Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » To ti neodpustím!

ErbWolfpack


To ti neodpustím!I v moderní době máme možnost nahlédnout do světa otroků a služebnictva. Sourozenci Cullenovi spravují obrovský dům, každý z nich má na starost něco jiného a právě to je ta idylka dokonalosti. Nesmí zde chybět ani harém, jehož pýchou jsou krásné, mladé panny, jež se dvoří svému pánovi. I prostá pomocnice v kuchyni si vyzkouší, jaké to je stát před samotným pánem domu a svou dokonalost mu nabízet lascivními pohyby. Ovšem, co první okusíš, to neopustíš je docela výstižné. Belle se práce v kuchyni líbila mnohem více.

 

Celým příběhem vás bude provázet Shayne Ward. Přeji příjemný zážitek. :)

 

V celém domě bylo hrobové ticho, až to drásalo můj sluch. Vrazil jsem do dveří, a to vší silou, abych směl potěšit své služebnictvo mou maličkostí. Stařičká malá žena, postávajíc u okna s konví, si přiložila dlaň na prsa a spolkla hlasité vyjeknutí, jakmile mě spatřila. Miloval jsem ty jejich kamenné tváře, pohled plný strachu, nevědomosti a samozřejmě ostychu. S úsměvem na tváři jsem se uvelebil v křesle potaženým zlatým brokátem a natáhl se po sklence s rudou tekutinou. Za celé odpoledne jsem měl vyprahlo v krku.

Lov v lese nebyl zrovna mou nejoblíbenější činností, ale dokázala jsem si na čerstvém vzduchu pročistit hlavu. Alespoň tam jsem dokázal být sám sebou a nemusel poslouchat titěrná dovolení vdavekchtivých paniček. Bohužel, nenatrefil jsem na žádnou oběť, která by mě potěšila. A neprolitá krev je jen ztrátou času.

Přilnul jsem si ze sklenky a znechuceně se zatvářil. „Sakra!“ zavrčel jsem hlasitě a vyplivl krev na perský koberec. Rukou jsem si setřel kapičky z oblečení a nenávistným pohledem propaloval Marii.

„Stalo se vám něco, pane?“ zeptala se pomalu a přitom si držela několika metrový odstup. Byla rudá až za ušima. Křečovitě v dlaních svírala lem své sukně, až jsem spatřil bílé, docela zničené klouby. Ukázala jsem na číši s krví a odplivl si.

„Kdo to sem dal?“ Vtíravé ticho. „Když jsem odcházel, dal jsem jasný rozkaz, aby mi připravili pumu, až se vrátím, a co nevidím?“ Už se nadechovala, že mi odpoví, ale nenechal jsem ji. Mávnutím ruky jsem ji přerušil. „Je to odporné! Vůbec se v tomhle zatraceném domě nedělá tak, jak bych si přál! Nevím, jak jinak vám to říct, mám vás týrat? Mlátit? Nechat o hladu?“ Marii se rozklepala kolena. Vší silou si přidržovala konec u sebe, aby jí nespadla na zem.

Otočil jsem se zády k ní a zadíval se na nádvoří skrz francouzské okno. Pobíhali tam děti celí černí a špinaví, jejich matky je s kýbly a kartáči naháněly, nadávaly jim, ať se ztiší a jdou jim raději pomoct. Měl jsem pro každého pochopení, ale nikdo neměl tu odvahu, aby se pokusil chápat mě. A to mě v určitých chvílích dráždilo.

Kupříkladu teď.

„Omlouvám se, pane, přinesu vám ihned čerstvou krev a nechám dotyčného potrestat.“

„Ne!“ utnul jsem ji. Stále upírajíc pohled na dění venku jsem pozvedl rukou a přivolal si Marii až k sobě. V tichosti jsem naslouchal, jak se dotklo dno konve naleštěné podlahy, a kráčely ke mně Mariiny malé krůčky. Ve chvíli, kdy nás dělilo pouhých pár centimetrů, jsem se hbitě otočil. „Než se dojdu vykoupat, pošli mi sem Johna,“ věnovala mi vytřeštěný pohled plný utrpení a nelítosti, „nekoukej tak na mě,“ napomenul jsem ji, „doufám, že alespoň tohle dokážeš zařídit tak, jak jsem tě požádal.“ Mlčky přikývla.

„Výborně, můžeš jít.“ Moc dobře věděla, co se bude dít. John byl hlavním dohlížejícím na harém s mou sestrou Rosalie. Volal jsem si ho ve chvílích, kdy jsem potřeboval společnost, a on byl tím nejlepším kandidátem pro to, aby mi pomohl tu nejlepší vybrat. Tu, která se mnou bude sdílet dnešní lože.

 Schylovalo se k večeru a já byl nadmíru hladový. Toužil jsem se nasytit – a to nejen krví, ale další poddajnou ženou. Ukojit mužské tužby, které po celý den držím v sobě. Právě díky tomu jsem miloval večerní čas, čas plný vášně, uspokojení a nenasytnosti. Mlsně jsem se olízl a zamířil do koupelny. Dveře se za mnou s hlasitým buch zavřely a já se na sebe usmál do zrcadla ve zlatém rámu.

Už za chvíli.

 

V ruce jsem pevně svírala ošatku a drtila poslední zbytky kukuřice. V kuchyni byl hrozný povyk, každý běhal z kouta do kouta a nezastavil se ani na chvíli. Utřela jsem si hřbetem ruky nos a ušmudlala si tím celý obličej.

„Panenko skákavá, Bello!“ vřískl na mě hrubý, mužský hlas. Zvedla jsem otrávený pohled a zamračila se. „Nepleť se mi pod nohama, vždyť tě zašlápnu!“ stěžoval si Norbert a obešel mě.

„Ještě si stěžuj,“ urazila jsem se, „to tys mi dal takovou práci, taky jsem mohla dělat něco užitečnějšího,“ postěžovala jsem si a postavila se na nohy s hlasitým zasyknutím. Seděla jsem celé tři hodiny na zemi a teď, když jsem se postavila, jsem v duchu prosila, aby mi ty moje jedinečné nohy amputovaly. Postavila jsem ošatku na kamennou zídku a oprášila ze sebe poslední zbytky prachu.

„Kdo jiný by to udělal, sama víš, kdo nám tohle všechno káže.“ Při posledním slově mu hlas poklesl o několik oktáv níže. „Ten tyran nebere ohled ani na osmihodinový spánek, člověk dělá od nevidím do nevidím a nic z toho nemá.“ Pročísla jsem si mastné vlasy a raději je schovala pod kapuci, aby je nikdo neviděl. Byla jsem sice štíhlá dívka malého vzrůstu, ale na pohled jsem vypadala spíše jako špindíra, co nepatří vůbec na tento svět. Popravdě řečeno, ne do světa, kam bych chtěla.

„Takhle bys o našem pánovi mluvit neměl,“ ohradila jsem se s úsměvem, „vždyť nás živí, není-li tak?“ Norbert se zastavil v polovině pohybu a zadíval se na mě s pozdviženým obočím. Jeho už tak dost neupravené a zarostlé obočí měl skoro v půlce čela.

„Proč bys zrovna ty měla bránit toho nemravu? Není to nikdo jiný než zatracený upír, co každou noc spí s jinou, a kazí vzduch lidem kolem sebe.“ Věřila bych tomu, že kdyby Norbert neměl strach, tak by udělal cokoli, aby se našeho pána zbavil.

„Za to, co je, on vinu nenese,“ bránila jsem ho svými slovy a až později si uvědomila, co jsem vlastně řekla. Postoj k nadpřirozeným osobám, jako byl Edward Cullen, byl zapeklitý. Stačil sebemenší odpor projevený před ním a v příštích hodinách ses stala jeho dalším pokrmem. Pil sice výhradně zvířecí krev, ale když došlo na lámání chleba, neopovrhl ani lidskou.

„Bello,“ oslovil mě s pečlivostí Norbert a zdvihl dřevěnou vařečku, „že ty ses nám zakoukala?“ udeřil na mě vyčítavým tónem. Chtěla jsem zavrtět hlavou a přesvědčit ho v tom, že se mýlí, ale namísto toho jsem zrudla jako pivoňka a neměla se k odpovědi. Hrdlo se mi sevřelo úzkostí a dlaně se mi začaly nervozitou potit. Já, nic neříkající služebná, jsem přece neměla právo na to, abych se zamilovala do tak vznešeného muže. Nesměla jsem se na něj ani podívat, natož projevit jakoukoli náklonnost. Nebyla jsem ani jedna z jeho harému, jenž zpravovala jeho sestra Rosalie.

„Dítě nešťastné, jak jsi to mohla dovolit?“ vyslal k nebesům modlitbičku a pokřižoval se. „To sis rovnou mohla stoupnout před jeho dveře a čekat na smrt, nešťastnice,“ nadával mi, ale já jsem moc dobře věděla, jak to myslí. Nedokázal si představit, stejně jako já, že bych mohla odtud vypadnout jako namydlený blesk. Moc našeho pána nebylo radno pokoušet.

„Norberte, ticho!“ Přiložila jsem si prst na rty. „Copak se neslyšíš? Plácáš tady blbosti, jak bych si to vůbec mohla dovolit?“ Snažila jsem se ještě zalhat, ale moje hořící tváře mě prozradily úplně. Už chtěl něco dalšího namítat, když na dveře někdo hlasitě zaklepal a dovnitř vešla Edwardova sestra Rosalie v patách se svalnatými gorilami. Od zlaté záplavy dlouhých vlasů se odrážely poslední paprsky slunce před tím, než se odeberou spát. Zastyděla jsem se za svou špínu, která na mně ulpěla.

Oba jsme se s Norbertem poklonili do výše kolenou. „Madam,“ oslovil ji Norbert, zatímco já jsem mlčky pozorovala špičky jejích bot – byly tak čisté a lesklé.

 Rosalie ho ale ignorovala. Svůj uhrančivý pohled zapíchla do mě a já se cítila jako napíchnutá na kůlu. Byla sice vyšší jen o hlavu a půl, ale v té chvíli jsem si připadala jako trpaslík. „Co vás přivádí?“ Pohodila vlasy na stranu.

„Kolik žen je v kuchyni?“ zeptala se strohým hlasem, plný nepříjemnosti. Ať už bude chtít cokoli, výhra v loterii to zrovna nebude, pomyslela jsem si a znovu sklopila pohled k zemi.

„Jen Isabellu, pomáhá mi v kuchyni,“ práskl mě. Hned jsem cítila, jak si mě prohlíží od hlavy až k patě. Zřejmě podle jejích představ neuspěju, hůř už jsem vypadat nemohla. Udělala dva kroky ke mně a natáhla bělostnou ruku s upravenými nehty. Stáhla mi špinavou kapuci z hlavy dolů a chytila mě za bradu; naše pohledy se střetly. Měla jasně zlaté oči, ta barva byla provokující. Natočila mě na pravou stranu, aby si mě prohlédla i z boku, měla jsem tu tendenci postavit se jí, ale jasně jsem cítila, jak mě Norbert ponouká, abych nekladla odpor.

Mohlo by se mi to zatraceně vymstít.

„Dobře,“ usoudila na konec a prohlídka pomocničky na mytí nádobí skončila. Natáhla jsem si znovu kapuci na hlavu a opět zpytovala rýhy v podlaze. „Chybí nám jen dívka do plného počtu. Potřebuju ji, i když jsem čekala něco…“ chvilka napětí, „něžnějšího,“ vypadlo z ní nakonec, ale byla jsem přesvědčena o tom, že to nebylo to pravé ořechové, co mi chtěla říct. „Vezmu ji s sebou do sálu, kde ji Marie vykoupe, nalíčí a převleče do čistého, do hodiny musí být připravena,“ rozdala stručné rozkazy. Norbert se zmohl jen na pouhé přikývnutí. Stejně jako všichni ostatní muži byl z Rosalie úplně vedle a nedokázal jí nic odříct.

K čertu s chlapy samotnými, posílala jsem je do horoucích pekel.

Rosalie se otočila a vyšla z kuchyně. Počkala jsem a pak se vrhla k němu, chtěla jsem ještě Norbertovi pomoct utřít nádobí, když mě chytil za ruku a stáhl ji k sobě. Nechápavě jsem se na něj zadívala. „Co to vyvádíš?“ vyjela jsem na něj.

Kývl hlavou ke dveřím. „Neslyšela jsi? Dneska v kuchyni nemáš co dělat, slečna Rosalie tě chce do harému, Bello, nemůžeš se tady zaobírat špinavým nádobím,“ vtloukával mi do hlavy a vedl mě ke dveřím. Samozřejmě že jsem s tím nesouhlasila. Nechtěla jsem odejít a nechat starého Norberta v kuchyni samotného, vždyť… měla jsem starost, že by to vše nezvládl. Připadala jsem si v kuchyni jako důležitá součást toho všeho.

„Co si tady počneš? Kdo ti bude pomáhat? Norberte, já -“

„Bello,“ oslovil mě netrpělivým tónem, „když jsi tu nebyla, taky jsem to všechno zvládal. Ačkoli s tvým příchodem jsem měl toto místo o něco radši, nepřeju si, abys byla na mém místě v mém věku, ty patříš mezi ně,“ ukázal prstem na hlouček upravených dámiček, co se nakrucovaly v rytmu hudby na nádvoří, „dneska máš možnost ukázat jim, co v tobě vlastně je.“

Sedřenými dlaněmi mě pohladil po tváři a věnoval mi utrápený úsměv, až mu vylezly vrásky kolem očí. Za tu dobu, co jsem v Edwardově domě, mi Norbert nahradil mrtvého otce. Měla jsem ho ráda a děkovala mu za všechno, co pro mě udělal. Od té doby, co jsem zůstala sama, jsem se potloukala městem. To Norbert se za mě přimluvil u Johna, který mimochodem spravuje i harém. „Jdi už,“ hnal mě, „ať na tebe nečekají.“ Zachytil slzu vděčnosti do dlaně. Nemohla jsem Rosalie nechat dlouho čekat. Políbila jsem Norberta na tváře, pevně ho objala a chytila si lem šedivé, dříve bílé, sukně do rukou.

„Ráno jsem tu opět jako na koni,“ slíbila jsem s cukajícím úsměvem a v doprovodu dvou svalnatých mužů jsem se vydala k harému. Jeho smutný pohled mi však sděloval něco úplně jiného.

 

Ještě před dveřmi jsem si musela sundat svetr a shodit kapuci. Poté mi stráže otevřely dveře do místnosti a já mohla vejít. Čekala jsem, že tam bude mnoho žen, stojících u zrcadel se šperky  v rukou, ale mýlila jsem se. Místnosti dominovala velká prostorná vana, stojících na tenkých, zlatých nožičkách. Vedle postávala židlička, na níž byl položený a úhledně složený bílý župan. Úplně jiný odstín bílé, než jsem doposud znala.

„Tady jsi,“ promluvil tichý, ustaraný hlas, do zorného pole mi vpadla postarší stařena s vráskami kolem úst a očí. Vlasy měla tmavě hnědé, ale sem tam i vetkané šedivé pramínky, „už na tebe čekám, slečna Rosalie mi říkala, že by ses tu měla objevit.“ Chytila mě za ruku a vedla mě k vaně. Nedokázala jsem uvěřit tomu, že mi dovolí, abych se vykoupala v něčem takovém. Do teď jsem znala jen ušmudlané sprchové kouty pro služebnictvo. Nedokázala jsem si po té vodě ani pořádně rozčesat vlasy.

„Neboj se,“ tišila mě, když jsem ucukla po jejím doteku. Chytila mě za lem trička a chtěla ho ze mě sundat dolů. „Neublížím ti, jen se vykoupeš,“ domlouvala mi. S obezřetným pohledem jsem ze sebe pomalu sundávala vrstvy mastného, zapáchajícího oblečení, až jsem před ní stála jen ve spodním prádle, které za moc tedy taky nestálo. „I tohle dolů,“ poručila mi a ukázala na spodky. S ostychem jsem ji poslechla a schovala před ní to, co se dalo. Dotkla se mé paže. „Nemáš se za co stydět, já už jsem toho viděla,“ pověděla mi s upřímným úsměvem a pokynula mi k vaně.

S její pomocí jsem se posadila, ale stále jsem těkala očima po místnosti. Vana byla hluboká a velmi prostorná. Malá stařena se vzdálila za roh, odkud po chvíli vyběhla s vědrem, z něhož se vznášel mlžný opar. „Nelekej se,“ upozornila mě předem, než vylila teplou vodu do vany. Mé tělo jako by zvláčnělo a svaly se uvolnily. Tohle bylo úplně něco jiného, než rychlé osprchování se ledovou vodou.

Přistoupila ke mně, vyhrnula si rukávy a dotkla se mých vlasů. „Jsou poměrně dlouhé, možná bychom je dokázala zaplést, když se nám to podaří,“ mumlala si pro sebe a já na ni jen hleděla s údivem. Její křehké prsty byly tak jemné a citlivé, přivřela jsem oči a užívala si tu chvíli, kdy jsem si připadala na stejné úrovni jako zdejší dámy, možná i výše.

„Máš dobře zaoblené křivky,“ konstatovala s potěšením, když mě balila do měkkého ručníku. Všechno se během chvíle zvrtlo v jiný konec, najednou jsem neměla na sobě ani smítko prachu, voněla jsem po olejích a moje vlasy byly hebké na dotek.

„Jsem z toho celá nesvá,“ přiznala jsem nakonec. Stařenčiny oči se na mě zadívaly se soucitem a pochopením. Myslela jsem si, že lidi nad námi – nad těmi v kuchyni – se chovají majetky a egoisticky, ale musela jsem uznat, že jsem se tady necítila špatně, až na výjimky. „Smím být tak drzá a zeptat, s kým mám tu čest?“ vydala jsem ze sebe tiše a přitom se opět začervenala. Zastavila se, když mi sušila záda, a shovívavě se na mě usmála.

„Jsem Marie, sloužím sourozencům Cullenovým už dlouhou dobu.“ To bylo celkem pochopitelné, své služebnictvo měl Edward výhradě z řad homo sapiens sapiens. Poprvé jsem se na ni usmála a byl to takový ten upřímný úsměv, kdy máte pocit, že je tu někdo, kdo s vámi táhne za jedno lano.

„Těší mě, já jsem Bella,“ představila jsem se a podala jí ruku. Její stisk byl slabý, ale zároveň silný. Zřejmě věděla, co se sluší a patří. Když z mého těla setřela i poslední kapičku vody, pomohla mi navléct se do bílého županu, který byl nadmíru příjemnější jak krcálek, ve kterém spím. Do rukou mi dala červené spodní prádlo, načež jsem vyvalila oči.

„Já… Teda, nemyslím, že -“

„Klid, Bello,“ chlácholila mě pohlazením na rameni, „oblékni si to, uvidíš, že ti to bude sedět,“ vtloukávala mi do hlavy. Připomněla mi Norberta a do očí mi vstoupily slzy. Co teď asi dělá? Honí se po kuchyni a neví kudy kam. Dokázala jsem si ho představit s tou ušmudlanou zástěrkou kolem pasu, kterou má ke všem nakřivo, s nakrátko střiženými vlasy a ošklivě poraněnýma rukama od oleje. Docela by se k sobě i hodili, napadlo mě při cestě do ložnice, kde na posteli ležel vak se šatami. „Až si oblékneš prádlo, zavolej mě, pomůžu ti navléknout šaty. Máme na to už jen dvacet minut, tak ať to stihneme,“ popoháněla mě. Když odcházela, nezapomněla mi poslat milý úsměv, já jsem ale neměla tolika sil, abych já ho oplatila, a tak jsem se jen otočila čelem k posteli.

Zdráhala jsem se. Chvíli mi trvalo, než jsem se do toho titěrného prádélka navlékla. Stále jsem měla pocit, že je tam toho hodně vidět, až jsem to nakonec vzdala a zadívala se na sebe do zrcadla. Takhle… čistá jsem nebyla ani nepamatuju. Rudá červeň silně kontrastovala s mou pokožkou. Vyděšeně jsem poskočila, když vešla s Marií do ložnice Rosalie. Rychle jsem se poklonila a zahalila své tělo županem, abych ji neurazila svou skoro nahotou.

Rosalie překonala vzdálenost mezi námi a zadívala se mi do očí. „Vypadáš mnohem krásněji než v kuchyni,“ připustila, a dokonce jsem zaznamenala i slabý náznak úsměvu. Posadila se do křesla na druhém konci pokoje a pozorovala mě po celou dobu, co mi Marie líčila obličej a rozčesávala vlasy. V rychlosti mi je zapletla na temeno hlavy a nechala dva volné prameny spadat do obličeje. Šaty mi naštěstí byly akorát, ačkoli bych nebyla proti, kdyby byly o něco méně intimnější. Dekolt jsem měla skoro celý na podívanou.

„Výborně,“ tleskla dlaněmi Rosalie a v tu chvíli stála vedle nás, stále jsem si nedokázala zvyknout na tu upíří rychlost, „musíme vyrazit. Už jsi poslední, kdo nám chybí. A jelikož neumíš ani krok z toho, co se dívky učily, budeš stát vzadu a napodobovat je, jasné?“ Znělo to jako otázka, ale byl to spíše řečnický projev. Na tohle nebyla jiná možnost odpovědi než ano. Poslušně jsem přikývla a sklopila pohled.

Marie mi ještě požehnala a udělala křížek na čelo, když jsem vycházela na chodbu. „Bůh s tebou, holčičko,“ zašeptala plačtivě a ustoupila. Po jejích slovech jsem měla podivně sevřený žaludek.

 

Odstrčil jsem Patricii a dopnul si poslední knoflíček košile sám. Nejraději bych tam přišel bez horního dílu, stejně si jdu jen pro hračku, která mě dnešní nocí pobaví, ale Rosalie výhradně trvala na tom, že jí nebudu dělat ostudu. Tak jsem si prosadil alespoň to, že mi zatancují, než se odebereme ke mně. Uvidíme, jestli umí také něco jiného, než se jen nabízet do postele.

„Pane, vše je připraveno,“ řekla Patricie vyrovnaným hlasem. Nezdržoval jsem se ani tím, že bych jí věnoval pohled. Otočil jsem se ke dveřím zrovna ve chvíli, kdy vešla Rosalie. Jako vždy byla středem pozornosti, moc jí to slušelo, všechny její přednosti byly lehce podtrženy šaty, ale stejně to nebyl můj typ. Něco jí chybělo… něco, co by mě dorazilo na kolena, a krása nebyla vše, co jsem oceňoval. Převážně.

„Nech nás o samotě,“ nařídila jí strohým hlasem a přešla přímo ke mně. Podle jejích myšlenek jsem věděl, že přijde přednáška o tom, jak bych se měl chovat. Opřel jsem se o zárubeň, zkřížil ruce na prsou a s povytaženým obočím se na ni zadíval.

„Tak spusť,“ pobídl jsem ji, „nemám na tebe celou noc.“

„Jistě, máš na práci mnohem důležitější věci,“ ironie z jejího hlasu odkapávala jako hustý med, „spíše by mě ale zajímalo, kdy se chystáš usadit, Edwarde.“ A je to tady zase, pomyslela jsem si a provrtával ji nepřístupným pohledem.

„O tomhle už jsme se nejednou bavili,“ povzdychl jsem si a promnul si kořen nosu, „já ještě nechci! Prostě nemám zájem o to, abych měl děti a ženu, na tohle se já cítím mladej,“ utrousil jsem otráveně. Představa, že bych měl mít pouze jednu ženu, mě mírně zděsila a to nemluvím o tom, že bych musel vychovávat dítě, které by mi bylo podobné. Vždyť já nejsem ničí příklad, ten, kdo by se řídil mým směrem, by spěl akorát do záhuby.

„Mladej ve sto pětadvaceti?“ zeptala se ironicky. Dobře, na svůj opravdový věk jsem byl poměrně háklivý.

„Víš co?“ Prošel jsem kolem ní, jako by tam ani nestála. „Dej mi svatej pokoj, jasný? Proč se teda nevdáš ty? Nebo se bojíš toho, že by ti jeden chlap nestačil?“ Bez jakýchkoli řečí mi na tváři přistála facka jako z kamene. Chytil jsem se za ni a začertil se.

„Ne, potíž je v tom, že já mít děti nemůžu,“ zavrčela podrážděně a vypochodovala z ložnice, jako by za patami měla stádo slonů. Zřejmě jsem ji musel pořádně naštvat. Takhle rozčilenou jsem ji ještě neviděl. Podíval jsem se na sebe do zrcadla, jestli tam náhodou nemám obtisk. Zatracená ďáblice.

 Zavřel jsem za sebou dveře pokoje a vydal se do hlavního sálu, kde začínalo být až podezřelé ticho. Výborně, tak ať už to máme za sebou.

 

Stála jsem úplně v poslední řadě a nervozitou se klepala. Čekalo se už jen na něj. Ačkoli mě za těmi látkami nebylo zřejmě vidět, připadala jsem si jako vystavěná figurína. Vůbec, ale vůbec jsem se necítila dobře. Dala bych cokoli za to, abych si opět směla navléknout ty mastné hadry a utekla k Norbertovi do kuchyně. Když jsem vešla do dveří, veškeré podezíravé pohledy se upřely na mě. Znala jsem ty dívky jen od pohledu, když se jim nosilo jídlo, ale ani jedna z nich mi nepřišla na první pohled sympatická. Sice se tvářily jako nejlepší přítelkyně, ale bylo mi jasné, že uvnitř by nejraději roztrhaly všechny přítomné tady, jenom aby měly Edwarda pro sebe.

„Nemusíš se ničeho bát,“ zašeptala mi do ucha maličká černovláska. Šlehla jsem po ní překvapeným pohledem. Musela toho vědět mnohem víc jak já. Pokusila jsem se usmát, ale mimické svaly jsem měla na odpis.

„Jak to víš? Už jsi tančila pro pána?“ zeptala jsem se zvědavým hlasem. Už jsem měla silné nutkání oslovit ho jménem, ale nakonec jsem se ovládla. Dívka po mně hodila nicneříkající pohled a zkroutila rty do nepřirozeného úšklebku. Zdá se mi to, nebo tady jsou všichni jak ona baterky? říkala jsem si v duchu.

Udělaly jsme společně otočku, při které jsem se otočila o sto osmdesát stupňů, už jsem viděla, jak se tady budu po chvíli válet jako hruška na zemi. Nakonec se na mě ale obrátila a přikývla. „Ano,“ šeptla tichounce, „tančila jsem pro našeho pána,“ a už to slyším znovu, jeho jméno se vždy musí vyskytovat s arogantním tónem, „a nejen to. Měla jsem tu čest, abych mu dělala společnost na jednu noc.“ S vytřeštěnýma očima jsem se na ni zahleděla.

„Prosím?“ vydala jsem ze sebe přiškrceně. „To jako, že…“ nedořekla jsem to. Oči měla rázem červenající a zalité slzami. Už jen ta představa byla nechutná. Nedokázala jsem si představit, že bych v jeden den byla s mužem a druhý viděla, jak se muchluje s jinou. Nikdy jsem nezažila, co je to láska, ale jestli představuje takovou bolest, tak se jí raději navždy vzdám. Utřela si hřbetem dlaně oči a popotáhla.

„Nic nového pod sluncem, ale ta, která se pro dnešní noc stane jeho společnicí, na sebe akorát upoutá kletbu démona,“ svěřila se mi skrz zaťaté zuby. Ta slova mi nedávala smysl. Chtěla jsem z ní dostat víc, ale ve chvíli, kdy jsem se chystala otevřít ústa, do sálu vešel Edward s Rosalie v doprovodu svého šaška; tak jsem říkala Johnovi, co obstarával veškerou špinavou práci a také si samozřejmě užíval se zbytkem opotřebovaných v harému. Jeho příchod do kuchyně mi připomínal vichřice Katrinu, dokázal všechno kolem sebe zbořit, až po něm nezbyl ani kámen na kameni, a ten jeho úlisnej jazyk… fuj, při pomyšlení mě zamrazilo až v zádech.

Všichni se ze slušnosti poklonili. Oba muži si prohlídli řady žen a ten Johnův ulpěl na mně. Měla jsem chuť schovat se někam hodně daleko, abych nemusela čelit jeho slizkému úsměvu, ale musela jsem stát na místě. Nesledovali mě jen ti dva, zahlédla jsem i pohled Rosalie.

„Rád vás opět vidím,“ pronesl Edward s lhostejným podtónem, teď už bych mu nevěřila ani nos mezi očima. Hudba se spustila a tóny se linuly celým sálem, jelikož byl velký, rozléhaly se daleko a jejich ozvěnu jsem dokázala vnímat i já. Kruh majetku v podobě žen se začal točit kolem mě. Musela jsem se přidat a napodobovat je, ačkoli jsem vůbec netušila, co to provádí. Edward se s Johnem usadili vedle sebe a bedlivě nás sledovali. Když jsem se k nim otočila zády, začaly mě jejich pohledy pálit. Aby ne, když jsem měla výstřih až k bedrům.

Při další otočce jsem mírně vykolejila z rytmu a zakopla o vlastní nohy. Zahlédla jsem, jak si John s Edwardem něco šuškají a přitom si ukazují prstem na mě. Vysloužila jsem si záporné pohledy z jejich strany a jako na povel nabrala nachovou barvu. Jakmile jsme si stouply do řad, vzhlédla jsem před sebe a setkala se s Edwardovým pohledem. Úplně mě zamrazilo. Na místě jsem zkameněla a přestala se jakkoli pohybovat. Ten jeho pohled byl… něco nepopsatelného. Zlaté žhnoucí karamelky se mi zavrtaly do obličeje a já jen potichu hlesla nad tím, jak krásně vypadají. Jedno velké, dobrotou zející moře.

Postávala jsem na místě až do doby, než hudba neutichla a já byla jediná, kdo stál jako solná sloup. Všichni poklekli a vzdávali Edwardovi hold. Až po hlasitém zasyčení jsem se vzpamatovala a napodobila je, ale to už bylo pozdě. Edward se postavil a sestupoval ze stupínku přímo k nám. Dívky se pyšně nadmuly, vystrčily své poprsí a natřásaly se před ním, když kolem nich procházel. Přitom ale stále bedlivě sledoval mě. Byla jsem natolik pitomá, že jsem neuhnula pohledem a pohled mu opětovala. „Ty,“ oslovil mě a ukázal prstem na mě. Jako drzá panička jsem vystrčila bradu a udělala jeden krok vpřed. Na to dokázal udělat jen jediné – zářivě se na mě usmál. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se mě klidným tónem. V první chvíli jsem měla v hlavě takový chaos, že jsem si svoje jméno nedokázala ani vybavit.

„Isabella,“ vypadlo ze mě nakonec a v následující vteřině jsem cítila, jak se na mé tváři objevilo něco chladného a elektrizujícího. Byl o dvě hlavy vyšší jak já, musela jsem se zaklonit, abych se směla podívat do jeho očí, a vůbec jsem si neuvědomovala, jakou drzost si to dovoluju.

„Isabella,“ zopakoval po mně vroucným hlasem, až po jeho zopakování jsem si uvědomila, jak moje jméno krásně zní. Z jeho úst jsem byla schopná přijmout cokoli. Jeho hlas zněl mnohem krásněji, než jsem si ho pamatovala. „Tak vyzývavé jméno pro tak maličkou dívku, nemyslíte?“

„Ženu,“ opravila jsem ho omámeně. Popravdě jsem ani netušila, co mi to tu vykládá, byla jsem celou duší i tělem jen u něj a význam slov jsem hodila za hlavu. Hlavní bylo, že si mě všiml.

Pousmál se. Byla jsem si jistá, že kdybych jen maličko zavrávorala, spadla bych mu přímo do náruče. A jak lákavá představa to byla. „Myslím, že pro dnešek toho mám dost,“ připustil nakonec, ale pohled ze mě stále nespouštěl. „Můžete se všichni rozejít, ale ty, Isabello,“ ach můj bože, prolétlo mi hlavou, „tu se mnou, prosím, zůstaň.“ Udělala bych cokoli, kdyby mě o to byť náznakem požádal. Poklonila jsem se mu a utkvěla pohledem na zničeném obličeji té černovlasé dívky. Nedívala se na mě vražedným pohledem jako ostatní dívky, dívala se na mě se soucitem, což mi moje hlava nebrala. Podobně se na mě usmívala i Marie.

„Jsem rád, že se stále usmíváš,“ podotkl jakoby nic a tím vyrušil moje tíživé přemýšlení, ovinul ruce kolem mého zápěstí a přiblížil se ke mně tak blízko, až jsem cítila jeho boky na svých, „dnešní noc bude patřit jen nám,“ zašeptal mi do ucha a následně jej políbil. Zavrněla jsem blaženě jako kočka a vydechla omámením. Už jsem nedokázala stát vzpřímeně, sesypala jsem se na jeho tělo a nechala se podpírat.

„Cokoli,“ zamumlala jsem po jeho boku, když si mě vedl ze sálu pryč. Ještě jsem stačila zahlédnout vypočítavý úsměv Johna a opovržlivost Rosalie. Kdyby tak Edward věděl, že drží v náruči dívku, co ještě před dvěma hodinami čistila nádobí a drtila kukuřici. Bylo neuvěřitelné, jak se život z minuty na minutu může změnit. Otázkou teď ale bylo, co mě čeká. Opravdu to může být tak hrozné, jak to vypadá? říkala jsem si v duchu a snažila se nepůsobit nervózně. Při jeho blízkosti to byla ale zcela nemožné.

 

Měla jsem podivně stažený žaludek, když mě vedl za ruku po svém boku do své ložnice. Dokázala jsem si představit jeho ohromnou postel s nebesy, do které jsem si toužila lehnout už dlouho dobu. Podivné mravenčení v podbřišku mě přimělo, abych sklopila pohled k zemi. Edward zpozoroval mé hořící tváře a dotkl se jich chladným prstem, až jsem sebou škubla.

„Nemáš se čeho být,“ upozorňoval mě a přitom se dlaní sunul pod předloktí nahoru. Byl to jen motýlí dotek přes hedvábné plátno, ale cítila jsem neskutečný pocit po celém těle. Jeho druhá dlaň se sunula po mých zádech až k bedrům, kde se zastavila. Bříšky prstů mi na nich dělal kroužky a mně se protáčely panenky. Zastavili jsme se před dveřmi do jeho komnaty a oba zarytě mlčeli. Nedokázala jsem se otočit k němu, abych mu pohlédla do tváře. Jeho pohled jsem cítila po celém svém těle a byl to… nepopsatelný pocit. Jako bych se vznášela na obláčku. Naklonil se ke mně a obličej mi ovál svým svěžím dechem. Pane Bože, blíž už nechoď, panikařila jsem a pohledem sledovala jeho vykrojené rty, zmocňovala se mě panika, když jsem si představila, že bych se s Edwardem líbala. Byla jsem v tom úplný nováček.

Uchechtl se. „To se mi na tobě líbí,“ pronesl tak tiše, až jsem si na kratičkou chvíli myslela, že si to jen sugeruju.

„Co?“ vydechla jsem překvapením.

„Tvoje srdce,“ olízl si spodní ret rtů a já měla v tu chvíli potřebu udělat to samé, „je vystrašené a potěšené zároveň. Uhání jako blázen a mně se líbí jeho zvuk,“ pochválil mi jej. I když to byl jen hloupý svalový orgán, co si dělal absolutně, co chtěl, byla jsem za něj nesmírně ráda. Strčil ramenem do dveří a ty se rozlétly jako kusy papíru do stran. Představoval ztělesnění gentlemana. Nejdříve vstoupil on, ale nabídl mi velkoryse rámě a pomohl mi přenést se přes práh. Bylo to romantické a já si připadala jako princezna.

Vstoupila jsem s úsměvem na tváři do pokoje a rozhlédla se po místnosti. Byla obrovská, dokonce větší, než jsem si za těmi dveřmi představovala. Na první pohled mě samozřejmě upoutala obrovská postel, která byla povlečena černě. Zabloudila jsem pohledem k rohové sedačce, jež byla zdobena drahými látkami, na stolečku byla sklenka, pravděpodobně, s krví. Při té připomínce jsem se oklepala. Jsi v místnosti s upírem, Bello, a zřejmě se s ním i chystáš spojit, stále o to stojíš? kladla jsem si otázku, na kterou jsem neměla odpověď.

„Doufám, že postel se ti líbí,“ zamručel mi ve velmi těsné blízkosti do ucha. Přivřela jsem křečovitě oči, abych sebou ani o píď nehnula. Cítila jsem jeho kamenné tělo na svém a udivovalo mě, jak je jiný. Liší se ode mě natolik, až to ve mně vzbuzuje vzrušení, a právě této reakce jsem se lekla.

„A-ano, samozřejmě,“ vykoktala jsem ze sebe. Jemně mě chytil za ramena a bradou, na níž měl jemné strniště, mi přejel po holém rameni. „Máte to tu krásné.“ Měla jsem v plánu říct Edwardovi něco lichotivého, a tak pohladit jeho ego, ale ztratila jsem veškerou schopnost racionálně myslet, natož ze sebe něco logického dostat. Zcela mě odzbrojil a to nepotřeboval žádné zbraně. Jen svoje tělo.

Skousl mi ušní lalůček s hlasitým zamručením. „To jsem potěšen, Bello.“ Při tomto oslovení jsem sebou škubla a znovu si narovnala odhalené rameno. Ustoupila jsem o dva kroky dopředu, abych byla z Edwardova dosahu, a schoulila se do klubíčka vestoje. Edward mě jen s nechápavým výrazem pozoroval, musel si o mně myslet strašlivé věci. Tváře mi opět hořely, jako by mi o ně někdo škrtl sirkou.

„Děje se něco?“ zeptal se medovým, starostlivým hlasem. Zakroutila jsem hlavou, ale v hloubi duše jsem moc dobře věděla, že ano. Slyšet své jméno vyslovené s takovou pečlivostí a ještě přezdívkou, kterou mi říkají. Vůbec jsem se necítila ve své kůži, připadala jsem si jako cizí člověk v cizím těle. „Otoč se ke mně,“ přikazoval mi tichým hlasem, „prosím,“ dodal, když viděl, že se k ničemu nemám. Pomaličku jsem se začala otáčet kolem své osy, až jsem se střetla s jeho obezřetným pohledem. A právě tomu jsem se bránila.

Okamžitě mě chytil pevně, přesto jemně, za bradu a přitáhl si mě k sobě. Neměla jsem žádnou šanci, abych mu vzdorovala. Byl silný protivník, neměla bych ani desetinu jeho síly. „Zdáš se mi smutná,“ zastrčil mi neposedný pramen za ucho a políbil místo, kde měl před chvíli své prsty, „omlouvám se, jestli jsem řekl něco, co se ti nezamlouvalo -“

„Ne,“ přerušila jsem ho a doširoka rozevřela oči, dotkla jsem se jeho dlaně a stiskla ji, „vy jste nic neudělal, jen mě překvapilo, jak jste mě oslovil.“ Na tváři se mu usadil spokojený úsměv.

„Když jsi poctěna tak, tak já také.“ Během chvíle jsem nestála na zemi, ale visela na jeho svalnatých pažích. Hlasitě jsem vyhekla, ale nic nenamítala. Houpavým krokem mě donesl k posteli, položil mě do černých podušek a položil tak, aby na mě měl výhled. Postel byla opravdu veliká, takhle jsem Edward mohla hledat až na druhém konci matrace. Po celou tu dobu, co ze sebe až mučivým tempem, svlékal košili a kabátec, sledovala jsem jeho svaly na pažích a zádech. Byl mnohem krásnější a neodolatelnější než v mých skrytých představách. Jak by se ke mně asi zachoval, kdyby věděl, odkud doopravdy jsem? Možná ani netušil, že pomáhám v kuchyni.

„V té posteli vypadáš mnohem zranitelněji,“ sdělil mi, když se nade mnou hrbil jako mocné, hladové zvíře. Lhala bych, kdybych nepřiznala, že mě to krapet děsilo. Připadala jsem si proti němu opravdu maličká, skoro titěrná. Dotýkal se mě jen lehce trupem, aby mě nezalehl. To jsem náležitě oceňovala, při každé akci gentleman. Potajmu jsem doufala, že budeme takhle celou noc těsně u sebe a povídat si, ale byla jsem naivní. Edward chtěl mnohem víc a já nevěděla, jestli na tom jsem připravená. Můj mozek jasně říkal, že ne, že potřebuju ještě chvíli na to, abych si vlastně uvědomila, co se chystám udělat, ale moje tělo bylo o několik kroků přede mnou. Nestačila jsem se ani divit jak moc.

„Cítím tvou vůni,“ zavrčel. Okamžitě jsem zbystřila, když se jeho ruka ocitla na koleni a mířila stále výš. Zastavil se na vnitřní straně stehen, zatímco jsem ho s vytřeštěným pohledem pozorovala. „Vypadáš jak vyděšený zajíček, kterého jsem dnes v lese nechal běžet,“ pověděl mi tajemným hlasem. Jeho zrzavé vlasy jsem měla těsně u obličeje. „Ale tebe si nenechám utéct, Bello, po tobě toužím celým svým tělem,“ zapředl jako blažená kočka. Netušil, jak moc jsem po něm toužila já, ale měla jsem jisté zábrany, které jsem se bála překročit. Polkla jsem usedlý knedlík v krku.

„Neboj se, nebudu na tebe tlačit,“ tišil mě. Kolem ramen jsem ucítila pevné objetí. Bylo mnohem příjemnější, když jsem směla cítit teplo jeho těla. Věděla jsem, že neudělá nic proti mé vůli, ačkoli jistá jsem si tím stoprocentně být nemohla.

Leželi jsme vedle sebe, Edward mě držel kolem pasu, zatímco já jsem sledovala, jak slunce zapadá. Cítila jsem podivné chvění po těle a stále jsem byla nerozhodná, ale při představě, že jsem v náruči toho Edwarda, o kterém s ním a se kterým mám erotické sny, jsem pocítila úlevu.

„Edwarde, já -“ Ve chvíli, kdy jsem se otočila, abych se mu omluvila za své dětinské chování, Edward přerušil moje snažení a přivlastnil si moje rty. Nemohla jsem se bránit, ruce jsem měla zaklíněné a stejně tak i celé tělo, ale nebylo ani proč. Edward se mnou nakládal velmi šetrně a něžně. Pomaličku, tak abych nepocítila žádný tlak, mi okusoval kousek po kousku na dolním rtu, cítila jsem, jak přejel špičatými hroty po mém jazyce, a zmocnilo se mě ještě větší vzrušení. Začala jsem mu po chvíli také odpovídat, a to možná tím nejlepším způsobem.

Když zjistil, že jsem povolnější, zatlačil na mě a polibek nabral na intenzitě. Hladově si bral moje rty a přitom se snažil dobýt má ústa, aby se dostal dovnitř. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že se musím uvolnit. Byla jsem křečovitá, nesvá a zcela dezorientovaná. Nebyla jsem sama sebou, a to byla chyba. Proto jsem se snažila uvolnit a dát každému svalu v těle signál, že je vše v pořádku.

Jakmile jsem tak učinila, všechno se otočila o sto osmdesát stupňů. Všechno bylo najednou ve světlejším odstínu růžové. Naše jazyky se setkaly v jeden kouzelný moment. Nedokázala jsem potlačit sten, který se mi vydral z hrdla, a i proti své vůli jsem vykřikla. Edward se jen potěšeně usmál a přesunul se na můj krk, kde bylo laskání ještě mnohem zajímavější.

Zaryla jsem mu vyčištěné nehty do zad a vypjala se proti jeho tělu, když jsem v tu chvíli ucítila poprvé v životě mužskou chloubu, jak mě tlačí do bříška. Mírně jsem se zděsila a opět zkameněla. Styděla jsem se za své počínání, ale vše pro mě bylo nové a nepoznané. Měla jsem strach se podívat Edwardovi do očí, a tak jsem se zadívala do okna, v očích jsem cítila, jak mě pálí slzy zahanbení.

„Nemáš se za co stydět,“ řekl mi s pochopením, jako by právě věděl, na co myslím. Jeho oči byly něžné a celé zlaté. Nešlo nevěřit jim. „Vím, že jsi nebyla ještě s žádným mužem, vím, že budu tvůj první, a proto chci, aby to bylo pomalé a něžné,“ sděloval mi svůj plán. Já jsem si ovšem připadala jako hadrová panenka. Vše mi přišlo na oko, tak nějak… umělé. Nakonec jsem ale přikývla a nechala Edwarda, aby mi ukázal, co je podstatou milování. Věřila jsem mu a vkládala do něj veškeré své naděje.

„Já vám věřím,“ pronesla jsem k němu slabým hláskem a pohladila ho po tváři.

 

Edward přesně věděl, co dělá. Nevím, jak dlouho jsem ležela pod ním a užívala si krásných polibků, ale bylo to nádherné. Celá jsem byla rozpálená jen z toho, jak mě jazykem dráždil na krku. Když jsme se dostali k dalšímu kroku, byla jsem zcela při vědomí a rozhodnutá. Putoval stále níž a níž, až se dostal ke svatyni, kterou jsem celá ta léta schovávala pro toho pravého. A ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude zrovna Edward.

„Bello,“ vyslovil moje jméno se sípavým dechem, „teď mě ještě můžeš zastavit, pak už ale bude pozdě,“ upozorňoval mě a přitom mi zpříma hleděl do očí. Dech se mi krátil a životně důležité orgány mi vypovídaly službu. Byla jsem zcela v jeho moci a pochybovala jsem o tom, že bych byla schopná myslet sama za sebe.

Horším zjištěním ale bylo, že já sama jsem neodporovala. Moje tělo si dělala, co chtělo, a i kdybych Edwardovi zalhala a řekla mu, že má přestat, moje tělo by mě prozradilo. Promítla jsem si poslední dvě hodiny, poslední mělké dechy, které jsem s Edwardem měla, poslední mravenčení a měla jsem jasno. Chtěla jsem, aby byl Edward mým prvním mužem.

„Chci tě,“ slyšela jsem samu sebe, jak jsem ze sebe v rychlosti vydala. Edward se jen ponuře usmál a políbil mě na čelo, čímž dal jasně najevo, že s tím počítal. Pomalu mi oddálil kolena od sebe a kochal se pohledem na rozklepanou dívku, určitě jsem musela vypadat skvěle. Vklínil se mezi mé nohy a přibližoval se stále ke mně. Vyhledal opět mé rty, abych se uvolnila, když do mě pomalým pohybem vstoupil. Počkal, až si zvyknu na jeho přítomnost, a až poté se nepatrně pohnul. Maličko jsem zkřivila obličej v bolestnou grimasu, ale po tlaku, který chvíli přetrvával, bolest pominula.

„Je mi to líto,“ vypravil ze sebe před tím, než jsem se stala jeho otrokem.

 

Ležela jsem v jeho posteli, přes sebe jen přehozené bílé prostěradlo, a utírala si do dlaně slzy, které mi tekly po tvářích. Usilovně jsem je polykala, aby Edwardovi nezašpinily polštář. Věděla jsem, že nespí a že mě pozoruje. Musel si všimnout toho, že ani já neodpočívám. Jeho ruka spočinula na mém rameni a donutil mě, abych se otočila čelem k němu.

„Proč pláčeš?“ zeptal se lenivým hlasem, podtón otrávenosti byl jasně znát. Nemělo smysl vysvětlovat Edwardovi rozdíl mezi služkou a pánem domu. Byla, jsem a budu pro něj jen podřadnou, se kterou si užil jednu noc. Přejel mi palcem po tváři a zachytil další slzu do dlaně. „Na něco jsem se tě ptal.“

„Nepláču,“ zalhala jsem chraplavým hlasem a přitáhla si prostěradlo blíže k tělu. Teprve teď jsem pocítila pravý smysl slova využitá. Myslela jsem si, že nás Edward využívá ke svému prospěchu… ale to, co dělal děvčatům v harému, to bylo mnohem horší zjištění. Věděla jsem, že v téhle chvíli jsem tu navíc. Edwardův pohled mě propaloval, ba přímo zazdíval. Omotala jsem si plátno kolem těla. „Asi bych už měla jít,“ navrhla jsem, potajmu jsem doufala, že mě chytne za ruku a zastaví mě.

Neudělal to.  „Můžeš jít.“ Bylo jediné, co mi na to řekl. Otočil se a vstal jedním ladným pohybem z postele. V další vteřině se za ním zavřely dveře koupelny a já slyšela slabě téct vodu. Myje se, napadlo mě, smývá ze sebe tebe. Nechce tě na sobě ani mít.

S pocitem viny, zrady a opotřebování jsem vyběhla z jeho pokoje rovnou do kumbálu, kde jsem měla svoje malé království. Přes slzy jsem skoro neviděla na cestu před sebou, ale to mi mohl být absolutně ukradené. Vybavila jsem si slova té černovlasé dívky… upoutala jsem démona. Konečně jsem věděla, proč má k našemu pánovi většina odpor. I Norbert mi říkal pravdu, není to nikdo jiný než parchant, co si užívá.

„A já mu naletěla,“ popotáhla jsem. Zavřela jsem za sebou dveře a svalila se na tvrdou postel. Věděla jsem, že dnešní nocí se stalo něco mimořádného a zároveň špatného. Něco se zlomilo a já netušila co. Nejraději bych utekla a zanechala za sebou všechno, ale byla jsem natolik zbabělá, že jsem se jen schoulila do klubíčka a tiše plakala. Nemohla jsem tady ale zůstat, za jakoukoli cenu jsem se od něj musela vzdálit. A nejvíce mi bylo líto Norberta, nechtěla jsem ho tady nechat.

Snažila jsem se zmírnit bolest přiznání. Bolest ze zjištění, že ten tyran, co využívá každou dívku ve svém domě, se stal dokonalým mužem v mých snech, mužem, kterého miluje.

 

Po dvaceti letech

Dunivé zvuky chůze se zastavily až před jeho pokojem. Rosalie běsnila vzteky a zároveň byla zmatená. Znepokojilo ji, že sem, do jejich domu, přišla neznámá osoba zahalená v černém plášti a nemínila se odhalit před nikým, jen před samotným pánem domu. Bylo na čase se toho otravného plevele navždy zbavit.

„Sakra, Edwarde, kde zase vězíš?“ rozčilovala se Rosalie a bez zaklepání vletěla do jeho pokoje. Byla překvapená, když ve své posteli ležel sám a zíral do stropu. Čekala tady alespoň jednu dámskou společnost. Hodil po ní nepřítomným pohledem a pak se zaměřil opět na vzory na protější zdi. Rosalie udělala pár kroků k posteli. „Hledám tě už celé hodiny.“

„Byl jsem tady,“ odvětil jí bez žádných emocí. Neměla z toho vůbec dobrý pocit. Byl divný a nevšimla si toho jen ona.

„Musíš se dostavit do přijímacího sálu,“ vydala ze sebe.

„Stalo se něco?“ Nevypadal, že by měl zájem o to, co se děje. Jak obyčejně.

Zakroutila hlavou. „Ne, ale máš tam návštěvu a ta zahalená postava nechce mluvit s nikým jiným jen s tebou.“ Zdvihl hlavu. V jeho očích byla najednou jakási naděje. Během chvíle stál vedle Rosalie a drtila její ramena v dlaních.

„Kde je?“ vyhrkl ze sebe. Rosalie ukázala prstem ven, ale nestačila se divit, co její bratr předvádí. Připadal jí jako smyslů zbavený, vůbec v něm neviděla starého, dobrého Edwarda. A to ji děsilo.

Edward se vyřítil z chodby rovnou do přijímací místnosti a vtrhl dovnitř jako neandrtálec. Naskytl se mu pohled na vysokou postavu, postávajíc u okna v černém plášti. Zavětřil vůni a všechny smysly se v jeho těle probudily. Překonal vzdálenost mezi nimi a dotkl se neznámé osoby.

„Tak přeci jenom jsi přišla,“ vydechl překvapením, na tváři rozšiřující úsměv a v duchu se peskoval za to, jak se k ní před dvaceti lety zachoval. To ona mu dala důvod k tomu, aby poznal, jaké to je mít rodinu. A nestačil si to uvědomit během té jedné noci. Byl připraven se jí omluvit a sdělit jí vše, co se za poslední léta událo.

Osoba se k němu pomalu začala otáčet a Edward pocítil napětí. Tak dlouho jí neviděl do tváře, tak dlouho ji nedržel v náruči… Najednou na něj hleděla dvě hnědá velká kukadla, která tak moc dobře znal a která si z té noci moc dobře pamatoval. Když ale sjel pohledem ještě níže, jemné ženské rysy se rázem vytratily. Jen ty rty mu byly povědomé a orlí nos, který vídal jen ve svém odraze zrcadla.

„Rád tě poznávám, tati.“ 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek To ti neodpustím!:

« Předchozí   1 2 3 4 5   Další »
13.05.2012 [20:55]

jesikatakde je bella???? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13.05.2012 [20:34]

monokl009 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15. paulus
13.05.2012 [19:54]

paulusotvorený konec... Emoticon och ptrebujem vediet čo sa stalo s bellou prosíím daj pokráčko Emoticon Emoticon Emoticon

14. ---Veronika---
13.05.2012 [19:50]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13. karol
13.05.2012 [19:34]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon a co se stalo s Bellou??? Emoticon

13.05.2012 [19:27]

Irmicka1No dokonalé, napínavé od začátku až do konce. Jednorázovka sama o sobě úžasná. Těším se až napíšeš zase něco podobného. Úžasně píšeš, vůbec jsem od toho nechtěla odtrhnout zrak a ten děj. Tleskám ti a klaním se. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. DAlice
13.05.2012 [19:23]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13.05.2012 [19:15]

AfroditaAliceCullen Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Ty vado!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Tak to bylo něco. Já jsem si říkala, že Bella asi umřela, když odešla. Emoticon Emoticon Ale to rád tě poznávám tati mě totálně dostalo. Emoticon Emoticon Píše dokonale a strašně se mi to líbilo. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9. BabčaS.
13.05.2012 [19:13]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13.05.2012 [18:54]

Clothylda Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

« Předchozí   1 2 3 4 5   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!