Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je - 26. kapitola

22.08.2011 (07:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2351×

26. kapitola

Křečovitě jsem svíral telefonní sluchátko a snažil se nedat na sobě znát nic, co by mohlo Heidi znepokojit. Stačilo, že jsem sám byl velmi napnutý.

„Nikomu nic neříkej a vyjdi ven z hotelu,“ nabádala mě Graciela a mně při zvuku jejího dokonalého hlasu po zádech přejel mráz.

„Esmé bude mít starost, pokud se nevrátím,“ namítl jsem, přestože jsem byl skoro odhodlaný vyjít ven. Teď jsem ale hrál trochu o čas. Belle jsem její cestu do Volterry nevymluvil, a tak jsem jí musel zajistit dost času na to, aby se sem dostala.

„O Esmé se nestrachuj. A ani o Alice. Pokud uděláš, co ti řeknu, nic se jim nestane.“

„Slibuješ?“ Nevěděl jsem, jak je pro upíry podstatný slib, ale doufal jsem, že mu přikládají dostatečnou váhu, aby se mé rodině nic nestalo.

„Samozřejmě. Teď zavěsíš, rozloučíš se s tou recepční a vyjdeš před hotel. Potom se vydáš po ulici Via Pisana. Dojdeš až do velké prolákliny mezi domy. Sejdeš z cesty a vydáš se po hliněné cestě mezi stromy. Tam už si tě najdu,“ popsala mi mou cestu a já přikývl - což samozřejmě nemohla vidět. „Arrivederci presto, Edward,” zašveholila, a než jsem stačil něco dodat, telefon ohluchl.

Stále trochu omráčeně jsem ho položil a uvědomoval si Gracielina slova. Byla tady, hodlala ohrozit život mé rodiny, pokud se za ní nevydám a já neměl žádnou šanci, jak získat tu trochu potřebného času.

Položil jsem tedy sluchátko zpět do zdobené vidlice a obrátil se k Heidi, která na mě zvědavě hleděla. „Zase Bella?“ zeptala se a tvářila se zúčastněně.

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, tohle nebyla Bella,“ odvětil jsem nahlas.

„Nějaké problémy? Ani na dovolené od nich člověk neuteče,“ povzdechla si a já s ní musel souhlasit, přestože tohle nebyla dovolená. Tohle byl jenom zběsilý útěk od toho, co se dělo u nás doma.

„Musím trochu na vzduch,“ zamumlal jsem a bez dalších zbytečných slov jsem vyšel před hotel. Venku už byla tma, ale parkoviště před hotelem bylo slušně osvětleno. Nikde jsem neviděl ani živáčka, a tak jsem jenom pohledem bloudil po stěnách budov, abych našel nějakou cedulku s názvem té, na které zrovna jsem. Netušil jsem, kde najdu ulici, o které mluvila Graciela, ale doufal jsem, že mi to nebude trvat moc dlouho na to, aby Gracielu nepřestalo čekání na mě bavit a nešla za Esmé a Alice do hotelu.

Oči se mi pomalu přizpůsobovaly šeru, které vytvářely pouliční lampy, a já konečně zahlédl na konci ulice cedulku s názvem té, po které jsem se měl vydat. Skoro jsem se po ní rozběhl a hledal tu proluku mezi domy.

Nedalo mi to velký problém a už po pěti minutách jsem míjel poslední dům a hned za ním se zvedal mírný svah, do kterého vedla ušlapaná hliněná cesta, přesně jak řekla Graciela. Trochu jsem zaváhal, ale nakonec jsem si dodal odvahy a vydal jsem se nahoru, kde byla najednou ještě větší tma, protože samozřejmě zmizly všechny pouliční lampy a před měsícem mě kryly vzrostlé stromy.

Prakticky jsem v tu chvíli byl skoro slepý. Přesto jsem šlapal dál.

Nevěděl jsem, kde přesně by se měla Graciela nacházet, ale bylo mi to jedno. Říkala, že si mě tam někde najde, a tak jsem se nezastavoval. Došel jsem až na vršek kopce a mezerou mezi větvemi zahlédl měsíc. Stoupl jsem si do jeho svitu, který mi poskytoval trochu světla.

„Jsem ráda, že jsi přišel,“ ozval se najednou někde ze tmy Gracielin hlas.

„To se o mně říct nedá,“ odvětil jsem potichu a rozhlížel se po všech stínech, kde by se mohla schovat. Nebyl jsem si jistý, snažil jsem se zaposlouchat do zvuků, ale nic, kromě těch klasických nočních, jsem neslyšel.

„Škoda. Mohli jsme si pěkně popovídat… Ale to je jedno, aspoň to tentokrát nemusíme prodlužovat, stejně víš, co tě čeká,“ promlouvala ke mně a její hlas byl stále hlasitější, takže ke mně musela přistupovat. Pomalu jsem i zjišťoval, odkud přichází.

Hleděl jsem do tmy a pomalu zaostřoval na postavu, která ke mně elegantním, skoro až přehlídkovým, krokem přicházela. Kdyby to nebyla taková mrcha, tak… ani tehdy bych nad ní nemohl přemýšlet dobře. Živě jsem si však dokázal představit, jak na ni musejí ostatní kluci v omámení zírat. Avšak ten omámený pohled jim nevydrží na obličeji moc dlouho.

Grace mi připadala jako kočka. Byla to šelma, která si se svou obětí ráda hraje, než ji dopřeje to pohodlí konečně umřít. A stejně jako si hraje s ostatními, tak teď si stejně hraje i se mnou.

„Tak na co čekáš?“ vybídl jsem ji, aby byl konečně se vším konec.

„Nevím,“ zamyslela se a mě, až nepochopitelně, napadlo, že by si to snad rozmyslela. „Chtělo by to udělat nějak jinak. Aby Bella viděla, co se s tebou stalo i před tvou smrtí. Nejraději bych tu na ni počkala, ale protože všude tahá tu svou rodinu, tak bych asi potom neměla možnost ti ukázat, co všechno s tebou mám v plánu,“ zamumlala a došla až ke mně.

Ztěžka jsem polkl, když jsem na kůži ucítil její chladný dech. Po celém těle mě zamrazilo.

„Bojíš se?“ zeptala se mě se zájmem.

„Ne,“ odpověděl jsem odhodlaně, ale jasně jsem cítil tu pachuť lži na jazyku.

„Tak se mi líbíš. Nebojácný Edward. Bella by na tebe byla neskutečně pyšná, kdyby tě teď mohla vidět. Srdce máš sice skoro v kalhotách, ale přesto mi hrdinně odporuješ.“ Prošla kolem mě a nakonec mě vzala za ruku a stočila mi ji za zády. Na zátylku jsem cítil její dech. „Takové muže mám ráda, vystrašené ale odvážné zároveň - myslím, že se jim kdysi říkalo i blázni, nebo ne?“ zeptala se.

Neodpověděl jsem. Nevěděl jsem, co by chtěla slyšet. Sám jsem se přirovnával občas k bláznům, a přestože mě Bella varovala, vydal jsem se sem - nejsem skutečně blázen? Ne. Tentokrát to nebylo bláznovství, chtěl jsem jenom ochránit ty, na kterých mi záleží.

Mé mlčení však Gracielu neuspokojilo. Ruku mi za zády stočila takovým způsobem, až to zabolelo a já překvapeně vykřikl.

„Na něco jsem se ptala. Neříká se takovým lidem blázni?“ zašeptala mi do ucha a dál svírala mou ruku v té své.

„Záleží na důvodu, proč se tak chovají,“ procedil jsem skrz semknuté rty.

„A tvé důvody jsou samozřejmě velmi ušlechtilé, takže se za blázna nepovažuješ, že?“ šeptala a já se snažil nějak uvolnit její sevření. Ruku jsem však měl jako v okovech, a když zaznamenala mou snahu se bránit, sevřela mi ji daleko pevněji. Bylo to, jako by mi ji drtila v nějakém obrovském svěráku, ale snažil jsem se nekřičet. Nechtěl jsem jí dopřát ten požitek.

Ticho z mé strany Gracielu snad ještě víc vyprovokovalo. Na malý okamžik sevření povolila, ale než jsem se nadál, ocitl jsem se ve vzduchu a pak cítil, jak padám. Instinktivně jsem zvedl ruku a snažil se tak chránit obličej.

Jen co jsem však dopadl, ucítil jsem v pravé ruce bolestivé zaškubání a levá dlaň mě štípala. V tom šeru jsem na ni zamžoural a všiml si, jak jsem si ji při pádu odřel.

Snažil jsem se posadit a levou rukou jsem si tu pravou přitáhl k tělu. Musel jsem si ji při tom pádu zlomit. Pořádně jsem s ní nemohl ani hýbat, ale kromě bolestného stenu jsem nevydal jedinou hlásku. Graciela ke mně pomalým krokem opět přicházela a já bych přísahal, že jsem v té tmě zahlédl její karmínové oči.

„Máš pravdu. Bláznem v tomhle šíleném vztahu je jenom ta tvoje přítelkyně, Isabella. Myslela si, že mě ty chlupaté potvory, které žijí v téhle zemi, odradí od toho se sem vydat? No tak, copak nezná svůj vlastní druh?“

„Chtěl jsem sem jet sám,“ odsekl jsem jí.

„Takže to neměl být jenom zběsilý útěk? Nepovídej, já myslela, že to byl plán. Vždyť přece jsi ve Volteře,“ prohodila a znovu mě vytáhla na nohy. „Zajímalo by mě, jak to Isabella dělá… Tvá krev je tak lákavá. Nikdy ses nebál, že by se nemusela ovládnout a…“ Větu nechala nedořečenou, abych si její konec mohl domyslet a zvala mě za poraněnou levou ruku. „Zvláštní, co s námi dovede jedna kapka krve,“ zamumlala a jako omámená si mou ruku přisouvala stále blíž k ústům.

Věděl jsem, co se snaží udělat a snažil jsem se jí vzdorovat. Bylo to ale marné, neměl jsem šanci bránit se takové síle. Graciela byla predátor a já jenom její kořist.

Pomalu mi začínalo docházet, že odtud přece jenom nevyváznu živý. Bella je bůhví kde a já doufal jenom v to, že se jí v téhle zemi nic nestane. Nevěděl jsem, co všechno vlkodlaci svedou, ale pokud jsou jejich přirozenými nepřáteli, jistě mají tu moc upíra zabít.

„Ne, ještě je moc brzy,“ zarazila se a mou ruku hned odtáhla. „Na tuhle chvíli jsem čekala moc dlouho, na to abych ji takhle rychle ukončila,“ předla dál a srazila mě k zemi.

Válel jsem se v prachu a vyděšeně sledoval každý její pohyb. Stála v tom malém kousku světla, které sem vrhal měsíc, a vypadala o to hrozivěji. Večerní vánek si pohrával s jejími vlasy a listím v korunách stromů. Někde v dálce jsem zaslechl táhlé psí zavytí - anebo to mohl být i vlk, nikdy jsem to nepoznal a teď, když jsem měl smysly zkreslené strachem, jsem nejvíc vnímal jenom hlasitý tlukot mého srdce, které tlouklo na poplach.

Jak moc jsem si v tu chvíli přál, aby i přes to všechno nebezpečí tady se mnou byla Bella.

„Zdá se mi to, nebo sis konečně přiznal prohru?“ ušklíbla se na mě a přišla o dva kroky blíž. Poklekla ke mně, ale stále na mě shlížela z patra.

Snažil jsem se jí opětovat pohled, který mi věnovala a přestat se poddávat strachu a bezmoci.

Snažil jsem se opravdu moc, ale nakonec se Graciela jenom zasmála a opět se postavila. Tyčila se nade mnou jako bohyně pomsty, krásná a nebezpečná. A já si připadal ještě menší a bezvýznamnější, než jsem ve skutečnosti byl. Jenom ubohé nic v jejích rukách.

„Je tak osvěžující tě vidět zranitelného, bez tvé věčné ochránkyně a zhola odevzdaného jenom mně,“ zasmála se svým mrazivým smíchem a já v tu chvíli ucítil hroznou bolest v noze. Střelil jsem pohledem k místu, kde bolest začínala, a všiml si Gracieliny nohy, která pomalu tlačila na tu mou.

Po chvíli se ozvalo tiché křupnutí a já zakřičel bolestí. Tohle se nedalo vydržet. Ani ten nejotřelejší bojovník by nezůstal potichu, kdyby mu někdo lámal nohu.

„Konečně, už jsem myslela, že jsi přišel o jazyk,“ odvětila potěšeně.

Chtěl jsem jí na to něco říct, ale docházela mi slova a bolest, která mi prostupovala nohou i pravou rukou, byla nesnesitelná. Srdce se mi rozbušilo ještě víc - pokud to vůbec bylo možné - a adrenalin, který mi proudil tělem, trochu otupil bolest v noze, i když mi byl stále útěk znemožněn.

Snažil jsem se uklidnit. Věděl jsem, že když zpanikařím, nijak mi to nepomůže. Vlastně jsem si v tu chvíli nebyl jistý ani tím, že by mi pomohl ten klid. Graciela byla odhodlána udělat přesně to, co se chystala udělat v té prázdné uličce v Port Angeles.

„I kdyby ses odtud dostal, kam bys šel?“ zeptala se. „Víš, že jsem ochotná jít úplně všude a někde bych si tě znovu našla. Tomu, co tě dneska čeká, prostě neunikneš.“ Její slova byla jako jed pronikající mi pod kůži. Kdybych si je připustil, můj strach by zvítězil a já bych se vzdal. Možná bych ji dokonce prosil o to, aby to co nejdříve ukončila.

Prchnout se mi však nedařilo. Podařilo se mi posunout se jenom o kousek dál, když v tom mě Graciela chytla na zádech za triko a strhla mě dozadu. Narazil jsem do ní. Normálně bych se za podobných okolností, kdyby tedy Grace nebyla upírka, začal bránit, ale teď jsem byl unavený. Bolel mě každý kousek těla. Nehodlal jsem to ale vzdát.

„Přestaň!“ zakřičela a popadla mě za paže. „Copak nechápeš? Nemůžeš vyhrát!“

„Tak mě zabij!“ Škubl jsem sebou, ale ona mě držela pevně. „Řekla jsi, že to uděláš. Tak už to skonči.“ Neprosil jsem, ani jsem neškemral. Přikazoval jsem.

Přízračný měsíční svit jí ozářil obličej, z něhož v tu chvíli zmizely všechny stíny a proti temnému nebi působil sinale. Jako by ze světa zmizely všechny barvy. Její oči moc tmavě nevypadaly, ale mně připadalo, že září jako plameny. Tvářila se chladně a vypočítavě.

Pořád mě pevně držela a sklonila se ke mně. Chystala se mě kousnout. Její zuby by se mi zabořily do kůže, a buď by mě proměnila v monstrum, jakým je ona sama, nebo by pila tak dlouho, dokud by mě nezabila.

Zachvátila mě panika. Každičký nerv jsem měl jako v jednom ohni. Chtěl jsem se bránit, útočit, cokoliv… cokoli, jen abych to zastavil. Nenechám se zabít. Nemůžu se nechat zabít. Zoufale jsem chtěl udělat něco, co by mě zachránilo. Celou svou bytostí jsem po tom prahl.

Přesně ve chvíli, kdy se mi podařilo uvolnit jednu ruku z jejího sevření, se Gracieliny tesáky dotkly té druhé. Můj výkřik prořízl temnotu a nesl se nocí.

Pociťoval jsem nevolnost a všechno jsem vnímal jakoby v mlze. Snažil jsem se na všechno kolem sebe soustředit, ale ta mlha mě pohlcovala stejně jako bolest proudící od mé poraněné ruky. Předchozí bolest nohy teď byla jenom malichernost ve srovnání s touto.

Zavřel jsem oči a snažil se nemyslet na nic. Věděl jsem, že umírám. Nevěděl jsem, jak dlouho to bude trvat, ale doufal jsem, že potom ta bolest pomine.

Přes tu mlhu se ke mně prodraly výkřiky, vrčení a něčí slova. Byly plné bolesti a panikařily, já však nevěděl proč. Byl jsem překvapivě klidný, ikdyž jsem v tu chvíli umíral. Rána na ruce mě pálila a já měl pocit, jako by mi ji olizovaly plameny. Neměl jsem však sílu tu osobu u mě upozornit na ten oheň a požádat ji, aby ho uhasila.

„Edwarde!“ křičel ten hlas dál a volal mě zpět. Už kvůli tomu nebesky krásnému hlasu jsem se rozhodl bojovat s tou mlhou a nenechat se jenom tak porazit.

Jenže jsem to možná dělat neměl. Jen co jsem se skrz ni prodral, bolest mě pohltila celého. Cítil jsem, jak se celé mé tělo chvěje a já ten třes nedokázal zastavit, přestože mě kvůli tomu pohybu bolela zlomená noha a pohmožděná ruka. Nejvíce na sebe však upozorňovala má druhá ruka.

Chtěl jsem se znovu ponořit do té mlhy a užívat si té otupující úlevy.

Hlas mě však volal stále dál a já mu musel vyhovět. „Edwarde, otevři prosím oči,“ šeptal ten hlas zničeně a já se pokoušel zvednout ta těžká víčka, abych mohl tomu hlasu udělat radost. „Prosím… Miluju tě.“

Po těch slovech se to konečně povedlo. Nejprve jsem jenom těžce zamrkal a potom se snažil zaostřit na obličej, který se skláněl nade mnou a v tu chvíli se zdál plný úlevy.

„Bello…,“ zašeptal jsem, jak nejhlasitěji to šlo, když jsem osobu, které ten hlas patřil, poznal. Všichni, kdo přežili svou vlastní smrt, tvrdí, že se jim v tu chvíli promítl před očima celý jejich dosavadní život. Mohla tedy i Bella být jenom výplodem mé umírající mysli? Přál jsem si ji naposledy spatřit a umřít tak šťastný, takže jsem se pokusil o chabý úsměv, aby má představa nemusela sledovat, jak moc mě to všechno bolí.

„Jsem tady, už se ti nic nestane,“ přitáhla si mě do náruče a pohladila po tváři. Její chladivá dlaň byla úlevou na mou rozpálenou kůži. Chladila ji a mírnila bolest, jako by ji snad měla léčivou.

„Neměli jste sem jezdit,“ mumlal jsem, jako bych mluvil s opravdovou Bellou, která byla, doufám, na míle vzdálená tomuto místu.

„Ale co to povídáš. Nemohla bych tě nechat na pospas té…“ Z hrdla jí uniklo zavrčení. Znělo to děsivě a zvuky, které se linuly z pozadí, tu scénu ještě dokreslovaly.

„Bolí to,“ řekl jsem ochraptěle a snažil se rukou dotknout místa na ruce, kde ještě před chvílí byly Gracieliny tesáky. Nemohl jsem ani před svou iluzí udržet klidný výraz. I má představa Belly musí vědět, že zrovna umírám.

„Já vím. Renée, nemůžeš něco udělat? Cokoliv,“ žádala Bella mámu, která se nade mě také sklonila. Teď na mě obě starostlivě shlížely a já měl pocit, jako by se na mě dívali sami andělé. Obě byly tak nádherné a já si v tu chvíli ještě představoval, jaké by to bylo vidět ještě jednou celou mou rodinu, jak se vesele usmívá a pošťuchuje se, jako při našem posledním rodinném grilování.

„Bello…, obávám se, že my už mu nijak nepomůžeme,“ zaslechl jsem její hlas a všiml si jejího pohledu, který směřoval na mou ruku. „Kousla ho.“ Její slova zněla jako ortel, který nelze změnit. A já to stejně tak cítil. Byl to rozsudek mé smrti.

„Né!“ vykřikla Bella a já viděl její tvář, ve které byla vryta jenom hrůza a bolest. Takhle má představa vypadat neměla. Kde je chyba? Měla se na mě usmívat a doprovázet mě po zbytek mého života až k prahu Smrti.

„Bello…,“ chtěl jsem něco říct, ale pohled do její tváře mě zarazil.

„Musíme něco udělat. Takhle… takhle to přece nemůže dopadnout. On se nesmí proměnit,“ mumlala dál a Renée střílela pohledem z mé ruky, do mé tváře a nakonec na Bellu.

„Co bys chtěla dělat? Proměna už začala, nemůžeš prostě jenom tak vysát všechen jed a zabránit tomu,“ namítla rozhodně a já si v tu chvíli všiml jiskřičky naděje v Bellině tváři.

„Kdo řekl, že nemůžu?“ zeptala se jí a vzala mou ruku do té své. Chvíli se jenom tak dívala na zranění, které mi způsobily Gracieliny tesáky, ale potom udělala něco, co jsem nečekal. V místě, kde mě Graciela kousla, se najednou ocitly Belliny rty a… já měl pocit, že mi tím způsobuje daleko větší bolest, než kdyby mě nechala jenom tak v klidu umřít.

Chtěl jsem jí ruku vytrhnout, ale svírala mi ji velmi pevně. Renée mi chytila mou poraněnou ruku a držela ji tak, abych nemohl Bellu odehnat. Ta bolest totiž byla zničující. Myslel jsem, že mě má ráda a teď… Ani iluze nedokáže být příjemná.

Opět jsem ztrácel vědomí, ale ještě jsem se musel podívat na Bellu. Potřeboval jsem naposledy vidět její krásný obličej. Ale ono to nešlo. Hlavu jsem měl těžkou a nedokázal jsem ji zvednout natolik, abych se na mou lásku mohl podívat.

S každou novou vlnou mlhy, která se kolem mě přelévala, všechna bolest slábla.

„Bello,“ snažil jsem se vyslovit její jméno, ale svůj hlas jsem skoro neslyšel. Zvuky kolem mě utichaly a já už věděl, že konec je tady.

„Jsem tady, Edwarde,“ zaslechl jsem její líbezný hlas, jako by však přicházel z velké dálky.

„Nenechávej mě tu samotného.“ Tohle bylo mé poslední přání. Víc bych si nikdy nemohl přát. Bellina přítomnost pro mě byla vším a ani jako iluzi jsem ji nechtěl ztratit. Ještě několik okamžiků si musím její tvář udržet před očima. Ještě několik málo okamžiků…

„Neboj se, nikam odcházím,“ odpověděla mi a já ucítil na svých rtech ty její. Byly stejně chladivé, jak jsem si je pamatoval. Když se odtáhla, spokojeně jsem vydechl. Nic mě nebolelo a ona byla u mě. Umřu šťastný.

„Přestal se třást, myslíš, že jsi vysála všechen jed?“ ozval se však ještě hlas Renée.

Bella ode mě odvrátila pohled a já se tak přestal utápět v těch jejích skoro černých očích. „Zdá se, že ano… Edwarde, bolí tě ještě ta ruka?“ zeptala se teď mě.

„Už ne,“ vydechl jsem a všechno bylo najednou mnohem těžší. Ani mluvení už pro mě nebylo tou samozřejmost, jako vždy bývalo. „Děkuju,“ zamumlal jsem. Nevěděl jsem však, jestli děkuju za to, že je oheň a ta příšerná bolest pryč, anebo za to, že si má umírající mysl stvořila vlastního anděla v podobě Belly.

„Nemáš vůbec zač. Miluju tě,“ zašeptala a pohladila mě po tváři.

Víčka mi těžkla, ale já tomu vzdoroval. Ještě chvíli jsem se chtěl na svého anděla dívat. Chtěl bych mu říct, jak moc ho miluju a jak mě bolí skutečnost, že jsem nebyl dost silný, abych vzdoroval Graciele a vybojoval si život - život s ní.

„Měli bychom jít,“ zaslechl jsem další hlas. Tentokrát to však rozhodně nebyla Bella ani Renée, hlas patřil muži a byl hrubý a drsný. Prosycovalo ho vrčení.

Chtěl jsem zaprotestovat. Bella tu se mnou musí zůstat až do samého konce. Jsem přece pánem vlastních představ, nikdo by mi neměl říkat, co si můžu představovat a co pro změnu ne. A pokud tu chci mít Bellu u sebe, tak tu zůstane!

„Nenechám ho tu. Musíme se o něj postarat,“ odporovala Bella tomu hlasu.

„Postará se o něj ona, my už musíme jít!“ odmlouval jí naštvaně ten mužský hlas. Bella po mně střelila jedním zarmouceným pohledem a já cítil, jak mě pokládá na zem. Ne! Teď nesmí odejít – Bello! Křičelo moje podvědomí, ale ústa zůstávala němá.

S bolestí, která teď neměla nic společného s mým tělesným stavem, jsem sledoval Bellu, jak se nade mnou sklání. Přitiskla své rty na mé čelo a potom se zvedla. „Dobrá, půjdeme,“ souhlasila podřízeně s tím mužským hlasem. Nevěděl jsem, komu patřil, ale bylo mi to jedno. Nemůže mi Bellu jenom tak vzít a odvést pryč.

Bello! volal jsem za ní v mysli, ale ona se na mě už neotočila ani se nevrátila. Místo ní se nade mnou začala sklánět úplně jiná osoba.

» Mé shrnutí «

≤ Předchozí kapitola ooo Další kapitola ≥

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je - 26. kapitola: