Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zadaná na druhou - 2. kapitola - Alice

Edward a Bells


Zadaná na druhou - 2. kapitola - AliceMáme tu další kapitolu. Jak jsem psala... Bella poletí letadlem a někoho potká. Většina z vás asi čekala Edwarda, ale podle názvu asi už víte, že ten to není. :)

Takže, přeji příjemné čtení. Kim :)

Nikdy, opakuju nikdy, už nevlezu do taxíku!

Na letiště jsem se dostala s půlhodinovým zpožděním kvůli taxikáři, který byl něco mezi Japoncem a Italem a hned za první zatáčkou na mě lámanou angličtinou vybalil, že tohle je jeho první den v práci, že v Seattlu je poprvé a že ani netušil, že tu nějaké letiště je. Tudíž jsem ho musela na letiště navigovat, přičemž když jsem mu důrazně řekla, že zabočíme doprava, mu jako dobrý nápad přišlo zabočit doleva. Pravá ruka mě svrběla natolik, že jsem měla nejen nutkání jednu pěknou mu vrazit, ale především otevřít dveře a za jízdy vyskočit na silnici.

Nakonec jsem tu divokou jízdu taxíkem přežila a značně nakrknutá křikla na řidiče, ať zůstane sedět na zadku, že si kufr vyndám sama. Byla jsem sotva hodinu z domova a už maximálně vytočená. Jestli zbytek cesty bude probíhat v podobném duchu – mám se na co těšit. Nešťastně jsem si povzdechla a vkročila do dveří.

Možná to bylo tím, že jsem na letišti ještě v životě nebyla, ale rozhodně jsem nepočítala s tím, že to tu bude jak ve včelím úlu. Každý metr čtvereční haly byl zaplněn lidmi všeho druhu. Z jedné strany ke mně doléhal jazyk francouzský, z druhé zase španělský. Na opačném konci haly postávaly hloučky lidí, kteří drželi transparenty se jmény svých příbuzných nad hlavou a netrpělivě čekali, kdy se dotyčný objeví. Jestli pak mě taky takhle bude vyhlížet i Jake, až se budu vracet zpátky? Blbost. Tohle mi k němu nejde, ale táta, ten by si nechal udělat i tričko s mým jménem.

Pohled se mi zastavil na obrovských hodinách na zdi, které hlásily půl třetí. Sakra, měla bych si pospíšit, jestli chci ještě dneska odletět.

Chci?

Ze zadní kapsy jsem vytáhla úhledně složený papírek, kam mi Liz napsala, co všechno musím udělat, abych mohla nastoupit do letadla. Takže, co tu máme - odbavit zavazadla.

Musela jsem se postavit na špičky, abych vůbec něco viděla. Odbavení zavazadel se nacházelo v tom nejvzdálenějším rohu ode mě. Za pomoci všech rukou a nohou jsem se tam protlačila a stoupla si do fronty. Měla jsem štěstí. Přede mnou postávalo dohromady zhruba osm lidí. Buď nás poletí v letadle jenom pár, anebo chytli zkušeného taxikáře, který je sem přivezl včas. Fronta postupovala rychle a než jsem se rozkoukala, už jsem odcházela o kufr lehčí. Teď už jen projít rentgenem a můžu vesele nastoupit na palubu. Všechno bylo skvěle načasováno. Když jsem odcházela od rentgenu, halou se rozlehl čísi hlas, oznamující, že je mé letadlo připraveno a můžeme začít nastupovat.

Až teď, když jsem to slyšela na vlastní uši, jsem si uvědomila, že se do hodiny ocitnu několik tisíc kilometrů nad zemí. Udělalo se mi špatně. Srdce začalo být jako splašené, žaludek se scvrkl do té nejmenší velikosti, hlava mně třeštila a ruce a nohy se mi rozklepaly. Klepající rukou jsem vytáhla mobil a už vytáčela moc dobře známé číslo.

Tohle nemůžu udělat! Ještě dřív, než telefon na druhém konci začal vyzvánět, jsem to típla a ten svůj raději vypnula a strčila hluboko do kabelky. Málem jsem zavolala Jakeovi, ať si pro mě přijede.

Sakra, Bello, nejsi žádný srab! Prostě do toho letadla vejdeš a sedneš si. Když to dobře půjde, tak celý let prospíš a vzbudíš se, až se bude vystupovat. Naposledy jsem se zhluboka nedechla a už o něco klidnější podávala svůj lístek chlápkovi v uniformě.

Veškerý strach se vypařil hned, co jsem vstoupila dovnitř letadla. Vypadalo to tu skoro jako v autobuse. Jen tu byla jedna ulička navíc a trochu víc sedadel. Tohle bude super. Prostě zase pojedu velkým autobusem.

Všechna tři sedadla z mé řady byla prázdná a díky tomu, že Jacob neletí, jsem si mohla vybrat. Asi dvě minuty jsem si poseděla uprostřed, ale nakonec to zakotvila u okýnka. Hlavu jsem si opřela a zavřela oči. Bohužel, ač jsem chtěla sebe víc, spánek ne a ne přijít. Taky mi přišlo, že s novými a novými cestujícími se letadlo začíná naklánět na jednu stranu. Strachy jsem otevřela oči. Letadlo se postupně začalo zaplňovat, ale vedle mě bylo pořád volno. Nevím, co mě to popadlo, že jsem se natočila k okýnku a vykoukla z něj.

Klid, který ve mně doposud panoval, jako mávnutím proutku zmizel. Tohle opravdu nebyl autobus. Tohle bylo letadlo, které se s mým štěstím zřítí do oceánu. Vy tam dole, ani nemáte tušení, jak moc vám závidím, že stojíte na pevné zemi.

Z kabelky jsem vytáhla noviny, zavřela oči a začal se ovívat.

S dalším přísunem vzduchu mě do nosu praštila silná dámská vůně. Pozvracím se. Ne, že by ten parfém nevoněl, ale v tuto chvíli by mi nevoněly ani mé oblíbené lívance s javorovým sirupem. Zajela jsem hlouběji do sedačky a zadržela dech.

„Bonbón?“ ozval se vedle mě jemný hlásek. Musela jsem se otočit a ujistit se, že to nebyl pouhý výplod mé fantazie z nedostatku kyslíku.

Vydechla jsem.

Vedle mě na sedadle seděla mladá dívka, jejíž tvář byla zahalena hedvábným šátkem a oči zakrývaly černé brýle. Pohledem jsem sjela k pytlíku, který držela v ruce schované v černé kožené rukavičce. Vypadaly draze jako ty brýle. Vlastně všechno, co měla na sobě, vypadalo draze. Šátek, brýle, rukavice, kabát, kalhoty, boty i kabelka. Nechápala jsem, co dělá v ekonomické třídě. Vůbec sem nezapadala - působila jako pěst na oko.

„Kvůli tlaku. Nebudou tě pak bolet uši,“ vysvětlila mi, když jsem se k ničemu neměla a dál na ni tupě zírala. Tlaku? Budou mě bolet uši? Bezva! Nejen že se tu přede všemi pozvracím, ale k tomu úplně ohluchnu a od toho mi má pomoci jeden mizerný bonbón?

„Klidně si jich vezmi víc, jestli chceš,“ zachichotala se ta krásná dívka vedle a sáček s mentolkami mi strčila rovnou pod nos. Rozpačitě jsem se na ni usmála a nabrala si plnou hrst.

„Hekuju,“ zahuhlala jsem s plnou pusou a rychle rozbalovala další. Ta kupa mentolu mi pročistila mozek a bylo mi líp. Ovšem do chvíle, než letuška oznámila, že se máme připoutat a za chvíli vyrazíme na cestu. Křečovitě jsem se chytla opěrek v domnění, že mi nějak pomůžou.

„Ty letíš poprvé, že?“ Neměla jsem v plánu se s ní vybavovat, ale to kouzlo, které z ní vyzařovalo, mě přinutilo odpovědět.

„Podle čeho soudíš?“ dostala jsem přes zaťaté zuby.

„Ty tvoje ruce křečovitě držící opěrky sedadla o tom trošku napovídají,“ zhodnotila mé odkrvené klouby na ruce. Taky jsem se na ně podívala a začala se nahlas smát. Dívka se vzápětí přidala.

„Ahoj, jsem Alice Cullenová,“ představila se a přesedla si na místo vedle mě.

„Ahoj, Bella. Děkuju za bonbóny.“ Když jsem se na ni podívala, už na sobě neměla ani ten šátek a ani brýle. Teď jsem se dívala do velice bledé tváře mladé dívky s krátkými, černými vlasy a zlatýma očima. Byla nádherná. Rozhodně by mohla tvořit obálky všech módních časopisů.

„No jo, letím poprvé. Víš, já celý život žiju tady v Seattlu a kamkoli jsem potřebovala, dostala jsem se autem. Jenže nedávno jsem od rodičů k narozeninám dostala zájezd pro dva a můj přítel mi na poslední chvíli oznámil, že nemůže jet kvůli práci, tak musím jet sama. Na druhou stranu je asi dobře, že jedu, alespoň si oba vyzkoušíme, jaké to je žít bez toho druhého. Už jsme spolu tři roky a někdy mi přijde, že jsme spolu pouze ze zvyku. Určitě to znáš,“ sypala jsem ze sebe.

„Popravdě, neznám. Já jsem se svým přítelem už dost dlouhou dobu, ale je to mezi námi stejné jako na začátku,“ vydechla a ve tváři měla zamilovaný výraz.

Bylo to zvláštní. Tuhle holku bych spíš tipla na nezávazné vztahy. Holka s jejím vzhledem si může kluky vybírat. Možná je její kluk model, to by pak odpovídalo. V mysli se mi mihl obrázek vysokého manekýna s blonďatými vlasy, tmavě opálenou pokožkou, vypracovanými břišními svaly, pózujícího ve slipech značky Calvin Klein, které dokonale obepínají jeho -

„Ty vole.“ Padáme. To bylo to první, co mě napadlo, když sebou letadlo znatelně škublo. S očima navrch hlavy jsem se rozhlížela po celém letadle, ale paniku se mnou nikdo nesdílel. Všichni seděli uvolněně v sedačkách, vesele diskutovali a někteří pohoršení jedinci se na mě otáčeli. To nikoho nezajímá, že všichni za chvíli umřeme? Tohle nechci vidět. Myslela jsem na mámu, tátu, Liz, Jacoba…

„Bello, podívej se na mě.“ Alice. Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou. „No tak, Bello, slyšíš? Zhluboka se nadechni a podívej se na mě!“ přikázala a já udělala.

„Hodná holka, dívej se jen na mě a povídej si se mnou. Ptej se na vše, co tě napadne, ano?“ pevně chytila můj obličej do dlaní, abych nemohla hýbat hlavou.

„Dobře. Ehm, ty-ty jsi taky ze Seattlu?“ plácla jsem to první, co mě napadlo. Alice se pousmála a zatřepala hlavou.

„Ne, momentálně bydlím s rodinou na Aljašce.“ Cože?

„Aljaška? Když jsi z Aljašky, co děláš v tomto zapadákově? Neříkej, že sis přijela prohlédnout město?“ zeptala jsem se tak trochu sarkasticky.

„Kvůli takové blbosti?“ zasmála se a protočila oči. „Přijela jsem si koupit kabelku,“ řekla přeslazeným tónem a k tělu si přitiskla modrou kabelku, do které se stěží nacpe peněženka a mobil.

„Ty jsi letěla dva tisíce mil kvůli nějaké kabelce?“ zeptala jsem se přidušeně s vykulenýma očima. Na město se podívat nepřijela, ale koupit si blbou kabelku, ano? Tohle asi nepochopím.

„Nějaké?! To je kabelka Luis Vuitton!“ vyjekla a zatvářila se ublíženě.

„Fajn, kvůli kabelce Luis Vuitton?“ zopakovala jsem, ač mi to jméno nic neříkalo. „Není to trochu padlé na hlavu?“

„Proč? Já ráda nakupuju. Kabelku jsem našla v časopisu, který doporučoval obchod v Seattlu.“ Tímhle mi vyrazila dech. Vůbec jsem nevěděla, co jí na to říct. Trochu jsem se začala stydět za ty obyčejné hadry, které mám na sobě. „No tak, neříkej, že bys neudělala cokoli pro boty Christian Louboutin?“ šťouchla do mě loktem.

„Christian kdo?“ Čekala jsem na odpověď, ale když jsem spatřila její výraz, ihned jsem pokračovala. „Já nemám ráda nákupy. Všude je tolik lidí…“

„Ou,“ ztuhla. „Aha.“ Ve tváři se jí mihlo zklamání. „Jednou spolu půjdeme nakupovat a bude se ti to líbit,“ konstatovala, jako by věděla dopředu, že se to opravdu stane. Neměla jsem to srdce jí říct, že k tomu mě nikdy nepřinutí, a proto jsem se na ni jen rozpačitě usmála.

„A do Karibiku si letíš pro co? Pro ponožky?“ vyzvídala jsem ironicky dál.

„Ne, jedu za bratrem,“ pípla smutně.

„Na návštěvu? Bydlí tam?“

„Nevím.“ Odmlčela se. „Je to trošku komplikované.“

„Promiň, nic mi do toho není,“ omlouvala jsem se rychle. Zase se pletu do věcí, do kterých mi nic není. Bylo mi trapně.

„V pořádku.“ I když se usmála, pořád vypadala smutně. „Jedu si tam pro bratra, protože už jsem ho neviděla skoro pět let. Jak bych ti to… Bude to pár let, kdy se stala… jistá událost, ze které si odnesl vážná zranění. Jen tak tak se ho povedlo vyléčit, ale zůstaly mu patrné následky, kvůli kterým se musel začít opravdu hodně omezovat. Už v dětství si toho musel hodně protrpět, ale tohle už na něj bylo moc. Celé týdny nevylezl z pokoje, nekomunikoval s námi, prostě nic a jednoho dne se sebral a odešel. Zavolá mi jednou za dva měsíce, ale to je vše. Proto teď sedím tady v letadle. Musím se ujistit, že je vše v pořádku a že neudělal nějakou blbost,“ vyprávěla mi příběh svého bratra a já ji zaujatě poslouchala. Sice jsem ho vůbec neznala, ale i tak mi ho bylo neskutečně líto. Nedokážu si představit, že by něco podobného stalo Liz.

„Máš ho asi hodně ráda, viď?“ Spíš to byla taková řečnická otázka. Že ho má ráda bylo znatelně vidět.

„Ano, je to můj nejoblíbenější bratr. Byl tu pro mě vždy, když jsem ho potřebovala. Teď je na čase, abych mu to oplatila. Moc mi chybí. Dokonce i ty jeho narážky na mé nakupování,“ vyprávěla a rty se jí vytáhly do obrovského úsměvu – pravděpodobně se jí v hlavě odehrávala nějaká vzpomínka „ Ty máš nějakého sourozence, Bello?“ optala se a míč s názvem Rodina hodila na mé hřiště.

„Sestru. Jmenuje se Liz a je jí jedenáct. Někdy mi přijde, že ona je ta starší. Nevím, co bych bez ní dělala. Bohužel se moc nevídáme, protože bydlí s našima a já nemám v poslední době na nic čas. Určitě byste si rozuměly. V tom nakupování určitě. Skoro každé ráno mi volá, co si chystám vzít na sebe, abych jí náhodou nedělala ostudu, jak pořád říká.“ Jakmile jsem se zmínila o nakupování, v jejich očích zajiskřilo.

Při vzpomínce na Liz jsem si povzdechla. Bylo mi líto, že s ní nemůžu trávit tolik času, kolik bych chtěla. Ale když k nám přijede na náš spací víkend, stojí to za to. Uděláme si mísu popcornu, zalezeme do postele a díváme se dokola na Titanic nebo na jiné romantické slaďáky, protože Jacob to se mnou odmítá sledovat.

„Říkala jsi, že je to tvůj nejmladší bratr, máš víc sourozenců?“ zeptala jsem se Alice a opravdu mě to zajímalo. Podle vyprávění o svém bratrovi jsem poznala, že Alice na rodině hodně záleží. V tom jsem jí rozuměla.

„Celkově je nás pět. Já, Rosalie, Emmett, Edward a Jasper – můj přítel.“ Když vyslovila jméno posledního sourozence, vyprskla jsem smíchy. Nadzvedla jedno obočí a dívala se na mě jak na blbečka.

„Promiň, ale teď to vypadalo, že chodíš se svým bratrem,“ bránila jsem se.

„Taky že jo.“ Dělá si srandu? Vykulila jsem oči. „Jsme adoptovaní, Bello. Všichni do jednoho.“ Pokud si myslela, že mě tohle uklidní, tak se mýlila. Chtěla jsem jí říct, že mi to stejně přijde zvláštní, ale Alice zaujaly noviny, které jsem měla položené na kolenou.

„Bello, můžu si půjčit ty noviny?“

„Co? Jasně, klidně si je můžeš nechat. Hromadná doprava u Los Angeles, jedna bláznivá zpěvačka, co utekla z nemocnice, bílý žralok napadl dva plavce…“ vyjmenovávala jsem jí, co tam najde, ale to už Alice se zamračeným výrazem četla článek o skupince nešťastníků, kteří byli zavražděni, a rychle obracela na další stránku.

Všechen čas strávený v letadle, za přítomnosti Alice a vymodleného spánku, utekl tak rychle, že než jsem se vůbec stihla rozkoukat, už jsme spolu stály na hlavním letišti v Bridgetownu.

„Jdeme pro kufry?“

Namísto odpovědi si jen poklepala na titěrnou kabelku.

„Ty s sebou nemáš nic dalšího?“

„Nevím, jak dlouho se tu zdržím, takže nemělo cenu táhnout spoustu zbytečných věci. V nejhorším si to koupím na místě,“ vysvětlovala, jako by to byla naprostá samozřejmost. To se někdo má, když může bezhlavě utrácet peníze.

„Tak to já si pro kufr musím. Ráda jsem tě potkala, Alice. Měj se hezky a hodně štěstí s bratrem,“ rozloučila jsem s ní a přemýšlela, jestli jí podat ruku. Alice to vyřešila za mě a já se ocitla v jejím objetí.

„Taky jsem tě ráda potkala, Bello.“ Kabelku si přehodila z jednoho ramene na druhé, naposledy mi mávla a odcházela. „Ještě se uvidíme a zajdeme na ty nákupy,“ křikla na mě, když se naposledy otočila.

 

1. kapitola - 3. kapitola


 

Tak co, dámy? Jste zklamané? :D

Opravdu se omlouvám, ale nemohla jsem tam dát Edwarda hned... to už byste se neměly na co těšit! ;-)

Pokud se jedná o Jacoba - normálně ho nemám ráda, ale v této povídce prostě bude a pokusím se z něj udělat člověka. :D

Ohledně prologu - není to konec! Ten bude zajímavější... slavnostnější! ;-)

Moc vám děkuju za komentáře u minulé kapitoly!



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zadaná na druhou - 2. kapitola - Alice:

11. martty555
08.09.2011 [18:13]

super rýchlo ďalšiu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

08.09.2011 [18:00]

teresaterka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

08.09.2011 [17:32]

DarkFirefliesPáni, stejně skvělé jako první kapitolka... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

08.09.2011 [16:59]

ShindeenNo jo... Já toho Edwarda fakt už tak nějak čekala... Emoticon Ale myslím, že s Alicí to nakonec bylo snad ještě lepší. Emoticon Jak to myslela, když říkala, že si prošel traumatem? Byla to nějaká jeho eventuální přítelkyně? Nebo jde o krev? Co to má znamenat? Emoticon
Jinak, Kim, opět jsi mě svým popisováním dostala. Chudáček můj noťásek má obrazovku i klávesnici celé poprskané kafem. Emoticon Emoticon
Něco mezi Japoncem a Italem? Luise Vuitton? Emoticon Emoticon Holka, tvoje Bella mě dostává čím dál víc. Jsem zvědavá, co se od ní dozvíme zase příště. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
A objeví už se Edward? Jsem na něj strašně nedočkavá! Emoticon Emoticon

7. ......
08.09.2011 [16:38]

velmi krasne už chcem ďalšiu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

08.09.2011 [16:25]

ZombichlerkaJá teda rozhodně zklamaná nejsem! Alice byla samozřejmě svá, jako vždy, a proč letěla do Seattlu mě dostalo. Emoticon Těším se na další kapitolu. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Z.

5. viki
08.09.2011 [16:20]

Mě se tento dílek líbil ! Těším se na pokračování ! Píšeš dobře !

08.09.2011 [16:15]

domcamerci Emoticon Emoticon Emoticon Ještě lepší než první kapitola, takže jsem absolutně nadšená. Emoticon Neletěla si o prázdninách náhodou?:D Všechny ty pocity a strach byly suprově popsané. Tak jsem se do toho vžila, že mi vychladl čaj. Emoticon Alice, je jako vždycky prostě Alice. Synonymum pro slovo přátelství. Emoticon Mám sice čtyři super úžasné kamarádky, ale Alici by brala každá z nás. Emoticon Už jsem myslela, že je vedle sedí Edward, ale říkala jsem si, že se přece potkají až na dovolené. Emoticon Zajímalo by mě, co jsi pro něj vymyslela. Jaké trápení? Emoticon Emoticon Alice a příhoda jménem kabelka byla super. Emoticon Doufám, že z Edwarda neuděláš poloupíra. Mě to pak zabije veškerej dojem. Já vim, že poloupíři maj taky neskutečnou sílu, ale na mě to nějak nepůsobí. Kazí mi to slovo polo, což znamená poločlověk. Prostě mi pak připadaj jako lidi. Emoticon Emoticon Ale tak uvidíme, co jsi na nás přichystala. Emoticon A s Edwardem nemusíš spěchat, samozřejmě se na něj těším, ale tak nejdřív se to musí rozběhnout. Emoticon Což si udělala dokonale. Začátky bývají nudné a nezajímavé, ale tady bylo každé slovo zajímavé a přirozené. Emoticon Z Jacoba se můžeš snažit udělat člověka, ale stejně mu budu přát samý granule! Emoticon Emoticon Krásná kapitola a koukej co nejdřív přidat další! Emoticon

08.09.2011 [16:09]

ForevergirlSklamané??? A to ťa ako napadlo. Emoticon
Úžasná kapitola a je fajn, že si ešte nedala Edwarda, treba trochu napínať ľudí, ako som ja, ktorý sa naňho strašne tešia. Emoticon
Alice bola ako vždy veľmi milá, keď sa snažila Bellu upokojiť v tom lietadle (ach, moje myšlienky znova padajú do včerajšej tragédie)...
Bola to úžasná kapitola presne ako som čakala a vedela.
Dúfam, že bude čoskoro ďalšia, lebo túto poviedku zbožňujem Emoticon Emoticon

2. kikuska
08.09.2011 [16:05]

Nie som sklamaná, že sa Bella najskôr spoznala s Alice. Myslím, že mať Edwarda hneď v prvých kapitolách by bolo uponáhľané. Takže toto ti môžem jedine pochváliť. Teším sa na Edwarda, ale aj tvojho Jacoba. Naozaj som zvedavá, čo všetko nás ešte čaká. Skvelá kapitola. Už teraz sa neviem dočkať ďalšej. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!