Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Girls diaries - 26. kapitola

17.05.2012 (10:00) • simi1918, Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1915×

26. kapitola

Simča:

Šla jsem školní chodbou, minula nástěnku se změnami rozvrhu, a přemýšlela nad svojí budoucností. Co bude se mnou, s malým, co nosím pod srdcem, s holkama? Tyhle otázky mi vířily hlavou už nějakou tu dobu. A odpovědi na ně nikde.

„Promiň,“ omluvila jsem se holce, do které jsem nechtěně vrazila, a pokračovala dál na dámské záchodky. Vešla jsem dovnitř, došla k umyvadlu a opláchla si vodou obličej. Ještě štěstí, že mám voděodolnou řasenku. Hned vedle umyvadla jsem si odtrhla kus papírové utěrky, utřela si s ní obličej i ruce, a odešla pryč.

Cestou k východu jsem narazila na Viky a společně jsme rychle mířily k hlavním dveřím, kde na nás čekala rozmrzelá Týna. Trošku jsme se opozdily, protože nás v šatně zdržel Milan s kluky. Poslední dobou je její nálada na bodě mrazu, ale kdo by se jí divil, že?

„Promiň, že jsi musela čekat, už jdeme,“ omluvně jsem se na ni usmála.

„To je v poho,“ zamručela.

Prošly jsme hlavními dveřmi ven před budovu a mě okamžitě ovanul studený vzduch a pár kapek deště, které na mě vítr odfoukl. Více jsem se zachumlala do svého kabátu a vyrazila vstříc počasí.

Šly jsme směrem k limuzíně, hlavy skloněné kvůli dešti, když vtom jsem vedle sebe uslyšela Týnino zaklení. Podívala jsem se, co se děje, a… zalapala po dechu. Týna narazila do kluka, který vypadal úplně jako… Ježíšikriste, vždyť to byl Jacob!

Vikyino vypísknutí, nadávka a na to velmi hlasitý křik, mě přimělo otočit hlavu na druhou stranu. Z toho pohledu se mi zamotala hlava. Viky vězela několik metrů nad zemí, kde ji držel Emmett a usmíval se jako blbeček. Viky se ho snažila uhodit, ale bylo to, jako by kopala do skály. Zbytek už jsem nějak nevnímala, protože mi došlo, že když tu jsou ti dva, bude tu i-

 „Simi?“ ozval se za mnou sametový hlas, který každodenně slýchám ve snech. Mé tělo okamžitě ztuhlo a před očima se mi začaly dělat mžitky. Pomaloučku, opravdu pomalu, jsem se otočila na podpatku a zvedla hlavu. Byl to on. Krásný a oslnivý, jako vždy, a pěkně mokrý. A první myšlenka, která mi proletěla hlavou, byla, že asi omdlím.

„Simi?“ promluvil znovu a v hlase měl starost. Cítila jsem, jak mé srdce udělalo kotrmelec, a tep zrychlil. Nasucho jsem polkla a snažila se pousmát.

„Ahoj,“ vypadlo ze mě. No, rozhodně ideální odpověď.

„Ahoj,“ napodobil mě trochu nejistě a mně zacukaly koutky. I když mě ubíjelo dívat se mu do jeho karamelových očí, nemohla jsem od něho odtrhnout podhled. Měla jsem pocit, že teď jsme tu jen my dva, nikdo jiný. Byl klukem mých snů, mým rytířem na bílém koni, otcem našeho dítěte. Klukem, kterého navždy miluji.

Jen tak jsem tam stála naproti němu a čekala, co bude dál. Myslela jsem, že třeba něco řekne, ale on mě pouze rentgenoval pohledem a mlčel.

Minuty ubíhaly dál, déšť kolem nás bubnoval, ale mně to bylo jedno. I to, že už jsem byla promočená na kost. Vydržela bych se na něho dívat pořád, i po tom, co mi udělal, jak se ke mně, a vlastně i našemu dítěti, zachoval.

Ticho ale nakonec přece jen přerušil.

„Simi, já… je toho tolik, co ti chci říct, ale prosím tě, mohli bychom jít někam, kde bychom měli soukromí, a kde nehrozí, že nastydneš?“ Konečně jsem si uvědomila své drkotání zubů a chlad, který mě celou obklopoval. Němě jsem přikývla a otočila se s úmyslem najít holky, ale ani jednu jsem neviděla. A limuzína byla taky fuč. Překvapeně jsem se rozhlédla po parkovišti, ale opravdu tu nebyla. Super, a jak se teď mám dostat domů? Nesmělé odkašlání za mnou mou pozornost přeneslo zpátky k Edwardovi.

„Parkuju támhle, a jestli chceš, moc rád bych tě odvezl.“ Ukázal směrem k Volvu, jak jinak. Vzhledem k tomu, že můj dopravní prostředek ujel beze mě, musela jsem přikývnout. Ale jen tak mezi námi, vůbec mi to nevadilo.

Společně jsme došli k jeho autu a on mi, jako za starých časů, otevřel dveře. Musela jsem se opravdu hodně držet, abych se nerozbrečela. Vevnitř na mě okamžitě zaútočila jeho vůně, kterou tak dobře znám a tolik zbožňuji. Vzlyk mi z hrdla vylítl, aniž bych ho stihla zastavit. Bože, nesnáším svoje hormony. No, možná to nebude hormony, ale teď, když jsem v jiném stavu, na ně můžu házet cokoliv.

Bohužel, Edward to uslyšel a vyděšeně se na mě podíval. Snažila jsem se na něho usmát, jako že se nic neděje, ale neobalamutila jsem ho. Že já se vůbec snažila.

„Simi, prosím neplač, já…“ Smutně, ale i zvláštně se na mě podíval a já čekala, co z něho vypadne.

„Na co právě myslíš?“ zeptal se mě náhle. A mně v té chvíli došlo, že celou dobu četl mé myšlenky. Což znamená, že musel slyšet i o našem-

„Edwarde já-“

„Na co právě teď myslíš?“ skočil mi do toho. Udiveně jsem se na něho podívala, ale odpověděla.

„No… na to, no… ty to snad nevíš?“

„Ne. Neslyším tě,“ pověděl zamračeně a mé obočí vyletělo nahoru.

„Jak to?“

„Nevím,“ odpověděl frustrovaně. A potom mi to dockvalo. Dítě, ono za to může. Jiné vysvětlení není.

„To je jedno, jedeme,“ řekl po chvilce a vyjel.

„Jeď ke mně domů. Je to-“

„Vím, kde bydlíš, stejně tak holky.“

„Jak si to zjistil?“ zeptala jsem se překvapeně.

„To je jedno,“ pousmál se, ale dál mlčel. Protože jsem neměla co říct, opřela jsem si hlavu o okýnko a pozorovala ubíhající přírodu. V hlavě mi běžely vzpomínky. Na něj, na nás, na minulost, a došlo mi, že už to nikdy nebude moct být, jako dřív. Už nikdy.

Doma naštěstí nikdo kromě Marie, naší hospodyně, nebyl, takže budeme mít klid. Zavřela jsem nás u mě v pokoji, a zatímco si ho Edward prohlížel, začala jsem si sundávat mokré věci. Bohužel jsem měla mokré i tričko a kalhoty, tak jsem se Edwardovi omluvila a zamkla se v koupelně. Tam jsem ze sebe svlékla zbytek, i spodní prádlo, a navlékla se do svého huňatého županu. Na vlasech jsem si ještě udělala turban a vrátila se k Edwardovi. To, že jsem pod tím županem byla úplně nahá, jsem se snažila nevnímat.

Bylo to zvláštní. Být tady v České republice, kde jsem se narodila, kde vždy všechno bylo jako v normálním životě, s Edwardem, mýtickou bytostí. A navíc z Ameri-.

 Až teď mi docvaklo, že jsme spolu celou dobu mluvili česky. Česky! Moje mysl se začala vzpouzet. Bože, musel nás slyšet s holkama, jak si o něm a klucích s holkama povídáme. Senzační, tomu říkám pěkný trapas.

„Zapomněl ses mi zmínit, že ovládáš můj jazyk,“ promluvila jsem. Edward se odvrátil od fotky, kterou jsem měla postavenou na stole, a podíval se na mě. Na chvíli se zarazil, ale poté se pousmál a odpověděl: „No, nechtěl jsem tě s tím zatěžovat. Umím skoro všechny jazyky na světě, kromě keltského jazyka indiánů a pár jazyků od jiných kmenů. To jsou pro upíra jaksi nedostupné jazyky.“

„Ah,“ vypadlo ze mě inteligentně. Úžasný, opravdu jsem zralá na palici, říkala jsem si v duchu, protože stačí pár minut s ním a chovám se jak slepice a idiot dohromady. Proboha, vzpamatuj se, pištěla jsem na sebe v mysli. Rozešli jsme se přeci, ne? Tak z toho nedělej drama.

„Máš moc hezký pokoj,“ pochválil mi můj „dětský“ pokojíček.

„Tady jsem se narodila. A ani po těch letech jsem ho nijak neupravovala, možná kromě výměny plakátů a police hraček za knihovny. A postele samozřejmě. Do dětské postýlky bych se už asi nevešla.“ Pousmála jsem se a posadila se do křesla u psacího stolu. Edward teď stál přímo přede mnou a já tak měla hlavu v úrovni jeho… Odvrátila jsem pohled a snažila se na to místo nekoukat. I když ho znám velmi podrobně. Stop!

„Simi, já...“ Než začal, poklekl přede mě a vzal mé ruce nejistě do svých. Velkých a ledových. Měla jsem chuť vytrhnout se mu, ale nedokázala jsem to.

„Co Bella? Jste pořád spolu?“ Snažila jsem se o neutrální tón, ale nakonec jsem vyzněla jako rozklepané kuře.

„Simonko, tak to není. Nikdy jsem s ní nebyl. Teda byl, ale ne z vlastní vůle,“ začal a já se zamračila. Jak nad zdrobnělinkou, kterou mě oslovil, tak nad tím, co říkal dál. Nesnášela jsem totiž, když mi někdo říkal Simonko. Všem členům mé rodiny, kamarádům i holkám jsem to zakázala, tedy kromě Edwarda. U něho mi to prostě přišlo… normální. Líbilo se mi, když mi tak někdy, v nějakých chvílích, říkal. Ale teď se to zrovna nehodilo.

„To nechápu. Jak tě někdo může nutit být s ním? Teda možná kromě vyhrožování, ale protože jste nadpřirozeně silní, nesedí mi to k vám. Promiň, Edwarde, ale jestli mi nedáš rozumnější vysvětlení, nemá smysl pokračovat dál.“ Cítila jsem, jak mě má vlastní slova trhají zevnitř, ale kašlala jsem na to. Dál jsem se vedla rozumem, který mi radil, abych uvažovala racionálně. Oproti srdci, které Edwardovým slovům věřilo, ať byla sebevíc nesmyslná.

„Ne, Simi, nebylo to vyhrožování, ale nebylo to ani z vlastní vůle. Rosalie, ta, co chtěla Emmetta, měla dar. Hypnotizování. Všechny nás zahalila do své moci a přinutila nás být jim povolní. A i když jsme někde hluboko v sobě věděli, co se děje, nešlo to ovládat. Mně se jednou podařilo z její moci vyklouznout, tehdy na parkovišti, jak si za mnou přišla. Jenže Rosalie na to okamžitě přišla a zvýšila své úsilí až do takové míry, že jsem vůbec neměl kontrolu nad svými smysly i tělem.

Ale po nějaké době, co jste odjeli, svoji moc na nás povolovala a protože si myslely, že jakmile odjedete, zůstaneme s nimi, snížila ji do takové míry, že jsme se z jejího hypnotizování dokázali dostat. Hned nám došlo, co udělaly, a než jsme se za vámi vydali, trošku jsme jim pošramotili tělesné schránky. Doufám, že si to zapamatují na pěknou řadu let.“ Při celém jeho vysvětlování jsem na něho třeštila oči a snažila se… dýchat. Ano, opravdu se mi těžce dýchalo. Teď už vím, jak se asi cítí Janina při astmatickém záchvatu.

„Edwarde, já nevím… co na to říct. Je to… já nemůžu… Vždyť to… bože,“ zaúpěla jsem. Nemohla jsem racionálně uvažovat. Snažila jsem si to v hlavě nějak srovnat, ale nešlo to. „Edwarde,“ vzlykla jsem nakonec a vrhla se mu kolem krku. Hrdlo mi zaplavil příval vzlyků a oči slzely. Ještě více jsem se k němu přitulila a mokrou tváří se třela o jeho krk. Tak nádherně voněl. Milovala jsem tu vůni, sladká, přesto osvěžující.

„Lásko,“ zamumlal mi do vlasů a přitiskl k sobě. Doma, tohle je doma. V jeho náruči, v jeho objetí, všude, kde je on. Stoupla jsem si a vzala ho s sebou. Edward mě okamžitě vyzvedl do náruče a donesl do postele. Opatrně, jako bych byla z porcelánu, mě na ni položil a nalehl na mě.

„Tolik si mi chyběla. Vteřiny, kdy jsi byla ode mě, bylo mučení. Nikdy už tě neopustím, nikdy. To ti přísahám.“ V momentě, kdy jsem ucítila jeho dech na své tváři a vteřinu na to rty na svých, ve mně vytryskl ohňostroj. Tělo se roztřáslo a srdce rozbušilo. Všechny mé buňky v těle se zbláznily a já cítila, že podruhé už bych jeho odchod nepřežila.

Edward mě donutil pootevřít rty a zaútočil na má ústa zevnitř. Bylo to překrásné a osvobozující. Konečně po nějaké době jsem se cítila šťastná, celá, úplná.

Věděla jsem, k čemu se schyluje, ale stále tu byla jedna věc, kterou jsem mu musela říct.

„Edwarde, počkej,“ zašeptala jsem, když se mi snažil dlaní dostat pod župan.

„Jdu na to moc rychle?“ otázal se vystrašeně a začal se odtahovat. Zavrtěla jsem hlavou a zase si ho přitáhla k sobě.

„Ne, jen je tu ještě něco, co ti chci už hodně dlouho říct.“ Něžně jsem se na něho usmála, vzala jeho dlaň, tak velkou oproti mé, a položila si ji na bříško, kde roste nový život. Čekala jsem, až nějak zareaguje, ale protože se na mě podíval nechápavě a zřejmě čekal, co bude dál, pousmála jsem se, druhou rukou ho pohladila po tváři a začala vysvětlovat.

„Ach, Edwarde, ani nevíš, jak dlouho už se ti to chystám říct. Tehdy na tom parkovišti, nepřišla jsem tam kvůli tobě, ale abych ti něco velmi důležitého řekla. Jenže kvůli tomu… incidentu… to nešlo. Bože, ani nevíš, co jsem si prožívala. Ne, počkej,“ zarazila jsem ho, když jsem uviděla, jak se nadechuje a chce něco říct, „nech mě to dopovědět. Musela jsem tehdy odjet a na vše navždy zapomenout, i když tu je něco, co mi to bude připomínat. Něco, co je kus tebe. Nevěděla jsem, co přinese budoucnost. Bála jsem se, co s námi bude, a děsila se toho, že to nezvládnu. Ale teď, když jsi tu a říkáš, že mě máš stále rád-“

„Miluji tě!“ skočil mi do toho. Pousmála jsem se a opravila se.

„A říkáš, že mě stále miluješ, je to nepopsatelný pocit. A vím, že ať už se v budoucnu stane cokoliv, s tebou to zvládnu, že s tebou to dokážeme.“ Stále jsem mu držela dlaň na mém břiše a čekala, kdy mu to dojde. A netrvalo to ani tři vteřiny.

„Ty…,“ zaskřehotal a sjel pohledem k našim dlaním.

„Ano,“ pokývala jsem s úsměvem hlavou a přitom se mi opět spustily slzy.

„A je…“

„Tvoje,“ zavzlykala jsem a trochu se zamračila, že ho vůbec něco takového napadlo.

„A bude…“

„Napůl ty,“ vydechla jsem a nechala se opět zaplavit tím nádherným pocitem naprosté spokojenosti.

„To není možné,“ zavrtěl hlavou a napůl šíleně se na mě podíval.

„Je to pravda, Edwarde. A důkaz, že bude napůl ty, je, že už jsem těhotná pár měsíců a stále to na mě není vidět. Ale jsem si na sto dvacet procent jistá, že tam je. Cítím ho, vím, zní to šíleně, ale vím, že tam je. A nezbláznila jsem se, protože těhotenské testy ukazují totéž.“

„Panebože,“ zašeptal, přejel mi opatrně dlaní po bříšku a zadíval se mi do očí s takovou láskou, až jsem se opět rozvzlykala. A poté, co jsem si ho přitáhla za límec košile zpátky ke rtům, jsme pokračovali tam, kde jsem ho stopla. Směrem k výšinám. A na otázky bude čas později. 

Viky:

Mířila jsme společně s holkama k limuzíně, když vtom mě někdo popadl zezadu, otočil a vyzvedl do vzduchu.

„Ááá,“ zapištěla jsem a snažila se pohledem zaostřit na postavu přede mnou, která je strůjcem té zvedačky. Jenže jakmile se mi to podařilo, napadlo mě, že jsem se uhodila do hlavy a mám vidiny. Přímo v pase mě totiž držel nad sebou Emmett, který má být momentálně v Americe s tou blonďatou děvkou. Na vteřinu jsem přestala vyvádět, podívala se na holky, ale Týna momentálně řvala na Jacoba a Simča třeštila oči na Edwarda. Což znamená, že výjev přede mnou je pravdivý. Emmett je skutečný!

„Okamžitě mě pusť, ty bídáku,“ zakřičela jsem na něj a snažila se nějak dostat dolů. A ten zpropadený déšť mi to nijak neusnadňoval.

„Tak rád tě vidím,“ usmíval se na mě jako sluníčko a stále mě držel nad sebou.  A na má slova vůbec nereagoval.

„Pusť mě na zem, ty debile!“ řvala jsem dál, a neuvědomovala si, že dělám divadlo celé škole. On mě ale stále ignoroval, něco mlel, a já začala vidět rudě. Jak se jenom opovažuje za mnou jen tak přijít a tvářit se, že se absolutně nic nestalo?!

Jak jsem sebou zmítala, podařilo se mi kopnout ho kolenem přímo do nosu, a to ho trochu rozladilo. Stisk povolil a já se mu vytrhla. Bohužel jsem už zapomněla na rovnováhu a dopadla přímo na zadek.

„Jaůůů,“ zaskučela jsem, zvedla se a třela si kostrč. Idiot, za to může on.

„Viky, jsi v pořádku?“ zeptal se vystrašeně, a škádlivý a rozjařený tón úplně zmizel.

„Nejsem v pořádku! Jak se vůbec opovažuješ sem jen tak přijít a tvářit se, jakoby nic?! Nejdřív mě málem vystrašíš k smrti, poté naštveš do nepříčetna, a nakonec skoro zmrzačíš! Promiň, ale opravdu nejsem v pořádku! A nejraději bych byla, abys otočil tu svoji stokilovou prdel a vrátil se k té upírské čubce, která ti tak ráda otevřela nohy! Takže, vypadni!!!“ Mé srdce sprintovalo a dech zrychloval. Cítila jsem, jak se mě zmocňuje hysterie. Už jsem nevydržela dívat se na něho ani minutu, a tak jsem se otočila a rozběhla se k limuzíně, ve které už seděla Týna.

„Viky, počkej, já ti to všechno vysvětlím,“ slyšela jsem ho za sebou, ale kašlala jsem na to.

„Nech mě na pokoji a už nikdy se ke mně nepřibližuj! Nenávidím tě, jasný?! Nenávidím!“ vykřikla jsem na něho u dveří limuzíny, rozvzlykala se a zalezla dovnitř.

„Čekáme na Simču?“ zeptala se mě Týna rozklepaným hlasem. Viděla jsem, jak si rukávem bundy utřela slzy a zaštkala. Podívala jsem se přes mokré okénko na Simču venku a vzhledem k tomu, že se na Edwarda koukala jako na obrázek, s námi asi nepojede.

„Ne, on se jí o dopravu určitě postará,“ zašeptala jsem a nařídila řidiči, aby nás odvezl domů. Auto se rozjelo a já neodolala a otočila se. Emmett mě pozoroval zmučeným pohledem a vypadal, jako by ho mučili. A to byl poslední hřebík do mé pomyslné rakve.

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), Jane006, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Girls diaries - 26. kapitola: