Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Milá Bello

22.11.2011 (15:30) • Terkik • FanFiction jednodílné • komentováno 21× • zobrazeno 3086×

Milá Bello,

je to už několik desetiletí, cos opustila tento svět a já stále nenacházím slova, která by mohla být hodna mé omluvy. Omluvy, kterou si zasloužíš víc než kdokoli jiný na této zemi.

Přesto se pokusím napsat zde pár řádků, které budou patřit jen tobě.

Řádky, jež bude psát má ruka, ale jen srdce bude vytvářet slova.

Má duše nezmůže nic, neboť právě ona odešla s Tebou. Nechala mě napospas světu, který už pro mě není podstatný. Bez tebe už nemá význam.

Plahočím se po zemi s vědomím, že tě zde už nepotkám.

Muka, co prožívám, jsou nepopsatelná. Jsou nesnesitelná a navíc bezvýznamná. Jsou nic v porovnání s těmi, jež si prožívala při mém odchodu a po něm. Nikdy jsem netušil, jak moc si trpěla.

Ve chvíli, kdy puklo mé srdce, to Tvé se zastavilo a já věděl, že už nejsi mezi námi. Bolest, která mnou projela a strhla mě na kolena, byla ohromná. Jakoby do mě zabodávali tisíce rozpálených nožů.

Toho, že jsem upír, lituji, neboť jsem nemohl zestárnout po Tvém boku, neboť jsem Ti nemohl dát děti, neboť jsem nemohl být s Tebou.

Nemohl jsem Tě proměnit, protože při pomyšlení, že bych zastavil Tvé srdce - to, které bylo plné života, radosti, lásky a porozumění - trhalo to mé na malé kousky ještě intenzivněji.

Ono bylo tvrdé a studené už několik let, jen ty jsi ho dokázala rozehřát. Ty a Tvá nepřekonatelná duše. Byla jsi jako slunce. Mé slunce.

Pár dní po tom, cos opustila tento svět, jsem se překonal a rozhodl jít do tvého pokoje.

Byl jako předtím, vše bylo tak, jako když jsem odcházel. Postel povlečená do fialova, křeslo v rohu, na němž jsem sedával, okno otevřené dokořán, jakoby čekalo, až do něj opět skočím. Jen Tvoje vůně už zde nebyla. Ztratila se - a stejně tak Ty.

Dopis, který jsem našel v podlaze, jsem nemohl otevřít několik týdnů. Ležel na mém stole a díval se do vybíleného stropu.

Strach z toho, jestli jsi mě odsoudila, byl větší, než si kdo může představit. Vždy, když jsem k němu natáhl ruku s odhodláním přečíst si jej, tak odvaha, které jsem měl přespříliš, vždy zmizela tak rychle, jako se objevila.

Když jsem ho otvíral, myslel jsem na nejkrásnější zážitky mé existence. Zážitky, které jsem prožil s Tebou.

Pokaždé mi rozjasní mou skleslou tvář a já mám chuť se rozesmát.

Jak mi brnělo celé tělo, když se mé rty dotkly těch Tvých. Jak se Tvé srdce vydalo cestou bubeníka, když jsem se k Tobě byť jen přiblížil. Na to, jak moje srdce začalo po tvém boku opět „bít“.

Slova, která jsi zanechala na onom papíře, mi rozbolavěla a zároveň rozehřála srdce.

I když lituji toho, že jsem odešel, nikdy nebudu litovat toho, že jsem Tě neudělal nesmrtelnou. Dřív nebo později bys stejně „uklouzla“. Nemohl bych se dívat na to, jak mě obviňuješ a sebe nenávidíš zároveň.

Tvé srdce by to neuneslo, vím to. Vždy jsi byla křehký člověk, ať už navenek nebo uvnitř.

Opouštěl jsem Tě v obavách, jestli si neublížíš.

Popravdě, nikdy jsem si nemyslel, že mě miluješ stejně, tak, jako já tebe. Oči mi otevřel právě onen papír.

Radost, že jsi dokázala to, co já nikdy, byla neuvěřitelná.

Žila jsi dál svůj vlastní život. Já ne.

Vždy jsem doufal a představoval si, jak uslyším ta slůvka, která by mi opět rozehřála srdce.

Tvé průhledné tělo by se pomalými pohyby blížilo ke mně a můj dech by se sykavě zastavil. Zvedla bys ruku, nepatrně pohladila můj obličej a usmála se.

Mé vzlyky bez slz by otřásaly celým mým tělem a tobě by blesklo v očích.

„Ewarde, byls mým ochráncem a andělem strážným. Nech mě nyní být Tvým andělem.“ Já bych padl na kolena a rozplakal se naplno.

V tu chvíli bys zmizela a já bych tě už nikdy neviděl.

Mé srdce by tíhu bolesti, co se poté rozlezla do celého těla, nevydrželo. V tu chvíli bych se opravdu cítil mrtvý.

Protože život bez tebe není ani poloviční.

Co bych dal za to, aby se má představa uskutečnila. Vidět Tě naposled (i když jen průhlednou), by stálo za hřích.

Tak, jako Ty jsi vzpomínala na mne, budu já vzpomínat na Tebe, ať bude má existence trvat jakkoli dlouho.

Každý den bude má první myšlenka věnována Tobě, lásko. Slibuji, do konce mého bytí.

Miluji Tě.

Vím, že si tento dopis už nebudeš moct přečíst. Přesto budu doufat, že slova, která jsem zde napsal, se k Tobě dostanou, ať bude způsob jejich cesty jakýkoli. Sbohem Bello.

S láskou, navždy Tvůj Edward.

Tak, doufám, že se líbilo. Název je jiný, protože Milý Edwarde - 2. část by znělo blbě, když tam Edward píše Belle. Opět bych Vás chtěla poprosit o vyjádření k této povídce. Jsem moc ráda, že se 1. část povídky líbila. Děkuji. Terkik.

Autor: Terkik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Milá Bello: