Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V kaluži krve - 16. kapitola

V kaluži krve - 16. kapitola16. je na světě! :)) Tak co? Jste na mě hodně naštvaní za minulý dílek? Nebo je mi odpuštěno, že jsem přidala o pár hodin později další? :))
No, tak jako tak je tu... Co k němu říct, abych vám moc nenapověděla? Snad jen - chudák Ell... :))
Příjemný čtení a opět úrodnýho Apríla přeje N. :))

16. kapitola

Zatřásla jsem hlavou, snažíc se vyhnat všechny podobně zvrácené představy pryč. Tohle jsem nechtěla, nebo snad ano? Myslím, že ne… I když jsem byla krutá, tohle bylo vážně moc i na mě. Mohla jsem jen děkovat letitému sebeovládání, které mě v případech jako byl tenhle dokázalo zastavit. Většinou…

„Promiň, co jsi říkal? Mohl bys to zopakovat?“

„Žádal jsem o povolení moci si s tebou promluvit. Takže smím?“ optal se svým krásným hlasem, až jsem měla pocit, že mi měknou kolena. No tak, ovládej se! napomínala jsem se v duchu, na sobě samozřejmě nedala znát byť jedinou známku vnitřního boje…

„Tuším, že ne,“ odvětila jsem a postavila se. Oprášila jsem si šaty, jež jsem měla na sobě a nazula si sandále na vysokém podpatku, které jsem si před pár hodinami sundala. Podívala jsem se po Jane, pak po něm a otočila se k odchodu. Už jsem skoro byla u vchodu do hradu, když jsem za sebou uslyšela tiché: „Prosím…“

Neotočila jsem se, nedala na sobě znát, jestli jsem to slyšela nebo ne. Chtěla jsem si myslet, že to vůbec neřekl, chtěla jsem si myslet, že se mi tohle všechno jen zdá… Že je to jeden velký, nepovedený sen, ze kterého se zanedlouho probudím. Ale bohužel, tohle byla moje osobní noční, vlastně i denní, můra, která byla realitou…

Proběhla jsem hradem, toužíc jen po tom, abych na nikoho po cestě nenarazila. Bohužel, zůstalo jen u přání. Nedaleko od hlavního sálu jsem narazila na zbytek té povedené rodinky. Tvář se mi samovolně zkroutila do bolestivé masky a já se to ani nesnažila zastírat. Bylo mi jedno, jestli mě poznají nebo ne. Teď jsem chtěla jediné – být sama.

Obrátila jsem se a rozběhla se druhým směrem. Mířila jsem do jedné nepoužívané věže. Za tu dobu, co tu přebývám, jsem nikdy neviděla nikoho tam jít. Možná to bylo proto, že vchod byl mistrně schován, nebo snad proto, že nikdy nikdo nehledal odlehlé místo, kde by byl sám? Pravda, povětšinou tu byli společenští lidí, upíři, mám-li být přesná. To jen já byla čestná výjimka, tak jako vždy. Exot vyčnívající mezi ostatními. Nejspíš kvůli tomu si mě tenkrát vybral ten pokrytecký upír…

Konečně jsem se dostala do věže. Před pár lety jsem si to tu upravila ku obrazu svému a od té doby jsem se tu cítila víceméně jako doma. Tady jsem byla radši než ve svém přepychově zařízeném pokoji, jenž byl výtvorem Jane. Tady, v tom skromném prostředí, mi bylo příjemněji. Vkusná modrá pohovka, křeslo stejné barvy a malířský stojan postavený hned vedle malého okýnka, z kterého byl krásný výhled na západ slunce. Pak malý stolek, knihovnička s mými oblíbenými knihami. Nic víc, nic míň. Málo, ale stačilo to. Měla jsem tu jen nezbytně nutné věci, bez kterých bych nejspíš nevydržela. Kreslení se stalo mou vášní, bavilo mě to a pokaždé zabavilo na dlouhé hodiny. Dříve jsem většinu nocí trávila kreslením, pak přibyly mise a nocí strávených u stojanu ubylo. Ale vždy, ve chvílích podobných téhle, mě to dokázalo odreagovat. Proto jsem se rozhodla zkusit to i protentokrát.

 

Po dvou hodinách usilovného soustředění jsem rozladěně odhodila štětec. Nešlo to, ať jsem se snažila sebevíc. Pořád jsem před sebou viděla jeho obličej, jeho zlaté oči zrcadlící lásku… A taky jsem se nechtěně vracela k té proklaté představě, viděla jsem sebe, jak utrhávám hlavu jenom překrásnému upírovi, kterého i přes veškerou bolest, jež mi způsobil, nedokážu dostat z hlavy… Nemůžu, nejde to… Snažila jsem se o to tak moc let a stačilo jedno jediné setkání a všechno se zhroutilo jako domeček z karet…

Bezmocně jsem se svezla k zemi a vzlyky se rozezněly místností. Proč já? Nemůžu mít snad chvíli pokoj? Proč se tohle děje mě? Co jsem komu udělala? Co jsem provedla tak strašného, že se mi někdo tak mstí? Proklatá hříčka osudu!

Po nějaké době jsem se zvedla z myšlenkou, že tímhle se nic nevyřeší. Musím se věcem postavit čelem. Nemůžu se pořád schovávat v koutě a čekat, jak se to vyřeší samo. Tohle by udělala Bella, ale Ell je jiná…

Do chodby vedoucí od věže jsem vstoupila jako jiná osoba. Opět jako neprůbojná, sebevědomá Ell, jako sebestředná mrcha prahnoucí po pomstě, odplatě a krvi… Jako Eleanor Wane, či jak mě to Jane pokřtila… Později bych se jí měla zeptat, jak ji to napadlo, ale teď mám důležitější věci na práci. Nejspíš…

„Ell! Kde si byla?! Hledám tě už pár hodin! Ell! Posloucháš mě vůbec?!“ uslyšela jsem rozčílený hlásek Jane ve chvíli, kdy jsem vkročila do nejfrekventovanější chodby v celém hradu.

„Není důležité, kde jsem byla, ale kde jsem teď,“ odpověděla jsem rádoby inteligentně a nechala se jí obejmout. Jak jsem si stihla všimnout, u recepce stála skoro polovina „našich hostů“. Včetně toho hlavního…

„Vidím, že se konečně našla,“ poznamenala jediná osoba ženského pohlaví z jejich sestavy, když se přesunuli k nám.

„To „konečně“ je opravdu výstižné,“ kývla Jane a vyčítavě se po mně podívala. Jen jsem pokrčila rameny a snažila jsem se dívat všude možně, jen ne po těch třech osobách přede mnou.

„Myslím, že půjdu do sálu. Jdete taky?“ optala se Jane, ale na odpověď nečekala a zabočila do vedlejší uličky. Byly tu hotové katakomby z těch všech chodbiček, uliček a pokojů.

„Omluvte nás,“ poznamenala drobná tmavovláska, moje bývalá přítelkyně. Sice mě při tom pomyšlení bodlo u mého kamenného srdce, ale nedala jsem na sobě nic znát. Když se i se svým manželem vzdálila, podobně jako moje současná přítelkyně, vydala jsem se k dveřím vedoucím do zahrady. Podle kroků za mnou jsem poznala, že mě následuje.

„Čehož si žádáš?“ oslovila jsem ho, když jsem se zastavila pod rozkvetlou jabloní.

„Já... Ani nevím. Až děsivě mi někoho připomínáš, možná ty jsi ta pravá, která by mě mohla vyslechnout,“ promluvil s prosebným nádechem v hlase. Podívala jsem se na něj a jeho oči odrážely to samé – prosbu. Povzdychla jsem si a kývla rukou, ať jde blíž.
„Vyslechnout? Proč zrovna já? Jsem si jistá, že mou pověst znáš. O to se určitě Aro postaral,“ dodala jsem pevným hlasem. Udělal to samé, co já před chvílí – povzdychl si. Bezradně.

„Já nevím! Nevím, proč mi něco říká, že ty jsi tak, která mě vyslechne. Nevím, proč mě to k tobě táhne. Nevím, proč jsi jí tak podobná. Nevím, nechápu, nemůžu…“

„Přišel jsi, aby ses mi vyplakal na rameni? Na to jsi trochu starý,“ poznamenala jsem ledově a podívala se po něm pohledem, v kterém se odráželo znechucení. Znechucení, jak může být upír tak zoufalý, bezradný, úzkostlivý… Přitom to byla ironie – není to tak dlouho, co jsem dělala to samé. Přesněji je to jen několik minut…

„Ne, to opravdu ne. Myslel jsem, že zrovna ty mi dokážeš pomoci. Už kvůli té pověsti, kterou se oháníš. Ano, znám ji. Ano, postaral se o to Aro. Ano, byl jsem naivní, když jsem toužil po pomoci od tebe. Jsi horší než skála, i ta má v sobě víc citu než ty. Jsi nelidská zrůda, jako většina upírů tady. Jsi úplně stejná jako oni. Neznáš lásku, neznáš krásu, neznáš slitování… Jsi přesně to, čím by upír měl být – jsi oživlá mrtvola. Nechápu, jak se sebou můžeš vůbec žít, Eleanor Waneová,“ spustil obviňující řeč a tím mě, dnes již podruhé, rozzuřil k nepříčetnosti. Chytla jsem ho pod krkem a zvedla pár centimetrů nad zem.

„Nesuď někoho, koho vůbec neznáš. Znala jsem lásku, znala jsem krásu, neublížila bych mouše. A pak mi jeden pokrytecký ničema ublížil víc, než jsem pokládala za možné. To kvůli němu jsem ta krvelačná, necitelná zrůda, jak ty říkáš. Ani nevíš, jak ráda bych tou skálou byla. A máš pravdu, jsem oživlá mrtvola. Nemám nic, co by mě drželo při životě. A popravdě? Zabíjet lidi mě baví. Je to vzrušující, určitě víš, o čem mluvím,“ provokovala jsem, ale on si nic jiného nezasloužil. Neměl si začínat, neměl vytahovat ty staré argumenty… Neměl mě soudit, zrovna on na to neměl právo! On, jenž byl tím, který zavinil, že se ze mě stalo to, čím jsem teď. Nemá žádné právo, opravdu ne…

Nevím, proč to udělal, co ho k tomu vedlo, ale pár vteřin po svém proslovu jsem ucítila jeho tvrdé rty na svých. Nutkání zasténat bylo tak velké, že jsem to skoro udělala. Bylo to tak intenzivní, po tak dlouhé době mě opět líbal… Bylo to mnohem lepší, než když mě líbal naposledy. V tomhle polibku byla vášeň, touha a… bezradnost. Jakoby si urputně představoval na mém místě někoho jiného. Kterápak je ta šťastná? A proč na tohle využívá zrovna mě? Ironie osudu, vážně…

Líbali jsme se dlouze, napětí mezi námi skoro hmatatelné. Přičítala jsem to nervozitě, nebo něčemu podobně přízemnímu. Strachu, například. Přece jenom, mou pověst znal, jak sám přiznal. Přestaň přemýšlet, holka, a užívej si, dokud můžeš, napomínala jsem se v duchu a začala se řídit podle toho. Ale ne úplně…

Zatímco já se ovládala, on ne. Nejspíš neměl proč, on přece nebyl „hrouda kamení“, bestiální zabiják, bezcitná zrůda… Pomalu, ale jistě se polibek chýlil ke konci. Když už se naše rty přestaly o sebe otírat, zasténal. Přímo do mého ucha…

„Bello…“

<< 15. díl X 17. díl >>


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek V kaluži krve - 16. kapitola:

 1
11.09.2011 [18:26]

WhiteTieKráááása! Neskutečná krása! Opakuju se, zas. Ale nemůžu si pomoct. A ten polibek? Jsem zvědavá, jak se Bella zachová...

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!