Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zlatá padesátá - 15. kapitola

01.06.2013 (14:45) • SarahBell • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1812×

Pršelo. Tady téměř vždycky prší. Když jsem se třináctého října probudila, kapky dopadaly na okení tabulky. Stejně jako každé ráno jsem prošla koupelnou, jídelnou a nastoupila do auta a zapnula rádio. Místo obvyklé hudby se autem rozeznělo radiové hlášení. Našli další tělo, ten rybář od jezera. Stejná smrt. Rozpáraný krk, všechno bez krve. Byla jsem z toho vyděšená a zdálo se, že i ostatní. Tohle už bylo opravdu divné.

Před školou jsme se pokusili vznést pár protestů, ale nezbylo nám nic jiného, než propadnout vůli učitelů. Toho dne, kdy jsme měli odjíždět, jsem musela vstávat už v půl páté, protože učitelé naplánovali odjezd na šest ráno. Šest ráno! Táhla jsem se až na druhý konec parkoviště s batohem na zádech, ale přibližně v polovině parkoviště mě dohnal Edward a vzal můj batoh. Patrně mu nedělalo problém nést svůj i můj a ještě mě držet za ruku. Společně jsme se přihlásili u Gilbersové a sedli jsme si v autobuse. Ještě než jsme se rozjeli, usnula jsem na Edwardově rameni.

Když jsem se vzbudila, byli jsme sotva v půlce cesty. Profesoři, kteří s námi jeli v autobuse, spali, a tak Vick vytáhl placatku a nechal ji kolovat. Nabídla jsem i Edwardovi, ale ten jako vždy odmítl. Původní mrzutost pomalu přecházela ve veselí, jak ubývala tekutina v placatce. Cesta byla až podezřele dlouhá, až jsme si začali dělat legraci, že nás učitelé odvážejí daleko, abychom neutekli. Asi neslyšeli o stopování aut. Nakonec nás ale přeci jen vysadili na kraji silnice, kde jsme dostali svá zavazadla a měli jsme jít do tábora. Vlekli jsme se snad deset kilometrů k místu, kde bylo pár chatek a veliké ohniště. Žádné záchody, žádné koupelny. Učitelé nám nakázali, abychom se rozdělili po čtyřech do chatky, ale když se prostě spojily páry do čtveřic, rozkázali, abychom se rozdělili na kluky a holky. Vick s Robem se sice pokoušeli přikrčit a vmíchat se k holkám, ale Gilbersová je vytáhla za límce do klučičí skupiny. Po pravdě, stejně budeme všichni pomíchaný dřív, než luskne prsty.
„Slečna Swanová, Beningtonová, Firesová a Darwingová, chatka číslo osm,“ řekla Gilbersová.
„Paní profesorko, my chceme Lauru. Darwingová bude raději se svýma kámošema,“ začaly jsme s Bess protestovat. Darwingová byla děsná, nikdy by nesouhlasila s tím, aby k nám chodili kluci, byla učitelčin mazánek. Firesová byla v pohodě, jeden čas chodila s Mattem a byla v naší partě. Pak jí ale rodiče zakázali stýkat se s námi, a tak se od nás odpoutala. Byla v pohodě.
„Myslíte, že nechám celou tu vaši partičku pohromadě?“ řekla škrobeně a pokračovala ve čtení ostatních chatek. Bess zmizela a já ji viděla, jak se baví s Darwingovou. Ta chvíli pokyvovala a pak si vyměnily úsměvy a Bess se vrátila ke mně. Pak mně a Lauře zašeptala, co naplánovala. Všichni se nastěhují podle Gilbersový a pak se přestěhují. S tím všichni souhlasili, a tak se taky stalo. Když se profesoři začali stěhovat do svých obydlí, holky se přestěhovaly. Celý den jsme se vybalovali a večer učitelé přinutili kluky udělat ohniště a všichni se sešli okolo.
„Takže, sem jsme přijeli, protože je to zvyk naší školy. Já vím, taky z toho nejsem nadšená. Zvláště z vás,“ hodila na nás pohled Gilbersová. My jsme ji vůbec nevnímali a jen se smáli a za zády si podávali láhev. Gilbersová nám začala říkat, co budeme dělat, ale moc jsme ji nevnímali. Postřehla jsem jen, že budeme chodit do lesa něco hledat a tak. Samý bláboly. Konečně jsme směli jít do chatek, a tak první noc v táboře byla ve znamení oslav v naší chatce.

Hned další den ráno se nás učitelé rozhodli mučit a v šest ráno – myslím, že bylo šest, v téhle pustině nebyla možnost vědomosti času – nás profesoři vyhnali z postelí a nutili nás cvičit. S partou jsme v podstatě jen viseli jeden na druhém a rozkoukávali včerejší noc. Mám pocit, že jsme spali v přepočtu asi dvě a půl hodiny. Podívala jsem se na Edwarda s Jasperem a Emmettem, ale ti byli naprosto čilí, jako by spali celou noc. Alice s Rosalií byly také docela v pořádku.
„Bello, jestli budeme muset opravdu cvičit, praskne mi hlava,“ zasténala Bess a opřela se o mě. Mě ani moc kocovina netrápila, spíše nedostatek spánku. Když úmorná rozcvička skončila, všichni jsme se zhroutili na lavičky a začali ožvykovat chleba. Pak nás profesoři přinutili vstát a jít do lesa na nějakou orientační pochůzku lesem nebo tak. Šli jsme po jednom, a tak se parta seřadila tak, abychom mohli jít za sebou. Já se zařadila jako poslední, a tak jsem v táboře musela zůstat sama s profesory. Byli jako krysy. Byla jsem ráda, když jsem mohla vyrazit pryč z jejich doupěte zla. Šla jsem po určené trase a ignorovala všechno, co nám řekli učitelé. Hledat nějaký přitroublý kartičky a tak. Prostě jsem šla po trase a čekala, až narazím na partu. Dostala jsem se až na louku, na které jsem se chvíli rozhlížela, kudy jít. Udělala jsem pár kroků, když jsem zaslechla nějaký šramot za mými zády. Otočila jsem se a viděla cizího člověka, stál na druhém konci louky. Vlasy měl černé jako havraní peří, což ještě více zesvětlovalo jeho bledou pokožku. Na očích tmavé brýle. Působil opravdu okouzlujícím stylem, velmi elegantní, upravený a až děsivě tajemný. I když tam nebyla téměř žádná podoba, byl jako Edwardův bratr. Jen to nebylo v rysech tváře, ale v něčem jiném. Stejně dokonalý.
„Ahoj, Bello,“ vyslovil moje jméno. Nevím, odkud ho zná, tuhle tvář bych si pamatovala.
„My se známe?“ Moje obočí se stáhlo a já přihmouřila oči, abych ho viděla. Začínalo pršet.
„Téměř. Znám Edwarda.“ Pokrčil rameny a nedbale pošťouchl kamínek špičkou boty. Pak s úsměvem a s rukama v kapsách udělal pár kroků ke mně. Otřela jsem si kapku, která mi stékala po čele, a téměř jako omámená jsem udělala pár kroků k němu. Takže to on byl ten, kdo mě hledal u Wirgeyho? Popis by seděl.
„Edward se nikdy nezmínil,“ řekla jsem omámeně. Udělala jsem vyděšeně krok dozadu. „Kdo jsi?“ vyhrkla jsem přiškrceně.
„Ale, ale. Tvůj miláček ti to ještě neřekl?“ řekl s tajemným úsměvem a udělal dalších pár kroků a já znovu couvla.
„Co je s Edwardem?“ řekla jsem překvapeně. Pak jsem málem ztratila rovnováhu, jak jsem se vyděsila. Nedopadla jsem ale na tvrdou zem, přistála jsem v jeho chladné náruči. On opravdu přeběhl přes celou louku během vteřiny? Teď byla jeho tvář tak blízko, že se naše nosy téměř dotýkaly. Přes brýle jsem mu neviděla do očí, i když jsem se snažila, jak jen to šlo.
„Máme jedno společné,“ snažil se mi napovědět. Já se pokoušela vyprostit z jeho chladného sevření, bezvýsledně. Byl jako žula a s každým pohybem, jako bych si dělala modřiny. Vzdala jsem to a přestala sebou mlít.
„Co to žvaníš?“ zamračila jsem se ještě víc. Částečně proto, že jsem nemohla pochopit, o čem mluví, částečně proto, že se mi začínal stékat make–up po tváři.
„Měl ti to říct, tohle není fér.“ Lehce, jakoby soucitně, našpulil pusu. Co mi měl říct?
„Co?“ vykulila jsem oči.
„Bože, Bello! Spoj si to dohromady.“ Protočil oči v sloup, pustil mě a bezradně, s rozhozenýma rukama, se ke mně otočil zády. Zapotácela jsem se. Udělal pár kroků ode mě a otočil se zpátky. Ty pohyby, naprosto dokonalé, jako Edwardovy. Stejně bledá a ledová kůže. Ta omamná vůně. Jako bratři. Až na to, že neměli žádné společné rysy. Byli si podobní něčím jiným.
„Říká ti něco slovo upír?“ řekl tajemně a znovu udělal pár kroků ke mně. Hlavou se mi prohnalo všechno, co se spojuje se slovem upír. Chladná bledá kůže, přitažlivost, veliká síla. Krev a těla bez krve. Rozpárané krky. Kim! A Edward zmizel. To je hloupost!
„Edward je člověk,“ řekla jsem s nervózním smíchem a udělala krok dozadu.
„Ne, není,“ řekl s úsměvem a přišel ke mně rychleji, než jsem stačila postřehnout. Podepřel mě na kříži a přinutil mě prohnout se dozadu. Přiložil tvář k mému krku, jako by mě chtěl políbit. Nebo kousnout.
„Hm, Edward má důvod s tebou být. Moc hezky voníš,“ zamručel mi do ucha.
„Drž se od Belly dál, Nicku,“ ozval se Edwardův hlas z druhého konce mýtiny.

Ehm, myslím, že je jsme se opravdu hodně pohnuli. Budu ráda za jakýkoli komentář, co potěší.

Omlouvám se, že to tak trvalo, ale já to neovlivním.

Díky za čtení,

SarahBell

Autor: SarahBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zlatá padesátá - 15. kapitola: