Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jsi to ty?

12.01.2011 (15:45) • AlliceVolturiCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 4423×

Ach jo. Pořád mě každý zve na rande. To nemohou pochopit, že já je prostě nikdy chtít nebudu? No jo, samozřejmě. Pořád opakují, že jednou se mi líbit budou. Pcha, magoři. No to určitě. Nikdy! Nechci nikoho jiného. To budu raději do smrti sama.

Po jeho odchodu jsem byla až na prášky. Ne doslova, ale byla jsem zoufalá. Docela jsem se s tím vyrovnala. Docela. Snažila jsem se, ale vzpomínky na něj prostě zmizet nechtěly. Chtěla jsem s nimi mít alespoň trochu společného, a tak jsem se vyučila sestřičkou. Přestěhovala jsem se do Rochestru. To je další věc, která mi je může připomínat, protože já na ně zapomenout nechci. I když je nemožné zapomenout, co kdybych náhodou zapomněla…

Dnes se mi o nich opět zdálo. Hlavně o tom jednom. Překrásný sen…  Ale nebyl překrásný celý, protože z části byl poněkud… No, ne otravný, ale byl otravný někdo v něm. Tu upírku jsem neznala, ale byla otravná. V tom snu přijeli do Rochestru Cullenovi a ještě jedna rodina, kterou jsem neznala. Prostě překrásný sen. Kéž by byl pravý. Ach jo, no, měla bych vyrazit, protože jinak to do práce nestihnu.

Než jsem vyšla ze svého domu, ještě jsem popadla jablko a hladově se do něj zakousla. Nasedla jsem do svého auta. Ani jsem nevěděla, jaké auto vlastně mám. O auta jsem se nikdy moc nezajímala.

Dojela jsem před nemocnici a vešla do dveří zdejší nemocnice. Dnes k nám nastupuje nový doktor. Tak abych to stihla.

„Tak co, kočko? Nerozmyslela sis to? Co to rande?“ zeptal se mě jeden z nejmladších doktorů a plácl mě po zadku. Ty chlapi jsou taková prasata! Otočila jsem se na něj a vrazila mu facku.

„Tak zaprvé, nikdo, říkám nikdo,“ zdůraznila jsem poslední slovo, „mi nebude šahat na zadek! Zadruhé, už jsem vám nejmíň tisíckrát říkala, že s takovými prasaty, jako jste vy, nikam nepůjdu! Nikam! A zatřetí, spěchám, takže jestli mě bude ještě někdy otravovat, rozmlátím vám hubu!“ vyjela jsem a zakončila svůj proslov další fackou. Všichni ti blbové na mě vyjeveně zírali. Ještě nikdy jsem na ně takhle nevyjela. Otočila jsem se na podpatku a zamířila nahoru po schodech. Doufám, že tam ten nový doktor ještě nebude. Nechci se hned první den vyjevit jako opožďovačka.

Když jsem došla nahoru do kanceláře, ještě tam naštěstí nebyl. Sedla jsem si z jedné strany stolu a začala kontrolovat papíry. Dneska jsem službu neměla, jen náš ředitel nemocnice chtěl, abych se s tím doktorem seznámila. Říkal, že je prý překrásný. Pcha, od chlapa to sedí. Co oni tak ví? Co ví o kráse? Oproti upírům jsou lidé odporní.

Za mnou se začaly otevírat dveře. To už bude asi on. Neohlédla jsem se, ale radši jsem kontrolovala papíry, které byly uloženy v deskách.
„Dobrý den. Omlouvám se, že jsem se opozdil. Já jsem C- “ Zarazil se, ale já si také něco uvědomila. Ten hlas… ten hlas znám. Vstala jsem a otočila se.
„Carlisle!“ vykřikla jsem a objala ho. Odtáhla jsem se a podívala se na něj. Byla jsem tak šťastná. On… Tady… To tu budou určitě i ostatní.
„Bello? Jsi to ty?“ díval se na mě nevěřícně.
„Ano, jsem.”
„Vůbec ses nezměnila,“ konstatoval.
„Co ostatní? Jsou tu taky?“ zeptala jsem se.
„Jsou. Pojď, rádi tě uvidí,“ nabídl mi.
„No… já nevím.“
„Jen pojď, všem jsi chyběla,“ přemlouval mě dál.
„Spíš skoro všem,“ zabrblala jsem si tak, že by to normální člověk neslyšel a vydala se za ním.
Dojeli jsme k velkému domu. Tam jsme vystoupili. Zaváhala jsem. Proč mě sem ještě zve? Vždyť mě opustili.
„Carlisle?“ podívala jsem se mu do tváře.
„Ano?“
„Já nevím. Neměla bych sem chodit,“ namítla jsem. Chytil mě za ruku a upíří rychlostí mne dotáhl dovnitř.
„Carlisle!“ vyjekla jsem, což jsem neměla dělat, protože i v takovém velkém domě by mě každý upír uslyšel.
Všechno se událo obrovskou rychlostí. Prostě přede mnou najednou stálo asi deset upírů i s Carlislem. Ta desítka na mě zírala jak na kouřový stín.
„Bello!“ vykřikl ten malý skřítek. Alice doběhla ke mně a objala mě. Nejvíc na mě ale zíral Edward. Když mě Alice pustila, váhavým krokem se ke mně vydal.
„Edwarde?“
„Bello?“
„Ráda tě vidím,“ řekla jsem někam k jeho kolenům. Došel ke mně a prstem zvedl mou bradu do výšky té jeho.
„Odpustíš mi?“ optal se. Jen jsem kývla. Objal mě, přitiskla jsem se k jeho chladnému tělu. Ještě než se odtáhl, políbil mě na mé rty a chytl mě za ruku.
„Bello, tohle je Eleazar, Carmen, Irina, Kate a Tanya,“ představil mi druhou rodinu. Ale já měla pocit, jako bych je odněkud znala. No ano. Můj sen.
„Já si myslela, že přijdete,“ odhalila jsem jim pravdu.
„Cože? Jak?“ Byla to Esme, kdo se zeptal.
„Nevím, jak je to možné, ale zdálo se mi o tom,“ odpověděla jsem na otázku.
„Copak vy to nevíte?“ zeptal se Eleazar.
„Co?“
„Vy nevíte, že má Bella dar?“ dokončil, co chtěl říct.
„Dar? Já mám dar? Jaký?“
„Umíš použít každý dar, se kterým ses setkala, ale jen s omezením,“ odpověděl.
„Páni,“ žasla jsem, „tak proto.“
„Zůstaneš? Prosím,“ zaprosil Edward.
„Pokud nebudu překážet.“
„Ty nikdy.“
„Tak dobrá.“
„Cože? Nemůže s námi zůstat, je jen obyčejný člověk?“ vyjela Tanya. No ano, to ona byla ta protivná. Být upír tak zavrčím.
„Zůstane!“ štěkl Edward. Asi už jí měl také plné zuby. To si ještě užiju. Ach jo, alespoň jsem s ním.
Podívala jsem se na něj a on na mě. Oba jsme se usmáli a on mě po dlouhé době opět políbil.

Shrnutí

Autor: AlliceVolturiCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jsi to ty?: