Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Girls Diares - 27. kapitola

Girls Diares - 27. kapitolaTák, a máme tady jednu z posledních kapitol, která je tentokrát opět z pohledu Janiny. Kluci nastupují na školu a samozřejmě se to trochu komplikuje. Odpustí jim Týna a Viky někdy? A co zásadního Janina zjistí? Příjemné počtení přejí simi1918 a jane006.

 

27. kapitola

 

 

 

Janina:

 

 

 

Potom, co Jazz odešel, se v mém pokoji stavila mamka a vyptávala se, co s ním vlastně mám. Řekla jsem jí, co jsem mohla. Že jsme spolu chodili, ale nevydařilo se to a my odjeli zpět. No a on se rozhodl mě následovat, protože to chtěl zkusit znova (jasně, hodně upravená verze, já vím).

 

Mamce málem vypadly oči z důlků, když se dozvěděla, že kvůli mně jel přes půl světa a nakonec řekla, že mě musí mít asi vážně hodně rád. Pak se mě zeptala, co k němu cítím já.

 

„Miluju ho,“ odpověděla jsem popravdě. Stejně by to na mně poznala, tak na co zapírat, ne?

 

Mám dojem, že si mamka myslela, že tak velkého citu mé pubertální srdíčko ještě není schopno, a tak s pobaveným úsměvem odešla z mého pokoje nechajíc to bez komentáře.

 

No, doma jsem strávila ještě dva dny, kdy se mi stále neudělalo líp. Jediná moje útěcha byly tajné noční návštěvy, které Jazz podnikal. Většinou mi vyprávěl, co se dělo s nimi, když jsme odešli. Zbytek noci jsme potom strávili ještě jinou činností. Možná jsem se ani nemohla divit, že jsem tak unavená.

 

Každopádně třetí den jsem si dupla a vydala se do školy. Máma už mě chtěla dohnat k doktoru, což jsem odmítla. Nechtěla jsem být mimo dění tak dlouho - teď, když jsou kluci zpět. Jazz mě informoval o tom, že se sem dokonce přestěhovali a začali tu chodit na školu. Na naši školu.

 

Potvrdilo se mi to, když mě Jirka přijel vyzvednout ráno do školy a já se podívala na holky. Simča přímo zářila štěstím, Týna vypadala rozmrzele a Viky přímo vztekle.

 

„Budu hádat. Vy dvě jste jim to neodpustily, co?“ povzdechla jsem si, když se auto rozjelo.

 

„Ne!“ vyhrkly Týna s Viky unisono.

 

„Už pár dní jim říkám, aby jim daly druhou šanci, ale ony si nedají říct. Kluci za to přeci nemohli. A i kdyby… kdyby o nás nestáli, tak tu přece nejsou, ne?“ podpořila mě Simča.

 

Viky si založila ruce na prsa a řekla: „Možná to nebyla tak úplně jejich chyba, ale mohli nás varovat, že se něco děje, ne?“

 

„To mohli,“ přikývla Týna.

 

„Vlastně nemohli,“ zavrtěla jsem hlavou.

 

„Neměli na výběr. Kdybyste si to vy dvě nechaly vysvětlit, možná by vám to v té hlavě secvaklo,“ přidala se Simča.

 

Viky bojovně vystrčila bradu a bylo vidět, že už se o tomhle bavit dál nehodlá. Týna se zahleděla z okna ven. Simča si povzdechla.

 

„Co bylo ve škole? Něco zajímavého?“ chtěla jsem vědět.

 

„No, jenom to, že kluci chtěli minimálně už stokrát zakousnout Tomáše, Martina, Dominika a Pepu. S Milanem si taky zrovna nesedli. Jinak je úplně všechno v pohodě,“ zamručela Viky.

 

„Sakra,“ vydechla jsem.

 

„Já se náhodou docela bavím. Je sranda pozorovat Viky, když se o její pozornost pere Tomáš s Emmettem. Proč mám ten dojem, že Tomáš zatím vítězí jen kvůli takové malé pomstě?“ uvažovala nahlas Simča.

 

„Radši se budu bavit s ním, než s tím nadrženým hromotlukem,“ zasyčela Viky a Simča se uchechtla. Asi jsem toho zmeškala vážně moc.

 

To se mi vlastně potvrdilo, jakmile jsem vystoupila z auta a v závěsu za mnou i holky. Byl to zajímavý pohled, když si to k nám namířilo devět kluků naráz. Já se ale zaměřila jen na jednoho. To ovšem minimálně jednoho dalšího pobouřilo. Ach jo.

 

„Čau kluci,“ křikla jsem na Milana a spol. Potom jsem se usmála na naše kluky.

 

„Nazdar, marode!“ ozval se hluboký a vysmátý hlas.

 

„Emmette!“ zasmála jsem se a než jsem se stačila vzpamatovat, přišel ke mně a sevřel mě v medvědím objetí.

 

„Taky… tě… ráda vidím,“ vyrazila jsem ze sebe mezitím, co mi drtil kosti. Musela jsem se usmát, když se za námi ozvalo taktní zakašlání.

 

„Edwarde, Jaku,“ usmála jsem se a taky je oba krátce objala. Potom se ke mně konečně dostal Jazz.

 

„Ahoj, lásko,“ řekl a něžně mě políbil.

 

„Ahoj,“ zašeptala jsem, když se ode mě odtáhl, ovšem jen natolik, aby mě mohl vzít za ruku a pomalu mě doprovodit na první hodinu. Vedle něj jsem zrovna moc nevnímala, co se děje s ostatními. Vím jenom, že mě dovedl do třídy a pak odešel, protože tady nastoupil do třeťáku a musel tak na jinou hodinu.

 

Velice mě pak pobavilo, když se na hodinu zeměpisu dostavila naštvaná Viky a za ní pochodovali Dominik a Milan. A jéje.

 

Jak jsem čekala, Dominik si sedl vedle mě a Milan k Viky - přede mě. To, že je o hlavu vyšší, mu asi nějak nedošlo. Musela jsem se usmát, když jsem uslyšela, jak při hodině zpovídá Viky, co máme s těmi novými. No, smála jsem se jenom tak dlouho, než začal můj osobní výslech.

 

„To jsou ti kluci z Ameriky, jak jste říkaly?“ zeptal se Dominik.

 

„Jo, přistěhovali se sem za námi,“ pokrčila jsem rameny jakoby to bylo úplně normální.

 

„Nelíbí se mi,“ zamručel.

 

„Myslím, že uhodnu proč,“ ušklíbla jsem se.

 

„Ne, vážně. Ten blonďák se k tobě nehodí,“ stál si na svém.

 

„A kdo jo?“ zasmála jsem se od srdce.

 

„Já,“ usmál se na mě. To mě dovedlo k dalšímu úsměvu. Jo, on si o sobě vždycky hodně myslel.

 

„To už je uzavřená kapitola. Myslela jsem, že to víš,“ promluvila jsem k němu mírně.

 

„Vím, ale taková holka jako ty stojí za to, abych to zkoušel znova. Všechny za to stojíte,“ mrkl na mě.

 

Mojí jedinou reakcí bylo pokrčení ramen. Od dalšího vyzvídání mě zachránil profesor, který nám zadal samostatnou práci a Dominika vytáhl na zkoušení. Viděla jsem, jak se Milan směje, ale smích ho přešel, když přišel další na řadu.

 

Jasně, je to upír a má neomezenou mozkovou kapacitu, ale myslím, že kvůli učení sem do školy zrovna nechodí. Nakonec to okecal na dvojku.

 

Po hodině jsem vystartovala ze třídy přímo nadpřirozenou rychlostí, abych se zbavila nadávajícího Milana a Dominika. A hned na chodbě jsem do někoho narazila. Podle vůně jsem poznala, že je to Jazz.

 

„Zachraň mě!“ špitla jsem téměř neslyšně.

 

Zřejmě to pochopil, vzal mě za ruku a vedl mě úplně někam jinam od těch dvou. Kde skončila Viky, to nemám páru.

 

„Chápu to dobře, že s tím černovlasým, modrookým a namyšleným šampónkem jsi chodila?“ zeptal se překvapeně, když jsem si na něj stěžovala.

 

„Ještě na základce, ale jo…“ zamumlala jsem.

 

„Nevěděl jsem, že si ti líbí černovlasí kluci,“ nadhodil.

 

„Blonďáky mám radši,“ mrkla jsem na něj a dál si to šinula po chodbě, dokud jsme nenarazili na Simču a Edwarda. Simča byla do Edwarda zavěšená a zrovna se o něčem dohadovala s Martinem, vedle kterého postával Tomáš, jakoby někoho vyhlížel.

 

„Ne, já fakt nemám o víkendu čas. Víš, kolik těch srazů ještě bude?“ říkala mu právě. Zněla už dost otráveně.

 

Když jsme došli k nim, zeptala jsem se, „o co jde?“

 

„Bude sraz ze základky a Simča nechce jít,“ postěžoval si Martin.

 

„Tak brzo?“ podivila jsem se.

 

„Organizuje to Pepa,“ pokrčil rameny Tomáš, který se zapojil do hovoru. Aha, tak to nebude ani tak sraz, jako chlastačka. Už chápu, proč neměla Simča čas.

 

„Ty půjdeš?“ chtěl vědět Martin.

 

„Hm, asi ne. Taky už mám na víkend nějaké plány,“ zavrtěla jsem hlavou.

 

„No tak, holky,“ zkoušel to Tomáš znova.

 

„Myslím, že řekly dost jasně, že nikam nepůjdou,“ ozval se Edward, který už se sotva držel.

 

„A já myslím, že umějí mluvit sami,“ vrátil mu to Martin a koukal na Simču téměř vyčítavě. Muselo se nechat, že měl odvahu, postavit se Edwardovi, který v tu chvíli vypadal jako bůh pomsty.

 

„Udělej něco,“ zatahala jsem Jazze za rukáv a najednou jsem ucítila vlnu klidu, která nás zasáhla dřív, než se Edward stihl na Martina vrhnout a urvat mu hlavu. Super. Tak to bychom měli.

 

„Hele, uvidíme se na hodinách, kluci, jo?“ dala jsem jim jasnou pohnutku k tomu, aby nás nechali na pokoji. Když odešli, Simča si totálně otráveně povzdechla a opřela se o stěnu.

 

„Mám ty kluky ráda, ale jsou na zabití, fakt,“ zamručela.

 

„To mi povídej,“ odpověděla jsem zachmuřeně a opatrně jsem pohlédla na Jazze.

 

Všimla jsem si jak oba dva, Edward i Jasper, nadzvedli obočí.

 

„Máte je rády?“ chtěl vědět Edward. Napadlo mě, že je trochu pozlobíme.

 

„To víš, jsou to naše první lásky,“ usmála se Simča. Zjevně dostala stejný nápad jako já.

 

„Spíš tak ještě dětské lásky,“ zamručel Jazz. Věnovala jsem mu uličnický úsměv.

 

„Snad byste nežárlili,“ protočila jsem oči.

 

„Na vás nejde nežárlit,“ usmál se křivě Edward a věnoval Simče přímo zbožný pohled.

 

„Hm, vítejte v naší kůži,“ zamumlala jsem, když jsem si vybavila holky v Americe. A nejenom ty pitomé upírky, ale i Jessicu a spol.

 

K dalšímu hovoru už jsme se bohužel nedostali, protože opět zazvonilo. Rychle jsme tedy doběhly se Simčou na hodinu matematiky a snažily se nevnímat Milana, který k tomu měl zase nějakou chytrou připomínku jako obvykle. Naštěstí už jsme jeho ani nikoho jiného z kluků na hodinách až do oběda nepotkaly.

 

Poslední hodinu jsem měla sama, ale na chodbě jsem se srazila s Týnou, která se poněkud krčila a měla přes hlavu přehozenou kapuci.

 

„Co se děje?“ chtěla jsem vědět. Asi se mě lekla, protože nadskočila.

 

„Jé, to seš ty.“

 

„Víc nadšeně jsi to říct nemohla,“ zasmála jsem se.

 

„Jo, promiň. Schovávám se před Pepou.“

 

„Nebo před Jakem?“ nadzvedla jsem obočí. Týna si povzdechla.

 

„Nechci s ním mluvit. Ale on si mě prostě vždycky najde. Někdy bych chtěla, aby byli normální,“ stěžovala si mi.

 

„Ale to by s námi nebyla taková sranda,“ ozvalo se za námi a tentokrát jsme nadskočily obě. Za námi šel potichu jako myška Emmett a snažil se vypadat nenápadně. S jeho dvěma metry to šlo ztěžka.

 

Týna si povzdechla a shodila kapuci.

 

„To asi ne,“ povzdechla si, což byl stále pokrok. Ráno se s nimi ani nebavila.

 

„Neměl bys spíš stíhat Viky?“ nadhodila jsem, když jsme vcházeli do jídelny.

 

„Chtěl jsem, ale pořád se okolo ní motá ten skrček. Asi ho má vážně ráda,“ zvážněl a zesmutněl najednou Emmett.

 

„Ne, to nemá. Věř mi. Jenom tě chce podusit,“ obrátila se na něj Týna, čímž mě velice překvapila.

 

„Tak podusit, jo?“ zablesklo se mu zlověstně v očích a už ho nebylo. Opět jsem musela zvednout oči v sloup.

 

„Už jsi pookřála, co?“ usmála jsem se na Týnu.

 

„Je to těžké, když okolo mě pobíhá jako ztracené štěně,“ přiznala trošku neochotně, ale potom už zmlkla, protože zbystřila kluky. Ti zabrali jeden stůl a čekali tam na nás. Teda kromě Jaka a Emmetta. Ti byli bůh ví kde. Simča už tam seděla Edwardovi na klíně a tvářila se velice spokojeně. Nad tím jsem se jenom musela usmát.

 

„Máš tu volno?“ usmála jsem se na Jazze a chystala si sednout vedle něj, ale on se na mě usmál a stáhl si mě na klín jako Simču Edward. Ne, že by mi to snad nějak vadilo.

 

Jako přes kopírák ubíhaly dny a my tady v jídelně seděli i o týden později. Holky stále dělaly drahoty a my se Simčou už byly dokonale šťastné.

 

„Mám hlad jako vlk,“ postěžovala si Týna a sedla si vedle nás.

 

„Dojdu ti pro oběd,“ nabídl se hned Jacob. Týna chtěla začít protestovat, ale než stačila cokoliv říct, byl pryč.

 

„Bože,“ kroutila nad tím nevěřícně hlavou.

 

„A co ty? Nemám ti pro něco skočit?“ zašeptal mi Jazz do ucha.

 

„Ne, děkuju. Nemám hlad.“ Popravdě, měla jsem žaludek jako na vodě a pochybuji, že kdybych něco snědla, zůstalo by to ve mně déle než pět minut.

 

Jazz si povzdechl, ale jinak to nekomentoval.

 

Tou dobou už se Jacob vrátil a nesl Týně oběd. Než se do něj však stačila pustit, vřítila se do jídelny rozzuřená Viky a za ní běžel Tomáš s červeným otiskem její ruky na tváři.

 

„Jdi ode mě!“ zařvala na něj.

 

„Viky, no tak. Já přece nejsem –“

 

„Ne, ty bohužel seš! A pěknej idiot. Koukej mě už nechat na pokoji,“ zavrčela na něj a vyhrožovala mu ukazováčkem.

 

„Vik –“

 

„Tak dost. Myslím, že ti řekla, co si o tobě myslí,“ objevil se vedle ní z druhé strany Emmett. Nikomu zřejmě nevadilo, že tu dělají celé škole pěkné divadlo. Každopádně Edward a Jasper s Jacobem se zvedli, aby Emmetta zadrželi v případě, že by se hodně moc naštval. Zůstala jsem tak stát u našeho stolu a pokoušela se vnímat dění, ale bylo mi stále hůř.

 

„Pokud vím, tak o tebe taky nestojí, tak co kdybys ji nechal mluvit za sebe a nehrál si na jejího žárlivého přítele?“ odsekl Tomáš.

 

Emmett na něj pak ještě něco vztekle zavrčel, ale to už jsem nevnímala vůbec. Sebrala jsem se totiž a běžela téměř nadsvětelnou rychlostí na záchody, kde jsem vyprázdnila obsah svého žaludku. Jakmile se tak stalo, udělala se mi trochu lépe.

 

Když jsem potom vyšla před kabinku, uviděla jsem tam stát Simču.

 

„Jani? Co je ti? Jsi bílá jako duch,“ zhrozila se.

 

Já se na sebe do zrcadla raději ani nedívala, jen jsem si opláchla obličej studenou vodou a zhluboka se nadechla. Tohle už přece není normální. Je mi špatně už skoro čtrnáct dní v kuse, a to jsem to dokonce ani ještě…

 

A do hajzlu!

 

„Jani?! Haló!“ mávala mi Simča rukou před očima.

 

Stále nepřirozeně rychle jsem si položila ruku na břicho a na maličkou chvilku se mi zastavilo srdce. Jasně, jde to pomaleji než normálně. Ale já tam už i tak měla malinkou vybouleninu, která tam ještě před pár dny nebyla, na to vsadím krk. A vzhledem k tomu, že vše, co poslední dobou sním, zase rychle letí ven…

 

Do prčic!

 

Trošku vyděšeně jsem se podívala na Simču. Teď už mi to totiž bylo jasné. Jsem v tom. Co na to řekne Jazz? Vždyť když si to před tím myslel, byl téměř vyděšený…

 

A vypadalo to, že Simča mě pochopila.

 

„No, to ne,“ podivila se.

 

„Myslím, že jo,“ kuňkla jsem.

 

Než jsem se stačila vzpamatovat, objala mě a začala mi nadšeně pištět do ucha. To asi ty hormony, nebo co.

 

„Jé, z tebe bude taky –!“

 

„Pššt! Můžou tě slyšet!“ utnula jsem ji rázně.

 

„No a?“

 

„Zatím to nikomu neříkej, ano? Já… chci to napřed říct Jazzovi. A krej si myšlenky!“ nařídila jsem jí.

 

„To nebude problém, neboj,“ přikývla vážně a znova mě objala.

 

„Stejně je to skvělý,“ usmívala se.

 

„No… už vidím, jak to bude skvělý, až to budeme říkat rodičům,“ zamručela jsem a začala se toho docela bát.

 

„Ty, Simi, já půjdu domů asi dřív. Brnknu Jirkovi, aby mě vyzvedl. Stále mi není nejlíp. Vymyslíš si něco, jak mě omluvit?“ zeptala jsem se.

 

„Spolehni se,“ mrkla na mě a vyrazila ke třídě. Já opačným směrem. I tak už bylo po zvonění, ale já se nebála toho, že by mě tu někdo viděl. Málo kdo se tu při hodinách toulá po chodbách.

 

Šla jsem si proto na vrátnici pro klíče od šatny, ale nebyly tam. Trošku mě to překvapilo, a tak jsem se vydala do šatny bez klíčů. Když jsem otevřela dveře, ztuhla jsem a překvapeně zírala na ten výjev před sebou.

 

Stála tam Týna s Jacobem a plazili se po sobě, jakoby se snad nikdy nerozešli. Wow. Když si mě konečně všimli, okamžitě od sebe odskočili.

 

„Já… promiňte! Chtěla jsem jen… já jen… no, raději půjdu,“ přikývla jsem rychle, chňapla svoji bundu a urychleně se vydala k východu, kde už na mě před školou čekal Jirka.

 

 

 

*     *      *

 

 

 

K večeru jsem opět seděla na sedátku u okna u sebe v pokoji a přemýšlela o všem, co bude. Panebože, vždyť ze mě bude máma!

 

Zdálo se mi to téměř neuvěřitelné, a i když jsem věděla, že to malé naprosto miluji, bála jsem se toho, jak bude reagovat okolí. Pletla jsem se, neuměla jsem si ani představit, jak je na tom Simča. To člověk nepozná, dokud to neprožije.

 

Moje pocity byly hodně rozporuplné. Byla jsem šťastná a spokojená. A byla jsem zoufalá a znepokojená. A věděla jsem jistě, že se mi neuleví, dokud to neřeknu Jazzovi.

 

Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem si ani nevšimla toho nádherného upíra, co mi seděl za oknem, dokud nezaklepal na okno.

 

Trhla jsem sebou a okno otevřela.

 

Jazz se bez potíží protáhl dovnitř, zavřel za sebou a sedl si naproti mně.

 

„Jani? Kam jsi to odpoledne zmizela? Měl jsem o tebe strach a Simča mi jenom řekla, že ti bylo špatně a tak jsi šla domů,“ začal starostlivě.

 

„Řekla ti pravdu,“ pousmála jsem se.

 

„To už není normální, že ti je pořád tak špatně. Vážně bys měla jít k doktoru, nesnesl bych, kdyby se ti něco stalo. Musíme zjistit, co se to s tebou děje,“ přesvědčoval mě.

 

„Ale já vím, co se mnou je,“ odporovala jsem.

 

„Vážně?“ zeptal se pochybovačně.

 

„Jo, vážně.“

 

„A co s tebou tedy je?“ chtěl vědět. Sklopila jsem hlavu a přemýšlela jak to nejlíp říct.

 

Nic, jen budu muset mámě říct, že z ní bude babička.

 

Tak to ne.

 

Bude z tebe táta. Máš radost?

 

To už tuplem.

 

Víš, to když se dva milují, občas se stane taková věc…

 

Co blbnu, šmarjá?!

 

„Jani?“ zdůraznil moje jméno.

 

„Ehm, já… já jsem těhotná,“ zaváhala jsem, ale pak sebrala odvahu a vyklopila to naráz.

 

Může upír utrpět šok? Jazz totiž naprosto zkameněl. A toho jsem se bála.

 

„Jazzy?“

 

Nic. Žádná reakce.

 

„Jazzy, já –“

 

Než jsem se stačila vzpamatovat, byla jsem ve vzduchu, kde se mnou točil dokola. Měla jsem nutkání se smát, ale ovládla jsem se, protože vedle spala máma s tátou.

 

„Pusť mě dolů,“ usmála jsem se.

 

Jakmile mě pustil, přitáhl si mě blíž a políbil mě na rty.

 

„Miluju tě… miluju vás,“ zašeptal, pak si klekl a opatrně položil svoji studenou tvář na mé mírně vypouklé bříško.

 

„My tebe taky,“ zamumlala jsem, když se vytáhl zase nahoru. Tentokrát jsem si ho přitáhla blíž já a nepustila ho už od sebe ani na krok celou noc.


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Girls Diares - 27. kapitola:

 1
3. Ceola
19.07.2012 [16:52]

Jůůůů! :) super!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

05.06.2012 [14:53]

DoEmm Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Lucka
05.06.2012 [13:30]

tak to je skvělý. Druhá co je těhotná. Tak to jsem zvědavá co na to řeknou rodiče až jim to vyklopí. Snad se ty dva další páry brzo usmíří. Těším se na další díl Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!