Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Změnila mi celou věčnost

27.03.2012 (15:00) • AfroditaAliceCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 11× • zobrazeno 2511×

Jedna věta mi změnila celý život - 1. díl

 Jedna věta nám změnila celou věčnost - 2. díl

Když jsem se svíjel v mučivé agónii při přeměně mého života, ani by mě nenapadlo, co všechno se může stát během jednoho dlouhého, věčného dne.

Díky své smrti jsem získal rodinu, po které jsem vždy toužil. Matku, otce a dokonce i sourozence, které jsem ctil i miloval. Podařilo se mi najít i úžasnou bytost, ke které jsem cítil něco úplně jiného než ke všem ostatním. Ovšem až díky strašným bolestem zlomenin srdce jsem zjistil, že láska nebyla tím citem, který jsem k ní přechovával. Byla to pouze nehynoucí bratrská láska, a proto jsem se, díkybohu, nenechal zaslepit nenávistí a žárlivostí a dopřál mé malé sestřičce štěstí, které jsem se dlouhou dobu pokoušel najít sám.

Když bylo na den přesně desetileté výročí svatby s mou minulou snoubenkou a nynější sestrou, pokoušel jsem se utopit svůj nepřecházející smutek na dně skleničky alkoholu, ale mám já to štěstí, že se ani obyčejný upír nemůže opít.

 Když už jsem chtěl odejít a utápět svůj žal někde jinde, spatřil jsem ji. Anděla.

Bylo to zvláštní, anděl by neměl být smutný, ale ona byla. Stál jsem sice od ní na dobrých sedm metrů, ale stejně jsem nemohl přehlédnout ten neutuchající smutek, který se kolem ní rozkládal jako lezavá mlha. Bolelo mě vidět takového anděla smutného, chtěl jsem vědět, jak jí vykouzlit úsměv na tváři, po kterém jsem nevýslovně prahnul. Potřeboval jsem to. Víc než všechnu krev na světě jsem potřeboval vědět, jak to vypadá, když se na mě ta kráska podívá a usměje.

Ale když jsem se pokoušel najít jedinou její myšlenku, nenalezl jsem nic, jakoby nad ničím nepřemýšlela. Nechápal jsem to. Chtěl jsem nechat tu nebohou dívku, která se zalíbila takové bestii, jako jsem já, na pokoji a odejít, ale pak tam přišel ten muž a zkoušel něco na mého anděla. Viděl jsem všechno, co si ten zvrhlík představoval, že udělá s tou nebohou dívkou, ale ona, ač vypadala křehce, zvládala dosti dobře ničit jeho naděje svými slovy. Pak jsem ale opět uslyšel myšlenky toho muže. Chtěl mého anděla stůj co stůj, a tak když to nešlo po dobrém, půjde to prý po zlém. Už vymýšlel všemožné plány, jak si na mého anděla počká a někde ho napadne, ale já jsem tomu musel zabránit, i když jí moc nepomůže, když se místo jedné zrůdy objeví další a o dost větší.

Přišel jsem k baru a postavil se čelem k tomu muži, a tudíž k zádům té krásky. Viděl jsem kus její odhalené kůže, ale netoužil jsem po její krvi, nýbrž po něčem jiném. Byla to touha po jejím těle, co mě zaplavila, ale tak silná, jak ještě nikdy. Musel jsem se podívat na muže před ní, abych si uvědomil, proč jsem vlastně přišel.

Když jsem ji políbil, bylo to, jako kdybych byl opět člověkem z masa a kostí. Znovu jsem mohl cítit sluneční paprsky, aniž by se ode mě odrážely, zase jsem cítil jejich teplo, které přináší. Jenže teď mým jediným slunce byl můj anděl.

Ona to určitě necítila stejně, kdo by taky mohl něco takového cítit k netvorovi, jako jsem já? Ale stejně to bylo něco neuvěřitelného, moci s ní mluvit, znát důvod, proč je nešťastná. A pak, když jsme přišli ke mně domů a já jsem věděl, že se mi kompletně odevzdala a že mi důvěřuje, že se mě pokouší chránit, myslel jsem, že vyletím štěstím do vzduchu.

Proto jsem myslel, že mi pukne srdce, když jsem ji viděl v tak zuboženém stavu v té zastrčené ulici. Nemohl jsem ji nechat umřít. Ne potom, co jsem se do ní zamiloval. Nejdřív jsem nad tím nepřemýšlel, chtěl jsem ji prostě jenom zachránit. Pořád mi hlavě znělo jenom: Ona ne, jenom ne ona!!!

A s takovou myšlenkou jsem ji prostě nemohl nechat umřít. Nepřemýšlel jsem a rychle ji donesl domů. Carlisle Bellu nejdříve proměnit nechtěl, ale když jsem mu všechno vysvětlil a prosil jsem ho doslova na kolenou, tak ji kousl a pak jsem už jen čekal, kdy se můj anděl probudí. Pozdě jsem si uvědomil, že jsem rozhodl za ni. Sice se to samé stalo nám všem, ale já nechtěl, aby můj anděl měl stejný osud jako my všichni. Bude mě nenávidět za to, jaký osud jsem jí připravil?

Když se však Isabella probudila, na všechny tyto starosti a myšlenky jsem zapomněl. Po třech příšerných, dlouhých a bolestných dnech se mi opět vrátilo slunce do mojí existence. Ale teď mě nejen příjemně hřálo, ale přímo mě spalovalo vášní a touhou, kterou samo potřebovalo a vyhledávalo. Zamiloval jsem se znovu, tentokrát fyzickou láskou.

Pak jsem s mojí láskou vyrazil na lov. Když jsem ji viděl lovit, zaplála ve mně opět touha, a když se pak otočila a měla na dolním rtu trochu krve, musel jsem ji políbit. Pak ale zmizela a já až po chvíli ucítil ten pach. Pach nastávající smrti.

Bál jsem se, že se něco takového stane, a dříve nebo později bych to i očekával, ale raději bych byl, kdyby to bylo spíše později než dříve. Byla to rána do mého mrtvého srdce.

Nikdy bych nečekal, že mě mohlo těch pár vět takhle zranit. Veškeré světlo mého života se proměnilo ve všepohlcující tmu. Už jsem neměl důvod bytí. V jednom jediném dni jsem lásku nalezl i ztratil. Napadlo mě pouze jediné řešení, jak se zbavit té mučivé agónie. Smrt. Tentokrát už ale stálá. Žádná cesta zpátky.

Vtom se mi rozezněl mobil a kdo jiný by mi mohl v této chvíli volat, než moje vševědoucí sestra?

„Co chceš, Alice?“

„Co chci?!“ zaječela na mě do telefonu. „To si ze mě snad děláš srandu, ne? Já se nerozhodla jet do Itálie a nechat se zabít jenom kvůli tomu, že jsem měla první hádku s osobou, kterou miluju.“ Byla k neudržení a musel jsem si držet telefon dál od obličeje, abych nepřišel o sluch.

„První a poslední,“ zašeptal jsem. „Ty jsi neslyšela, co mi řekla.“

„Ne, já to totiž i viděla a osobně bych řekla, že děláš unáhlené závěry,“ mluvila už klidně Alice.

„Tak podle tebe jsou to unáhlené závěry?! Přišlo přesně to, co jsem čekal. Nenávidí mě, Alice! Už nikdy mě nechce vidět!“ Moje pocity mě cupovaly na kousky a já to všechno přenášel na Alice.

„Edwarde, uklidni se. Nech si to všechno projít hlavou. Víš, že tě všichni milujeme. Mysli na Esmé, co by to s ní udělalo, kdybys spáchal sebevraždu. A co já? Sice nám to v partnerském životě nevyšlo zrovna dobře, ale to neznamená, že tě nemiluju jako bratra. Bella sice odešla, ale pokud vám to nebylo souzené, tak s tím nic neuděláš. Přemýšlej. Nemůžeš za sebou všechno nechat a odejít. Prosím, přijď domů.“

„Dobře, nikam nepůjdu, ale musím si ještě něco zařídit,“ zašeptal jsem s povzdechem do telefonu a už slyšel jen Alicin nadšený smích. Položil jsem mobil a rozběhl se. Potřeboval jsem čas, nemohl jsem se jen tak vrátit domů, ale zároveň jsem nemohl lovit, to by mi to všechno jen připomnělo.

Nakonec jsem bezcílně běhal a skákal po lese, až jsem našel nádherné místo. Byla to louka. Dokonale kulatá, jako kdyby ji někdo cíleně vykácel. Sice sem dopadalo slunce, ale jen tolik, aby okolní les vytvářel příjemný stín. Sedl jsem si do trávy.

Přemýšlel jsem, jestli jsem udělal dobře, když jsem Bellu nechal proměnit. Jestli by nebylo lepší, kdyby se z ní vůbec nestalo to, co jsem já. Neměl jsem ji vůbec nechat odejít. Kdyby neodešla, nebo kdybych ji alespoň doprovodil, tak by se nic z toho nestalo a ona by teď byla šťastná a hlavně - její srdce by bilo.

Podíval jsem se na slunce nade mnou, ale už tam nebylo a jeho místo nahradila luna. V tu chvíli se mi rozezvonil mobil přicházející esemeskou.

Alice

Kde jsi??? Pojď už domů. Prosím.

Zvednul jsem se a vyběhl zpět po stopě svého pachu domů. Když už jsem se blížil domů, zadržel jsem dech. Vím, že mi to nijak nepomůže zapomenout, ale aspoň neucítím její vůni. V domě jsem neslyšel žádné myšlenky, takže jsem se značně vyděsil, když mě hned někdo v chodbě objal. Rychle jsem nasál vůni té osoby a to mě mnohem víc zaskočilo. Bella.

„Bello?“ řekl jsem překvapeně. „Co tady děláš?“ ptal jsem se.

Bella mě začala líbat jako šílená. Byl jsem nesmírně překvapený. Co se stalo? Sice jsem byl strašně šťastný, že můžu opět držet svého anděla v náručí, ale zároveň jsem ji nechtěl do ničeho nutit. Když jsem se však chtěl odtáhnout, tak se na mě natiskla ještě víc. Probudila se ve mně utajovaná touha po její osobě. Když pak bude litovat, její chyba. Nemá dráždit upíra. Ona se ale sama odtáhla a zhluboka se nadechla a mě tak ještě více ovála její smyslná esence.

„Edwarde, chtěla bych se ti omluvit za to, co jsem řekla v lese. Je mi to strašně líto. Nevím, co jsem to zase vypustila z pusy, ale rozhodně to nebyla pravda. Ty jsi život dal. Jsi úplný protiklad Berryho. To on mi život vzal a ne ty, takže se ti chci omluvit…“ říkala a propalovala mě svýma karmínovýma očima.

Nevydržel jsem to a opět vyhledal její rty. Líbali jsme se něžně, ale když se ke mně přitiskla blíže, explodovalo ve mně všechno to, co tak pokojně dřímalo. Vyhodil jsem si ji do náruče a během vteřiny ležela pode mnou na pohovce.

Jí ale její pozice vadila, a tak si sedla na mě. Mně to samozřejmě nevadilo, alespoň jsem měl lepší výhled na její vnady. Pohladil jsem ji po tváři, ale když jsem viděl, z jak lehkého materiálu jsou šaty, které má na sobě, nevydržel jsem to a jedním pohybem je z ní strhnul. V tu chvíli už to nebyl nevinný anděl, nýbrž bohyně vášně.

Ona se ale také nenechala zahanbit, a tak její šaty za chvíli následovala i moje košile. To mi však bylo jedno, protože já už jsem se věnoval těm hrotům lásky, na které se mi naskytl pohled.

„Edwarde?“ zavzdychala.

„Ano?“

„Ještě jsi mi neodpověděl,“ oznámila mi, ale já jsem nevěděl, na co.

„Pak. Ano?“ zeptal jsem se roztouženě, ale ona mě od sebe odstrčila.

„Ne, já to potřebuji slyšet teď. Odpouštíš mi?“

„Cože?“

„Jestli mi odpustíš to, co jsem ti řekla.“

„Bells, já tě nikdy z ničeho nevinil, takže ti ani nemám co odpouštět. Naopak si myslím, že jsi měla pravdu v tom, co jsi řekla,“ zašeptal jsem.

„Právě, že neměla. Nechci, aby ses z toho vinil, protože za nic z toho nemůžeš,“ bránila mě.

„Můžu za tvou přeměnu,“ přesvědčoval jsem ji.

„Ale tím jsi mi zachránil život! Copak ty toho lituješ?“ zeptala se absurdně.

„Ne!“ odporoval jsem okamžitě. „Nikdy bych ničeho nelitoval tak, jako zániku tvojí existence. Jen mě mrzí, že jsi na mě nezapomněla, že ses musela stát tím, čím jsem já, že jsi taky neměla na výběr. Ale nikdy bych nelitoval toho, že jsem tě zachránil.“

„Miluji tě,“ řekli jsme unisono. Bella mě nadšeně objala, ale když se naše holá kůže opět setkala, oběma, nebo alespoň mnou, projela neukojitelná vlna touhy. Okamžitě jsem ji odnesl k sobě do pokoje, ale až potom, co jsem ji položil na postel, jsem si všiml, k jaké změně v mojí ložnici došlo. Všude byly zapáleny svíčky a okolo nich hromady slunečnic.

„Alice,“ řekla Bella se smíchem, když jsem dokončil obhlídku svého pokoje.

Jen jsem zavrtěl hlavou a s Bellou jsme se znovu zasmáli. To by nebyla moje milovaná sestřička, aby se mi nepletla do osobního života. Ale tentokrát jí musím poděkovat, je mi úplně jasné, kdo všechno tohle zorganizoval.

„To je jí podobné,“ řekl jsem jen a opět vyhledal ty andělské rty mojí lásky.

„Už jsem ti řekl, jak moc tě miluju?“ zeptal jsem se opět.

„Mám dojem, že ne,“ odpověděla mi jako vždycky, tentokrát jsem ale svoji odpověď trochu upravil.

„Jsi ta nejdokonalejší bytost pod sluncem a já bych si ji chtěl vzít za ženu,“ řekl jsem a čekal.

„Cože?“ ptala se vyděšeně.

Musím to udělat teď, pak už bych neměl odvahu. Je to jednoduché, buď mi řekne ano nebo ne. Vypnul jsem sprchu, vyšel z ní a z kalhot vyndal krabičku se zásnubním prstenem.

„Isabello Marie Swan, prokážeš mi tu neobyčejnou čest a vezmeš si mě?“ Otevřel jsem krabičku s prstenem po mojí zesnulé matce, který mě už od Belliny přeměny tlačil v kapse. Byla to ta nejdelší chvíle za celou moji existenci, než mi jedno slovo změnilo celou věčnost.

„Ano.“

Musím se opravit. Jedno slovo mi nezměnilo existenci, ale to ona. Ona byla ta, která mi změnila celou věčnost.

Doufám, že jsem tímto nezklamala a že mi zanecháte nějaký ten komentář.

Tak tohle už je ten úplný konec.

Děkuji všem!

Změnili jste mi život! :-)

Autor: AfroditaAliceCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Změnila mi celou věčnost: