Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věrná rudé 2. kapitola

Láskoměr


Věrná rudé 2. kapitolaV minulé části jsme se dozvěděli o příchodu nové krve do gardy Volterry. Dnes se s ní seznámíme a na začátku také samozřejmě pár slov o naší hrdince.

Nejlepší bojovnicí Volterry jsem se nestala ze dne na den, jak si mnozí myslí. Mé první roky na postu velitelky stráží nebyly lehké. Ale to nic v mém životě. Respekt jsem si budovala pro sebe a Volterru pomalu, po kouskách. Nikdo nechtěl poslouchat obyčejnou upírku bez jediné zvláštní schopnosti. Musela jsem všem ukázat, že ta desetiletí tréninku nepřišla vniveč. 

A také, že jsem je nepromrhala. Nikdo nedřel víc než já. Říká se, že naše těla jsou od přeměny jen neměnný kámen. Jaká hloupost. Po přeměně mi byla dána síla a rychlost, ale obojí bylo sotva průměrné. To já jsem nutila své kamenné nohy k pohybu každý den a dokazovala jsem sama sobě, že i kámen se dá tvarovat. Dennodenně jsem běhala, dokud jsem nepadla vyčerpáním a nevyzvracela krev z posledního krmení, jen abych druhý den mohla udělat totéž. I upíří tělo má své hranice a já kolem nich nekompromisně kroužila a posouvala je. Všichni se smáli, měli mě za blázna. Dodnes si pamatuji výrazy v jejich tvářích, když zjistili, že jsem každým dnem rychlejší, vytrvalejší. Že vzdálenost, která mě ještě nedávno vyčerpala, mi nyní nedělá sebemenší problém. 

Ale jak jsem se soustředila na rychlost, sílu jsem zanedbala. A tak mě po pár výhrách v boji čekala tvrdá facka a drsný dopad zpět na zem. A já se k tréninku vrátila. Dny, týdny a měsíce v kuse jsem nedělala nic jiného, než posilovala a pracovala na své kondici. A když k nám pak přišel silák Felix se svou dvoumetrovou postavou a nechutně vysokým sebevědomím, stálo mě to jen pár minut mého času ukázat mu, kde je jeho místo. 

Upíři bez darů už mě ohrozit nemohli, ale co naše vzácné talenty? Ano, Jane a Alec. Ti posunuli bojové dary na zcela novou úroveň. Vždy jsem si zakládala na tom, že jsem lepší než kdokoliv jiný, ale v boji proti těm dvěma jsem nevydržela ani půl minuty. A na mém postu je zcela nepřípustné, aby byl někdo schopen mě zneškodnit tak rychle. Měsíce jsem se svíjela v křečích na podlaze, když na mě Jane na mou žádost trénovala. Trvalo to, ale naučila jsem se od bolesti oprostit. Byla jsem pod jejích vlivem tak dlouho, že jsem se nakonec naučila si toho jednoduše nevšímat. Byly to nejbolestivější dva roky mého života, ale překonala jsem to. A náležitě si vychutnala výraz toho sadistického dítěte, když její dar zdánlivě přestal fungovat. Cítila jsem, jak mi hoří každý centimetr, ale nedala to na sobě znát. Mnozí věří, že na mě její dar skutečně nefunguje a tak jsem to chtěla. Ovšem není to tak. Dokáži ho ignorovat, ovšem nijak to nemírní bolest. Meditace pomáhají. Rovněž na tom má velký podíl přísun krve. 

Alec byl skutečný oříšek. Slepá, hluchá, bez hmatu a čichu. Mnohokrát jsem skončila s utrhanými končetinami, aniž bych si to všimla. Zde mě chránila má rychlost. Dokázala jsem se jeho plazící mlze vyhnout a zneškodnit ho dříve než to on udělá mě. 

Proč že to chci být nejlepší? Volterra si zaslouží pořádného vůdce. Jsem tu, abych jí sloužila a to, co nejlépe. To bych nemohla, kdyby sama sebe nechala setrvávat ve slabé kamenné schránce, kterou jsem byla po přeměně. Když má přirozená zuřivost a síla za sedm měsíců vyprchaly, už jsem neměla na co spoléhat. Tak jsem cvičila. A ach, ano. V neposlední řadě samozřejmě jde i o prachsprosté zvířecí nízké pudy, které nás z části ovládají všechny. Je to stejné jako u stáda koní nebo smečky psů. V čele může stát jen ten nejsilnější. 

Náš nový přírůstek nyní již čekaly jen poslední minuty trýzně při závěrečné fázi přeměny. Ty nejohnivější. A já přidala do kroku. Musela jsem tam být, až se probere. Byla to má povinnost. I pán Aro tam dozajista bude. Ještě nikdy si nenechal ujít zrod nového upíra. U srdce mě bolestivě bodlo při myšlence, že mou přeměnu takto nesledoval, že já jsem se podruhé nezrodila z jeho jedu. Zaplašila jsem chmury a přibouchla za sebou dveře. Pro budoucí soukmenovce máme speciální místnosti, které v době přeměny obývají. Tohle byla jedna z nich. Felix, připravený novorozenou zadržet, kdyby ji popadl amok, už tu byl. I pán Aro. V duchu jsem si zanadávala, že jsem nevyrazila dřív. Neslušelo se, abych přicházela později než můj pán. Soudě dle jeho širokého úsměvu, mu to však v nejmenším nevadilo. 

„Vítej, má nejdražší," pronesl a musel trochu zvýšit hlas, aby byl přes křik mé budoucí sestry slyšet. 

„Pane." Uklonila jsem se. „Omlouvám se za zpoždění." Jen mávl rukou a dále mi nevěnoval pozornost. Oproti vzniku nového "života" přímo před jeho očima můj pozdní příchod nepředstavoval nijak zajímavou věc, ačkoliv obvykle jsem bývala přesná na vteřiny. Ve skutečnosti jsem byla i dnes a nepochybovala jsem o tom, že on zde již byl, jen aby mě vyvedl z míry. Stejně jako jeho oslovení "nejdražší", které zatím věnoval pouze mě. Zkrátka ho bavilo testovat, co mě znervózní a co už ne. Tyto hranice se během tisíciletí zde značně posunuly, přesto nepřestával. Možná protože si ve mě přečetl, že mi "nejdražší" skutečně lichotí a mimořádně si užívám, že mě takto nepřímo a nenápadně staví kousek nad ostatní. A, jak sám jednou řekl, zalichotit mi byl úkol hodný skutečného mistra. 

Nešlo si nevšimnout, jak křik utichl. Felix se celý napjal. Já zpozorněla. Pán Aro svůj postoj nezměnil ani o píď. Stále fascinovaně pozoroval ženu - spíše dívku - před sebou. Mohlo jí být sedmnáct maximálně. Nové upírské geny vyhladili pár pih na její tváři. Srovnaly všechny drobné nedokonalosti včetně malého mateřského znaménka pod okem. Její vlasy se narovnaly a volně splývaly po zádech. Nevýrazná hnědá barva dostala lesk a sytost. Řasy se prodloužily. Špičáky protáhly. Rty se zbarvily červeně. Pleť zbledla. Vše zapadlo na své místo a ona se za pár dní z bezvýznamné šedé myšky změnila v andělsky krásnou bytost, stvořenou zabíjet. Vše tomu nasvědčovalo. Každý rys prozrazoval predátora v ní. Krom očí. Jakkoliv mohly být rudé zornice mrazivé a znepokojivé pro smrtelníky, našinci neuniklo, že se stále dívá na svět s naivní představou a princích na bílých koních a šťastných koncích. Té se ale za pár dekád také zbaví. 

Obvykle jsem dokázala s jistotou říct, jaký kdo žil život i bez čtení myšlenek. Dlouhé věky mě naučili v lidech číst i bez zvláštních schopností. Stačilo jen chvíli pozorovat. Jejich postoj, mluvu, chování. Ona si zřejmě svou vlastní dávkou utrpení také prošla a velice usilovně se to snažila skrýt pod svou mladou nevinností. Možná proto se držela své naivity. Věřit v něco lepšího je poslední stéblo, co jí drželo nad vodou. 

Pomalu se posadila. Očima těkala nevěřícně po místnosti. Setkala se s pohledem pána Ara. Ten rozpřáhl ruce, jakoby ji chtěl obejmout. Opatrně vstala. 

„Vítej mezi nás, má přenádherná Mirando." A skutečně ji krátce sevřel v náručí. Symbolické gesto, přesto však velmi důvěrné. Věnoval ho každému ze svých nových "dětí". 

„Děkuji, p-pane." Zaváhala u nezvyklého oslovení. Pán Aro se široce usmál. Byla velmi mála a hubená, přímo drobná. Nos měla jako bambulku a stále velmi dětský obličej. Ti dva spolu nyní pár vteřin vypadali jako skutečný otec s dcerou. Stačilo jen, aby na ní pán Aro zkusil ten starý "mám tvůj nos" trik a obrázek by byl dokonalý. 

„Caitir, naše okouzlující velitelka, se o tebe postará a vše ti vysvětlí." Jemně jí přejel hřbetem ruky po tváři. Vmžiku jsem se objevila po jeho boku. „A snad se brzy staneš součástí naší rodiny," dořekl a zmizel v chodbě. Já i Felix jsme při jeho odchodu uklonili. Miranda trochu rozpačitě stihla jen sklonit hlavu.

„Felixi, krev," rozkázala jsem a Felix okamžitě poslechl. Novorození na první pití reagovali různě, proto jsme již dávno opustili jejich první krmení na živých lidech. Nikdo z nich se neudržel a vypil i tu nejposlednější kapku, problémy nastaly, když se z transu probrali a pohlédli na své dílo. Nejeden se pak chtěl síle naší rodiny i jeho nové existence vzepřít a nekončívalo to příliš hezky. Pro něj. Proto Miranda na své první jídlo dostala jen tři balíčky vychlazené krve. Vymlaskla je do pár vteřin. 

„Víš, proč jsi tady?" zeptala jsem se, když byla opět schopná vnímat.

„Myslím, že ano," přitakala. „Aro si myslí-."

„Pán Aro. Nyní je to tvůj vládce a budeš se k němu podle toho chovat." Trochu vyjeveně zamrkala, ale neřekla nic na protest.

„Omlouvám se," pípla. „Pán Aro si myslí, že bych mohla být užitečná."

„To jistě, ale čím užitečná? Co můžeš rodině nabídnout?" 

„Já myslím, že mám dar. Umím vyvolat vzpomínky spojené s pocity. Asi jen se špatnými. To nevím jistě. Myslím, že můj dotyk vyvolává znovu pocity ze špatných zážitků. Nikdy jsem neměla moc přátel." Mladá, naivní, hloupá a tak tak přesladká, jak tady dávala na odiv slabost jen tak bez rozmyslu. Nevadí, zesílí časem. 

„Máš tedy podobný dar jako pán Aro?" 

„Ne, to ne." Zavrtěla hlavou, poposedla si a nervózně střelila okem po Felixovi. „On vidí všechno, co se ti kdy stalo a na co jsi jen pomyslela. Mě se ukazují jen ty nejhorší zážitky," vysvětlila. „Doufám, že se časem dokážu zaměřit i na hezké vzpomínky. Nechci do konce věků všechny jen odpuzovat," povzdechla si. 

„Můžu už jít?" vtrhl nám do hovoru hrubě Felix a dost ostrým tónem. Už jen proto byla má odpověď záporná.

„Ne." 

„Nemám náladu tady ztrácet zbytečně čas," odfrkl si znechuceně a dal se na odchod.

„Felixi, je mi jedno, co se mezi tebou a Heidy zase stalo, ale už mě unavuje kolem tebe chodit po špičkách. Život se ti může rozpadat, ale když já řeknu stůj, ty budeš stát!" zavrčela jsem, aniž bych se na něj jen otočila. Jeho kroky se zarazily. Chvíli váhal a vzápětí se obrátil a vrátil na své původní místo. „Toliko k morálce," pronesla jsem významně k Mirandě a šlehla po Felixovi pohledem. „Ještě jednou," zasyčela jsem na něj varovně. Nevýrazně kývl na souhlas, zamumlal omluvu a upřeně sledoval protější stěnu. Zase se s jeho milou pohádali, o tom nebylo pochyb. 

„Mohla bych se na něco zeptat?" pípla Miranda rozpačitě. 

„Jistě."

„Co tady děláš ty? Čím si prospěšná?" Vykouzlila na tváři roztomilý úsměv. Tahle novorozená byla přímo přeslazená. 

„Nejsem obdařena žádnou speciální schopností, jestli se ptáš na tohle," opáčila jsem. „Jsem velitelka stráží. A tvá nadřízená."

„Smím ti říkat jménem? Promiň, už si nepamatuji, jak to bylo. Cair-. Ne. Cein-," snažila se si vzpomenout. 

„Caitir. Ale to jméno nepoužívám již přes tisíc let. Říkej mi Carmen nebo Velitelko. Ale na formálním oslovení netrvám."

„Dobře, jak chce," pousmála se. „Takže ty jsi má nadřízená a kdo je nad tebou?" 

„Hierarchie je vcelku jednoduchá. Ty, jakožto dosud neuznaná plnohodnotná členka stráže, jsi na jejím konci. Pod tebou jsou ještě pomocní nomádi – žoldáci - kteří fungují jako posila v časech bojů. Nad tebou poté nižší garda, upíři bez darů, však se zapálením pro naši rodinu. Sama jsem mezi nimi strávila pár set let na začátku mé služby. Vyšší garda. To jsou upíři s dary. Obě křídla mají přibližně po stovce členů, kteří žijí roztroušeni v našich sídlech po celém světě a zodpovídají se našim vládců. A pak královská garda, která obývá Volterský hrad. Funguje především jako osobní stráž Trojice a ve vyřizování citlivých diplomatických záležitostí či velkých konfliktů. Pak jsou tu naše dvojčata. Jejich dary jim vynesly větší moc a také pár výhod, proto je stavíme nad královskou gardu. Poté Demetri, můj zástupce. A nakonec já. Mě se zodpovídají představení našich ostatních pevností, řeším každodenní záležitosti Volterry a organizuji výpravy. Příležitostně jsem i mistr popravčí, ale to je jen čistě osobní záliba." Blýskla jsem, po jejím vyděšeném ksichtíku, jedním rudým okem. Neužívám si zbytečné utrpení, nenávidím mrhání jak naší krví, tak lidskou, ale když šlo o zrádce, zločince či sabotéry, uměla jsem si jejich křik vychutnat. 
„Nakonec tu jsou královské manželky. Žel dnešních dní se dožila jen paní Sulpicia, žena pána Ara. Paní Athenodora skonala rukou našich nepřátel již dávno a paní Didyme se stala obětí tragické nehody. 
A na samotné špici je Trojice. Pán Aro, pán Caius a pán Marcus. Mezi sebou mají svá vlastní pravidla o vládě a postavení, ale do těch tobě nic není. Ať ti kterýkoliv z nich rozkáže cokoliv, budeš konat, jak nejlépe umíš. Oni jsou naši vládci, stvořitelé, ochránci a rodina. A jsou míle nad tebou, ať bude tvé místo v hierarchii, jaké chce. Jedinkrát na trůn či zradu jen pomyslíš a o tu krásnou hlavinku přijdeš." Miranda při mé poslední větě rychle sklopila pohled a couvla přede mnou o dva kroky. Na chvíli bych přísahala, že i začala natahovat. Hodlá-li takhle pokračovat, ostatní ji sežerou zaživa. 

„D-dobře chápu." Hlas se jí zcela nepatrně chvěl. Polkla a lehce odkašlala. „A kdy mě zařadíte mezi stráž?" 

„Až se tvé schopnosti projeví. Pak vládci rozhodnou, kde by ses nám nejvíc hodila. Mezitím zůstaneš tady. Výcvik novorozených chci mít pod dohledem."

„Kdy začnu s výcvikem?" 

„Co nejdříve to bude možné. Felix tě tady provede a vše ti ukáže. Zítra budu celé odpoledne v tréninkové místnosti, tak za mnou přijď." 

A tím mé úvodní přivítání skončilo. Nyní si naši novou sestru převzal Felix a velice neochotně jí ukázal cestu ven z místnosti. V jejím vlastním zájmu doufám, že jí pobyt v královském městě, kde má slaboch dennodenně hlavu na špalku, rychle zocelí. Nepřála bych jí osud nomáda, kterého vyhodili ze stráže. Snad se časem projeví její bojovnost, ale zatím se jeví slabá. Jestli se nedokáže prosadit mezi námi, nedokáže to ani jako nomád a svět ji sežvýká a vyplivne.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Věrná rudé 2. kapitola:

 1
7. Lůca
21.05.2018 [21:02]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. ...
09.05.2018 [20:16]

Aha. Moc se omlouvam. Nějak jsem si toho nevšimla. Super že v ni budeš pokracovat. Mám ji moc ráda a vůbec mi nepřijde hloupe napsaná a myslím že se nemáš za co stydět:) Už se na ni těším. :)

04.05.2018 [22:15]

slecnaVolturiovaUž jsem na dotaz odpovídala u první kapitoly téhle povídky.

4. ...
04.05.2018 [21:38]

Vím že jsem otravna ale nějak neodpovídás ohledně love in Volterra. Bude bude pokračovat nebo ne? :D

3. Naty
01.05.2018 [21:49]

Super Emoticon Emoticon

29.04.2018 [15:03]

slecnaVolturiovaDobře, moc děkuji a omlouvám se. Do příště na tom zapracuji. :)

1. Petronela webmaster
29.04.2018 [10:14]

PetronelaAhoj, článek jsem ti opravila, ale doplň si k němu prosím nějaký text do perexu, aby ostatní čtenáři věděli, o čem bude tato kapitola.
Co se týká chyb v textu, chtěla bych tě pouze upozornit na to, že máš trochu problémy s přímou řečí a větami, které na ni navazují. Tady máš pár příkladů, jak je to správně:

Pokud za přímou řečí nenásleduje věta uvozovací (řekl, vykřikl, zeptal se, odpověděl, pozdravil, vyděsil se, souhlasil…), nesmí přímá řeč končit čárkou.
1) Po přímé řeči následuje činnost, kterou udělal někdo jiný:
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Přikývl.
„Můžu tě ještě o něco poprosit?“ Otočil se a vyčkával.
„Alice, prosím, nech to tak, jak to je!“ Jen přikývla.
2) Událost se stala až poté, co osoba domluvila, popř. popisuje své pocity:
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Popadla jsem kufr a vydala se vstříc novému životu.
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Chtělo se mi plakat, ale nedala jsem na sobě nic znát.

Pokud věta uvozovací následuje, nesmí přímá řeč končit tečkou. Zde je více možností.
1) Může končit vykřičníkem nebo otazníkem:
„Můžu tě ještě o něco poprosit?“ žádala jsem, než stihnul odejít.
„Alice, prosím, nech to tak, jak to je!“ vykřikla jsem.
2) V ostatních případech musí končit čárkou:
„Alice, za pět minut nastoupím do letadla. Nezabráníš mi v tom,“ řekla jsem odhodlaně.

Pokud mezi jednu přímou řeč vložíme větu, může to být napsáno dvěma způsoby.
1) „Pojď,“ řekla, „uvařím ti kafe."
2) „Pojď,“ řekla. „Uvařím ti kafe."

Příště si na to prosím dej pozor.

P.S. Co se týká povídky, kapitola byla velmi podařená a jsem zvědavá, jak se tenhle příběh dále vyvine.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!