Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jedna věta nám změnila celou věčnost

Bella, by gossipgirl


Jedna věta nám změnila celou věčnostTakže, jak jsem vám všem slíbila, je tu pokračování první části Vět života, která se jmenovala Jedna věta mi změnila život. Co se dočteme v druhé části? Jak název napovídá, Bella už nám nehraje sólo. Takže proměna, toužení, smrt, výčitky, hádka, usmiřování. A pokud budete hodní, možná se dočkáte i překvapení. Jak jsem koukala na první část, tak vám položím úkol. Za dvacet kladných komentářů vám prozradím, co zamýšlím a za dalších deset to i udělám, nebo se to spíše pokusím splnit. Tak co přistoupíte na moje podmínky? Jinak vám přeji pěkné čtení a brzké ponoření do děje. AAC

Jedna věta mi změnila celý život - 1. část Vět života

 

Poslední úder srdce mi oznámil konec lidského života a já pouze vyčkávala, co se stane dál. Nikdy jsem nevěřila v Boha, či v nějaký posmrtný život, ale proč, proboha, vnímám, když už moje srdce nebije a proč tomu všemu předcházely takové strašné bolesti? Poslední, co si pamatuji je, jak do mě ti dva chlapi tlučou a pak dvě chladné ruce a rty, co šeptaly:

„Promiň, ale pomůžu ti. Promiň, ale pomůžu ti. Omlouvám se,“ opakoval pořád dokola ten hlas anděla. Byl smutný.

Nechápala jsem, proč se omlouvá, že mi chce pomoct, ale asi to nestihl.

„Už by nás měla slyšet,“ zablekotal zvonivý hlásek.

„Tak dobře,“ zamumlal ten anděl, co se mě pokoušel zachránit. To jsem v nebi, že slyším anděly? Proč je ale nevidím?

„Carlisle?“ pokračoval hlasitěji můj anděl, „pomůžeš mi jí to vysvětlit?“

„Samozřejmě. Slyšíš ji?“

„Ne, je to zvláštní, ani jako člověka jsem ji neslyšel,“ říkal potichu druhému.

„A proto ses s ní vyspal?“ Teď jsem slyšela pobavený hlas následovaný výhružným zavrčením. To rozhodně nebyl anděl.

„Já jen myslel, že ti přinesla klid a uspokojení,“ obhajoval se.

„Emmette!“ slyšela jsem šest hlasů, jak někoho okřikly.

„Ticho!“ vykřikla znovu ta dívka se zvonečkovým hláskem, „už se probouzí.“

Nejprve jsem se nadechla a ucítila nádherné vůně. Těch šest jsem neznala, i když mi byly nějaké povědomé, ale tu poslední, tu jsem poznala ihned. Stoprocentně to byl Edward.

„Edwarde?“ zamumlala jsem, sotva jsem se nadechla, a již otevřenýma očima ho hledala.

„Tady jsem, neboj, všechno je už v pořádku,“ zašeptal mi u ucha. Pohlédla jsem mu do očí a věřila jsem mu, jako bych ho znala více než pár dní. Podívala jsem se na osoby za ním, a jakmile jsem zaostřila, nezmohla jsem se na jediné slovo.

Asi jsem mlčela moc dlouho, protože se k prvnímu kroku uvolil Edward.

„Bello, tohle je moje rodina,“ řekl a ukázal na všechny. Začal je představovat zprava.

„Rosalie, Emmett, Esmé, Jasper, Alice a Carlisle.“ Pamatovala jsem si je z jeho vyprávění, ale nejevilo se mi to už moc ostře. Nasucho jsem polkla.

„Dobrý den,“ zamumlala jsem a najednou pokračovala, aniž bych přemýšlela, „takže vy jste ta Edwardova matka, o které pořád mluvil?“ usmála jsem se. Zřejmě si všichni oddechli, jelikož se okamžitě prostorem rozšířila uvolněná nálada.

„No, ano. Nevím sice, co ti o mně všechno Edward napovídal, ale jsem jeho matka,“ usmála se, pak ještě dodala, „pro praktické účely.“ Zasmála se tomu označení, ale já ho jaksi nechápala.

„Nic špatného jsem neřekl,“ obhajoval se Edward.

„No, zřejmě bychom si měli promluvit,“ řekl Carlisle, to je asi otec, nepamatuji si ho z vyprávění, ale nějak z něho vyzařuje autorita a hlava rodiny.

„O samotě,“ dodal, když se ostatní neměli k odchodu. Všichni zmizeli jako pára nad hrncem a já pouze vyjukaně zírala do prostoru, kde ještě před chvilkou stál zbytek rodiny.

Carlisle zavřel dveře a usadil se naproti mé posteli vedle Edwarda. Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem seděla.

„Bello, co si myslíš o upírech?“ zeptal se mě jakoby nic Carlisle.

„Že nemám ráda horory. Proč?“ odpověděla jsem.

„Já nevím, jak bych ti to řekl, ale…“ Edward se odmlčel a otec mu položil ruku na rameno.

„Víš, ty legendy o existenci upírů, to nejsou jenom báchorky, i když z toho všeho je jen pramálo pravdy. Ale upíři, ti skutečně existují a sají krev, ale nemusíš žít jen na krvi lidí, jak se povídá, třeba my jsme taktéž upíři, ale žijeme na krvi zvířat a kontrolujeme svoje sebeovládání.“ Opět jsem se nezmohla na slovo a vlastně jsem ani neměla čím odpovídat, protože se mi jako mávnutím kouzelného proutku v krku rozžehl plamen. Chytla jsem se za krk.

„Co… Cože? U… U… Upíři?“ koktala jsem.

„Vím, že je to pro tebe šok, ale je to pravda a ty jsi teď jednou z nás. Byla jsi tak zmlácená, že jsme si i říkali, že ani proměna nepomůže, ale ty jsi bojovnice,“ řekl uznale, pak se podíval s otázkou v očích na Edwarda, ten jen neznatelně kývnul.

„Tak zatím, Bello, ještě se uvidíme.“ A zmizel stejně jako ostatní.

„Jak ti je?“ zeptal se mě Edward, když Carlisle odešel, jak jsem slyšela z domu, nikdo tady nebyl. Teda aspoň uvnitř ne.

„Zmateně,“ odpověděla jsem popravdě.

„Vím, jak se cítíš, taky jsem se tak cítil.“ Nadechla jsem se a on čekal, co řeknu.

„Je to pravda? Upíři vážně existují? Jsem teď upírka?“ Jen smutně kývnul na souhlas.

„Promiň mi to, už jsem tě nestihl zachránit. Když jsem tě šel vyzvednout, ucítil jsem krev naproti přes ulici. Nevěnoval jsem tomu pozornost, dokud jsi mi nepřišla otevřít a já si uvědomil, že je to tvá krev. Pak šlo všechno ráz na ráz. Odnesl jsem tě ke Carlisleovi a chtěl jsem, aby tě zachránil, ale on řekl, že už je pozdě a jediná možnost, abys někdy mohla zase dýchat je, proměnit tě. Promiň mi to, prosím, ale já musel. Nemohl jsem tě opustit. V tu chvíli jsem si říkal: ‚Jen ne ona, jen ne ona!‘ Omlouvám se za všechno, co jsem ti způsobil. Nikdy jsem nechtěl, aby to takhle dopadlo.“

„Budu muset pít krev?“ Tahle otázka mě zatěžovala nejvíce.

„Ano, abys přežila, budeš muset pít krev,“ zašeptal, jako z posledních sil. Musela jsem ho utěšit, tak jsem ho pohladila po tváři. Slastně přivřel oči, ale mě trápila ještě jedna otázka.

„Nebudu muset zabíjet lidi, že ne?“ Nějak jsem si nedokázala, ani představit, že by tento anděl přede mnou dokázal někoho zabít.

„Ne, samozřejmě, že ne!“ zděsil se Edward a prudce otevřel oči a napjal se.

„Jak říkal Carlisle, my nejsme jako ostatní našeho druhu, my lovíme jenom zvířata. Taky nechceme vraždit nevinné, proto se snažíme ovládat.“

„Aha, takže abych si to ujasnila. Ty, já a tvoje rodina jsme teď upíři. Já se budu cvičit, abych pila zvířecí krev, tudíž bych asi měla skončit v práci, ne?“ Kývnul. „A co moji rodiče?“ Jeho tvář se opět zachmuřila.

„Víš, museli jsme nahlásit, že tě zabili, aby tě nikdo nehledal. Nechci ti to takhle říkat, ale musíš přetrhat všechna spojení se starým životem. Vím, že to je těžké, ale pokud chceš, budeme ti pomáhat, jak jen bude v naší moci.“ Teď jsem kývala já.

***

Ještě mi vypověděl všechny zákazy a možnosti, které mám a pak mi vyprávěl o fyziologii mého těla a o vlastnostech upírů.

„Takže už se nemusím bát AIDS?“ zeptala jsem se a jemu se očividně z mého pokusu o úsměv zvedla nálada.

„Ano, už se nemusíš bát, nikdy neumřeš,“ řekl jakoby nic. Vykulila jsem oči.

„Aha, hm, další plus.“ Podívala jsem se mu do tváře, najednou tam zářil můj pokřivený úsměv.

„Hm, když už jsme u těch plusů…“ odmlčel se a zmizel. Když byl zpátky, už držel v rukou obrovské zrcadlo. Já jsem oněměla úžasem.

Napadlo mě jenom tohle: „To jsem já?“

„Ano, jsi překrásná, jsi jako bohyně,“ zašeptal a pozoroval emoce střídající se v mém obličeji. A že jich bylo dost. Nikdy jsem neměla moc velké sebevědomí, ale když jsem se viděla… Moje kaštanové vlasy se hnědě leskly při každém pohybu. Měla jsem perfektně tvarované tělo, které by mi záviděla každá modelka, tvrdou, hladkou a bílou pleť, bezchybné rudé rty a… karmínové oči orámované dlouhými řasy, pod klenutým, skvěle tvarovaným obočím.

„Co se mi to stalo s očima?“

„To je normální, za pár měsíců červená barva zmizí, teda pokud přistoupíš na naší dietu,“ usmál se obezřetně.

„Dobře,“ vydechla jsem a očima pohlédla na něj. Odložil zrcadlo.

„Líbí?“ Zasmála jsem se.

„Že se ptáš. Vypadám jako…“ Zakroutila jsem hlavou a znovu střelila pohledem k zrcadlu.

„Jako anděl,“ doplnil mě. Usmála jsem se.

„Mohli bychom polemizovat o tom, kdo v téhle místnosti vypadá jako anděl.“ Usmál se.

„Ale, nepovídej.“ Přiblížil se ke mně, opět s pokřiveným úsměvem na rtech. Byl na krok ode mě a já prostě nevydržela a ten poslední krok udělala za něj. Neodolala jsem a políbila ho. Očividně jsem ho překvapila, ale neodtáhl se. Dala jsem mu ruce kolem krku a on mě pohladil po zádech. Najednou jsem ucítila ohromnou touhu, kterou jsem potřebovala okamžitě utlumit. Vzpomněla jsem si na to, že za mnou je postel a zaklonila se, tudíž jsem spadla na postel a Edward na mě. To ho trochu zaskočilo.

„Bello, nenech se unášet pocity,“ upozornil, ale mě na něm zaujalo něco jiného.

„Jak to, že máš černé oči?“ Políbila jsem ho na krk a on zrozpačitěl, což mi udělalo velkou radost.

„No… já bych ti to řekl, kdybys mě nechala soustředit,“ řekl a já se přetočila a sedla si na něj obkročmo. Opět začal zrychleně dýchat.

„Copak ty se nemůžeš soustředit? Nebo mi to nechceš říct?“ zasmála jsem se na něj, a jak jsem se od smíchu rozvibrovala, ucítila jsem nemalý tlak od jeho kamaráda, který se docela slušně hlásil o slovo. Nadechl se a pak ze sebe rychle vychrlil, až jsem málem nestíhala svůj výklad:

„Upíří oči zčernají, když má žízeň nebo po něčem hodně touží. Záleží, jak moc po určité věci či osobě touží a podle toho mu oči zčernají.“ Naklonila jsem se k němu blíž a otřela svoje rty o jeho ušní lalůček, což u něj vyvolalo, pro mě příjemnou reakci, že hlasitě polkl.

„Takže po mně hodně toužíš, když máš onyxově černé oči?“ zašeptala jsem. Už to nezvládal ani on.

„Ani nevíš, jak moc,“ vrátil mi útrpně. Nevím, jak to udělal, ale vzápětí se oklepal. Sice měl pořád tak černé oči, ale už se víc ovládal.

„Ale jak sleduji tvoje oči, taky po mně bezmezně toužíš.“

„To máš pravdu,“ řekla jsem a vrhla se na jeho rty. Byly tak dokonale jemné, hebké a poddajné. Chtěla jsem, aby byly navždy jen a jen moje. Líbali jsme se vášnivě, ale i něžně. Po chvilce se mi to začalo vymykat kontrole a rukou jsem zajela pod jeho košili. Když jsem ucítila jeho svalnatou hruď pod mou rukou, už jsem to nedokázala zastavit a roztrhla tu přebytečnou látku. Vášnivě na mě zavrčel a mnohem opatrněji než já mi svléknul blůzku, ke které, ani nevím, jak jsem přišla.

Asi už taky podlehl stejné touze jako já, jelikož se převalil na mě. Když jsem mu ale rukou přejela přes hruď a pokračovala až k pásku jeho kalhot, zadrhl se a probudil se z poblouznění. V sekundě stál na druhém konci pokoje a očividně sbíral síly, aby mohl otevřít oči, protože, jak jsem teď zjistila, podprsenku i kalhoty jsem měla docela dost natržené, tudíž mi z podprsenky toho hodně vylézalo a kalhoty držely jen silou vůle.

„Bello, uvědom si, že teď jsi novorozená a všechno vnímáš mnohem citlivěji – každý dotek, podnět, pocit, myšlenky, vše. Neměla by ses nechat takhle unášet. Později bys toho mohla litovat, třeba i na lovu, mohla by ses nechat nadchnout a místo medvěda zabít člověka. Navíc jsi jako novorozená těžko ovladatelná a já bych si na tvém místě dával pozor na svoje chvilkové pomatení. Bůhví, jak moc bys toho potom litovala,“ dokončil svůj proslov.

„Ty mě nechceš?“ byla moje jediná otázka. Zněla jsem poněkud ztrápeněji, než jsem chtěla, ale účel to splnilo.

„Ne, tak to není. Já tě chci. Chci tě a moc, ale bojím se, že bys toho potom mohla litovat, až to všechno pomine, až přestaneš tak toužit.“

„Edwarde, v celém svém životě jsem nepocítila takovou touhu po někom, jakou teď cítím k tobě. Ale není to pouze surová touha, je v tom i něco jiného, co nedokážu specifikovat, protože jsem ještě nikdy nic takového necítila,“ vyjevila jsem své city k němu, ale pořád jsem cítila tu neukojenou touhu, a tak jsem pokračovala tím nejsvůdnějším hlasem, který jsem zvládla, „a prosím tě, abys mi právě teď pomohl ukojit ten chtíč, co po tobě mám a já ti slibuji, že toho nikdy v životě nebudu litovat tak, jako nelituji toho, že jsme se předtím, když jsem byla ještě člověk, spolu vyspali.“ Otevřel stále černé oči.

„Prosím, já tě chci, moc tě chci,“ stačila jsem ještě zašeptat a Edward se na mě vyřítil a strhnul ze mě i ty poslední zbytky oblečení. Já jsem se samozřejmě nebránila a i on byl v mžiku bez oblečení.

I když jsme byli již nazí, tak jsme ještě stáli, protože mě Edward nepovalil, jako já na začátku jeho, ale líbali jsme se.

Potom naše rty odpojil, ale já odmítala opustit chuť jeho těla, takže jsem mu slíbávala tvář, pak jsem jela přes bradu na krk. Jak jsem ucítila, byl na něj jaksi citlivý, takže jsem ho trochu pokousala v oblasti, kde kdysi proudila krev. Edward zavzdychal a já pokračovala ve své cestě dále. Když jsem se dostala na hrudník, nejprve jsem objela jazykem pravou, potom levou bradavku, pak jsem začala jednu sát a Edward mi vzdychal do vlasů, ale ani to mě na dlouho nezabavilo, a tak jsem pokračovala mnohem jižněji přes podbřišek, až jsem došla ke svému vysněnému cíli. Jeho vztyčená chlouba mě už vítala a já ji opatrně políbila na špičku, což nahoře vyvolalo mnohem hlasitější zavzdychání. Pak jsem začala pracovat i jazykem, a když už jsem cítila vrchol, přestala jsem. Edward na mě zavrčel a tvrdě mě povalil na postel. Líbilo se mi, když se takhle neovládal, což neznamená, že to něžné nebylo dokonalé, ale tohle bylo jednoduše jiné.

Edward do mě tvrdě pronikl a chvilku i tvrdě přirážel, bylo to dokonalé, ale po chvíli, jako by se mu vyjasnil mozek, ze mě těsně před našimi konci vyšel. Byla jsem příšerně napružená a bylo vidět, že i pro něj bylo strašné takhle se toho vzdát. Už jsem mu chtěla vynadat a pokračovat tam, kde přestal, ale překvapil mě tím, že mě pod sebou uvěznil, ve svém tvrdém sevření a začal mě neuvěřitelně líbat.

Určitě mě chtěl mučit jako já jeho, jelikož mě všude líbal, hrál si s mými prsy a já pod ním jen slastně vzdychala, ale samozřejmě to v nejlepším ukončil, došel až k mé panence a svými útlými dlouhými prsty vešel dovnitř.

„Edwarde!“

„Ano?“ On si to moje sladké trýznění ještě užíval!

„Chci tě! Hned teď, prosím.“

Začal prsty pohybovat a při tom dráždil i můj hrášek slasti. Zavzdychala jsem a obemkla jej nohama, aby ještě chvilku zůstal uvnitř, jelikož brzy budu, ale aby to nebyl on, tak ze mě prsty jako naschvál vyndal. Chvilku počkal, asi aby měl jistotu, že nemůžu dosáhnout orgasmu. Neviděla jsem, co dělá, protože se mi víčka rozkoší přivírala, ale jakmile jsem ucítila na svém místečku jeho jazyk, vylétla jsem. Tohle jsem nikdy v životě nezažila.

„Co to děláš?“ blekotala jsem.

„Uvolni se.“ Strčil do mě a já se rozplácla a on znovu začal pracovat jazykem. Sál můj hrášek a podle jeho gest si to sám vychutnával. Už jsem opět skoro byla, když zase přestal, tentokrát jsem na něj už výhružněji zavrčela, ale pak jsem zase zaprosila.

„Edwarde,“ zaškemrala jsem. On se na mě svůdně usmál.

„Abys věděla, že nejsem takový necita jako někdo,“ řekl a vášnivě mě políbil. Při tom polibku do mě zase vnikl prsty a já se neubránila zavzdychání do jeho úst, což mu pozvedlo koutky. Pak hbitě přejel svými rty po celém mém těle a znovu se vrátil k mému místečku. Jak slíbil, tak udělal. Svoje prsty nahradil a vniknul do mě jazykem. Dovedl mě až k vrcholu a ještě, než jsem se stačila rozdýchat z doznívajícího orgasmu, to už sám nevydržel a bez ptaní do mě vnikl.

Přirážel rychle a brzo jsem pocítila explozi slasti, jakou jsem v životě neokusila. Naposledy jsme se v záchvatu vášně políbili. Pak se položil vedle mě, pořád ve stejné blízkosti.

„Nelituješ?“ zeptal se mě. To mě rozesmálo. Trochu pozdě se na něco takového ptát.

„A ty?“

„Já se ptal první,“ oznámil hrdě, což mě opět rozesmálo a tudíž rozvibrovalo naše těla. To ve mně probudilo novou dávku vzrušení a očividně i v Edwardovi.

***

Když jsme už po páté dosáhli té dokonalé slasti, raději ze mě hned po vyvrcholení vyšel. Lehnul si vedle mě a zavřel oči. Člověk, teda upír, by si myslel, že spí. Byl tak nádherný, že jsem se nemohla vynadívat.

„Ty mě pozoruješ?“ vytrhl mě z mých úvah. Pořád měl zavřené oči a lehce se usmíval.

„Ne,“ řekla jsem uraženě a položila se na bok, na polštář dál od něj. Opět se zasmál, tentokrát hlasitěji. Přisunul se blíže ke mně a opřel svou hruď o má záda.

„To mám za to, jak ochotně jsem ti pomohl?“ Otočila jsem se k němu čelem.

„O jaké pomoci to mluvíš?“

„No přece o ukojení tvé neudržitelné touhy.“ Byla jsem ráda, že již nejsem člověk a tudíž se nemohu červenat.

„A máš pravdu. Velice ti děkuji za tvoje služby,“ řekla jsem odměřeně.

„Moje služby? Nedělej ze mě gigola, lásko.“ Z jeho úst to „lásko“ znělo tak dokonale.

„Nedělám, jen ti za ně děkuji a neříkej, že sis to taky neužil.“ Povzdechl si, podložil si hlavu rukama a zavřel oči. Samozřejmě mu na tváři pořád hrál blažený úsměv.

„Čekám na odpověď,“ upozornila jsem ho, „to mlčení značí nesouhlas?“ poškádlila jsem ho.

„Ne, bylo to to nejdokonalejší milování, jaké jsem zažil za celou moji existenci.“ A se smíchem potom dodal: „Příšerně jsi mě utahala.“

„Jsi upír, nemůžeš se unavit, to jsi mi před… chvílí říkal sám,“ upozornila jsem ho. Otevřel oči a podíval se na mě s takovou, až obřadnou úctou v očích.

„Ty dokážeš všechno.“ Zničehonic mi zaplálo v krku.

„Můžu se tě ještě na něco zeptat? Ohledně upírství.“

„Ptej se.“

„Už mě nikdy nepřestane pálit v krku?“ Najednou, jako by mu něco docvaklo a jeho šťastná bublina praskla. Posadil se.

„Promiň, já úplně zapomněl,“ omlouval se.

„Na co?“

„Měli jsme hned, jak bych ti vše vysvětlil, jít na lov, jenže jsi bohužel zabavila dříve ty mě než já tebe.“

„Jak bohužel?“ zněla jsem opět naštvaně.

„Promiň. Bohudík.“ Zasmáli jsme se.

„Dobře, takže teď půjdeme na lov?“ ujišťovala jsem se.

„Ano. Teda pokud mě opět nesvedeš.“

Raději jsem to už nekomentovala a vyskočila z postele, ale po chvíli jsem zamrzla v pohybu.

„Děje se něco?“ ptal se mě Edward se starostí ještě z postele.

„Ne, já jen, že …“

„Co se děje, Bells?“  Už stál u mě a hladil mě po vlasech, což bylo velmi uklidňující.

„Nic, já jen, že nemám nic na sebe,“ řekla jsem a bylo mi to v celku trapné. Viditelně si oddychl, že to nebylo nic vážnějšího.

„Z toho si nic nedělej. Alice s tím určitě počítala a něco ti tu nechala,“ snažil se mě uklidnit, ale mně tímto bylo ještě víc trapně, takže jsem pořád bez pohnutí stála jak zařezaná.

„Co se děje?“ ptal se znovu, „něco se ti nelíbí?“ ptal se mě, jak malého dítěte.

„Ne, jen mi to připadá trapný,“ přiznala jsem.

„A co?“

„No, že tvoje sestra a ještě k tomu bývalá snoubenka, mi připravila oblečení, protože věděla, že se spolu vyspíme.“ Byla jsem ráda, že už nejsem člověk, protože za tohle bych už byla červená až na zadku.

„Neblbni, Alice je nadšená, že někoho mám. Navíc, ono to nebylo v takovém časovém odstupu, jak jsem to vyprávěl. Bylo to mnohem dál, asi deset let. A ona si to pořád vyčítala, že mi zlomila srdce a ještě jsem je viděl na vlastní oči. Celých pět let se mě snažila s někým seznámit, ale já jsem její akce sabotoval, takže to pak naštěstí vzdala. A teď je nesmírně šťastná, že jsem si tě přivedl.“

„Stejně je mi trapně, když na to pomyslím,“ řekla jsem po chvilce, když ukončil svůj vzpomínkový monolog. Chvilku se zamyslel a pak to vzal z druhé strany.

„Hele, ber to tak, že mi to dluží. Já jsem svoji sestru a ex-snoubenku musel deset let poslouchat, jak slastně vzdychá v náručí mého nového bratra a nejen ji, ale i jeho a k tomu všemu všechny ty myšlenky, kterým se neubránili.“

„Dobře, vyhrál jsi,“ zasmála jsem se a dala ruce na znamení vzdávání. Usmál se taky.

„Radši se jdi obléct, abych po tobě tentokrát nevyjel já.“

„Dobře.“

Oba jsme se převlékli.

„Co teď?“ zeptala jsem se, když jsem si přetahovala přes hlavu tričko.

„Ještě musím něco udělat,“ řekl a přešel ke mně.

„Co?“

„Tohle.“ Políbil mě. Když jsme se pak od sebe odtáhli, řekl jen: „Dobře, teď už můžeme jít.“

Zasmála jsem se a chytla ho za ruku, ale on mě vedl k otevřenému oknu. Zarazila jsem se na parapetu. Dolů to bylo minimálně sedm metrů.

„Skoč,“ zašeptal Edward vedle mě.

„Si děláš srandu, ne?“

„Ne, neboj se a skoč.“ Když jsem se na něj pořád podezíravě dívala, dodal: „Neboj, nic se ti nestane. Přísahám, že i kdybys nedopadla na nohy, tak se ti nic nestane.“

„Tak dobře, ale ty první,“ usmála jsem se na něj. Zasmál se na mě a jen zakroutil hlavou. Pak volně vkročil do prostoru a během vteřiny přistál na nohou pod oknem. Valila jsem na něj oči. On se znovu usmál a pobídl mě ke skoku.

Konečně jsem se odhodlala a udělala krok do neznáma. Padala jsem podle mě docela dlouhou dobu, tudíž jsem měla dostatek času dát nohy do správné pozice. Jakmile jsem dopadla, Edward vedle mě zadržel dech.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se hned s obavami.

„Ne, byla jsi dokonalá, něco tak úchvatného jsem ještě nikdy neviděl.“ Znovu jsem děkovala tomu, že už se nemůžu červenat.

„Děkuji,“ pouze jsem šeptla.

„Tak půjdeme, ne?“

„Jasně!“ vykřikla jsem a on se rozeběhl upíří rychlostí. Chvilku jsem zaváhala, ale pak se okamžitě vydala za ním.

Doběhla jsem ho, ale předběhnout se nenechal. Nejdříve jsme běželi v klidu, ale potom jsem do něj škodolibě strčila. Hraně na mě zavrčel a strčil mě nazpátek. Chytla jsem se za rameno a zastavila.

„Au,“ zakňučela jsem. Musím uznat, že to znělo opravdu věrohodně. Nevěděla jsem, jestli mě uslyší, ale slyšel.

Během vteřiny stál u mě a omlouval se mi, že nechtěl a jestli mě to moc bolí. Byl tak milý a starostlivý, až mi bylo do smíchu. Po půl minutě jeho omlouvání jsem to už nevydržela a dostala jsem neuvěřitelný záchvat smíchu. Edward se na mě nejprve nechápavě koukal, ale bylo poznat, kdy přesně mu všechno docvaklo.

„Ty potvoro!“ vykřikl a hodil si mě do náruče a držel nad zemí. Oba jsme se hlasitě smáli, než jsem zavětřila vůni, která by mě měla instinktivně zbavit těch plamenů v krku.

Vyskočila jsem Edwardovi z náručí. Chvíli na mě nechápavě koukal, ale pak nasál a ucítil, oč mám zájem.

Kývnul na mě.

„Směle do toho,“ ještě mě pobídl.

Nečekala jsem ani vteřinu a bleskově vyrazila za tou vábivou vůní.

Jakmile jsem dorazila na nějakou lesní mýtinu, ucítila jsem tu vůni znovu, mnohem intenzivněji. Pak jsem uslyšela víření tekutiny. Ten zvuk byl hned po Edwardově hlasu to nejpřitažlivější, co jsem kdy v životě slyšela. Okamžitě jsem začala hledat zdroj té symfonie a taky jsem ho našla. Nedaleko ode mě, v nějaké jeskyni, klidně oddechoval mohutný grizzly. Vůbec si mě nevšiml, až dokud mu vítr nezanesl moji vůni. S chutí jsem si ho prohlížela a on na mě hrůzostrašně vrčel. V jiných chvílích bych se ho asi bála, ale teď mi to spíše připadalo roztomilé. Medvěd na mě ještě jednou zavrčel, zničehonic mě ovládl instinkt a já na něj zaútočila. Během dvou vteřin už jsem mu sála tu blahodárnou tekutinu z jeho krční tepny.

Krev byla horká a lahodná. Moje rty vpouštěly do těla jed a odměnou jim za to byla ta nejlahodnější věc na světě. V lidském světě by se tomu žádná chuť nevyrovnala.

Tekutina se mi příjemně rozlévala po celém těle, pomalu mnou proudila, rozehřívala a uvolňovala moji osobu.

Vzdychla jsem slastí.

Zanedlouho už jsem ale neměla co pít, takže jsem odstrčila mršinu hlouběji do jeskyně, aby nebyla na první pohled viditelná.

Znovu jsem si povzdychla, tentokrát zklamaně. Pochybuji, že bych v nejbližším okolí našla dalšího grizzlyho, ale tu palčivou bolest jsem cítila pořád, zvlášť když jsem si vzpomněla na tu okouzlující chuť, kterou jsem si před chvílí užívala plnými doušky.

Zrovna jsem mrtvolu medvěda táhla hlouběji do jeskyně a přemýšlela nad hustotou medvědí populace na kilometr čtvereční v Americe, když jsem zaslechla obdivný vzdech. Automaticky jsem se nakrčila a podívala se za záda. Byl to Edward, ležérně seděl na větvi, asi dva metry nad zemí, a opíral se zády o kmen stromu. Spaloval mě toužebným pohledem, který vyzařovalo celé jeho tělo. Chvilku jsem mu jeho pohled oplácela mým mnohem nesmělejším, ale pak už jsem neunesla tíhu jeho očí a promluvila.

„Proč se na mě takhle díváš?“ Na tváři se mu blýskl nebezpečný úsměv.

„Jak se na tebe dívám?“ odpověděl a seskočil ze stromu.

„S takovou…“ přiblížil se na délku jedné paže a opět mě spaloval za živa. Když jsem se neměla k pokračování, roztáhl svůj úsměv a přikročil ještě blíže a pohladil mě po tváři, ale pořád si dával pozor, aby mezi námi byl nějaký ten nepotřebný prostor.

„S takovou -?“ vybídl mě k pokračování.

„S takovou…“ Opět jsem se odmlčela, ale pak jsem nabrala dost síly, abych to už řekla: „Touhou,“ zašeptala jsem do ticha lesa a podívala jsem se mu do očí, které v okamžení zčernaly.

„Protože pohled na tebe, když piješ čerstvou krev, je pro mě fascinující a strašně vzrušující,“ zašeptal mi nazpátek. „Mám chuť si tě vzít znovu, tady a teď.“ Nevím, co mě to popadlo, ale ta představa mě docela i lákala.

„A co ti v tom brání?“ Na sucho polkl a mě myšlenka toho, že ho zvládnu taky aspoň z poloviny ovládat tak, jak on ovládá mě, vykouzlila úsměv na rtech.

„Bylo by dobré, abys přišla domů v oblečení, a zrovna teď nevím, jestli by ti nějaké vydrželo.“ Zasmála jsem se a překonala tu poslední mezeru, kterou se mezi námi snažil udělat, a políbila ho.

„Ty mě chceš vidět trpět, viď?“ zašeptal mi, když jsem se od něho na pár milimetrů odtáhla, abych se mu mohla podívat do očí. Znovu jsme se zasmáli a pevněji se objali.

Já jsem ale v další chvíli ucítila něco mnohem lepšího, než byla medvědí krev. Byla to dokonalá vůně, která mě k sobě lákala a chtěla, abych ji poznala, abych ji alespoň jednou ochutnala.

Po vyprávění Edwarda jsem věděla, že bych měla odolat, že bych měla překonat tu bestii, co je uvnitř mě, ale nebylo by snadnější překonávat něco, co znám? Nebo aspoň vědět, čeho se „dietou“ vzdávám? Sice jsem ještě pořád přemýšlela jako člověk, ale už tak nejednala, protože se na svět vybojovala ta stvůra, která se ve mně usadila během proměny a která teď nekompromisně toužila po lidské krvi, která úplně zaplnila můj smysl bytí.

Běžela jsem lesem, možná to byl les, už nevím, všechno si pamatuji tak zamlženě, že se mi to ztrácí. Jedno vím ale jistě – to, k čemu se rozhodla ta příšera ve mně, bude strašné a člověk, který pod mojí upíří kůží přebývá, není schopen tu zrůdu porazit, ba ani zastavit. Po chvíli jsem už neběžela lesem, ale stála někde ve skalách. Byl tu ten nejkrásnější rozhled. Lysé hory občas obepínaly uzounké pásky lesů a vše bylo zahaleno do jemného, šedomodrého sametu, oznamujícího nám blížící se dešťové kapky.

A znovu se ke mně probojovala ta dokonalá vůně. Vůně krve. Zde byla mnohem intenzivnější než u Edwarda. To znamenalo jediné. Už jsem blízko potěšení.

Nasála jsem do plic nepotřebný vzduch, který byl ale prosáklý tou opojnou a trýznivou vůni. Už jsem přesně cítila i slyšela, kde najdu zdroj svého uspokojení. Pod skalou. V tu chvíli jako by mě někdo oslepil. Jednala jsem jen podle instinktů. Seskočila jsem ze skály k nebožákovi, který z ní spadl, když po ní lez nahoru, a tak si způsobil tržnou ránu na noze.

Tomu chlapci bylo asi tak osmnáct a proto, když jsem se na něj usmála, se mu prudce rozbušilo srdce a jenom se na mě díval. Tím ještě více popudil mého démona, který zdolal už skoro všechny bariéry, které jsem se mu snažila pomocí mého lidství stavět do cesty.

„Ahoj, jmenuji se Nicolas,“ řekl docela hrdě.

„Nádherné jméno,“ přiznala jsem a zadívala jsem se do rozšklebené rány na jeho noze.

„A jak zní to tvé?“ zeptal se a tím si získal mou pozornost.

„Nechci, abys nazýval ďábla mým jménem,“ zašeptala jsem omluvně.

„Proč bych to měl dělat?“ ptal se s podivem.

„Protože tě zřejmě teď zabiju,“ oznámila jsem mu s lítostí, ale on mě překvapil. Zničehonic se začal smát, až jsem se lekla a výhružně zavrčela.

„Tak to byl pěknej fór, proč bys mě, proboha, zabíjela? Jediný, čím mě můžeš zabít, je tvoje krása.“

„A moje zuby. Promiň, ale potřebuji tvou krev.“ Vyvalil oči a víc si z jeho pohledu nepamatuji, protože jsem na něj skočila a zakousla se mu do krku přesně tam, kde jsem slyšela nejvíce proudit krev.

Můj démon byl štěstím bez sebe a radoval se z čerstvé lidské krve, která ho posilňovala a zabíjela tak poslední zbytky člověka ve mně. Tím mě taky zbavoval možnosti se někdy odtrhnout od té životadárné tekutiny, která mi prýštila do úst. Po dalších pár lokách, jako by se slepota ztratila, vše se zaostřilo a mohla jsem plně vnímat. Ale to, co jsem vnímala, mi vyvrtalo do srdce díru. V rukách jsem držela tělo mladého muže. Tělo, kterému jsem vzala život a tím jsem si přidala ten svůj. Už nebylo cesty zpět, už zemřel. Zemřel mojí rukou, v mém náručí, a ani neznal jméno svého vraha. Vstala jsem a vykopala hrob. Tam jsem vložila bezvládné, chladné tělo mojí potravy. Ještě než jsem hrob ale zasypala, odpověděla jsem na jeho poslední otázku, kterou mi před svou snad rychlou a bezbolestnou smrtí položil.

„Isabella, jmenuji se Isabella,“ zašeptala jsem do ticha hrobu, hor, lesů a krajiny. S mým jménem se k zemi snesly první kapky deště, který svými slzami očišťoval krajinu od mého hrůzného činu, kterým jsem zmařila jeden mladý život.

Když už jsem po chvilce získala plné chápaní, konečně mi došlo, co jsem způsobila.

Poklekla jsem k hrobu a plakala, sice bez slz, ale o to srdceryvněji. Chvěla jsem se nevyřčenými steny bolesti.

Voda smáčela vše. Za chvíli jsem tu už byla jenom já, moje vzpomínka a hrob. Už tu nebylo ani známky po nějakém útoku, či krmení démona. Všechen pach smrti se smyl pláčem nebe.

Dlouhou chvíli jsem se dívala na čerstvě zkypřenou zem, pod kterou jsem uložila chlapcovo tělo. Nicolasovo. Snad věděl, že ho chci zabít, proto mi řekl své jméno, abych trpěla ještě víc, aby pro mě nebyl jen neznámý, kterého jsem nechtěně vypila, ale Nicolas, kterého jsem chladnokrevně zavraždila. Nicolas, Nicolas, Nicolas. To jméno mě strašilo a pořád se mi vtírala před oči vzpomínka na jeho hrdý úsměv, když se mi představil.

Kolem pasu se mi obmotala mužská paže a otočila mě ke svému majiteli, který na mě hleděl svými jantarovými duhovkami, které byly plné souznění a porozumění, ale hlavně soucitu a lásky.

Edward mě pevně objal a nepouštěl mě, ani když jsme odcházeli. Místo toho se snažil zabránit všem mým pohledům na hrob mojí oběti.

Edward mě stále vedl, sama jsem to totiž nedokázala. I přes moje upíří smysly bych asi do něčeho narazila.

Zprudka jsem zastavila, když jsem si uvědomila, že se mě snaží Edward pouze odvést od místa činu a od usvědčujících důkazů.

Viditelně byl mým zastavením vyděšený, protože stál ihned u mě a objímal mě a kontroloval.

„Belli, děje se něco? Co se děje? Stalo se ti něco?“ strachoval se a prolomil tu tichou barikádu, která do té doby mezi námi vládla.

„Ano,“ řekla jsem jednoduše, tím jsem ho ale ještě více rozrušila.

„Co se ti stalo?“ Chtěl pokračovat, ale já jsem se na něj nevěřícně a bolestivě podívala. Copak si neuvědomuje, že právě objímá vraha?

„Co se stalo? Edwarde, já zabila člověka, jen pro ukojení vlastní žízně!“ rozkřikla jsem se na něj, i když za to on nemohl. Ne, „on“ ne.

Ale vlastně díky komu se ze mě stala takováhle stvůra? Ano, díky Edwardovi Cullenovi, protože mě prý nechtěl ztratit. Kdybych ho neznala, nikdy by se ze mě nestalo takovéhle monstrum, sice bych zemřela kvůli těm dvěma chlapům, ale možná taky ne, protože bych šla později z práce, jelikož bych neměla kam spěchat a nikdo by mě nezmlátil. A kdybych neznala Edwarda Cullena, tak by mě ani nikdo neproměnil v chodící, krev sající, bestii. Za vše může on!

Když viděl, že nad něčím hluboce přemýšlím, bál se aby, to nebyla moje oběť, a tak mě silně objal, ale já ho překvapila tím, jak jsem hbitě uskočila.

„Bells?“ ptal se mně podezřívavě. Na oplátku jsem na něj zavrčela, ale spíše mi to připomínalo bolestný sten.

„Co se děje? Neboj se, vím, jak se cítíš. Je to hrozný, ale stalo se to skoro každému.“ Bolestně se na mě podíval. I jemu, ale to už nemusel říkat.

Zase mě zmohl vztek. On za vše může, za moji přeměnu, za zrůdu, kterou teď v sobě mám, a tudíž i za Nicolasovu smrt. Sice jsem ho neznala, ale i on musel mít nějaký život, ve kterém bude chybět, i on má rodinu, která ho bude oplakávat.

Nějaký vnitřní hlas mi našeptával, že za to nemůže on, ale já. Že se mě snažil zadržet, ale já se neudržela. Že chyba byla na mojí straně a on, když mě našel, tak už bylo pozdě. Oproti tomu byl ale mnohem hlasitější hlas, který přehlušil ten první, a ječel na mě, že to není pravda, že jediné, za co jsem mohla, že jsem tenkrát u toho baru Edwarda neposlala někam do nedohledna, ale jinak mi celý můj i Nicolasův život ukončil a zničil pouze on. On je ten, kdo by měl pykat. On by se teď měl utápět ve výčitkách nad zmařeným životem.

Opět ve mně bojovala dvě já. Jedno, které Edwarda obhajovalo a bránilo, ale bylo moc slabé, aby přeřvalo to druhé, které naproti tomu na Edwarda házelo všechnu špínu světa a dávalo mu za vinu vše špatné, co se v mém dosavadním životě nepovedlo. První já se ale nevzdávalo a vyprávělo, jak jsem při vraždě Nicolase taky uposlechla to hlasitější a jak to dopadlo. Už jsem si připadala jak blázen. Ale nakonec jsem zase nerozumně poslechla to hlučnější já.

Edward se na mě díval s pochopením a to mě rozpálilo ještě více doběla.

„Za všechno můžeš ty!“ vykřikla jsem po dlouhé chvíli, když už jsem nevydržela, jak se na mě koukal.

„Co prosím?“ ptal se Edward.

„Slyšíš správně! Za všechno můžeš ty! Ty můžeš za to, že zemřel Nicolas, protože ty můžeš za to, že jsem se proměnila v tuhle stvůru!“ křičela jsem na něj. „Kéž by můj život skončil v té ulici,“ zašeptala jsem ještě, když už utichl můj křik v tichosti lesa, který nás obklopoval. Otočila jsem se od smutného Edwarda. Vypadal, jako bych mu vrazila dýku do zad. Zprvu mi ho bylo líto a chtěla jsem ho obejmout a utěšit, ale pak jsem si uvědomila, že už nemám za svá slova ani právo setrvávat v jeho přítomnosti, a tak jsem se rozeběhla, nedbajíc na jeho slova, která jsem ještě hodnou chvíli slyšela.

 

Asi minutu jsem volně běžela a přemýšlela nad minulostí, přítomností i budoucností. Kam jen půjdu? Co budu dělat? Dokážu se ovládat? Kolik lidí ještě zabiji, než si sama sebou budu úplně jistá?

Řešila jsem svoje myšlenkové pochody, když do mě narazila obrovská mužská postava.

„Mám ji!“ zařval ten muž. Rozhodně to nebyl Edward, toho bych poznala už jako člověk jen po vůni, ale přesto mi byl ten hlas známý.

Mezitím mi dva páry rukou chytly ty moje a zkřížily mi je za zády. Nebránila jsem se, ani jsem nevěděla proč to dělat. Ať je to, kdo chce, nic horšího, než mě zabít, mi udělat nemůže.

„Jak to, že se nebrání?“ ptal se jeden z těch, co mi drželi ruce.

„Ne každej dodržuje tvoje vojenský postupy, to už by si mohl vědět, ne?“ odpověděl ten druhý.

„Spíš bych řekl, že nemá žádný pud sebezáchovy. Ještě ani jednou nezavrčela,“ poznamenal první.

Chvilku mě vedli v klidu lesem a někdo šel i za námi, to jsem cítila i slyšela, ale pak mě překvapila reakce jednoho hromotluka, když se začal hurónsky smát.

„Hele, víš, že je to vlastně i strašně vtipný?“

„Co je na tom tak vtipnýho?“ divil se druhý.

„No, my vlastně musíme chytat bráchovi ženskou, protože on někde zamrz,“ rozesmál se znovu ten větší a trochu povolil v mém držení.

„To máš vlastně pravdu,“ vykřikl ten druhý a začal se smát taky. Taky trochu povolil, ale mnohem méně.

„Máte kliku, že vás neslyší,“ zašeptal někdo vzadu. Tenhle hlas jsem už poznala a vzpomněla jsem si už i na jména i tváře.

„Můžete mě pustit, prosím?“ zeptala jsem se.

„Jo a ty nám zdrhneš,“ odpověděl mi asi Jasper. To byl totiž jediný, koho jsem neslyšela mluvit, teda ještě Rosalie, ale ta to určitě nebyla.

„Proč bych to dělala?“

„Protože se nechceš setkat s Edwardem?“ zeptal se prostě Emmett. Při vyslovení toho jména jsem si truchlivě povzdechla. Kolik bolesti jsem mu svým výstupem uštědřila? Proč jsem neposlouchala to tišší já?

Raději jsem mlčela. Uvěřili mi, ale stejně se Emmett s Jasperem u mě drželi co nejblíže.

Nechci se s Edwardem setkat, ale v domě, do kterého mě určitě vedou, bude.

Zastavila jsem se. Reakce Jaspera byla okamžitá, chytil mě za paže a podržel mi je za zády. Ale opět mu bylo divné, že se zase nebráním.

„Musíme do domu,“ spíše jsem zašeptala, než řekla, a otočila se na Alice. Ta se na mě shovívavě usmála.

„Neboj, až tam přijdeme, tak tam nebude a navíc, i kdyby tam byl, tak se na tebe nezlobí. Spíše si myslí, že máš pravdu.“

„No právě.“ Pak všichni už jen mlčeli, dokud jsme nedošli k domu.

Jakmile jsme se objevili ve dveřích, už u nás stála Edwardova matka s otcem. V obou tvářích se zračilo jak štěstí, tak smutek. Jediný hlavní pocit byl poznat na první pohled, a to oddych.

Carlisle se otočil na mě s trochu podmračeným obočím, ale v očích měl stále smutek, bolest a pochopení, což vlastně měli v očích všichni. Hlavně pochopení.

„Bello,“ začal Carlisle, „všichni chápeme, jak se cítíš. Často se stává, že se novorozený upír neovládne,“ utěšoval mě, ale pouze mi připomněl, proč tu teď jsem a jak jsem Edwardovi ublížila. Rozplakala jsem se tichými vzlyky a sesunula se k zemi. Všichni u mě okamžitě stáli.

„Bell, holčičko, co se děje?“ ptala se starostlivě Esmé.

„Připadá si vinna,“ zhodnotil Jasper moje pocity.

„Za toho chlapce nemůžeš. Ze začátku je to vždy těžké,“ utěšoval mě Carlisle.

„Obzvlášť, když jsi den stará a před tebou teče čerstvá krev. Tomu by asi neodolal ani Carlisle, kdyby byl ve stejné situaci,“ tentokrát promluvil Emmett.

„Jo, Emmett má pravdu, tomu by nikdo neodolal. Už tak bylo dost zvláštní, že jsi s ním zvládla ještě mluvit a rovnou jsi na něj neskočila,“ přitakávala Alice.

„Teď už nejde o Nicolase. Já jsem ublížila Edwardovi. Nevím, co mě to napadlo, ale prostě jsem mu chvilku dávala za vinu, že se ze mě stala zrůda, a i to, že jsem zabila Nicolase,“ řekla jsem zlomeným hlasem. Jakmile jsem skončila, Alice začala:

„Bell, já vím, já to viděla a věř mi, že Edward je sice zničený a opravdu si to dává za vinu, ale ty ta slova ještě můžeš odčinit. Stačí chtít.“

„Jak?“ zeptala jsem se mrzutě.

„Řekni mu, co k němu skutečně cítíš,“ odpověděl tentokrát Jasper.

„Ale já sama nevím, co k němu cítím,“ hysterčila jsem.

„Ale víš, jenom sis to zatím ještě nepřiznala,“ konejšil mě Jasper. Nevěděla jsem co říct, ani co cítím. Je pravda, co říká Jasper? Miluji Edwarda Cullena víc, než jsem schopná si přiznat? Skutečně to není jen nějaké poblouznění? Vzpomněla jsem si na moje ranní slova.

„Edwarde, v celém svém životě jsem nepocítila takovou touhu po někom, jakou teď cítím k tobě, ale není to pouze surová touha, je v tom i něco jiného, co nedokážu specifikovat, protože jsem ještě nikdy nic takového necítila.“

Ano, asi ho skutečně miluji. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, všichni se tvářili uvolněně. Každý dělal to svoje. Alice si prohlížela módní časopisy, Rose venku opravovala nějaké auto, Esmé si něco kreslila do notesu, Jasper a Emmett se dívali na baseball a Carlisle před chvílí odjel do nemocnice. Typická idylka. Vůbec na nich nebylo poznat, jakou mají starost o jednoho člena jejich rodiny. Chtěla jsem se otočit a jít hledat Edwarda, omluvit se mu a odprosit se. A taky mu říct, co k němu cítím, ale než jsem se nadála, držela mě Alice a nekompromisně se na mě dívala. Já na ni zas nechápavě. Kluci taky ohromeně zírali, ale připraveni kdykoliv zasáhnout, kdyby se něco zvrtlo.

„Alice, pusť mě,“ zavrčela jsem na ni.

„Ségra, nevrč, takhle za ním nemůžeš. Ještě by se tě lekl. Asi jsi zapomněla, že ses od rána nepřevlékla a ani neosprchovala. Jo a neuraž se, ale ta sprcha by ti fakt bodla. Navíc, nemáš kam spěchat. Edward stejně neví, že jsi doma, takže ho aspoň, až se vrátí, můžeš překvapit. A víc než jen mile,“ zašeptala Alice. Tak tohle bylo moc. Bála jsem se, že i jako upír po tomhle zčervenám.

„Alice!“ okřikla jsem ji stydlivě.

„No co? Náhodou, udobřovací je ze všech nejlepší, že, miláčku?“ zatrylkovala zvesela. Jasper se na ni otočil s černýma očima a úsměvem na rtech.

„Nechte toho!“ zaúpěl Emmett. Alice se hlasitě zasmála a už mě táhla po schodech k sobě do pokoje.

„Alice, myslím si, že to není nutné,“ snažila jsem se ji přesvědčit.

„Cože? Ty chceš přijít před mýho bráchu takhle?“ vykřikla a ukazovala na mě. Podívala jsem se na svoje roztrhané oblečení. Ani jsem si neuvědomila, že mě ten medvěd tak zřídil. Alice si mého pohledu všimla a dotáhla mě před zrcadlo.

Nemohla jsem se poznat. Vypadala jsem jak bezdomovec. Všude samá větvička, někde trochu zaschlé krve, vlasy do všech směrů a oblečení na kusy. Aha, tak to ať si se mnou dělá Alice, co chce. Jakmile jsem si to pomyslela, Alice vypískla štěstím.

„Tak pojď, ať můžem začít.“ Skákala a pleskala ručičkama jako malé dítě, když poprvé vidí vánoční stromeček.

Pozdě jsem si uvědomila, že jsem si nic takového neměla ani myslet. Alice je snad schopná uštvat i upíra. Po několika únavných hodinách koupání, malování, česání a oblékání mi dovolila podívat se do zrcadla. Musela jsem uznat, že za to utrpení to stálo. I Rose, která se přidala k mému zkrášlování někdy mezi lakováním nehtů a make-upem, mě chválila, že jsem prý překrásná. Zprvu jsem jí nechtěla věřit, ale pak jsem musela uznat, že mi to slušelo. Alice je skutečně umělkyně.

„I kdyby byl Edward z kamene, tak tě musí vyslechnout,“ řekla Alice.

„Nebo se na tebe aspoň dívat,“ doplnila ji Rosalie a všechny jsme se rozesmály.

„Snad máte pravdu, holky,“ povzdechla jsem si. Alice ke mně bravurně přiskočila.

„Nemusíš se bát. Za prvé, Edwarda známe už… no, zkrátka dlouho, a za druhé s mým darem je skoro nemožné, abych se mýlila.“ Zasmála jsem se nad jejím optimismem.

„Tak se nevytahuj!“ zašeptala Rosalie a opět jsme se všechny smály. Najednou Alice zpozorněla. Podle jejích skelných očí asi měla vizi.

„Alice, co se děje?“ ptala jsem se jí. Za chviličku byla znovu v pohodě a zářivě se usmívala.

„Asi bychom si měly pospíšit. Edward je za půl hodiny doma. Bellu už máme hotovou, takže ještě připravit dům a vyhnat zbytek rodiny,“ mumlala si Alice.

„Vyrážíme na lov!“ zakřičela do domu Rosalie.

„My máme zápas!“ zavolal Emmett.

„To je mi celkem jedno!“ odpověděla Rose.

„Ale, miláčku, hraje New York Bears!“

„To je mi taky jedno, prostě odjíždíme!“

„Tři čtvrtě hodinky,“ prosil Emmett.

„Ne, ani minutu!“ zakřičela rozčílená Alice.

„Hele, Emme, radši pojď,“ ujal se přesvědčování dole Jasper, když slyšel rozzuřenou Alice. „Pohrajem si se skutečnými medvědy.“ Už jsem neslyšela odezvu od Emmetta, ale holky byly očividně uvolněnější, takže byla asi kladná.

Najednou jsem byla úplně vylekaná z toho, že znovu potkám Edwarda. Co když mi nic neodpustí, co když to bylo z jeho jenom pobláznění? A co když si moje slova vůbec nevzal k srdci?

Začala mě postupně opouštět veškerá naděje, čehož si opět jako první všimla Alice.

„Jazzi!“ zakřičela do útrob domu, když poletovala po Edwardově pokoji a všude rozestavovala svíčky. Jasper stál v okamžiku vedle ní. Sice jsem už taky upír, ale na tohle si asi budu stejně muset ještě zvykat.

„Děje se něco?“ zeptal se Jasper Alice. Ta kývla hlavou směrem ke mně. Jasper se na mě jenom podíval a okamžitě jsem pocítila pocit uvolnění a jistoty. Děkovně jsem se na něj podívala.

„Díky.“

„Nemáš zač,“ usmál se Jasper. „Udělám všechno pro to, abychom nemuseli poslouchat Edwarda dalších sto let.“

„A já jsem snad vosk?“ pobouřila se Alice, která teď už stála u Jaspera, a v rukou nic neměla. Rozhlédla jsem se po pokoji a nemohla uvěřit svým očím. Kdybych mohla, už bych plakala úžasem.

„Alice, ty jsi…  anděl,“ zašeptala jsem a dál si prohlížela pokoj.

„Já to říkám pořád,“ řekl Jasper a políbil Alice. Ta se jen zasmála.

„Dobře, už máme jen nějakých třináct minut, takže šup, šup,“ opět zařvala do domu.

Během pěti minut byli skoro všichni Cullenovi pryč z domu. Alice ještě chvilku dolaďovala poslední nesrovnalosti ve výzdobě, ale pak taky s tichým „už musím jít“ a „hodně štěstí“ odešla. Teď jsem tu byla sama a čekala na něj. Podle Alice mám ještě pět minut.

Sešla jsem dolů do přízemí a sedla si na pohovku. Přemýšlela jsem, co asi Edwardovi řeknu, až se tu objeví. Bude mít radost, že mě tu vidí, nebo bude naopak naštvaný, že mu ještě lezu na oči? Jak to myslel Jasper, abych mu řekla, co k němu skutečně cítím? Co když k němu cítím víc, než on ke mně? Bude mi i po tom city opětovat? Nedopadne to jako s Berrym? Ne, nemůžu srovnávat Edwarda s Berrym, to jsou úplně odlišné osoby. Edward je milý a něžný, zatímco Berry…  Ne, nebudu o něm ani přemýšlet. Jsou úplné protiklady. Berry mi život zničil, ale Edward mi ho zachránil. Neměla jsem mu říkat ta slova v tom lese. On nemohl za moje nízké sebeovládání. Sama jsem podlehla. Naopak on mě přece ještě upozorňoval, že si mám dávat pozor. Na tu něhu v jeho očích nikdy nezapomenu.

Ano, už vím, co mu mám a musím říct. Promiň – to je to nejdůležitější, co mu musím říct, a pak ať se rozhodne, jak chce, jen ať se na mě nikdy nezlobí a ať se netrápí.

Najednou mi na mysli vyvstala vzpomínka, jak jsme se poznali. Snad Edward nebyl v tom samém baru, jako jsme byli spolu, a neseznámil se tam s někým jiným. Byla jsem příšerně naštvaná a chtělo se mi řvát a ječet, ale na koho? Co když mě Edward nepodvádí, jenom někde sám pro sebe truchlí, že jsem na něj byla taková… bezcitná? Ano, je to moje chyba, že na něj tady čekám, zatímco on se někde užírá ve skrytu duše. Nemůžu mu nic dávat za vinu. Dokonce, ani kdyby si někde s někým užíval. Není povinen se mi zodpovídat, i když ho miluji a puklo by mi srdce. Cože? Ale vlastně mám pravdu, já ho miluji. Nikdy jsem nic tak intenzivního a stálého k nikomu necítila, ale vím, že je to láska. Láska, která mě poutá k Edwardovi na život a na smrt, ale sdílí se mnou on taky takové pouto?

Ještě chvíli jsem přemýšlela, jestli je to vše pravda, ale ano. Je. Miluji Edwarda Cullena.

Z mého rozjímání mě probralo otevření vchodových dveří a Edwardovo povzdechnutí. Bezmyšlenkovitě jsem vyrazila ze sedačky. Jakmile jsem Edwarda uviděla, objala jsem ho. On mě automaticky taky objal, ale byl značně překvapený.

„B-Bello?“ zakoktal. Až teď mi došlo, že můj nástup na scénu nebyl takový, jak jsem si ho přestavovala. Podívala jsem se mu do očí a okamžitě jsem se ztratila v jeho zlatavém pohledu.

„Co tady děláš?“ ptal se dál, ale já jsem se k němu naklonila a políbila ho. Byla jsem až moc dlouho bez jeho rtů, ale uvědomila jsem si to až teď. Polibek mi něžně opětoval. Chtěl skončit, ale já se nenechala odtáhnout od jeho rtů. Polibek začal nabývat na intenzitě. Uvědomila jsem si, že jsem se chtěla Edwardovi omluvit, a tak jsem se, sice nechtěně, odtáhla. To se teď ale nelíbilo Edwardovi, takže mě moc daleko couvat nenechal, ba naopak si mě přitáhl do náruče.

Nadechla jsem se Edwardovi vůně a začala:

„Edwarde, chtěla bych se ti omluvit za to, co jsem řekla v lese. Je mi to strašně líto. Nevím, co jsem to zase vypustila z pusy, ale rozhodně to nebyla pravda. Ty jsi mi život dal. Jsi úplný protiklad Berryho. To on mi život vzal a ne ty, takže se ti chci omluvit…“ Chtěla jsem pokračovat a říct mu, že ho miluji, ale na to už jsem neměla odvahu a ani sílu, protože mě jeho rty doslova vábily. Tentokrát, ale neodolal Edward a jako první se ke mně sehnul on.

Líbali jsme se něžně, ale když jsem se k němu přitiskla blíže, nevydržel to a přehodil si mě do náruče. Ve vteřině jsem ležela na pohovce a na mně Edward.

Díky mojí síle jsem se vyšvihla nad něj a tím musel být dole on a já tak měla volné pole působnosti. Jemu to ovšem ani moc nevadilo. Pohladil mě, ale v očích měl kromě něhy taky plamínky, které se rozhořely, když sjel rukama níže na moje ramena, a během další vteřiny jsem na něm seděla bez šatů, které mi Alice oblékala asi čtvrt hodiny. No, teď z nich už byly jenom cáry.

Zdálo se mi trochu nespravedlivé, že mám už jenom titěrné kalhotky a ještě méně zakrývající podprsenku a on je stále ještě pořád oblečený, takže jsem se ani nezabývala rozepínáním a jedním trhnutím ho zbavila košile. Chvilku jsem se kochala pohledem na jeho hruď, ale opravdu jen chvilku, jelikož jsem přišla o podprsenku a Edward se odhalenému místu ochotně věnoval. Zavzdychala jsem a utvrdila ho tak v jeho činnosti. Už jsem byla bez novorozeneckých sil a Edward si toho hned všiml a protočil nás, abych byla pod ním opět já. Neodporovala jsem, nemohla jsem. Všude mě líbal, začal na čele a propracoval se až na bříško, když jsem vzdychla.

„Edwarde?“

„Ano?“ Prudce oddychoval.

„Ještě jsi mi neodpověděl,“ oznámila jsem mu taky udýchaně.

„Pak. Ano?“ Odstrčila jsem ho od sebe.

„Ne, já to potřebuji slyšet teď. Odpouštíš mi?“

„Cože?“

„Jestli mi odpustíš to, co jsem ti řekla.“

„Bells, já tě nikdy z ničeho nevinil, takže ti ani nemám co odpouštět. Naopak si myslím, že jsi měla pravdu v tom, co jsi řekla,“ zašeptal bolestně.

„Právě že neměla. Nechci, aby ses z toho vinil, protože za nic z toho nemůžeš,“ bránila jsem ho.

„Můžu za tvou přeměnu,“ oznámil.

„Ale tím jsi mi zachránil život! Copak ty toho lituješ?“ zeptala jsem se bolestně. Tak už vím, na čem s Edwardem jsem. Jsem pro něj pouhopouhé povyražení. Nic jiného pro něj neznamenám.

„Ne!“ vykřikl Edward.

„Nikdy bych ničeho nelitoval tak jako zániku tvojí existence. Jen mě mrzí, že jsi na mě nezapomněla, že ses musela stát tím, čím jsem já, že jsi taky neměla na výběr. Ale nikdy bych nelitoval toho, že jsem tě zachránil.“ Jeho slova mě zahřála u srdce. Asi půl minuty jsme se jen navzájem s láskou pozorovali. Teda minimálně na mé straně byla láska. Už mu to musím říct, ať oba víme, na čem jsme. Navzájem jsme si podívali hlouběji do očí.

„Miluji Tě,“ řekli jsme unisono. Když jsem si uvědomila, že to Edward cítí stejně, chtělo se mi brečet. Rychle jsem ho objala a nechtěla pustit. Vůbec jsem si neuvědomovala stav našeho oblečení, teprve až se naše kůže setkaly. Proběhla v nás vlna vzrušení.

Edward vášnivě zavrčel a políbil mě, zároveň mě i přenesl do svého pokoje. Na chvíli se zarazil, když jsem ležela na posteli pod ním a rozhlédl se po místnosti.

„Alice,“ řekla jsem se smíchem, když dokončil obhlídku svého pokoje, kde byly všude rozmístěny svíčky a slunečnice. Alice se asi dozvěděla, jakou květinu mám nejraději.

Edward po vyřčení toho jména jako vysvětlení jen zavrtěl hlavou a zasmál se.

„To je jí podobné.“ Pak jsme se už ale Alice nezabývali, protože jsme se věnovali úplně jiným činnostem.

 

„Už jsem ti řekl, jak moc tě miluju?“ zeptal se mě následující ráno asi popadesáté Edward.

„Mám dojem, že ne.“ Moje odpověď byla taky pořád stejná. Ráda jsem totiž poslouchala jeho vyznání.

„Jsi ta nejdokonalejší bytost pod sluncem a já bych si ji chtěl vzít za ženu,“ řekl. Tak tohle se už normálu vymykalo.

„Cože?“ Nevěřila jsem vlastním uším a otočila jsem se ve sprchovém koutu, abych na něj viděla. On vypnul tekoucí vodu, otevřel dveře, vyšel ze sprchy, vyndal něco z kalhot, které mě přehozené přes kliku dveří od koupelny, a poklekl. Vůbec jsem nechápala, co to dělá. Ke všemu jsme byli stále nazí.

„Isabello Marie Swan, prokážeš mi tu neobyčejnou čest a vezmeš si mě?“ Otevřel krabičku, ve které byl starobylý třpytivý prsten. Nevěděla jsem co říct, chtělo se mi křičet, plakat, skákat a všemožně se teď ztrapňovat, ale při tom jsem nevěděla co říct. Jedno slovo jsem ale věděla okamžitě.

„Ano.“

 

 


 

 

Ahoj, jako první bych chtěla oslavit, že jste si přečetli moji druhou jednorázovku v životě a zároveň můj první povídkový soubor, abych řekla pravdu, když jsem si četla vaše komentáře skoro jsem brečela. No, ač mám ráda proslovy nerada si je čtu, takže třeba toto někdo čte, a tak mu chci zkrátit čtění nezáživného tlachání hloupé puberťačky, tudíž teď nadejde to hlavní kvůli čemu toto píši. Věty života jste si mohli přečíst hlavně díky Myfate a adminkám, tudíž až mi budete děkovat pod tímto textem (nevím jestli už to mohu nazívat povídkou), jak se vám to líbí neděkujte mně, protože moje je jen pramalá zásluha na tom všem, ale jak jsem už řekla děkujte adminkám a Myfate. Teda hlavně Myfate, protože to je ten anděl, který všechny moje dosavadní povídky opravuje a já jsem jí za to neskonale vděčná.

 

Ale kdybyste mi přeci jenom měli chuť alespoň poblahobřát, tak samozřejmě neodmítnu.=oD

 

Řekla bych, že už toho bylo tak akorát a už bych měla končit, a protože se má v nejlepším přestat, tak tímto i končím v psaní mého děkovného dopisu. Možná se s Větami loučím, ale možná taky ne...

 

To be continued... Maybe


Změnila mi celou věčnost - 3. díl


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jedna věta nám změnila celou věčnost:

 1
21. leluš
11.03.2012 [20:02]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

05.01.2012 [23:38]

teresaterka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21.12.2011 [22:24]

bezvadnééééé Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon kdy bude pokračování Emoticon Emoticon Emoticon a hlavně neřikej že nebude Emoticon Emoticon Emoticon

18. viktoria
02.11.2011 [16:58]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17. miša
28.10.2011 [9:34]

super rychle další Emoticon

20.10.2011 [20:48]

kollart Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15. annebaby
20.10.2011 [16:51]

Super povídka chtělo by to pokračování :-) Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14. sunny
17.10.2011 [19:51]

to chce rozhodne pokračko :P ...moc hezky Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13. Wera
17.10.2011 [18:00]

Wera Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12. DAlice
17.10.2011 [16:54]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. wow
17.10.2011 [15:43]

uzasne Emoticon pokracovani prosim prosim Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17.10.2011 [1:46]

lelientunka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16.10.2011 [20:26]

selena257jééééžiši to krááásne Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon napísala by si prosííííííííííííím pokračovanie? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16.10.2011 [20:15]

BellaSwanCullen8dokonalosť Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon úžasne napísané Emoticon Emoticon Emoticon
ja by som bola aj za pokračovanie Emoticon ale to vieš iba ty či napíšeš Emoticon Emoticon

7. AnysP
16.10.2011 [19:17]

pani to bylo opravdu naprosto uzasne vazne skvele. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. samantha
16.10.2011 [18:34]

WAW to bolo perfektne ...čo viac dodať Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. agathka
16.10.2011 [16:24]

takže...nádherné stejně jako minule Emoticon děkuju ti za tak dlouhou povídku, protože ta délka byla opravdu famozní..jsem ráda, že se to nesnažíš nějak osekat a naopak nám to pěkně popíšeš Emoticon jsem moc ráda, že se vemou Emoticon jen lituju Bells, že zabila toho nevinného človíčka Emoticon Alice byla opravdu skvělá, jsem štastná, že se to všechno tak urovnalo Emoticon ještě jednou...fakt skvělá práce Emoticon

4. Alem
16.10.2011 [16:12]

To bylo nádherné,opravdu se ti to povedlo! Emoticon Emoticon Emoticon

3. lelus
16.10.2011 [15:53]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15.10.2011 [20:32]

AfroditaAliceCullenNe, tohle by měl být poslední díl, i když možná jsem přemýšlela ještě nad jedním, ale to nevím jistě. Emoticon

1. 4dd4
15.10.2011 [16:34]

4dd4Ahoj, než článek vydáme, chci se zeptat, jestli plánuješ ještě nějaké pokračování, pokud ano, jednorázovka může mít maximálně 3 díly, i když se každý jmenuje jinak. Pokud jich budeš mít víc, tak by povídka patřila do kapitolovek.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!