Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Dark african soul - 1. část

fah


Dark african soul - 1. částDívka, která porušuje upíří pravidla - Victoria. Co se přihodí tentokrát mladé ženě, když ji zatknou? Jaký nejvyšší zákon bude ochotna porušit? Kolik bytostí bude trpět? Jak to ovlivní zakázaná láska?

Soutěžní povídka v soutěži Zamilovaný červen.

Dark african soul

Slizké, upocené pracky mě vlekly do temné kobky. Už to tu dobře znám. Oblouková klenba, zdi ukované z nemilosrdně šedých cihel, které vypadají zlatě díky pochodním, které se nad nimi sklání. Ošklivé kameny, na kterých jsou šedivé šmouhy… Vždy na mě působily jako pasti, jako bych v nich viděla ty uvězněné duše, jež tudy již tolikrát procházely vstříc usmolené, pomalé smrti.

Žalářník jde pomalým krokem, nikam se nežene. Tohohle ještě neznám. No, že bych se důvěrně znala s každým, to ne, ale tohle plešaté poleno mi není známé ani od vidění. A přece jen má sílu, takže útěk je prozatím vyloučený, ale uzříme, co z toho pašíka nakonec vyleze. Zezadu jsem viděla jen vrchol jeho holé hlavy, krk nebyl skoro k nalezení, poněvadž má místo něj jen vrásy z tuku. Tělo je rovněž sádelnaté. Z toho by bylo škvarků… prolétlo mi jen tak mimoděk hlavou. Těžké kroky a kožená vesta mu brání v rychlejším pohybu. Je to sice upír, ale tyhle typy jsou poněkud… pomalejší. Vynikají naopak excelentně v silných pažích. Proto je Aro nechává pracovat ve vězení, jestliže nejste opravdu silný upír, je vám vaše rychlost k ničemu, pokud vás drží. Vlastně nejsou zpocené, to ani nemohou, jsou jen mokré od vysoké vlhkosti ve sklepeních. A ten zápach plísně… pastva pro dutiny. Tu chuť budu mít v krku ještě několik dní. A teď už cítím (snad pomočené) seno, na kterém si máme v naší útulné cele ustlat. Krysí kožíšky jsou cítit jako stoka, občas i nějaká ta jejich krev, ale té bych se nedotkla ani zubem! Pak je tu ještě jiná červená, a to od lidí, které zde mučí, bičují až do masa. Zůstaneme tak draví a pohlcení do toho náramného rudého moře vůní, ba i hnijících pachů.

Konečně jsme došli na konec chodby, kde jsou kovové dveře. Jsou od nich jen dva klíče. Jeden má právě tady Budulínek a druhý Aro – nejvyšší. Hrábnul macatými párečky někam do šatů a nahmatal svazek chrastících klíčů. Pozorně hledal správný odlesk světla, aby našel specifické rytiny na klíči, a pak dveře oním klíčkem odemknul. Uslyšela jsem hlasité cvaknutí, když padl do zámku, pak už jen vzdychající dveře, jež kvílely jako oběti, co tu byly mučeny.

Vstoupili jsme dovnitř. Od mé poslední návštěvy se toho tady moc nezměnilo, byl to krátký týden. Jakmile jsme přešli práh dveří, nemotorně se otočil a mě točil také, nesnáším tyhle hromotluky, kteří nevědí, jak se chovat k dámě. Mohutné dveře práskly a on udělal další krutou otočku, ale tentokrát už mě nepřekvapil. Došli jsme ke zdi, kde je plno řemenů, želízek, provazů a pout. Bez čekání mi přikoval na zápěstí vysoká železná pouta spojená k sobě pevným řemenem, který vedl do strany i jako „vodítko“.

„Jméno,“ zachumlal. Hlas měl stejně nudný jako chůzi. Neodpovídala jsem, jen jsem opovrženě hleděla do zdi. „Neslyšíš snad?“ vyprskl a chtěl mě uhodil do hlavy, určitě by to byla pěkná rána, kdybych neuhnula. Jsem rychlá a dokážu vycítit nebezpečí, ale až moc často riskuju. Ale pokud mi tu hlavu nepřidrží svými opičími tlapami, budu rychlá jako padající hvězda. „Nemáš jazyk nebo jen jméno?!“ prskal. Zatáhl za delší řemen a já se prohnula ostře v zádech, hned jsem se narovnala a protáhla si lehce lopatky.

„Victorie,“ odpověděla jsem rázně a jasně.

„Celé jméno, milostpaní!“ zahřměl jakoby sarkasticky a odplivl si nechutně na mou botu.

„Nic víc, nic míň,“ šeptla jsem, ale upíří sluch mu to jistě donesl až do ouška. Oko za oko, zub za zub! A otřela jsem si svou potřísněnou špičku vysokých bot do jeho kalhot. „Jen Victorie!“ zavrčela jsem naštvaně.

Znova mě chtěl přitáhnout, to jsem vycítila, ale proti jeho síle stejně nic nezmůžu, jen se mohu pokusit rychle narovnat. Zatáhl a já rychle ucukla nohou, protože jsem ucítila, co chce udělat – chtěl mi podrazit nohy, ale na mě si jen tak nepřijde. Tahle schopnost je velice užitečná!

„Nemám čas si s tebou hrát!“ vyprskl a rychlým krokem mě dovedl k cele, do které mě silně hodil. Tak tak jsem dopadla na jednu nohu, kolenem druhé jsem se skoro dotýkala slámy na podlaze. „Neměl bys šanci,“ prohodila jsem jen tak potichoučku a už jsem si automaticky sedala ke zdi.

To už asi neslyšel. Možná to jen neřešil, ale už je to jedno. Snažila jsem se usadit v nepříjemné slámě, ale pohodlí jsem nedošla. Alespoň si opřela hlavu o kameny za mnou a prohlédla jsem si můj dnešní pokoj. Vypadá to na dvouhvězdičkovou celu. Celkem čerstvá sláma. Tak tři týdny. Okno s výhledem na Itálii nebo spíše někam do kanálu. Nikdy jsem se o to nezajímala. Krysy tu běhaly jen každou druhou sekundu… Mohlo to být daleko horší. Teď už jen čekat a něco mi říká, že tu moc času nestrávím, i když dnes je tu nový žalářník.

Až teď jsem si všimla, že tu nejsem sama. Skoro naproti mně sedí v tureckém sedu nějaký jiný upír. Natáhla jsem si své bujné, kudrnaté vlasy za ucho a zkoumavě jsem si ho prohlížela. Byl v šeru, takže jsem toho moc neviděla, i přes dokonalost upířích smyslů. Má delší kalhoty a dost roztrhaný hadr jako košili, ale vypadá to spíše jako nějaký dvoudílný hábit, nejspíše je to cizinec nebo nadšenec do Džina. Ještě jsem spatřila odlesk jeho pout, vypadá to, že má podobně jako já, ale vypadá to spíše na mosaz nebo olovo, bude to nejspíš horší zločinec než já. Tuhle praxi mám z častých návštěv vězení, vždy si zkoumavě prohlížím spoluvězně. Není tu nic jiného, nic zajímavějšího na pozorování.

„Žiješ?“ optala jsem se. Vypadal nějak zdrchaně. Pro upíra je to trochu hloupá otázka, ale to bylo první, co ze mě vypadlo. Ale ani po delší odmlce se mi nedostalo odpovědi. „Co jsi provedl, že tu sedíš tak… klidně, vyrovnaně? Vypadáš nezaujatě, ale zároveň jako největší zvíře, co se jim podařilo za poslední měsíce chytit.“ Ráda poznávám jejich příběhy, můj je oproti nim prostý – já jen porušuju zákony, které vytvořili nejvyšší, to je moje hobby. „Dobře, asi si nechceš povídat,“ plácla jsem jen tak. „Mluvíš vůbec stejným jazykem?“ dodala jsem vzápětí, ale nic. Je to možné, vypadá jako cizinec. Rozhodě není z Volterry.
„Ticho tam!“ zasyčel ten tlustý podivín.

Stejně nic neříká, takže budu muset protrpět svůj trest v klidu. Ale co jiného dělat? Sedět a zírat do zdi nebo na mříže, které lemují naši zahradu volnosti? Sedíme tu dvě vlaštovky na televizních drátech. Nic neříkáme, jen čekáme, až se něco stane. Aspoň jsem si svázala své divoké vlasy do nedokonalého drdolu a přebývající si ukryla za uši. Na moc dlouho mě to nezabavilo, ale co… Ještě jsem si upravila svůj korzet, na kterém se mi rozvázala mašle, takže mě sice tak moc nestahoval, ale zato odhaloval až moc, i když to taky není na škodu. Slámou jsem si ještě pořádně očistila boty a oprášila jsem si kalhoty, které byly celé černé, jen místy se ozývaly nášivky z dračí kůže.

Když jsem si všechno spravila, pohlédla jsem na toho muže. Viděla jsem jeho oči. I přes tmu a černo, které pod víčky urývá, jsem je spatřila. Díval se na mě a já na něj, ale jaksi už jsem neměla chuť na další pokusy a konverzaci, přece jen mi nejspíš nerozumí. Zmateně jsem zamrkala a pohlédla si na chodidla, byl to divný pohled. Rychlý a znervózňující. Bála jsem se podívat znovu, avšak nakonec jsem neměla jinou možnost, musela jsem se ponořit do jeho černých, ba i rudých očí. Cítila jsem bezmoc. Nevyměníme si ani slovo, ale zároveň si čteme navzájem pocity z očí. Cítím něco neznámého, že by ten strach? Strach právě z toho, co jsem ještě nezažila? Lehce mě zalechtalo v podbřišku a já ucukla očima. Nechci se na něj dívat, vypadávám z duševní rovnováhy. Vypadá tak tajemně, záhadně. Jako kniha, která má překrásně děsivý obal, ale na jejím rubu je zámek na milimetrový klíč. Své oči jsme ještě naposled posadila na ty jeho, vůbec neuhnul, ani jednou. Cítím se tak divně, jako bych byla pod mikroskopem, jak kdyby do mě viděl, všechno ve mně čte a ví o mně vše, protože můj otrok zrak mě zradil. Nesnesl povinnost sloužit mi a všechno, co chtěl, mu prozradil. Mé tělo – štíhlé, ale svalnaté, mu šeptalo rovněž vše, co si ráčil přát. Snad mě celou ovládá… Nebo je to jen v mé mysli? Jsem z něho tak nevyrovnaná, že ztrácím opratě nad smysly? Nepohnul se ani o centimetr, já taktéž. Rty jsem stiskla do přísné čáry a sklopila jsem oči. Proč mě vyvádí z míry? Já musím být silná. Vždycky jsem byla a budu. Ať do mě klidně vyzírá studnu…

Chvilku se musím odpoutat od jeho pohledu. Naštvaně jsem těkala mezi čtyřmi stěnami a snažila se očima zaměřit na nějaký pevný bod, nad kterým bych se mohla alespoň na moment zamyslet. Nakonec jsem ulpěla na tom „okně“. Až teď jsem si všimla, že to vlastně není okno, je to jen nějaký poklop, který něco skrývá.

Vytáhla jsem kapesní hodinky, které mám připnuté na kalhotách. Bylo dvanáct hodin, ale zvony z města sem nedoléhají, i když je sídlo Volturiových na náměstí s hodinovou věží. Jiné vězení pro upíry tu holt není, avšak co se týče velikosti, dalo by se zde utábořit hodně mrtvých, ale pochodujících těl.

Znovu jsem na něj pohlédla, jen v mžiku, abych zjistila, jestli mě pořád sleduje. Viděla jsem jeho tmavé oči, jež vzápětí prudce zavřel. Jeho pohled přes víčka mě rovněž trochu rozhodil. Vsadila bych se, kdybych byla člověk, husí kůže by mě už štípala. Ale má drsná slupka zůstala stále mramorová a neoblomná.

Prsty jsem přejela po náramku na ruce. Je to vlastně jen kus provázku, na kterém je starý přívěšek z orientu. Uprostřed je neobroušený smaragd, aby znázorňoval mě, mou matku – ženy, protože každá dívka se musí napřed vybrousit v překrásný diamant; nikdy se nerodíme už dokonalé. Kolem něj je šest podlouhlých rubínů ve tvaru elipsy. Ty znázorňují rychlost, sílu, bytostnou krásu, schopnost chránit sebe i ostatní, silnou vůli a lásku. Tohle všechno mi řekl otec. Matka mi nemohla ani předat. Zemřela totiž hned po mém porodu. Otec ji miloval a kdyby to šlo, proměnil by ji, ale tou dobou byl ještě rovněž člověk. A svou současnou podobu získal až od svého strýce, poté proměnil i mě a předal mi ten přívěšek. Je to to jediné, co mi zbylo na uctění její památky. Nikdy jsem ji nepoznala, ale kdykoliv se podívám na můj náramek, jako bych ji aspoň trošku znala.

Vzpomínky… Na to jediné se mohu teď zaměřit. Nic jiného než přehrabování se v minulosti se tu nedá dělat, zvlášť pokud je váš spoluvězeň zamlklý cizinec, který se na vás dívá buď jako na maso, nebo takovým způsobem, že nevíte, co si myslet. Ta druhá možnost je o mnoho horší! Ani se nechci podívat, jestli mě pořád pozoruje, ale opět neodolám. Dívá se tak napůl, ale vytrvává. Na chvíli jsem se zase utopila v těch dvou světlech, co vyčnívaly ze tmy, avšak jen na pár sekund.

Raději jsem se opřela zátylkem na slizkou zeď a v hlavě jsem si broukala melodii, která mi tam často zní, přestože je mi neskutečně povědomá, nedokážu ji ale nikam zařadit.

Náš tučný hlídač vyšel zrovna na obchůzku. Samolibě šel blízko mříží, s velkým zubatým úsměvem přes půlku tváře, se špinavým obličejem i šatstvem. Jeho ztěžklé kroky doslova ubližovaly kamenné podlaze. Očima zaměřil na mé nezaujaté tělo; šel zrovna kolem naší tiché cely. Cítím nebezpečí, ale risk je jen zlomek strachu, avšak zábava je nekompromisní.

„Pupkáč se valí,“ šeptla jsem úšklebně. Chodící pupek se náhle zastavil.
„Cos to řekla?!“ vyjel po mně. Já mlčela jako němá tvář pomníku, jako fotka, která svým pohledem neříká ani ň. „Co si to dovoluješ, ty špíno?!“ vyprskl a začal hledat klíč k mřížím.

Objevil ho poměrně rychle a já ucítila silný nával tlaku – blíží se nebezpečí, ale to bych odhadla i beze zvláštních schopností. Už dopředu jsem se naštelovala do startující pozice, a jakmile vešel a chtěl mě chytit, vyšlehla jsem k vedlejší stěně jako plamen. Nepočítala jsem jen s jednou věcí, že mi šikovně přišlápne ten delší řetěz, který táhnou na rukou, tzv. vodítko. Ruce trhly jeho směrem, skoro bych přísahala, že jsem slyšela, jak mi lehce praskají ramena.

„Nepoddajné malé coury potřebují trest,“ sykl a zahřměl nerudným smíchem.

Přitáhnul mě k sobě a já lehce zavrčela. Místo pohlavků nebo pokusů o výprask mě narazil na mříže a rychle vyšel ven. Tam obmotal delší řetěz kolem jedné mříže. Celou dobu mě zároveň narážel silou na kovové tyče, takže jsem se nemohla nijak zvlášť bránit. A útěk by mi moc nepomohl, když mě drží nakrátko. Moc tedy nechápu, co dělá, ale určitě to bude bolestivé, když to vyšlo z jeho chytré hlavičky. Nakonec mě k nim pevně (opravdu velice těsně) přivázal a vešel zpět do cely. Slyšela jsem opět jeho nechutný smích a raději jsem se natočila jeho směrem, aby mě svým dalším počinem nepřekvapil. Ale to, co udělal vzápětí, by mě nenapadlo ani náhodou. To „okénko“ totiž není jen na okrasu nebo na výpary z kanálů, je to mučící nástroj. Vyndal si z opasku s nářadím dřevenou tyčku zakončenou zvláštním háčkem a i s paží ji vysunul proti oknu. Opatrně nasadil hák do dírky a odklopil víko. Byla tam jen jediná věc – světlo (v této povídce slunce upíry spaluje). Každý nanometr paprsků, který na mě dolehl, mi škvařil mou ledovou kůži. Bodaly do mě tisíce jehel. Jako kdyby mi pořezali celé ubohé tělo papírem a jediným trsem trávy a hodili mě do tůňky plné hladových piraní. Tělo mi porcovali, přestože bylo pořád vcelku. Kůže se pálila, srůstala a zároveň se vypařovala. A pak – v záchvatu bolesti, jsem uviděla něco opět neuvěřitelného. Mlčenlivý tvor v úskalí cely se náhle zvedl, vyrval své okovy ze zdi a vrhl se jako štít přede mě. Na nic nečekal, jako by už dopředu věděl, že nakonec vyjde zachránit mou kůži. Byl pevně ukotvený u stěny, ale jako peříčko vyrval řetěz ze zdi. Skočil přímo do záplavy vln slunce. Jediným nápřahem utrhl žalářníkovi hlavu. Bylo to tak rychlé, avšak díky mému zraku ohromě dynamické a obdivuhodné. Celou dobu stojí jako skála přede mnou, před neopeřeným ptáčátkem, abych se nespálila. Spočinula jsem na jeho mohutná černá záda s ornamenty a tetováním, které šlo vidět pod roztrhanou šedou košilí. A bez jediného záchvěvu hlasu, vzdechu, proroku bolesti se vydal přímo za zdrojem spalujícího žáru. Víko mrštně zaklopil, poté pohlédl přes ramenou na mě. Otočil se čelem a v mžiku byl u mě. Jeho tělo bylo popálené, ale na jeho obličeji se to vůbec neprojevovalo. Jako kdyby se nic nestalo.

Jeho tělo bylo dokonalé, svalnaté. Ornamenty měl po celém těle, dokonce i na hlavě, kterou mel holou, ale u černochů je to velice běžné. Ve tváři měl ještě větší spád než ve tmě. Nemračil se, ale jeho oči ano. Byly stejně záhadné a neproniknutelné jako v malátném temnu, ve kterém jsem se tak dlouze utápěla. Podíval se na mé popáleniny, které se už samy regenerovaly, a se soucitným pohledem mi pohlédl do očí.

„Díky.“ To bylo jediné, co jsem ze sebe v tuhle chvíli dostala. On nic neodpověděl, jen mi přetrhl řetězy, co mě poutaly k mřížím.

Jakmile jsem to dořekla, ucítila jsem tlak – blíží se nějaké nebezpečí. Místo abych se snažila utéct nebo schovat nebo jen čelit té hrozbě, vydala jsem se do tmavé části cely, kde byl on a trhnutím jsem si strhla můj náramek a zasunula jsem ho do škvíry v kamenech. Už teď jsem měla jasný plán, tohle je jen pojistka.

Nejspíše bývalý spolubydlící se na mě zmateně zadíval, ale já jsem mu žádné vysvětlení neposkytla. A hned jak jsem se dostala k němu, vrazil někdo do železných dveří. Přes ně sice nejde nic slyšet, protože jsou tlusté – speciálně vyrobené pro mučírny, aby nebyl slyšet vřískot obětí, sice nejde slyšet kroky i přes upíří sluch, avšak díky mé schopnosti dokážu vycítit nadcházející hrozbu.

Kdo jiný než Aro! Aro a jeho banda oplzlých upírů.

„Victorie!“ zavrčel nerudně. „Už zase jsi ve vězení? Kdy už tě konečně přestane bavit dělat problémy?“ Tohle byla spíš řečnická otázka.
„Tobě to možná problémy dělá, ale já v tom vidím útěchu, navíc ji chtěli proměnit v nesmrtelné dítě, což je, jak sám víš, nezákonné. Jenomže zákon jsi tu přece ty a nijak zvlášť by ti nová hračka v podobě té holčičky nevadila,“ odfrkla jsem potichu.

„Vypadni z té kobky nebo… Ale, copak se to stalo s Abelem?“ podivil se úsměšně.

Ucítila jsem nebezpečí a okamžitě jsem se ohlédla na průbojného muže. Spatřila jsem jen šmouhu. Vyletěl obrovskou rychlostí proti Arovi, ale k jeho neštěstí ho zarazili všichni tři jeho strážci, a to i tak ho sotva udrželi – musí to být opravdu silný upír.

„Přivažte mu ruce ke stropu,“ poručil pobaveně Aro. A poskokové udělali přesně to, co řekl, přestože s menšími obtížemi. „Nechte ho zbičovat!“

„Ne!“ zakřičela jsem a už jsem stála před záhadným mužem. „Zachránil mě.“

„Je to jen otrok. A navíc velice užitečný a zajímavý otrok, nemohu ho propustit, dceruško. Ještě ho budu potřebovat.“

„Ale kdyby tu nebyl, tvůj hnusnej poskok by mě nechal pálit na slunci!“

„Volturiovi nedávají druhé šance, ani za zásluhy, to přece víš,“ řekl.

„Vím, ale tvými pravidly se nehodlám řídit!“ prskla jsem.

Rychle ale záslibně jsem na muže pohlédla a vyrazila přes dva členy jeho stráže až ke dveřím, kde se náhle objevil Felix.

„Kampak, kočičko?“ uculil se na mě.

„To nemohu ani odejít?! Tak odejdi ty!“ otočila jsem se udiveně na otce. Po jeho kývnutí jsem promluvila naopak k Felixovi:

„A nemluv se mnou jakou s nějakou tvou kurvou!“

„Jen jsi naštvaná, protože jí nemůžeš být.“ Aro už se věnoval jeho vězni, takže mě Felix libovolně škádlil.

„Stačilo by jedno mé slovo,“ prskla jsem. „Ale ty na upíří milenky nemáš, protože ty nejdou tak snadno zabít hned po tvém chabém výkonu. Vsadím se, že ho máš tak malýho, že by ses před upírkou styděl.“ Provokování už bylo dost, nemám na toho tvrdohlavce náladu. Jen se zasmál a ustoupil mi z cesty.

„Jednou uvidíš,“ zašeptal zákeřně. Leda ve snu, hochu!

Kráčela jsem tou chodbou, kterou jsem rovněž přicházela, a už jsem osnovala plán. Prokázal jsi mi laskavost, můj neznámý, a záchrana kůže, života se dá odvděčit jen stejnou mincí. 


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dark african soul - 1. část:

 1
24.06.2014 [19:08]

Lena15Krásná kapitolka, moc se mi líbí tenhle nápad Emoticon Emoticon Emoticon

2. Irtemed
21.06.2014 [23:20]

Krásné, jak už jsem psala... Je velká škoda, že lidí nekomentujou...:( jinak další skvěle povedené dílko, ze Tvé dílny :) Emoticon Emoticon

1. :D
12.06.2014 [21:08]

Viktorie dcera Ara? Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!