Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » CK Volturi

02.09.2010 (18:00) • Caius • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3311×

Portland, Maine, USA

Byl pátek. Už jsem byla z tohoto týdne unavená. Zrovna jsem sklízela stůl po jedné tříčlenné rodině v kavárně Queen Victoria, kde jsem pracovala jako servírka. To děcko, ten malý rozmazlený spratek. Nejenže dělal randál po celé kavárně, až se hosté otáčeli, dokonce kolem sebe nadělal nehorázný nepořádek. Všichni si oddechli, když rodinka odešla.

Budu muset vyměnit ubrus i prostírání, povzdechla jsem si. Když v tom mi pod zástěrou v kapse zavibroval telefon. To bude Fred, pomyslela jsem si, a rychle jsem začala sklízet stůl a těšila jsem se, až si v klidu přečtu jeho SMS.

Fred byl můj přítel. Pracoval jako počítačový programátor v jedné menší portlandské IT firmě. Žili jsme ve společné domácnosti už asi tři roky a pořád nám to klapalo. Za tu dobu jsme se sice potýkali s nějakými problémy, ale kdo je nemá? Společně jsme je vždy úspěšně vyřešili.

V listopadu mi bylo 26 let a já se pomalu chtěla usadit, mít rodinu. S Fredem jsem si rozuměla tak, jako s nikým. Chtěla jsem, aby se právě on stal mým celoživotním partnerem. Už dlouho jsem doufala, že mě požádá o ruku, ale on pořád nic.

Háček byl v tom, že Fred byl trochu snílek. Pořád v sobě měl ten mladický zápal. Proto jsem se do něj zamilovala, pro tu jeho neutuchající energii a ztřeštěné nápady. Kromě toho jsme měli spoustu společných zájmů. Žít s ním bylo tak snadné.

Jenže se nechtěl vázat. Jen jednou jsme mluvili o manželství. Prý se cítí ještě moc mladý, aby se dal zapřáhnout do chomoutu. Pche. Někdy mě tou svou naivitou dokázal pěkně naštvat. Mladý? Vždyť mu táhne na třicítku. Hošánek by se měl hezky rychle vrátit nohama zpět na zem!

Sklidila jsem nádobí ze stolu, vyměnila ubrus i prostírání, a pak jsem vklouzla do přípravny. Doufám, že mě teď nikdo nebude shánět, pomyslela jsem si. Ale co, tak chvilku počkají. Vytáhla jsem mobil a přečetla si Fredovu zprávu.

Ahoj zlato, mám úžasnou novinu. Těš se. Tvůj Fred

Á, to zase bude. Posledně tou skvělou zprávou byl iPhone. Jak malé děti tihle chlapi. Pořídí si novou hračku, a pak jsou z toho hotoví! Jsem zvědavá, co to bude tentokrát, řekla jsem si v duchu unaveně.

„Michelle! Michelle, kde vězíš?“

Zanechala jsem myšlenek na “úžasnou novinu“, rychle se upravila a utíkala zpět do kavárny.

Sotva jsem překročila práh našeho malého bytečku, už mi bral z rukou papírové tašky s nákupem, kterými jsem byla obtěžkána.

„Ahoj zlato,“ a políbil mě na tvář.

„Tos nemusela,“ a zvědavě nakukoval do tašek, zda tam neuvidí něco dobrého na zub.

„Zvu tě na večeři,“ řekl naoko důležitě a gestem mě zval do kuchyně.

„Tys vařil?“ divila jsem se, zatímco jsem věšela kabát na háček.

Šibalsky se usmál. „Koupil jsem čínu.“

Usadili jsme se k malému stolu v naší malé kuchyňce a…

„Jak bylo v práci?“ zeptal se nevině.

„Jako vždy a ty?“

Na to on čekal, celý žhavý říct mi, jakouže úžasnou novinu to pro mě má.

„V práci nic, ale na jedněch stránkách jsem našel úžasný dvanáctidenní zájezd po Itálii. Moc se mi líbil, tak jsem do té cestovky po práci skočil zeptat se na pár věcí a rovnou jsem nás objednal. Byly to totiž poslední místa. A víš co je na tom nejlepší? Je to za pakatel!“

Když viděl, že co nevidět vybuchnu, rychle pokračoval.

„Ten zájezd je vážně levný, ta cestovka je malá a právě začíná. Prodává zájezdy za zaváděcí ceny. Jen uvaž deset dokonalých dní v krásné slunečné Itálii. Benátky! Jedno z nejromantičtějších měst na světě! Prastará Florencie! Řím! Vatikán! ...,“ umlkl a nejistě se koukal, jak se mi dělají vrásky na čele.

Chvilku jsem o tom přemýšlela. Štvalo mě, že se se mnou o tom napřed neporadil. Ale dovolená v Evropě, to bylo to, po čem jsme vždycky snili. Sdíleli jsme stejnou touhu – cestovat. Když se řeklo dovolená, pro nás to znamenalo někam vyrazit. Spolu jsme navštívili spoustu zajímavých míst ve Státech a taky v Kanadě, která je blízko, ale Evropa, to bylo něco jiného. Navštívit Evropu byl náš sen. Jenže pro nás finančně nedostupný sen.

Trochu jsem se uvolnila.

„Kdy letíme?“ zeptala jsem se přívětivěji.

Široce se usmál, neboť věděl, že bitva je vyhraná.

„V pondělí, za tři dny,“ odpověděl.

Fred mě nakazil svou dobrou náladou a společně jsme se pustili do vzrušeného hovoru o tom, co všechno musíme zařídit a nakoupit. O tom, co všechno úžasného uvidíme a zažijeme.

Benátky, Itálie

Byl už večer a náš boeing společnosti Delta Airlines dosedl na ranvej mezinárodního letiště Venezia Tessera, které je vzdáleno asi 20 km od Benátek. Patřili jsme k asi čtyřicetičlenné skupince, složené převážně z hyperaktivních důchodců, bažících po památkách a kultuře. Jedenáctihodinový let z New Yorku do Benátek byl neskutečně únavný. Po pár hodinách se sezení na stísněných sedačkách v turistické třídě stalo utrpením. Těšila jsem se, až konečně vypadneme z toho děsného letadla a odpočineme si v hotelu. Přece jen jsme překročili šest časových pásem a mé vnitřní hodiny byly dost rozhozené. Zkrátka to musím dospat. Fred na tom byl podobně.

Konečně jsme vystupovali z letadla. Letištní autobus nás dopravil do terminálu, kde jsme si vyzvedli zavazadla a pokračovali k exitu 5. Cestou jsme se rozhlíželi kolem, zda na nás nečeká zmocněnec naší cestovní kanceláře. U východu stála žena ve výrazných červených šatech a s tabulkou v rukou, na které stálo: Europe Tour. Nejspíš naše delegátka.

Dorazili jsme k ní mezi prvními.

„Vítám vás v Benátkách,“ řekla zpěvným hlasem, přátelsky se usmívala a podávala nám ruku v rukavičce na pozdrav.

„Počkáme na ostatní.“

Zatím jsem si ji prohlížela.

Minula se povoláním, měla by být spíš modelkou, pomyslela jsem si.

Byla nadpozemsky krásná. Měla dlouhé lesklé mahagonové vlasy, dokonalý obličej a zvláštní fialovou barvu očí.

Možná by jen potřebovala trošku se opálit, hodnotila jsem ji.

Byla oblečená v krátkých přiléhavých červených šatech, které zvýrazňovaly její úžasně dlouhé nohy v tmavých punčochách.

Skoro všichni muži si už její krásy stihli všimnout a nepokrytě na ni zírali, ti ostatní horečně hledali brýle. Dokonce i Fred! Drcla jsem do něj loktem, aby mu nevypadly oči. Omluvně se na mě podíval.

„Tak, jsme tu všichni?“ zeptala se krásná, okouzlující bruneta.

„Dovolte, abych vás jménem cestovní kanceláře Europa Tour přivítala na poznávacím zájezdu po Itálii. Mé jméno je Heidi Neumannová a po dobu tohoto zájezdu budu vaším průvodcem,“ blýskla se okouzlujícím úsměvem.

Pak si proškrtala seznam jmen a pokračovala k praktickým věcem. Jedna věc byla již jistá – muži měli o důvod víc se těšit. Byla jsem si jistá, že od teď se budou účastnit všech prohlídek s mnohem větším nadšením, stejně jako jejich manželky, ty ale proto, aby si své protějšky náležitě ohlídaly.

Po přívalu nejnutnějších informací, jsme všichni nastoupili do přistaveného autokaru. Zatímco jsme vyjížděli od letiště Venezia Tessera, naše delegátka Heidi se chopila mikrofonu.

„Dovolte, abych Vám představila našeho řidiče Carlose, který pracuje pro naši cestovní kancelář. Doveze nás z Benátek do Florencie a potom také do Říma.“ Při mluvení si ho zkoumavě prohlížela.

Carlos na její slova nijak nereagoval, tak se usmála, otočila se k nám a pokračovala.

„Až dojedeme k Benátkám, tak vystoupíme z autobusu a pěšky dojdeme k Vašim hotelům. Doufám, že budete s ubytováním spokojeni. Kdyby se vyskytl jakýkoliv problém, můžete se na mne obrátit,“ řekla přátelsky.

Naše skupina se dala do pochodu přes Benátky s Heidi v čele. Zastavovali jsme u luxusních hotelů, pamatuji si názvy jako Cipriani nebo Danieli. Pokaždé tak deset lidí ubylo. V duchu jsem proklínala náš hotel, že je tak daleko. Nakonec jsme s Heidi zůstali jen Fred a já. Došli jsme ke starší budově, kterou jsem znala z fotografií na internetu, když jsem si prohlížela náš hotel.

Vešli jsme do malé místnosti s malým odřeným pultem, za kterým seděl starší muž a luštil křížovky. Heidi k němu vykročila, chvilku s ním italsky hovořila, a pak nám recepční vydal klíč od našeho pokoje. Heidi se k nám obrátila.

„Tak, pokoj máte připravený, snídaně je od 6 do 8 hodin,“ zarazila se, a pak se chápavě usmála.

„Jste unavení, tak Vás nebudu zdržovat,“ a otočila se k odchodu.

Ve dveřích se otočila a s přátelským úsměvem řekla: „Benátky si určitě zamilujete.“

Další den, když jsme se s Fredem pořádně vyspali a možná i něco víc, tak jsme odpočatí sešli na snídani. Rozhodovali jsme se, zda půjdeme na prohlídku města s Heidi. Ale nakonec jsme si řekli, že si našich dědulů, chytajících druhou mízu, a jejich paniček užijeme ještě dost a rozhodli jsme se, že budeme objevovat krásu Benátek sami.

Bylo krásné slunečné počasí, když jsme vyrazili. Procházeli jsme se ruku v ruce krásnými uličkami a kamennými mosty, na náměstí svatého Marka jsme si poseděli v zahrádce kavárničky a vychutnávali nádhernou atmosféru. Užívali jsme si plavbu v gondole po kanálu Grande. Den uplynul jako voda. Po večeři v našem malém hotýlku jsme vyrazili na procházku Benátkami zalitými září zapadajícího slunce.

Protože jsme si dovolenou užívali, další den uplynul neskutečně rychle. Sami jsme zjistili, že Benátky jsou velice romantickým místem a našemu vztahu velmi prospívaly. Bohužel třetího rána nadešel čas k odjezdu. Odjezdu do další romantické metropole – Florencie.

Florencie, Itálie

Florencie, neboli Pokladnice Medicejských, jak se jí také říká, byla kouzelnější než Benátky. Prvního dne jsme se Fred a já rozhodli, že se necháme zasvětit do tajů historie města a že se tedy zúčastníme prohlídky s naší skupinou. Přišli jsme na místo srazu, na kterém se již s dostatečným předstihem scházeli naši nedočkaví důchodci, ověšení fotoaparáty.

„Hm…Říkali jsme si, jestli přijdete,“ řekl zvědavě jeden starší pán.

„Mysleli jsme ale, že budete mít na práci něco jiného,“ a oplzle se smál svému vtipu.

Dědek jeden! Začala jsem litovat, že jsme sem vůbec šli.

Přišla Heidi a zraky všech se obrátily k ní. Prohlížela jsem si ji, zatímco mluvila. Neubránila jsem se závisti. Byla dokonalá jako vždy a znovu mě udivila fialová barva jejich očí. Při pozorném zkoumání jsem si všimla, že má každý odhalený kousek kůže včetně tváře natřený jakýmsi krémem, který téměř nebyl vidět. Asi je alergická na slunce. No, nikdo nemůže být dokonalý, pomyslela jsem si se škodolibým zadostiučiněním.

Další dny jsem s Fredem strávili romantickými procházkami kolem architektonických skvostů a uměleckých děl, vychutnávali si pocit sounáležitosti a nasávali starobylou atmosféru města.

Poslední den před odjezdem do Říma byl Fred neobvykle zamlklý až nervózní. Nenuceně jsem se ho ptala, co se děje, ale vždy šikovně odvel řeč jinam. Po večeři v našem hotelu jsme si vyšli na již obvyklou procházku při západu slunce.

Pomalu jsme se procházeli po dlážděném náměstí k Palazzo Vecchio a povídali si. Fred byl nervózní ještě více. Uprostřed mostu Ponte Vecchio, který protíná řeku Arno, jsme se u kraje zastavili a pozorovali zapadající slunce zrcadlící se na vlnkách řeky.

„Miluješ mě?“ zeptal se znenadání Fred.

„Přece víš, že ano,“ odpověděla jsem.

„A vezmeš si mě za muže?“ Z kapsy vyndal krabičku pokrytou modrým saténem a otevřel ji.

Uvnitř byl úzký kroužek zlata s malým kamínkem. Nebyl příliš drahý, ten by si Fred nemohl dovolit, ale byl upřímný. Ztratila jsem řeč.

Fred najednou vypadal nejistě.

„Ano,“ zašeptala jsem stále ohromená. „Ano, vezmu.“

Má slova vykouzlila na Fredově tváři šťastný úsměv, tak jako na mé.

Božská dovolená…

Následující den ráno jsme naložili svá zavazadla do autokaru a vyjeli jsme z Florencie. Do Říma. Seděli jsme vedle sebe jak dvě zamilované hrdličky a vnímali jen jeden druhého. Skoro jsem ani neslyšela Heidi, jak k nám mluví do palubního mikrofonu sotva po deseti minutách jízdy.

„Promiňte, že Vás ruším, ale právě jsem dostala úžasnou zprávu,“ ozval z reproduktorů Heidin hlas.

„Kastelán slavného hradu ve Volteře mi právě nabídl prohlídku hradu. Přesto, že hrad ukrývá úžasné skvosty, je veřejnosti nepřístupný. Kastelán musí být v neobvyklé náladě, že tuto prohlídku povolil, žádám o ni pravidelně už několik let a pokaždé neúspěšně. Je to jedinečná příležitost,“ řekl zpěvný hlas.

„Souhlasíte tedy, že pojedeme na pár hodin do starobylé Volterry? Je to po cestě do Říma a provádět po ní Vás budu já sama,“ neodolatelně se usmála.

Tím si získala srdce všech mužů, kromě mého Freda. Ten věnoval pozornost jen mě. Vlastně jsme Heidi skoro nevnímali.

Bylo rozhodnuto. Jeli jsme tedy do Volterry.

Volterra, Itálie

Vystupovali jsme z autobusu. Řidič Carlos se díval za námi, a když si všiml, že ho pozoruji, rychle se odvrátil. Zahlédla jsem v jeho výrazu lítost.

Heidi se tvářila neobyčejně spokojeně.

„Garantuji Vám, že na prohlídku Volterry nezapomenete,“ slibovala nažhaveným důchodcům.

Naše skupina se dala do pochodu. Útržkovitě jsem slyšela, jak Heidi mluví o době Etrusků a těžbě alabastru. Neposlouchala jsem ji, měla jsem oči jen pro Freda, a on pro mě. Fred, můj budoucí manžel!

Prošli jsme Volterru křížem krážem, a pak jsme vešli do jakýchsi postraních dveří kamenné budovy. Slyšela jsem, jak všem kolem nás přeskakuje hlas vzrušením.

Heidi v dálce vepředu podávala za chůze výklad, za ní šli nadšení důchodci a my jsme zůstali na konci skupiny. V kamenné chodbě byla zima. Přitulila jsem se k Fredovi a šli jsme dál za ostatními. Nakonec jsme prošli zlatem pobitými dveřmi a vešli do široké dlouhé chodby s šedým kobercem a tmavým dřevěným obložením po stěnách. Na konci chodby jsem zahlédla recepci s nějakou ženou, zdaleka ne tak krásnou, jako Heidi.

Šli jsme za skupinou a vešli do obyčejných dřevěných dveří v půlce chodby. Vedle dveří bylo odhrnuté dřevěné obložení zdi. Za dveřmi byl kamenný předpokoj, který se rozšiřoval ve velkou kulatou místnost s masivními křesly uprostřed a několika lidmi kolem nich.

Za námi se zabouchly dveře. Měla jsem z toho všeho divný pocit.

Na křeslech, nebo spíš trůnech, seděli tři muži oblečení do moderních, možná trochu konzervativních šatů. Prostřední muž s černými vlasy při našem příchodu vstal, roztáhl ruce ve vítajícím gestu a široce se na nás usmíval.

„Vítejte hosté! Vítejte ve Volteře!“ zazpíval muž dokonalým hlasem.

Pak se kolem mě mihly šmouhy a začal se ozývat vyděšený křik. Nechápala jsem, co se děje. Stiskla jsem pevněji Fredovu ruku. Chtěla jsem se na něj podívat, ale něco mnou trhlo, ucítila jsem bolest na hrdle. Rychle jsem ztrácela vědomí.

Frede!

Autor: Caius (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek CK Volturi: