Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Give a second chance - 35. kapitola

01.04.2012 (20:15) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3437×

35. kapitola

Ocitla jsem se na krásném místě. Všude bylo plno květin a všechno kolem zářilo tak výraznými barvami, až jsem byla v pokušení zakrýt si dlaněmi oči. Avšak…

Nebylo to potřeba. S překvapením jsem zjistila, že ta všudypřítomná pestrost mým očím vůbec nevadí, jako tomu doposud vždy bylo, ale že mě dokonce ani nic nebolí. To byla velká záhada.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nikde ani živáčka. Byla jsem tu úplně sama. V duchu jsem si povzdychla, nebyl tu nikdo, s kým bych se o tu krásu mohla podělit. Plna energie jsem šla přímo za nosem. Zhluboka jsem se nadechovala, rozhodnuta si naplno užít toho úžasně čerstvého vzduchu, jaký se v naší zemi jen tak nevidí.

Najednou mi hlavou probleskla myšlenka, že jsem se snad ocitla v ráji.

V duchu jsem se zasmála vlastní sentimentalitě a pokračovala jsem lesní pěšinkou dál, nepřikládajíc tomu žádný větší význam.

Měla jsem tak povznesenou náladu, že jsem si dokonce začala pískat, což jsem nedělala už hezkou řádku let.

Jednoduše a stručně řečeno - chovala jsem se jako malé dítě, kterému rodiče právě slíbili návštěvu zábavního parku a spoustu sladkosti.

Věděla jsem, že se rozhodně nechovám uměřeně svému věku, ale… nemohla jsem si pomoct. Něco ve mně mě nutilo se takhle chovat.

Ale co, nikdo tu nebyl, tudíž nikdo mou potřeštěnost nemohl vidět.

Šla jsem pořád dál, až jsem došla na malou mýtinku. Měla jsem takový zvláštní pocit, jako bych na tomhle místě už někdy byla, ale…

Nemohla jsem si vzpomenout. Snažila jsem se, opravdu ano, ale jednoduše to nešlo. Příšerně mě rozbolela hlava. Nejprve mě začalo trochu píchat ve spáncích, postupně mi tam začalo nepříjemně pulzovat, až se to dostalo do stadia, kdy jsem myslela, že se mi hlava snad rozskočí.

Na najednou slabých a roztřesených nohách jsem se dopotácela ke kořenům vysokého stromu, které příroda vytvarovala do tvaru pozoruhodně připomínajícího nízké křeslo.

S úlevou jsem se zhroutila na zem a s námahou zavřela víčka. Jen si na chvíli odpočinu, jen na minutku nechám odpočinout oči a s nimi i celé mé tělo a duši…

„Bello!“ Do mého podvědomí pronikl známý hlas opakující mé jméno.

„Bello! No tak, Bello, probuď se!“ Majitel hlasu zacloumal mým ramenem, čímž ze mě setřásl tu příjemnou ospalost, do které jsem byla do té doby lapena.

„Drahoušku, otevři oči, no tak…“

Tentokrát jsem se zachovala jako slušně vychovaný člověk a poslechla jsem. Chvíli jsem mžourala ve snaze zaostřit, což se zdálo jako podivně těžký výkon pro mé stale malátné tělo, avšak nakonec se mi to povedlo a před očima se mi zjevila má v poslední době nejoblíbenější tvář. Jeremy…

Ani jsem si neuvědomila, že jsem jeho jméno vyslovila nahlas, dokud se na mě tázavě nepodíval, na tváři pro něj tak typický úsměv.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se ho udiveně, bylo to to první, co mě napadlo.

Než odpověděl, neurčitě pokrčil rameny. „Přivolala sis mě.“

Vykulila jsem oči. „Já? Tebe?!“ Podívala jsem se na něj, jako by se zbláznil. „Jak to myslíš?“ otázala jsem se opatrně, vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli to chci vědět.

„Tak, jak to říkám,“ odtušil s lehce pozvednutými koutky. „Přišel jsem na to teprve nedávno. Ne zcela sám, přiznávám bez mučení. Nebýt Cary, stále bloudím v nevědomosti. To ona mě přinutila pořádně se nad vším zamyslet…“

Snažila jsem se tvářit, že vím, o čem mluví, ale ve skutečnosti jsem neměla ani to nejmenší tušení, co to mele.

„Je to logické, divím se, že mě to nenapadlo hned… Všechno je tak zřejmé, všechno se to dělo přímo před mýma očima - a já si ničeho nevšiml…“ Povzdechl si a chtěl pokračovat ve své srdceryvné zpovědi, ale já ho přerušila.

„Jeremy, zlato, o čem to vlastně mluvíš?“ zeptala jsem se vlídně. Déle už jsem nemohla být zticha a poslouchat, jak mluví o něčem, co absolutně nedávalo smysl - alespoň mně.

„O tvé schopnosti přece,“ odvětil a vrhl na mě obdivný pohled. Když zjistil, že se tvářím ještě zmateněji, pousmál se a chopil se vysvětlování. „Nikdy ses nezamyslela nad těmi divnými věcmi, které se kolem tebe v poslední době děly? Ano? A přišla jsi na něco?“ Zakroutila jsem záporně hlavou a on pokračoval.

„Taky mi to trvalo dlouho, ale… Já vysvětlení našel.“ Odmlčel se v napodobenině dramatického ticha. 

„Ty máš… dar."

Vykulila jsem oči a chtěla něco říct, ale nešlo to. Místo toho jsem naprázdno otevírala a následně zavírala ústa, naprosto neschopná slova.

„Dar?“ zaskřehotala jsem po chvíli tenkým a nejistým hlasem. „To… to není možné!“ vyjekla jsem a vrhla na Jeremyho obviňující pohled plný výčitek. „Co mi to tu vykládáš?!“

„Pravdu, Bello, jen a pouze čistou pravdu.“

„To ti tak věřím!“ vyprskla jsem naštvaně a očima metala blesky na všechny strany. „Na pohádky jsem už trochu stará, nemyslíš?!“

„Máš nějaký důvod nevěřit mi?" zeptal se mě Jeremy tak chladným hlasem, až mi na pažích naskočila husí kůže. Mimoděk jsem se otřásla, ale jinou reakci ze mě nevydoloval.

Chvíli čekal na mou odpověď, ale když sama od sebe nepřicházela, připomněl se. „No tak!“

Odolala jsem pokušení na něj v dětinském gestu vypláznout jazyk a místo toho jsem trhla rameny. „Pár by se jich našlo.“

Zamračil se a na čele se mu vytvořila nehezká rýha. V prstech mi cukalo, jak jsem ji chtěla uhladit a vrátit jeho tváři tu bezchybnou dokonalost, ale přemohla jsem se.

„Pár?“ vydechl po chvíli přemýšlení překvapeně.

„Jistě,“ přitakala jsem. „Co tě na tom tak překvapuje?“

„Všechno! Vždyť…“ Jeho poslední slovo vyznělo do prázdna, jak se najednou prudce odmlčel. Nejspíš to mělo co dělat s mým momentálním výrazem, který se změnil na zlostí pokřivenou masku.

„Vážně? A co třeba to, jak jsi mi vědomě lhal?“ Poslední slovo jsem vyplivla, jako bych řekla něco hodně sprostého.

„A co ta záležitost ohledně tvého jména? A tvoje domnělé příbuzenství s mým bývalým?!“ Pomalu, ale jistě jsem ztrácela nervy.

„Tvoje chování posledních dní je… přinejmenším pěkně podezřelé! Jednou jsi milý, podruhé jsi jako ten čertík z krabičky - vystartuješ kvůli každé pitomosti!

A teď se mi snažíš namluvit, že já, ze všech lidí právě já… mám dar?! Dovol mi, abych se zasmála!“

„Ale…“ pokusil se něco namítnout, ale opět byl přerušen.

„Kdybych nějaký dar měla, musela bych o tom asi něco vědět, nemyslíš?! Zapomínáš na to, že jsem víc než rok žila v blízkosti celé tlupy upírů, u kterých na dary opravdu nouze nebyla!"

Nastala rozpačitá chvíle ticha, kterou rušilo jen mé přerývané dýchání. Sotva jsem popadala dech, hladina adrenalinu v mém těle se nacházela na opravdu vysokých hodnotách.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě Jeremy, když jsem si položila ruku na hrudník a předklonila se. Opatrně a velmi pomalu se ke mně přiblížil a lehce mě plácl po zádech.

„Uch… Tohle nedělej!“ pokárala jsem ho mírně, ale musela jsem uznat, že to pomohlo. Nevěděla jsem, jak je to možné, pravdou ovšem bylo, že jsem opět mohla volně dýchat.

„Já… děkuju…“ zamumlala jsem se zajíknutím. Do hlasu se mi vkradl plačtivý podtón a oči mi zvlhly náporem slz, o kterých jsem ani nevěděla, dokud mi jedna z nich nezačala pomalu stékat po tváři. Jeremy se na mě překvapeně podíval, poté ke mně přiskočil a stiskl ve svém uklidňujícím objetí.

„Ale no tak, maličká, neplakej. Nemáš důvod, vážně. Jestli…“ odkašlal si, „jestli mě tu nechceš, stačí si přát, abych zmizel - a já prostě zmizím.“

„Ne!“ vyjekla jsem. „To nesmíš! Já… tak strašně jsem si přála, aby tu byl někdo se mnou…“ Po vyřčení svých posledních slov jsem vykulila oči v napodobenině známého amerického myšáka.

„Jeremy,“ začala jsem opatrně, „co přesně si myslíš, že je mým darem?“

„Nemožné!“ vykřikla jsem, když mi dopodrobna rozebral svou teorii.

„Já přece nikam neutíkám!“ procedila jsem mezi zuby dřív, než stačil něco namítnout.

„Takhle to nesmíš brát. Není to útěk, spíš takové… vytěsnění skutečnosti,“ odvětil. „Náhodou je to velmi zajímavé. Možná ještě lepší, jak moje schopnost.“

„Počkej - ty nějakou máš?!“

„Bello, dneska nejsi nějak ve formě, jsi úplně mimo,“ oznámil mi a jemně přitom zakroutil hlavou, zřejmě nad mým zvykem zásadně nic nechápat. „Jak myslíš, že jsem mohl normálně chodit na slunce, aniž bych se prozradil? Jsem iluzionista,“ prozradil mi, v jeho hlase byla jasně znát pýcha.

Hodila jsem po něm pohled plný obdivu, předtím jsem si však neodpustila krátké uchechtnutí nad tím, jak pochvalně to řekl.

„Páni… A jak to funguje?“ zajímalo mě.

Odpověděl prakticky okamžitě. „Dokážu vytvořit takřka jakoukoli iluzi. Ať už se týká počasí, provozu ve městě, samotných lidi. Může to být iluze všeobecná - jako příklad bych mohl uvést třeba to, že se netřpytím při dopadu slunečních paprsků na mou kůži.

Ovšem tohle bývá značně omezující. Tato iluze se může týkat jen věcí, které lidi znají a pokládají je za normální. Nejsou zvyklí, aby někdo za slunečného dne zářil - proto je snadné zakrýt to.

Pak jsou ovšem iluze konkrétní, týkají se určitého člověka. V podstatě i jemu mohu vnuknout cokoli - třeba že ho bolí hlava.

Ovšem - a to je to nejdůležitější - on musí tu iluzi přijmout. Musí jí podvědomě uvěřit. A to je ta největší překážka.

Jsou různé druhy lidi. Někteří věří velmi snadno, jiným je těžké něco vnutit.

A u některých to nejde vůbec,“ dokončil mnohoznačně a upřeně se na mě zadíval. 

„Co tím chceš říct?“ Kupodivu jsem to řekla klidně. Nejspíš to bylo tím, že už jsem si za tu chvíli, kdy mi tu vysvětloval své myšlenkové pochody, stačila zvyknout na překvapivé věci, rádoby logické závěry a složité dedukce, kterými mi pomalu, ale jistě zahlcoval mozek, že mě jeho další mnohoznačná poznámka z míry vyvést nejspíš nemohla.

Zlehka pokrčil rameny. „Nic zvláštního. Jen že nějakým mně neznámým způsobem blokuješ mou moc.“ Rozpačitě si prsty prohrábl své neposlušné tmavé vlasy. „Abych pravdu řekl, to je poprvé, co se mi to stalo, takže ač bych ti velmi rád nabídl rozumné vysvětlení… bohužel žádné nemám“.

Překvapeně jsem vydechla. Takže je to opět tu. Copak to tak bude pokaždé, když potkám nějakého nadaného upíra?

„Co jsi to teď řekla?“ chtěl vědět Jeremy. Zamračila jsem se, copak já jsem něco říkala?

„Bello?“ Poté, co z jeho úst naléhavě vyklouzlo mé jméno, vyslovila jsem svou otázku nahlas. Ukázalo se, že jsem poslední větu nevědomky řekla nahlas.

„Takže jak to bylo? A co se vlastně stalo?“ dorážel nedočkavě Jeremy, jeho oči zářily zvědavostí.

„Ehm… Nevím, jestli to víš, ale i… Edward měl dar,“ vymáčkla jsem ze sebe. Když jsem se nedočkala žádné reakce z jeho strany, pokračovala jsem.

„Mohl číst myšlenky každému – až na mě. Přesně tohle mi vždy říkával, prý jsem pro něj byla jeho malou záhadou, tajuplnou panenkou a nečitelnou knihou.“ Při té vzpomínce jsem lehce nakrčila nos nelibostí. „Takže jak sám můžeš uznat, nejsi jediný, kdo u mě… pohořel.“

Jeremy se zatvářil ublíženě, ale dál to nerozebíral. „Vraťme se zpátky k tobě, ano? Jak jsem říkal, je to něco jako forma vytěsnění něčeho, tak to tedy vidím já. Prostě – ne, neutíkáš! – se v nepříjemných situacích snažíš dostat jinak, někam, kde je podle tebe bezpečno.

Je to jako u malých dětí – když se něčeho bojí, vytvoří si ve své fantazii místo, kam se alespoň dočasně… schovají.

Ty to podle mého máš stejně, akorát když se ti něco stane v té „vytvoření realitě“, projeví se to i normálně. Tak se dá vysvětlit ta divná nehoda, kvůli které jsi skončila v nemocnici.

Je to… fascinující! Nejspíš si zde…“ prstem udělal kolečko kolem nás, „můžeš dělat, cokoliv chceš. Všechno se tady řídí tvým přáním. Jinak bych tu nejspíš nebyl,“ dodal a usmál se na mě. 

„Víš, nedá mi to nepřemýšlet… Když tohle dokážeš teď…“ Odmlčel se, hledajíc ta správná slova. Po chvíli pokračoval. „Když tohle dokážeš teď, jaké by to bylo poté?“

„P-poté? Jak to myslíš?“ otázala jsem se roztřeseně. Snad jsem se ani nemusela ptát, bylo to tak zřejmé…

„Po přeměně,“ vydechl a očima mě jakoby hypnotizoval. „Takový… potenciál. Škoda ho nevyu-“ Vytřeštil oči, prudce zatřásl hlavou a přitiskl si ruku na ústa.

„Nevyužít?“ dokončila jsem místo něj ledově. Pak jsem se ironicky ušklíbla a jedním plynulým pohybem odhrnula vlasy stranou. „Nenech se pobízet.“

 Šokovaně zalapal po dechu a začal kroutit hlavou v nesouhlasném gestu. „Moc dobře víš, že jsem to tak nemyslel,“ řekl pomalu a vrhl na mě intenzivní pohled. „Já… nevím, co to se mnou bylo. A schovej ten krk!“ vyjekl, když jeho oči sjely na mou odhalenou šíji.  „Chováš se jako malé dítě!“

„Ty taky,“ odsekla jsem, ale poslechla jsem ho. „Už toho mám dost! Nikdy nic není podle mého! Myslíš, že když si budu přát, aby tu byla Cara,“ protáhla jsem zlomyslně, „udělala by to ona?“

Zajiskřilo mu v očích. „Na to ani nemysli.“

„Když ono to jde tak těžce… Jak moc bych si přála, aby tu bylo holčičí rameno, na kterém bych se mohla vypovídat, vyplakat…“

„Dávej pozor na to, co si přeješ,“ varoval mě Jeremy s nezbedným úsměvem. „Nemyslím si, že bys tu chtěla zrovna Caru.“

„A to jako proč?!“

„Ona lidi nemění…“ A touhle větou začalo krátké, ale obsáhlé líčení Cařiny minulosti. O jejím bezútěšném dětství, válce, která jí vzala její nejbližší, krutosti, jaké se na ní dopouštěli… A zejména toho, jak ji a její výjimečnou moc využívali v honbě za majetkem, prospěchem, mocí…

„Svině italské,“ procedila jsem skrz zuby. Jeremy se mé tiché, avšak o to více nenávistné poznámce uchichtl, ale hned zase nasadil vážný výraz.

„A ujišťuji tě, že jestli ji stále chceš přivolat, řeknu jí, aby tě uvěznila ve tvé nejhorší vzpomínce.“

Skousla jsem si dolní ret. „Tak tohle je její moc?“

„Ano,“ přitakal. „Manipulace se vzpomínkami, ať už vlastními či jinými, to je její. Užitečné nejen v boji.“

Začalo to ve mně vřít. „Takže chceš říct, že tenkrát v tom autě… že tehdy v parku… to všechno ona?!“ vykřikla jsem a v očích mi zlostí plálo.

„No… ano. Ale na její obranu musím říct, že to nedělala vědomě. Prostě jsi to… přitahovala,“ odpověděl omluvně.

Mimoděk jsem zavrčela, ale neznělo to nijak výhružně – spíš jako naštvané malé kotě, které syčí, když se mu něco nelíbí.

„Tak… co bude dál?“ zeptal se po chvíli ticha, která po jeho poslední poznámce nastala.

Než jsem promluvila, promyslela jsem si každé slovo, volila jsem ho s nezvyklou pečlivostí… „Myslím, že už jsem se definitivně rozhodla.“ Zhluboka jsem se nadechla a poté se zahleděla do jeho tmavých, uhrančivých očí. Mírně jsem se pousmála, vydechla a jala se pokračovat ve své předem připravené řeči.

„Víš, už mě to všechno unavuje. Neustále jsem v nebezpečí, neustále se kolem mě dějí věci, které by se dít neměly. Už jenom to, že jsem s tebou teď tady…

Není to normální. Já nejsem normální. A… už takhle prostě nemůžu dál. Zkoušela jsem to, tolikrát jsem zkoušela na všechno zapomenout, ale… nejde to. Nejde to jen tak vypustit z mého života, dělat, jako že se nic z toho nikdy nedělo…

Určitě si budeš myslet, že nevím, co dělám, budeš si myslet, že blouzním nebo tak něco… Není to pravda. K tomu, co ti teď chci říct, jsem dospěla po zralé úvaze, a chci, abys to tak i bral.

Proměň mě, Jeremy…“

Překvapení ho donutilo zalapat po dechu a šokovaně na mě zírat. Kdybych mu nechtěla dokázat, že to myslím opravdu vážně, při pohledu na jeho tvář bych se začala smát.

„To… nemyslíš to vážně,“ odvětil a krátce se zasmál. Jelikož jsem se k němu nepřidala, takřka ihned přestal. „Děláš si legraci, že?“

„Ne.“ Jedno krátké, odhodlané slovo – a kolik sil mě stálo vyslovit ho…

„Bello…“ Zavrtěl hlavou. „Tohle není… tohle není něco, co bys chtěla,“ začal pomalu, ale přerušila jsem ho.

„Je to přesně to, co chci. Věř mi, Jeremy.“

„Kdyby to bylo tak jednoduché!“ osopil se na mě. „Ne, na tomhle se prostě odmítám podílet!“ křikl mi do obličeje, zlostí se celý třásl. „A co oni? Vrátili se kvůli tobě, Bello! Kvůli tobě! Ani jsi jim nedala šanci promluvit si s tebou!“

„Jak…?“ zašeptala jsem.

„Mluvil jsem s nimi. Hned poté, co tě Cara odvedla pryč. No tak, Bello… Když ne kvůli nim, tak kvůli tvému tátovi. Kvůli mně…“

Záporně jsem zakroutila hlavou. „Nepřesvědčíš mě, Jeremy, je to marné. Myslím, že jsem nikdy nezměnila své rozhodnutí, jenom jsem prostě neměla nikoho, kdo by mi mé přání vyplnil. Ale teď jsi tu ty…“ Při pohledu na jeho krásnou tvář jsem se musela usmát.

„Ale…“

„Neupírej mi to i ty. Neodmítej mě… Tohle už tu bylo – a ne jednou. Prosím, Jeremy…“

Naprosto přesně jsem mohla určit, kdy změnil rozhodnutí. Bylo to znát na jeho očích, které najednou více ztmavly, na postoji jeho těla, který najednou nebyl sebejistý, ale rezignovaný.

Pomalu jsem se k němu přiblížila, a když nic nenamítal, objala jsem ho kolem pasu. „Chci, abys věděl, že jsi to nejlepší, co mě v mém životě potkalo. Vždycky jsem si přála mít bratra, který by byl jako ty.“ Nachýlila jsem hlavu ke straně. „Nikdy nebudu litovat toho, že jsem tě potkala.“ Jednou rukou jsem ho donutila sklonit hlavu. Cítila jsem, jak nosem přejíždí po mém krku, jak začíná zrychleně dýchat…

Mimoděk jsem se usmála, v myšlenkách se rozloučila s rodiči, poděkovala jim za jejich lásku, péči, a poté… mě už nic nedrželo. S obrazem své první lásky v hlavě a s jeho jménem na rtech jsem se naposledy nadechla a zašeptala:

„Jeremy… Prosím…“

34. kapitola || Shrnutí || Epilog

KONEC...

A ne, apríl to vážně není...

Věnováno všem, kteří při čtení vytrvali a došli se mnou až sem.

Ta povídka není ani tak moje, jako spíše vaše, protože na jejím vzniku máte daleko větší podíl, než má maličkost...

Nejsem nevděčná, cením si vašeho zájmu - a to moc.

Snad jste při čtení prožili pár pěkných chvil, stejně jako já při psaní. Neříkám, že pro mě bylo vždycky snadné sednout a psát... To ani náhodou. Ale všechno mi to vynahradil ten pocit, když jsem povídku konečně dokončila...

Pro ty, kdo to neznají sami - je to opravdu skvělý pocit.

Ano, vím, ještě bude následovat epilog, avšak pro mě je tohle definitivní tečka za touto povídkou. Následujících pár set slov už bude jen krátkou, ve své podstatě nevýznamnou částí, ale i tak budu ráda, když se u ní společně s vámi naposledy „setkám”.

Vážně mi bylo ctí, že jste mě provázeli tou dlouhou cestou, že jste mě v tom nenechali samotnou...

Náleží vám velké DÍKY!

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Give a second chance - 35. kapitola: