Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vždy je kapka naděje - 20. kapitola

27.12.2009 (20:45) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2277×

Bella překonala poslední centimetry a naše rty se spojily…
Po tomhle jsem toužil celé století. Nás polibek byl dlouhý, vášnivý a něžný zároveň.
Jemně jsem si ji přitáhl blíže k sobě, nebránila se. Jen omotala ruce kolem mého krku a pokračovala v polibku.
Kéž by tento moment mohl trvat věčně. Po chvilce jsem se musel odtáhnout, nechtěl jsem ztratit kontrolu. Nikdy nesmím. Bella stále nechávala své ruce semknuté kolem mého krku a jen se mi s úsměvem na tváři dívala do očí. Teď jsem opravdu litoval, že jí nedokážu číst myšlenky, holt štít…
Tichounce jsem si povzdech, Bella to nemohla slyšet. Dlouho jsme si navzájem koukali do očí, nikdo z nás
nepromluvil, my slova nepotřebovali. Ona něco hledala v mích očích a já zas v těch jejích. Já našel to, co jsem hledal,
na jednu stranu jsem byl nadšený, na druhou jsem si nebyl jistý, jestli to pro ni není moc brzo.
„Pamatuješ si, jak jsem řekla o tomto pokoji, že je to druhá nejkrásnější věc, kterou jsem kdy viděla?“ řekla a
natáhla pravou ruku a dotkla se mého obličeje. Na její otázku jsem jen přikývl.
„Ty jsi byl ta první…“ vydechla  a usmála se, pak její tváře, začaly nabírat barvu nachu. Tohle mi chybělo, lehce jsem
se  pousmál.
„Pověz mi, je možné, že bych se zamilovala?“ zeptala se po chvíli.
„To mi musíš ty,“ řekl jsem a Bella se místo odpovědi natáhla a opět spojila naše rty.
Po chvilce se odtáhla a usmála se.
„Myslím, že odpověď už znáš,“ řekla a objala mě.

Tohle byla ta nejkrásnější chvíle mého života, jestli se tak dá nazvat. Chvíle, kterou přerušila Alice, která právě vtrhla do pokoje.
„Já jsem tak šťastná, že vám to konečně vyšlo!“ vypískla jejím zvonivým sopránkem.
Bella se odtáhla a já ji dal ruku kolem pasu.
„Konečně?“ zeptala se překvapeně Bella a těkala očima mezi Alicinou a mou osobou.
„Hups,“ řekla Alice, když si uvědomila, že vypustila něco co nechtěla.
„Tys jí to neřekl, že?“ ptala se myšlenkou a tázavě se na mě podívala.
„Ne,“ řekla jsem potichu. Alice se ještě jednou usmála a pak odtančila, podle myšlenek za Jasperem.
„Něco mi uniklo?“ zeptala se Bella lehce naštvaným hlasem, protože jsme ji nezapojili do našeho rozhovoru.
„Jednou ti to vysvětlím… už bys měla jít spát,“ řekl jsem a lehce políbil Bellu do vlasů.

Bella se na mě smutně pousmála, ale neprotestovala a šla do svého pokoje.
Před dveřmi se ještě otočila, usmála se a pak odešla. Po chvilce jsem uslyšel sprchu, po pár minutách klapnutí dveří.
Posléze i ulehnutí do postele. Pomalým krokem jsem přešel do Bellina pokoje. „Shodou náhod“ byl hned vedle mého.
Tiše jsem zaklepal na dveře.
„Dále,“ ozvala se po pár vteřinách a já vešel.
„Nevadí ti když tu zůstanu?“ zeptal jsem se opatrně a udělal několik kroků k Belle.
„Nikdy by mi to nevadilo, chceš si lehnout?“ řekla a posunula se na posteli, aby mi udělala místo. Udělal jsem několik kroků a lehl si k Belle na postel.
Lehce jsem chytil Bellu za ruku a prstem jí na ní kreslil uklidňující kroužky a po patnácti minutách už Bella spokojeně
spala. Bylo to pro mě tak fascinující a ten její výraz. Tak roztomilý…
„Miku?“ zašeptala ze spaní, nad tím jménem, jsem se lehce zamračil.
„Jdi pryč! Nech mě bý…“ šeptala stále. Pak byla dlouhá pauza, ve které se Bella nervózně vrtěla. Lehce jsem ji
pohladil po vlasech, aby se uklidnila.
„Edwarde… Miluji tě,“ zašeptala ze spánku a mě zahrálo na místě, kde bylo kdysi slyšet tep mého srdce.
„Já tebe taky," zašeptal jsem.
Ještě jsem ji jednou pohladil po vlasech. A jen dál sledoval, jak byla překrásná, dokonalá.
Po zbytek noci už spala klidně.

 
Pomalu začalo svítat, ale slunce bylo stále schováno pod mraky.
Po hodině se Bella pomalu probouzela a nakonec otevřela oči, usmál jsem se na ni, stejně jako ona na mě.
„Dobré ráno, jak ses vyspala?“ zeptala jsem se.
„Byla to nejlepší noc mého života,“ zašeptala a posadila se na posteli a následně se protáhla.
„Půjdu ti připravit snídani,“ řekl jsem a políbil ji do vlasů a pak odešel.
„Děkuju,“ uslyšel jsem za sebou a pro sebe se usmál.

Upíří rychlostí jsem seběhl do kuchyně, kterou díky Belle doopravdy používáme. Ze spíže jsem vyndal chleba na toasty a vyndal dva krajíce. Dal jsem je do toastovače a po chvíli se z něj začala linout podivná vůně. Pak jsem je
vyndal a potřel džemem.
To vše jsem dal na talíř a nachystal na stůl, po dvou minutách ze schodů přišla Bella a usmála se na mě.
„Krásně to voní,“ řekla když nasála vůni a sedla si ke stolu a začala spokojeně  chroupat.
Po pár minutách dojedla, chtěla si umýt talíř, ale já, jako hodný upír, jí to nedovolil.

 
„Svezeš se dneska se mnou?“ zeptal jsem se Belly, když se chystala jít do  garáže.
Místo odpovědi se na mě jen usmála a šla za mnou.
„Děkuju,“ zašeptala a políbila mě.
„Ty nemáš za co děkovat,“ řekl jsem jí na oplátku a taky ji políbil.

Pak jsme společně nasedlo do mého auta a vyjeli do školy. Bella mě celou dobu držela za ruku. Po několika minutách už jsem vystoupil, rychle obešel auto a otevřel Belle dveře.
Bella se na mě poněkud váhavě podívala.
„Neboj, budu to dobré,“ zašeptal jsem a pomohl jí vystoupit. Pak jsem jí dal ruku kolem pasu a zamířil jsme ke škole. Jestli jsem někdy řekl, že myšlenky ostatních ze školy byly otravné, beru to zpět, teď bylo opravdu otravné. Přitáhl jsem si Bellu blíže k sobě.

„Bello, nebude ti vadit, když ti na chvilku ukradnu Edwarda?“ zazpívala vedle ní Alice, která se tam z čista jasna objevila.
„Ne, ale brzy mi ho zase vrať,“ řekla a usmála se na Alici, já spustil ruku z jejího pasu a poslušně šel za Alicí, která se zastavil stranou od ostatních.

 
„Edwarde, zítra jsem Bellu objednala na vyšetření kvůli miminku,“ na chvilku se odmlčela.
„Udělají jí ultrazvuk, nedopadne to nejlíp,“ řekla smutně, ale z jejích myšlenek jsem nevyčetl nic, překládala hymnu do norštiny.
„Něco s Bellou?“ zeptal jsem se hned a nervózně na ni koukal.
„Ne s Bellou bude vše v pořádku, ale miminko… budou to dvojčata, holčička a chlapeček, holčička bude v pořádku, ale chlapečkovo srdce… ono se bude vyvíjet mimo tělo,“ řekla a podívala se směrem k Belle a MIKOVI?

„Týden a už sis nabrnkla někoho jiného, že? Ah ano, ty už jsi taková,“ prskal po ní Mike.
„Jestli ti to ještě nedošlo, tak ses rozešel ty se mnou! Odkopl si mě jako použitou hračku.
A teď mi vyčítáš, že jsem potkala někoho lepšího, někoho kdo mě má opravdu rád. Někoho, kdo se ti nepodobá ani v nejmenším!“ bránila se a já šel rychlým krom k ní.
„Ty jedna hnusná… !“ křikl na ni Mike, ale to já už jsem stál vedle Belly.
„Běž do školy, přijdu hned za tebou,“ zašeptal jsem jí a ona odešla.
„Jestli s Bellou budeš ještě někdy takhle mluvit, jestli se jí ještě jednou dotkneš, jestli ji ještě jednou ublížíš tak ti nemůžu zaručit, že se dožiješ dalšího dne!“ řekl jsem hrubě.
„To mi jako vyhrožuješ? Smrtí? Ty tak…“  řekl ironicky.
„Chceš se o tom přesvědčit?“ řekl jsem a viděl jak se v jeho očích zračí strach.
„Teď mě omluv,“ řekl jsem a odešel za Bellou.

 Udělejte mi na Vánoce radost a napište komentář :D

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vždy je kapka naděje - 20. kapitola: