Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věrná rudé 4. kapitola

Věrná rudé 4. kapitolaDnes se dozvíme zase něco málo o minulosti Carmen.

EDIT: Článek neprošel korekcí

„Jsem možná ve svém věku trochu naivní, ale věřím, že jsi schopen velkých změn."

„A tohle mi má jako pomoct?" zamručel Demetri.

„Budeš tu mít spoustu času přemítat o svých chybách a zodpovědnosti," usmála jsem se na něj.

„Jsem dávno dospělý muž, Carmen!"

„Ale i tak se po tísiciletí, co jsi na světě chováš jako děcko, které stále hledá sebe sama," vmetla jsem mu, „mimo to, posledních pár let ses zhoršil."

„No, nejsi jediná, kdo tu má nevyřízenou minulost!"

„Má minulost je v pořádku, přikovaná ke zdi a zamčená ve sklepení mé mysli," alespoň než přišla Miranda, „co je s tou tvou?"

„Amun," přiznal, „stačilo ho vidět tehdy u Cullenů," odmlčel se, „je to můj stvořitel. Jen na chvíli se na něj podívám, zavzpomínám na tu dobu, co jsem byl u něj a už mám Chelsea v hlavě! Pořád se mi tam od tý doby hrabe."

„Myslela jsem, že už pár set let se na tebe nezaměřuje." 

„Nezaměřovala, ale podle ní je očividně i trocha nostalgie téměř rovna neloajálnosti," zavrčel.

„Copak ty se chceš k němu vrátit?"

„Nechci. U Amuna to bylo Amun, Kebi a pak já. O ničem jsem nerozhodoval, neposlouchali mě, byl jsem jen užitečné děcko," vysvětloval, „tady to ze začátku nebyl moc velký rozdíl, ale alespoň jste se mnou jednali jako se svéprávným."

„A teď jsi na vysokém postu a sem tam tě někdo třeba i poslechne," rýpla jsem si.

„Já mám respekt! Jen nechci být pořád ta autorita. Chci se bavit, chci trochu žít, ne být jen kámen, co chodí a vydává rozkazy."

„Jako já?"

„Ty jsi všechno jen ne kámen," zadíval se na mě, „nechceš tu se mnou chvíli pobýt? Když je pro mou morálku dobré tři dny sedět bez krve na hradbách a hlídat, jestli se neblíží nepřátelé, kteří tu nebyli již celá staletí, ocenil bych společnost."

„Mám jen pár hodin, pak musím jít."

„To zní jako spousta času na tvé slavné přednášky," usmál se na mě. Musím se opravdu přiznat, že Demetri je jeden z mála lidí, či upírů, které bych mohla nazvat přáteli. Trénovala jsem ho, když přišel. V podstatě ho vedla za ruku od chvíle, kdy se objevil. Spolupracovali jsme dlouho a když se můj tehdejší zástupce Sebastian nechal zabít, bylo jasné koho si vyberu. Byl občas nezodpovědný, vyhýbal se obřadům a často mě štval, ale byl tady jediný, komu bych mohla s klidných srdcem svěřit svůj život a své povinnosti. Pokud šlo o malé věci, prosazoval si svou, ale v těch velkých otázkách Volterry, jsem mu mohla věřit jako nikomu. Někdy jsem byla jeho přítelkyně, někdy jeho nadřízená, někdy jsem si přišla jako jeho matka. Možná právě to ve mě uchovává zbytky lidskosti. Možná i díky tomu nejsem jen kus kamene, který vydává rozkazy.

„Dobře," posadila jsem se vedle něj do prostého křesla, opřela jsi hlavu o kamennou stěnu hradu za mnou. Byla právě teplá italská noc. A byla nedělní noc, většina hradu měla volno a tak byla teď možnost z hradeb vidět spoustu se jich vytrácet v dáli za Volterrou. Krve tu sice bylo pro všechny dost, ovšem čas od času je osvobozující zajít si na pravý lov. Ale zabíjet stále obyvatele Volterry je zakázáno, tak někteří ze strážných využívali volného času k lovu daleko od našeho města. 

„Kdy my jsme si naposledy normálně popovídali?" šťouchl do mě loktem.

„Nějaká doba už to bude." 

„Jak se má tvá milnulost ze sklepení?" 

„A tohle bude zřejmě důvod," odsekla jsem.

„Notak, ty o mě víš každý nechutný detail," přesvědčoval mě.

„Nikdo se tě o ně neprosil, laskavě sis je vyklopil sám." 

„Viděl jsem tě včera, když Miranda odešla," pokračoval v tématu, „co se stalo? Co ta kráska umí?"

„Zdá se, že dotekem ti dokáže vyvolat vzpomínky na ty nejhroší zážitky," odvětila jsem, „časem to snad bude umět ovládat vůlí a možná se naučí i ty příjemné."

„Cos viděla? Co ti ukázala?" ptal se s ustaraným výrazem. Už jen za to jsem měla chuť ho praštit.

„Můj první sex, víc vědět nemusíš."

„Nebyl úplně dobrovolný?" 

„To opravdu nebyl," periferně jsem si všimla, jak pozoruje prasklinu v zemi, zatímco se usilovně snaží skrýt ustaraný výraz. Musím ocenit, že už si alespoň pamatuje, že o jeho soucit nikdo nestojí.

„Máš ještě něco, co by Miranda vyvolala?" zeptal se. Jen jsem s kamenným výrazem kývla, „může trénovat s někým jiným," navrhl po chvíli opatrně.

„Ne."

„Caro, nemůžeš být vždy na všechno připravená a proti všemu imunní. Je normální mít slabosti, občas selhat, nebo se nechat překvapit. Dokonce i pro nás," položil mi ruku na rameno.

„Jsem velitelka, Demetri. Já se starám o bezpečí vládnoucí rodiny, to je má odpovědnost. Nemůžu si dovolit mít slabosti, selhávat nebo se nechat překvapovat. Možná nemůžu být vždy připravená a imunní, ale je má povinnost se o to snažit, chápeš?"

„Chápu, to ale neznamená, že se na to rád dívám." 

„K tomu tě nikdo nenutí," jeho ruku jsem setřásla.

„Caro, mám tě rád. Ty mi to nepřiznáš, ale vím, že ty mě taky a je mi fuk, jak moc si myslíš, že mě nepotřebuješ. Já chci být tvá opora." 

„Jsi otravně ustaraný, i když tě vytrvale odmítám. Jedinkrát bych přiznala, že mi na tobě zálžeží a už bych se tě nikdy nezbavila," pronesla jsem kousavě, „a s Chealsea si promluvím, jestli chceš." 

Je dobré mít přátele. Přítele. Jeden bohatě stačí. A dá se to tak vůbec nazvat? Přátelství? Kdyby Demetri Volterru zradil, roztrhala bych ho na kusy a spálila osobně. Může tak přátelství vypadat? Bohužel, nemám moc s čím srovnávat. Samozřejmě se během let našlo pár upírů, se kterými jsem prohodila pár slov, nebo jejichž přítomnost mi nebyla tak protivná, jak ostatních. Či jsem je dokonce ráda viděla, ale většina z nich je dnes buď daleko, nebo po smrti. 

...

Dlouhá chodba, kolem Velké síně a ještě dál rovně, jedno patro po schodech nahoru a jsem jen kousek od královských komnat, přímo nad Síní. Bydlet v těchto patrech májí výsadu jen vládci, jejich manželky a elitní stráž, která se stává z mé maličkosti, Demetriho, dvojčat, Renaty a Chelsea. My, stráž, bydlíme o patro níž než vládci. Má to své praktické důvody. Musíme být našim pánům nablízku a kdyby někdo na hrad zaútočil a chtěl je svrhnout, musí nejprve přes nás. Ovšem poslední jmenovaná si své místo vysloužila spíše jako čestné uznání za služby rodině, než že by v případě útoku byla na tomto místě užitečná. 

Bylo by krásné, kdyby Chelsea měla tu moc během boje obracet členy vzbouřenců proti sobě, žel až tak nadaná není. Prý potřebuje čas, klid a soustředění, protože loajalita je složitá věc a musí najít zrnko pochybností, skulinku skrz kterou by mohla začít ničit celou zeď důvěry, kterou upír ke svým druhům má. Alespoň tak to říká nám. Třeba jen chce, aby to vypadalo, že také občas něco dělá. 

Na první pohled bylo vidět, že na této chodbě se utratil o něco větší obnos než na zbytku hradu. Už pár set let si zde držíme dobře placeného majordoma, Bartolomea, jehož prací je udržovat hrad v dobrém stavu a příjemný na pohled. A svou práci bere vskutku zodpovědně. Sám roky cestoval po světě a sháněl talentované architekty, aby jim pak mohl už navždy zajistit práci. Pán Aro si potrpí na luxus, a tak jednou za dvacet třicet let probíhají rozsáhlé opravy a rekontrukce, aby byl se vzhledem hradu spokojený. 

V dobrém stavu se udržují i ubikace pro gardu a na naše ostatní sídla, ale žádné z našich držav se nedostává tolika marnivé péče, jako těmto dvěma patrům. I u Velké síně je snaha ji stále vylepšovat. Jen chodby a místnosti, kudy procházejí turisté s Heidy se nechávají tak jak jsou a v podstatě se jen opravují, aby si udržely svůj starý vzled, ale i dobrou kondici. Když lidem, kteří sem chodí, chcete tvrdit, že hrad byla založen čtyři sta let před Kristem, stejně jako město, nemůžete jim tam nacpat barokní nábytek. 

Šla jsem po vyleštěné podlaze, vydlážděné jako šachovnice, míjela jsem renesanční sloupy, na kterých pán Aro trval, protože byly nejblíže jeho rodnému Řecku. Na stěnách vyselo mnoho obrazů, které tvořily tu méně cennou část Arovi sbírky, ty cennější byly o patro výš v králoské části a ty nejvzácnější schraňoval sám. 

Na úplném konci chodby, nejblíže k bočním schodům, které byly nejkratší cestou ke královským komnatám, jsem otevřal dveře a vešla. Sice zde tráví během dne a noci mých služeb asi nejméně času, ale když už jsem jednou dostala možnost mít prostor, který bude jen můj a já si jen budu moci zařídit, jak se mi zamane, chtěla jsem se tu cítit příjemně. 

Zdi mého pokoje byly pomalované freskami. Výjevy z historie, křesťanství, islámu, hinduismu, budhismu. Cokoliv, co mi přišlo nějakým způsobem fascinující, zajímavé či komické. V místnosti bylo pár velkých oken, které lemovaly masivní tmavě smaragdově zelené závěsy. Byla to veliká místnost a já nemám ráda prázdnotu, snažila jsem se ji tedy zaplnit vším možným. 

Vlastnila jsem postel až směsně velkou, na to že do ní lehnu tak jednou dvakrát za desetiletí, když už chci mít na chvíli opravdu od všech klid.  Kdybych ji používala častěji, rozhodně by přes béžovou přikrývku neměla perfektně srovnaný přehoz, který ladil se závěsy, a to množství, rovněž ladících, úhledně složených polštářů. 

Ložnice disponovala rovněž dvěma malými béžovými pohovkami se zelenými polštářky, postavenými naproti sobě. Mezi nimi malý konferenční stolek. V levém rohu byl krb a předním dvě bohatě polstrovaná křesla, jejichž barva by ani nikoho zvlášť nepřekvapila. Pak jsem také vlastnila nemalou sbírku knih. Náboženských, historických, ale i novodobých publikací, chci si udržet přehled o tom, jak dnešní svět vypadá, kam se technologie a myšlení lidí posouvají, abych nezamrzla myslí v minulosti. Dále pak mnoho starých i nových knih o upírech, pro které mám též vystvětlení. Je neobyčejně zábavné číst si staletí se formující mylné domněnky o nás. Ovšem kolikrát mě už lidé překvapili, že ve svých výzkumných studiích o upířích legendách, které se tradovaly ve středověku, skutečně zmiňovali jména mnoha z nás, převážně tehdejších aristokratů, které jsem i já osobně znala a někteří stále žili. Jak blízko byli našemu odhalení, pomocí starých vesnických báchorek, ale vždy to naivně přičítali pouze "upířímu šílenství" tehdejší doby. 

Poslední a pro mě snad nejdůležitější místo bylo v pravém rohu, vedle dvěří do koupelny. Bylo prosté. Na zemi meditační polštář a kolem něj rozloženy vonné svíce. Na zdi před ním rytiny, mé mantry. Možná je to nečekané u ženy, jako jsem já, ale meditace mi pomáhala v mnoha aspektech mého života. Ať už šlo o můj zdravý rozum, či o ta svinstva, která jsem prožila, nebo jen zklidnění mých temperamentních nervů. Šlo o klíčovou součást mé snahy vzdorovat fyzické bolesti. Miranda dorazí za hodinu a pak mě čeká další boj s pánem Caiem, včera jsem to podcenila. Dnes budu na mé vzpomínky připravěná. 

Zapálila jsem svíčky a sedla si do jejich kruhu. Zkřížila nohy a poprvé za pár dní jsem se nadechla. Zhluboka. Jsou upíři, kteří dýchají, i když nemusí, cítí se pak pohodlnějí a také je to zvyk, já už to pár tisíc let nedělám, ale při meditaci je to potřeba. Nasála jsem vůni vonných svíček, zavřela oči. Prvních pár minut jsem jen pozorovala svůj dech, nechala plynout myšlenky a když už jsem si byla jistá, že jsem ve své mysli naprosto klidná, mohla jsem začít odříkávat mantry. Může být těžké se nesoustředit, jestli je říkáte správně, ale za ty roky už se to stalo mou přirozeností, že není třeba.

...

Dotyk na rameni. Mé reflexy se v úleku splašily, má ruka sama vyletěla a chytla vetřelce za zápěstí. Až pak se probral zbytek mého těla a podívala jsem se, kdo mě vyrušil. Miranda.

„Jsi tu brzy," poznamenala jsem po tom, co jsem pohledem zkontrolovala hodiny a pustila ji. 

„Chtěla jsem začít, co nejdřívě to půjde," pronesla odhodlaně.

„Dobře, jak myslíš," zvedla jsem se ze země a usadila jsem do jedné z pohovek uprostřed ložnice. Mávla jsem rukou k místu naproti mě, Miradna uposlechla a sedla si. 

„Než začneme," zarazila mě, „k tomu včerejšku..." protočila jsem oči, „co to bylo?"

„Potřebuješ to vysvětlovat? Nejsi panna, že ne?" 

„N-ne, to ne."

„Takže technický postup je ti znám."

„Kolik ti bylo?" zeptala se. A co na tom vlastně zálěží, viděla tohle, uvidí víc. Ví, že mě znásilnil. Co záleží na tom, jestli si bude myslet, že mi bylo šest nebo devatenáct.

„Jedenáct nebo dvanáct, myslím," v té době jsme narozeniny neslavili, vlastně přesně nevím, kolik mi je let, ani kdy jsem byla narozená. Dlouho jsem neměla ani rámcovou představu, kolik mi je let, „pro mě, je to již dva tisíce let stará, uzavřená kapitola."

„Dobrá tedy," usmála se a natáhle ke mě ruku. Je to tu zas, nemůže to být hroší než to bylo tehdy... Stikla jsem ji.

Každý krok mě bolel, jak jsem šlapala bosýma nohama po ostrých kamenech. Drásaly je do masa. Sem tam na prašnou půdu spadla rudá kapička krve z mého nosu. Dva muži mě drželi za paže, každý z jedné strany a vlekli mě davem lidí. Někdo z nich si praštil, někdo uplivl, někdo hodil cokoliv co mě zrovna po ruce, ale všichni křičeli. 

„Hřísnice!"

„Děvko!"

„Cizoložnice!"

A horší nadávky se ozývaly ze všech stran. Nedokázala jsem zastavit slzy. Já nechci zemřít takhle. Nechci zemřít vůbec. Adonai, prosím, tohle ne! Neprovinila jsem se!

Dovlekli mě davem až na malé prostranství za městem. Hodili mě na zem a nechali tam. S námahou jsem vstala. Dav se rozestoupil a já jen slyšela slova kněze.

„Tato žena se před svědky dopustila cizoložnictví a byla proto odsouzena k trestu smrti kamenováním!" ještě mluvil, neslyšela jsem ho, neposlouchala jsem. Chtěla jsem utéct, nemohla jsem se hnout, nedokázala jsem ani zvednout hlavu, abych se podívala, jestli už mají v rukou kameny. Jen jsem tam stála, brečela, užívala si poslední chvilky bez bolesti a naživu a čekala na první ránu.

Vzápětí přišla. První kámen mě trfil do ramene, druhý do stehna, třetí do břicha a víc už rozeznat nešlo. Tolik naráz, jen jsem si kryla hlavu. Cítila jsem jak mi rozdírají kůži, jak se mi podlamují kolena a jak padám k zemi. Jeden velký teď mířil přímo na temeno, ale v cestě měl mou ruku. Zlomilo mi to prst. Jestli chci zemřít rychle, musím si hlavu přestat schovávat. Jak jsem dala ruce pryč, další kámen mi zlomil nos, hned další se trefil přímo do čela, rozsekl mi obočí a já zůstala ležet. Ještě pár jich našlo svůj cíl. Povedlo se mi otevřít jedno oko, viděla jsem je odcházet. Každý nádech bolel, každý pohyb.

„Sakra! Sakra! Sakra!" opakovala Miranda stále dokola a chytila se za hlavu, druhou rukou zkoumala svá žebra. Jako by je měla mít také zlomená.

S potěšením jsem zjistila, že třes se tentokrát nekonal. 

„Jen klid, nemohlo se ti nic stát."

„Co to bylo?" podívala se na mě, evidentně v šoku.

„Má poprava," usmála jsem se. 

„Proč?"

„Nešlo to poznat? Poté, co mě bratr prodal prvnímu praseti, co nabídlo cenu to neskončilo. Živila jsem nás tak ještě spoustu let, stejně jako mé starší sestry. Vydělávala jsem docela dobře na Judskou prostitutku. Ale nechala jsem se chytit,"tak v téhle části mého života jsem se už hodně dlouho nevrtala, „Římané sice měli vládu v Judei a prostituce je nějak netrápila, ale nemluvili do lidových obyčejů, tak jsem byla jako hřísnice ukamenována dobrými lidmi z Lúdu," nebyl to úplně špatný pocit, mluvit o tom. Bránila jsem se tomu, ale když jsem o tom po těch letech konečně otevřeně mluvila, nebylo to vůbec zlé. 

„Vím, že nesmím mluvit o lítosti, ale-"

„Tak radši mlč," utnula jsem jí, „pokračujeme?"

„J-já nevím..." pípla, „kolik takových věcí ještě uvidím?"

„S koncem mého lidského života ta největší svinstva končí, to ostatní by tě tak rozhodit nemuselo," zamyslela jsem se, „ačkoliv mé novorozené roky bych raději přeskočila."

„Proč?"

„Byla jsem přeměněná těsně po mé popravě. Rovnou říkám, nepamatuji si to. Nemám ponětí, jak se to stalo, ani kdo to byl. Probrala jsem se daleko od Lúdu. Má osobní teorie je, že měl radost ze snadné kořisti, kterou už nikdo shánět nebude, odtáhl mě od lidí, aby měl klid, ale něco ho vyrušilo. Dnes má každý stvořitel povinnost se o své novorozené postarat a má za ně odpovědnost, tehdy to tak nebylo. Nechal mě tam, jak jsem byla. Po přeměně jsem netušila, co se stalo. Tvrvalo týden než jsem narazila na první lidi. Byla jsem tak vyhladovělá, že jsem jich najednou zabila pět. A stalo se mi přesně to, co se stane většině novorozených, když se o ně nikdo nestará. Zdivočela jsem, šílená žízní, zabíjela jsem na potkání každého, nebyla jsem schopná se ovládat," vysvětlila jsem, „pro tebe jako novorozenou by nemuselo být nejlepší vidět to. "

„Mohla bych taky zdivočet?" zeptala se.

„To ne," zavrtěla jsem hlavou, „ale vidět mýma očima, jak se moje oběti topí ve vlastní krvi, by tě do vražedného rauše dostat mohlo."

„Určitě bys mě dokázala zastavit," usmála se na mě.

„To jistě," přiznala jsem, „ale fyzický souboj s sebou nevyhnutelně přináší ničení okolního nábytku a k tomuhle pokoji mám silný citový vztah."

„Jak ses dostala sem?"

„Šílená žízní jsem strávila tři roky, Volturiovi v té době ovládali Itálii, Řecko a část jižní Evropy, kde se už tehdy vyžadovali zákony o utajení. Jakmile jsem se dostala na jejich území, porušila jsem zákon a musela jsem být zastavena."

„Přivedli tě sem?"

„'Přivedli' je poměrně poetické zkreslení skutečnosti," zasmála jsem se, „ale chceš-li tomu tak říkat."

„Jakto, že tě nezabili?"

„Toho můžeme využít pro tvůj tréninnk," napadlo mě, „vzpomínky, co mám na mé první tři roky mám zastřené a chaotické, ale na svůj 'příchod' do Volterry si pamatuji dost dobře."

„Ano?"

„Do teď jsi moje vzpomínky vyvolávala náhodně, mohla by ses na tuhle zaměřit."

„Já nevím, jestli to dokážu."

„Tak to budeš muset zkusit, jestli se nepletu," odvětila jsem nesmlouvavě.

„Můžeme prosím až zítra?"

„Proč?"

„Myslím, že mám dneska dost," až teď jsem si všimla, jak je jí celou dobu třesou ruce. 

„Jdi," poslala jsem jí pryč.

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Věrná rudé 4. kapitola:

 1
4. vinnetou
10.10.2020 [18:05]

těším se na pokračování :)

3. misa
24.05.2020 [0:03]

super další skvěla povídka z voltery :-) už se moc těším na pokračování a doufam, že mě nenechaš moc dlouho čekat

2. vinnetou
08.05.2020 [14:55]

Fakt super nápad Emoticon

05.05.2020 [17:51]

ada1987super. dufam, ze na pokračovanie nebudem musiet cakat dlho.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!