Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je - 25. kapitola

14.08.2011 (13:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2023×

25. kapitola

Alice cestou do Volterry, která trvala asi hodinu a půl, usnula. Esmé neměla potom to srdce ji budit a na mě tak padl nelehký úkol, donést ji do našeho nového ubytování, kterým se - páni - stal hrad!

V recepci stála pěkná, opálená dívka, a přestože bylo poměrně pozdě, na všechny příchozí se vřele usmívala. Ve chvíli, kdy jsem vnesl Alice dovnitř, se bavila s nějakým mužem, kterému podávala klíče od několika pokojů.

„Je to tu opravdu zajímavé. Ještě nikdy jsem nenocovala na hradě,“ zašeptala Esmé.

„Opravdu?“ otázal jsem se překvapeně. Já měl za to, že při studiu musela spát na různých místech a hrady, při jejím povolání, byly skoro povinné.

„Jednou jsme s pár lidmi ze školy spali na jedné zřícenině, ale tohle je něco jiného,“ vysvětlila a já se už dál neptal. Jednak proto, že jsem nevěděl, jestli chci o Esmé vědět úplně všechno, a také proto, že nám ten muž donesl klíč od našeho pokoje, kam jsme se hned vydali.

Náš pokoj jsme naštěstí měli hned v prvním patře, a tak jsem nemusel se spící Alice šlapat nehorázné množství schodů. Zdejší majitel se asi snažil o zachování historické části hradu a nikde tedy nebyl žádný výtah. Když jsem potom Alice odložil na jednu postel, měl jsem pocit, že se mi ruce protáhly o dobrých deset centimetrů. Jestli ji takhle budu muset ještě někdy nosit, tak budu mít ruce až po zem.

Hrozná představa.

„Tak já jdu spát, dobrou,“ rozloučil jsem se s Esmé a vydal se do druhého pokoje. Pořádně jsem si ho ani neprohlížel a rovnou jsem zapadl do postele. Byl jsem neskutečně utahaný a byl jsem rád, že si můžu konečně lehnout.

Ráno jsem se vyhrabal z postele, když mě na obličeji začaly šimrat sluneční paprsky. Posadil jsem se tedy na postel a chvíli se jenom rozhlížel, než mi došlo, že nejsem v deštivém Forks, ale ve slunné Itálii. A také mi došlo, že jsem včera nezavolal Belle, jak jsem měl původně v plánu, a tak jsem se hned natáhl po telefonu, který ležel na nočním stolku.

Z paměti jsem vyťukal Bellino číslo a čekal, dokud nebude hovor spojen.

„Edwarde…“ zaslechl jsem, jak vydechla, když byl hovor přijat.

„Bello, omlouvám se, že jsem nezavolal včera večer. Měl jsem to v plánu, ale potom začalo v našem hotelu hořet -“

„Hořet? Jsi v pořádku? Nic se ti nestalo?“ začala samozřejmě hned plašit, aniž bych měl šanci jí to všechno vysvětlit.

„Jsem v pořádku. Byli jsme zrovna všichni venku. Teď jsme právě ve Voltéře, kam nás z kapacitních důvodů přestěhovali. Ale teď dost o mně, jak to jde doma? Dostali jste Gracielu?“ zajímal jsem se pro změnu já. Tohle byl aktuálnější problém než hořící hotel.

„Popravdě - máme menší problém,“ přiznala a pokud jsem do teď byl ještě trochu ospalý, při jejích slovech jsem se úplně probral. „Navíc nejsme ve Forks, ale v Brenneru a zvažujeme co dál. Graciela se totiž zřejmě vydala po tvé stopě a nejsem si tak úplně jistá, že ji ta legenda o vlcích odradí,“ zamumlala.

„Takže, pokud jí to neodradí, půjdete po její stopě?“ vyzvídal jsem s obavou, že legenda bude přece jenom pravdivá a Belle nebo někomu z její rodiny, by se mohlo něco stát.

„Ano, pokud se vydá dál, tak půjdeme po její stopě. Renée zatím sleduje její rozhodnutí, ale není to nic jasného. Prý jenom mlhavé útržky… Takže, dávej na sebe velký pozor. Nezdržuj se nikde sám. Přestože jsme stále jenom u hranic s Itálií, do Volterry to není pro upíra moc daleko,“ upozorňovala mě.

„Dobře, slibuju, že na sebe budu dávat pozor,“ odpřísáhl jsem a potom jsme se jenom rychle rozloučili, protože mi na dveře už klepala Esmé, že bychom měli jít na snídani.

Když jsme do hotelu dorazili za tmy, nebyl tak impozantní jako ve slunečním světle. Mohli jsme si tak cestou na snídani prohlédnout kamenné zdi, které byly jenom místy omítnuty a místy nechány tak, jak byly. Esmé se rozplývala nad výzdobou a dokonalým sladěním interiéru s dobovým rámcem a i mě to připadala vkusné. Rozhodně to nebylo nijak přeplácané.

„Najíme se a potom se můžete vydat na obhlídku města. První přednáška má totiž začít už po snídani, a tak byste se jenom nudili,“ prohodila Esmé, když jsme usedali ke kulatému stolu, který byl už prostřený kupou lahodně vypadajícího jídla.

„A budeme si moct udělat výlet do Florencie?“ zajímala se hned Alice. Nechtěla přijít i tu svou přehlídku, na kterou se těšila.

„Dneska ne, byla bych ráda, kdybyste zůstali ve Voltéře,“ odvětila Esmé a Alice se už chystala protestovat. „Ale pokud všechno dopadne podle plánů, můžeme si tenhle náš výlet o den prodloužit a prohlédnout si celou Florencii, pokud budete chtít,“ dodala a Alice se hned uklidnila.

„Dobrá, to by šlo,“ souhlasila s ní a já se musel pousmát.

„Co teda dneska podnikneme?“ zeptal jsem se Alice, když jsme měli dojedeno a máma už odešla do sálu, myslím, že původně to měl být trůnní, kde měli onu zmiňovanou přednášku.

„Jak řekla Esmé, projdeme si město a budeme se bavit,“ pokrčila Alice nevinně rameny, a tak jsme se vrátili do našeho pokoje pro peněženky, sluneční brýle a mohli jsme vyrazit ven. Na recepci jsme míjeli onu dívku z večera, která se na mě plaše usmála. „Nevím, jak to děláš, ale na místní dívky, zdá se, děláš skutečně dojem,“ prohodila škádlivě Alice, když si toho všimla.

Úsměv jsem Italce oplatil a na svou sestru se lehce zamračil. „Nevíš, o čem mluvíš,“ odbyl jsem ji. Copak neviděla, že mám oči jenom pro Bellu a žádná jiná mě nezajímá?

„Jak myslíš,“ odvětila nenuceně a s brýlemi na nose vyšla do sluncem zalitých ulic Volterry.

„Myslela jsem, že to bude zábavnější město,“ poznamenala, když jsme si zašli na oběd do jedné z menších restaurací. Byla dosti zklamaná z malého počtu obchodů s oblečením a chodit po památkách, kterých tu naopak bylo skutečně hodně, se jí nechtělo. „Proč jsme nemohli zůstat ve Florencii?“ brblala.

„Neměli tam žádné volné hotelové pokoje,“ odpověděl jsem jí prostě.

„Já mohla přespat i na lavičce a teď se procházet po širokých ulicích s obchody se zvučnými jmény…“ zasnila se a mně to vyvolalo úsměv na tváři. „A ne tady jenom tak sedět s tebou a nudit se,“ dodala potom naštvaně, když si mého úsměvu všimla.

„Děláš, jako bych za to mohl já,“ opáčil jsem.

„Hmm, to je fakt… Ale co podnikneme teď? Do hotelu se mi nechce a sami nikam vyrazit nemůžeme, Esmé by se z toho asi zbláznila. Chtělo by to…“ zamyslela se a já čekal, co nakonec vymyslí, když v tom se jí rozzářily oči jako kočce při lovu. „Už to mám!“ vykřikla spokojeně, až se po nás obrátilo několik místních lidí sedících v restauraci.

„A copak jsi vymyslela?“ vyzvídal jsem, ale než jsem se to stačil dozvědět, popadla mě za ruku a tahala mě ven z restaurace. „Co to do tebe vjelo?“ ztěžoval jsem si, když jsem do ní narazil, jak se rychle zastavila.

„Ahoj,“ prohodila na někoho dalšího a já zvedl zrak od rukávu, který jsem si musel po Alicině zásahu zpravit. Před námi stála ta dívka z hotelu a mile se na nás oba usmívala. Tentokrát však nebyla v uniformě hotelu, ale v květinových rozevlátých šatech. Na hlavě měla velký klobouk a po ramenech jí splývaly mahagonové vlasy.

„Zdávím. Jste na prohlídce města?“ zajímala se a přitom si nás prohlížela.

„No, byli jsme, ale já se začínám docela nudit. Nemohla bys nám poradit, co bychom tu mohli podniknout?“ obrátila se na ni s prosbou Alice. Teď jsem konečně chápal, co měl ten její spokojený výraz znamenat. Ona si prostě nedá pokoj a nedá.

„Poradit ti můžu, jenom nevím, nakolik se trefím do vašeho vkusu,“ zaváhala.

„Mně je to jedno a Edward se přizpůsobí,“ vyhrkla rychle Alice a dívka se na mě podívala se širokým úsměvem na rtech.

„Máš velmi ochotného přítele,“ odvětila.

„Ale to ne… Edward je můj bratr a já jsem Alice,“ představila se hned má sestra a podávala dívce ruku. „Přijeli jsme s mámou, která je tu na konferenci,“ vysvětlila.

„Všimla jsem si a… ehm, já jsem Heidi,“ představila se i ona a podala nám ruku. Měla ji neskutečně teplou, skoro jako by měla horečku. Ale možná se mi to jenom zdálo, přece jenom se o Italech tvrdí, že jsou horkokrevní. „Jinak, co se týče nějakého toho programu, co by vás zajímalo?“ zeptala se, aby nám mohla poradit.

„Já nevím. Přijeli jsme do Florencie kvůli módní přehlídce, ale protože v hotelu vypukl požár, ocitli jsme se tu a Esmé si nepřeje, abychom se dneska vraceli do Florencie, takže opravdu netuším,“ povzdechla si má sestra.

„Aha, takže něco s módou. A ty se zajímáš o co, Edwarde?“ obrátila se na mě.

„Tak o všechno možné jenom ne o módu,“ přiznal jsem popravdě a Alice mě šťouchla do žeber. „Au, vždyť je to pravda. Pokaždé, když se má sestra dostane do obchodu s oblečením, tak je jako utržená ze řetězu a já s mými bratry odcházíme jako vánoční stromečky ověšení taškami s oblečením,“ vysvětlil jsem Heidi můj postoj k módě.

„Nikdy sis ale nestěžoval, když ses mohl obléct do módních riflí,“ zabrblala Alice.

K velké spokojenosti Alice nám Heidi ukázala uličku plnou krámků, které si Alice nevšimla. Většinu jich tedy spolu prochodily, jako by byly nejlepší kamarádky už hodně let a neznaly se jenom pár hodin. Poponášel jsem tedy těch několik Aliciných tašek, Heidi to přišlo divné, a tak si tu svou jednu tašku nesla sama.

„Jestli máte chuť, můžu vás zavést do jedné pizzerie, dělají tam nejlepší pizzu ve Voltéře a možná, že i v celé Itálii,“ nabídla se, když se blížila zavírací hodina všech obchodů.

„Neradi bychom tě obtěžovali, jistě máš i svůj život, natož se s námi celý den poflakovat,“ odmítl jsem zdvořile.

„Ale právě naopak. Stejně si musím zajít někam na večeři a potom se vracím do hotelu. V deset mi začíná služba,“ odpověděla mile a já už nemohl nic namítnout. A pizza nakonec chutnala stejně dobře, jak Heidi slibovala. S překvapením jsem pak jenom hleděl, kolik se toho do ní vešlo. Měli jsme objednané dvě ohromné pizzy. S Alice jsme měli problém sníst každý svou polovinu, ale do Heidi to padalo jako do bezedné studny a nakonec snědla celou.

„Bylo příjemné s tebou strávit den,“ pochvalovala si Alice. „Už se nemůžu dočkat, až mámě ukážu ty perfektní úlovky, které se mi podařily koupit v tom malém krámku.“

„I já jsem se bavila. Rozhodně to byla větší zábava, než chodit po městě sama,“ odvětila Heidi a skutečně se netvářila nějak zklamaně. Stále měla na tváři ten přívětivý úsměv jako ve chvíli, kdy jsme se potkali. Ze začátku jsem měl pocit, jako by to byla maska, ale teď jsem věděl, že ten úsměv k ní patří stejně jako slunce na Italskou oblohu.

„Pokud bys chtěla, budeme tu až do středy,“ nabídl jsem Heidi naši společnost, aniž bych si to napřed rozmyslel. Alice si toho hned všimla a střelila po mě překvapený a zároveň zkoumajícím pohledem.

„Já… Ehm… Nevím, je s vámi skutečně zábava, ale nechci vás obtěžovat,“ odmítla.

„Ty neobtěžuješ a my budeme potřebovat průvodce,“ trval jsem si na svém.

„Edwarde, nezapomínej na Bellu,“ šeptla ke mně Alice. „Možná jste se pohádali, ale pořád jsi zadaný, takže bys neměl téhle milé slečně motat hlavu,“ bránila Heidi, jako bych se ji snad snažil sbalit, nebo co.

„Oh, já -“ zarazil jsem se. Ono to skutečně vyznělo jako nabídka na rande. „Já, omlouvám se, jestli to vyznělo tak, jak to vyznělo… Já, mám totiž ve Státech přítelkyni,“ začal jsem se Heidi rychle omlouvat a ta se jenom dál zářivě usmívala.

„Nemusíš se za nic omlouvat. Už jak jsi přijel, jsem věděla, že takhle pěkný kluk nemůže být nezadaný,“ odvětila s upřímným nadhledem. „Ale to nám přece nebrání v přátelství, nebo snad ano?“

„Samozřejmě, že ne,“ ujistila ji Alice a já s ní musel souhlasit.

„Tak to jsem ráda. No, měla bych se vrátit do hotelu,“ připomněla Heidi pokročilý čas.

„My taky. Esmé si jistě bude dělat starosti,“ odpověděl jsem a společně jsme se vydali k hradu. S blížícím se večerem se ulice plnila mladými lidmi, kteří vyrazili za zábavou. Procházeli kolem i mezi námi dívky, které toho měly oblečeného míň než víc a kluci za kterými slintala i Alice.

„Jsme tady,“ podotkla, když jsme vešli do chladné recepce. „Zdravím, Demetri,“ pozdravila se s klukem jen o něco starším, než je ona sama, který stál za recepcí. Ještě jsem ho tu nezahlédl, zřejmě se s Heidi vystřídal ve chvíli, kdy jsme my s Alice odešli ven.

„Zatím se měj, Heidi,“ rozloučili jsme se s ní a vydali jsme se ke schodišti.

„Pokud nebudete moct usnout, klidně se stavte, budu tu celou noc,“ nabídla nám a já se na ni jenom usmál. Heidi byla skutečně milá. Někoho takového byste ve Státech jenom těžce hledali.

„Možná tvé nabídky využijeme,“ přislíbil jsem neurčitě i za sestru a pak jsem už stoupali po schodech do patra, kde jsme na chodbě narazili na Esmé.

„To je dost, že jste tady. Měla jsem strach, nikdo z hotelu o vás celý den nevěděl,“ oddechla si, když nás spatřila přicházet.

Později večer jsme se s Alice i Esmé dívali na nějakou italskou komedii, které jsme nerozuměli ani slovo, ale ani tak nás to neodradilo od toho se dívat, protože jsme se u toho smáli tak, že jsme i slzeli.

Během reklam jsme Esmé poreferovali o našem dni a ona nám zase vyprávěla o spoustě zajímavých lidí, které poznala. Byli to samí světově uznávaní architekti, projektanti a designéři a Esmé se mezi nimi cítila jako ryba ve vodě.

Poté jsme šli už spát, další den jsme toho měli naplánováno skutečně hodně a všichni jsme se potřebovali prospat. Dopoledne měla mít Esmé další přednášku, ale potom jsme měli společně odjet do nějakého jiného města, které mělo představovat nějakou ukázku architektury a designu, nebo tak nějak, nebyl jsem si přesně jistý.

Jen co jsem se však ponořil do spánku, rozezvonil se v pokoji telefon. Posadil jsem se na posteli a než stačil probudit i ostatní, zvedl jsem ho.

„Ano?“ ozval jsem se ospale.

„Omlouvám se, že tě nejspíš budím, volám z recepce. Volá ti tu nějaká Isabella Swan, mám ti přepojit hovor?“ ozvala se ve sluchátku omluvně Heidi. Při vyslovení Bellina jména jsem zbystřel. Buď se muselo něco stát, anebo je konečně konec a já se budu moct v klidu vrátit domů.

„Jistě, přepoj mi to,“ vybídl jsem ji a jenom o chvíli později jsem už mluvil s Bellou.

„Vzbudila jsem tě?“ dotazovala se, když jsem ji pozdravil.

„Zrovna jsem se chystal do postele,“ přiznal jsem. „Ale teď už jsem plně vzhůru. Stalo se snad něco?“ zajímal jsem se okamžitě. Měl jsem obavy ze špatné zprávy.

„Tak trochu… Vlastně nám Graciela utekla. Nevím, jak se to mohlo stát. Pořád se pohybovala na hranicích, zřejmě musela zvažovat fakt, že legenda je pravdivá. Ale potom se musela najednou rozhodnout a hranice překročila a… utekla nám,“ vysvětlovala a já už viděl ten scénář přímo před očima. „Všechno se pokazilo, ale už jsme i s rodinou na cestě do Volterry,“ prohlásila.

„Bello, to ne!“ vykřikl jsem do telefonu, když mi došla její slova.

„Neboj se, Edwarde. Pro tvou záchranu udělám cokoliv,“ zarazila mě.

„Bello, ale to nesmíš. Ani ty, ani nikdo z tvé rodiny kvůli mně nesmí riskovat život. Když jste mě ujišťovali, že všechno proběhne jednoduše a nikomu, kromě Graciely, se nic nestane, souhlasil jsem, ale pokud teď máte riskovat své životy jenom kvůli tomu mému, tak to odmítám,“ začal jsem se s ní přes telefon hádat.

„Edwarde, poslouchej mě, prosím tě, chvíli,“ požádala mě, a tak jsem zmlkl. „Já vím, co riskuju, když jsem překročila hranice. Zbytek rodiny to ví taky a rozhodl se mě podporovat, takže nás nech, abychom tě mohli zachránit,“ pronesla rozhodně.

„Bells, miluju tě, ale tohle je naprostá šílenost,“ snažil jsem se jí to vymluvit.

„Taky tě miluju, nezapomeň na to. Až tohle všechno bude za námi, jenom se tomu jednou zasmějeme, uvidíš,“ uklidňovala mě. „Teď už musím končit, dávej na sebe pozor, lásko,“ zašeptala do telefonu a hovor ukončila.

Šokovaně jsem seděl na posteli a hleděl před sebe. Tohle se nemělo stát, vždyť to měli tak perfektně naplánované, tak kde se stala chyba?

To jsem nevěděl. Jediné, v čem jsem si byl jistý, bylo to, že dokud mi Bella znovu nezavolá, neusnu. Nějakou dobu jsem tedy seděl na posteli a hypnotizoval telefon, který byl však neustále tichý. Nakonec jsem se zvedl, převlékl jsem se zpět do riflí a trička a vydal jsem se za Heidi do recepce, sama nám přece nabídla, abychom za ní přišli dolů, pokud nebudeme moct usnout. A mě myšlenky na spánek definitivně přešly.

„Copak, nemůžeš spát?“ usmála se na mě Heidi, když mě spatřila v recepci.

„Asi tak nějak. Nebude tě to otravovat, když tu chvíli posedím?“ zeptal jsem se. Nerad bych ji vyrušoval, a pokud mě tu nebude chtít, tak se vrátím do pokoje.

„Ale kdepak. Jen tu zůstaň, začínala tu být nuda. Jsme sice velký hotel, ale v noci tu stejně nikdo nepřijede, takže jsou ty moje služby skoro na nic,“ prohodila a šla si sednout za mnou do jednoho ze čtyř křesel u malého konferenčního stolku, na kterém byly poházené letáky jak o Voltéře, tak o tomto regionu a celé Itálii.

„To pokaždé pracuješ večer?“ začal jsem vyzvídat, než stihla začít s otázkami ona.

„Obvykle ano. Ještě tu nemám takovou praxi jako Demetri, tak mi nechávají tu klidnější směnu. Přepojování telefonů, nebo rezervace přes internet nebo telefonicky, když lidé z jiných zemí zapomenou na časový posun. Jinak - ještě jednou se omlouvám, že jsem tě vzbudila. Ta dívka, co volala, se zdála trochu rozrušená,“ omlouvala se.

„Nemusíš se omlouvat. To byla moje přítelkyně. Máme teď menší problém a je tu problém s jeho řešením,“ prohodil jsem a doufal, že to nebude chtít Heidi nějak víc rozebírat.

„Aha, hádky nejsou moc příjemné,“ pokývala souhlasně hlavou.

„Ale my se nehádáme… Tady je problém v něčem jiném… To bys ale nepochopila.“ Mávl jsem nad tím rukou. On by totiž asi nikdo nepochopil skutečnost, že dobrovolně každý den riskuju svůj život jenom kvůli tomu, že jsem se zamiloval do upírky.

„Když myslíš.“

„Teď bych se měl omluvit zase já, jsem trochu neomalený, ale tohle je - jak bych to řekl - trochu citlivá záležitost,“ odvětil jsem a doufal, že se Heidi nebude zlobit a nechá mi tu ten můj dočasný azyl, nechtělo se mi vracet do pokoje.

„Já to chápu, každý má rád své soukromí. Sama o tom něco vím,“ pronesla a kysele se přitom usmála. „Nosím sebou stále jedno tajemství, které nesmím nikomu prozradit, protože není moje,“ povzdechla si a já v tu chvíli přesně věděl, jak se cítí.

„To znám. Taky jedno takové mám.“

„Jsme to ale chudáci, co?“ usmála se a hned vypadala trochu veseleji, ale její oči se nesmály.

„Velcí chudáci,“ souhlasil jsem s ní a taky se usmál. Oba jsme strážili tajemství, které nás zatěžovalo, ale zároveň jsme se ho nemohli zbavit tím, že bychom to řekli někomu jinému. Cítil jsem, jako by nás to trochu sblížilo. „A co jinak děláš, když zrovna nejsi tady?“ zeptal jsem se a rozhodil rukou po recepci.

„Všechno možné, obvykle ale obrážím místní lesy s pár přáteli,“ odpověděla.

„Pokud miluješ lesy, tak u nás by se ti líbilo. Kolem celého městečka, kde žiju, je samý les, což by mi vcelku nevadilo. Horší je to potom s počasím, neustále tam prší, anebo je tam vlhko,“ postěžoval jsem si.

„Brr, tak tam by se mi nelíbilo. Lesy miluju, ale raději se vyhřívám na sluníčku,“ odvětila.

„Myslel jsem si to. Sám si na to počasí pozvolna zvykám. Původně pocházím totiž z Virginie, kde bylo neustále slunečno,“ přiznal jsem, když v tom se ozval telefon. Heidi se okamžitě vrátila k recepčnímu pultíku a příchozí hovor přijala.

„Edwarde, máš telefon,“ oslavila mě po chvíli a já se překvapeně zvedl. Nečekal jsem, že bude Bella volat tak brzy. Přijal jsem tedy sluchátko a přiložil si ho k uchu.

„Zdravím, Edwarde…“

» Mé shrnutí «

≤ Předchozí kapitola ooo Další kapitola ≥

Tak, co myslíte, kdo to do hotelu volal? Že by to byla Bella?

Pište mi do komentářů, jsem zvědavá na váš názor.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je - 25. kapitola: