Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zkouška z filozofie - 10. kapitola

24.05.2012 (18:00) • Klausule • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1299×

10. kapitola

Ráno mě probudilo vyzvánění telefonu. Musím přiznat, že jsem nadávala jako špaček, protože bylo teprve šest. Takhle brzy nevstávám ani do školy. Na displeji bylo vidět, že volá Alice, ale vždyť jsme spolu mluvily včera.

„Ahoj, Alice.“

„Ahoj, Belli, mám pro tebe úžasnou novinku. Chceš vědět jakou?“ A jé je, Aliciny ‚úžasné novinky‘ nevěstí většinou nic dobrého.

„A prozradíš mi to sladké tajemství?“

„No jasně, že jo, Bello, vždyť proto ti volám!“

„Tak povídej, jsem jedno ucho.“

„Přijedu za tebou do Phoenixu!“ zajásala mi přímo do ucha a já málem ohluchla.

„Cože?“ Byla jsem docela v šoku, měla přijet, to jo, ale ne takhle brzy.

„Ty nejsi ráda?“ řekla Alice zklamaně.

„Blázníš, jsem ráda, ale zaskočila jsi mě, chtěla jsi přeci přijet až později, ne?“

„To sice jo, ale bratříčka jsem neviděla hodně dlouho a navíc bez tebe se tu děsně nudím, s Emmettem v poslední době nic není.“

„S Emmettem že nic není? On je nemocnej?“

„Nevím, každopádně je u nás doma nuda jak v krematoriu.“

„Kdy na tebe mám čekat na letišti?“

„Čekat bude bráška, ale odveze mě k tobě, neva, viď? Dokážu si totiž živě představit, jak to v tom bytě, kde s ženichem bydlí, vypadá.“

„Máš mylné informace.“

„Jak to? On nebydlí s tím no… Mikem?“

„Bydlí u Mikea v bytě, ale Mike už bydlí s Lucy.“

„Ale i tak, jestli neva, radši bych byla u tebe.“

„Jasně, že mi to nevadí, už se na tebe moc těším, tenhle byt je pro jednoho docela velkej.“

„Jo, u tebe bych podle všeho měla být zítra v osm večer.“

„Budu se moc těšit, Ali.“

„Tak já jdu balit, ahoj.“

„Ahoj.“ Šla jsem do koupelny, protože by mi trvalo tak půl hoďky, než bych usnula, a to by nemělo cenu. Jen co jsem vyšla z koupelny, opět mi zvonil mobil a tentokrát mamka.

„Ahoj, mamko.“

„Ahoj, holčičko, já vím, volám brzy ráno, nevzbudila jsem tě?“ 

„Ne, před chvílí mi volala kamarádka ze Seattlu, takže nevzbudila.“

„To jsem ráda, víš, napadlo mě, že bych udělala na dnešek velkou společnou večeři a tebe jsem chtěla poprosit o pomoc.“

„Jo, ráda, mami, kdy mám přijít a jak velkou večeři chceš dělat?“

„Především tam budou Lewisovi, Lucy s Mikem, Mikeův svědek…“

„Proč on?!?“ řekla jsem s přílišným zděšením.

„Protože ho chci poznat, pak asi už jen já, tvůj otec a ty. Nejlepší by bylo, kdybys přišla i na oběd, minule ses u nás moc nezdržela a na té oslavě nebyl čas na rodinné rozhovory.“

„Tak já přijdu na dvanáctou.“

„To bude akorát, no nic, jdu obvolávat hosty.“

„Ten svědek se jmenuje Edward a dneska se s ním uvidím, tak mu to můžu vyřídit.“

„No to je úžasné.“

„Tak ahoj, mamko.“

„Ahoj, zlatíčko, jo a mohl by přijít i Jacob.“

„Jo, to mohl, tak ahoj.“

„Ahoj.“

Crrr, zazvonil zvonek a já se mínila přerazit, jak jsem chvátala ke dveřím.

„Ahoj,“ vyhrkla jsem hned, jak jsem otevřela dveře.

„Ahoj.“ Edward stál ve dveřích a usmíval se. „Víš, že má přijet Alice?“

„Jo, vím, volala mi, a víš ty, kolik je hodin?“

„Vím, ale nějak se mi stýskalo.“ Začal se nenápadně přibližovat a vědoucně se usmíval.

„Taky se mi stýskalo.“ Stále se pomalými kroky blížil.

„Opravdu?“ Ještě krůček a byl úplně u mě.

„Ano, pane profesore.“

„Tak profesore, jo?“

„No a ne snad?“ Dusila jsem smích a Edwardovi se nebezpečně jiskřilo v očích.

„To ti přijde draho,“ řekl, zabouchl dveře a začal mě lechtat.

„Edwarde, přestaň!“ Svíjela jsem se v křečích smíchy, ale on ne a ne přestat.

„Co za to?“ řekl smlouvavě.

„Cokoli.“ Jak jsem to dořekla, Edward opravdu přestal. „Tak co chceš?“

„No…“ Edward dělal, že přemýšlí, „Polibek.“

Naklonila jsem se k němu a políbila ho na tvář. Jemu to ale zjevně nestačilo a začal mě líbat rty.

„Co dneska podnikneme?“ zeptal se mě Edward, když si sedl na křeslo a mě si stáhl na klín.

„Já jsem na celý den zadaná, jdu k rodičům na oběd a pak budu mamce pomáhat připravit večeři. Jo a to mi připomíná, že jsi taky pozvaný.“

„Opravdu? Čím jsem si to zasloužil?“

„Vlastně to bude taková… No, jak to říct… Prostě aby pan Lewis pořádně přijal fakt, že se jeho jediná dcera vdává za Mika, a hlavně aby už jim přestal házet klacky pod nohy, jestli mě chápeš.“

„Já tam mám být jako podpora novomanželů a případný Mikeův bodyguard, chápu to správně­­­­?“

„Myslím, že nějak takhle si to mamka představuje.“

„Tak to bych mohl zvládnout.“

„Jo a ještě o něco jsem tě chtěla poprosit…“

„Tvé přání je mi rozkazem,“ řekl rázně, div nezasalutoval.

„Já… Víš… No, prostě zatím nechci, aby o nás kdokoli věděl, přece jenom jsi můj profesor a…“

„No to sice jsem, ale ne napořád.“

„Já vím, ale i tak, pochop mě, prosím, nechci, abys měl zbytečné problémy, a hlavně, bylo by otázkou času, kdy by se to domákli naši a věř mi, že to by byl horor.“

„Dobře, ale je ti jasné, že to jednou stejně praskne?“

„Jo, to já vím, ale ne teď, když má Lucy svatbu a její otec se sice zdá se s tím smířil, ale mám takový pocit, že v tom něco bude. Mikea totiž doslova nenáviděl.“

„Mike se tomu taky divil, ale zatím to řešit nehodlá.“ Edward se zhluboka nadechl.

„Dobře, jak si přeješ, zatím se o nás nikdo nedozví.“ Jak krásně to slovo ‚o nás‘ zní.

„Děkuji,“ řekla jsem a políbila ho. Je vážně dokonalý.

Autor: Klausule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zkouška z filozofie - 10. kapitola: