Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je - 27. kapitola

26.08.2011 (11:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1965×

27. kapitola

Nebylo žádným překvapením, že jsem se probral s bolestí hlavy. Několik zmatených vteřin jsem si nedokázal srovnat v hlavě, co se stalo, ani kde to vlastně jsem. Jakmile otupělost povolila, ihned jsem si vybavil, co se přihodilo v tom lesíku.

„Edwarde.“

Ten hlas byl jako hedvábné pohlazení. Něžný. Sytý. Otočil jsem hlavu a setkal se s pohledem Belliných tmavých očí. Seděla na židli vedle mé postele a hnědé vlasy jí hezky rámovaly obličej.

„Ahoj,“ vypravil jsem ze sebe skřípavým hlasem.

„Jak se cítíš?“

„Divně,“ odvětil jsem pravdivě.

„Doktor ti dal něco proti bolesti - byl jsi na tom dost špatně, když tě sem přinesli.“

„Nevzpomínám si na to… Jak dlouho jsem mimo? Esmé o tom ví?“ začal jsem okamžitě vyzvídat. Nikomu jsem přece neřekl, že odcházím z hotelu. Kromě Heidi to tedy nikdo nevěděl, a jelikož jsem netušil, jak dlouho jsem v nemocnici, nemohl jsem odhadnout, co všechno se mezi tím přihodilo.

„Pár hodin. A ano, Esmé o tom ví. Zrovna si odešla pro kávu. Byla tu od chvíle, co ji zavolali do hotelu. Navíc jsme ji trochu překvapili naší přítomností, ale nijak neprotestovala,“ odpověděla mi na obě mé otázky a já se trochu uklidnil.

„Jak jsem se dostal do nemocnice?“ zeptal jsem se ochraptělým hlasem. Nejasně jsem si vzpomínal na to, že Bella odešla a potom se na mě dívala… Heidi. „Kde je vůbec Heidi?“

„Heidi se musela vrátit do hotelu, ale byla to ona, kdo ti zavolal sanitku,“ vysvětlila.

„Co-co tam vlastně dělala? Viděl jsem ji, když… jsi odešla?“ Nebyl jsem si jistý tím, co jsem tam viděl, ale pokud tam Heidi skutečně byla, tak ani mé iluze nemusely být tak úplně iluze a Bella s rodinou tam mohla skutečně být.

„Pomohla mi tě najít. Slyšela, co ti Graciela říkala do telefonu, a když jsem dorazila do hotelu a zeptala se na tebe, pomohla mi,“ odpověděla mi a zavrtěla hlavou. „Nechápu to a vlastně jí nikdy nebudu schopna dostatečně poděkovat. Ona to dělat nemusela, vlastně - měla mě zabít jen co jsem do toho hotelu vešla, ale ona to neudělala. Dovedla mě až k tobě a potom mně i mé rodině dovolila odejít,“ mumlala a já se snažil přijít na smysl jejích slov.

„Měla tě zabít? Počkej, tím chceš říct, že Heidi je vlkodlak?“ Možná mi to uvažovalo pomalu, ale tohle… Nevím, nedokázal jsem si představit tu milou a usměvavou Heidi, jak se mění v něco, co by dokázalo ublížit mojí Belle.

Bella však přikývla. „Navzájem se poznáme. I vlkodlaci mají vyvinuté smysly a navzájem se odpuzujeme,“ vysvětlila.

„Jsem rád, že ti neublížila,“ odvětil jsem a natáhl k Belle pravou ruku, kterou jsem měl zavázanou jenom v místě, kde mě pokousala Graciela. „A jsem rád, že jsi tam dorazila, přestože jsem říkal opak. Myslel jsem, že tam umřu, ale byla jsi tam se mnou, a to by mi odchod usnadnilo… Co se ale stalo s-“

„Cordy s Charliem se o ni postarali hned, jak jsme vás našli.“ Odmítla mi sdělit podrobnosti a já o ně vlastně ani nestál.

„Co si máma myslí o tom, že jsem v nemocnici? Asi jste jí těžko mohli říct o upírce, co se mě snažila zabít,“ ušklíbl jsem se nad tou absurdní myšlenkou. Nikdy se o tomhle nikdo nedozví, navždy zůstane má rodina v nevědomosti, co se týče mého soukromého života.

„Přepadení. Heidi dosvědčí to, že ses šel projít - telefonát vynecháme, jenom pro jistotu - no a potom tě nějaká banda kluků přepadla a utekla. Heidi tě našla, když tě šla po chvíli hledat a zavolala ti sanitku,“ ozřejmila mi nově vytvořenou skutečnost.

„A - co se stalo skutečně? Od určité chvíle to mám zamlžené, vnímal jsem jenom bolest.“

„Graciela tě kousla. Než tě však stačila zabít, tak jsme ji od tebe odtrhli. Sama jsem se potom snažila vysát všechen jed, který ti začal kolovat v žilách po tom kousnutí. Proto jsi taky cítil bolest,“ ozřejmila mi to a vzala mě opatrně za ruku.

Zvedl jsem zrak od našich spojených rukou a podíval se na Bellu. Ta však pohled dál upírala na naše ruce. Nevěděl jsem, co si myslí, ani jak na tom teď je, ale chtěl jsem to vědět.

Najednou jsem pochopil, co to řekla.

„Vysála jsi ten jed?“

„Ano. Napila jsem se tvé krve,“ zamumlala a dál se vyhýbala mému pohledu.

„Napila ses a já jsem živý. To znamená, že jsi to dokázala a já jsem ti právem věřil,“ těšil jsem se z té skutečnosti, že je Bella tak silná, aby mě nezabila, když ochutnala mou krev. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by to Bella někdy nezvládla a ona se jenom zbytečně podceňovala.

Konečně zvedla hlavu. „Ale mohla jsem tě zabít. Víš, jak bylo těžké se odtáhnout? Sice by potom bylo jednoduché tě následovat, ale ani tak bych si to neodpustila,“ namítla a dívala se mi do očí. Ten pohled byl pořád prosycen smutkem a bolestí.

„Bello. Tys mě teď neposlouchala? Dokázala si přestat, to je důležité. Žádné kdyby teď neexistuje. Jsme teď jenom ty a já,“ naléhal jsem na ni.

„Miluju tě,“ zašeptala a přitiskla mi své rty na ruku.

„I já tebe.“ Užíval jsem si té chvíle, kdy nám konečně nic nehrozí. Bylo to příjemné, přestože jsem věděl minimálně o dvou věcech, které by mi tuhle chvíli udělali ještě příjemnější. Jednou z těch věcí byla ta bílá věc na mé noze, která mi ji věznila a činila mě tak skoro nepohyblivým a potom ta nemocnice. „Kdy mě propustí?“ zeptal jsem se okamžitě, jen co mě to napadlo.

„Minimálně ještě dneska si tě tady chtějí nechat na pozorování, pokud potom bude všechno v pořádku, budeš moct odejít. Chtějí mít totiž jistotu, ztratil jsi dost krve a museli ti dát transfuzi,“ odvětila mi.

„Neříkali nic na to kousnutí na ruce?“ vyzvídal jsem dál. Tohle by totiž mohl být problém.

„Ne, jim to ani jako kousnutí nepřišlo. Heidi se o to trochu postarala, ztratil jsi kvůli tomu sice ještě další krev, ale bylo to lepší. Věděla, co musí udělat kvůli zachování tajemství.“

„Heidi… takže asi bychom jí měli poděkovat, že?“

„To bychom určitě měli, ale já nevím, jaké poděkovaní bude dostatečné. Sám víš, co se mohlo stát, kdyby mě k tobě nedovedla… raději nechci domyslet,“ zamumlala a já s ní musel souhlasit. Heidi se pro nás, pro ten večer, stala strážným andělem.

„A - Heidi je tady jediný vlkodlak?“

„Jistá si nejsem, ale myslím si, že ne. Vlkodlaci žijí ve smečkách, takže tu je minimálně ještě jeden, pokud ne víc,“ odpověděla a já vzpomínal, na jaké poznatky jsem narazil, když jsem tehdy zjišťoval podrobnosti o upírech. Moc jsem si toho ale nepamatoval.

„Takže by bylo nejlepší, kdybyste asi co nejdříve odjeli a nějak víc je svou přítomností neprovokovali, nemám pravdu? Nebo vlkodlaci útočí jenom tehdy, když jsou bezprostředně napadeni?“ zajímal jsem se.

„To opravdu netuším, kromě Heidi jsem se s žádným nesetkala,“ usmála se mé zvědavosti.

„Ale stejně odjedete dřív než my, že?“ Nechtěl jsem Bellu ještě víc vystavovat nebezpečí, než se už stalo, a přestože bych ji nejraději měl stále u sebe, nemohl jsem si dovolit riskovat její život, přestože se k ní Heidi chovala pěkně.

„Uvidíme. Pokud bychom se dokázali nějak rozumně s Heidi domluvit, odletěli bychom až za dva dny s vámi. Pokud to ale jinak nepůjde, budeme muset odletět hned,“ pokrčila rameny. „Nechala bych tě tu jenom velmi nerada, ale aspoň by to bylo s vědomím, že ti už nic nehrozí.“

„I kdyby něco hrozilo, Heidi by se už o mě postarala,“ podotkl jsem a všiml si, jak se Bella zamračila. Že já jsem raději nedržel jazyk za zuby. „Promiň, nemyslel jsem to tak, že ty by ses o mě nepostarala, kdyby to bylo možné… vyznělo to fakt blbě,“ omluvil jsem se jí hned. Už je to podruhé za dva dny, co mluvím rychleji, než myslím.

„Já to chápu,“ usmála se na mě Bella, ale ten úsměv nedoputoval až do jejích očí. Ty na mě stále shlížely s jejich klidnou vážností.

„Víš, ale má slova ti i tak ublížila.“ Natáhl jsem ruku, abych ji mohl pohladit po tváři.

„Neublížila. Já přesně vím, co jsi tím chtěl říct a máš pravdu. Kdybych tu mohla zůstat, nezaváhala bych ani vteřinu. Kdybych nemusela občas předstírat to, že jsem člověk, tak z tebe nespustím zrak ani na minutu, kdy musím vypadat unaveně a jít si lehnout… Možná to zní hloupě, ale je to tak,“ pousmála se a já jí úsměv opětoval.

„Naopak, zní to krásně. Sám bych chtěl to samé, jenom by se to muselo trochu přeformulovat.“

Potom se však Bella z ničeho nic zvedla a já na ni zůstal překvapeně hledět. Neřekla před malou chvílí, že tu se mnou bude? Ale možná… možná žádná domluva s Heidi nebude a Bella se bude muset vrátit do států.

„Kam-“

„Esmé se na tebe jde podívat a já budu muset jít vyřešit tu záležitost s Heidi,“ vysvětlila a vytáhla mi svou ruku z té mé. Potom se ke mně ještě naklonila a políbila mě na tvář.

Bella odešla a jenom malou chvíli na to se v pokoji objevila máma s ustaraným výrazem na tváři. V ruce si nesla kelímek s kávou a pod očima se jí pomalu začínaly rýsovat kruhy od nevyspání. Nebyla namalovaná a to, co si provedla s vlasy, vůbec neodpovídalo jejímu stylu upravené designérky a restaurátorky, která klade vždy důraz na vzhled - ať už svůj nebo věcí kolem sebe.

„Konečně jsi vzhůru,‘“ vydechla a došla až k posteli a sedla si na židli, kde ještě před chvílí seděla Bella. „Měla jsem o tebe strach, když nám zavolali do hotelu, že tě napadli a museli tě odvést do nemocnice.“

„Nebylo to nic vážného, jenom zlomená noha a pohmožděná ruka,“ snažil jsem se ji uklidnit.

„Nic to nebylo? Vždyť tě přivezli v bezvědomí! Ztratil jsi prý dost krve… kdyby tě Heidi nešla hledat, tak bys tu teď nemusel být, tak neříkej, že to nic nebylo,“ vyšilovala trochu a já si to nechal líbit jenom proto, že mě má ráda a ten strach byl prostě přirozený. Sám nevím, jak bych se choval, kdyby hospitalizovali v nemocnici s vážnými poraněními osobu mi blízkou.

„Dobře, bylo to vážné, ale už je mi fajn,“ opravil jsem svá původní slova.

„To jsem ráda… Ehm, leží se ti pohodlně? Nechceš třeba natřepat polštář?“ zajímala se a já se musel usmát. Někdy to s tou starostlivostí skutečně přeháněla.

„Není potřeba,“ odmítl jsem.

Lékaři se obávali, abych náhodou znovu neupadl do bezvědomí, a tak jsem si v nemocnici poležel až do večera, kdy už jsem nevěděl, jak si na té posteli lehnout, aby to bylo aspoň trochu pohodlné. Všude jsem cítil každou vybouleninu matrace a ani ta noha v sádře mi moc nepomáhala. V duchu jsem klel a snažil jsem se, abych to nakonec nevyslovil nahlas.

„Kdy mě propustí?“ zeptal jsem se mámy, když jsem toho měl fakt dost.

„Lékaři říkali něco o tom, že bys tu měl ještě dneska přenocovat, aby si byli úplně jistí, že jsi v pořádku,“ odpověděla mi Esmé, když zvedla hlavu od jednoho z odborných časopisů, co jí Alice přinesla z hotelu. Nechtěla mě tu nechat samotného.

„Nešlo by to zařídit, aby mě propustili už dneska? Vždyť stejně budu trávit všechen čas na pokoji neschopný pohybu. Bude to stejné, jako bych ležel tady,“ navrhl jsem a doufal, že mě v tomhle Esmé podpoří. Sama se nebude muset omlouvat z přednášek, o které by stejně nerada přišla a já se budu moct aspoň pohodlně vyspat.

„Dobře, zajdu se zeptat lékaře,“ usmála se na mě, odložila si časopis na židličku a vyšla z pokoje. Doufal jsem, že to půjde nějak zařídit.

Nudil jsem se tu tak, že jsem si dokonce vzal ten časopis a začal jím listovat. Byl plný odborných věcí ze stavebnictví a nových trendů jak v architektuře, tak designu a já, jako naprostý laik, mohl jenom obdivovat vkusně zařízené domy na obrázcích.

Pod jedním z obrázků jsem dokonce našel mámino jméno. To jí budu muset ukázat, jistě si toho ještě nevšimla a určitě ji to velmi potěší. Už jenom ze zvědavosti jsem se potom začetl do toho článku, který byl zrovna u té fotografie. Máma tam byla nazývána jako přední odbornice ve své branži, jejíž práce jsou vždy pro potěchu oka i ducha. Sám autor článku prý sní o tom, že by mu jednou tato designérka navrhla interiér domu - který však zatím nemá, jak dodal.

Nad poznámkami autora jsem se usmíval a málem jsem si nevšiml mámy, jak vešla do pokoje.

Hned za ní vešel i doktor a nesl si nějaké desky. Zamyšleně se na mě podíval, potom nahlédl do papírů a nakonec se usmál.

„Takže vy nás chcete tak rychle opustit?“ zeptal se přátelsky a já přikývl.

„Domácí prostředí napomáhá léčení,“ podotkla v můj prospěch Esmé a povzbudivě na mě mrkla. Její úsměv jsem jí oplatil a čekal na verdikt lékaře.

„Dobrá tedy, za dobu co jste byl hospitalizován, se vám nijak nepřitížilo, a když mi tedy podepíšete revers, můžete se vrátit na hotel. Ale ještě před odjezdem do Států byste sem měl dojít na kontrolu,“ poznamenal si do papírů doktor. „Mimochodem, paní Cullen, měla byste svému synovi donést nějaké oblečení, to, co měl na sobě při tom incidentu, není zrovna v nejlepší stavu,“ dodal doktor a odešel z pokoje.

„Tak vidíš to. Je to milý doktor… Fajn, zajedu ti do hotelu pro něco na sebe a potom se hned vrátím. Ty tu těch patnáct minut nějak přečkej,“ rozloučila se Esmé, popadla kabelku a vyrazila z pokoje. Já jsem se vrátil k tomu článku. Odbornosti ustoupili pohodovému psaní onoho autora, a tak jsem se mohl začíst do několika následujících článků, kde hodnotil další bytové designéry.

Esmé se vrátila přesně, jak řekla. Možná to dokonce nebylo ani patnáct minut, nemohl jsem odhadnout, jak dlouho jsem na ni čekal, jelikož ty postřehy v časopise byly skutečně dobré. Už jsem se ani nedivil, že takové časopisy máma čte.

„Tak jsem tady, vzala jsem ti jenom kraťasy, kvůli té sádře, a první triko, co jsem v tvé tašce našla,“ položila mi věci na postel a já se na ní pokusil posadit. Opíral jsem se jenom o jednu ruku, protože ta druhá, vzhledem k jejímu pohmoždění, byla na cokoliv podobného velmi citlivá. „Mám počkat venku nebo chceš pomoct?“ nabídla se mi, když viděla, jak mi dělá problém se i jenom posadit.

„To je dobrý, zkusím to sám - přece se o mě nebudeš starat, dokud mi sádru nesundají,“ pokusil jsem se o vtip.

„Máš pravdu. Budu venku,“ odvětila, a když odcházela, zavřela za sebou dveře.

S trochou námahy se mi podařilo shodit nohy z postele, a tak jsem konečně zůstal i sedět. Oblečení jsem měl na posteli a teď jsem zvažoval, jak začít. Nejjednodušší bude obléct si triko. To by mohla zvládnout i pohmožděná ruka, nebude to na ni moc velký zápřah.

Tričko krásně vonělo, ale popravdě, vůbec jsem ho nepoznával. Alice musela jít zřejmě opět nakupovat, protože jsem si byl jist, že podobně zelené tričko jsem si sebou nepřibalil. Bylo však jednoduché jenom s nějakým logem na prsou, což mi vyhovovalo, neměl jsem rád nějak přehnaně zdobené trička ani jiné části oblečení.

Zaúkoloval jsem tedy obě ruce - pokousanou i pohmožděnou - a s lehkým usyknutím se mi podařilo si triko přetáhnout přes hlavu. To horší mě však ještě čekalo, obléct si kalhoty. S vypětím všech sil se mi to ale také nakonec povedlo a já se snažil nějak vypochodovat z pokoje, abych moc nezatěžoval zlomenou nohu.

Jen co jsem se ale octl na chodbě, kde čekala Esmé, doběhla k nám sestřička a stále něco opakovala italsky. Nerozuměl jsem jí ani slovo a máma taky ne. Doktor, který mě propustil na revers, nikde poblíž nebyl, a tak jsem měl smůlu.

Začali jsme na ni tedy mluvit anglicky, až to nakonec vzdala a nechala nás na chodbě. S máminou pomocí jsem se pokusil ujít několik kroků, ale bylo to obtížné. A než jsem se nadál, objevila se u nás opět ta sestřička a vezla před sebou vozíček. Ne, tak na tohle se neposadím!

„Asi by ses měl posadit, doveze tě aspoň před nemocnici, kde už máme auto,“ vydedukovala i Esmé stejnou myšlenku, která mi bleskla hlavou a hned na to sestřička ukázala na invalidní vozík. Skutečně si na něj musím sedat?

„Myslím, že to dojdu,“ zalhal jsem. Chůze se sádrou nebyla zrovna procházka rájem.

„Nedělej ze sebe hrdinu a prostě si sedni,“ nabádala mě Esmé, a když jsem viděl její odhodlaný výraz, tak jsem to nakonec vzdal a skutečně si na ten vozík sedl. Hmm, musím přiznat, že to skutečně bylo lepší, než se belhat přes půl nemocnice se sádrou na noze.

Sestřička nás, přesně podle máminých slov, doprovodila až před nemocnici, kde jsem si nastoupil do auta. Esmé si nasedla na místo řidiče a už jsme se chystali odjet, když nás ta sestra zastavila a podávala mi do auta berli (jednu)! Ne, nejdřív vozíček a teď berle? To nepřežiju.

Před hotelem na nás čekala Alice. A já už myslel, že na svého milovaného bratra zapomněla, v nemocnici jsem ji totiž ani nezahlédl. Teď však byla natolik obětavá, aby mi podržela tu berli, zatímco jsem se snažil vystoupit z auta. Nemusím připomínat, že ta sádra mi to opět velmi znepříjemňovala.

„Propustili tě brzy na to, jak strašně tvoje zranění popisovali,“ popichovala mě.

„Alice, tohle by sis mohla odpustit,“ mírnila ji Esmé, když se k nám přidala a zaslechla Alicina slova. „Byl na tom opravdu špatně. Ti, co mu to udělali, jsou opravdu zvířata - nechali by ho tam snad i vykrvácet, kdyby se tam neobjevila Heidi a nepomohla mu.“

„Hmm, asi máš pravdu. Každopádně to na Heidi muselo velmi zapůsobit, celý den se tváří divně. Posedává v recepci a baví se s tím klukem, se kterým se tam střídá. Pokaždé ale zmlknou, když se tam objevím, takže to bude asi nějaké tajemství,“ pohodila rameny, ale zdálo se, že jí to přece jenom vrtá hlavou.

„Třeba má jenom nějaké problémy, co ty víš? Přece se ti nebude svěřovat cizí člověk,“ odvětila Esmé a já začal nad jejími slovy uvažovat. Potom jsem si to ještě spojil s tím, co řekla Bella v nemocnici o vlkodlacích. Podle ní tu Heidi není sama - je tedy možné, aby Demetri byl stejně jako ona vlkodlak?

V zamyšlení jsem se dobelhal až do recepce. Můj příchod samozřejmě nezůstal nepostřehnutý a Heidi i s Demetrim se na mě zvědavě podívali.

„Neměl jsi ještě zůstat v nemocnici?“ zeptala se opatrně Heidi.

„Možná měl, ale bylo to nepohodlné a navíc tam byla nuda,“ odvětil jsem jí a usmál se. „Mami, klidně běž napřed, Alice mi potom do pokoje pomůže, viď sestřičko?“ usmál jsem se i na ni a Esmé nakonec odešla.

„Je fajn, že už je ti líp… Nebyla jsem si tak úplně jistá, co mám dělat,“ zamumlala.

„Zachovala ses správně, věř mi,“ mrkl jsem na ni a k mé velké smůle si toho Alice všimla.

„Něco jsem přehlédla?“ zajímala se a tím mě, Heidi i Demetriho rozesmála. Potom si začala připadat hloupě, když se všichni kolem ní smáli a ona jenom koukala z jedné rozesmáté tváře na druhou, a tak se taky začala smát, jako by řekla, bůh ví, jaký vtip.

„Nic si nepřehlédla, protože se tady nic nestalo, kromě toho, že mi tady slečna recepční zachránila život,“ uklidňoval jsem Alice.

„Jen aby a abych to neřekla Belle. Kde vlastně je? Esmé říkala, že přijela a byla s tebou v nemocnici. Nezdrží se tu s námi?“ zajímala se.

„Nevím, říkala, že musí ještě něco vyřešit,“ odvětil jsem a věnoval další pohled Heidi. Určitě musela pochopit, co tím ‚něco vyřešit’, myslím.

„Aha, stejně podle mě o nic nepřijde. Byla by s tebou pěkná nuda - myslím tím, být v cizí zemi a trávit všechen čas na hotelu, asi bych se zbláznila. Navíc by byl hřích, nevyužít takového pěkného počasí, když ve Forks jenom lije a slunce tam vidíš jenom jednou za uherský rok,“ plácala pořád dokola.

„Někomu podobné počasí třeba vyhovuje,“ nadhodila Heidi. Demetri celou dobu naší konverzace mlčel a jenom nám přihlížel.

„Řekni mi, komu by vyhovovalo to, že když si ráno upraví vlasy, má je hned zplihlé, jen co vyjde z domu? Je to otrava,“ odporovala jí Alice a já přitom věděl minimálně o jedné rodině, které takovéto počasí skutečně vyhovuje.

A jako by mi snad v tu chvíli četli myšlenky, objevila se Bella s Renée v recepci. Jen co mě zahlédla, vydala se ke mně, ale poté, co si všimla dvojice, se kterou jsem se bavil, zaváhala. A já se nedivil. Heidi se sice ovládala, ale Demetri se tak v klidu nezdál. Z hrudi se mu ozvalo tlumené zavrčení.

» Mé shrnutí «

≤ Předchozí kapitola ooo Další kapitola ≥

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je - 27. kapitola: