Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zlatá padesátá - 8. kapitola

19.04.2013 (16:00) • SarahBell • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1820×

Elvis Presley - Teddy bear

Celou sobotu jsem nic moc nedělala. Dlouho jsem vyspávala včerejší noc, pak jsem šla nakrmit Tima, protože máma ještě nevstala. Většinu času jsem strávila v pokoji, ale večer jsem se rozhodla jít k Wirgimu. Měla jsem jistotu, že tam ostatní budou, a tak jsem se oblékla a vyšla ven z baráku. Šla jsem pěšky, nebylo to zas tak daleko a dnes bylo docela teplo. Když jsem došla k Wirgimu, bylo tam už dost plno. Okamžitě jsem se připojila k partě, která házela šipky.

„Nazdárek, Bells. Tak co doma?“ řekl Jake

„Máma spala až do pěti, ale nic neříkala, takže asi dobrý,“ pokrčila jsem rameny, vytrhla Jakeovi šipku z ruky a trefila střed.

„Tak doufej, že Tim nic nevyžvaní,“ šťouchnul do mě Matt. Vykulila jsem oči. Timovi jsem neřekla, aby nic neříkal, tak snad mu to dojde.

„Hele, Bello, dáš si něco nebo tu budeš postávat jako sloup?“ zavtipkoval Wirgey od baru.

„Dám si pivo, díky,“ zavolala jsem a sedla si ke stolku k holkám. Chvíli jsme jen tak žvanily, když přišel Wirgey. Položil sklenici na stůl, ale neodešel.

„Dneska se tady po tobě ptal takový mladík, tobě by se asi líbil,“ šťouchnul do mě. Kdo se tam po mně ptal? Snad Edward? Nemyslím. Tak kdo ale?

„Jak vypadal?“ zeptala jsem se a napila se.

„Takový vysoký, bílej jak křída, tmavý vlasy, nijak moc jsem mu do tváře neviděl,“ pokrčil rameny a odešel.

„Bello, o tebe je větší zájem než kdy předtím,“ šťouchla do mě Bess.

„Na ni holt hezcí kluci letí,“ řekla Laura trochu zklamaně, že se nikdo neptal po ní. Ona měla co říkat. Dlouhonohá blondýnka s výstřihem, že by se do něj vešla ještě jedna holka.

„Říkáš to, jako kdybys nikdy nikoho neměla. Snad ses nepřidala k roztleskávačkám,“ zavtipkovala jsem. Bess se začala smát a Laura se zatvářila uraženě a začala do nás šťouchat. Pak se začala smát taky a nakonec k nám přišli i kluci. Celý večer jsme jen tak popíjeli a povídali si. Okolo jedenácté se začala společnost rozpouštět, až jsme nakonec zůstali jenom já, Jake a Matt. Nakonec jsme ale museli jít domů i my, a tak jsme se před vstupem rozloučili a rozešli se svými směry. Jacob měl sice pochybnosti a nechtěl mě nechat jít samotnou domů, ale rozmluvila jsem mu to.

Šla jsem tichými ulicemi, když jsem získala pocit, že za mnou někdo jde. Přidala jsem do kroku, ale tím jsem přímo vpadla do rukou jednoho mladíka. Byl z něj cítit alkohol a cigaretový kouř a potřeboval by se umýt. Začala jsem sebou házet a všude kopat.

Ten, co mě držel, mi dal na krk nůž a ten, co mě sledoval, k němu přiběhnul a snažil se mi vyrvat kabelku. Podařilo se mi ho kopnout, a tak se svezl na zem, ale ten druhý mi přitlačil nůž na krk ještě víc. A pak se stalo něco, co bych nikdy nečekala. Najednou jsem přestala cítit tlak nože i pevné sevření. Moje vidění se rozmazávalo, ale poznala jsem Edwardovu tvář. V rukou držel jednoho z těch mladíků a něco mu říkal. Všechno se stalo strašlivě rychle a za chvíli jsem viděla, jak oba muži utíkají pryč, jak nejrychleji to šlo. Edward u mě vmžiku byl a pomáhal mi vstát z chladného chodníku. Vděčně jsem okolo něj omotala ruce.

„Bello, jsi v pořádku?“ snažil se upoutat mou pozornost. Podívala jsem se mu do očí.

„Myslím, že ano,“ zamumlala jsem.

„Krvácíš,“ řekl přiškrceně a ukázal mi svoji ruku od krve. Nůž mi patrně rozříznul kůži na krku. Přikryla jsem si krk rukou.

„To nic není,“ řekla jsem chraplavě. On mě vedl kus cesty k jeho autu, posadil mě dovnitř a nastartoval. „Kam jedeme?“

„Do nemocnice, Bello,“ řekl celý napjatý a jel strašlivou rychlostí k nemocnici.

„Nepotřebuju do nemocnice, nic to není,“ řekla jsem. Kde se tam vzal? Jak to, že věděl, co se děje a přišel za mnou? Nebo prostě jenom náhodně procházel a já měla štěstí? Nevím. Celou cestu nemluvil a byl napjatý. Zastavili jsme před nemocnicí, Edward mě vytáhnul z auta, dal mi ruku kolem pasu a moji kolem jeho krku. Posadila jsem se v čekárně a Edward šel k recepci.

„Ano, pane. Doktor Harison ihned přijde,“ řekla sestřička a vrátila se ke své práci.

„Ne, pošlete Carlislea, potřebuji s ním mluvit,“ řekl prosebně Edward.

„Dobrá, zaveďte slečnu Swanovou do jeho ordinace, doktor Cullen brzy přijde,“ řekla a tím ukončila jejich rozhovor. Edwad ke mně přišel, pomohl mi vstát a odvedl mě do prázdné ordinace. Tam mě posadil na lehátko a sám se posadil na židli vedle mě.

„Tak co se děje, Edwarde?“ Do místnosti vstoupil doktor Cullen. Bylo mu nanejvýš třicet let a byl stejně nádherný jako Edward. Měl stejně zlaté oči, bylo to až neuvěřitelné, že by byli adoptovaní. Měl na krátko střižené zlaté vlasy, které zářily jako svatozář.

„To je Bella, Carlisle. Přepadli ji na ulici,“ shrnul to Edward. Zapomněl na to, že on se tam z ničeho nic objevil a zastrašil je, takže okamžitě utekli.

„Zdravím, Bello. Já jsem Carlisle. Můžu se podívat na ten krk?“ řekl a já dala ruku stranou. Prohlédla jsem si ji. Byla celá od krve a Edward mi podal utěrku. Otřela jsem si ruce a čekala, jak doktor Cullen zhodnotí moje zranění.

„No, myslím, že to nic moc není, tak to jen zavážu a za pár dní se mi tu ukážeš,“ řekl a začal mě ošetřovat. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Ta podoba byla dokonalá. Bledá pleť, ladné pohyby, dokonalost a ty oči. Neuvěřitelné.

„Edwarde, můžu s tebou na chvíli mluvit?“ řekl doktor Cullen a táhnul Edwarda ven z ordinace. Přes sklo jsem viděla, jak o něčem debatují, nebo se spíše hádají. Edward rozhodil rukama a pak se vrátil do ordinace.

„Bello, pojď. Jak se dostaneš domů? Nechceš svézt?“ zeptal se a pomáhal mi vstát. Zavěsila jsem se do něj.

„Kdybys byl tak hodný,“ zachraptěla jsem. Rozloučila jsem se s doktorem a odešla s Edwardem. Posadil mě opatrně na sedadlo spolujezdce a sám si sednul za volant. Navigovala jsem ho k našemu domu a podívala se na palubku. Už bylo půl jedné? Máma bude zuřit. Alespoň mám nějakou výmluvu. Edward zastavil u našeho domu a vypnul motor.

„Děkuju,“ otočila jsem se na něj. Ach bože, byl tak krásný. A pak Edward udělal něco, co jsem vůbec nečekala. Edward se ke mně naklonil a dlouze mě políbil. Zvedla jsem ruku a zajela mu s ní do vlasů. Dlouhý polibek jsem opětovala, a když polibek ustal, bylo mi to až líto. Edward opřel svoje čelo o moje a díval se mi zblízka do očí.

„Omlouvám se,“ zašeptal a odtáhnul se.

„To je v pořádku,“ řekla jsem a přitáhla ho zpátky a natiskla svoje rty na jeho. Když se znovu odtáhnul, vystoupil a šel mi pomoct vstát. Nechala jsem se vytáhnout ven a dovést k domu. Edward zaklepal a zatímco jsme čekali, otočil se na mě.

„Nechtěla bys jít zítra do kina nebo tak?“ nadhodil.

„Ráda půjdu,“ řekla jsem a palcem jsem mu setřela ze rtů svoji rtěnku. V tu chvíli otevřela dveře máma s rozzuřeným výrazem na tváři.

„Bello, kde jsi byla!?“ začala křičet. Pak si všimla mého ovázaného krku a začala mě přebírat od Edwarda. „Ach bože, co se stalo?“ zeptala se vyděšeně.

„Přepadli ji na ulici. Odvezl jsem ji do nemocnice,“ začal vysvětlovat Edward.

„Děkuju, že jsi ji přivezl domů,“ řekla máma a začínala zavírat dveře. „Jo, a máš tady drobet rtěnky,“ naznačila na svých rtech a začala zavírat dveře. Ještě než se zavřely, viděla jsem Edwarda, jak si se smíchem otírá koutek a otáčí se k odchodu.

Tak jste se dočkali další kapitoly, která sice nebyla nijak extra dlouhá, ale zato se v ní hodně změnilo. Budu ráda, když mi řeknete svůj názor na věc, jak by se to mohlo vyvíjet a tak, budu jen ráda. Potěší mě jakýkoli komentář, dokud tu bude alespoň jeden, budu přidávat.

Takže se těšte na další kapitolu a děkuju, že se mnou máte trpělivost.

SarahBell

Autor: SarahBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zlatá padesátá - 8. kapitola: