Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život máš jen jeden, i když je nekonečný - 2. kapitola

23.01.2013 (16:15) • SarahBell • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 940×

„Co tu děláš?" zeptal se. V tu chvíli přiběhly další dvě postavy. Baculatá žena se srdcovitým obličejem a ustaraným výrazem a ta tmavovláska z hodiny chemie.

„Emmette! Pusť ji, takhle nemůže mluvit," řekla ta ustaraná žena.

„Promiň, Esme," řekl Emmett a upustil mě na kořen stromu. Posadila jsem se a chytila jsem se za krk. „Teď už může odpovědět. Mluv!" Poznala jsem, že takhle jedná jen ve strachu o svou rodinu.

„Já… já jsem…“

„Sára, že?" ozvala se poprvé tmavovláska. Tiše jsem přikývla. „Emmette, to je ta nová holka ve škole, všichni o ní mluví! Myslela jsem, že je člověk."
 
„A-ano. Nastěhovali jsme se sem s mámou. Opravdu jsme nevěděli, že tu někdo je," řekla jsem tiše.

„To nevadí, zlato," řekla mile Esme a podala mi ruku. Chytla jsem se jí a vstala. „Já jsem Esme, tohle Emmett a to je Alice," ukazovala k ostatním. Z Esmeina obličeje zmizela ustaranost a z Emmettova zlost.

„Promiň, nevěděl jsem," řekl s úsměvem.

„To nic, ale byla to moje večeře," zasmála jsem se.

„Večeře? Myslíš tu pumu? Tak promiň," znovu se omlouval. „Neřekl bych, že by si taková malá holka troufla na takový zvíře," uchechtl se.

„Nevadí, nakrmím se potom. A… nejsem malá." Praštila jsem ho do ramene pěstí, když to nejméně čekal a on se trochu zakymácel.

„Nechceš se seznámit s ostatními?" řekla nadšeně Alice a poskočila. Přikývla jsem a v tu chvíli vykročili směrem, odkud přišli. Emmett se ztratil, protože byl jediný, na kterém bylo vidět, že není nakrmený. Také jsem měla žízeň, ale musela jsem vědět, kdo jsou ostatní. Tentokrát jsme neběželi, šli jsme, z jedné strany Alice, z druhé Esme.

„Hmm… jak jsme si tě mohli nevšimnout?" přičichla ke mně. „Nevoníš úplně jako upír. A tvoje oči. Nikdo si nevšiml podobnosti s námi?"

„Víš, řekla jsem si, že zlatá barva je moc nápadná, a tak jsem se rozhodla nosit zelené čočky. A svoji vůni zakrývám lidskou voňavkou. Na to přišla máma, kvůli stopařům a tak."

„Co tady s maminkou děláte?" zeptala se přátelsky Esme.

„Máma chtěla pracovat, už ji nebavilo schovávat se v lesích. Víte, máma je interiérová designérka. A já jsem chtěla mezi lidi. Dřív jsme do měst chodili jenom nakupovat, ale rozhodli jsme se stát se lidmi."

„A… jak dlouho žijete na zvířecí krvi?" zeptala se Esme. Už jsem ale neodpověděla, protože jsme stáli před velikým domem s velikými skleněnými okny. Vše bylo velmi prostorné a čisté. Vstoupili jsme dovnitř a Esme mě zavedla do obývacího pokoje. Ve vzduchu byl cítit závan pachu podobného mokrému psovi, ale toho jsem si nevšímala. S vlkodlaky jsem se už jednou setkala, ale nikdy bych je nečekala v domě plném upírů. U televize seděla vytáhlá blondýna, Alice si přisedla k blonďákovi z chemie a ze schodů scházel vysoký usměvavý blonďák.

„Carlisle, máme nové sousedy. Tohle je Sára." Blonďák se na mě usmál a podal mi ruku.

„Moc mě těší, já jsem Carlisle. Tohle je moje rodina. Rosalie, přivítej také hosty." Blondýna se na mě chladně podívala. Pak se ale usmála, vstala a přišla mi podat ruku. Všimla jsem si, jak za ní přišel Emmett a objal ji kolem pasu. Oči už měl zářivě zlaté.

„Já jsem Jasper. Těší mě," ozval se blond kluk od šachů. Do místnosti sestoupil další pár. Hnědovlasá dívka ruku v ruce s klukem s bronzovými vlasy.

„Tady, Edward a Bella," představil je Carlisle.

„Sára," kývla jsem jejich směrem. Pak jsem se zarazila a ohlédla jsem se dozadu. Z chodby přicházela jakási dívka s vlkodlakem. Dívka nebyla upír, ale nebylo možné říci, že je člověk.

„Renesmee, je to dcera Belly a Edwarda…. A, ehm, Jacob," řekl Carlisle. Otočila jsem se zpátky.

„Dcera?" zeptala jsem se nejistě.

„Bella ji porodila, když ještě byla člověk." Obdivně jsem vydechla. Renesmee s Jacobem odešli pryč, Rosalie s Emmettem se vrátili k televizi a Alice pokračovala partii s Jasperem. Edward a Bella zmizeli v lesích. Esme a Carlisle mě pozvali, abych si přisedla ke stolu.

„Zlato, jak jste se tedy dostali ke zvířecí krvi?" zeptala se mile Esme.

„Víte, když mi bylo sedmnáct, naši vesničku přepadli upíři a celé to tam vyhladili. Mamka byla tou dobou ve městě, ale já jsem hlídala doma mladšího bratra. Ukryli jsme se ve sklepě, ale brzy se dostali i k nám. Byli dva. Snažila jsem se před nimi bránit bratra, ale nevěděla jsem, kdo jsou. Jeden mě odhodil a druhý mě kousnul. Nevypil však všechnu moji krev a já jsem se začala měnit. Při proměně jsem ale necítila žádnou fyzickou bolest tak, jako mi popisovala moje matka. Chtěla jsem ubránit bratra, ale nemohla jsem se pohnout. Upíři ho za pár minut vysáli a nechali ho ležet přímo přede mnou. Kapky jeho krve mi přistály na tváři a já jsem se po celou proměnu koukala na mého mrtvého bratra. Když jsem zjistila, že jsem se přeměnila, zapřísáhla jsem se, že nikdy nezabiju. Chtěla jsem opustit matku, abych jí neublížila, ale brzy jsem se musela vrátit. Byla zničená žalem po smrti obou dětí, a když mě viděla ve dveřích, byla klidnější. Pak jsem se ale rozhodla, že já nedokážu žít bez ní a kousla jsem ji," zalkla jsem se. „Dodnes mám hrůzu z toho, co by se stalo, kdybych se neudržela."

„To jsi zvládla jako novorozená?" zeptal se Carlisle. Přikývla jsem. „Pozoruhodné," zamumlal. Pokračovala jsem.

„Tehdy jsem se rozhodla, že musím najít způsob, jak žít bez lidské krve. Brzy jsem našla zraněné zvíře a pak mi došlo, co udělat. Brzy jsem také vystopovala ty, co zabili mého bratra," zmlkla jsem.

„To je opravdu zajímavé. Ještě jsem nikdy neviděl novorozence, aby vydržel někoho přeměnit," říkal zaujatě Carlisle. Pokrčila jsem rameny.

„Myslela jsem na to, jak je pro mě máma důležitá," řekla jsem a zabořila tvář do ruky. Esme mě pohladila po vlasech. Pak jsem vyslechla příběh Carlislea a Esme. Strávila jsem s nimi téměř celou noc. Ještě než začalo svítat, rozloučila jsem se s nimi a vyrazila do lesů. Cestou domů jsem ulovila dvě srny. Nebylo to tak dobré jako ta puma, kterou Emmett vyplašil, ale stačilo to. Ještě jsem se zastavila doma. Převlékla jsem se, vzala jsem si potřebné věci do školy a sešla čekat na chvíli odchodu do obýváku. Tam seděla mamka a rýsovala nějaké nové koncepty.

Mamka má moderně sestřižené vlasy barvy špinavý blond, útlé končetiny a jemné rysy. Obličej má jemný a oválný s výraznými lícními kostmi. Jako člověk měla modré oči a takové čočky nosí i teď. Má plné rty a mým pohledem je vidět téměř nepatrná nepravidelnost.

Její bledá pleť kontrastovala s moderními černými šaty, které měla na sobě. Jakmile jsem sestoupila z posledního schodu, otočila se na mě a zářivě se usmála. Přišla jsem k ní a dala jí pusu na tvář.

„Užij si to v práci, mami," řekla jsem a natáhla se po klíčcích od auta. Ještě jsem z ledničky vzala vodu a dala ji do postranní kapsy batohu. Už jsem se obouvala do tenisek, když promluvila máma:

„Zlato…“ Otočila jsem se jejím směrem. "Čočky." Poskočila jsem do vzduchu a zaběhla do koupelny, kde jsem si vzala tři krabičky zelených čoček a jedny jsem si v rychlosti nasadila. Pak jsem ze země sebrala svůj batoh a vykročila ke garáži. Nasedla jsem do auta a nastartovala. Rychle jsem se rozjela do školy. Když jsem dorazila, na parkovišti byl hotový chaos. Podařilo se mi zaparkovat a šla jsem se podívat, co se děje. Dvě auta se srazila, když každé najíždělo na parkovací místo z jiné strany. Oddechla jsem si, že tu není žádná krev a otočila jsem se směrem k budově, kde mi začínala výuka. Dnes jsem začínala geografií. Sotva jsem ale udělala pár kroků, doběhla mě Marry.

„Ahoj, Sáro. Tak jak se ti líbí na škole? A co máš teď za hodinu? Já mám psychologii." Oddechla jsem si, že s ní nebudu mít hodinu. Nevnímala jsem její žvanění a pouze jsem přikyvovala a dělala patřičné zvuky na její slova. Nakonec jsem se rozloučila s myšlenkou, že jedna utržená hlava nikomu vadit nebude a vstoupila jsem do třídy. Dala jsem učiteli papír a ten mě posadil do zadní lavice. Sedla jsem si tam, vyndala učebnice a otevřela láhev sodovky. Dělala jsem, že piju a pak jsem ji zase uklidila. Třída se začala víc a víc zaplňovat a pak jsem ve dveřích zahlédla Bellu Cullenovou. Šla k volné židli vedle mě a posadila se. Viděla jsem, že na nás zírají zraky všech okolních.

„Ahoj, já jsem Bella," podívala se na mě, jako by mě viděla poprvé. Naklonila jsem nepatrně hlavu na stranu a tázavě jsem se podívala. Pak jsem ji slyšela mluvit tak potichu, že to mohly slyšet jen mé uši.

„Ještě se neznáme oficiálně. Pozdrav mě." Pak jsem pochopila.
 
„A-ahoj, já jsem Sára," zamrkala jsem. Bella se posadila a mrkla na mě. Lidé pomalu přestávali zírat a vrátili se ke svým činnostem.

„Náhoda, že mě učitel posadil sem," pokrčila jsem nezávazně rameny.

Bella zavrtěla hlavou. „Jediné volné místo," řekla klidně. Když hodina začala, celou dobu jsme si povídaly. Bellu jsem si oblíbila od prvního okamžiku, ale každou chvilkou s ní jsem zjišťovala, že jsme si čím dál víc podobné. Hodina ale brzy skončila a musely jsme se rozejít na hodinu. V biologii jsem takové štěstí neměla. Musela jsem sedět vedle Marry, která neustále žvanila o věcech ve škole, o obědech, o tom, jak mě seznámí s ostatními a o dalších věcech, které jsem nezaznamenávala. Pak jsem si uvědomila, že jsem se včera vykroutila z oběda a dnes asi opravdu budu muset jít. Vzpomněla jsem si na mámino pravidlo číslo tři. Jez jídlo. Nechtělo se mi myslet na chvíli, kdy ho budu muset vydávit.

Vyučování ale rychle uběhlo a já jsem v doprovodu Marry vstoupila do veliké jídelny, kde bylo opravdu rušno. Říkala jsem si, že Cullenovi nebudou chodit na školní obědy, ale i přes to jsem letmo přelétla jídelnu. Koupila jsem si colu a pizzu s párkem nebo s čím. Nejraději bych si našla nějaké tiché místečko, kde bych dělala, že jím a pak odešla, ale Marry mě zatáhla do středu pozornosti. Posadila mě vedle sebe ke stolu, kde sedělo dalších osm lidí. Začali na mě chrlit jména a já jsem klidně odpovídala na dotazy. Otevřela jsem pití a dala si ho k puse. V plechovce neuvidí, že nic neubývá, takže tu sladkou vodu pít nemusím. Ale pizza musela ubývat. Pomalu jsem ji zvedla a opatrně jsem si ukousla. Dlouho jsem přežvykovala a pak polkla. Doufala jsem, že ji nemusím sníst celou, ale brzy se ukázalo, že mí spolužáci jsou taky hladoví a jejich jídlo zřejmě nestačí. Každý si ukousl a na talíři zbyl jen malý kousek. Ten jsem vzala a s nechutí si ho dala do pusy. V tu chvíli jsem zahlédla Bellu, jak zírá na to, jak jsem snědla celý plátek pizzy. Polkla jsem tu divnou hmotu a usmála se na ni.

„Ty znáš Cullenovy?" zeptala se s údivem Marry, která mě sledovala ostřížím zrakem. Vzpomněla jsem si na to, co říkala Bella. Neznáme se. Zavrtěla jsem proto hlavou.

„Ne, jenom Bellu, máme společnou hodinu."

„Aha, víš, oni jsou fakt divní. Moc se nebaví s ostatními a navíc jsou spolu."

„Hm? Spolu?" dělala jsem nechápavou.

„Jsou to sourozenci. A chodí spolu," zvedla obočí.

„Marry, vždyť jsou adoptovaní. Jejich táta pracuje v nemocnici. Všechny je adoptovali,“ vložila se do hovoru Oli. Ohlédla jsem se na ně.

„A nezdá se ti, že jsou si nějak podobní? Všichni mají stejné oči, všichni mají tak bledou pleť. Je to divný. Mají skoro stejnou kůži jako ty, Sáro,“ zařehnila se. Sklopila jsem nervózně oči.

„Ale ty máš jiný oči,“ zasmála se znovu. Zvedla jsem koutky.

„Myslím, že Cullenová na tebe mávala,“ prohlásila Oli. „Tak běž a pak nám řekneš, jaký doopravdy jsou,“ zašklebila se.

Zvedla jsem se, hodila jsem zbytky z tácu do koše a přisedla si k nim. Edward mi podal ruku.
„Formalita,“ zavtipkoval. Viděla jsem, že všichni koukají na náš stůl. Pak jsem se „seznámila“ s ostatními z rodiny.

„Ty jsi snědla celou pizzu?“ zeptala se zaujatě Bella.

„Kousla jsem si dvakrát. Přiměla jsem ostatní sníst to za mě. Vlastně se po tom vrhli sami,“ usmála jsem se.

„Hmm, dobrý,“ pousmál se Jasper. Projela mnou vlna klidu, byla jsem dost napjatá z ostatních pohledů. Náhle jsem se uvolnila a opřela se do židle. Edward to zaznamenal.

„Jasper má schopnost ovládat emoce.“ Jasper s úsměvem pokýval hlavou.

„Edwarde, taky by si mohl Sáře říct, jak to víš,“ usmála se Alice.

„Čtu myšlenky. A když jsme u toho, Alice vidí budoucnost a Bella zaštiťuje,“ shrnul to.

„Hmm, když už jsme u toho, nepůjdeme si dneska zahrát baseball?“

„Dnes ne, nehlásili ani déšť, natož bouřku,“ řekl posmutněle Emmett. Bylo jasné, že on miluje sport.

Edward roztáhl rty do širokého úsměvu. „Vážně? Já bych šel.“ Celou dobu se díval spiklenecky na mě.

„V pět na mýtině v lese. Nějak to zařídím.“ Všichni až na Edwarda na mě nechápavě zírali, ale souhlasili. „Ukážu vám mamku. Miluje baseball,“ zasmála jsem se.

„Chci tě vidět, prcku,“ zachechtal se Emmett.

„Rozhodně dám víc než ty,“ šťouchla jsem ho do ramene a vstala od stolu. „Tak nezapomeňte, v pět,“ rozloučila jsem se a šla na další hodinu.

Když mi konečně skončila škola, vyrazila jsem nadšeně domů. V autě jsem zapnula handsfree a zavolala mámě o našem srazu s Cullenovými. Doma jsem si pak oblékla svoje oblečení na baseball a vyrazila jsem přes les na náš sraz. Byla jsem tam jako první a nechala jsem vyjít slunce. Pak jsem si sedla na kámen a čekala jsem. Prvního jsem uviděla Emmetta. Hned za ním přicházel zbytek rodiny.

„To baseball asi rušíme, co?“ zavolal Emmett zklamaně. Lehce jsem zavrtěla hlavou a vykouzlila úsměv. Když přišli ke mně, jediný, kdo měl na tváři úsměv, byl Edward. Všem se třpytila kůže pod slunečními paprsky.

„Malý dáreček na uvítanou,“ prohlásil Edward a dal mi baseballový dres. Ihned jsem si ho navlékla.

„K čemu to, lidé to uslyší,“ řekl posmutněle Emmett.

„No, já si počkám,“ prohlásila Alice napjatě.

„Už jenom čekáme na mamku,“ řekla jsem ve chvíli, kdy se objevila mezi stromy. Sotva k nám přišla, nebe se rychle zatáhlo.

„A teď to začne,“ zasmála jsem se, vyskočila z kamene a vzala do ruky pálku. „Tohle je moje mamka. Charlota. Tohle jsou Cullenovi, mami.“ Všichni se seznámili a pak jsem znovu promluvila: „Tak rychle do týmů!“ Všichni stále napjatí se rozdělili do týmů a netrpělivě čekali, co předvedu. Rozestavěli se do pole a já šla na pálku. Nadhazoval mi Edward. Teď! pomyslela jsem si. Nadhodil mi a já spustila bouřku a odpálila. Všichni byli dobrou vteřinu mimo, než se rozpohybovali. Už jsem byla na první metě, když se Emmett rozeběhl pro míček. Druhá meta, když ho chytil a homerun, když doletěl na třetí.

„Tomu se říká počasí, jak se patří,“ zvedla jsem ruce nad hlavu a poskočila si. Esme, která zůstala s Renesmee jako porotce, měla široce otevřenou pusu. Přisedla jsem si k nim a hra se pořádně rozjela. Slyšela jsem ještě promluvit Carlislea na třetí metě:

„Úžasný dar,“ zašeptal a vyběhl pro míček.

„Takže ty ovládáš počasí? To je úžasné,“ usmála se Esme. „Ale nenech se zviklat Emmettem nebo budeme hrát už vždycky. Miluje baseball.“

„Nejenom to… taky rugby, fotbal, všechny sporty,“ promluvila Renesmee.

„Hmm. Rugby mě nebere,“ zamyslela jsem se.

„Out!“ zavolala Esme. Podívala jsem se na Rosalii, která doufala, že si toho nevšimla. Pak zamručela a šla si sednout k nám.

„Jako ostříž!“ prohlásila k Esme.

„Nikdy vás nenechám podvádět,“ objala ji kolem ramen z jedné strany a mě z druhé. Na řadě byl Jacob. Zajímalo mě, jak obstojí před upíry, ale vedl si dobře.

„Je každým dnem lepší a lepší,“ zatleskala Renesmee. Esme se zasmála, ale pak se zarazila.

„Počkat, tobě nepřišla zvláštní ta vůně?“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Přišlo mi zvláštní, že je v domě s upíry, ale s vlkodlaky jsem se setkala na jihu.“

„Jsou další?“ podivila se Esme.

„Ano, jeden kmen jsem znala. Řekli, že dokud se budeme živit jen zvířecí krví, nechají nás být.“

„Další smrdutý štěňata,“ zamručela Rosalie.

„Teto Rose!“ obořila se na ni Renesmee.

„Jasně, zlato. Už mlčím, Nessie.“ Nessie? Jasně, zkratka. Pak jsem vyskočila, protože jsem byla na odpalu. Odpálila jsem perfektně a doběhla jsem na druhou metu. Tam hlídal Emmett. Přišel ke mně, zvedl mě do vzduchu a protočil se mnou tři kolečka.

„Seš skvělá! Příště bychom si mohli zahrát…“

„Rugby nehraju,“ zavrtěla jsem hlavou. Pak se hra zase dala do pohybu. Nakonec jsme dohráli a vyšli jsme ke Cullenovic baráku. Šla jsem obklopená všemi.

„To se ti povedlo, Sáro!“ praštil mě do zad Emmett.

„Dobrá hra.“

„Máš úžasnej dar. To je prostě skvělý!“ Všichni se smáli celou cestu. Nakonec se ostatní rozešli po baráku. Šla jsem ven. Stála jsem na verandě, opírala se o zábradlí a vdechovala čerstvý vzduch. Ohlédla jsem se a viděla mamku, jak vášnivě mluví s Esme. Ty dvě si hned padly do oka. Obě milovaly zařizování domů a obě nadevše milovaly svou rodinu. Otočila jsem se zpátky a koukala do, pro lidské oči hluboké, tmy. Já jsem viděla všechny ty detaily v lese. Pavučinu, která visela mezi stromy na kraji lesa. Listy, které se prohýbaly pod váhou rosy. Králíka, který právě proklouzl pod spadlým kmenem. Také jsem všechno slyšela. Veverky ve větvích. Ptáky ukládající se ve svých hnízdech ke spánku. A také tiché pošoupnutí dveřmi a ještě tišší kroky za mými zády. Ohlédla jsem se a uviděla Edwarda, jak míří k zábradlí vedle mě. Otočila jsem se zpátky a znovu koukala do tmy. Stoupl si vedle mě a opřel se o loket.

„Esme a tvá máma… vážně si padly do oka," uchechtl se. Podívala jsem se na něj a taky se zasmála.

„Jo, ani bych neřekla, že je to vůbec možný," zatřásla jsem hlavou.

„Je pro tebe fakt důležitá, co?"

„Hmm… když jsem se stala upírkou a zmizela jsem, tak ztratila úplně všechno. Můj otec ji opustil, když zjistil, že máma čeká bratra. Bylo mi osm. Když s námi ještě byl, viděla jsem ho jen jednou za dva týdny, někdy i déle. Zůstával v Londýně. A jednou se prostě nevrátil. Celou dobu jsem měla jenom ji a ona mě," odmlčela jsem se.  

„Já bych nedokázal někomu vzít duši, když by měl jinou možnost."

„Vzít duši?"

„Ano, někoho proměnit."

„Takhle jsem nikdy neuvažovala. Nemyslím si, že nemáme duši. Rozhodně ne o nic méně než lidé." Povzdechl si.

„Jsi stejná jako Bella. Tvrdohlavá," zavrtěl s úsměvem hlavou.

„A co Bella? Tu jsi přece proměnil ty sám, ne? Neměl jsi u ní pocit, že jí bereš duši?"

„To je něco jiného. Ona by zemřela. I tak, ona mi celou dobu tvrdila to, co ty teď. Chtěl jsem jí dopřát obyčejný lidský život, ona trvala na svém."

„Ona je šťastná… Bez toho byste neměli Ness.“

„To je pravda,“ pokýval hlavou. Chvíli jsme byli ticho, když se z domu ozvala rána. Rychle jsme vběhli dovnitř a uviděli Alici, jak ječí zhroucená na zemi. Jasper ji objímal a uklidňoval.

„Přijde smrt!“ řekla Alice důrazně dvě slova a pak se zabořila do Jasperovy hrudi.

Tak to je pro dnešek všechno, doufám, že už to nebylo tak nudné jako první díl, který byl spíše seznamovací. Tak co, napjala jsem vás trochu?

Těšte se na pokračování :)

SarahBell

Autor: SarahBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život máš jen jeden, i když je nekonečný - 2. kapitola: