Omlouvám se, že jsem slíbila, že v sedmičce už bude Edward, ale ještě se mi sem nevešel :) Doufám, že v osmičce už bude :D Jinak bych chtěla tento díl věnovat hlavně VeraK36 (a Sysalce), která mě dostala svou teorií, že je Paul radiací zmutovaná veverka :D V podstatě nebyla daleko od pravdy :D:D Děkuji za každý koment, popohání mě to ve psaní :) Janna
05.10.2009 (16:45) • Janna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3308×
Část sedmá
„Cože? To existují vládnoucí upíři?“ divila jsem se.
„Popravdě, oni se za ně považují, avšak spousta upírů je absolutně ignoruje, ale - ano, Volturiovi jsou něco jako vládnoucí vrstva,“ vysvětloval mi to Edward. „Prosazují svá pravidla – spíš jedno pravidlo.“
Můj mozek běžel na plný obrátky. Nebylo těžké přijít na to, jak pravidlo zní. „Nikdo nepověřený nesmí vědět o upíří existenci,“ konstatovala jsem.
Edward se na mě kouzelně usmál. „Správně. Jestli zrovna nechceš zemřít, není dobré si s nimi začínat nějaký spor.“
Koukala jsem prázdně před sebe. Až děsivě jasně jsem si pamatovala, jak mi Edward vyprávěl o Volturiových, o tom, jak „vládnou“ upírům, že sídlí ve Volteře v Itálii, že kdysi s nimi žil Carlisle, že je to největší skupina společně žijících upírů vůbec – druzí byli Cellenovi. Jasně jsem si vzpomínala na ty tři jména – Aro, Marcus, Caius. Na to, že všichni členové této „rodiny“ mají nějaký zvláštní dar. Všechny detaily jsem si vybavovala.
A teď zjistím, že jeden z nich je tady. Paul. Jenže on přece nemůže být upír! Není jako ostatní upíři! Jí, pije, spí! To přece nejde…
Začala jsem se uklidňovat tím, že je to možná jen shoda jmen. Třeba je to běžné jméno. Marně jsem hledala v paměti, že bych zaslechla, že se někdo jmenuje Volturi. Jeden můj bývalý spolužák z Phoenixu se jmenoval Matt Woultoury, ale i to bylo hodně vzdálené.
Bylo mi jasné, že nikdo s tímto jménem už po světě nechodí. Pokud to však není taliánský upír.
„Bello? Co se děje? Řekla jsem něco špatnýho?“ ptala se starostlivě Betty.
„Ne, nic,“ uklidňovala jsem ji. „Jen jsem si na něco vzpomněla, to je všechno.“
„Aha,“ zamručela.
„Víš jistě, že jeho příjmení je Volturi? Jak jsi to zjistila?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem se dokázala zastavit.
Betty si mě podezíravě prohlédla. „Sám mi to řekl, když jsem se tu poprvé probudila a on se mi představil.“
„Dobře,“ zamumlala jsem. Betty se jemně zachvěla víčka. „Měla by jsi spát, jsi unavená,“ domlouvala jsem jí.
„Já nechci,“ odporovala. „Bojím se… že-že se už neprobudím,“ zašeptala se slzami v očích.
„Ale, Betty,“ snažila jsem se ji chlácholit. Moc se mi to nedařilo. „Nic se nestane, neboj se.“
„Slibuješ?“ upřela na mě svá modrá kukadla.
Jen nepatrně jsem zaváhala. „Slibuji,“ ujistila jsem ji. „Tak teď už spi.“
Bet se uvelebila na polštáři a deku si přitáhla až ke krku. Zavřela oči. Chvíli jsem tam seděla, stačilo jen pár minut a už jsem viděla, jak pravidelně oddychuje. Naklonila jsem se nad ní a jemně ji políbila na čelo. „Krásné sny, maličká,“ popřála jsem jí.
Neměla jsem co dělat a tak jsem se rozhodla, že začnu zkoumat, jak to s Paulem doopravdy je. Zrovna chystal nějaké obvazy. „Nechceš pomoct?“ zeptala jsem se ho.
S údivem se na mě podíval a pak se mu po tváři roztáhl úsměv. „Ale jistě,“ odpověděl mi.
Dalo mi práci se na něj usmát tak, aby to vypadalo alespoň trochu mile.
Vzal tác s dezinfekcí a obvazy a zamířil si to k jedné postarší paní. „Tak co dnes dělá srdíčko, Grace?“ ptal se starostlivě, přitom pokládal na stůl tác.
„Pořád stejně, doktore, pořád stejně,“ zamumlala zasmušile Grace. Pak se podívala na mě. „Ty jsi ta… ehm…“
„Bella,“ napověděla jsem jí.
„Ano, jistě. Ty jsi ta, co byla u té malé Betty? Jak jí je?“ ptala se.
„Právě spí,“ zamumlala jsem a nervózně jsem se podívala na Paula. Pochopil můj výraz. Bet už nezbývá moc času.
„Můžeš mi to tady podržet, Bello?“ požádal mě Paul a zatím ustřihl patřičný kus obvazu na obmotání ruky, která Grace ošklivě hnisala.
Pomalu jsme obcházeli i ostatní pacienty. Když jsem se dívala na Paula z tohoto pohledu, byl fakt milý. Při tom, jak pomáhal všem tady okolo, jsem si ho zkrátka nedokázala představit jako krvelačného upíra.
Uprostřed práce jsem jen tak jakoby nic prohodila: „Víš, co bych chtěla udělat, až se dosud dostaneme?“
Usmál se na mě, zatímco podával prášky jednomu pánovi. „Co?“
„Chtěla bych se podívat do Itálie. Nikdy jsem tam nebyla a je prý nádherná. Byl jsi tam někdy?“ U té otázky jsem se snažila zachovat co nejvíce ležérní tón.
Paul se na půl vteřiny zasekl uprostřed pohybu a pak jen zamumlal: „Párkrát.“
Jasná trefa. Takže se to potvrdilo, on je opravdu upír z Volterry, proboha… Přesunuli jsme se k dalšímu pacientovi, ale já se nepřestávala ptát. „Co myslíš, je opravdu tak nádherná, jak se říká?“
„Mmm,“ zamumlal nesrozumitelnou odpověď. V duchu jsem se ušklíbla. Posunuli jsme se dál. Asi pět minut jsem se do něj nijak nebourala, ale pak jsem na něj okusila opravdu horký kafe.
„Máš rád záhady?“ zeptala jsem se.
Nechápavě se na mě podíval. Usmála jsem se. „Jak to myslíš?“ ptal se.
„No víš, jestli věříš třeba v něco nadpřirozenýho. Já nevím, třeba Loch Nessku, Yettiho, ufony, kruhy v obilí… nebo nějaké nadpřirozené bytosti… tak například upíry…“ Po očku jsem na něj mrkla, jak zareaguje.
Do obličeje se mu nahrnula rudá barva a jeho jinak přesné pohyby rukou se změnily v chaotické.
„Ehm, já… ne, asi ne. Nevěřím v nic takového,“ odmítl rázně. „Proč se mě ptáš na takový otázky?“ zeptal se podezíravě.
„Já ti ani nevím,“ protahovala jsem to do nudnýho tónu. „Možná jen tak, když se na vás dívám, pane Volturi,“ a probodla jsem ho očima.
Bylo jasné, že to pochopil. Věděl, že já vím. Po zbytek obcházení pacientů měl rty semknuté k sobě a nepípl ani slovo, pokud zrovna nemluvil na pacienta.
Jen, co uklidil věci po obchůzce, chytl mě za ruku a zatáhl do chodby, do které jen málo kdo chodil. Všude tam ležely prázdné krabice a byl tam cítit podivný pach.
Otočil se ke mně a pohlédl na mě z očí do očí. Jednou se hlasitě nadechl a vydechl. „Takže, jak to sakra víš?“ zeptal se klidným tónem.
Uculila jsem se na něj jak pětiletý děcko. „Co myslíš?“ dělala jsem blbou. Ovšem, když mě probodl tak zlovolným pohledem, že jsem se pomalu začínala bát, aby mu z očí nelítaly blesky, povolila jsem. „Nejsi jediný upír, kterýho jsem kdy potkala,“ odsekla jsem.
Vyvalil na mě oči. „Ale jak víš, že zrovna v Itálii-“
„Nejsem tak blbá, jak si asi myslíš, víš? Ve vašem světě se orientuji tak dobře, jak asi žádný člověk. Vzpomínáš na to, jak jsem mluvila o Edwardovi?“
„Tvůj kluk? Jak ten do toho zapadá?“ ptal se vyjeveně. Nedokázala jsem pobrat, že tohle má být upír. Nejsou náhodou upíři inteligentní?
„Hádej třikrát! Samozřejmě, že on je upír! To ti to nedochází? Já chodím s upírem, musím o tom něco sakra vědět! Věděla jsem od začátku, že s tebou není něco v pořádku. Jsem dost všímavá na to, že jsi nikdy nespal moc hodin a jedl jsi toho sakra málo. Jen nedokážu pochopit jediné. Jak to? Jak sakra ty můžeš být upír, když máš lidské tělesné instinkty? A tvoje oči – buď musí být rudé nebo zlaté, oříškové upíři nemají.“
Díval se na mě s obdivem. Pak odklonil zrak kamsi do boku a smutně zamumlal: „Radiace, ta zasraná radiace.“
Vykulila jsem na něj oči. „Radiace působí na upíry?! Jak to, proboha?“
Rozčileně rozhodil rukama. „Nevím ksakru. Aro mě poslal do Altoony něco vyřídit, ale pak najednou bum – porucha jaderného reaktoru, radioaktivní mrak. Omdlel jsem a probudil se až druhý den. Byl jsem absolutně šokovaný. Nic jsem nechápal a nejhorší na tom všem bylo to, že jsem ztratil svou sílu! Rychlost – nic. Když jsem viděl svůj odraz v jedné z prázdných výloh, málem jsem dostal infarkt. Mé oči měly zase stejnou barvu jako před přeměnou na upíra. Šílené. Zkrátka šílené. Absolutně nic nechápu – stal se ze mě zase člověk, nebo, alespoň částečný. Pořád mám lepší čich i smysly, větší sílu i rychlost, nemám tolik tělesných chtíčů, ale stále je to jen mizivé v porovnání s tím, jaké to bylo, když jsem byl upír. Chápeš to?! Mé srdce začalo znovu být! Když se omylem říznu, teče ze mě krev! Víš, co je to za pocit, když ti tvůj instinkt hluboko v hlavě říká, že máš vypít svou vlastní krev? Je to otřesné!“
Nedokázala jsem nic říct. Paul se najednou dočista sesypal jak hromádka neštěstí a sedl si ke stěně chodby. Objal pažemi nohy a zíral do prázdna. Sedla jsem si vedle něho a soucitně mu položila ruku na rameno. Šlehl po mě pohledem. „Promiň,“ zašeptala jsem. „Nechtěla jsem… nevěděla jsem, že je to pro tebe takové…“
„Ne, ty promiň, nechal jsem se moc unést.“ Oba jsme se zvedli ze země. „ Zase přátelé?“ navrhl a napřáhl ruku.
S radostí jsem mu podala tu mou a potřásla si s ním. „Přátelé,“ potvrdila jsem.
„Mimochodem, stále jsi mi neřekla, jak víš o tom, že jsem z Itálie?“ vyzvídal.
„Betty zmínila tvé příjmení a já si vzpomněla, jak mi Edward o Volturiových vyprávěl… Sakra!“ křikla jsem najednou.
„Co se děje?“ ptal se mě Paul vystrašeně.
„Neměl už někdo zkontrolovat Betty?“ vyhrkla jsem. Paul na mě vyděšeně pohlédl a pak jsme se dali oba urychleně do kroku.
<< Předchozí | Další >>
>> Shrnutí povídek <<
Autor: Janna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Radiace 7:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!