Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Láska ze střední - 2. část

19.08.2010 (15:30) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3335×

Rosalie:

To snad není možné, jak tenhle rok utekl. Než jsem se vzpamatovala, byl tu maturitní ples, potom závěrečné zkoušky a oslava konce školy. Všechno šlo jako na drátku… Spolu s Emmettem zvládáme všechno. Ráda bych věřila, že i odloučení, které se před námi rýsuje. Emmett totiž dostal nabídku jít studovat do Kalifornie, zatím co já bych měla jít na Havaj.

Teď nad tím ale nechci přemýšlet. Zbývají nám ještě společné prázdniny, které si chceme užít tak, jako by byly naše poslední. Milujeme se pořád stejně, i když to tak ostatním možná nepřipadá. Ale co je nám do druhých? My víme, co cítíme. Poslední dobou mi připadá, že naše láska spíš roste. Ale může to být i tím, že se snažím víc si užít každý společný okamžik. Jestli to má skončit, ať mám na co vzpomínat. Hodlám si užít nejlepší léto mého života.

* * * * *

Plány jsou skvělá věc, ale mění se. Přesto, že i Emmett si chtěl užít léto, nastoupil na brigádu do jedné autodílny. Auta a motorky jsou jeho vášeň, takže to pro něj není taková oběť… a navíc mi řekl, že si potřebuje vydělat nějaké peníze.

A já? Hraju bezmezně chápavou přítelkyni. I tak nám přece zbývá tolik času… To zvládneme, vždyť máme na sebe víkendy a večery… Jenže, když ležím přes den na koupáku a pozoruji všude kolem sebe šťastně zamilované páry, štve mě, že jsem tu sama.

A navíc jako na potvoru kamkoli přijdu, objeví se Don. Jako by měl na mě radar, nebo mě sledoval. Vždycky se nějak dokáže vetřít do mojí blízkosti a má pak debilní otázky jako: „Zase tak sama, Rose?“. Zabila bych ho za to. Nedá se odradit ani mými naštvanými pohledy a nemluvností. Asi mi chce vrátit ten rozchod. A nebo Emmettovi? Občas mám pocit, že si snad myslí, že když bude vytrvalý, vrátím se k němu a Emmetta pustím k vodě. Tak naivní být ale nemůže. Postavit je dva vedle sebe by bylo jako srovnávat Eragona a Galbatorixe. No jo, já vím, že přeháním, ale mám Odkaz dračích jezdců docela ráda.

Děkovala jsem Bohu, že dneska se tady Don ještě neukázal, když mi zazvonil mobil. Roztržitě jsem sáhla do tašky a srdce mi poskočilo jako vždycky, když jsem na displeji zahlédla jméno mojí lásky. Připravila jsem si ten svůdný hlas, který tak miluje a zapředla do mobilu: „Ahoj lásko, počítám minuty. Nemůžeš dneska zdrhnout trochu dřív?“

Jako každý večer jsme měli rande a dneska jsme plánovali vyrazit do autokina. Za maturitu jsem dostala červený kabriolet, a tak jsem ho chtěla trochu provětrat. Emmett se smál, že je škoda, že není růžový.  Moje podoba s Barbie by pak byla naprosto dokonalá, ale já se na něj nezlobila. Smála jsem se s ním. Měl vlastně docela pravdu a navíc za jeho posmíváním zaznívala i radost z mojí radosti a láska. Ta především. Milovali jsme na sobě vzájemně úplně všechno. I naše špatné vlastnosti. Tak nějak k nám patřily.

O to víc pro mě byla Emmettova slova jako studená sprcha. Prý nemůže. Prý je mu líto, že to dneska musí zrušit. Prý mi to vynahradí. No super. Rozloučili jsme se, jako by se nic nestalo, ale já neodolala a práskla mobilem na deku tak, že poskočil. Ještěže ležím na trávě, takže se mu nic nestalo.

Tohle je poprvé, co mi Emmett zrušil schůzku. No po pravdě, je to vlastně poprvé, kdy mi kdokoli zrušil schůzku. Neměla bych z toho tak vyšilovat. Určitě má něco důležitého. Co na tom, že mi to nevysvětlil? Jistě mi svůj důvod prozradí zítra.

Rozumné úvahy, ale moje srdce a… (přiznejme si to na rovinu) ješitnost je odmítali poslouchat. Naopak – nabízeli mi stovky možností, jak Emmett stráví dnešní večer. A nebo hůř – s kým.

Měla jsem sto chutí sbalit deku a odejít z koupaliště, jenže co jiného se dá dělat, když je tak nádherně? Svého rozhodnutí zůstat, jsem litovala už za okamžik, když se zase přihnal Don. On a jeho tlupa si rozložili osušky sotva metr od té mojí, a tak jsem měla opět možnost slyšet jejich poznámky z první ruky.

Byla jsem otrávená sama ze sebe a svých myšlenek, nepotřebovala jsem k tomu ještě je.  Místo, abych se zvedla a zmizela aspoň teď, jsem ale vyrazila k bazénu. Nebudu je poslouchat a užiju si to tady. Přece kvůli zrušenému rande nezahodím hezký den. A navíc – přece nevyklidím pole těm Donovým blbečkům. To by moje ješitnost opravdu nepřežila.

Abych se aspoň trochu odreagovala, začala jsem si počítat bazény. Soustředila jsem se na přesné pohyby plavání a můj vztek se pozvolna rozpouštěl. Byla jsem v půlce patnáctého, když se vedle mě najednou ozval Donův hlas: „Trénuješ na olympiádu, Rose?“

Zamračila jsem se a rozhodla se vůbec nedat najevo, že jsem ho slyšela. Don už na to byl ale za těch pár měsíců zvyklý, a tak s reakcí asi ani nepočítal. Pokračoval v pohodě dál, nezastavilo ho ani to, že jsem zrychlila. I on plave dobře. Kdysi mi to na něm imponovalo, teď mě to vážně štvalo.

„A copak máte v plánu na večer – ty a tvůj přítel pálka?“

Don nebyl jediný, kdo tak Emmettovi říkal. Na pálce byl jedinečný, ale to on vlastně ve všem. Jenže o baseballu to věděli i ostatní ve škole.

Ani teď jsem neodpověděla, jen jsem ho sjela znechuceným pohledem. Díky tomu jsem spatřila Donův spokojený výraz. Co ho tak těšilo? Že by něco chystal? Na odpověď jsem nemusela čekat dlouho.

„Já bych řekl, že ti dneska zrušil rande, co?“

Trefil se a pořád ještě to bolelo. Neudržela jsem se a zavrčela jsem na něj: „I kdyby, tak co je tobě po tom?“

Don pokrčil rameny: „Celkem nic. Já jen že jsem ho před chvílí viděl v dílně, jak se domlouvá s nějakou brunetkou, že se večer staví.“

Můj šokovaný výraz ho potěšil, a tak škodolibě dodal: „Myslel jsem, že by tě to mohlo zajímat.“

Vzchopila jsem se a ledově odvětila: „Jestli čekáš žárlivou scénu, tak tě zklamu. Věřím Emmettovi. Určitě pro to existuje jednoduché vysvětlení. Nesnaž se, Done.“

Celou dobu, co plaval vedle mě, zářil spokojeností. Otrávil mě tak, že jsem se na konci bazénu otočila, vzepřela se o jeho ramena a potopila ho. Pak jsem rychle vylezla z vody. Nehodlala jsem mu dopřát tu radost, aby na mě mou náladu znovu poznal.

Don dosáhl svého. Moje racionální já se utlumilo a žárlivost mi servírovala jeden scénář za druhým. Emmett s brunetkou v autokině, kam jsme měli původně namířeno. Emmett s brunetkou na večeři. Emmett s kyticí před jejím domem. Líbající se dvojice… Tak dost!

Byl už večer, když jsem si konečně zakázala nad tím přemýšlet. Už jsem se trápila dost. Zítra mi to Emmett určitě vysvětlí a já se budu za svoje myšlenky stydět. Panebože, už ať je zítra! Padla jsem na postel a paží si překryla oči.

* * * * *

Když jsem se vzbudila, hodiny ukazovaly něco po desáté. Zmateně jsem se rozhlédla, abych zjistila, co mě vyrušilo. V tom znovu zavibroval mobil na mém nočním stolku. Bez přemýšlení jsem ho zvedla a rozespalým hlasem se ohlásila: „Ano?“

Když jsem uslyšela Emmettův hlas, rozbušilo se mi srdce jako vždycky: „ Ahoj lásko, vzbudil jsem tě? Omlouvám se. Chtěl jsem počkat do zítřka, ale nějak jsem to nedokázal. Mohl bych přijet? Vím, že už je pozdě, ale…“

Ospalost mě rázem přešla: „To nevadí, taky ráda tě uvidím, Emme.“

Znala jsem Emmettovu šílenou jízdu, a tak jsem se vrhla do koupelny. Pročísla jsem si vlasy, upravila make-up a rychle si vyčistila zuby. Sotva jsem se vrátila do pokoje, můj mobil opět vibroval. Znamení, že je Emmett před domem. Přehodila jsem přes sebe lehký svetřík a sešla dolů. Netušila jsem, jestli to bude příjemné nebo ne, a tak jsem raději dala přednost neutrálnější zahradě před naším domem. Aspoň nebude hrozit, že nás překvapí rodiče.

Emmett mě přivítal širokým úsměvem jako vždycky. Třeba se Don spletl. A nebo má opravdu dobré vysvětlení. Když jsem od něj byla na dosah, natáhnul ruku a než jsem se nadála, objímal mě a jeho rty si našly moje. Začaly se vzájemně ochutnávat a naše jazyky se propletly. V tu chvíli jsem zapomněla na všechny pochyby i na toho otrapu Dona. Ať jde do háje i s těmi svými zaručenými zprávami.

Když mě pustil, uvědomila jsem si, jak krásná noc dneska je. Že by Emmett uměl rozehnat mraky? A nebo jsem si toho předtím prostě nevšimla. Ruku v ruce jsme došli k altánku na naší zahradě. Emmett se nadechl, jako by potřeboval víc vzduchu a podíval se mi do očí.

„Rose, vím, že ti dlužím vysvětlení, ale… Možná bude lepší, když začnu tímhle.“

Sáhl do kapsy a než ruku vyndal, zablýskly mu oči a poklekl na jedno koleno: „Myslím, že tohle bude stylovější.“

Natáhl ke mně ruku a když jsem nastavila dlaň, pustil mi do ní sametovou krabičku. Nevěřícně jsem na ni zírala a Emmett s úsměvem prohodil: „Kvůli tomuhle jsem makal půlku léta... Dneska večer jsem ho byl vybrat. Není to žádost o ruku, ale…,“ pokrčil rameny a rychlý úlek, který přeběhl přes jeho tvář, vystřídal opět úsměv. „Rád bych, abys ho měla.“

Nevěděla jsem co říct, a tak jsem raději otevřela krabičku. Uvnitř byl nádherný prstýnek z bílého zlata se zirkonem uprostřed. Kdybych vybírala já, nevybrala bych líp. Byl absolutně dokonalý. Chytla jsem ho kolem krku, náhle dojatá. Emmett mě objal a zatočil se se mnou, jako ten den ve škole, když jsme se znovu setkali. Pak mě s úsměvem postavil na zem, vyndal prstýnek z krabičky a natáhl mi ho. S uspokojením prohlásil: „Sedí. Měl jsem dobré oko. A jsem taky moc rád, že jsi neplašila kvůli té zrušené schůzce.“

Trochu jsem se začervenala a byla jsem v tu chvíli vděčná za tmu. Místo omluv jsem ho prostě políbila. Za tohle překvapení to čekání stálo.

 Prvotřídní láska

Láska ze střední

Neodbytný osud - je na Our stories

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ze střední - 2. část: