Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vždy je kapka naděje - 21. kapitola


Vždy je kapka naděje - 21. kapitolaDalší kapitola je zde, užívejte ve zdraví!

„Bello?“ zeptal jsem se vyděšeně, když otevřela oči a rychlostí blesku vystřelila z postele.

Neodpověděla a já upíří rychlostí běžel za ní, ale místo aby mi odpověděla, mi zabouchla dveře před nosem, které se mi podařilo shodou okolností málem prorazit.

„Bello, Bello, jsi v pořádku?“ ptal jsem se zoufale.

„Ne,“ špitla a pak jsem uslyšel jak zvrací.

„Bello, pusť mě dovnitř,“ prosil jsem.

„Ne!“ řekla hlasitěji.

„Prosím, dovol mi ti pomoct,“ snažil jsem se ji přesvědčit, ale ona neodpověděla. Začínal jsem být zoufalý, protože jsem jí nedokázal pomoct. Po několika vteřinách jsem uslyšel rachotí zámku, pousmál jsem se a pak vešel dovnitř. Bellu jsem našel v zuboženém stavu,  seděla a hlavu měla opřenou o záchod. A byla o hodně bledší než obvykle.

„Vypadám strašně viď?“ zašeptala a utrápeně se usmála.

„Nikdy jsi nevypadala příšerně,“ řekl jsem povzbudivě a pomohl jí vstát.

„Děkuju, nevím co bych si bez tebe počala,“ řekla tiše a usmála se na mě.

 

„Chceš jít do školy? Můžeš klidně zůstat doma,“ řekla jsem jí, ale ona jen zakroutila hlavou.

„Já to zvládnu,“ zašeptala a s mou pomocí se dostala do svého pokoje a posadila se na postel.

„Chceš něco donést? Jídlo, pití?“ ptal jsem se.

„Ne, nic. Ale díky za ochotu,“ řekla a pokusila se o úsměv.

 

***

 

Seděl jsem na místě řidiče a Bella na vedlejším sedadle. Letmo jsem ji pozoroval, koukala do prázdna a nemluvila. V obličeji měla prázdný výraz, vlastně už ho tam měla od rána.

Skoro celý den nemluvila a na obědě nejedla, začínal jsem mít o ni strach. Doufal jsem, že nedostala nějaký bláznivý nápad nechat ty malé vyhladovět. Ještě jsem se na ni jednou podíval, výraz měla prázdnější, že víc už to snad ani není možné. Vážně jsem se o ni bál.

 

„Ono to pozná, ono to ví, že?“ zašeptala Bella po dlouhé chvíli a já se na ni překvapeně podíval.

„Co to pozná?“ zeptal jsem se.

„Ono to pozná, že to nenávidím… Ono už to ví, že mám pravdu?“ šeptala a dál se koukala do prázdna. A já nevěděl co jí mám říct, na tohle jsem neznal odpověď.

„Ono to ví, budu si pamatovat, že jsem to nenáviděla. Určitě mě to taky nenávidí,“ řekla a pak už nepromluvila a jen se mlčky dívala z okna.

 

Za pár minut už jsem parkoval před nemocnicí, vystoupil a pak s vystupováním pomohl i Belle.

„Díky,“ špitla tiše, já se na ni jen usmál a dal ji ruku kolem pasu. Po pár schodech jsme prošli hlavními dveřmi a zamířili ke schodům. Ve druhém patře jsme prošli dlouhou chodbou a pak zahnuli doprava. Z té strany se na Bellu vrhla Alice a mě málem srazila.

 

„Ahoj Bello!“ řekla když ji objala.

„Alice?!“ vyhrkla ze sebe Bella, nic jiného totiž nestihla.

„Teda, dali jste si na čas. Za minutu tě budou volat. Zapsala jsem tě už dřív, jinak bys tu tvrdla přes hodinu,“ sypala ze sebe odpovědi na nevyslovené otázky.

„To jsi byla hodná,“ řekla Bella, když se konečně vykroutila z Alicina sevření.

„Nemáš zač, pojď už nás budou volat,“ řekla a zatahala Bellu za ruku a po dvou vteřinách se opravdu ozval hlas sestřičky.

„Slečna Isabella Swan!“ zavolala postarší dáma. Bella se na mě v předstíraném strachu podívala a já ji povzbudil úsměvem. Bella mi úsměv oplatila a vešla do dveří, hned za ní já.

Alice se rozhodla počkat v čekárně, že prý by se sestřička naštvala, kdy do ordinace vešli víc jak dva lidi.

Stál jsem vedle Belly a chytil ji za ruku v domnění, že lí to trochu uklidní, už teď její tep dosahoval výšin. Vypadala trochu klidněji, ale tep tomu neodpovídal.
Přistoupil k nám doktor, mohl mít kolem čtyřicítky a vlasy už mu začínaly šedivět.

 

„Dobrý den, jmenuji se doktor Flatyare. Prosím lehněte si,“ řekl a rukou pokynul k lehátku.

Bella poslechla.

„Jste ve druhém měsíce, že?“ zeptal se a Bella přikývla.

 

„Teď se vás zeptám na několik otázek, pak uděláme ultrazvuk, abychom zjistili, jak se daří miminku, ano?“ zeptal se nakonec a tázavě se na Bellu podíval a ta jen kývla.

 

„Datum narození?“ zeptal se a Bella mu to poslušně nadiktovala, bylo vidět, že to chce mít rychle za sebou.

„Máte v rodině, nějakou dědičnou genetickou vadu?“ zeptal se a Bella se na chvilku zamyslela.

„Ne, myslím,“ řekla nakonec doktor si to zapsal.

Pak se zeptal ještě na několik otázek, Bella u žádné nezaváhala, až na jednu a to kdo je otec. Nakonec odpověděla, že neví. Doktor se na ní podíval a cosi si pomyslel, měl jsem co dělat, abych mu neutrhl hlavu. Udržel jsem se.

 

„Teď přijde na řadu ten ultrazvuk, prosím vyhrňte si tričko,“ řekl a přitáhl si k sobě obrazovku na pojízdném stolku. Pak ji zapnul a ultrazvuk přiložil k Bellinu již viditelnému bříšku.

„Vidíte to, to je páteř,“ řekla a prstem přejel do obrazovce.

„Tady je hlavička,“ řekl a ukázal na podivně rozmazaný flek. Pak se na chvilku odmlčel a bedlivě zkoumal obrazovku. Po půl minutě vzhlédl.

 

„Slečno, gratuluji! Čekáte dvojčátka!“ řekl nadšeně s úsměvem ve tváři. Ovšem Bellin výraz byl doslova opačný. Vypadala, že asi bude mít infarkt nebo možná mrtvici.

„To jakože budou DVĚ??!!“ řekla roztřeseným hlasem.

„Přesně tak!“ řekl stále nadšený doktor.

„Ne, to nemůže být pravda, dvě ne,“ šeptal Bella, která vrtěla hlavou a s hrůzou v očích hleděla na obrazovku.

„Něco je špatně?“ zeptal se doktor naprosto nechápavě. A pak začal popisovat kde mají miminka hlavu, páteř, ruce a pak se zarazil. Já už věděl oč jde, ale Bella o tom neměla ani tušení.

 

„Omluvte mě na chvilku,“ řekl a šel se poradit za sestřičkou.

„Co se stalo?“ zeptala se mě Bella ještě stále roztřeseným hlasem.

„Nevím…“ Odpověděl jsem, musel jsem lhát i když lhát Belle mi činilo takové potíže.

Pak Bella opět zmateně koukala na obrázek na monitoru.

 

Po dvou minutách konečně přišel doktor, který už, kupodivu, neměl tak nadšený výraz.

„Mám špatnou zprávu slečno,“ řekl tiše a tím na sebe dokázal připoutat Bellinu pozornost.

„Co se stalo?“ zeptala se a přimhouřila oči.

„Jednou z vašich dětí, jeho srdce se vyvíjí mimo tělo,“ řekl a pak se nadechl, aby mohl pokračovat.  Bellin obličej se stáhl do nečitelné masky.

„Vidím to na předčasný porod kolem druhé poloviny osmého měsíce. Provedeme císařský řez a jestli máme miminko zachránit, budu muset ihned po porodu na sál,“ řekl.

 

Lidi, uvědomujete si, že pomalu budeme finišovat?
Prvních pár kapitol jseme se těžce šinuli do kopce, pak nastala poklidná rovinka. Těd se chystáme rychle seběhnout ze strmého svahu
(čož bývá většinou ta nejzábavnější část).

Co tím chci říct? Že to hlavní se odehraje v následujících kapitolách.
Můžete se těšit!

Ještě jedna otázka: Chcete happy end?

<< Shrnutí >>



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vždy je kapka naděje - 21. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!