Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zkouška z filozofie - 11. kapitola

29.05.2012 (11:45) • Klausule • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1223×

11. kapitola

„Už budu muset jet,“ řekla jsem zklamaně, protože už bylo jedenáct a já musela být za hodinu u našich.

„Už?“ Edwardovi se očividně taky loučit nechtělo, ale já už fakt musela.

„Jo, už to tak bude, ale uvidíme se v šest u našich.“ Ach jo, možná není dobrý nápad to tajit… Ale ano, je. Kdoví, jak by to dopadlo, Edward je můj profesor, takže se to rozhodně nikdo nesmí dozvědět, odskákali bychom si to oba a pořádně.

„Jo, to sice uvidíme, ale nebudu tě moct ani obejmout,“ naříkal a vypadl jak boží umučení.

„Edwarde…“ Co na to říct, když mě to taky štve, ale já prostě nemůžu jinak.

„Já vím, chápu tě, asi by to vážně nedělalo dobrotu,“ řekl, ale bylo na něm vidět, že není zrovna štěstím bez sebe.

„To jsem ráda, ale už fakt musím.“ Edward mě tedy s kyselými ksichtíky pustil a já si došla pro kabát.

„Můžu tě odvézt?“ Edward se ptal téměř s prosebným výrazem ve tváři.

„No, jestli mě odvezeš i zpátky…?“ dělala jsem, že přemýšlím.

„Jasně, že tě odvezu i zpátky,“ řekl a tvářil se na oko dotčeně, že jsem vůbec pochybovala.

„Tak jedem, už se na rodiče těším!“

Za patnáct minut jsme dojeli před dům rodičů. Nevím proč, ale z té večeře nemám dobrý pocit.

„Bello, je ti něco?“ vytrhl mě z mých myšlenek o možně katastrofě při dnešní večeři Edward.

„Nějak se mi nelíbí ta dnešní večeře, nevím proč, ale…“ Nevěděla jsem, jak mu to vysvětlit, prostě šestý smysl, který cítí katastrofy ve vzduchu.

„Zas tak strašný to určitě nebude, pan Lewis není přece žádný sadista.“ Edward byl naprosto nad věcí, ostatně já taky, než jsem nad tím začala přemýšlet. Ach jo.

„Asi máš pravdu, tak ahoj, uvidíme se večer.“ Už jsem sahala po klice, když mě Edward chytl za ruku a stáhl zpátky do sedačky.

„A pusu na rozloučenou nedostanu?“ poznamenal Edward dotčeně.

„Zbláznil ses? Vždyť...“ Nestihla jsem to ani doříct a už mě Edward líbal a nehodlal mě jen tak pustit.

„Zbláznil, to máš pravdu, do tebe.“ Edward mě pořád držel jako v kleštích.

„Tak jen doufej, že nás nikdo neviděl.“ To by byl fakt průšvih a nevím, jak bych například tatínkovi vysvětlila, že jsem si začala se svým profesorem.

„No, to doufám, protože támhle stojí Lucyino auto, takže…“ Ne, to neudělal!!! Sakryš,  fakt že jo, tak to je teda super.

„Tak to je teda pěkný, jen doufej, že nás neviděla, protože jestli jo, tak…“ Byla jsem pěkně vytočená.

„Tak co? Bello, je to tvoje kamarádka, a navíc Lucy by to nikomu neřekla.“ Jo, to má Edward asi pravdu ale i tak, věděl, že nechci, aby o nás někdo věděl, a i přes to mě políbil tady, před domem mých rodičů. Ach jo, Lucy má oči všude, hrozně ráda ví o všem, co se kde šustne, takže pravděpodobnost, že nás neviděla, je hodně malá. Pochybuji totiž, že neslyšela přijíždět auto.

„To je úplně jedno, Edwarde, něco jsi mi slíbil, ahoj,“ rozloučila jsem se s ním a vystoupila, jestli nás Lucy viděla, o čemž nepochybuji, něco si od ní vyslechnu.

„Počkej, Bello, já to auto neviděl, všiml jsem si ho až teď,“ řekl Edward, ještě než jsem stihla zavřít dveře.

„To už je teď stejně fuk, tak večer,“ rozloučila jsem se s ním a v duchu Edwarda proklínala, doufaje, že Lucy nezkoumala, kdo přijel.

„Dobře, ahoj Bello.“ Edward se rozloučil a odjel.

Jen, co jsem si odemkla, byla u mě Lucy.

„Renée, Bella přijela!“ Hned mi bylo jasné, že viděla právě to, co neměla. Doufám jen, že měla tolik taktu a dala si pusu na zámek.

„Bellinko, ahoj, tak ráda tě vidím, konečně si trochu popovídáme, minule na to nebyl vůbec čas.“ Maminka mě objímala, div mě nerozdrtila.

„Mami, viděly jsme se na oslavě firemního jubilea, ne? A vůbec, kde je táta?“ Myslela jsem, že se naobědvám i s ním.

„Ale ani mi nemluv, slíbil, že tu na oběd bude, ale volal mu z firmy Harry Lewis, že se vyskytl problém, tak tam musel, ale na večeři tu budou prý oba určitě.“ Na mamce bylo vidět, že tomu moc nevěří, ale uvidíme.

„Renée, potřebovala bych Belle ukázat na internetu jedny svatební šaty, za chvíli jsme zpátky,“ zašvitořila Lucy a už mě táhla do mého pokoje. Lépe řečeno do pokoje, kde občas přespávám.

„Samozřejmě, Lucy, jen jděte, já zatím prostřu na oběd,“ opověděla mamka Lucy, ale to už mě Lucy odvlekla ke schodům a běžela i se mnou v závěsu po schodech, a pak do pokoje.

„Slečno Swanová, nemyslíte, že byste mi měla něco říct?“ vybafla na mě, jen co zabouchla dveře pokoje.

„Nevím, co?“ Tak to bude zlý, hodně zlý.

„Tak ty nevíš? Pominu-li fakt, že jsi Edwarda zatloukala i přede mnou, tak, do prčic, vždyť je to tvůj profesor!“ Lucy začala docela markantně zvyšovat hlas a byla jen krůček od hysterie.

„Lucy, ztiš se, prosím. Právě proto jsem ti to neřekla, neví to nikdo. Lucy, nesmíš to nikomu říct, to by byl průšvih.“ Měla jsem vážně strach, že by si to pro sebe nenechala, byla vzteky bez sebe.

„A ty to musíš hned skončit, jinak to nedopadne dobře ani pro jednoho z vás.“

Autor: Klausule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zkouška z filozofie - 11. kapitola: