Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Co kdyby - 4. díl

01.09.2019 (14:00) • BellinaTom • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1028×

Edward:

Elena se rozhlížela okolo. Smála se a nyní Alice nedržela za ruku tak křečovitě. Několik minut se Alice s Elenou bavili o nějaké zpěvačce, co má Elena ráda. Potom o škole a o Forks. Po asi půl hodině, co se všichni dívali ven nebo na Elenu s Alice, Bella zakašlala a rychle si sedla. Držela se za rameno a byla vystrašená. Nic od ní neslyším… Bože, jak mi chyběl někdo, komu jsem nemohl číst myšlenky.

---***---

Automaticky jsem si rukou vystřelila k poraněnému ramenu, abych si jej zkontrolovala. Nic. Nic jsem necítila… tedy rameno i dotek jsem cítila, ale necítila jsem nic podezřelého. Žádné kousnutí. Ovšem má bunda, triko… byly roztržené. Co se to sakra děje? Konečně jsem se zhluboka nadýchla. Cítila jsem se jinak. Po pár sekundách jsem si konečně vzpomněla na pár momentů, které se před okamžikem staly.

„Eleno?“ zašeptala jsem zmateně. V hlavě jsem měla nepořádek. Nedokázala jsem racionálně myslet. Cítila jsem krev. Nebylo mi dobře od žaludku. Konečně jsem se dokázala trochu soustředit. Seděla jsem na sedačce, nohy natažené a za mnou byla krev. Byla na místě, kde jsem ležela. Na místě, které bylo zakrvácené od mého ramene… které teď bylo zcela zahojené. Zmocnil se mě strach. Rychle jsem se rozhlédla okolo sebe a viděla všechny ty známé tváře.

Cullenovi se nehnuli ani o milimetr.

Sedla jsem si normálně a opřela se zády o měkkou koženou pohovku. Snažila jsem se uklidnit. Kde to jsem?

„Mami,“ řekla Eli, která si hrála s Alice u okna, a ani se nepodívala mým směrem. Byla v pořádku. Nebyla vyděšená, smála se a byla velmi spokojená. Zvláštní. Zamračila jsem se. Co se to děje… co se to tady sakra děje!? Rychle jsem vstala a chtěla jsem jít k Eleně. Vzít jí za ruku a co nejrychleji odtud utéct. Ovšem zamotala se mi hlava, já lehce zavrávorala a začala padal.

„Bello,“ řekl mučednicky ten sametový hlas, který jsem tak dobře znala a chytl mě okolo pasu. Nabrala jsem na stabilitě. Pustil mně a chytl mne za ruku. Znovu mě opatrně usadil na pohovku. V moment, kdy jsem zpozorněla a poznala ho, jsem se mu vytrhla z jeho lehkého sevření a odtáhla se od něj co nejdál. „Odpusť mi,“ řekl a sklopil hlavu. V ten moment byl na konci místnosti, dobrých 5 metrů ode mě. Nespustil ze mne oči. Nemohla jsem se dívat jinam než na jeho červené oči. Nemohla jsem se hýbat. Nemohla jsem pořádně dýchat. Nemohla jsem ani pořádně myslet. „Na co myslíš… musíš mi… musíš mi říct, na co teď myslíš,“ poprosil mě a byl smutný, až zoufalý. Lačnící po mých myšlenkách.

Já jsem nemohla nic. Nemohla jsem se pohnout ani o kousek. Nemohla jsem pohnout ani hlavou a ani očima.

„Tak ta je v šoku!“ řekl hromově Emmett, když rozrazil hlavní dveře. Esme na něj cosi sykla. Za ním šla ladnou chůzí Rosalie. Edward se na něj otočil a zamračil se. Byl naštvaný a plný strachu zároveň. Esme se vřele podívala mým směrem. Všem nařídila, aby opustili místnost a nechali nám soukromí. Prý potřebuju klid a co nejméně lidí okolo sebe. 'Haha, prý lidí!‘  Vzala Carlisle za ruku a odešla s ním pryč. Tak udělali i ostatní, i když Emmettovi se moc pryč nechtělo.

Rose řekl jen: „Sice vše uslyším, ale štve mě, že nic neuvidím!“

Jediný, kdo v obývacím pokoji zůstal, byl Edward, Alice a Elena.

Byla jsem opravdu v šoku ze všech událostí okolo? ‚Klid Bello,‘ - uklidňoval mě můj vnitřní hlas. ‚Tohle není naše první rodeo. Pojďme si to hezky zrekapitulovat.´

‚Co víme? - Edward je upír. Upír, který se nyní živý lidskou krví.´

‚Jak to víme Bello? - Má červené oči. Ostatní Cullenovi je mají bronzové, takže jsou stále takzvaní vegetariáni.´

‚Kdo tě teda kousnul? - Ten nový… co se předtím bavil s Alice. Ten s černými vlasy a modrýma očima.´

‚Kde ale je, vidíš ho? - To nevím…´

Vedla jsem rozhovor sama se sebou. Pozorně jsem se rozhlédla a hledala jsem svého útočníka. Nikde jsem ho neviděla. Pohledem jsem se zastavila u Eleny s Alice.

„Kde... je…?“ Nemusela jsem ani domluvit.

„Neboj se, je pryč,“ Alice pochopila a odpověděla mi svým vysokým hláskem. Kývla jsem a nahlas polka. Měla jsem strašné sucho v puse. Edward na chvíli opustil místnost a vrátil se zpět se sklenicí vody, kterou mi podával. Nejistě jsem od něj pití přijala a napila se. On se stáhnul zpět. Byl ode mne znovu dobré 3 metry daleko, i když to pro upíra nic nemůže znamenat. Dával mi prostor, který jsem teď potřebovala.

Natáhla jsem se ke skleněnému konferenčnímu stolku, kam jsem sklenici položila. Znovu jsem pohlédla na Edwarda a poté na Alice s mou dcerou. Elena si jen spokojeně prohlížela nějaký časopis a vášnivě diskutovala s Alice o obsahu.

„Fajn,“ promluvila jsem a konečně prolomila to dlouhé ticho. „Takže si musíme o tom všem promluvit, že?“ řekla jsem jen tak na okraj konverzace. „Ale nechci to řešit před Elenou,“ zašeptala jsem a zdůraznila kývnutí směrem k ní. Edward se pousmál a kývnul mi zpět. Zvedl se a šel hlavními dveřmi ven na verandu. Dveře nechal otevřené, takže mě příjemně ovanul svěží vzduch.  Zvedla jsem se a šla za ním.

„Alice, hlídej Elenu… a kdyby něco,“ nedokázala jsem ani dokončit větu při představě, co vše by se mohlo stát. Alice se jen kysele zatvářila. Ovšem nic mi neodpověděla. Viděla budoucnost. Kdyby se něco mělo stát, tak je okolo celá rodina Cullenových, kteří by mne i Elenu ochraňovali.

Stále nechápu, co teď dělám nebo proč. Doslova mě chtěl předtím zabít. Teď skoro vesele jdu za ním na verandu. ‚Jsi naivní a chováš se hloupě Bello!´ - Znovu mě nahryzoval můj vnitřní hlas. Měl pravdu. Chovám se hloupě.  Vešla jsem jen do dveří, o které jsem se opřela. Edward seděl na schodech a díval se před sebe. Ke mně byl tedy zády a já tak neviděla jeho oči. To bylo vyhovující.

„Chci to mít rychle za sebou, takže se vlastně o ničem z toho, co se stalo, bavit nechci. Nechci se bavit s tebou a nechci do ničeho zatahovat svou dceru. Nechci, abys mi něco vysvětloval nebo se omlouval,“ začala jsem svou řeč chladně. Nic nenamítal, jen se napřímil, a tak jsem pokračovala. „Chci nové triko, novou bundu. Chci klíčky od auta a vypadnout odtud. Chci na vše zapomenout a vrátit se do Seattlu. Vrátit se k mému životu…“

„To teda nemůžeš,“ přerušil mě a nahlas se uchechtnul. Dokázala jsem jen pootevřít pusu překvapením. On mi jako teď bude říkat, co můžu nebo nemůžu?

„Co tím myslíš?!“ řekla jsem naštvaně. Dala jsem si ruce v kříž a jen jsem Edwarda probodávala pohledem do jeho zad.

„Tím myslím, že následujících 24 hodin budeš tady a pod dohledem,“ pověděl klidně a z jeho hlasu bylo poznat, jak si užívá mou náladu. Pěnila jsem ještě víc.

„Žádný takový!“ řekla jsem lehce víc nahlas. Obočí mi lehce povyskočilo nahoru a rty jsem měla stále pootevřené překvapením. „Nemůžeš rozhodovat, kde budu…,“ řekla jsem panovačně jako malé dítě. Chybělo si jen dupnout nohou na zdůraznění.

„Bello,“ řekl ztěžka a pootočil se na mě. Díval se na mě svým prosebným pohledem, ale tohle na mě neplatilo. Už ne. Teda aspoň ne teď, když se na mě koukaly červené oči zabijáka. Všiml si toho, jak zírám na jeho oči, které právě přivřel. „Bello, dalších 24 hodin se ti nesmí nic stát… nic co by vedlo ke smrti, jinak,“ řekl zoufale a zavřel oči. Zamračil se a díky tomu se mu zkrabatilo čelo.

„Jak jako… stát něco co vede ke smrti nebo jinak?“ řekla jsem ještě víc naštvaně než předtím. Byla jsem tak naštvaná. Tak… tak moc, že jsem byla schopná udělat cokoliv. Cokoliv jako strčit do upíra. Nehnul se ani o kousek. Jen s úžasem otevřel oči a usmál se.

„Kdybys teď zemřela, mohla bys být upír a to já nedovolím!“ zašeptal a sledoval můj obličej. Obličej, který se zkřivil v nepochopení.

„Krev ti asi zatemnila mozek… upírem bych se takhle přece nestala,“ řekla jsem mu důležitě a s pobavením. Nechtěla jsem dál vést tento divný rozhovor. Odtáhla jsem se od dveří, chtěla jsem se otočit a jít zpět. V tom okamžiku stál Edward za mnou a lehce mě chytl za ruku. Držel mne tak lehce, jako porcelánovou panenku. Bál se, aby mi neublížil.

„Nikam nesmíš odejít. Možná ti to potom vše vysvětlím,“ zašeptal mi. Cítila jsem jeho dech až na lících. V další okamžik mě nedržel a byl pryč.

---***---

Chtěla bych začít tím, že se chci omluvit. Nenapsala jsem žádnou poznámku k předchozímu dílu - nějak mi to vypadlo, protože povídku nejdříve píši do wordu a až poté jí vkládám sem. Takže SORRY :) 

Navíc bych Vám chtěla moc, moc poděkovat. DÍKY, DÍKY, DÍKY. Čtete si mé povídky, někteří je komentujete - zatím pozitivně a tím mi děláte velkou radost a chuť psát dál.

Takže… Budu moc ráda, když mi dole ↓ zanecháte nějaký komentář (pozitivní/negativní), protože za to budu moc ráda!

Pac a pusu a NAČTENOU Vaše BellinaTom

Autor: BellinaTom, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Co kdyby - 4. díl: