Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věrná rudé 3. kapitola

Věrná rudé 3. kapitolaBože můj, už tak dlouho to je, co jsem naposledy něco publikovala. Alespoň něco dobrého z toho viru vzešlo.
Vracím se k povídce Věrná rudé. Pročítala jsem si kapitoly, co už jsem vydala a dnes bych napsala pár věcí jinak, ale nechci nad touhle povídkou lámat hůl, protože na její námět jsem pořád docela pyšná, tak snad se mi to povede i hezky zpracovat.
Dnes se nám trochu blíže představí Carmen a Miranda spolu s jejím darem. V příštích kapitolách se můžete těšit, že je poznáte ještě víc. :)

EDIT: Článek neprošel korekcí

Jen co jsem za sebou zavřela dveře, hned kolem mě prosvištěl vzduch. Přikrčila jsem se u země, abych se vyhnula Felixově botě. Podtrhla mu druhou nohu až se svalil na zem. Když si všiml, že se rukama snažím dostat k jeho hlavě, odhodil mě na druhou stranu tělocvičny. Stala se ze mě jen rychlá šmouha, když jsem se zvedla a vyrazila všímsvým elánem proti němu. Nebyl sto se zorientovat, kde jsem tak se mě naprázdno pokoušel trefit. Chytla jsem jeho pěst letící k mému obličeji a zastavila se. Využil příležitosti a pokusil se mě uděřit do břicha. Uskočila jsem a kopla ho do hnudi. Zabrzdil se o stěnu. Pokusil se znovu vyrazit. Kopla jsem ho zpět. Vzala jsem ho za hlavu a trhla s ní. Být to skutečný boj, už by jí neměl. Ruce jsem spustila podél těla. Tímhle zápas skončil. Ne však pro Felixe. Jeho ruka mě udeřila přes tvář a jeho koleno narazilo na mou hruď. Zavrávorala jsem. Chytla jsem jeho paži a přehodila ho přes sebe. Vzápětí vrčící vzteky znovu startoval.

„Dost!" zahřměla jsem. Na povel se zastavil metr předemnou, ruce zaťaté v pěstích se mu třásly a hruď vybrovala. „Co to bylo?!" vyjela jsem na něj.

„Mám chuť si do někoho praštit!" odsekl, „řekni mi, proč já jsem si hledal ženskou? K čemu?!"

„Sám dobře víš, že se zase usmíříte, tak se koukej uklidnit!"

„Tentokrát ne!" křikl po mě. Vzal do obou rukou velkou kamennou a vázu a mrštil s ní o zem. „Ta mrcha u mě nadobro skončila!"

„Tohle poslouchám alespoň třikrát do měsíce a už mě to unavuje. Já nejsem tvůj osobní psycholog a dekorace nemůžou za tvůj mizerný milostný život."

„Já vím," povolil, „když já mám takovej vztek!" 

„Vezmi si auto. Jdi se projet, najez se, uklidni se, pak se vrať a pak si s ní promluv," uklidňovala jsem ho, „a tohle je naposledy, co ti tvoje výbuchy toleruji," dodala jsem už silnějším hlasem. 

Felix se otočil na patě a bez jediného slova zmizel. Ještě se stihl ve dveřích srazit s Demetrim, který je gentlemansky otevřel Mirandě. 

„Račte vstoupit, krásná mladá slečno," zašvitořil jí přímo do ucha. 

„Mírni se. Jeden rozhádaný páreček v hradu mi bohatě stačí. Nebudu dělat vztahového poradce i tobě.," sykla jsem na něj.

„Já jsem chtěl být jen přátelský." zazubil se na mě. 

„To jsi vždycky a víme, jak to dopadá." odsekla jsem.

„Dovol, já už pár stovek let spím jen s jednou!" nafoukl se.

„Ale otáčíš se za každou druhou," mávla jsem rukou a otočila se k Mirandě, „jsi tu brzo, výborně." 

„Chtěla jsem začít co nejdřív," přikývla s úsměvem, „ale jak mám svůj dar trénovat?" 

„Budeš ho používat jak jinak."

„Ale... ostatní se mě nebudou chtít dotýkat..."

„Od toho jsem tu já, bez obav." 

„Ty?"

„Je to trénink, jak pro mě, tak pro tebe. Ty se dar naučíš používat a já mu odolávat," vysvětlila jsem. 

„Dobře, když myslíš." nervózně po mě pokukovala. „A co mám udělat?"

Místo odpovědi jsem k ní natáhla ruku. Říkala, že se to přenáší dotykem. Za pár vteřin pochopila. Sotva se její prsty dotkly mé dlaně, propadla jsem se do tmy. 

 

Zápěstí mě hrozně bolelo, drtil mi ho v pěsti a táhl mě špinavými ulicemi. Byla noc, nikdo nás neviděl nebo nechtěl vidět. Lidé mají svých problémů dost, proč by se motali do cizích? Pořád jsem s ním bojovala, snažila se mu vytrhnout prosila jsem. Křičela jsem na něj prosby. Zastavil se před jedním z domů. Obyčejný jako každý jiný. O něco málo lepší životní situaci prozradily jen barevné koberce v oknech. 

„Prosím, já nechci! Prosím! Bratře, prosím!" otočil se. Nestihla jsem se ani nadechnout, když jsem ucítila ránu na tváři. Uhodil mě, spadla jsem na zem a v ústech cítila krev z prokousnutého rtu.

„Zavři už tu hubu! Tvoje sestry nosí peníze, proč ty bys neměla?!"

„Nejsem cizoložnice!"

„Jsi to, co já ti řeknu!" vytáhl mě zpět na nohy a přitlačil ke zdi, „tenhle chtěl mladou, jako jsi ty. Zaplatí mi hodně, jestli to zkazíš, zlámu ti ruce a nechám chcípnout na ulici!"

„Nemůžeš mě nutit ke hříchu!" sotva jsem ze sebe dostala přes slzy. 

„Je snad hřích, že se snažím shánět jídlo pro špinavé děvky, jako jsi ty a tvoje sestry?!" odplivl si a zabouchal na dveře. 

„Prosím ne, nedělej to!" stihla jsem udělat snad jen dva spěšné kroky, než mě zas zachytil a zkroutil ruku za zády, až jsem ji slyšela praskat. Každý pohyb bolel. 

„Sklapni!"

„Prosím tě!"

„Dost už!" jeho stisk povolil, ale vzápětí ho nahradil jiný. Jiných rukou. Stejně nemilosrdných. Podívala jsem se tomu muži do tváře. Znala jsem ho. Včera jsem od něj na trhu kupovala chleba. Pak už pro něj nebylo těžké najít mého bratra a zeptat se na cenu. 

„Počkám tu, než to dokončíte," oznámil můj starší bratr tomu muži. Už jsem neslyšela, co odpověděl. Snažila jsem se škrábat, kousat, kopat. Křičela jsem, škemrala. Nic platné to nebylo. 

 

Vyjekla. Pustila mou ruku a udělala několik kroků vzad, že málem neudržela rovnováhu. Zrychleně dýchala. Mladá rudá očka se na mě vyděšeně dívala. Všimla jsem si jemného třesu po celém těle, který jsem si okamžitě zakázala. Hloupý dozvuk těch pocitů, který musí přestat. Hned!

„Dej se dohromady. Pokračujeme," zavelela jsem, „pro dobro nás obou, teď zkusíš vyvolat opačný efekt." 

„Já.. potřebuju chvilku.." sedla si na podlahu a chytla se za hlavu. 

„V pořádku?" 

„Jo, jenom.. mělo to vyvolat jen pocity z té vzpomínky, ale bylo to jakobych byla přímo tam.." vjela si nehty do vlasů. 

„Taky jsem tam byla," poznamenala jsem, „je normální, že tvůj dar po přeměně zesílí."

„Je mi to tak líto.." neposlouchala mě. Zvedla ke mě hlavu, Očí plné soucitu, zalité laskavostí. Kdo se o to toho malého spratka prosí?

„Tak dost," zarazila jsem ji rázně, „dnes končíme. Budeš zítra u mě v pokoji, v tuhle dobu. Něco vypij," podala jsem jí ruku a pomohla na nohy, naklonila se k ní. K jejímu uchu, „o tom, cos viděla a uvidíš se nikdo nedozví a neopovažuj se předemnou ještě někdy mluvit o lítosti," zasyčela jsem. 

Věděla jsem, co riskuji, když jsem se nabídla na cvičení. Byla to cena, kterou jsem byla ochotna zaplatit za svůj i její trénink. Ale má-li se dozvědět nehezké detaily z mého života, nikomu to neřekne. Po světě chodily do teď jen dvě bytosti, které znaly každý špinavý detail. Já a pán Aro. Teď se přidala třetí a u třech to zůstane. 

„Jsi v pohodě?" zeptal se Demetri, když Miranda odešla.

„Jsem, nemusíš se starat," odvětila jsem, „show skončila, můžeš zase jít."

Společně jsme vyšli z tělocvičny. Zjistila, jsem při každém kroku se mi stále chvějí kolena. Jakobych cítila, jak mi někdo svírá zápěstí. Tahle vize z minulosti byla zatraceně živá a stále se mě držela.

„Carmen, pojď sem!" ozvalo se za námi. Pán Caius mě k sobě volal o tom není sporu. Jeho hlas bych poznala kdekoliv. Demetri pokračoval v cestě, já splnila rozkaz.

„Ano, pane?"

„Snad jsi už dnes neskončila s tréninkem?"

„Skončila. Cvičila jsem s Mirandou."

„A jak si náš nový přírůstek povede v boji?"

„To zatím nevím. Na přání pána Ara se zatím zaměřujeme spíše na její dary."

„Jistě, jak jinak..." odfrkl si s trochu znechucení v hlase, „jsem rád, že jsem tě tu našel. Potřebuji se protáhnout."

S těmito slovy vešel do tělocvičny a já s ním. Čas pod času si i vládci zajdou sem dolů, aby svůj um boje udrželi čerstvý. Pán Marcus to od smrti své ženy nedělá vůbec. Pán Aro obyčejně bojuje pouze s Caiem. Pán Caius je tu nejčastěji a také jako jediný bojuje i s gardou. 

„Připravená?" zeptal se, než jsem stihla odpovědět, vyrazil. Pán Caius byl v boji přímočarý. Neobtěžoval se s rozpýlením soupeře a úskoky. Vždy útočil přímo, vědom si své síly a toho, jak jí použít. Ani dnes to nebyla jinak. Bez okolků šel rovnou po krku. Naše taktika nemohla být odlišnější. 

Svou rychlostí jsem se mu dokázala vyhýbat. Můj um obvykle spočíval v matení soupeře, dokud sám nebude vědět, o co se vlastně snaží. I teď jsem se o to pokoušela. Ovšem pán Caius se svými reflexy, o dobrých tisíc let staršími než moje, se nedal. Znervózňovalo mě, že ačkoliv má taktika není konkaktní, přesto se ke mě opět dokázal dostat dost blízko na to, aby mě párkrát udeřil. Pokusila jsem se dostat z jeho dosahu. Ucítila jsem ruku na svém krku, jak se mě pokusil chytit. Normálně bych neměla problém se mu vysmeknout, ale teď...

Cítila jsem ruku na jak pevně svírá, cítila jsem tu bolest, jak se mi do obličeje hrne krev a já nedokážu popadnout dech. Jeho nehty se zarývají do mé kůže a ta příšerná bolest v klíně.

Na chvíli jsem byla zpět u toho muže, který si před staletími vzal moje panenství. Netuším, kde se to vzalo, ale bylo to tak živé, že mě to na místě ochromilo. Nedokázala jsem se pohnout. Probralo mě až, když stikl na mém krku opravdu zesílil a pán Caius mnou mrštil o zem. Prohrála jsem, ale to mi dělalo nejmenší starost. Budu muset brát trénink Mirandy vážnějí než jsem původně myslela, tohle se mi stávat nesmí. A sakra, ten zatracený třes!

„Co je s tebou?"

„Nic, pane."

„Tak se seber." po těchto jeho slovech jsem rychle vstala a byla připravená na odvetu.

Netrvalo dlouho a to samé. Tentokrát stačil letmý dotek na mém stehně a byla jsem tam zas. Pro rány boží! Už stačí!

„S tebou dneska doopravdy nic není," odfrkl si pán Caius, „jaké zklamání a zrovna od tebe."

„Omlouvám se." 

„Pověz, to mě doopravdy zajímá, bylas takhle k ničemu i tehdy u Dunaje?" zadíval se na mě pronikavým pohledem.

„Můj pane-" přerušil mě.

„Jistě si to pamatuješ."

„Pamatuji."

„Připomenu ti to," jakoby mě neslyšel, spíše ignoroval, „ten den má Anthenodora zemřela."

„Vím, můj pane," přiznala jsem. Bylo v mém dlouhém životě jen málo věcí, za které jsem se styděla tolik. Poslední bitva s posledními vzdorujícími zbytky Rumunů. Měla to být bezproblémová akce. Vládci tehdy příšli s celou družinou, aby viděli jejich pokoření. Chtěla jsem se zapojit do bitvy, ale moji vládci se obávali zákeřnosti naších soupeřů, proto se rozhodli svěřit své nejdražší, své manželky, do rukou té nejpovolanější osobě. Tomu, kdo si dekádami tvrdé práce vysloužil jejich důvěru. Mě. A já selhala. Zradila jsem je, neochránila jsem je. Tehdy jsme všechny tři málem zemřeli. Proti mě stála velká přesila a já byla sama. Paní Sulpicii se podařilo udržet v bezpečí, ale ne paní Anthenodoru. 

„Byla pod tvou ochrannou," zavrčel, „pověz mi, proč ona? Proč jsi zvolila smrt pro ní a ne pro Sulpicii?"

„Nevolila jsem, můj pane." slabým hlasem jsem se pokusila bránit, dobře si vědoma své ostudy. 

„Myslíš, že by Aro mrkl okem, kdyby Sulpicia zmizela v plamenech?"

„To není na mě, abych soudila." 

„Víš to stejně dobře jako já. Má ji, jen aby ji měl. Tak proč ona ano a Dora ne?"

„Nebyla to má volba, můj pane," odvážila jsem se k němu vzhlédnout, „být to na mě, zemřela jsem tehdy místo ní."

„Tos také měla," zavrčel, pak se zhluboka nadechl a chvíli bylo ticho, „ale to už vzala voda, že? Bylo ti odpuštěno."

„Ničeho na světě si nevážím vím, můj pane," tehdy za mé provinění požadoval moji smrt.

„Nemyslíš si, že nám špatně oplácíš, když se při tréninku ani neobtěžuješ snažit?"

Nemělo sebemenší cenu mu říkat, že jsem dnes poprvé zkoušela Mirandin dar. Mé výmluvy ho nezajímaly. A krom toho, že na mě jeho účinky tak působí je slabost, ne omluva. 

„Už se to nestane, můj pane. Vynasnažím se vás již nezklamat." 

„Výborně. Zítra pokračujeme."

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Věrná rudé 3. kapitola:

 1
2. vinnetou
08.05.2020 [14:35]

Moc hezké Emoticon

05.05.2020 [17:48]

ada1987hura! konecne dalsia cast! Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!