Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Svatební pohromy - 1. část

07.11.2014 (16:00) • Johnna • FanFiction jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 2530×

Lesklý orgasmus...

Svátost manželská, jaká krása! Ale i povinnost. Isabella Swanová se rozhodla vyřknout své ano a nedarovala ho nikomu jinému než Edwardovi. Za chviličku bude paní Cullenovou. Jenomže do svatby už zbývá jenom šest dní, které mohou být buď poklidné, nebo naopak horská dráha před vstupem na vratký můstek jménem manželství, jenže jak chatrných může být šest dní právě před upírskou svatbou? 

6. dní do svatby

Edward se zrovna vrátil z lovu a mrštným pohybem zamířil ke vstupním dveřím, než však stačil stlačit kliku, objevila se před ním rozběsněná Alice. V ruce dřímala dnešní noviny, na nichž se inkoustově lesklo datum: 12.9.2014, a rychlými pohyby rukou zastavovala Edwardovo tělo, které se snažilo ochomýtnout kolem. 

„Brzdi, hochu!" přecedila mezi zuby, zatímco vrtěla odmítavě hlavou. „Kampak se to chystáš? Snad ne za Bellou, zakazuji to."
„Jistě - chodit za manželkou, to bych se neodvážil!" zasýpal Edward se smíchem. „Nešermuj mi před nosem prstem a nech mě projít."
„Budoucí manželkou!" podotkla pravdivě. „Myslím, že byste se neměli vidět dřív, než proběhne obřad."
„Promiň, Alice, ale Belle se nic nestane. Všechno bude v pořádku, svatba vyjde a neboj, pokud Bellu spatřím ve svatebním, s tvým ctěným povolením si vypíchnu oči," zamumlal. Ani na chvíli nepomyslel na to, že by mohla mít pravdu.
„Věř mi, neprospělo by vám to. Měla jsem..." Ale věta zůstala viset ve vzduchu jako obláček dýmu.
„Prosím, řekni, že jsi měla snídani! Hlavně neříkej, že viděni, ve kterém se stane něco, co zkazí svatbu!" Teď už šly v jeho hlase rozpoznat hodně rozpolcené pocity. V hlavě mu začaly naskakovat různé hypotetické konce jejich svatebního dne. 
„Nebylo až tak špatné, Edwarde, ale..." ztlumila hlas a nervózně zakmitala očima, „nejsem si jistá, jestli se něco nepokazí. Bella je člověk, ano, ale je též žena, které záleží na její svatbě."
„Přestaň chodit kolem horké kaše a řekni, co jsi viděla. Nebo mě nech nahlédnut do své mysli a nepotlačuj svoje myšlenky." Snažil se jí dostat do hlavy, ale tentokrát byla už připravená na tyto pokusy.
„Jen se pár věcí pokazilo. Prostě se nesmíte vidět."
„Nesmíme? Budeme se brát, pokud náš vztah ohrozí to, že se uvidíme, tak potom..." Nestačil ani domluvit.
„Možná by stačilo vídat se co nejmíň. Nesmět je možná až příliš silné slovo, ale věř mi, že to tak bude lepší."

Edward se na chvíli zahleděl do prázdna a přemýšlel. Copak se něco stane? Možná to bude i trochu pikantnější, když se nebudeme moct vidět - budeme se na sebe těšit ještě víc. A vidění bych neměl podceňovat, i když je to jen o předsvatebním stresu... Nějakou chvíli takhle rozjímal, ale nakonec usoudil, že o nic nejde. 

„Bella jako zakázané ovoce, to si nechám líbit, ale jak ji nemám vlastně vidět, když tu... oba jsme," špitl a usmál se.
„Přes den se nějak zabav. Přečti znova knihovnu, jdi na lov, na film. Večer už by to snad neměl být problém, jen se zamykej. Víš, jaké mají ženy chutě," řekla s pramínkem vášně a mrkla na něj, pak s úsměvem, že je po jejím, odkráčela.

***

Bella běhala po pokoji jako splašený křeček. Z jednoho kouta do druhého, z jedné skulinky do druhé. 

„Někde tu přece musí být!" zahřměla. 

Hledala totiž svůj diář, kde měla napsané ty nejdůležitější čísla, která jí samozřejmě věnovala Alice. Vlastně chtěla napřed všechno zařídit sama, ale Bella si  nakonec vydobyla pár zásadních věcí, jenže nemá kam volat, když nemá číslo, a pokud by se zeptala Alice, vlastně by potvrdila to, že měla pravdu - nedokáže se o nic postarat, jestliže ztratí i deníček, který měla vždy při sobě, jen když ho opravdu potřebuje, tak se někde ztratí.

Na chvíli zůstala zmraženě stát. A nemohla mi ho schovat Alice? Důvod by měla, potom by mohla celou svatbu zařídit jen ona. Okamžitě chtěla vystřelit do jejího pokoje, když si všimla něčeho růžového v první polici ve skříni - líbezně růžové, malé krabičky, ve které bude určitě...

„Ne! Nesmím se podívat!" šeptala si pod nos a samovolně se jí začala noha vykopávat směrem ke skříni.

Za chvíli už udělala krok, potom dva, tři... „No, žádal mě bez něj a snoubenka má přece právo vidět dopředu svůj prsten," prolétlo jí hlavou. Opatrně přistoupila ke skříni, celou dobu měla nasazený pohled již najezeného dítěte, které chce ovšem ještě nějakou cukrovinku, aby bylo dostatečně spokojené. Zvídavě přistoupila k nejvyšší poličce a paži vymrštila rychlostí stařenky, když se dere na veřejné toalety. Asi milimetr před cílem zaváhala a nechala prsty viset ve vzduchu, jako by je snad měla na lankách, jako by snad byla loutka - teď tak i vypadá, jako dřevěná panenka, která se sama nemůže hnout. Odehrává se v ní bouřlivé dilema, konflikt, střed dvou názorů – buď být vzorná snoubenka, nebo ubožačka, která se nedokáže ovládnout, jako by se bez toho, aniž by viděla prsten, neobešla. 

„Stejně se to nedozví, teď nebo nikdy!" špitla hříšným hláskem.

Začala se sápat po krabičce, která byla malá, ostatně jak už to bývá, a bez toho, aby napřed obdivovala plně zdobenou schránku svého momentálně odcizeného mazlíka, odhodila víčko do skříně. Krabička byla sice nádherně růžová, tak jako novorozenec, když se od něj poprvé odrazí sluneční paprsek, ale to, co bylo uvnitř, zářilo jako jiskřičky v očích andělů. Elipsa, na které poskakují malé diamaty... Prsten tak nádherný, že ani pocit svobody ho nezastíní, že ani vůně nové knihy ho nezahalí, že ani vzduch není potřebnější, než nutnost sledovat ho neustále se zatajeným dechem. Čas jako by se najednou zastavil - jen kvůli  ní, kvůli prstenu. Zeměkoule se na chvíli přestala otáčet a s očima dokořán sledovala tu oslňující krásu. Bella se do něj zamilovala neskutečnou rychlostí, snad jen do Edwarda se zamilovala rychleji. Nějakou pěknou chvíli už civěla jen na něj, potom ji napadlo, že si ten pocit vychutná i na dalším stupni - vyjmula ho z krabičky a s hlasitým nádechem oblékla na prsteníček levé ruky. Paži vytasila jako meč a zápěstím našla ten správný úhel, kdy se od malých diamantů odráželo co nejvíc viditelné světlo, záře. Mlčky sevřela levou ruku v pěst a pravou ji zabalila a přitáhla k tělu. Vychutnávala si ten pocit, pocit toho, že bude konečně ženou Edwarda Cullena. Z diamantového orgasmu ji vypudily až zvuky, které se začaly ozývat za dveřmi.

„Neboj, Alice, přece jsem..." Edwardův hlas, ten to byl.

Na nic nečekala a začala hledat pozůstatky krabičky, jakmile je našla, rozhlédla se po místnosti, jestli to nevypadá, jako by tu něco předtím hledala - vše bylo tak nějak ve slušném nepořádku, který tu byl i před deseti minutami, takže se naposled podívala na prsten a su... Ne, ať se snažila sebevíc, prsten se jí držel jako mokrej zadek prostěradla. 

„Edwarde, nemusím číst myšlenky, abych z tvého pohledu pochopila, že jsi naštvaný. Nechtěla jsem to udělat, ale snad víš..."
„Pusť se mě!" pípla Bella.

Ale prstýnek si pořád vesele seděl na jejím prstě. Hystericky začala třepat rukama, jako by to snad byla křídla. Vypadala teď jako kuře, které chce přeletět Čínskou zeď. 

„Dělej, co chceš, hlavně mi neříkej, že to zkazím já, když schováváš Belle čísla dodavatelů."
„Ha!" vydechla Bella šokovaně. „Já to věděla!" dodala ještě rozzuřeným šeptem. V tu chvíli se ohnula klika.
„Bella nechce řídit celou svatbu, chce jen vybrat dort, uklidni se a nechovej se dětinsky."
„Ještě slovo a celou svatbu zařídíš ty sám!" Klika se vrátila do předešlé pozice. Edward se zasmál.
„Bude to ta nejhezčí svatba, jakou kdy mohl kdokoliv vidět…“

Bella se zatím snažil odkrvit si prst, aby jí upadl, ale tak jednoduché to nejspíš nebude. Přes četné nadávky se nakonec dostala k tomu, že se pokoušela nacpat si prst mezi stehna a tahat. Pohled na ni byl při nejmenším směšný. Trhavým pohybem ruky dostávala do varu i nohy, které začaly poskakovat. Byla v mírném stoji rozkročném, takže to vypadalo, jako by si chtěla neodkladně odskočit. Bohužel, prsten se jí pořád nehodlal pustit. „Kdyby tu tak byla koupelna!" blesklo jí hlavou. Poté začala uvažovat o krémech a dalších mazlavých věcech.

„Můžete to přece vybrat spolu. A šaty by si měla každá..."
„Ale Bella módě nerozumí tak, jako já."
„O tom si promluv s Bells a už mě nech konečně odejít..."

Na nic nečekala a střelhbitě zavřela skříň. Než se nadála, Edward už otvíral dveře a vcházel do pokoje.

„Ahoj," vypadlo z ní nervózně. Byly vidět jejich zmatené pohledy, když si uvědomili, že je celou dobu slyšela, ale číslo na cukrárnu teď Bellu netížilo.
„Bello, co tu děláš?" podivil se lehce Edward.
„Jen jsem hledala jeden papír. Neviděla jsi ho někde, Alice?" Teď byla ta pravá chvíle na útok.
„Myslím, že... jsem ho viděla roztrhaný v koši," připustila s hanbou. Nebylo potřeba nic zapírat, vše bylo jasně. „Ale napíšu ti je znovu, neboj. Omlouvám se," dodala mile.
„Nechceš pro něj zajít, Edwarde? Já si ještě ustelu," řekla Bella.
„No, víš, chtěl jsem si promluvit. Alice měla vizi."
„Vizi?" podivila se Bella.
„Já pro něj zajdu," vypískla Alice a zmizela ladným, houpavým krokem.
„Jen si myslí, že by byla pěkná tradice, kdybychom se až do svatby neviděli."
„Neplatí to jenom, když mám na sobě svatební šaty?" ušklíbla se Bella.
„Nechce riskovat, že mě svedeš," zavtipkoval. Bella se usmála a opatrně k němu přistoupila.
„Tak proto je tak nervózní," špitla a políbila ho na ústa.
„Tohle není zrovna odstup," řekl a usmál se.
„Před premiérou musí být přece generálka," připustila provokativně. Edward se opět zasmál.
„Asi má vážně pravdu, musíme tě večer zamykat," ušklíbl se a šel ke knihovně.
„Jdeš si číst?" optala se Bella, která vroucně vymýšlela, jak ho dostat z pokoje, aby mohla sundat prsten. Už konečně objevila krém na ruce, který stál na komodě.
„Jo, opráším pár starých knih."
„A nechceš napřed oprášit něco jiného?" zeptala se svůdně a s jemným cvaknutím zavřela dveře, pak si sedla na postel. Edward se zase jen usmál.
„Co to děláš?"
„Co myslíš?" řekla svůdně.
„Bello, běž raději vybrat dort," špitl jí do ouška a políbil ji na čelo. V mžiku byl u ní. 
„No... dobře, ale nechceš mi donést džus? Víš, když se pět dní neuvidíme, potřebuju se zchladit," pípla a udělala smutné oči. 
„Jistě," řekl a opět se usmál.  

Jakmile zmizel za dveřmi, Bella běžela zavřít a cestou popadla krém na ruce, který si jemně vmasírovala do kůže - prsten konečně povolil. Elegantně ho umístila do krabičky, kterou poté nenápadně usadila na zhruba stejné místo jako předtím. Spokojeně usedla na měkkou matraci, která se pod ní lehce prohnula, a radovala se z vítězství člověka nad kovovým kroužkem. Dech beroucím…

5. dní do svatby

Edward se vplížil do Bellina pokoje a posadil se tichounce na postel, opřel se o lokty a čekal, až si ho Bella všimne. Ona mezitím hleděla do nekonečného seznamu, který i na dálku vypadal, jako by tam byla napsaná přání všech lidí planety. Ale těch pár štosů stačilo jen pro Bellu a její dokonalou svatbu. Teprve až když si Edward nepatrně odkašlal, stočila k němu svůj vylekaný pohled a hrudník jí poskočil leknutím. Dřevěná židlička pod ní příjemně zavrzala.

„Bože, vylekal jsi mne!" vydechla a zabořila svůj zčervenalý nos do papírů. Jeho přítomnost ji dostala očividně do určité předmanželské nervozity. Nebo byl prostě jen tak sladký?
„Přišel jsem se rozloučit, Alice šla nakupovat nějaké oblečení," řekl a usmál se. Jeho tvář říkala jediné: budeš mi chybět! 
„Oblečení?" podivila se Bella. 
„Ano, mluvila o nějakých šatech pro..."
„Jasně jsem jí řekla, že šaty pro družičku vybereme až zítra odpoledne! To neumí vydržet ani den?! Proč prostě nemůže přijmout, že je ta svatba moje?"
„Bells..." snažil se vpadnout do jejího monologu, ale nevěnovala mu pozornost.
„Ráda organizuje, miluje módu, to chápu, ale tohle je můj den. Vždyť jsme se domluvili. A ten dort! Jestli ho cukrář nepřiveze včas, tak..."
„Miláčku, uklidni se!" pronesl Edward, skoro to znělo jako rozkaz, ale opravdu začínala tak trochu šílet. Vmžiku byl u ní a držel její třesoucí se ruce u své hrudi. „Je to jen jeden den. Pak už všechno skončí. Žádné praštěné plánování, žádné dorty ani šaty pro družičky. Nenech si to přerůst přes hlavu. Všechno nemusí být dokonalé, když už jsem našel dokonalou ženu." Poslední větu jí skoro švitořil do vlasů. „Miluju tě," dodal jako příjemnou tečku, kterou se dokončí poslední věta.
„Máš pravdu," připustila a jemně se mu přilepila na ústa jako zmrzlé hedvábí. Má tak heboučké rty, prolétlo jí hlavou. „Jen jsem chtěla, aby Alice taky jednou viděla, že nejsem až taková nešika,“ pípla a usmála se.
„Na to už je pozdě," poškádlil ji a ona se mu vzepřela.
„Hej... Nezapomeň, že ti ještě můžu utéct. Třeba na koni, kterého chce Alice najmout. Prý na něm mám přijet až k oltáři a Charlie ho bude vést." Jeho obličej se ujal pobavené grimasy.
„No, musím uznat, že dokud s tou svatbou neblázníš jako Alice, je to ještě v pořádku." Znova si ji přitiskl k sobě a dráždivě ji políbil na ústa. „Budeš mi chybět. Ale co je pár dní bez tebe za celou věčnost?" Na tuhle otázku nebylo třeba odpovídat - Bella mu jen vtiskla vášnivou pusu.
„Co je to tu, vy dva?" vypískla Alice s úsměvem, který mívají rodiče, když dítě načapají s hlavou zabořenou v těstě na cukroví. „Ten zákaz platí už od včerejška!" řekla teď už něco přísněji.
„Jistě, mami," odvětila otráveně Bella a ještě mu věnovala jeden polibek, aby na ni ty následující dny alespoň vzpomínal. „Miluju tě," špitla mu ještě do ucha, hned jí to oplatit stejnou mincí.

Edward odešel s úsměvem. Šel si přečíst nějakou dobrou knížku, a aby udělal Alice radost, zamknul si pokoj. Jakmile uslyšela známé klapnutí, okamžitě přispěchala k Belle a vnutila jí nějakou hnědou tašku, ve které byl nejspíš její dnešní nákup. Bella se zamračeně nakoukla dovnitř, pak hned odvrátila pohled.

„Neměli to ještě v menší velikosti?" odsekla a posadila se na postel. Alice vytáhla mini růžové šaty, chytila je za nepatrné rukávky a začala blaženě poskakovat.
„To je pro Sisi! Není to rozkošné? Přesně něco takového jsem hledala!" Než se stihla vyzpívat ze své nakupovací extáze, Bella ji zarazila docela opodstatněnou otázkou.
„A kdo je, ksakru, Sisi?!" 
„Přece pejsek. Bude mít tyhle nádherné šatičky a donese vám prstýnky!"
„Jo, Edward má pravdu. Ty jsi škála na bláznovství." Čelo zabořila do dlaně. „Tak ještě jednou - já, Bella Swanová, říkám ne. Nechci žádná zvířata v ujetých šatech na mé svatbě! Rozumíme si, nebo ti to mám nakreslit?!"
„Ale Sisi už je objednaná. A to už se nedá vrátit zpátky. Je to živý tvor, není to kus dortu." Chvíli hleděla do zdi a přemýšlela nad nějakou čivavou, která jí ponese k oltáři prsteny. No, lepší než lipicán. „Fajn, ale žádný koně."
„No, víš..."
„Co mám vědět?!" zděsila se Bella.
„Ten lipicán už je… taky… jaksi objednaný," odříkávala opatrně.
„Cože?!" vypískla Bella. „Na co koně?! Je to svatba, ne zoologická! Toho koně pošli zpátky!"
„Ale to nepůjde," pípla Alice. „Za pět minut ho mají přistavit před dům." 
„To snad není pravda…“ šeptala Bella a zároveň vrtěla nesouhlasně hlavou. Alice se začala zvonivě smát – asi jako hodná čarodějka.
„Dělala jsem si legraci!“ prohodila mezi salvou smíchu. „Měla by ses vidět!“

Bella se na ni dívala s pěknou dávkou vzteku, ale když si uvědomila, že nebude muset šplhat na bělostného koně v nějakém blyštícím se oblečku, ulevilo se jí.

„Tohle mi už nedělej,“ pípla s úsměvem.
„Neboj, budu se krotit. Mluvila jsem o tom s Edwardem. Asi jsem to trošku přeháněla,“ připustila a sedla si vedle Belly na okraj postele.
„To ráda slyším,“ řekla Bella a objala ji, „už dovezli dort?“ zašeptala jí do vlasů.
„Ano,“ uculila se Alice. „Je v mrazáku a vypadá božsky. Emmett ho obdivoval hned, jak ho dovezli.“
„Emmett?“ Bella se odtáhla. „K dortu nikdo nesmí! Nechci mít na polevě stopy něčích prstů!“
„Nikdo se ho nedotknul. Klid, Bello. Upíři moc dorty nejedí,“ ušklíbla se na ni. „Nikdo se ho nedotkne, ale cukrárna nám dovezla i pár kousků na ochutnání, určitě máš hlad.“
„To ne. Nesmím teď moc jíst. Chci vypadat skvěle!“
„Chceš snad držet hladovku? Je to jen kousek dortu. Navíc svatba je až za pět dní, do té doby budeš muset něco sníst.“
„Ty se o svou postavu strachovat nemusíš, nemáš tušení, o čem mluvím!“ vypískla rozběsněná Bella a odkráčela do kuchyně, aby se podívala na dort.

Sešla schody a rychlým krokem došla k mrazáku, otevřela jej s neskrývaným očekáváním a zabořila oči do překrásného dortu, který přímo vyzíval k nakrojení. Třípatrový dort s čokoládovým korpusem a kokosovou náplní. Pokryt jemně zeleným fondánem a ozdoben cukrovými diamanty, kokosem a nádhernými orchidejemi různých barev. Na nejvyšším patře radostně stála dvojice z marcipánu. Pan a paní. Budoucí manžel a manželka. Pár, který je, byl a vždy bude nejšťastnější – ten se nikdy nerozejde, tedy dokud jej někdo nesní, ale i pohádky musí skončit.

„Nádhera,“ vydechla a rozesmála se. Už začínám z těch svatebních příprav šílet, povzdechla si. Alice jí byla v patách.
„To bude škoda spořádat! Už tě přešla ta tvá „dieta“?“ optala se.
„Ne, chci, aby bylo vše dokonalé – a to i já!“

4. dny do svatby

Ptáčci prozpěvují lesní poetismy, šumí větvě nesmrtelných stromů, Bella se zachumlává do nadýchaných peřin jako do sametu. Budík hraje ranní píseň z rádia, jenž má něžně probudit a pohladit na duši. Protahuje se jako spokojená kočka, která se napila mléka a na několik hodin usnula. Pěkné ráno a už jen pár dní do svatby!

Bella vyskočila z postele. Je tu nové ráno a ještě se toho musí hodně zařídit. Jenže prudké pohyby po probuzení jí neudělaly moc dobře. Začala se krčit v lehké křeči. Bolest břicha není nic příjemného. Raději se vydala do koupelny, kde zároveň provedla ranní hygienu. Po nepříjemných křečích se tedy rozhodla nakonec něco sníst, a tak se vydala na snídani. Hladovění nejspíš nebylo úplně nejrozumnější řešení.

„Dobré ráno,“ pronesla, když doběhla do kuchyně. Ale namísto pozdravu utrpěla menší šok. „Co se… Kam se poděl můj dort?!“ vypískla. U mrazáku stála Alice a Emmett.
„Přišla jsem před chvílí a našla jen otevřený mrazák a podnos, na kterém byl dort. Nemám tušení, co se s ním stalo!“ připustila Alice a nevěřícně si sedla na židli.
„To jsi byl ty, Emmette?!“ zakřičela Bella. „Hned se ti líbil!“
„Bello, uklidni se! Já jsem na žádnej dort ani nesáhnul!“ bránil se.
„Kdo jiný by ho sežral?! Nebo jsi to byla ty, Alice?“ optala se zoufale, kolena se jí podlomila a ona si neochotně sedla na koberec. „Nebo Rosalie? Nebo…“
„Já?“ vypískla Alice. „To bych nikdy neudělala!“
„Navíc zapomínáš, že upíři mají oblíbenější jídla!“ nadhodil Emmett.

Křik přilákal i ostatní Culleny, včetně Edwarda.

„Co se děje, Bells?“ Pomohl jí vstát a posadil ji na židli.
„Náš dort!“ pípla a rozplakala se do dlaní. „Vše se hroutí!“
„Může se přece objednat jiný dort.“
„Vy se nemáte vidět!“ vyjekla Alice. „Já to zvládnu, Edwarde!“
„Jak vidíš, tak se svatba hroutí i bez mojí pomoci.“
„To by stačilo, musíme jednat rychle. Já a Jasper dojede pro jiný dort,“ poručila rozhodně Alice. „Emmett a Rosalie pojedou pro květiny, jak jsme se včera domluvili a ostatní půjdou na lov, zvlášť ty, Edwarde! Necháme tu Bellu v klidu oplakat dort.“
„A co pachatel? Nemohla to být ta prachovka, cos jí včera dovezla, Alice?“ ušklíbl se Emmett.
„Nikdo tady ho nevzal, to bych vám přečetl v myšlenkách,“ pronesl pravdivě Edward.
„Je to pes, žádná prachovka!“ zamručela. „To zmizení je záhada, ale pokud polevíme v přípravách, nemusíme se žádné svatby ani dočkat! A ty si běž ještě lehnout, Bello,“ dodala a začala všechny popichovat k tomu, aby dělali to, co jim řekla.

Za chvíli zůstala Bella v kuchyni sama. Kapesníčkem si utřela slzy a přišla se k mrazáku naposledy rozloučit se zbytky dortu. Podnos, na kterém předtím stál, byl ještě celý ušmouraný od polevy a krému. Natáhla ruku a špičkou prstu nabrala to hříšné pokušení. Stačilo jednou ochutnat – oči se jí rozšířily, až byly skoro celé zahaleny do černé clony. Viděla to doslova před sebou: Och, bože! Mám takový hlad. A převalování v posteli z jedné na druhou stranu vůbec nepomáhá, pokusím se usnout! Najednou se Bella zvedla a skoro bezduše se vydala pryč z pokoje. Pomalým krokem došla až k mrazáku, kde spal dortík. Netrvalo to dlouho a ládovala do sebe jedno patro za druhým. Potom se vrtila zpět do postele, pořád ve stavu naprostého nevědomí, jako by se nechumelilo.

„To já,“ zašeptala vyděšeně. Trápím se hladem, a potom vyjídám zásoby na svatbu, zlekla se. „Jsem náměsíčná!“

Mám vůbec psát další část? Je to jen oddechové, takže to není nic extra, ale někdy musím napsat i něco (snad) milého. Takže je dost možné, že v téhle povídce nikoho nezabiju, i když... :) ↓

Autor: Johnna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Svatební pohromy - 1. část: