Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Trvanlivá láska 2. část

03.07.2013 (14:45) • Zira • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 2156×

Špatná volba 2. část

Tmavá chodba a mříže. Tak vypadalo moje vězení. Žádné světlo, skoro žádný vzduch. Ležela jsem na zemi ve špíně, žádný luxus to teda nebyl. Je pravda, že jsem jim křivdila. Byli na mě připravení. Každý den mi nalévali tekutinu do krku, která mě zbavila schopností. Kdybych měla svoje schopnosti, mříž i oni by byli rozmetáni na popel. Stále častěji mě také navštěvoval Aro, který si byl jistý, že jednoho dne se uvolím, aby mě proměnil. Ale já jsem tvrdohlavá. Mě jen tak někdo nedonutí. Aro se ale jen tak nevzdával. Mučil mě, prosil mě, přemlouval mě pomocí Jane, ale nic nezabíralo. Neměla jsem pojem o čase, ale pár týdnů už to jistě je. Byla tu nuda. Aro, Jane a nějací poskoci… ty jediné jsem viděla. Jednoho dne se ale objevil i Chris. Zrovna jsem spala, když mě probudil jeho dupot.

„Ani neotvírej tu zatracenou mříž, nechci tě tu!“ řekla jsem naštvaně.

„Emm!“

„Už nikdy mi tak neříkej, rozuměl jsi!“ zařvala jsem, aby řev dodal na důrazu prosby. Kouknula jsem se na něj, byl jiný. Byl skleslý, smutný a tichý. Sednul si ke mně a políbil mě do vlasů. I když mi můj mozek říkal ne, přitulila jsem se k němu. Srdce vyhrálo nad mozkem, jako vždy.

„To, co jsi řekla, si tak nemyslela, že?“ zeptal se. Určitě myslel to, co jsem mu řekla, když jsme se viděli naposled.

„Každé slovo jsem ze sebe musela dolovat. Promiň, ale nešlo to jinak. Neodešel by si a Volturiovi by tě zabili. To jsem nemohla dopustit,“ zašeptala jsem a víc se k němu přitulila.

„A co Thomas? To byla jen zástěrka?“ zeptal se. Moc dobře věděl, že to tak není.

„Ne, jeho jsem milovala a stále miluji,“ pověděla jsem.

„To je dobře.“

„Cože?“ Byla jsem překvapena tím, co řekl.

„Aspoň se máš ke komu vrátit,“ vysvětlil.

„Chrisi, já už nemám možnost se vrátit. Nikdy se odsud nedostanu.“ Vzdala jsem to. Já, která nikdy nic nevzdávala, jsem teď seděla zavřená díky Volturiovým a litovala se.

„Tohle nesmíš říkat.“ Vzal rukou moji bradu tak, aby na mě dobře viděl. „Nikdy nic nevzdávej, to si mě vždycky učila.“

„Ano, a jak to se mnou dopadlo? Není cesty zpět. Jsem tu zavřená. Buďto se stanu upírem nebo zestárnu. Aro mě nebude chtít zabít, jsem pro něj příliš moc cenná. Myslí si, že jednoho dne povolím a budu souhlasit s proměnou.“

„Jenže ty nepovolíš, znám tě.“ Usmál se. Ano, ten jeho úsměv. Jak moc mi chyběl, i když je to předstíraný úsměv.

Seděl tam se mnou pár dní, dokud nemusel jít na lov. Potom se už nevrátil. Tipovala jsem to na Ara, který z něj mohl tahat informace o mně. Další dny se poté opakovali stejně. Lili do mě pořád tekutinu a já stále nemohla čarovat. Pak jsem si ale uvědomila, že to beru za špatný konec. Aro přeci řekl, že pocházím z rodu nejstarších čarodějů, takže mě přeci nějaká tekutina proti schopnostem nedostane. Proto jsem si stoupla a šla k mřížím. Nikdo tady nebyl, to byla výhoda. Natáhla jsem ruku na mříž a představovala jsem si, jak tavím mříž. Nic se ale nedělo.

Najednou jsem uslyšela, jak někdo jde. Rychle jsem zaplula zpátky na svoje předchozí místo a sklonila hlavu tak, abych i přesto viděla, kdo jde. Byl to Felix a šel s dalším pohárem tekutiny. Otevřel mříž a ďábelsky se usmál. Přišel ke mně a v ruce pohár s tekutinou.

„Připravena na další medicínku?“ zeptal se.

„Jako nikdy.“ Usmála jsem se. Vrhla jsem mu tekutinu do obličeje, dotknula jsem se jeho mokré kůže a celý jeho obličej začal hořet. Rychle jsem zdrhla a zavřela za ním mříž.

„Ty jedna děvko!“ začal křičet. „Tohle si vypiješ.“

„Možná, ale ne od tebe.“ Poslala jsem mu vzdušnou pusu a pak jsem vypadla. Díky bohu, že ta mříž byla postavena tak, aby odolávala nejen nám čarodějkám, ale i upírům. Aspoň si tam Felix hezky posedí, dokud ho někdo nenajde. Měla jsem málo času a věděla jsem to. Brzo si někdo všimne, že je Felix dlouho pryč a začnou ho hledat. Na konci chodby byly dveře. Otevřela jsem je, ale tam byl Aro a garda.

„Kampak kampak?“ Usmál se.

„Pryč odsud,“ řekla jsem a plivla mu do obličeje, když mě chytili dva upíři.

„Moc si se mnou zahráváš, měla by ses krotit. Příště by ti to nemuselo projít,“ zašeptal mi do ucha a pak odešel.

„To ti tak věřím, ty jeden bastarde! Nedokážeš mě zabít, protože jsem pro tebe moc cenná,“ křičela jsem, když mě hodili zpátky. Felix mi zlomil ruku za to, co jsem mu provedla. Vyjekla jsem bolestí a pak dostala svojí obvyklou dávku tekutiny. Měla jsem si to lépe promyslet. Měla jsem lépe reagovat. Hlavou mi ale vrtalo, jak to, že se před těmi dveřmi objevili najednou všichni? Jak věděli, že se pokusím utéct?

Moc jsem nad tím ale nepřemýšlela, protože mě šíleně bolela ruka. Tiskla jsem si ji k sobě a zadržovala bolest. Utrhla jsem si kus trika a zavázala si ji tak, aby se mi začala hojit. Kdybych měla svoji moc aktivní, aspoň bych zmírnila bolesti. My čarodějky dokážeme léčit, ale léčit sebe je těžší a většinou to ani nejde. Samozřejmě je to odhadováno podle rozšíření zranění. Zlomená ruka odpovídá tak střednímu zranění, kvůli tomu neumřu. Sedla jsem si do kouta a čekala další hodinu, než jsem přes bolest usnula.

Zdál se mi krásný sen. Thomas mě držel v náruči a přecházel se mnou práh. Já byla ve svatební róbě a kolem nás pobíhala Cassidy. Štěkala na celé kolo. Pak mě Thomas pustil a postavil mě opatrně na nohy.

„Miluju tě,“ zašeptal.

„Já tebe taky, Chrisi!“ Najednou zpozorněl a odsunul se.

„Chrisi?“ řekl zhnuseně Thomas. Těkala jsem očima po místnosti a nevěděla jsem, co mu mám říct. Normálně mám plnou pusu slov, které se nemohou dočkat, až vyplynou na povrch, ale teď? Nic. Jako bych zamrzla.

„Já…“

„Ten zatracený upír je pořád ve tvé mysli?“ zeptal se. To už jsem zpozorněla já.

„Ty víš, že je upír?“ zeptala jsem se. Nejspíš neudržel svoje nervy na uzdě, protože mě přitlačil ke zdi a natahoval ruku. Cassidy zuřivě štěkala. Bála se o mě. Najednou se proměnil v Chrise. Chris se usmál. Ruku povolil a dal jí do mých vlasů. Už mě chtěl políbit, když v tom se všechno rozplynulo.

Probudila jsem se celá propocená. Koukala jsem se, kde to jsem. Pak jsem si oddychla a zavřela oči. Prohrábla jsem si vlasy a posadila se lépe. Už mi brněl zadek. Oddělala jsem si ospalky z očí a začala se mírně probouzet. Protáhla jsem si celé tělo malou rozcvičkou, přitom jsem si dávala pozor na svoji ruku. Od včerejška se moc nezlepšila. Měla jsem jí zakrvácenou a zlomenou. Při mém štěstí ještě chytnu infekci. Pak jsem se stulila do klubíčka a čekala, až zase někdo přijde s tekutinou. Docela už mě s tím štvali. To se mě tak bojí nebo co? Možná by měli, ale stejně svoji schopnost plně neovládám. Vyšla jsem za těch pár let ze cviku, tak by si mohli dát pohov.

„Další dávka?“ zeptala jsem se, když přišel upír. Sundal si kapuci a já uviděla známou tvář.

„Ne, další už ne.“ Zdůraznil to slovíčko „už“. Podivila jsem se a nechápala. Otevřel mříž a pomohl mi vstát. Vyjekla jsem bolestí, když mi sáhl na ruku.

„Ukaž!“ I přes svůj vztek na něj, jsem mu ji ukázala.

„To nevypadá dobře,“ řekl smutně a podíval se na mě. Obmotal mi zase ruku a vzal mě tak, abych se o něj opřela. Vzal mě pryč. Ano, vzal. Ani nám v tom nikdo nebránil. Nevěděla jsem, co je to za hru. Jestli už nemám třeba halucinace nebo tak, ale poprvé za život mi to bylo ukradené. Nad ničím jsem nepřemýšlela. Šli jsme tou stejnou chodbou, kde na konci byli dveře. Otevřel je a já už čekala gardu a Ara. Jenže nic. Žádný Aro ani garda, jen další chodba… U každých dveří na chodbě byli postaveni dva upíři. Jen na mě koukali, ale nic nedělali. Jen tam nečinně stáli. Chris poté otevřel dveře a šli jsme dovnitř.

„Nejsi ani zvědavá,“ podotknul.

„Asi mám jen halucinace,“ zašeptala jsem a usmála se. Začal se smát a zavřel dveře. Pak mě vzal do koupelny a posadil mě mramorový stolek vedle umyvadla. Oddělal mi cár prokrváceného trika, který chránil moji ruku. Trochu jsem sykla bolestí, když s ní pohnul.

„Promiň,“ omluvil se.

„V pohodě,“ pošeptala jsem a dívala se na něj, co dál udělá.

„Otevřená zlomenina. Musím ti kost dát zpátky. Zvládneš to?“ zeptal se. Jen jsem přikývla. Začal počítat, ale neudělal to na tři. Udělal to dřív, abych to nečekala.  Zařvala jsem a zatnula všechny zuby a svaly v těle.

„Promiň,“ řekl omluvně. Bylo vidět, že ho mrzí, co se děje. Pak pustil vlažnou vodu, vzal žínku a začal mi ruku omývat. Ano, stále mě to bolelo, ale bylo to příjemné. Celou dobu byl u toho tak opatrný a díval se na mě s tak omluvným pohledem. Pohladila jsem ho po tváři svojí zdravou rukou.

„Ty jsi mi ji nezlomil,“ řekla jsem.

„Ale neudělal jsem nic, abych tomu zabránil.“

„Za to si můžu sama, neměla jsem ho provokovat a neměla jsem utíkat.“ Ruka mě ale začala bolet víc a žínka tomu nijak nepomáhala. Nešlo tu zaschlou krev umýt.

„Lepší bude, když se půjdeš osprchovat,“ řekl. To byl celý on, zase na to nic neřekl. Chris měl úžasné vlastnosti, které byste nikde pohromadě nenašly. Problém byl ale v tom, že měl i špatné. Byl hodně uzavřený do sebe. Že mě miluje, mi řekl až po pěti letech našeho vztahu. Sbalit jsem ho musela taky já a to nemluvím ani o polibcích a sexu. Většinou jsem s tím vším začínala já. Když jsem ho v Londýně nechala, myslím, že se zase uzavřel do sebe. A to mi dalo tolik práce ho naučit se otevřít. Jenom jsem mu uškodila.

„Dobře,“ zašeptala jsem a začala se svlíkat. Otočila jsem se tam, kde stál, ale už tam nebyl. Přesně o tomhle mluvím. Když jsem na sobě neměla už absolutně nic, vlezla jsem si do sprchového koutu a zavřela za sebou dveře. Pustila jsem si nejdřív vlažnou vodu a až potom jsem začala přidávat na teplotě. Voda byla rudá, to bylo krve. Abych úplně nevykrvácela, tak jsem se vší silou snažila zastavit krvácení nejen ručníkem, ale i svojí mocí.

Jako čarodějka jsem si mohla vzít energii z různých přírodních elementů. Nejblíže mi byla právě voda. Zavřela jsem oči a myslela jen na to, aby se mi rána rychle zahojila. Po chvilce jsem oči otevřela a oddělala ručník, abych se podívala na výsledek. Nejdříve nic nebylo vidět, protože voda stále omývala krev, ale po chvilce už jsem viděla, že se mi to podařilo. Rána byla plně zacelená. Stále mě ruka bolela, ale rána byla pryč. Ruka se teď může krásně hojit a nic jí v tom nebrání. Pokrčila jsem ruku, aby byla bolest minimální.

Najednou jsem ale sklouzla po něčem a spadla jsem na zadek. Bouchla jsem se silně do hlavy. Měla jsem zavřené oči a zdravou rukou jsem si sáhla na bolest na hlavě.

„Co se stalo?“ zeptal se Chris, když vtrhnul do koupelny. Otevřel dveře od sprchy a vešel. Během tří vteřin byl celý mokrý.

„Emm?“ Naklonil se ke mně a kontroloval můj stav.

„Jen jsem se praštila do hlavy,“ oznámila jsem mu a koukala se kolem sebe. Vzal mi hlavu do svých dlaní.

„Podívej se na mě!“ Udělala jsem tak, jak žádal.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se. Naléhavost v jeho hlase byla zřejmá.

„Ano,“ zašeptala jsem. Oddychl si a stále se díval do mých očí.

„Bál jsem se,“ přiznal se.

„Nemusíš, jsem silná holka,“ pověděla jsem. On se usmál a dal oči nahoru.

„Já vím, jsi moje holka.“ Srdce mi začalo rychle bít. Naklonil se a já cítila, že to chci taky.

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Trvanlivá láska 2. část: