Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Dark african soul - 2. část

Dark african soul - 2. částCo se stalo se záhadným otrokem? A co na svého otce Victorie vymyslí? Podaří se jí uskutečnit svůj plán na pomoc nepříteli? Bude to jen výpomoc za výpomoc nebo se do toho připlete i něco jiného?

Soutěžní povídka v soutěži Zamilovaný červen.

Dark african soul – 2. část

Už několik minut jsem byla tupě ponořená v knihách, když jsem ucítila lehký záchvěv blížícího se zla. Jde sem několik párů nohou, takže nejspíš můj drahý otec a jeho páreček upírů na klíček. Okamžitě jsem zavřela knihu a zaházela ji nějakými papíry, co jsem našla na stole. Vždycky jsem tu měla nepořádek, takže skrýt malou knížečku nebyl problém. Jako zástěrku jsem si vzala nějakou starou dobrou klasiku z poličky a utahaně jsem se naložila do křesla. A za pár sekund se otevřely dveře. Neumí ani zaklepat!

„Dokonce jsi doma, to jsem nečekal,“ řekl jakoby udiveně, hned jak vpadl dovnitř.

Felix a Alec zůstali venku, jen na ně mávnul dlaní a zavřel dveře.

„Ocenila bych, kdybys příště zaklepal,“ odfrkla jsem a dělala jsem, že si čtu.

„Romeo a Julie?“ usmál se. Ani jsem to nepostřehla a už měl knihu ve svých pařátech, dokonce už seděl na mém stole. „Snad nejsi zamilovaná,“ pronesl velice úsměšně a zkoumal stranu osmnáct.

„Ani nevíš jak,“ pípla jsem unuděně. „Říkala jsem Felixovi, že bychom ti to měli konečně říct, ale prý bys mu utrhl hlavu.“ Po mé provokativní lži se začal smát, což byl také můj cíl.

„O něho se nebojím, ale…“

„Ale pro zkoumání mého milostného života jsi nepřišel, co?“ Jen na mě významně pohlédl a já pochopila, že jsem nejspíš zase něco provedla. „Asi to bude něco závažného, když už jsi přišel osobně a neposlals pro mě jen sluhy.“

„Ano… Potřebuji tvou pomoc, dceruško.“ To znělo opravdu mile, nejspíš něco po dlouhé době zase chce do své sbírky nebo jen pro pocit své neskonalé autority.

„Co tak mile? Dnes jsem nic neprovedla. Tedy kromě toho…“

„Nejde tak moc o tebe, spíš o našeho otroka.“

„Co je s ním?“ podivila jsem se a snažila jsem se nedat najevo svůj zájem, snad úspěšně.

„Rád bych si přečetl, co se stalo v cele,“ řekl opatrně a natáhl svou pravou ruku. Naštvaně jsem ucukla.

„Dohodli jsme se, že na mě svou schopnost užívat nebudeš!“ prskla jsem. „Je mi jedno, že s tebou nahraje tvoje špinavé hry, tohle nepodstoupím!“

„Jde jen o malou laskavost, Victorie. Chci jen vidět, co se přesně stalo.“

„Klidně ti to řeknu, ale hledět do hlavy mi nebudeš!“

„Nechci tě k tomu nakonec donutit násilím,“ špitnul a sklopil rubínové oči plné hněvu. Jakmile jsem začala uvažovat nad jeho prosbou, ucítila jsem onen známý tlak, který mi jasně prozradil, že by to bylo obrovská chyba.

„Pokud mě nechceš ztratit, tak…“

„Je to jen otrok, proč ho chráníš?“

„Kdyby to byl jenom otrok, tak tě tolik nezajímá.“ Chvilku přemýšlel, ale potom nakonec kývnul hlavou.

„Tak mi to tedy aspoň řekni, když je takový problém mi to ukázat.“

„Není ani moc co vyprávět. Tvůj žalářník…“

„Abel,“ usmál se. „Nedopadl zrovna dobře.“

„Jo, ten. Chtěl mě škvařit na slunci, ale tvůj vězeň mě zachránil a Abelovi utrhl hlavu. Pak jsi přišel ty, to je celé.“

„A předtím nic neříkal nebo potom?“ Jeho oči si teď sedly do zbystřené polohy, jako by je měl náhle rentgenové.

„Ani slovo,“ řekla jsem jasně.

„Věřím ti, Victorie, tak mě nezklam.“ Už byl u dveří, když jsem se nemotorně vydala za ním.

„Proč ho tu držíš? Je to nepřítel?“ optala jsem se naléhavě.

„To není tvoje starost,“ odsekl a chmátl po klice, jeho pohyb jsem zastavila.

„Taky bych ti ráda věřila, kdybych měla co.“ Jen na mě chvíli zíral, potom samolibě pohodil rameny.

„Je to starý upír, hodně starý. Jeho původ by měl sahat až do starověkého Egypta, ale to nevíme jistě. Nevíme o něm totiž nic, zatím neřekl ani slovo.“

„Takže další exponát do tvé sbírky darů?“ Čekala jsem rázné a rychlé ano, ale sklopil hlavu.

„Pokud ho zlomíme, což určitě nebude trvat dlouho, tak ano,“ řekl nakonec jako by nic, ale já jsem poznala, že je v tom ještě něco jiného.

„To je vše?“ pípla jsem, když už stál na chodbě.

„Vše, co potřebuješ vědět,“ zaznělo už z větší dálky.

Sebrala jsem Romea s Julií ze země, kam je hodil otec, a vrátila jsem se zpět ke své předešlé knize. Dveře jsem za sebou raději zamkla. Aro za mnou nikdy nechodí, jen posílá sluhy, kteří samozřejmě klepají, takže mě nenapadlo, že bych musela zamykat, ale teď už chci klid!

Posadila jsem se opět na křeslo ke stolu a našla v papírech onu knihu. Jmenuje se Poznámky Nicolase Volturiho. Nikdy jsem tohoto upíra nepoznala, ale v jeho deníku jsem našla spoustu zajímavých věcí, které se mi už častokrát hodily. Žil na hradě dobrých pár stovek let, takže zná skoro každý kout. A je tu dokonale zmapované i vězení, odkud vedou dvě cesty – jedna oněmi mohutnými dveřmi a druhá tajnou chodbou, kterou údajně on sám vybudoval. Už několikrát jsem jeho poznámky prohlížela, takže vím, že tam někde je, ale nikdy jsem si nezapamatovala přesnou polohu, protože není moc užitečná.

Konečně jsem našla potřebnou stranu a začala jsem zkoumat mapu. Jak jsem říkala, cesta tu je, jen nevede z žádné cely, nýbrž ze stěny, která je v „mučírně“. Není to úplná mučírna, ta je o poschodí víš, ale je hned před celami, kde toho muže včera otec zavěsil. Pokud bych se dostala dovnitř, mohla bych mu pomoci utéct, ale vězení bývá skoro pořád střežené, jelikož nemusíme spát, jsme pořád k dispozici. Jediná možnost je přijít, zrovna když jde jeden žalářník na jídlo a druhý ho střídá, a pokud budu mít štěstí, bude to někdo, kdo mi za nějaké to zlato nechá minutku o samotě se záhadným cizincem.

Z pohledu Lincolna:

Přes stráž, i když poměrně slabou, se mi nepodařilo utéct. Kdyby na mě nakonec nepoužili své schopnosti, mohl jsem je už dávno roztrhat jako papír! Ale aspoň jsem jim zranil tu malou blonďatou bestii, která má onu pozoruhodnou schopnost způsobovat bolest. Jen kvůli jedné ženě mě už vyslýchají několik hodin. A pořád si myslí, že mě co nevidět zlomí, asi nikdy nepotkali upíra, který nezradí svůj rod. Nikdy jim neprozradím ani zlomek toho, co vím! Ať mě klidně zabijí, neřeknu ani slovo.

Ale stejně se již nemohu vrátit domů bez trestu. V naší upíří komunitě platí hodně pravidel, ale jen několik z nich se trestá tvrdě. Mezi tyto zákony patří i něco, co jsem před nedávnem porušil – nikdy nesmíš zachránit nikoho z nepřátel. Je to hloupé pravidlo, které vyhlásil náš nejnovější král Chaka. Je až moc hrdý na naši upíří generaci, takže chce ukázat svou nemilosrdnou, tvrdou a nelítostivou povahu tím, že by nikdy nepomohl nikomu, kdo by nebyl na jeho straně – čili jeho otrok. Nebylo mi příjemné sloužit pod tímto králem, ale má povinnost byla jasná, musel jsem chránit svého krále, i když jsem ho tajně neuznával. A díky jeho schopnosti – vidět minulost kohokoliv, koho už někdy viděl na vlastní oči –, mou pomoc té krásce už jistě prohlédl. Neměl jsem v plánu zde pomáhat Volturiovým, ale když jsem ji zachránil, nenapadlo mě, že k nim patří, zvlášť když byla též v jejich vězení.

Podobnou ženu jsem nikdy nepotkal. Většina bytostí mě nezajímá, jenže ona dělala tolik věcí, co mi nedávaly smysl. Například ta cetka, kterou schovala mezi kameny ve zdi. Co to mělo za význam? A proč provokovala toho tupce, kterému jsem utrhl hlavu jednou rukou?! A proč je ve vězení, když je údajně dcerou našeho největšího nepřítele? Nechápu ji… Většina upírů se chová předvídatelně, ale ona vůbec. Je pro mě naprosto nerozluštitelný hieroglyf. A jakmile si sepnula vlasy do kytice pomerančových kudrlinek, nemohl jsem z ní spustit oči. Něco mi přibilo oči na ty její. I kdybych byl slepý, viděl bych její krásu.

Ale nejpoutavější byly ty její oči. Žádná dívka v Egyptě, ba i v celé Africe je nemá tak impozantní. Přestože jsou ostře rudé jako u většiny upírů, viděl jsem v nich i něco zeleného, co by dokonale ladilo s jejími bujnými kadeřemi. Ohnivé vlasy, které značí divokost, nespoutanost a smyslnost. Vlastně celá září anarchií. Působila na mě jako jeden velký vzdor, ale nádherný, bezvadný…

Jenomže co by viděla na mně? Na jejich otrokovi?! A stejně je to krev úhlavního nepřítele. Nebylo by správné zamilovat se do ní. Tohle ještě není láska, protože ona nic necítí. Uhýbala očima, když jsem na ni nemohl přestat zírat, nejspíš ji nepřitahovalo to stejně. Bylo by to jako milovat Julii, přestože já jsem Romeo. Nakonec oba zemřeli. A přestože my už jsme mrtví, mohlo by přijít ještě něco horšího. Nikdy bych nezpůsobil válků generací jen kvůli poblouznění, domněnce nebo snad i té pravé lásce, i kdyby to bylo to nejkrásnější, co bych v životě zažil. Nemůžu zradit svou zemi, jsme až moc hrdí. Nás černochy odjakživa vychovávali tvrdě. Byli jsme vždy něčí otroci, a tak jsme nakonec silnější než ostatní. Překonali jsme sami sebe, už se nebudeme nikomu podřizovat, rozhodně ne Voluriovým!

Popáleniny na těle už se mi poměrně zahojily, přestože mě mučili ohněm paprsků dost dlouhou dobu. Zabít mě zatím nechtějí, protože potřebují lék, aby zachránili tu malou blondýnu, kterou jsem předtím střelil jedovatým šípem, ale já jim nic neposkytnu. To ať mě radši zabijí!

Než jsem stihl odhodlaně skrčit obočí, uslyšel jsem hvízdání nenamazaných pantů od dveří – ano, kovové dveře se najednou otevřely. Čekal jsem další éru mučení, ale osoba v nich mě dokonale překvapila. Ta žena! Podle toho, co jsem slyšel Victorie. Victory jako vítězství…

Opatrně, ale rychle zabouchla dveře a běžela ke mně upíří rychlostí. Byla pěkně rychlá a pružná. S lítostí a hněvem se podívala na má zranění, která se ještě nestihla pořádně zregenerovat. Najednou zmizela a za pár sekund stála opět přede mnou. Neměl jsem moc sílu sledovat její rychlé tělo, nejsem ještě zcela uzdraven. Regenerace trvá dlouho a tohle upíra opravdu vysílí, i když já jsem dost silný.

„Tohle je směs řas,“ řekla a ukázala na lahvičku červenohnědé kapaliny. „Měla by pomoct s regenerací,“ dodala.

V druhé ruce držela hadr, na který nakapala onu látku. Napřáhla ruku směrem k ramenům, pak se zadrhla a pohlédla mi do očí. Náhle jsem ucítil něco jako vnitřní elektrický výboj, který mě polechtal na celém těle. Vypadala, že se něčeho zalekla a sklopila zrak na moje pravé rameno.

„Nebude to pálit,“ ujišťovala mě. A přiložila hadřík na spáleniny. Skoro nic jsem necítil, snad jen vytouženou úlevu od bolesti. Směřovala k dlani, teď byla na paži. „Je mi to tak líto,“ začala. Já jsem nemohl spustit oči z jejího obličeje. „Zachránil jsi mě před utrpením a podívej, jakého poděkování se ti dostalo,“ řekla a sklopila smutně pohled. „Nechtěla jsem, aby ti ubližovali, ale můj otec…“ U něj se zastavila.

To ulevovala mé dlani, takže jsem ji měl na dosah. Lehce jsem jí stiskl ruku. Udiveně se na mě podívala. Na nic jsem nečekal, sice jsem měl sucho v hrdle, protože už jsem dlouho nepil, ale skřípavé polknutí mi vrátilo jakžtakž hlas.

„Děkuju,“ zachrčel jsem. Najednou jsem uviděl nějakou naději v jejích očích, když zjistila, že jsem jí rozuměl a že umím mluvit její řečí. Náhle ucukla a rychle se ohlédla ke dveřím.

„Už jsou na cestě,“ špitla a rychle vběhla do cely, nespíše pro svůj náramek.

Sice jsem nechápal, jak může vědět, že někdo přichází, když přes ty pitomé dveře nejde nic slyšet, ale neměl jsem důvod jí nevěřit. Za pár sekund se vrátila a zběsile si ho uvázala okolo zápěstí.

„Tohle byla jen pojistka,“ řekla a pokoušela se vytrhnout ze stropu ohromné řetězy, na kterých jsem visel. Když jsem to nezvládnul já, ona těžko. Nečekala dlouho a už jsem slyšel, jak vzadu chřestí stovka klíčů. „Naštěstí mám tohle vězení dobře zmapované,“ prohodila jen tak, když mi odemykala okovy.

Z pohledu Victorie:

Už jsem ho skoro zprostila okovů.

„Kdyby nebyl Aro pokrytec, nemusel bys tu tak viset,“ vyletělo ze mě. Lehce se usmál. „Já tušila, že mi rozumíš,“ pípla jsem.

„Říkají mi Lincoln,“ řekl tichým, skřehotavým hlasem. Nejspíš už má žízeň.

„Lincoln?“ zopakovala jsme to, není to obvyklé jméno pro Egypťana, ale prý mu tak říkají, což může být i přezdívka. Jen kývnul. „Já jsem Victoria.“

„Není bezpečné, abychom mluvili,“ šeptl.

„Tak proč jsi mi řekl své jméno?“ optala jsem se váhavě. Chvíli mlčel.

„Chci, aby sis mě pamatovala, až budu mrtvý.“

„Ty neumřeš!“ sykla jsem rázně. „Musíš utéct.“

„Tohle může skončit jedinou věcí…“ Už jsem ho nenechala dál mluvit a povolila jsem mu ruce.

Na sobě měl jenom kalhoty, takže jsem očima těkala po nějakém triku nebo košili. Ale tělo měl dokonale svalnaté a všude na něm různé ornamenty kmenů. Musím přiznat, že mě k němu nepřitahoval jenom jeho magický pohled. Pak jsem uviděla nějaký černý hábit s kapucí a rychle jsem pro něho zaběhla.

„Obleč si to,“ řekla jsem a hodila ho po něm. „Musíme si pospíšit!“

„Proč mi pomáháš? Oni budou vědět, kdo mi pomohl.“

„Jak jsi řekl, když tu zůstaneš, zemřeš. To nedovolím!“

„Nechci tě vystavit nebezpečí,“ odporoval.

„Jindy už to nepůjde,“ naléhala jsem dál, jako bych ho vůbec neposlouchala. „Znám tajný východ. Nevím, kam přesně vede. Snad někam k vodě. Nikdo by o něm neměl vědět, ale musíš být rychlý. Budou tady za pár minut.“

„Jak to víš?“ zeptal se udiveně. Hábit už měl na sobě a já ho mezitím dovedla ke stěně, kde se nacházela ona tajná chodba.

„Prostě to vím,“ odpověděla jsem. Vlastně podle pravdy, i když ne zcela přesně. „Dobře, pojď,“ zavelela jsem a našla správný kámen. Byl od ostatních víc načervenalý a byl ve tvaru osmiúhelníku. Silně jsem na něj zatlačila a stěna najednou povolila. Byl to typický tajný vchod, kdy se dá celá zeď otočit. „Snaž se dostat co nejdál.“

„Děkuju,“ pronesl odhodlaně.

Už byl skoro uvnitř, když se najednou prudce otočil. Viděla jsem v jeho očích letmé zapochybování, ale to vystřídalo vzápětí něco jiného – risk, ten tak miluji… Spočinul na mé oči a já opět ucítila lehké drnkání na moje svaly, nervy, srdce. Na nic už nečekal a dlaněmi si přitáhl můj obličej tak, že jsme se dotýkali nosy. Pak jsem ucítila jeho rty. Začal mě vášnivě líbat a já se nebránila, spíše jsem spolupracovala. Nebezpečí jsem cítila už blízko, ale tím víc to bylo divočejší. Omotala jsem ruce kolem jeho mohutných ramen a zakousla jsem se do něj jako do letní jahody. Naše jazyky se proplétaly jako pramínky vlasů. I s kořeny chtěl vyrvat polibky z mých rtů vrostlé do nich. A pak jsme k sobě jen na dvě vteřiny tiskli rty a dýchali si hřejivý dech do tváří. Podíval se mi do očí a já do jeho.

„Už jsou tady,“ upustila jsme přes pusu nuceně, přestože jsem tomu nechtěla věřit, musela jsem to říct.

Věnoval mi poslední hluboký pohled a zmizel za zdí. V tu chvíli jsem se zamilovala do nepřítele…


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dark african soul - 2. část:

 1
24.06.2014 [19:30]

Lena15Wow, moc krásný... Emoticon Emoticon Emoticon

22.06.2014 [22:03]

AliceCullen999Výborné :3 Emoticon Početla jsem si...
Takže Lincoln, hm?? :-DDDDDD Zajímavé...
Určitě budu číst dál, na poslední část se těším... Doufám, že se tam objeví, o jaké ženě má vlastně mluvit... Taky by mě zajímalo, jestli má nějaký dar...
Mimochodem, opožděně uvádím, že se mi líbí, jak jsi tam dala to slunce - mě osobně by tto asi nikdy nenapadlo :-DD Emoticon Emoticon Emoticon Vážně se mi ta povídka líbí Emoticon Emoticon Emoticon

4. Irtemed
21.06.2014 [23:24]

Tak nakonec Lincoln:p je to opět skvělé, ráda jsem si to si to přečetla znova... Moc se těším na další dílek :D

3. Myfate admin
18.06.2014 [20:28]

MyfateOk, kouknu na to.
Za toho spoluautora se omlouvám, spletla jsem se. Emoticon

18.06.2014 [20:20]

JohnnaMyfate:
Ahoj,
za to může mobil. Emoticon Článek byl celý, ale když jsem dávala článek je hotov, bylo to na mobilu a nejspíš se to nějak zmrvilo. Teď už by to mělo být ok, ale nechápu, proč mám uvádět spoluautora, když žádného nemám. Emoticon

1. Myfate admin
18.06.2014 [19:39]

MyfateAhoj,
článek Ti musím bohužel vrátit, protože text není úplný (není splněn minimální počet slov) a chybí spoluautor.
Myfate Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!