Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věrná rudé 1. kapitola

03.05.2018 (10:00) • slecnaVolturiova • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1604×

Byl to obřad. Co jiného čekat? Všichni si tím prošli. Demetri. Stopař a lovec Volturiových. Prošel si tím. Felix. Fyzická stráž Volturiových. Prošel si tím. Heidy. Hledačka kořisti. Prošla si tím. I Jane a Alec. Naše čarodějná dvojčata byla proměněna pánem Arem. Pravda, jejich proměna byla poněkud hektičtější a méně formální. Pamatuji si to moc dobře. Byl kvůli nim tehdy veliký poprask. Pán Aro byl z jejich darů nadšený a velmi zklamaný, že jsou tak mladí. Když přišla zpráva, že se vyděšení lidé rozhodli navždy se jich zbavit v plamenech... nikdy jsem neviděla pána Ara skutečně rozzuřeného, ale ten den vrčel až se stěny hradu třásly. Každý upír s pudem sebezáchovy mu ten den musel jít z cesty. Moc dobře si vybavuji výrazy těch lidí, když jsme se tam objevili. Nepochybně si mysleli, že si pro ně přišel sám ďábel. A vybavuji si jejich výrazy, když umírali. Jejich křik i pach jejich masa, když hořeli. Snad nikdo z jejich smrti neměl radost. Měli strach, to je pochopitelné, ale bohužel viděli příliš mnoho. 

Měla jsem za úkol tu vesnici vyčistit. Nelibuji si v krvi ani utrpení druhých, dělám, co se mi řekne a co je nutné. Nemám proto výčitky svědomí. Nikdy. To už jsem se dávno odnaučila. Opravdu jsem řekla, že si nelibuji v utrpení? Lež. Částečná, abych řekla pravdu. Je to už dávno, co jsem se poprvé přistihla při zvláštním pocitu uspokojení z bolesti druhých. Ano, zrádci... jejich utrpení si užívám, k tomu se přiznávám. A proč vlastně přiznávám? Cokoliv, co dělám, dělám pro dobro své rodiny. Pro dobro Volturiových. Ale neubližuji nevinným, pokud to není nutné pro mé přežití. Čili potrava. 

A tím se opět dostávám k ní. Ta holka měla být původně potrava. Ovšem dar dělá divy. V jednu chvíli jste zákusek a v další človíček pod nejvyšší ochranou Volterry. Tak to ale už na tom světě chodí. Náš pán Aro jí před chvílí dal dar nesmrtelnosti, jak se tomu formálně říká. Skoro jsem jí záviděla. Většina gardy se stala upíry pomocí genů pána Ara. Téměř každý z nich se stal jeho pokrevním potomkem. A já? Mě v žilách proudí jed upíra, kterého jsem nikdy ani neviděla. Pouliční špína potulující se kanály. Styděla jsem se za to.

A její křik už mě začínal docela otravovat. Zahlédla jsem Felixe, jak to v bolestech se zmítající tělo bere do rukou a odnáší ze Sálu. Další sestra. Pousmála jsem se. S každou další krví moc mých pánů jen poroste. Zatím jsem s ní neprohodila jediné slovo, o jejím daru jsem neděla nic. Krom toho, že pán na ní po prvním pokusu přečíst její mysl už odmítal znovu sáhnout. Nebude to štít. To by to z čisté zvědavosti zkoušel dál. Že by její dotyk způsoboval bolest? To by Jane neměla radost. Před očima mi vytanul obrázek Ara se zuby zaraženými do jejího krku. Jeho stisk byl křečovitý a hrbil se. Pití její krve a přímý kontakt si definitivně neužíval. Ano, bolest je možná varianta jejího talentu. Zatím bylo však brzo nad tím uvažovat. Však ona se projeví.  

„Caitir, nejdražší." oslovil mě pán Aro. Předstoupila jsem před trůny a uklonila se. Zvedla jsem hlavu k pánovi. Stále mě v koutku pár kapek její krve.

„Ano, pane?" 

„Zdá se, že v nejbližších dnech budeš mít na starosti zácvik nové krve." 

„Samozřejmě, pane, počítám s tím." 

„Večer za mnou přijď, drahoušku." Mávnutím ruky mi dal povolení k odchodu. Uklonila jsem se a opustila Sál. 

Snad jsem za staletí zde nezažila, že by pán Aro někoho neoslovil takto familiárně. V lichotkách si vždy liboval. Je to jen pár kouzelných slůvek. Pokud je vyslovíte ve správné situaci, mohou vytvořit krásný ruměnec, rozžhavit do běla, nebo vyděsit k smrti. Už dávno jsem se naučila na sobě jejich účinky na veřejnosti nedávat znát. A o to víc ho to bavilo. Pán Aro patřil mezi ten typ lidí, kteří musí mít vždy poslední slovo a když se náhodou našlo cokoli nového, nezvyklého, dokázal se pro to během jediné vteřiny nadchnout a dalších sto let nemluvit o ničem jiném. Jako s tím vegetariánem Cullenem. Celou dobu jeho pobytu ve Volteře představoval nový nesmírně zajímavý objekt zkoumání. 

„Demetri! Kde jsi ty omyle přírody?!" zavolala jsem našeho stopaře. Vlastně jsem se ani ptát nemusela, vždy když zazdil jednu z důležitých akcí, kde měl být, našla jsem ho ve druhém patře obytného křídla pro gardu, kde byl bar. 

„Oh, Caro! Jak krásné je po ránu slyšet tvůj milý hlas!" zvolal a vyšel mi vstříc s širokým úsměvem. Hned schytal malý výchovný pohlavek. 

„Kdes byl?" spustila jsem. 

„Měl jsem práci," vysvětlil.

„Tak práci...?" podivila jsem se.

„Já vím, že to zní neuvěřitelně, ale jo."

„Demetri..."

„Caro..."

„Jsem tvoje nadřízená, to já tady rozděluju práci a dneska dopoledne měli kvůli obřadu všichni volno. Krom toho za patnáct set let, co jsi tady, jsem tě neviděla dělat cokoliv, co by práci jen vzdáleně připomínalo."

„Tak teď mi křivdíš!" nafoukl se uraženě. Pro upíra není jednoduché se opít, ale jde to. Tak jako si lidé musí na alkohol zvykat, aby neodpadli po dvojce vína, tak to mají upíři obráceně. Musíme si na alkohol zvykat, aby pro nás bylo vůbec fyzicky možné se opít. Demetrimu to už celkem šlo.

„Dýchni na mě."

„Proč?"

„Dýchni na mě."

„Já nechci.

„Demetri, dýchni na mě!" zavrčela jsem o on konečně poslechl. Ovanul mě proud dechu s pachem kvalitního rumu.

„Ty jsi chastal," poznamenala jsem.

„Možná maličko," přiznal a lehce se zakymácel.

„Pravou ruku před sebe." Protočil oči a natáhl pravou ruku. „Zavři oči." Poslechl. „A dotkni se ukazovákem nosu." Otráveně si odfrkl a se svraštělým obočím a maximálním soustředěním se prstem trefil do oka.

„Ty ses ožral v deset hodin ráno, ty prase jedno?!" 

„O co jde? Sama jsi říkala, že máme do dvanácti volno," zamumlal.

„Ale pořád je pro vyšší gardu povinná účast na obřadu!" procedila jsem skrz zuby. „Účast, kterou jsi zazdil kvůli sladkému melasovému rumu... se sladkou vůní bylinek ze samotného srdce Jamajky." Láskyplně jsem se zahleděla na poloprázdnou lahev.

„Dáš si taky?" zeptal se nevinně. Vzala jsem do ruky sklenici a podala mu jí.

„Nalej." 

„Chceš do toho Colu?" 

„Jestli tvoje špinavá pracka nalije do padesát let starého rumu Colu, přijdeš o ní." 

Demetri se zasmál a podal mi zpět sklenici se zcela čistou zlatavou tekutinou. Přičichla jsem, lehká vůně ořechů. Zasněně jsem zavřela oči a napila se. Mana nebeská, ale stále to v sobě mělo pach lidského jídla, to zanechávalo nepříjemnou pachuť na jazyku. Demetri mi podával lahvičku s velmi úzkým hrdlem, která byla plná rudé tekutiny. Stačilo smíchat s rumem pár kapek lidské krve a nepříjemná pachuť zmizela.

„Příští týden máš nepřetržitou stráž bez krve, je ti to jasné?"

„Jo...," protáhl otráveně.

„Stejně to uděláš znovu." 

„Jo." 

„Demetri, jak dlouho spolu sloužíme?" 

„Co jsem přišel. Tisíc let, plus minus," zapřemýšlel. „A to slovo, které hledáš je přátelé. Nikoliv spolu sloužící."

„To si nemyslím."

„Neustále popíráš, že ti na mě záleží, a právě proto je zábava tě obveselovat mou přítomností."

„Budiž," připustila jsem. „Tak příště zvedni svou línou zadnici a z čisté přátelské lásky naklusej do Sálu, kde máš být." zavrčela jsem.

„Rozkaz, Caro!" zasalutoval.

„A neříkej mi Caro.“

„Rozkaz, Caro!“

„Ty mě chceš vytočit, viď?“

„Promiň, je to silnější než já. Nejsem od přírody neposlušnej, jenom mě to prostě baví.“

„Právě jsi řekl definici přírodní neposlušnosti.“

„A co ty, naše velkolepá velitelko? Proč se mračíš? Teda o tvojí permanentní špatné náladě bardi skládají písně po staletí, ale dneska…“ Odmlčel se a přeměřil si mě drzým pohledem. „Máme nový přírůstek. Bojíš se snad konkurence?“

„Pokud jednou někdo nastoupí na mé místo, bude to v zájmu Volterry,“ odvětila jsem stroze.

„Toho bych se nebál. Tam kde jsi, ses dostala bez daru za necelých dvě stě let a nedokázala tě vyšoupnout ani Jane a to se moc snažila. Když tě neohrozila ani ona, kdo jiný by mohl?“

„Jane má velmi mocný dar, ale je to dítě. Zhýčkané, tvrdohlavé dítě. Nedokázala by vést ani hejno kachňátek. Týden její vlády a svět by byl v troskách.“

„Ale máme jí rádi, že…?“ napověděl Demetri, Ovšem on na svou milovanou nedal dopustit, ale sám uznával, že je stále velmi dětská. Pán Aro ji přeměnil ve třinácti letech, už navždy zůstane na prahu dospělosti, ve věku, kdy s dětmi nejvíce mlátí puberta, a bylo to na ní poznat. Během let rozmazlování pánem Arem se z ní stal pořádný spratek. Její bratr oproti ní měl alespoň trochu rozumu.

„Jistě,“ zabručela jsem.

Po přeměně nového člověka vždy všichni dostali pochmurnější náladu. Demetri na obřady nechodil, protože odmítal vzpomínat na svou vlastní přeměnu. Jiní nováčka litovali. Některým to bylo jedno. Někteří fanatici do upírské krve se radovali z nové sestry. Ale na většinu to přenášelo chmury. I tady spousta upírů nebylo příliš nadšených ze své existence. I pán Aro se nejednou označil za zrůdu bez duše. Jen jsme se už dávno naučili to nikomu necpat. Žijeme s tím, co máme. Bereme to jako druhou šanci, nebo boží trest za pozemské hříchy. Věčnost je tak dlouhá a okamžiky krátké. Ať děláte, co děláte i ty největší projevy citů, které vás kdysi dokázali rozplakat, jsou nyní každodenní rutina. Vše, co zažíváte je povědomé, protože jste to už prožili a je tak těžké najít něco nového. Proto se z mnoha z nás stávají chodící kameny.

Tento osud stihl pána Marcuse. Po smrti své ženy už neměl nic zajímavého, na co se těšit. Svět začal být k uzoufání nudný, barvy se vytrácely a vše začalo být šedivé. Muselo se stát něco opravdu velikého, aby mu to stálo za jedno jediné slovo. Pán Aro naproti tomu musel být nadšený z každé maličkosti, aby nezešílel. Možná, že už šílený trochu je, ale nedivila bych se. Ačkoliv jsem už i na upíří poměry stará, doufám, že se tak vysokého věku jako moji vládci nedožiji, že zemřu v boji za Volterru, ale tak dlouho po tomto zavšiveném světě chodit nechci. A pak pán Caius. Vždy byl velice krutý, vždy byl velmi nemilosrdný. Byla to jednoduše jeho záliba a v tomto světě věčného života si musíte najít zálibu, jinak je z vás jen prázdná schránka. Další jeho zálibou byla jeho žena. Dal by jí všechno na světě, vyvraždil celé klany, kdyby kývla. Prostá potřeba dělat svou milovanou šťastnou se během staletí změnila v posedlost a celoživotní cíl. Pak, když zemřela, jediné, co ho uchránilo před osudem pána Marcuse, byla jeho krutost, která se jen znásobila. Místo starání se o svou ženu nahradilo sadistické potěšení ze způsobování bolesti.

A co věky udělaly se mnou? Vlastně ani nevím. Má práce je můj pohon. Mým smyslem života se stala Volterra. Oni se mě ujali, když jsem neměla nic a chtěla zemřít. Žiju díky nim a po zbytek života budu splácet nesplatitelný dluh za svůj bezcenný život.

Autor: slecnaVolturiova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věrná rudé 1. kapitola: