Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život v zapomnění - 3. kapitola

27.02.2012 (12:45) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 2686×

3. kapitola

Vyběhla jsem z bistra a bez toho, abych se zdržovala zastavením, jsem na sebe oblékla bundu. Šla jsem rychle… rychleji a nakonec se moje chůze přeměnila v běh. Utíkala jsem a nevěděla před čím. Před očima mi neustále běhalo těch pár nalezených vzpomínek, které jsem opět – jak jinak – neuměla zařadit. Do toho všeho se mi ještě pletl Edward Cullen a jeho studená ruka. Od té nehody jsem si potřásla rukou už s tolika lidmi, ale zatím žádný kontakt nezpůsobit něco podobného.

Zpomalila jsem a automaticky sklopila zrak na svou dlaň. Několikrát jsem ruku zaťala do pěsti a zase povolila. Neustále jsem cítila ten dotyk. Ale původní chlad nahradil žár. Přišlo mi jako bych ruku strčila do samého ohně, který postupně postupoval výš a výš. Prudce jsem vydechla a okamžitě strčila ruku do kapsy.

Proč se tohle zrovna muselo stát mně? Copak jsem něco udělala, že mě bůh tak trestá? Nejspíš ano, jinak jsem si to neuměla vysvětlit.

Zastavila jsem a opřela se o počmáranou zeď. Ze všech sil jsem bránila myšlenkám, aby mě pohltily. Zavřela jsem oči. Pokud jsem čekala tmu, spletla jsem se. Usmívaly se na mě šťastné tváře mých rodičů. Rozlepil jsem víčka a lapala po vzduchu. V očích mě začínaly pálit proklaté slzy. Setřela jsem je dřív, než stihly putovat po mé tváři.

Skončí tohle někdy? Nebo se snad budu trápit po zbytek života? ptala jsem se sama sebe na otázky, na které jsem neznala odpovědi a přitom po nich tolik toužila. S těžkou hlavou a bolavým srdce jsem se vydala domů.

„Slečno Swanová.“ Dveře od sousedního bytu se rozletěly zrovna ve chvíli, kdy jsem strkala klíč do zámku, abych si odemkla. Potichu jsem zavrčela, a ač jsem nechtěla, otočila jsem se. Na prahu stála má velice milá sousedka. Byla to žena tak kolem šedesátky, které nic nesmělo utéct. Na sobě měla odporně růžový župan a na hlavě ve stejné barvě natáčky. Nikdy jsem nepochopila, proč si je tam dává, když dohromady má tak deset vlasů. A aby toho nebylo málo, na obličeji měla napatlané cosi, co působilo dojmem, že obličejem zapadla přímo do hnoje. Zhnuseně jsem se zašklebila.

„Co si přejete, paní Prescottová?“ řekla jsem a ani se nesnažila skrývat tu kyselost v hlase. Založila jsem si ruce na prsou a netrpělivě čekala, co z ní vypadne. Ta příšera si upravila župan a v chlupatých bačkorách vyšla za mnou na chodbu. Pohledem mě sjela od hlavy k patě a zastavila se těsně přede mnou.

„Byla jste v práci?“ vypálila na mě a strčila svůj zahnojený obličej k tomu mému. Tak ono to nejen tak vypadalo, ale i páchlo. Okamžitě jsem zadržela dech a více se zaklonila dozadu. Místo odpovědi jsem jen zavrtěla hlavou. „V tom případě nechápu, kde jste se celé dopoledne poflakovala, že jsem vám musela brát poštu,“ prskla na mě a couvla o krok vzad. Konečně. Rychle jsem plicím dopřála chybějící vzduch.

„Prosím?“ zeptala jsem tupě, což znamenalo, že budu muset přetrpět dalších několik minut poslouchat její kvílivý hlas, na který jsem si vypěstovala alergii.

Paní Prescottová si odfrkla a bez slov odešla do bytu. Jelikož nechala otevřeno na chodbu, usoudila jsem, že se nejspíš ještě vrátí. Mezitím jsem si aspoň odemkla.

„Před hodinou tu u vás zvonil pošťák,“ ozvalo se z vnitřku jejího bytu. Naklonila jsem se lehce do strany a nakoukla dovnitř. Vůbec mě nepřekvapilo, když jsem uviděla, jak na mě ze stolu civí dvě šedivé kočky. „Musela jsem vám vzít zásilku, když vy jste byla kdoví kde,“ zaslechla jsem vyčítavým tónem. Hned na to se Prescottka zjevila ve dveřích. Do ruky mi strčila žlutý balíček a mlaskla si.

„Nemusela,“ zahučela jsem a otočila se k ní zady. Zmáčkla jsem kliku, otevřela si a než jsem úplně zmizela uvnitř, ohlédla se po sousedce. „Ale díky.“ Pak jsem za sebou zabouchla.

Propletla jsem se mezi krabicemi až do kuchyně. Bundu i ten balíček jsem odhodila na barový pult a přešla k lednici. Nakoukla jsem dovnitř, ale nebylo tam nic jiného než jeden jogurt a krabice mléka. Možná bych se měla stavit nakoupit, napadlo mě. Zítra.

Posadila jsem se na židli a přitáhla si k sobě tu věc, kvůli které jsem si ještě víc znepřátelila tu ženskou naproti. Oběma rukama jsem zásilku otočila a podívala se na odesílatele. Celé mé tělo se náhle rozklepalo a na dřevěný pult dopadla první slza.

Seattle Hospital.

Už teď jsem věděla, že to neotevřu. Nechtěla jsem vědět, co to je. Stačilo, že je to z nemocnice, to mluvilo za vše. Popotáhla jsem, seskočila na zem a rázně došla k jedné z krabic. Trhnutím jsem ji otevřela a hodila to do ní. Znova jsem to přiklopila a zrakem stanula na malém x, které jsem tam nakreslila a moc dobře věděla, co znamenalo. Z tohoto úhlu to vypadalo jako křížek. Rozbrečela jsem se a nohou začala kopat do bedny. Pak jsem se z posledních sil sesunula na zem. Pažemi jsem si objala kolena a na ně si položila hlavu. Nikdy jsem si nepřipadala tak sama jako právě teď. Toužila jsem, aby mě někdo objal, aby mě hladil po zádech a vlasech a říkal mi, že všechno bude dobré. Jenže jak by se mi to mohlo splnit, když jsem nikoho neměla? 

S mokrými tvářemi a pohledem zabořeným do protější zdi jsem na zemi vydržela několik hodin. Vnímala jsem všechny zvuky zvenčí. Slyšela jsem, jak někdo běží po schodech, jak se obyvatelé bytu nade mnou smějí a stejně tak jsem naslouchala pláči dítěte v dolním poschodí. Ze země jsem se sebrala až tehdy, co nedaleké hodiny na věži odbily třetí hodinu.

Omámeně jsem ze sebe svlékla všechno oblečení, natáhla na sebe vytahané triko a zalezla pod peřinu. K mému údivu netrvalo dlouho a já upadla do bezesného spánku.

Probudila jsem, když byla venku tma. Dlaň jsem si přitiskla na zpocené čelo. Až teď jsem si uvědomila, jaké je v pokoji vedro. Odhodila jsem ze sebe deku a postavila se na nohy. Byla jsem celá rozlámaná a snad ještě unavenější než předtím. Přišlo mi, jako bych uběhla maraton.

Na boso jsem se dobelhala k oknu, odhrnula záclonu a otevřela pravou stranu. Při větrání jsem vyhlédla ven na ulici a zrakem se zastavila na postavě postávající před domem. Jelikož dotyčný stál podstatný kus od lampy, nebyla jsem schopná zahlédnout jeho tvář.

Ohlédla jsem se přes rameno, abych zjistila kolik je hodin. Bylo něco málo po osmé, tak tu nejspíš na někoho čekal, aby mohli vyrazit za zábavou. Promnula jsem si kořen nosu a naposledy se zahleděla na osobu, o které bych si myslela, že je to pouhá socha, kdyby se právě nepatrně nepohnula. Tipovala jsem to na muže. Rozpoznala jsem, že jeho hlava se zaklonila a on se tím pádem díval rovnou na mě.

Rychle jsem odskočila od okna a rozpačitě se kousla do rtu. Teď jsem si připadala jako stará Prescottová. Raději jsem se tam už nedívala. Ze skříně jsem si vyndala čisté věci a zavřela se v koupelně, kde jsem si dala krátkou sprchu. V ložnici jsem si vzala župan hozený přes křeslo a pak se přesunula k oknu, abych ho zavřela, jelikož tu začínala být zima.

Pořád tam stál, aniž by změnil postoj. Má zpoždění, co? měla jsem chuť na něj zakřičet. Škodolibě jsem se zašklebila. Já bych tam v té kose postávat nechtěla ani za nic.

Mezitím, co jsem si ručníkem sušila vlasy, došla jsem do kuchyně. Měla jsem hlad a nezbývalo mi nic jiného, než si vzít ten poslední jogurt. Už s polovinou snědenou jsem se vrátila k sobě do pokoje. Neodolala jsem a než jsem zaplula do postele, vyhlédla jsem nenápadně z okna. Nebyl tam.

***

„Jaký byl víkend, Isabell?“

Carol měla zrovna náladu na přátelský rozhovor. To samé se ale nedalo říct o mně. Co jsem jí na to měla říct? Že jsem celé dva dny byla zavřená u sebe v bytě, civěla do zdi, utápěla se v sebelítosti, a když jsem se konečně tak trochu sebrala, pozorovala jsem neznámého na ulici, který se tam dennodenně objevoval ve stejný čas? Zatím se mi nepodařilo zjistit, kdo je to a na koho tam pořád čeká. Jindy by mě asi děsilo, kdyby mi před barákem postával cizí muž, ale teď mi to z nějakého neznámého důvodu nevadilo. Naopak jsem si připadala… v bezpečí.

Na vteřinu jsem zavřela oči.

„Víkend?“ Podrbala jsem ve vlasech. „Byl fajn?“ protáhla jsem do otázky. „Jo, víkend byl… fajn,“ povzdechla jsem si a rychle nasadil úsměv, aby Carol nepojala podezření. Co by mi ještě chybělo, byl výslech. Toho jsem se obávala nejvíc. Že tu někdo zjistí, co se stalo a já neuniknu soucitným pohledům ze strany zaměstnanců a těch chlácholivým řečem kolem toho všeho. Ne, to se nesmělo stát.

„A ty?“ optala jsem se, aby se neřeklo. Carol se při mé otázce rozzářily oči a nadšeně si poskočila. Odhodila tužku a přiskočila ke mně. „Byli jsme s přáteli v tom novém klubu…“ Zmlkla a prstem si zamyšleně klepala na rty, jak nad něčím usilovně zapřemýšlela. „Temnota,“ vyhrkla najednou a plácla se do čela. „Jo, tak se to jmenuje. A bylo to tam vážně skvělý. Příští sobotu tam plánujeme zajít znovu, nechceš se k nám přidat?“ Napřímila jsem se, jako bych dostala ránu do zad a vytřeštila na ni oči. „Co na to říkáš?“ Carol se loktem opřela o pult recepce a podepřela si bradu.

„To nepůjde,“ dostala jsem ze sebe zaraženě a ještě svá slova doplila zavrtěním hlavou. Odtrhla jsem se od ní pohledem, natáhla se pro její propisku a sklonila se nad papíry, které jsem potřebovala vyplnit. Srdce mi uhánělo vyděšeně vpřed. Dělalo se mi mdlo, když jsem si představila uzavřené místo se spoustou lidí, kteří se na sebe mačkají. Tam mě nikdo dobrovolně nedostane. A obávám se, že ani násilím ne.

„Proč?“ zakňourala Carol. „Bude sranda.“

„Nejde to. Já… já už něco mám.“ Lež jako celá Eiffelovka. „Je mi líto.“ Zatvářila jsem se provinile a doufala, že mě nebude přemlouvat.

„Škoda,“ zamumlala sklesle, „tak třeba příště.“

Nadechovala jsem se, abych jí řekla, že to asi taky ne, ale nakonec jsem jí dala malou naději. „Třeba,“ trhla jsem rameny. Zoufale jsem v duchu zasténala, nechala papíry být – však oni počkají a promnula si oči.

Zrakem jsem zabrousila před sebe a v tu chvíli se mi zastavilo srdce. „Sakra,“ zasyčela jsem a ihned zajela pod stůl. 

Hlavní důvod, proč jsem se chovala jako malá, byl Edward Cullen, který právě scházel schody vedoucí sem do haly. Doufala jsem, že jsem se stihla schovat včas a on mě nezahlédl. Bylo to směšné, ale naše poslední setkání nedopadlo, jak jsem si představovala a teď jsem měla strach, že se bude vyptávat. Popravdě bych se ani nedivila. Taky by mě zajímalo, co se děje, kdyby se člověk sedící se mnou u stolu z ničeho nic zvedl a zmizel.

„Co tam děláš, prosím tě?“ zasmála se Carol a překvapeně na mě zírala. Musela jsem se hodně přemáhat, abych na ni nezavrčela, ať je ticho a kouká se někam jinam, nebo mě prozradí. Ale copak jsem mohla?

„Čočka,“ zašeptala jsem a vysloužila si od ní nevěřícný pohled. „Spadla mi kontaktní čočka.“ Dlaní jsem si přikryla pravé oko a předstírala hledání. Po čtyřech jsem lezla po zemi až k samotnému konci recepčního pultu. Stále skrčená jsem nakoukla za roh a zkontrolovala, jestli je vzduch čistý. Moc jsem toho neviděla, tak jsem se vyhoupla do dřepu a nahlédla přes okraj.

Úlevou jsem vydechla, když jsem Edwarda nikde neviděla. Narovnala jsem se a očistila si špinavé kolena a následně i dlaně. Pak jsem se zahleděla na Carol a nabrala červenou barvu. Ani jsem nechtěla vědět, jak to vypadalo. Ale ten její výraz tváře mluvil za vše.

„Našla jsem ji,“ hlesla jsem se sklopenou hlavou a zabořila nos do dokumentů.

Asi jsem ji připravila o řeč, protože jsem moc dobře slyšela, jak se několikrát nadechla, ale žádná slova jí z pusy nevyšla.

„Odnesu tohle Johnovi a hned jsem zpátky,“ oznámila mi po chvíli.

„Já mu to odnesu,“ vybafla jsem spěšně. Nevšímala jsem si toho podezření v jejím obličeji a sebrala jí složku z ruky. Proč jsem byla tak akční? Odpověď byla jednoduchá. Obávala jsem se, že se Edward může každou chvíli objevit a já se chtěla vyvarovat nejen setkání s ním, ale taky tomu, aby se muselo opakovat to divadlo jako před chvílí.

 Nečekala jsem na žádnou odpověď a vyrazila ke schodišti.

John Olsen byl účetní hotelu. Jeho malá, podsaditá postava byla usazená na židli, ze které se pak snad ani sám nemohl dostat.

Ani ke mně nevzhlédl, když jsem vešla do jeho kanceláře, kde to nepříjemně páchlo potem. John s očima přilepenýma do nějakých papírů něco hořečnatě cvakal do kalkulačky a párkrát si usrkl z plechovky od coly.

Na už tak přeplněný stůl jsem mu hodila tu složku a hned raději vycouvala ven. Ještě bych se mohla přiotrávit těmi výpary, co produkovalo jeho tělo.

Cestou zpátky jsme to vzala přes třetí patro. Chtěla jsem zkontrolovat, zda už je spravené světlo, které ve čtvrtek vypovědělo službu. Kráčela jsem s očima přilepenýma k béžovému koberci. Zabočila jsem a strnula. Na druhém konci chodby stál Edward, o kterém si myslela, že je mimo hotel. Byl otočený zády ke mně a podle zvednuté paže s někým telefonoval. Udělala jsem dva kroky vzad a plánovala si, jak to otočím a zmizím dřív, než mě zahlédne. Hloupost! Přece jsem se mu nemohla vyhýbat donekonečna.

Sebrala jsem odvahu a vyrazila kupředu. Pořád telefonoval a už to vypadalo, že kolem něj bez problému jen projdu a ani s ním nebudu muset mluvit. Omyl.

„Pak ti zavolám,“ pronesl urychleně do telefonu, když jsem kolem něj zrovna procházela a strčil si ho do kapsy od kabátu. Dělala jsem, že ho nevidím ani neslyším a pokračovala ve své cestě. „Stát.“ Jedno slovo a moje nohy zamrzly na místě. Nešťastně jsem zasténala a zrychleně dýchala.

Naslouchala jsem lehkým krokům za mými zády. Plaše jsem hleděla před sebe. Po několika vteřinách moje zorné pole zaplnil Edward. Nepatrně jsem zaklonila hlavu a pohlédla mu zpříma do očí. Pokoušela jsem se tváři nepřátelsky, ale při tom zlatavém pohledu se to absolutně minulo účinkem.

„Spěchám,“ zamumlala jsem a zhoupla se na místě. „Musím jít.“ Přinutila jsem se k pohybu. Při jeho obcházení se mi k uším donesl jeho povzdech.

Už jsem si myslela, že mám vyhráno, ale kolem zápěstí se mi ovinuly jeho studené prsty. „Počkej, Bello.“ 

„Už neplakej, holčičko.“ Máma mě jemně pohladila po vlasech a přitáhla si mě k sobě do klína. Pevně mě objala a začala se se mnou houpat ze strany na stranu. Popotáhla jsem a rukávem si otřela slzy. Sklopila jsem hlavu a podívala se na své koleno, které bylo přelepené modrou náplastí. Hloupé kolo.

„Bolí to,“ zakňučela jsem a zabořila obličej mamce do ramene.

„Já vím, zlatíčko,“ políbila mě do vlasů a pak mě donutila se na ni kouknout. „Neboj se, než se vdáš, bude tvé kolínko zahojené,“ povzbudivě se na mě usmála a cvrnkla do nosu. „Už žádné slzičky,“ poprosila a palcem mi setřela poslední slanou kapku putující po mé tváři. „Velké holky přece nepláčou a to ty přece jsi, ne?“ Vykulila jsem na ni oči a s úsměvem přikývla.„Správně. Ty jsi moje velká Bella. Moje Bella…“

Vidění se mi rozmazávalo a celé tělo se roztřáslo. Semkla jsem ústa a rychle zamrkala. Pak jsem se zaměřila na jeho ruku, která mě stále nepouštěla. Naštvaně jsem vydechla a zabodla oči do Edwardovy tváře.

„Isabella,“ přecedila jsem přes zaťaté zuby a vytrhla se mu. Edward ode mě o krok ustoupil a smířlivě zvedl obě dlaně do úrovně očí.

„Rozumím,“ pronesl klidně. „Omlouvám se, Isabell.“ Rozpačitě si odkašlal a letmo se na mě usmál. Odfrkla jsem si a nekompromisně si založila ruce na prsou. „Chtěl jsem se jen ujistit, že už je vám lépe.“ Zůstala jsem stát jako opařená.

„Co-co? Nechápu. Nic mi není a ani nebylo,“ odsekla jsem, ale stále mi nešlo do hlavy, jak na tohle přišel. Mluvil snad o tom obědu? Nebo…

„V pátek jsi tak náhle zmizela. Co se stalo, Be… Isabell?“ Opravil se okamžitě a omluvně pokrčil rameny. „Bylo ti špatně?“ Další otázka. Mlčela jsem. „Bál jsem se, že jsi nemocná, když jsi nebyla dva dny v práci.“ Překvapením se mi otevřela pusa. Tak on se bál. Musela jsem uznat, že mě tím dostal. Mile. Dokonce mě přinutil odložit tu nepřístupnou masku a krátce se pousmát.

„Měla jsem volno. Žádná nemoc.“ Přešlápla jsem z jedné nohy na druhou a zpod řas se na něj zvědavě zadívala.

„To se mi ulevilo.“ Edward si strčil ruce do kapes u kalhot a ramenem se opřel o zeď. Přistihla jsem se, jak si ho důkladně prohlížím. Hrála jsem si se spodním rtem a zrakem stoupala od naleštěných bot, přes nažehlené kalhoty, kabát až k jeho vrabčímu hnízdu na hlavě. Nějak mi nedocházelo, co chlap jako on, dělal v našem hotelu. Vypadal, že o peníze nemá nouzi a jak mě sám upozornil, když se ubytoval, nikam ani nespěchal. Tak proč hotel? Proč si nepronajal nějaký byt? Zvláštní…

Na druhou stranu tu bylo na co se dívat. Hezký byl, to se mu nemohlo odepřít. Bello! Žádný sbližování a zakoukání…

„Děláte to často, pane Cullene?“ řekla jsem z ničeho nic a užívala si jeho zaražený pohled.

„Dělám co?“ optal se nechápavě a přistoupil blíž ke mně. Přikrčila jsem se a oči mu zabodla do límečku od košile, který mu vykukoval zpod kabátu. Na sucho jsem polkla. 

„Obtěžujete lidi, které neznáte.“ Odháněla jsem ho. Mrzelo mě to, ale bylo to tak lepší. Jak pro mě, tak pro něj. Edward se zatvářil zraněně. Hned ale nasadil nezaujatý výraz a pomalu se skláněl ke mně. Srdce mi prudce naráželo do hrudníku. Edwardovy rty se k mému údivu zkroutily do mírného úsměvu.

„Obtěžuju tě?“ vydechl. Málem se mi podlomila kolena, když jeho dech ovál můj obličej. Seber se!

„Jo,“ řekla jsem rázně a oprostila se od jeho kouzla, které na mě nevědomky používal. Uskočila jsem do strany a zhluboka se nadechla. „Proč se se mnou bavíte? Já neznám vás a vy neznáte mě, tak proč takový zájem?“ dychtila jsem.

„Nechtěl jsem tě naštvat,“ povzdechl si Edward a zadíval se na špičky svých bot.

„Nejsem naštvaná,“ ujistila jsem ho, „jen nechápu…“

„Já nevím,“ pokrčil rameny a ani se na mě nepodíval. „Tehdy v tom bistru… Tvůj odchod mě vyděsil. Chtěl jsem se jen ujistit, že jsi v pořádku.“ Zvedl ke mně svůj zrak a jeden koutek úst se mu vyhoupl vzhůru. Chvilku jsme se na sebe jen tak dívali, když Edward zase sklopil hlavu a čelem se opřel o zeď. „Takový už prostě jsem.“

„Vážím si toho, vážně, ale není potřeba, abyste si dělal starosti. Při tom obědě,“ odmlčela jsem se a narychlo vymýšlela přijatelnou historku, „vzpomněla jsem si –“

„Na co?“ vyhrkl Edward, až jsem sebou trhla. Znervózněla jsem.

„Hmm…“ zamručela jsem. „Na to… že… že jsem měla být někde jinde. Jo, měla jsem schůzku.“ Kdy už konečně přestanu lhát? Za celý život jsem toho nenalhala tolik, jako za poslední půl rok.

„Aha,“ ozvalo se z jeho strany.

„Jo. Nic dalšího za tím nehledejte.“ Kdybys věděl, jaká je ve skutečnosti pravda. V mysli mi naskočil obrázek mě a Edwarda, jak spolu sedíme o samotě a já se mu se vším svěřuju. Znám ho ani ne čtyři dny a už mám takové představy… Nechápala jsem to, ale z Edwarda vyřazovalo cosi, co mě k němu táhlo.

„Kdyby se ale přece jen něco dělo, jsem tady.“ Lapil mě pohledem. Zvedl ruku a blížil se s ní ke mně. Ani jsem nedýchala. Stačil kousek, aby se mě dotkl. Neudělal to. „Sbohem, Isabell,“ zamumlal z ničeho nic. Věnoval mi procítěný pohled a nechal mě tam jako já jeho v restauraci.  

 » 2. kapitola « - » 4. kapitola «

Chudák Edward, nemá to s Bellou vůbec jednoduché. Chlapec se bude muset ještě hooodně snažit, aby si ho pustila k tělu. :)

Moc děkuju za komentáře u předchozí kapitoly. Je fajn vědět, že povídku čtete a líbí se vám. Hned se mi pak líp píše.

Děkuju. ♥

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život v zapomnění - 3. kapitola: