Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Radiace 8

06.10.2009 (17:15) • Janna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4018×

Část osmá

Nezastavila jsem se dokud jsem nebyla u její postele. Spadl mě kámen ze srdce. Betty stále spokojeně spala, přístroje pravidelně pípaly, zdálo se, že je vše v pořádku.

Sedla jsem si na židli a pozorovala její klidný spánek. Paul se spokojeně usmál a pak odešel k počítači. Jako každý den i dnes se pokoušel připojit k internetu. Upřímně, už dávno jsem si přestala dělat naděje, ale jak se zdá, opravdu umírá až naposled…

„Pane Bože!“ vykřikl najednou Paul. Zvedla jsem hlavu a podívala se, co se děje. Kolem něj se začali rojit lidi, ostražitě jsem pohlédla na Betty a pak jsem se zvedla, abych se tam šla taky podívat.

„Prosím vás, rozejděte se, všichni budete zapsáni, nebojte,“ ujišťoval všechny Paul. Prodrala jsem se až k němu a šokovaně zírala na obrazovku, na které se konečně objevilo, že připojení bylo navázáno. Štěstím se mi objevily slzy v očích.

„To… bože, konečně, jo!“ zavýskla jsem a Paul se na mě ohlédl s úsměvem na tváři.

Všichni zvědavci se pomalu rozešli ke svým lůžkům. „Perfektní, zkrátka perfektní, teď se stačí připojit na server s pohřešovanými, zadat tam všechny jména a je to,“ mumlal si pro sebe Paul.

Tiše jsem pozorovala, jak vyťukává do klávesnice jedno jméno za druhým až dospěl i poslednímu člověku, který se tu probudil. Isabella Swanová. Zírala jsem na svý jméno a doufala, že to Charlie zjistí. Nebo třeba… Edward? Rychle jsem zahnala myšlenky na něco, u čeho jsem neměla žádnou jistotu.

Byla jsem neskonale šťastná. Najednou ve mně hlodl nějaký špatný pocit, jakoby mi něco chtělo říct, že se děje něco moc zlého… A pak, asi dvě vteřiny po tomto tušení se začal místností ozývat protáhlý a nezastavující se nepříjemný zvuk přístroje, který zaznamenávala, jestli je Bet naživu.

Urychleně jsem běžela k ní. Ani jsem si nestačila všimnout, že naproti mně je Paul. Snažil se najít puls na její levé ruce. Vyděšeně pohlédl do mého obličeje a já věděla, co to znamená.

„Sakra! Musíme něco udělat!“ křičela jsem hystericky a po tváři mi tekly slzy. Paul rychle připravil injekci s něčím, co jsem nedokázala poznat a vpíchl to Bet rovnou do žíly. Přístroj poskočil, ale pak začal znovu táhlý pištivý tón.

Paul začal dělat Bet vnější srdeční masáž. Urychleně jsem odpočítávala třicet stlačení a hned na to, jsem dala Betty dva vdechy z úst do úst. Nic. Životní funkce nenaskočily.

Paul opakoval znovu a znovu masáž a já mu nadále pomáhala. Asi dvacet minut jsme se snažily opět Bet přimět k životu, ale… nepodařilo se.

Sesunula jsem se na vedlejší postel a hlasitě vzlykala. „Ne, ne, ne! To přece… slíbila jsem jí, že to přežije! Nemůže umřít! Ne!“ křičela jsem a nepřestávala brečet. Cítila jsem, jak si Paul sednul vedle mě a objal mě.

„No tak, Bello, ššš, nemohly jsme tomu zabránit… Betty byla vystavena nejsilnější radiaci… Byla jen deset kilometrů od Bellefontu… V té oblasti nepřežil nikdo, nedalo se čekat, že by Betty…“ chlácholil mě, přesto i v jeho hlasu jsem cítila smutek a žal.

„Já ji to slíbila, Paule! Slíbila jsem, že se jí nic nestane! Že se probudí!“ lkala jsem.

„Nemůžeš za to… nemohla jsi vědět, že to takhle dopadne, no tak, prosím Bello,“ stále mě uklidňoval, ale já jsem za nic na světě nemohla. „Nechceš nějaký prášek na uklidnění? Nebo na spaní? Ulevilo by se ti,“ navrhl mi.

Rázně jsem zavrtěla hlavou. Poslední, co jsem teď chtěla, bylo to, abych byly nadrogovaná nějakým svinstvem. Utišila jsem svoje hlasité vzlyky, ale stále mi z očí tekly slzy.

Ach, Betty… Byla to moje nejlepší kamarádka… jediná kamarádka… Nezasloužila si to, proboha, vždyť ji bylo jenom jedenáct! Kde je ta zpropadená spravedlnost, hmm? Jaktože spousta zločinců a vrahů si hojně poskakuje po světě, ale tato křehká a nevinná duše musela zaplatit za něco, za co nemohla? Proč je svět tak krutý? Sakra, proč?!

Paul vstal. Jen periferním pohledem jsem zahlédla, jak přes Betty přetáhl bílou plachtu a pak ji odvezl někam dozadu.

Civěla jsem prázdně před sebe a z očí mi tekly neustálé vodopády. Najednou jsem si něčeho všimla. Na stolku, který patřil k posteli Betty ležel stále její obrázek. Vzpomněla jsem si na její slova.

„Nakreslila jsem pro tebe obrázek, vidělas ho?“ A já ji na to zalhala. Roztřesenou rukou jsem sáhla po archu papíru a otočila ho přední stranou k sobě. Když jsem uviděla, co se nachází na tom obrázku, málem mě chytl infarkt.

Celý papír byl pomalovaný v duchu modrých barev – moře a uprostřed byl delfín, který právě vyskočil z vln. Hleděla jsem na to nevěřícnýma očima. Delfín. Smrt. Ten sen… se vyplnil. Když jsem to teď viděla, nedokázala jsem pochopit, jak mi to předtím nemohlo dojít. Vždyť to bylo jasné… všichni tady jsou ozářeni radiací, bylo pravděpodobné, že někdo umře… Ale že zrovna Betty…

Nové slzy vytryskly z mých očí. Sevřela jsem obličej do dlaní a pak ho zabořila do polštáře. Ležela jsem bezmocně a nechala se utápět ve svém splínu. Nedokázala jsem se na nic soustředit, stále jsem musela myslet na Bet a její dobrosrdečný obličej, na její blonďaté vlásky, modré pomněnkové oči…

Nechala jsem se utápět bolestí a usnula. Nic se mi nezdálo, na to byl i můj mozek slabý.

Druhý den se nesl v rozporuplné atmosféře. Všichni se doslechli, co se stalo Bet, a byli z toho smutní, ale naopak začali přijíždět první lidé zvenčí a vyzvedávali si tu své příbuzné. Proto hned všichni zapomněli na smutek a byli šťastní. K večeru už tu zůstala jen sotva polovina lidí.

Jenže na mě se to všeobecné veselí nevztahovalo. Celý den jsem byla jako chodící mrtvola a ani Paulovi se do mě nepovedlo dostat nějaké jídlo. Cítila jsem, jak je můj obličej sinalý, žaludek mi nepříjemně vrčel, svaly jsem měla ochablé. Ráno i odpoledne jsem proležela v posteli a prázdně civěla do zdi. Nic mě nedokázalo rozptýlit. Trochu jsem doufala v Charlieho, který by se najednou objevil uprostřed dveří a odvezl mě do Forks. Jenže jsem taky věděla, že ta zpropadená díra je odsud přes pět tisíc kilometrů, takže i kdyby chytl první letadlo, jak se to dozvěděl, stále by tu nemohl být.

Přemítala jsem nad tím, jestli se mu to podaří zítra, nebo jestli tady snad zůstanu jako jediná. Na chvíli mě ovládla zvědavost, kam půjde Paul, jestli se vrátí do Itálie, ale pak jsem svou zvědavost zahnala. Nebyla jsem dost silná na to, abych se ho zeptala. A tak jsem na to za chvíli zapomněla.

Byl to šílený pocit, vědět, že většina vašich blízkých je mrtvá. Prvně Renée, pak Edward, i když u toho jsem si nebyla jistá, že je mrtvý, a teď i Betty.

Najednou jsem si vzpomněla na citát, který jsem kdysi slyšela, jenže v té době, v době „štěstí, bez starostí“ mi přišel jako padlý na hlavu. Jenže teď už vůbec.

Život je bahno a jen svině v něm umí chodit.

Pohrdlivě jsem se ušklíbla. Něco na tom bylo. Šílené.

Sakra, proč jsem musela přežít zrovna já? Proč musím snášet tuhle bolest a utrpení? Proč? Proč?!

Podívala jsem se na hodiny na stěně a zjistila, že už je devět večer. Převrátila jsem se bok tak, že jsem neviděla na dveře, a zavřela oči. Snažila jsem se usnout, ale věděla jsem, že nemám šanci. Ne, když je všude kolem hluk.

Trvalo asi hodinu, než konečně bylo ticho, poslední lidi přijeli v deset. Potom už tu zůstalo snad jen třináct lidí, já a Paul.

Cítila jsem, že mi slzy volně stékají po tvářích, ale snažila jsem se je ignorovat. Chci usnout. Tak sakra, chci usnout!

A z ničeho nic, zrovna ve chvíli, když už jsem málem usnula, jsem uslyšela hluk. Někdo rozrazil plnou parou dveře. Nevím proč, normálně bych to neudělala, bylo by mi to jedno, ale zkrátka jsem se otočila a pohlédla do zelených očí člověka, který právě vtrhl dovnitř.

Vyhledal mě očima a pak jsme se oba navzájem zasekli do protějších očí.

<< Předchozí | Další >>
>> Shrnutí povídek <<

Autor: Janna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Radiace 8: