáš dobře, je to tvoje šílená Cora!

Píše si komenty, dlouhé jak nitě,
nic nerozumíš, proč tak složitě?
To nikdo neví, ani ona sama,
neboť nebyla IQ obdarována.

Prostě píše to, co ji právě napadne a doufá tak poté,
že ty víš a dobře pochopíš, co chtěla říct tak šibnutě.
No, já raději končím, jelikož nevím, co píši ti tady,
tak jen na mysli měj, že tvá povídka neměla vady.
Aspoň ne v mých očích, které ji hltaly
a poté dobré znamení dávaly.

Prostě tvá povídka byla i mou,
což znamená, že byla krásnou…


Není to nic moc, jelikož… No, řekněme si to narovinu, píšu to celkem ve spěchu. Měla jsem v plánu se ještě učit, běžet si zabruslit, když vysvitlo slunce a další svoje nápady, ale teď ti to tady píšu a doufám, že mě opravdu pochopíš a já si tady nepíšu zbytečně nesmyslný text :D. Opravdu se omlouvám, jestli je tu něco opravdu nesrozumitelného, taky za ty případné gramatické hrubky, ale já to po sobě nečtu a píšu prostě to, co mě v tu chvíli napadne a co ti nějakým způsobem chci sdělit, ač je to možná dosti nepodstatné. Báseň není nic moc, sama to vím… Možná bych ti ji tady ani neměla dávat, jelikož vím, že mám na něco víc, navíc pro tebe, ale zrovna teď mám po ruce jen tuto, co jsem vytvořila, ale pokud mě něco napadne a já se do toho pustím, určitě ji sem hodím, uvidíš :). Snad se ti i tento blábol bude líbit a nestojí za takový prd, jak si myslím :D.
No, už nějak nemám co říct a doufám, že těch pár stránek, které už přes hodinu spisuju do wordu, abych si většinu chyb opravila a nedělala ostudu, trochu potěší a opravdu budou dávat smysl. Kdyby ne, tak ti to ještě trošku shrnu. Těmito všemi kecy, které tady tak zdlouhavě vypisuju, ti chci říct, že tvá povídka pro mě něco znamenala a nebyla to jen hloupá písmenka, která byla složena do vět a házená do kapitol. Že jsem ji četla ráda, ráda na ni čekala a ráda na ni odepisovala a tak tě trochu povzbuzovala do psaní. Že jsem si vždy s chutí udělala čas a v tichosti si četla slova, která si do počítače naťukala právě ty a že prostě… No, prostě že se mi povídka líbila a byla jednou z pár, které mě držely na tomto webu, který po určitých věcech pro mě ztratil význam. Ke kterému mě váže jen pár spisovatelů a pár povídek o kterých si myslím, že stojí za to, abych se je i nadále četla a věnovala jim svůj čas. No, to by mělo být asi tak všechno…
Tímto svůj sáho dlouhý text uzavírám a doufám, že jsi četla naše komentáře se stejnou chutí, jako mi tvou povídku a že na toho cvoka, co ti tu přes hodinu píše komentář, nezapomeneš stejně dlouho, jako on nezapomene na tebe a tvou povídku :).
Viva Neyimiss, Viva Give a second chance!!

PS: Pár smajlíků na konec, aby to tady nebylo jen samá písmenka :DD...

Páni... nečekaný závěr, i když otevřený, ale líbilo se mi to. Tak nějak to hezky navazuje na celou povídku.
Tahle povídka byla jiná než jsem čekala a řekla bych, že svým způsobem byla i jiná než ostatní na webu, ale hezké to bylo. Děkuju za to, že jsem si to mohla přečíst

UPOZORNENIE! Nečítala som si to po sebe, čiže to nedáva ešte väčší zmysel ako obvykle.

Tak a teraz naozaj neviem, čo napísať/povedať...
Pri minulej kapitole to pre mňa bolo ľahšie v každom ohľade. Bolo pre mňa ľahšie písať komentár, bolo pre mňa ľahšie to čítať... Jednoducho to bolo celé omnoho ľahšie, keďže to ešte nebol ten úplne definitívny koniec, keď to ešte nebola tá posledná bodka za celým týmto príbehom, ale tá predposledná. Lenže zrazu je to tu. A ja som vedela, že to príde, že sa presne v tejto chvíli jedného dňa ocitnem. Ale netušila som, že sa budem cítiť takto... Ale ja sa tak cítim. Tak zvláštne smutne, s roztrasenými rukami a slzami, ktoré sa mi valia z očí. Pretože je to naozaj smutné, že niečo tak dokonalé už končí. Avšak zároveň aj s úprimným úsmevom na perách, pretože toto je koniec skvostu, niečoho naozaj úžasného. A také niečo predsa nemôže byť len smutné, musí to byť aj dôvod na radosť. No a to aj je. A v hlave mi neustále hrá refrén pesničky 'Teraz je ten správny čas'. Ani neviem prečo. Asi je na vine ten začiatok a slová: „Niečo sa končí a niečo sa začína..." Hm, asi sa tým práve teraz budem riadiť, pretože inak budem smutná ešte viac. A to ani jedna z nás predsa nechce. A to, samozrejme, nie len jediný dôvod. Ide tu aj o to, že túto poviedku mi predsa nikdy nevezmeš, ak chápeš, čo tým myslím. Teda že sa k nej budem môcť vždy vrátiť (a že to nebude málo-krát)... A k tomu sa začne niečo nové. Tvoja nová poviedka, nová etapa niečoho, o čom ešte ani len jedna z nás netuší. Niečo nové, rovnako úžasné a stopercentne úplne očarujúce. (Myslím, že sa mi aspoň čiastočne podarilo sa vypísať zo všetkých tých mojich emócií, ktoré sa vo mne práve našli a rozhodli sa vyplávať na povrch... Dúfam, že odteraz budem hovoriť už viac k veci. )
Vlastne... Nebudem. Dobre vieš, že nie. Ja totiž v komentároch k veci nehovorím nikdy. Neviem to a nikdy som to nevedela. Prepáč. Ale ver mi, že do tohto komentára sa dávam celá, najviac, ako zo seba dať dokážem. A práve preto som sa rozhodla, že si urobíme malú obhliadku do minulosti.
A tadadááá, moja prvá veta z môjho prvého komentára, ktorý som k tejto poviedke zanechala. Je to presne 22. kapitola, prvá strana... A trvalo mi to sakramentsky dlho, kým som to našla, to mi ver (a áno, stále sa hanbím za to, že som komentáre nenechával ku každej a jednej kapitole
).
„Toto je..." - tak, toto je moja úplne prvá veta k tvojej poviedke. A áno, je mi jasné, že z nej človek nič nechápe, ale vieš čo? Normálne plačem! Totálne! Práve teraz, práve nad touto klávesnicou... A ani vlastne neviem prečo, nejako to prišlo tak samo. Ach, znovu som sa dojala. Ale nie sebou, to tebou.
No a teraz posledná veta z môjho prvého komentára už okopírovaná čaká na to, kedy ju tu prekopírujem.
Počkať, tak vlastne nie, najskôr si musím ešte okopírovať úvodzovky. Okey, mám to.
„Mala som v pláne pripravený taký ten jeden z dlhších komentárov, no nejako sa mi to nepodarilo, prepáč."
Fuuu, takže... Asi sa teraz pýtaš, prečo som to sem dala, čo? Ja ti chcem len ukázať, ako som slová na túto dokonalú poviedku nenachádzala už vtedy, ako mi už vtedy vzala kyslík priamo z pľúc. A ako mi ho z nich kradne ešte stále. A nikdy neprestane... (A naozaj nechápem, ako som taký trápny komentár niekedy mohla napísať, on totiž vôbec nedával zmysel. :D Čiže ešte dodatočne - prepáč. Prepáč mi zaň. :D Naozaj ma to mrzí. :D Vieš, venujem sa tam svojim vlasom a je to dosť... od veci. :D)
A...
A...
Dofrasa, ja... A... Bože, ja fakt nemám slov. A nikdy som ich ani nemala, k niečomu tak nádhernému sa nedá vyjadriť tak, aby som potom za svoj úbohý komentár nebola zahanbená.
Proste nie, nedá. A to ma hrozne mrzí, pretože tak rada by som tu napísala niečo, čo dáva zmysel, niečo, čo má hlavu i pätu, niečo, čo neomieľam len stále dookola. Ale nedokážem to... Čo znamená, že ja som vlastne ani nikdy nebola hodná toto čítať. Lenže čítala som to, čítam a budem to čítať. Táto poviedka je niečo, čo si nikdy nedokážem odoprieť. A za nič na svete by som sa tohto príbehu ani nevzdala! Nikdy a za nič, rozumieš?
Do kelu! Chvíľu som sa už držala akej-takej témy, no opäť som na nule... A ja tu ešte niečo chcel napísať, tak strašne chcem. A nie preto, aby bol tento komentár dlhý... Ale preto, lebo viem, ako mu chýba ešte obrovské množstvo slov, ktoré by túto poviedku a s ňou aj teba, poriadne pochválili!
Tak sa k tomu skúsim dostať pomocou deja...
Ehm, takže... Nenachádzalo sa v ňom naozaj nič, čo by som ti mohla vytknúť, nech nad rozmýšľam akokoľvek. Všetko tam totiž jednoducho úplne sedelo. A keď píšem všetko, tak myslím naozaj všetko. Každé písmeno, každá bodka, každá priama reč či slovíčko... Charaktery postáv, ich myšlienkové pochody, výstupy postáv, realizácia všetkých tých postáv v deji, ich povahy... Jednoducho všetko! Bolo to dokonalé! A ty si dokonalá! A to nie len preto, lebo si toto umelecké dielo napísala, ale preto, že si! A to presne taká, aká si. Ďakujem ti za to, ďakujem ti za všetko! Čo si pre mňa spravila, čo pre mňa robíš, čo pre mňa budeš robiť. Mám ťa naozaj hrozne rada (čo tu asi veľmi nepatrí, ale čo už ). Ešte raz - ďakujem.
A dúfam, že ma ma tento komentár ospravedlníš. Dobre vieš, že mne komentáre vážne nikdy nešli, naozaj ma to mrzí. Prepáč.
A ďakujem. A za absenciu smajlov ma tiež ospravedlň (hlavne za tých, ktorí tam na začiatku nie sú, ale mali by byť ). Vtedy mi z vlasov totiž kvapkala voda a ťukať do klávesnice ako ďateľ mi veľmi nejde.
A ešte niečo... Chyby si nevšímaj, naozaj sa mi ich nechce opravovať.
No a ešte potlesk, ehm.

Poslední... Závěrečný díl - to je jasný,
avšak pro mě je to příšerný.
Když jsem si v admince přečetla "přidáno",
nečekala jsem, už jsem chtěla mít dočteno.

Až teď mi skutečně došlo,
že z dalšího dílu úplně sešlo.
Už nebude pokračování zvláštního románku,
ani už Cora nevystraší naší Bellinku.

Jeremy... Budeš mi opravdu chybět,
zvolil sis špatnou oběť.
Bella se nedala tak snadno zabít,
teď s ní budeš muset navěky žít.

Jimí... Tak konečně jsi přidala epilog (a prý až v červnu ). Jsi opravdu talentovaná autorka a Give mi bude skutečně chybět.

Četla jsem si tvé poděkování a - nemáš za co! Pro mě byla odměna, jakmile jsem objevila nový díl v pravém sloupečku. Prostě - super, bezva, bomba, cool!

PS: Ještě větší je, když mám tu čest napsat jako první komentář.

Přidat komentář:

Nick:

Text: