Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Give a second chance - 28. kapitola

28.10.2011 (20:00) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 3172×

28. kapitola

Doslova jsem hltala celý jeho příběh. Kdyby se mě na něj později někdo zeptal, snad bych byla schopná převyprávět ho slovo od slova, tak moc mě zaujal. A kdyby vedle mě v tu chvíli začala válka, nevšimla bych si toho, tak hluboce jsem byla ponořená do vyprávění o Jeremyho pochmurném dětství a zhýralém mládí…

Poslední věta vyburcovala moje smysly. A nebylo to jen tím, že ní vlastně zakončil svůj příběh, že dále již nepokračoval.

Ne. Ke slovu se totiž opět přihlásila má proslulá zvědavost à la všechno musím vědět. Jednoduše jsem hned, v tu chvíli, potřebovala zjistit, co mi svými slovy chtěl říct…

„Kdo to byl?“ vyhrkla jsem takřka bez přemýšlení.

Pousmál se. Nadechl se k odpovědi, avšak najednou se zastavil, pusu stále pootevřenou, připravenou promluvit. Napjal se, zaposlouchal se do zvuků lesa, který nás obklopoval, a pak se na mě záhadně povídal.

Nevěděla jsem, co ho k tomu vedlo, ale netrvalo dlouho a zjistila jsem to…

„Já…“ Melodický hlas proťal ticho, tím jediným slovem umlčel snad i poryvy větru, které cloumaly větvemi stromů. Otočila jsem se za tím krásným zvukem.

Přede mnou se odehrávala scéna jako vystřižená z divadla. Z nedalekého křoví se s elegancí jí vlastní vynořila vysoká štíhlá postava.

Nemusela jsem být génius, abych poznala, s kým mám opět tu… čest. Pokud by mi to nebylo jasné od začátku, ladné gesto, kterým si žena odhodila dlouhé blond vlasy z tváře, by mi to prozradilo.

Byla to ona…

„Ale ne…“ zasténala jsem takřka neslyšně. Byl to spíš takový ten rezignovaný povzdech, jež si člověk, kterému už nezbývá nic jiného, prostě nemůže odpustit.

Čekala jsem, co se bude dít dál. Byla jsem připravená na cokoli, ale přesto mě to překvapilo, když to nakonec přišlo. Nutno podotknout, že nemile…

„Drahá… Tak přece jen sis to rozmyslela…“ Jeremyho hlas byl mírný, odrážely se v něm emoce. A rozhodně to nebyly pozůstatky z jeho dojemného vyprávění… Ne, tohle bylo pravé, nefalšované a ryzí…

„Roz-rozmyslela? Jak… Jak to myslíš?“ zeptala jsem se hned, jak jsem našla slova. Otočila jsem se na Jeremyho a probodávala jsem ho pohledem.

„Tys to… plánoval?!“ došlo mi vzápětí, když jsem spatřila provinilý záblesk v jeho hlubokých očích.

Místo odpovědi pouze pokrčil rameny, neměl k tomu více co dodat.

„To nemyslíš vážně!“ vybuchla jsem. Předchozí sympatie a lítost, kterou jsem po vyslechnutí jeho příběhu pociťovala, to vše bylo rázem pryč.

„Tak ty si se mnou domluvíš schůzku a pak si sem pozveš tu… tu… TU…!“ Obličej mi pomalu, ale jistě rudl.

„Myslela jsem, že jsi se mnou chtěl být sám, proto jsi mě pozval sem, kde široko daleko není ani živáčka!“ vyprskla jsem jedovatě. Tvářil se provinile a po mých slovech se jeho jindy pevná ramena mírně prohnula. Rozpačitě, řekla bych.

„Promiň…“

„Na tohle omluva není, neexistuje! To je, jako bys… jako bys na rande přivedl vlastní matku!“ vyhrkla jsem to první, co mě napadlo. „Co sis vůbec myslel?!“

„Že uvítáš, když se dozvíš úplně všechno. Že se budeš cítit bezpečněji a jistěji, když tu bude ještě někdo další. Sice malá útěcha, ale přesto útěcha. Že budeš vděčná za dívčí společnost, ať už ji představuje kdokoli. Že bys byla ráda, kdybys tu měla někoho, s kým by sis potom mohla promluvit…“ Ta slova byla vyřčena úsečně, naštvaně vyhlížející žena odsekávala s každým slovem více a více. A v tu chvíli jsem se kdesi hluboko uvnitř opravdu, ze srdce, zastyděla…

„Chováš se jako hysterka, ale nebereš ohled na své okolí. Jak myslíš, že mu musí být?“ zasyčela, oči výhrůžně přimhouřené.

Jeremy už se chystal něco říct, nejspíš něco o tom, že to nic není, že všechno je v pořádku, avšak její plamenný pohled na chvíli přeskočil z mé osoby na něj.

„A ty mlč!“ nařídila mu. Kupodivu ji poslechl…

„Potlačil… všechno! Své zásady, svá pravidla, svůj smysl pro povinnost! A proč? Kvůli tobě, samozřejmě! Ale slečně se zase něco nelíbí…“ ucedila skrz pevně zatnuté čelisti.

„Nikdy nejsi spokojená, je to tak? Nemusím být znalec na lidské povahy, jde ti to vidět na obličeji! Věčně nespokojená, hádavá osoba bez špetky sebekritiky! Všechno házíš na druhé, co? Ale tohle se ti teď nepovede!“ Bylo to, jako by píchla do vosího hnízda. Její slova, ke konci vyřčená se znatelným, pro mě ne zcela identifikovatelným přízvukem, mě popíchla, najednou jsem cítila nutkavou potřebu se bránit.

„A myslíš, že pro mě to jednoduché je?! Myslíš, že zatímco on…“ Prstem jsem ukázala na zcela konsternovaného Jeremyho. „… se trápí…“ Ve vzduchu jsem ukázala pomyslné uvozovky. „… já jsem naprosto a zcela v pohodě?! Myslíš, že mě se nic z toho nedotýká?!“ Odmlčela jsem se, abych popadla dech a mohla pokračovat.

„Myslíš, že jsem snad… šťastná, že zase někdo takový vstoupil do mého již tak dost chaotického a neuvěřitelného života?! Myslíš, že jsem si něco z toho přála?!“

„Děláš ze sebe chudinku – a zcela bez důvodu,“ oznámila mi chladně, hlas pečlivě kontrolovaný.

„Co ty o tom můžeš vědět!“ vyjela jsem na ni nepříčetně. Tohle už bylo nad mé síly.

„Přijdeš a pak zase odejdeš. Nikde se nezdržíš déle než pár let. Je to součástí tvého… prokletí…

Jak si tedy dovoluješ mě soudit?! Nic o mně nevíš! Před pár dny jsi mě ani neznala, ty blonďatá nádhero se špičatými zuby!

Co ti dává právo plést se do mých věcí?!“ zasyčela jsem na ni a podívala se do jejího krásného obličeje.

„Děláte mi ze života peklo. Peklo! Ty, která si sem jen tak nakráčíš a házíš na mě první poslední! On…“ Roztržitě jsem ukázala na Jeremyho, který se na mě vykuleně koukal. „On, který si bez mého souhlasu uzurpoval část mého srdce. Bijícího, lidského srdce, které ani jeden z vás nemá!

Nemluvě o nich, kteří vtrhli do mého života a zanechali za sebou jeden velký chaos!“

Naléhavě jsem se jí zadívala do očí, zapíchla jsem pohled do jejích hněvem ztmavlých očí.

„Víš, jak si mohu dovolit takhle mluvit? Jak si troufám říkat taková slova, i když vím, že mi v sekundě můžete ublížit? Že mě můžete zabít?“ Posměšně jsem si odfrkla. „Tvůj drahoušek ti to nepověděl, nemám pravdu?“ řekla jsem sladce, dávajíc důraz na to rádoby něžné oslovení.

„Nebojím se tě, moje milá. Nebojím se ani jeho,“ pohodila jsem hlavou k Jeremymu, „nebojím se ani smrti. Kdybys jen tušila, tak blízko ní jsem již tolikrát byla!

Chceš mě zabít? Jen do toho. Tady už mě stejně nic hezkého nečeká… Kdysi jsem si myslela, že je možné vymanit se z té prokleté nadpřirozené dimenze, do které jsem se nějakým omylem dostala i já. Ne, není to možné…

Smrt je vysvobozením, tak na co čekáš?! Prodlužovat už svůj hysterický výstup nebudu, neboj se,“ ušklíbla jsem se na ni. „Nebo stále nemáš dost? Pořád ti v hlavě létají otázky typu: Jak to ta hloupá holka může vědět? či Jak se co nejdříve spojit s Itálií?

Vidím ti to na očích. Přesně na to jsi myslela, že? Tak jen do toho, ať to máme za sebou. A jen tak mimochodem… Když už tam budeš volat, nezapomeň vyřídit mé vřelé pozdravy tomu blonďatému parchantovi, který se celý život jenom vyvaluje na trůně a snaží se manipulovat se životy jiných.

Že mu to vzkazuje Ta, co dostala druhou šanci. On už bude vědět…“

Zastavila se v půli kroku. Během mého povídání se pomalu přesouvala k místu, ze kterého předtím dramatickou chůzí vyšla, jako by vůbec nevěnovala pozornost tomu, co jí říkám. Ovšem něco na konci mého dalšího sáhodlouhého monologu ji zarazilo a přinutilo zamyslet se nad tím, co jsem vlastně řekla…

Otočila se ke mně a nevěřícně na mě zírala, v očích překvapení. Poté se se stejným nevěřícným výrazem ve tváři podívala na Jeremyho, který naprázdno otevíral ústa, aby je hned zase zavřel. Jako by chtěl něco říct, ale nešlo mu to…

Postřehla jsem, jak nepatrně kývl hlavou. Jako by to bylo nějaké tajné znamení, šifrovaná řeč mezi nimi, jako by si rozuměli beze slov, stačila jim k tomu jen gesta…

Cara se opět tělem natočila ke mně a zabodla do mě svůj pronikavý pohled. Poté s ironickým úsměvem na dokonale tvarovaných rtech pomalu, ale zcela jasně pronesla:

„Odkud… odkud znáš mého skvělého strýčka?“

Taky se Vám tak líbí hysterická Bella? Mně ano - takže tohle jsem si prostě nemohla odpustit... Možná je to trochu přehnané, ale... Prostě se mi to tak líbí.

A ne, ten konec jsem si odpustit nemohla - krásně mi to ukončilo kapitolu a nahrálo na další vysvětlovací kapitolu (a ty já prostě miluju. )

27. kapitola || Shrnutí || 29. kapitola

Tak co, lidičky, jsme TÝM? ↓↓↓

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Give a second chance - 28. kapitola: