Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Radiace 6

04.10.2009 (16:15) • Janna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2741×

Část šestá

Měla jsem hodně neklidný spánek, stále jsem se v noci převalovala, i když žádný další sen se mi nezdál.

Nedalo mi to, musela jsem nad tou noční můrou stále přemýšlet. Nevěřila jsem v nějakou moc snů nebo tak, jenže tohle bylo zkrátka jiné… takové, že se určitě stane něco zlého.

A stále mi vadilo, že jsem nevěděla několik věcí.

Zaprvé, čí byly ty zelené oči. Když jsem se ráno probudila, první, co jsem udělala, bylo to, že jsem se každému dívala do očí. Ne že by tu nikdo neměl zelené oči, ale nebyl to ten správný odstín. Někteří je měli moc jedovatě zelené, někteří naopak vybledlé, pár lidem se míchaly s jinou barvou – hnědou, šedou a podobně. Ale ta správná zelená – ta příjemná, ta prostě zeleno zelená, ta tu nebyla.

Zadruhé, koho nebo čeho se má týkat to velké neštěstí či smrt. Jen jsem se modlila, aby nebylo něco s Edwardem. To bych zkrátka nepřežila. Ale on je upír, nemůže se mu nic stát… aspoň doufám.

Zatřetí, co je Paul. Neustále mi to vrtalo hlavou. Jenže už mě napadlo tolik šílených nápadů, že jsem své myšlenky na tohle téma radši zahnala.

Protože jsem probděla téměř celou noc, byla jsem hodně unavená a tak jsem po celý den podřimovala. Párkrát mi Paul přinesl jídlo, ale já ho vždy odmítla s tím, že nemám hlad.

Všimla jsem si, že Betty něco maluje – byla to její oblíbená činnost, její obrázky byly nádherné – jenže jsem nebyla schopná se ani zvednout, abych se mohla podívat, co to je.

Ve čtyři odpoledne přišel zase Paul s jídlem.

„Já nemám-“ už jsem začala, ale on mě zarazil.

„Žádný takový, že nemáš hlad, musíš něco sníst. Celý den jsi nejedla.“

„Ale-“

„Nehodlám o tom diskutovat, Bello, tohle sníš,“ řekl a pak na mě upřel jeho pohled. Opět jsem se ztratila v jeho očích. Viděla jsem jen hromady zlatavých oříšků… Věděla jsem, že bych si měla vzpomenout na něco… na nějaké slovo… ale absolutně mi nic nepřicházelo na mysl. Topila jsem se v jeho očích jako hluboké studny a nedokázala se odtrhnout.

Zcela nevědomky jsem si vzala krajíc chleba z talíře a začala ho žvýkat.

Paul se kouzelně usmál. „No vidíš, že to jde.“ Pak se obrátil a odešel. Najednou jako bych se probrala z transu.

Uvědomila jsem si, co se stalo. Já se tentokrát nedokázala vysvobodit. Neodolala jsem. Já si nevzpomněla na Edwarda! Cítila jsem se, jak kdybych ho právě zradila. Jsem bezcitná svině, ano.

Přesto, že jsem si už uvědomila, co se stalo, stále jsem kousala chleba, jelikož mi už opravdu začínalo kručet v břiše.

Chvíli jsem jen tak ležela, dokud jsem nedojedla chleba. Pak jsem zavřela oči, ne únavou, jen tak na oddychnutí.

„Co kreslíš, Betty?“ zeptala jsem se stále se zavřenýma očima. Neodpověděla. Otevřela jsem oči, abych zjistila co se děje a pak jsem vyjekla.

Betty ležela bezmocně na posteli, hlavu povyslou na stranu, v ruce ještě štětec, který ji pomalu vyklouzával z prstů. Obrázek se válel na zemi rubem nahoru.

Okamžitě jsem vyskočila z postele k ní.

„Paule!“ zařvala jsem, přitom ale neodtrhla oči od Bet.

„Co se… Proboha!“ Hned se nad ní skláněl. Kontroloval ji puls na ruce. V obličeji se mu objevila úleva. „Žije,“ zašeptal vděčně.

Pod nohy ji dal dva polštáře z vedlejší prázdné postele, aby je měla výš, mezitím jsem ji já podepřela hlavu a vyndala štětec z rukou, který jsem položila na malý stolek u postele. Paul začal k Betty připojovat přístroje, které tu byly jediné k dispozici. Slyšela jsem, jak začal pípavý zvuk, který ohlašoval činnost jejího srdce. Dívala jsem se do té vyhublé zesinalé mladé tvářičky, zatímco ji Paul dával do žil kapačku.

„Ach, Betty, co mi to děláš?“ zanaříkala jsem. Chytla jsem ji za ruku. Byla chladná a bezvládná. Do očí se mi nahrnuly slzy. Tak to přece nemůže skončit. Ne tak brzo. Přece ji nemohla za tři a půl týdne dostat radiace? Slzy mi tekly volně po obličeji, neobtěžovala jsem se je utírat. Sedla jsem si na židli, kterou mi přinesl Paul, abych mohla být pořád u Bet. Taky si jednu vzal a posadil se na protější stranu. Jenže teď by mě nic nedokázalo donutit odtrhnout pohled od Betty. Tak mladá. Celý život před sebou…

Seděla jsem tam asi dvě hodiny a mezitím se utápěla svými vzpomínkami, jak mi chlad její ruky jednu připomněl…

Kráčela jsem letním lesem, všude vonělo dřevo, slyšela jsem, jak v korunách stromů zpívají ptáci. Bylo krásně. Na počasí v Altooně až nezvykle teplo. Chlad mi dodávala ruka, která jemně držela tu mou.

Prvně jsem se podívala na spojení našich ruk. Bylo to nádherné vidět – stále spolu. Mé oči se posouvaly výš po bledém předloktí, paži, krku až k tváři hezčí než mají andělé. Hleděla jsem do těch očí plné lásky, které se dívaly na mě. Stále jsem nedokázal uvěřit, že tenhle bůh miluje zrovna mě. Tak obyčejnou holku – lidskou holku.

Zastavili jsme se. Nemuseli jsme nic říkat, oči mluvili za vše. Láska z nás přímo sršela. Edward si mě přitáhl blíž k sobě. Zavřela jsem oči a nechala se poslepu vést až k jeho chladným rtům.

Opatrně jsme se začali líbat. Moje ruce automaticky vjely do bronzových vlasů těsně nad jeho zátylkem. Naše těla utvořily společnou křivku, rty se pohybovaly v neskonalé souhře. Jazyky tančily spletitý tanec a v břiše jsem cítila, jak mi létají motýli.

Bylo to krásné, nechtěla jsem přestat, ale musela jsem se nadechnout. Edward si odtáhl jemně svůj obličej od toho mého, stále se na mě usmíval svým pokřiveným úsměvem. Znovu jsme pokračovali v naší procházce.

Prodírali jsme se lesem, až jsem dorazili na malou mýtinu. Byla ve všech směrech obyčejná, nebylo tam nic zvláštního. Jen suchá tráva, v které nevzešel žádný strom či rostlina. Lehli jsme si do voňavé trávy a stále si hleděli do očí. Bylo to dokonalé, úžasné.

K mému podivu se roztáhly věčné mraky, které pokrývaly po většinou oblohu nad městem Altoona, a dopadly na nás hřejivé paprsky slunce.

Úžasem jsem vydechla.

„Tak tohle bylo to, co jsi mi ještě neřekl?“ zašeptala jsem.

Edward s úsměvem na rtech přikývl.

Každá částečka jeho těla, na kterou se dostalo slunce, se třpytila neskonalou září. Byl jako jeden velký zářící diamant s miliony plošek, od kterých se odráží světlo.

Můj třpytivý bůh.

Probrala jsem se ze slastné vzpomínky. Na tváři jsem cítila uschlé slzy. Spustily se další. Brečela jsem pro Betty. Brečela jsem pro Edwarda.

Svou ruku jsem už po třech hodinách necítila, ale Betty jsem odmítala pustit. Se strachem jsem hleděla do jejího obličeje.

A najednou se její víčka trochu zatřepotala. Jako by ty tři hodiny nic neznamenaly, okamžitě jsem vyskočila na nohy.

„Betty, drahoušku, slyšíš mě? Betty, jsi vzhůru?“ snažila jsem se ji oslovit.

Znovu jemně zamžikala očima a pak je otevřela. Její zorničky byly rozšířené, v bělmu měla několik rozpraskaných žilek.

Několik sekund trvalo než vůbec zaostřila pohled na jeden bod, bylo vidět, že je absolutně dezorientovaná.

„Betty,“ šeptala jsem laskavě a naklonila se nad ní tak, aby mi hleděla do obličeje. Chvíli se nic nedělo, ale pak jakoby mě z ničeho nic zachytila.

„Bello,“ vydala ze sebe strašně chraplavých hlasem, který se třepal stejně jako její tělo. „Co se to děje?“

„Nic, Betty, jen jsi usnula,“ snažila jsem se ji uklidnit. Na to, že ji je jedenáct se teda oblafnout nedala.

Z očí se jí začaly valit slzy. „Bello, já umírám, že ano? To ta radiace? Kolik času mi zbývá?“ chraptěla.

Nedokázala jsem zachovat vážnou tvář, po tváři mi stékaly nové slzy, i když jsem se je snažila slovy vyvrátit. „Samozřejmě, že ne, Betty. Budeš zdravá, neboj se. Všechno bude v pořádku, jen jsi omdlela, nic víc,“ hlas se mi třepal, takže lež to byla vskutku mizerná. Jenže možná jsem spíš chtěla obelhat sebe než ji. Nedokázala jsem si přiznat, že by mohla Bet… ne, ona prostě neumře… prosím, ne…

Obdivovala jsem její klid. Věděla, že umírá, že už ji nezbývá moc času, ale dokázala tiše plakat, jen slzy pouštěla proudem. Žádné vzlyky. Byla s tím smířená, že umře… Nevydržela jsem to, schovala si obličej do dlaní a začala silně vzlykat.

Cítila jsem, jak se její chabá ruka dotkla té mé. „Neplač, Bello,“ prosila mě, „nechci, abys plakala.“

Setřela jsem několik slz a s třesavým úsměvem se ji zahleděla do pomněnkově modrých očí. „Mám tě moc ráda, Betty, jsi má nejlepší kamarádka,“ šeptala jsem a pak ji jemně pohladila po tváři.

„Taky tě mám ráda, Bello,“ chraptěla. „Nakreslila jsem pro tebe obrázek, viděla jsi ho?“ ptala se.

„Ano, je moc krásný,“ lhala jsem, i když tentokrát ta lež nešla poznat. Ten obrázek jsem ještě neviděla, nedokázala jsem se od Bet odtrhnout, ale chtěla jsem ji udělat radost.

„Takže se ti líbí?“ zeptala se s jiskřičkami naděje v očích.

„Samozřejmě, Betty, je úžasný,“ usmála jsem se na ni.

„Paule!“ zvolala najednou.

Otočila jsem hlavou a zjistila, že za mnou opravdu stojí, ale nedíval se na mě, usmíval se na Betty. Musela jsem se usmát. Paul byl dobrý člověk – nebo, co to vlastně je.

„Jak ti je, Betty?“ ptal se.

„Jsem unavená,“ šeptala.

„To je těmi léky. Však si odpočiň, Bet, potřebuješ to.“

„Ale já nechci spát,“ protestovala.

„Já vím,“ souhlasil a pak zase odešel.

„Bello, líbí se ti Paul?“ vyhrkla najednou Betty. Ta otázka mě zarazila. Nevěděla jsem, jak ji odpovědět. Nakonec jsem se rozhodla pro pravdu.

„Ano, líbí, ale…“ zaškobrtla jsem se.

„Ale?“ pobízela mě.

„Stále myslím na Edwarda, víš. Nedokážu na něj zapomenout, pořád ho miluji,“ zašeptala jsem a po tváři se mi skoulela další slza.

„Paul je moc hodný, hodili by jste se k sobě,“ povídala dál, jako by moje poslední dvě věty přešla.

„Ale jdi, ty kecko,“ žertovala jsem.

„No vážně,“ nedala se. „Už to úplně slyším: Tá-dam-ta-dá, tá-dam-ta-dá.“ Mumlala svatební pochod. Musela jsem se usmát. „Isabello Swanová, berete si zde přítomného Paula Volturi?“ zeptala se strojeným hlasem, který měl napodobovat kněze.

Normálně bych se zasmála, ale spíš jsem ztuhla. Volturi. To jméno mi zurčelo hlavou a vyhledávalo vzpomínky, v kterých jsem ho zaslechla…

<< Předchozí | Další >>
>> Shrnutí povídek <<

Autor: Janna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Radiace 6: