Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracené srdce 6.

28.10.2019 (09:00) • MilagrosEdwards • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1110×

Pohled Carlislea

Prohlížel jsem si Belliny snímky a cítil jsem, jak moc je všechno špatně. Slyšel jsem, jak se za mnou pohnula. Je vzhůru. Čekal jsem na její reakci. Nechtěl jsem se otočit, měl jsem takový strach. Bál jsem se, že mě pozná, ale ještě větší strach jsem měl z toho, že se to nestane.

A najednou jsem slyšel její hlas, hlas zesláblý nehodou.

„Ehm, pane doktore?“

 Pomalu jsem se otočil… Její oči na mně spočinuly a užasle si mě prohlížela. Bolestně jsem si ale uvědomoval, že ty čokoládové oči mě nepoznávají.

 Nadechl jsem se. „Bello, jsem doktor Carlisle Cullen. Jak se cítíte?“

„Já nevím.“ Zašeptala Bella jako omámená. Prohlížela si mě a tvářila se čím dál víc nešťastně. Nějaká část v ní mě možná poznávala a snažila se prodrat ven. Slyšel jsem, jak její srdce uhání.

„Promiňte, pane doktore, neznáme se?“ Zeptala se najednou roztřeseným hlasem. Na zlomek vteřiny jsem ztuhl. Co jen mám říct? Nemohu říct pravdu, ale nebudu tvrdit, že jsme se nikdy nesetkali.

„Ano, jednou jsem vás ošetřoval po nehodě na školním parkovišti.“ Nezvolil jsem celou pravdu, ale ani lež. Přesto jsem se cítil jako podlý ničema.

„Musím vás informovat o vašem zdravotním stavu.“ Odmlčel jsem se. „Podařilo se nám Vás stabilizovat. Poškození mozku nehrozí. Jste mimo nebezpečí. Problém je ale s páteří, došlo k porušení míchy a ochrnula jste na dolní končetiny.“

Chvíli se na mě zděšeně dívala, pak zalapala po dechu. „Takže já nemůžu chodit?“

„Bello, už musím jít.“ Nemohl jsem už déle zůstat v její přítomnosti. „Ale nepropadejte panice, nic není definitivní. Zdejší doktoři se o vás dobře postarají. Vím, že jednou budete zase běhat. Věřte mi, vím to.“ Snažil jsem se v ní uchovat naději.

Věděl jsem ale, že žádný doktor světa by jí už nepomohl. Její zranění bylo příliš vážné. Doufal jsem však v koutku duše, že se snad jednou vrátí mezi nás a náš jed napraví poraněnou páteř.

Stále jsem na ni upíral svoje oči a uvědomil jsem si, že pláče. Z očí jí stékaly slzy. Přál jsem si ji utěšit, ale nenacházel jsem žádná slova, která by nebyla lež. Musel jsem pryč. Sebral jsem všechnu sílu a opět se k ní otočil zády.

Zavíral jsem za sebou dveře a cítil, že za mnou někdo stojí. Otočil jsem se a stál tváří tvář Charliemu Swanovi. Chvíli si mě nepřátelsky měřil.

„Doktore“, pozdravil. „Děkuji, že jste se obtěžoval zpět do Forks a zachránil Belle život. Jsem Vaším velkým dlužníkem. Ale Váš syn tady není, že ne?“

„Ne, není.“

Chtěl jsem pokračovat, ale slyšel jsem Bellu. Plakala a nejen to, tiše mumlala slovo „odešel, odešel…“ Bylo mi to tak strašně líto.

„Charlie, udělal jsem pro Bellu, vše co bylo možné a vše jsem jí pověděl. Teď byste měl být s ní.“ Chtěl jsem odejít. Už jsem to nemohl vydržet.

„Ano, ale nejprve si chci promluvit. Nechci vás a ani nikoho z vaší rodiny už nikdy vidět. Nemáte ani tušení, čím si Bella prošla po vašem odchodu. Takovou depresi jsem ještě neviděl, nebylo to normální. Bylo to jako by jí někdo umřel a ne opustil. Bál jsem se, že jestli to tak půjde dál, skončí v psychiatrické léčebně. A teď, když na všechno zapomněla, přál bych si, aby byla veselá jako dřív. Teď může začít znovu, i když zatím na invalidním vozíčku.“

„Charlie, není to tak, jak si myslíte. Edward se taky velice trápí, dokonce odešel z domu. Je pryč a ani nevím kde.“

„To nechápu, tak proč se s ní rozešel?“

„Pro její dobro. Pro velkou lásku, kterou k vaší dceři cítí. Přeje si pro ni plnohodnotný život a po jeho boku by ho nikdy nemohla mít.“

„Tomu nerozumím.“

„On má jistou dědičnou nemoc. Říká se tomu syndrom pomalého stárnutí. Abyste to pochopil Charlie, jeho buňky stárnou na povrchu mnohem pomaleji než uvnitř. Takže se může zdát, že fyzicky nestárne. Mimo to, nemůže mít děti.“

Zabalil jsem pravdu do obalu opravdu hloupé lži a doufal, že Charlieho nenávist to alespoň trochu zmírní a že mi to vůbec spolkne.

„V tom případě nechápu, jak jste mohl dopustit, aby váš syn udělal takovou hloupost. Jestliže se měli rádi, měli o tom rozhodnout společně.“ Chvíli se Charlie odmlčel. „Ehm, doktore, omlouvám se, to je mi opravdu líto. A děkuji, že jste Bellu operoval.“

Přikývl jsem a podal Charliemu ruku. Ano, Charlie měl pravdu. Měli o tom rozhodnout společně.

„Sbohem Charlie, rád jsem vás viděl.“

Charlie mi stisk ruky opětoval. Podívali jsme se jeden druhému do očí a pak jsem se otočil a vydal jsem se pryč.

Udělal jsem pro Bellu, co jsem v tuto chvíli mohl, teď už se o ni zdejší lékaři postarají. Já musím jít, musím najít Edwarda. Ačkoli jsem tušil, že šance jeho návratu je mizivá, když Bella na něj zapomněla a má nyní skutečnou možnost jít dál. Přesně tak, jak si to přál....no až na ten detail, že je z ní teď mrzák, pomyslel jsem si sarkasticky. Otázka ale byla, zda opravdu zapomněla. Když mě viděla, nepoznala mě, ale přesto plakala, když jsem odcházel a vím, že to nebylo ani tak kvůli jejímu zdravotnímu stavu a to je také dost zlé.

Pohled Belly

Proč mě tak bolí, že ten doktor odešel? Odešel, odešel, odešel… Mumlala jsem stále dokola a snažila jsem se přestat plakat. Já jsem se asi fakt totálně zbláznila.

Zanedlouho za mnou přišel Charlie, teda můj táta. Tvářil se podivně zamyšleně a nešťastně. Nic neříkal, jen se díval na můj mokrý obličej. Chvíli po tom se do místnosti vřítil ten indián, co mě před operací políbil.

„Bells, řekli mi, že můžu za tebou. Ehm, ahoj Charlie.“ Pozdravil mého táty.

„Ahoj Jacobe,“ odpověděl Charlie.

„Jak je Bell,“ vydechl Jacob ustaraně.

„Jsem invalida,“ řekla jsem pobaveně, ale se slzami v očích. Nevím, proč mi to vůbec nedělá starosti. Možná, že ten mozek nemám tak úplně v pořádku, jak říkal ten doktor.

„Invalida?“ Jacob se tvářil zmateně.

„Nemůže chodit, jsem ochrnutá.“ Vysvětlil nešťastně Charlie.

„Jacobe“, poprvé jsem ho oslovila. „Jaký je mezi námi vztah?“

 Jacob vypadal nejprve zděšeně a potom si mě měřil, jako bych spadla z višně. Asi proto, že se dozvěděl o mém neštěstí, já jsem se smála a brečela zároveň a místo toho všeho se ptám, co mezi námi je. Ale ta pusa před operací byla příliš matoucí. No a s mýma nohama teď stejně nic neudělám, tak proč se tím zabývat, proč se tím mám trápit.

 „Bello, miláčku,“ začal Jacob něžně. „Nevím, co říct, máme celkem komplikovaný vztah, ale máme se rádi a jsme velmi dobří přátelé. Já Tě mám rád.“ A při těch slovech lehce zrudnul.

 Charlie se smutně usmál a zvedl se. „Děti, nechám vás tu o samotě.“

Autor: MilagrosEdwards, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracené srdce 6.: