Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život v zapomnění - 2. kapitola

25.02.2012 (17:00) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 2692×

2. kapitola

Nervózně jsem přecházela po svém pokoji z jedné strany na druhou a sem tam si do toho zoufale povzdechla, přičemž jsem nezapomněla mrknout na hodiny nad psacím stolem.

Zase ten povzdech. Přešla jsem ke dveřím, malinko je pootevřela a zaposlouchala se do domu. Z obýváku se ozývala zapnutá televize, kde táta podle zvuků sledoval další ze svých oblíbených zápasů baseballu. Z kuchyně zase bylo slyšet cinkání příborů, jak máma připravovala stůl k večeři.

 Nic víc.

Naštvaně jsem zafuněla a zabouchla. Opřela jsem se o dveře a na chvíli zavřela oči. Už teď mi srdce bilo na poplach a to ještě ani nemělo důvod.

Rozlepila jsem víčka a můj pohled stanul na zavřeném okně. Odlepila jsem se od dřevěné desky a přešla na opačnou stranu pokoje. Zmáčkla jsem kličku a s pomocí všech sil vytáhla okno nahoru. Do pokoje se mi tak natlačil studený vzduch.

Nevadilo mi to. Naopak mě to příjemně uklidňovalo. Dlaněmi jsem se opřela o parapet, více se překlonila a zamžourala do tmy, která už převzala nadvládu. Nejdříve jsem se rozhlédla napravo, nalevo a nakonec se zadívala před sebe. I přes tu hustou černotu jsem rozpoznala obrysy stromů.

Prozkoumávala jsem každičký kousek lesa, který se mi povedlo rozpoznat, a v duchu toužila, aby konečně zmizela ta nedočkavost. Jenže tohle jsem sama nesvedla.

Ještě několik nekonečných minut jsem nechala vítr, aby mi cuchal vlasy, když jsem zaslechla ten dlouho očekávaný zvuk, který byl doprovázen máminým zavoláním: „Bell, tak ses dočkala!“

 „Tak jak se vám daří, slečno Swanová?“

Seděla jsem na úplném kraji koženého křesla s koleny těsně u sebe a samou nervozitou si mačkala prsty na rukou. Přerývavě jsem dýchala a doslova se srdcem v krku, které mi tam bolestivě tlouklo, jsem se vyděšeně rozhlížela po místnosti.

Doktor Elliston seděl pohodlně opřený ve svém křesle přímo naproti mně. Nemluvil. Nechával mi čas se trochu rozkoukat a já mu byla vděčná. Nikdy jsem neměla ráda nemocnice a ani nikdy mít nebudu. Už jen ten bílý plášť, který měl právě na sobě, mi naháněl hrůzu. Dokonce i ty obrázky zobrazující mozek snad ze všech světových stran mi na odvaze nepřidaly.  

„Dobře, děkuju,“ pípla jsem, když jsem odtrhla zrak od nějakého modelu, u kterého jsem nebyla schopná určit, co má vlastně představovat, a na tváři vytvořila něco, co měl být úsměv. Do smíchu mi ale vážně v tuto chvíli nebylo.

Doktor Elliston ze stolku před sebou vzal nějaké papíry a začal v nich listovat. Párkrát se na nějaké stránce zdržel déle, což mělo za následek to, že se jeho obočí zamyšleně srazilo k sobě. Pokaždé mi tím málem způsobil srdeční kolaps. Možná vycítil moji nejistotu a věnoval mi uklidňující úsměv. Tedy… On si možná myslel, že mě to uklidní. Já naopak cítila, jak se mi zatmívá před očima.

„Takže,“ začal pomalu, „podle výsledků, které mi zaslal váš bývalý lékař z Forks, pan Mills, to vypadá, že je všechno na dobré cestě.“ Složku vrátil na původní místo. Znovu se opřel do křesla a popostrčil si brýle na nose.

Netušila jsem, co lékařsky znamená, když je něco na dobré cestě, ale dost mě to zajímalo. Přesto jsem dál mlčela. Jen jsem se zavrtěla na místě a letmo se podívala na papíry položené na stole.

„Řekněte mi, slečno, nemáte neobvykle velké bolesti hlavy nebo něco podobného?“ Doktor asi pochopil, že sama od sebe nezačnu, tak se toho ujal sám.

Na moment jsem se zamyslela. „Ne, nic takového,“ zamítla jsem. „Všechno je… normální.“

„A jak jste na tom s pamětí? Jsou tu například nějaké události, na které jste si vzpomněla? Mohou to být klidně nějaké předměty, osoby, prostě cokoliv, co by nás alespoň trochu posunulo z místa.“

„Občas se mi něco vybaví. Jsou to takové záblesky. Někdy jsou to lidé, jejichž tváře ale nejsem schopná rozeznat, a stejně tak jsou to i různé události, ze kterých jsem akorát zmatená. Vůbec nic nedává smysl,“ hlesla jsem zoufale a zajela si rukama do vlasů.  

„Ale to je báječné,“ řekl nadšeně Elliston. Zarazila jsem se a nechápavě se na něj zadívala. Co je na tomhle báječné, jsem vážně nechápala. Zajímalo by mě, jestli by říkal to samé, kdyby byl na mém místě. Není nic horšího, než mít v hlavě obrovskou černou díru. „I tohle lze brát jako obrovský pokrok. Znamená to, že se vaše paměť začíná obnovovat. Je pravděpodobné, že se tyto záblesky budou objevovat častěji a častěji a vy si je brzy budete moci pospojovat dohromady,“ vysvětlil mi Elliston klidně. Pak se zvedl z křesla a došel ke svému pracovnímu stolu. Ze šuplíku vyndal nějaký malý blok a ohlédl se po mně. „Napíšu vám nějaké léky –“

„Ale já nechci žádné prášky,“ řekla jsem tak podrážděně, až mě to samotnou překvapilo. Už mě nebavilo, jak mi všichni opakují, že to bude v pořádku, že si určitě jednou na všechno vzpomenu. Věděla jsem, že mě jen tak chlácholí a pravda to není. Stačilo, když jsem si vzpomněla na tu dnešní vzpomínku. Neměla jsem ani nejmenší ponětí, co to mělo znamenat a proč jsem se cítila tak, jak jsem se tehdy cítila. „Už mě unavuje, jak mi všichni říkají, že si určitě brzy vzpomenu. Vím, že je to jen jedna velká lež. Je to skoro půl roku, co se to stalo, a nepřijde mi, že by se to nějak zlepšovalo. Nikdo si neumí představit, jaké to je žít bez vzpomínek.“ Ani nevím, kdy jsem vstala a dostala se na opačnou stranu místnosti k oknu. „Jsem si jistá, že je tu něco důležitého. Něco hodně podstatného a já potřebuju zjistit, co to je.“

Neskutečně se mi ulevilo, když jsem mohla opustit tu příšernou budovu, která se mi za dnešek ještě víc zhnusila. Byla jsem přesvědčená, že do ní nevstoupím tak dlouho, dokud to opravdu nebude nezbytně nutné.

Nešťastně jsem zavzdychala a do plic nasála studený vzduch, který mě zaštípal v plicích. Nerozhodně jsem s rukama v kapsách přešlapovala z jedné nohy na druhou. Přemýšlela jsem, co dělat, kam jít. Pohledem jsem zavadila o volný taxík na protější straně silnice, který by mě mohl odvést do bytu, ale to jsem okamžitě zamítla. Ihned se mi obrátil žaludek naruby, když se mi před očima vybavily ty čtyři bílé stěny a hromada papírových krabic.

Ačkoliv jsem tu na Aljašce bydlela nějaký ten pátek, za celou dobu jsem se nepřinutila vybalit si všechny věci. Jen to nejnutnější jsem si naskládala do skříně a zbytek zůstal schovaný v bedně. U některých krabic jsem ani neměla odvahu je rozlepit. Věděla jsem, že tam jsou uložené věci, které byly spojené s mými rodiči, a na tohle jsem ještě nebyla připravená. Stále jsem se s tím ještě nevyrovnala a něco uvnitř mě mi říkalo, že ani nevyrovnám.

Rychle jsem zatřepala hlavou, abych vyhnala ty bolestivé myšlenky. Stejně tak jsem několikrát za sebou zamrkala, abych zahnala slzy, co se mi začaly tlačit do očí. Udivovalo mě, že se u mě nějaká ta slaná voda ještě objevila, protože nebyla noc, kterou bych neprobrečela. Dokonce i v práci jsem se zavírala na záchod, abych si mohla aspoň částečně ulevit. Chyběli mi. Neskutečně moc.

Když kolem mě projela blikající a houkající sanitka, udělalo se mi zle. Musela jsem vypadnout. Okamžitě.

Zkontrolovala jsem hodinky. Bylo deset minut po jedenácté a mně přitom pohledu jako na povel zakručelo v břiše. Jelikož jsem měla v práci volno a domů se mi nechtělo, rozhodla jsem se pro oběd v Old Times. Nebylo to nijak daleko, proto jsem to spojila s procházkou.

Přeběhla jsem silnici a zamířila do malého parku.

Celou dobu jsem kráčela zahloubaná do svých myšlenek s očima pevně zaměřenýma na zem pod mýma nohama. Teprve když jsem procházela kolem malého jezírka, mě z přemýšlení vyrušilo hejno labutí, které se s hlasitým kejháním zvedlo z hladiny a odletělo pryč.

Vyděšeně jsem sebou trhla a uskočila pár kroků do strany. Blbý labutě, prskla jsem v duchu a zatímco jsem se snažila uklidnit zběsile tlukoucí srdce, pohledem přejížděla po okolí a hledala důvod, co je tak vylekalo. Překvapilo mě, když jsem zjistila, že tu nikde není ani noha. Čekala jsem tu maminky na procházce s kočárky nebo lidi venčící své psy, ale nic. Bylo tu až nezvyklé ticho, které mě začalo znervózňovat.

Vydechla jsem a šla dál. Měla jsem zvláštní pocit. Asi jsem byla paranoidní, to by totiž vysvětlovalo, proč jsem měla dojem, že někdo za mnou jde. Zastavila jsem a opatrně a nenápadně se ohlédla přes rameno. Nic. Nikde nikdo.

V ten moment se nebe z šedé změnilo na temně černou a zvedl se prudký vítr.

Bello, uklidni se. Jen se ti něco zdálo, ujišťovala jsem sama sebe. Bohužel ten sval v mém hrudním koši byl jiného názoru. Přitáhla jsem si bundu víc k tělu a znovu jsem vykročila vpřed. Napínala jsem uší a očima každou chvílí šilhla za sebe. Vážně jsem musela být paranoidní. Paráda, takže nejenže mám děravou paměť, ale teď už i paranoia.

Strachem jsem skoro nedýchala, protože jsem v zádech opět cítila něčí pohled a kroky někoho dalšího mi přišly až moc reálné. Rukou jsem sáhla do kabelky a nahmatala pepřový sprej. Charlie by na mě byl pyšný.

Udělala jsem ještě další tři kroky a kvapně se otočila. Ruku se svou zbraní jsem natáhla před sebe a byla připravená ji použít. Hned jsem ji ale stáhla zase dolů, když můj zrak nikoho nezaznamenal. Zbláznila jsem se. Totálně.

Nahlas jsem se pro sebe uchechtla. Zamračila jsem se na sprej ve své dlani a začala ho strkat zpátky do tašky. V tu chvíli ve křoví kousek ode mě praskla větvička. Dvakrát jsem se nepřemlouvala a vystřelila pryč. Nasadila jsem to nejrychlejší tempo, jakého jsem byla schopná.

Vyběhla jsem těch pár schodů, které mě dělily od chodníku a od spousty lidí procházející po něm. Vlítla jsem mezi ně a ve stejném tempu pokračovala dál. Neohlížela jsem se, prodírala jsem se mezi lidmi. Musela jsem vypadat jako blázen. Připadala jsem si tak.

„Pardon,“ křikla jsem omluvu na ženu, do které jsem omylem strčila a vyrazila jí tím nákup z ruky. Ty její nadávky na mou osobu jsem raději nevnímala. Raději jsem zvolnila, abych zase někoho neporazila. Neustále jsem se ohlížela za sebe a kontrolovala jednotlivé tváře lidí. Přistihla jsem se, že v nich hledám potenciálního útočníka. Měla by ses nechat zavřít do cvokhausu, Bello, křičela jsem na sebe. S tou myšlenkou jsem dorazila do cíle. Přímo naproti mně přes ulici stálo bistro Old Times.

Dneska neobědvám, napadlo mě, když jsem vešla dovnitř a spatřila přelidněný podnik. Nešťastně jsem zasténala a už se otáčela zpátky k východu, když mě do očí udeřil prázdný stůl v nejzazším koutě. Rychle jsem k němu vyrazila, aby mi ho někdo nevyfouknul před nosem.

Sundala jsem si kabát a posadila se na lavici naproti dveřím, abych měla přehled. Neměla jsem ráda, když jsem seděla zády a musela se tak stále otáčet přes rameno.  

Jelikož bylo plno a číšníků málo, musela jsem počkat, než na mě přijde řada. Nevadilo mi to. Z tašky jsem vytáhla svou oblíbenou knížku, kterou jsem si po dlouhé době plánovala přečíst. Alespoň jsem si myslela, že jsem ji dlouho nečetla. Tohle byla snad jediná výhoda mé amnézie. Ty příjemné věci, které jste si nepamatovali, jste si alespoň tak mohli vychutnávat znovu a znovu, aniž by vás to omrzelo.  Trpce jsem se pro sebe usmála a otevřela knihu na založené stránce.

Zrakem jsem přejížděla jednotlivé řádky, když se ozval zvonek nade dveřmi ohlašující nově příchozí. Škodolibě jsem se ušklíbla, když mi došlo, že jsem zabrala poslední místo. Prst jsem přitiskla na rozečtený řádek, abych to neztratila a podívala se, kdo je ten nešťastný. Okamžitě jsem zalitovala, že jsem si zrovna dneska nesedla na opačnou stranu.

U vchodu stál Edward Cullen, který se včera večer ubytoval v našem hotelu. Zhrozila jsem se, jak snadno se mi vybavilo jeho jméno. Zamračeně se rozhlížel po celém podniku a nejspíš hledal, kam se posadit. Taky jsem se rozhlédla a zjistila jednu nepříjemnou věc. Potenciální místo bylo u mě, jelikož jsem jako jediná seděla u stolu sama.

Edward Cullen se pomalu otáčel a já si bezmyšlenkovitě zakryla obličej knížkou a zajela níž pod stůl. Nevěděla jsem přesný důvod, proč jsem se schovávala. Byla tu minimální možnost, že si mě bude pamatovat a ještě minimálnější pravděpodobnost, že by si sem sedl, přesto jsem se přistihla, jak ho šeptem prosím, aby odešel pryč. Bohužel žádné cinkání, které by naznačovala, že odešel, se neozvalo. Obezřetně jsem nakoukla přes okraj knížky a málem ji leknutím odhodila někam do dáli. On stál přímo přede mnou a měřil si mě těmi svými karamelkami. Cítila jsem, jak se mi krev hrne do tváří. V jeho pohledu bylo něco neobvyklého.

Náš oční souboj přerušilo jeho lehké odkašlání. Nervózně jsem se zasmála, chytila se desky a velice pomalu se vytáhla zpod stolu do sedu. Zrak jsem zapíchla do knížky a měla sto chutí se tou tvrdou vazbou vzít po hlavě. Několikrát!

„Promiňte, slečno…“ Na vteřinu jsem zavřela oči a pak mu věnovala jeden tupý pohled. „Máte tu volno?“ Rukou mávl k mým věcem a prosebně se na mě usmál. Ne, nemáš tu volno. Řekni, že ne, řval na mě vnitřní hlas, ale mozek rozkázal tělu natáhnout se přes stůl a posbírat své svršky, aby si měl kam sednout.

„Prosím.“ Vyšlo ze mě spíš prapodivné zaskřehotání, kterému snad ani nemohl rozumět.    

„Děkuju.“

Něco jsem mu na to zamručela a raději si otevřela knížku. Sem tam jsme nevydržela a letmo zkontrolovala svého společníka. Edward seděl až u okna a s podepřenou bradou se zamyšleně díval ven.

Taky jsem se podívala, ale nic tak bezva, abych tam koukala déle jak minutu, jsem tam nenašla. Nechala jsem ho být a konečně se začetla. Ne nadlouho. Při tom nešťastným vzdychání se vážně nedalo soustředit. Nakrknutá jsem zatnula čelist a zvedla k němu oči. Zarazilo mě, že se jeho zorné pole přesunulo na mě. Nechápavě jsem vyhodila obočí a čekala, jestli něco řekne. Mlčel a hlavu ode mě odvrátil. Protočila jsem očima a zatřepala hlavou.

„Dobrý den, omlouvám se za zdržení.“ U našeho stolu se objevila servírka a hřbetem ruky si utírala zpocené čelo. Vůbec jsem jí tuhle práci nezáviděla. „Máte vybráno?“ usmála se mile a vytahovala malý bloček a propisku. 

„Jedny makarony se sýrem, prosím,“ požádala jsem a pohladila si vyhládlý žaludek.

„Pane?“ obrátila se na Edwarda Cullena, když si zapsala mou objednávku. Automaticky jsem natočila hlavu jeho směrem. Ta žena se ptala jeho, tak proč se sakra dívá na mě?

„Dám si to samé, co slečna,“ řekl nezaujatě a dál mě propaloval pohledem přeplněným starostmi. Tak moc jsem se od jeho očí chtěla osvobodit. Stačil by jeden malý pohyb hlavou, ale neudělala jsem to. Celá tahle situace mi přišla… povědomá.

V našem boxu se rozhostilo tíživé ticho, kdy žena s našimi objednávkami zmizela. Možná jsem byla blázen, ale bylo na čase to ukončit. Nenapadlo mě nic speciálního, proto jsem plácla první věc, co mi přišla na jazyk.

„Budete tu jíst?“ Edward nejdřív překvapeně zamrkal a pak se pobaveně usmál.

„Jo, asi jo,“ řekl značně zaraženě. Zrak přesunul na vázičku, uchechtl se a přitom zakroutil hlavou. „Nebo bych neměl? Taky jste si objednala…“ Smích byl pryč a nahradil ho vážný tón.

„To jo,“ teď jsem to byla já, kdo se smál, „ale já nejsem hostem v hotelu, kde jsou pokrmy v ceně.“ Mrkla jsem po něm a všimla si, jak ho moje poznámka vyvedla z rovnováhy. Edward se opřel o opěradlo, prsty si zajel do vlasů, kde je propletl a udiveně mě sledoval.

„Pamatujete si mě, slečno Swanová?“ Zčervenala jsem. Hned a hodně. Pak jsem si ale uvědomila, co řekl, a teď jsem to byla já, kdo zůstal koukat.

„Kdo si koho pamatuje, že?“ Rty se mi roztáhly do potěšeného úsměvu. Došlo mi, že ten hřejivý pocit u srdce jsem od toho dne ještě nezažila. Byla to příjemná změna, na kterou bych si lehce zvykla.

„Edward.“ Změnil své stanoviště. V tento moment seděl přímo naproti mně a napřáhl mým směrem svou bledou ruku.

„Isabella.“  Na pár vteřin jsem zaváhala, než jsem svou dlaň vložila do jeho. Ale stačil krátký dotyk našich pokožek, aby se mi zablesklo před očima.

Viděla jsem samu sebe, jak sedím společně s rodiči na pohovce v našem obýváku. Něco jsem jim povídala a máma s tátou si vyměnili starostlivé pohledy. Hned na to se obraz změnil. Stála jsem uprostřed lesa, hlubokého lesa, a vystrašeně se otáčela kolem dokola. Zase změna. Tentokrát bylo všechno rozmazané, věděla jsem, že ležím na zemi a někdo na mě mluví, ale tváře zůstávaly skryté. K uším mi stále dokola jako ozvěna doléhalo mé jméno.

Jak rychle to přišlo, tak i odešlo. Byla jsem zpátky v restauraci a u Edwarda. Vytrhla jsem svou ruku z té jeho a vyletěla na nohy. Bez jediného vysvětlení jsem si posbírala všechny věci.

„Stalo se něco?“

„Já-já… musím pryč. Omlouvám se.“ S těmito slovy jsem ho tam nechala samotného a opustila budovu.

» Prolog + 1. kapitola « - » 3. kapitola «

S touto kapitolou nejsem vůbec spokojená. Původně to mělo vypadat jinak, ale pod kapitolu píšu z jiného důvodu. A to abych vám všem dala velkou pusu. Ani si neumíte představit, jakou radost jste mi vašimi komentáři udělali. Takové číslo jsem vážně nečekala. Obrovsky vám děkuju a budu doufat, že alespoň polovina z vás mi tu zase zanechá pár slov.

Děkuju, děkuju, děkuju! ♥

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život v zapomnění - 2. kapitola: