Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zlatá padesátá - 13. kapitola

13.05.2013 (17:15) • SarahBell • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1751×

Edit: Článek neprošel korekcí.

Elvis Presley - Hound Dog - 1956

Z toho pochopíte, proč všichni milují Elvise pro jeho pánev. ♥

Když jsem ráno vstala, Edward tam nebyl, až jsem si říkala, že se mi to možná jen zdálo. Jenže v pokoji pro hosty stále spala Bess a dole byly stále cítit zvratky, i když je někdo už dávno uklidil. Otevřela jsem okno i přes to, že venku pršelo a byla zima. Dovnitř foukal ledový vítr a začal do místnosti vhánět čerstvý vzduch. Uvařila jsem kávu a přinesla ji nahoru k Bess. Stále byla bílá jako křída, ale zdála se být v pořádku.

„Jestli dneska nepůjdeš do školy, tvoje máma nás zabije obě,“ řekla jsem a sedla si na židli. Musela jsem dostat Bess do školy za každou cenu a navíc, teď by už měla mít jen pořádnou kocovinu.

„Kruci, co tady dělám?“ řekla, když otevřela oči. Dala jsem jí do ruky hrnek.

„Slib mi, že už nikdy nebudeš pít,“ řekla jsem vážně.

„Eh, moc si toho nepamatuju,“ řekla a chytla se za hlavu.

„Možná je to dobře,“ řekla jsem a odešla se dát do normálního stavu.

Seděli jsme na dvoře, kluci kouřili a my s Laurou jsme do sebe házely pizzu. Bess se tvářila, že vyhodí obsah svého prázdného žaludku, kdyby se musela potýkat s gumovým plátkem. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všichni měli na sobě něco černého, čímž vyjadřovali smutek. Bess ležela tváří na stole a rukama si zakrývala tvář před světlem.

„Hej, co je s Bess?“ šťouchla do mě Laura. Nechala jsem si pro sebe Bessin večerní výlet i to, co se dělo u nás doma.

„Eh! Nekřič tak, krucinál,“ rozhodila rukama Bess, narovnala se a dala si na nos tmavé brýle.

„Takže Bess má kocovinu,“ dospěl k závěru Rob. Bess se za brýlemi zamračila a Vick si ji přitáhnul k sobě. Rozhodla jsem se jí zachránit.

„Trochu jsme toho vypily u nás doma. Máma byla pryč,“ řekla jsem, aniž bych cokoli včera pila.

„Bess pravděpodobně trochu víc,“ zamračil se na mě Matt. Mojí záchranou jsem ho patrně zklamala, protože jsem ho sama včera přemlouvala, aby nebral Bess do baru. Uhnula jsem pohledem a zastavila jsem se při pohledu na Edwarda. Vybavoval se s Emmettem, ale jeho oči ulpívaly na mě. Když jsem se mu zahleděla do očí, usmál se na mě. Seskočil ze stolu, na kterém seděl, a odešel od své rodiny k prázdnému rohu. Odtamtud vedla cesta za školu a na požární schodiště, na kterém jsme s partou občas sedávali. Nic moc, co by se tam dalo najít, kromě trochy soukromí. Opřel se o zeď a mrknul na mě. Vstala jsem a oprášila si sukni.

„No, zlatíčka, já vás opustím,“ řekla jsem k partě. Všichni začali vynášet protesty.

„Bello, kam zase chceš jít?“ zabrblala Laura. Podívala jsem se na Edwarda a všichni to pochopili.

„Když jsi byla sama, byla s tebou mnohem větší sranda,“ prohlásil Vick. Zamračila jsem se na něj.

„Potřebuju s ním jenom mluvit. Přijdu asi za čtvrt hodiny, hm? A večer půjdeme do baru. Mimochodem, kdybyste ho normálně vzali mezi nás, byli bychom spolu všichni,“ zabručela jsem na ně a odešla k Edwardovi. Ten místo pozdravu vzal mou tvář do rukou a políbil mě. Jako vždycky se se mnou zatočil svět. Schovali jsme se za roh a já se zády opírala o zeď.

„Díky, že jsi včera přišel,“ zašeptala jsem.

„Omlouvám se, že jsem s tebou nebyl, když jsi to potřebovala,“ řekl a znovu mě políbil.

„Proč jsi zmizel na té zábavě?“ podívala jsem se na něj a on ztuhnul.

„Byl jsem tam. Já, ehm... musel jsem mluvit s Carlislem. Omlouvám se, že jsem tě neodvezl domů,“ začal kroužit kolem horké kaše. Zamračila jsem se na něj.

„Ty víš, kdo to byl, že jo?“

„Bello, nebuď absurdní,“ zasmál se nervózně a uhnul mi pohledem.

„Ok, nech si to pro sebe, když je to tak důležitý. Ale uvědom si, že bychom o sobě měli vědět všechno,“ řekla jsem krapet naštvaně.

„Některý věci nejsou tak jednoduchý, jak by si člověk přál,“ řekl a bezmocně rozhodil rukama.

„Jenže to má být jednoduché, Edwarde. Když víš tajemství toho druhého, máš možnost se s tím nějak vyrovnat, ale tohle...“ Začala jsem se mračit ještě víc.

„Některá tajemství bys nechtěla vědět,“ oponoval mi. Uvědomila jsem si, že je to naše první hádka a že o to nestojím, ale nešlo tomu zabránit. A protože jsem byla dcera táty, vždycky čestného a odvážného policisty, prostě jsem musela bojovat.

„Chci vědět všechno, co se týká tebe, mě, nebo kohokoli jiného, na kom mi záleží,“ řekla jsem mírněji a spolkla slzy. Nebudu brečet kvůli pitomé hádce. Zamrkala jsem.

„Musí ti stačit to, že nic nevím,“ řekl zklamaně.

„Jenže to mi nestačí.“ Snažila jsem se zachytit jeho pohled.

„Omlouvám se,“ řekl a snažil se mě přitáhnout blíž.

„Omlouváš se příliš často,“ zamumlala jsem, ale neuhnula. Byla jsem příliš mimo, než abych reagovala. Nemohla jsem navíc utéct před někým, koho miluju. Edward mě zachytil a přitáhnul si mě, co nejblíž to šlo. Jedna osamělá slza mi sklouzla po tváři a vpila se do jeho košile.

„Já vím,“ zamumlal mi do vlasů.

„Bess má pravdu. Téměř nikdo Kim neznal a teď je pryč,“ vyhrkla jsem. „Měla bych se omlouvat já. Je toho na mě moc.“ Chvíli jsme tam stáli, ale pak jsme museli jít na dramaťák. Tam jsme museli chtě nechtě přežít šílené brebentění a urážky Halliersové, která se mimochodem zmínila, že bych neměla pana Cullena zatahovat do té své „partičky“. Jenom jsem nad tím protočila oči a zasmála se.

Když jsme mohli jít domů, na chvíli jsem se ještě zastavila s Edwardem u jeho krásného auta. Přitisknul mě na kapotu a políbil mě. Chvíli jsme tam tak stáli, když jsem si všimla nenávistného pohledu bloncky, která k nám přicházela. Rosalie a zbytek rodiny šli ke svým autům a většině z nich jsem byla ukradená, ale Rosalie na mě koukala, jako by mě raději zabila, než viděla s jejím bratrem. Najednou ta maličká, Alice, pustila Jaspera a přidala do kroku. Za chvíli byla u nás a pověsila se na Edwarda tak, jako to dělá Tim mě. Aby si z něj udělala legraci a pokud možno ho naštvala.

„Alice?“ zvednul na ní obočí a lehce ji odstrčil. Ona se postavila vedle něj a sjela mě celkem schvalujícím pohledem.

„Chtěla jsem tu být dřív než Rose, která ihned zavelí odjezd. Chtěla jsem se seznámit s tvojí přítelkyní,“ mluvila na něj, ale dívala se na mě a oblažovala mě dokonalým úsměvem. Teď, když stáli vedle sebe, byla podoba ještě zřetelnější. „Já jsem Alice, ale to už asi víš.“

„Bella,“ usmála jsem se na ni. Ta holka v sobě měla spoustu energie, jen co je pravda.

„Chápeš, že nás vůbec neseznámil? Teď nevím, jestli schovával tebe přede mnou, nebo mě před tebou. Co Edwarde?“ Otočila se na něj se škádlivým pohledem.

„Vyjde to prakticky nastejno, sestřičko. Ještě bys mi Bellu zkazila,“ řekl s úsměvem a přitáhnul si mě blíž.

„To si vyprošuju, se mnou by byla v té nejlepší společnosti,“ zatvářila se naoko uraženě. Najednou se mi někdo otřel o rameno a já nadskočila. Ohlédla jsem se. Za mnou stál ten kluk jak hora, Emmett.

„Nazdar Bello. Alice, taky nechápeš, proč jí před náma Edward schovával?“ zasmál se a vzal mě do bratrského objetí, které bylo opravdu silné a těsné. Zasmála jsem se. Někteří z jeho rodiny mě zrovna nebrali, ale někteří se chovali, jako bych s Edwardem chodila už celé roky.

„Já to prostě nechápu. Jaspere, že bychom Bellu nezkazili?“ řekla a otočila se na svého blonďáka.

„Naprosto ne,“ řekl a usmál se, ale stále si držel odstup.

„Myslím, že víc mě zkazit už nejde. Jsem tak prohnilá, jak jen to jde,“ zavtipkovala jsem a všichni se zasmáli.

„Vidíš to, Edwarde,“ šťouchnul do něj Emmett, až Edward zakolísal.

„Hele, lidi, budete tu celej večer kafrat, nebo laskavě pojedete domů?“ pronesla arogantně blondýna od svého auta.

„Rosalie, nebuď nezdvořilá! Měla bys pozdravit Bellu,“ podívala se na ni Alice vražedně.

„Ahoj Bello,“ řekla s kyselým úšklebkem Rosalie. „A teď jedeme, jasný?“ Práskla za sebou dvířky od auta.

„Určitě si ještě popovídáme, Bello. I kdyby to Edward nechtěl,“ řekla Alice a zavěsila se do Jaspera. Oba společně odešli k autu. Emmett mě ještě poplácal po zádech a taky odešel. Otočila jsem se na Edwarda a zvedla obočí.

„Omlouvám se za Rosalii. Je docela háklivá na nové lidi,“ snažil se to vysvětlit, ale nezdálo se mi to moc pravdivé. Na to to bylo příliš osobní.

„Ok. Ale příště mě neschovávej,“ zasmála jsem se. Rosalie netrpělivě zatroubila a Edward obrátil oči vzhůru.

„Myslím, že by mi to ani neprošlo,“ odvětil. „Chceš hodit domů?“

„Mám tady auto.“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Dobře. Uvidíme se zítra. Budeš v pořádku?“

„Jasně. Tak už běž, jinak nás zamorduje oba,“ zasmála jsem se, dala mu pusu a odběhla ke svému autu.

 Chci všem poděkovat za krásné komentáře, dělají mi radost. Taky jsem ráda, že se všem líbí trailer k nové povídce a protože Zlatá padesátá už mám v PC téměř dopsané, pustím se naplno do Dřevěného kolíku.

Díky za komentáře,

SarahBell

Obrázky:

Tak strašně moc bych mu chtěla hrábnout prsty do těch vlasů...

Autor: SarahBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zlatá padesátá - 13. kapitola: