Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Give a second chance - 26. kapitola

09.10.2011 (17:30) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 3137×

Věnováno Kice57 - za svatou trpělivost, kterou se mnou má...

Věnováno WhiteTie - za dlouhé čekání...

Věnováno TeenStar - za krásná slůvka, která mě nutí pokračovat...

Věnováno SiReeN - za to, že je...

26. kapitola

Ironický úšklebek zkřivil mé rty. Tak přece jen jsi přišla? A to je vše? Za víc mu nestojím? Víc mi nemá co říct…?!

„Bylo to tvým přáním, ne?“ odtušila jsem, oči přimhouřené.

Sledovala jsem, jak nad mou příkrou odpovědí nervózně polkl. Pak, rozpačitě jako mladík na prvním rande, začal roztřeseným hlasem svou řeč:

„Bello… Já… Ne! Takhle jsem to nemyslel! Já… Nechtěl jsem tě nutit! Naopak! Já… Nechal bych tě být, kdybys nepřišla… Vážně, opravdu, věř mi!“ dodal, když si všiml mého nedůvěřivého výrazu.

„Já… Jen jsem ti chtěl všechno vysvětlit…“

Jeho poslední věta mě zaujala. Opravdu to měl v plánu? Opravdu mi chtěl zodpovědět všechny otázky, které mi v tu chvíli probíhaly hlavou?

„Dej mi hodinu, jednu jedinou hodinu… Prosím, o víc nežádám,“ vemlouval se mi prosebným hlasem, když si všiml změny v mém předtím tvrdém obličeji, jež byl oproštěn všech emocí.

„Dobře,“ řekla jsem po chvíli váhání. Mezitím se v mé hlavě hádaly dva různé hlasy – ten dobrý, ušlechtilý, a ten druhý, neshovívavý a nepřejícný.

Jeden mi říkal, že každý má právo ospravedlnit své chování, své jednání, tudíž bych mu měla poskytnout určitý čas, natož když o něj tak hezky žádá…

Druhý hlas zase podrýval slabost toho prvního. Proč mu dát, co chce, když já jsem taky nedostala to, co jsem chtěla já? Proč bych mu měla věnovat kus svého drahocenného času, když provedl to, co provedl? Svou šanci zahodil a druhé šance udílejí jen naivní lidé, kteří následně zpravidla narazí.

Ta nepřátelsky naladěná Bella, která sem přišla s úmyslem pěkně od plic říct, co si o něm a jeho chování myslím.

Ovšem ta stará Bella, ta milá dívka, která vždy každému odpustila úplně všechno, ta, která se stále nacházela někde uvnitř mě, i když hodně daleko, tak ta důrazně protestovala vůči takovému chování. Ta stará Bella požadovala, a to velmi důrazně, aby Jeremy dostal možnost, kterou si jistě zaslouží. Vždyť minule mu utekla a nedala mu nejmenší šanci, aby něco udělal, natož aby promluvil a zdůvodnil veškeré pohnutky, jež ho vedly k tomu uštěpačnému a výbušnému výstupu, se kterým by v divadle zazářil a sklidil na něj velké ovace.

„Dobře,“ zopakovala jsem ještě jednou. Rozhodla jsem se, tak na co to ještě prodlužovat?

„Máš hodinu. Hodinu na to, abys mě přesvědčil… Potom… Potom se uvidí…“

„Nevím, kde bych měl začít,“ zamumlal rozpačitě po chvíli, během níž jsme se posadili na starou, napolo rozpadlou zeď, která kdysi ohraničovala malou zahrádku, jež těsně sousedila s kostelíkem.

Seděli jsme blízko sebe. Z mé strany to byl ústupek, projev toho, že přijímám dočasnou ruku smíru, bílý kapesníček, říkejte si tomu, jak jen chcete.

Pro něj to však bylo gesto s velkým G. Jeho obličej, když jsem si k němu přisedla na dosah ruky, se jakoby rozzářil, hned vypadal veseleji, ne tak sklesle jako ve chvíli, kdy vstoupil do mého zorného pole.

„Co třeba na začátku?“ poradila jsem mu s mírnou ironií v hlase. Hned jsem si uvědomila svou chybu, když jeho obličej opět potemněl. Abych to napravila, pokusila jsem se pousmát s očekáváním, že mu to dodá odvahy a konečně začne mluvit k věci.

„Dobře… Pokusím se to podat co nejsrozumitelněji. Ale měj se mnou trpělivost, nejsem zrovna dobrý vypravěč…“ Omluvně se usmál a pak se pohledem zahleděl do dálky a začal se svým vypravováním…

„Chtěla jsi začít od začátku, začnu tedy od začátku… Vzpomínáš na naše první setkání? Tenkrát před tím obchodem… Vypadala jsi, že se co nevidět skácíš na zem. Mohl jsem si vybrat lepší příležitost, abych se dostal do tvé blízkosti?

Přitahovalo mě to k tobě. Nevěděl jsem, čím to bylo, co to způsobilo… A nevím to ani teď, přitom to pouto je mezi námi stále.

Ale zpátky k věci… Zahrál jsem si na galantního rytíře, abych se vetřel do tvé přízně. Ne, nebojím se to takhle říct, protože je to čistočistá pravda. Nemám se za co stydět… Chtěl jsem využít tvé nouze, když to řeknu takhle, abych zjistil to, co mi zůstalo utajeno.

A tys mi tak krásně nahrála… Pamatuješ na tu scénku v té uličce? Jak tam tenkrát vpadla ta tvoje bárbínovská kamarádka a celá červená se omlouvala, že nerada ruší…

Takhle dobře jsem se dlouho nepobavil, ovšem v té chvíli jsem nebyl sto se soustředit. Musel jsem myslet jen a jen na tebe, na tvou svůdnou vůni, na tvé hypnotizující rty, na tu bouřlivou vlnu emocí, která tebou při tom vášnivém polibku projela…

Bylo to cítit, vážně. Vzduch jakoby probíjela elektřina, a to vše jen díky tobě. Nevěděl jsem, že na světě se dá najít člověk, který vše tak intenzivně prožívá…

Bylo to… krásné, osvěžující. To ty jsi krásná a osvěžující. Klenot mezi lidmi, diamant mezi tretkami… Tvoje osobnost je jedinečná, stejně jako tvůj způsob uvažování, tvé reakce… Prostě ty celá jsi jedinečná…

Pamatuji si i na naše druhé setkání. Do detailu to vše vidím před očima. Tvůj rozkošný kostým, který perfektně vystihoval tvou tajemnou a smutnou osobnost. Pravá Persefona…

Již tenkrát jsem tě prokoukl. Již tenkrát jsem v tobě viděl znaky, které nesla i sama vládkyně podsvětí. Proto jsem tě tak oslovil, když jsem neznal tvoje jméno…

A tys mě tak dokonale doplnila svou maskou… Byla jsi ze všech nejpůvabnější, to mi věř. Nikdo v tom přelidněném sále se ti nemohl rovnat. Všechny ty přemakeupované dívčiny, které chtěly být co nejvíc sexy a ulovit co nejlepší kousek… Ty jsi mezi nimi vynikala. Nechovala ses tak, jako ony. A nejen proto jsem si tě všiml…

Jak jsi někdy mohla pochybovat sama o sobě? Jak sis kdy mohla myslet, že by ti byl někdo schopný ublížit? Ne, ani já nejsem tak krutý…

Chtěla jsi znát důvod mého chování. Jestli o to ještě stále stojíš… Jsem ochoten dát ti odpovědi na všechny tvé otázky. Jen… Musím si utřídit myšlenky. Čím začít? Čím pokračovat? Čím skončit? Čas ubíhá, řítí se dopředu jako zbloudilá kulka, a já jsem ztracen…“

Mluvil dlouze, poutavě… Prý není dobrý vypravěč, pche! Nemohla jsem se dočkat, až začne zase mluvit. Abych ho povzbudila, takřka nevědomky jsem se natáhla a sevřela jeho dlaň v těch svých.

„Pokračuj, prosím,“ řekla jsem škemravým hlasem. Jeho reakcí bylo mírné pousmání a přikývnutí. A pak pokračoval…

„Všechno, opravdu úplně všechno jsi spustila ty sama. Nevěříš? Všechno začalo ve chvíli, kdy ses doznala k tomu, že víš, co jsem.

Předtím mě ani jednou nenapadla tahle možnost. Nemohl jsem tomu uvěřit. Odkud bys to mohla vědět? Jak by ses to mohla dozvědět? Nedávalo to smysl.

Proto jsem na tebe tenkrát tak naléhal. Proto jsem se tak dožadoval, abych znal to jméno. Už chápeš? Chápeš, proč jsem tak naléhal?

Celé roky jsem žil ve víře, že lidé prostě nesmí vědět, že náš druh existuje. Byl jsem zásadně proti tomu, aby někdo o naší existenci mluvil před obyčejnými smrtelníky. Důrazně jsem se dožadoval potrestání každého…

Copak? Nezamlouvá se ti takhle má stránka? Bohužel, má drahá Persefono, nemůžu s tím nic udělat. Je to ve mně pevně zakořeněno. Tak dlouho, až příliš dlouho jsem žil v prostředí, kde se každé, byť sebemenší, porušení pravidel trestalo. Tvrdě trestalo…

Byl jsem připraven zničit každého, kdo porušil zákon. Každého…

Tebe bych však nechal být. Chtěl jsem jen znát to jméno. Jenže ty ne… Musela jsi svou individualitu uplatnit i tentokrát… Každá jiná by mi ochotně pověděla vše, co bych chtěl, ale ty? Ty ses mi vysmála do obličeje.

Odmítla jsi mi věřit, stále jsi šla za svým cílem. Neoblafl jsem tě, když jsem řekl své pravé příjmení, že? Stejně jsi byla přesvědčená, že ti lžu, že k nim patřím…

Nedala sis říct. Tím jsi mě donutila k tomu, co se mi z hloubi mé zkažené duše příčilo – jakkoli ti ublížit. Ale já musel… Musel jsem ti ukázat, co všechno dovedu… Musel jsem zkusit vše, abych to jméno zjistil…

Tehdy to pro mě bylo strašně důležité. Proto jsem byl ochoten riskovat i tvé… zdraví. Proto jsem ti ublížil…“ Ve vzduchu udělal pomyslné uvozovky. Nechápala jsem, o čem mluví, což bylo asi znát na mém obličeji, protože se nad tím pozastavil.

„Vrtá ti hlavou, co se ti tím snažím říct, že ano? Dobře, vysvětlím ti to… Vstaň, prosím. Tak, postav se sem…“ navigoval mě. Zastavila jsem se u statného stromu, přesně tam, kde chtěl.

„A teď… Povídej se na ten strom. Pořádně. Jako by tu nic jiného, kromě něj, samozřejmě, nebylo…“ Jeho hlas se s každým slovem jako by ztišoval, až nakonec přestal mluvit úplně. A v tu chvíli jsem veškerou svou pozornost upřela na strom přede mnou…

Nejprve se nic nedělo, ale pak… Najednou jako by se začal hýbat. Jednotlivé větve se začaly pohybovat v dokonale sladěném rytmu, zatímco pomalu měnily barvu. Z typické stromové přešel na hnědou, z hnědé na zelenou… A tak to pokračovalo dál, dokud přede mnou nestál dokonale bílý strom.

Ta barva oslnila moje oči tak moc, že mě to donutilo zavřít oči. A když jsem je znovu otevřela, všechno bylo tak, jako předtím. Strom měl svou obvyklou barvu a nehýbal se.

„Neuvěřitelné,“ zašeptala jsem, v očích jasně se zračící obdiv.

„Jak to děláš?“ zeptala jsem se s div ne nábožným tónem v hlase a podívala jsem se do tajemných očí svého společníka.

„Iluze. Jednoduchá, avšak účinná… Zcela jsem si pohrál s tvými smysly. Bez tvého vědomí jsem ti před očima vytvořil fiktivní obraz, který jsem mohl měnit podle svého uvážení.

To samé jsem tenkrát provedl tobě, vzpomínáš si? Nic jsem ti neudělal, avšak něco ti způsobilo bolest. Byla to sice pouhá iluze, ale ta bolí víc, než to, co si lidé pod tím pojmem představují…

Lidé nejsou schopni opravdové bolesti. Zničilo by je to, nemohli by dále existovat…

Překvapilo mě, že ty jsi to vydržela. Očividně máš ještě pevnější jádro, než jsem si myslel. To ovšem jen potvrzuje moje slova o výjimečnosti…“

Jeho slova mě částečně pobuřovala, ale zároveň mi i lichotila. Byla jsem potěšená tím, co o mně říkal, to jsem musela přiznat. Koho by taková pochvala netěšila?

Ani jsem si neuvědomila, že jsem rukama přejížděla po kmeni stromu. Nejspíš to byla podvědomá reakce na to, co jsem viděla předtím. Nejspíš se moje podvědomí rozhodlo vyzkoušet, jestli je to vše opravdu skutečné, zatímco můj mozek se zabýval jinou činností.

To, že jsem to dělala, mi došlo až ve chvíli, kdy jsem pocítila jakési škubnutí a krátkou vlnu bolesti, která však zmizela tak rychle, jako se objevila.

Podívala jsem se na svou levou ruku a jako omráčená jsem zírala na kapky krve, které se objevovaly na mé dlani.

Hodila jsem nejistým pohledem na Jeremyho. Jako uhranutý sledoval ty drobné krůpěje na mé ruce a naprázdno polykal. Jeho oči měly nyní onyxovou barvu a při pohledu do nich by se jeden hned ztratil…

Já však ne. Věděla jsem, že na tohle není vhodná chvíle. Snad jindy…

Začala jsem pomalu couvat, oči stále upřené na osobu přede mnou. Monitorovala jsem každý jeho sebemenší pohyb, cokoli, co by mohlo předpovědět jeho další chování.

Nehýbal se, stál strnule na místě jako mramorová socha.

Trvalo několik minut, než se věci daly opět do pohybu.

Jeremy vydechl a následně se zhluboka nadechl. Bála jsem se jeho další reakce, v téhle situaci jsem už jednou byla a nebyla to ta nejpříjemnější zkušenost, to mi věřte…

On se však zachoval úplně jinak. Nečekaně, překvapivě, něžně…

Pomalými krůčky se ke mně přiblížil a za mého stále upřeného pohledu vytáhl z kapsy kalhot sněhově bílý kapesník. Zamával s ním ve vzduchu, nejspíš aby mě uklidnil, že je vše v pořádku, a pak mi ho přiložil na mírně krvácející dlaň.

Překvapeně jsem vydechla. Ne, tohle jsem opravdu nečekala… Byla jsem připravená na útok, případně na jeho zběsilý útěk, ale rozhodně jsem nebyla připravená na starostlivou péči, kterou mi věnoval…

„Nebolí to?“ zeptal se starostlivě. Jeho jasný hlas protrhl ticho panující kolem. Lekla jsem se a trhla jsem sebou.

„Ne… To jen… Však víš.“ Zlehka jsem pokrčila rameny a znovu jsem vložila svou zraněnou dlaň do jeho.

„Chápu.“

Mlčky jsem sledovala, jak obratně z kapesníku vytvořil obvaz a obmotal mi ho kolem ruky. Pak z konců udělal smyčku a jemně utáhl, aby mě to netáhlo.

„Díky,“ poděkovala jsem mu tiše a přidala jsem i letmý úsměv.

„Není za co. Vlastně je to moje vina…“

„Hlavně se neobviňuj.“
„Ale já musím…“

„Nemusíš. A neodmlouvej!“ přikázala jsem panovačně a usmála jsem se na něj.

„Když nad tím tak uvažuju… Chováš se stejně… jako Edward,“ prohodila jsem potichu.

Celý ztuhl, nejspíš ho moje slova překvapila. Avšak netrvalo dlouho a dal se opět do pořádku. Dokonce natolik, abych mi mohl i odpovědět.

„Ne… Právě naopak. On se chová stejně, jako já…“ Na chvíli se odmlčel a poté dodal: „Zůstalo to v rodině…“

Vyvěste prapory... Nejen, že jsem konečně kapitolu dopsala, ale nakonec jsem i shledala, že se mi - asi poprvé u téhle povídky - kapitola líbí. Divné, co?

Každopádně chci upozornit každého, kdo by měl konečně choutky mi pořádně promluvit do duše a začít konečně kritizovat...

Nekažte mi radost, vážení, nebo budu hodně, hodně zlá...

25. kapitola || Shrnutí || 27. kapitola

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Give a second chance - 26. kapitola: