Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V kaluži krve - 15. kapitola

02.04.2010 (11:45) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3159×

15. kapitola

„Smím si s tebou promluvit?“

Jedna jediná věta a co všechno dokáže. V tu chvíli, kdy to vyslovil, doslova mě chytl amok. Vnitřní. Na povrch jsem byla pořád klidná, ale uvnitř to vřelo. Tak pán si chce promluvit?! On mě tenkrát mluvit nenechal, tak proč bych mu to měla dovolit teď já?! Jistě, nemohl vědět, že jsem tatáž osoba jako ta, které to kdysi dávno odepřel, ale to není můj problém!

V zápalu zuřivosti jsem začala vidět rudě, což bylo jasně špatné znamení. Nestávalo se mi to moc často, ale když už, tak to potom stálo za to. Doposud nikdy to neskončilo dobře pro druhou stranu, a teď to nemělo být jinak. Doslova jsem „očima diváka“ mohla vidět nadcházející scénu přede mnou…

„O čem, smím-li být tak smělá a ptát se?“ zeptala jsem se medovým hláskem, který by se hodil spíš k pětileté holčičce než k letité vražedkyni…

„Já totiž…“ Najednou nebyl sto se vymáčknout. Jenom stál a hleděl na mě, jeho oči zrcadlily celou řadu emocí. Některé mi byly důvěrně známé….

Potřásla jsem hlavou, snažíc se nevzpomenout si na staré dobré chvíle strávené s ním. Ale copak to šlo, když jsem před sebou měla živoucí důkaz toho, že se to kdysi dávno stalo a už nikdy se to nevrátí zpět do pořádku? Že tenkrát to bylo naposledy, kdy se mě dotýkaly jeho hebké ruce, když mě držel ve svém pevném, chladném náručí, kdy se jeho smyslné rty otíraly o ty mé…

„Hm? Povídej. Já čekám. Čekám již spoustu let…“ Tuhle malou poznámečku jsem si opravdu nemohla odpustit. Tak dlouho jsem to v sobě dusila, až to samo, pomalu, přesto jistě vybublávalo na povrch…

„Tak co? Dočkám se toho slavného rozhovoru, o který si mě žádal? Nebo si mě budeš prohlížet, jako bych byla figurína někde v muzeu? Měla jsem za to, a pořád ještě mám, že toho už máš dost, že si se toho nabažil a pak sprostě pláchl. Nebo spíš mám říkat „odešel pro mé dobro“? Takhle jsi to nazval ty, ne? A hned potom slíbil, že to bude „jako bys neexistoval“. A teď? Teď jsi tu a já vím, žes existoval, existuješ a existovat budeš. Copak nemůžu mít ani chvíli pokoj?! Copak ani v tomhle životě nemůžu být bezstarostná, veselá, svá? Copak i v tomhle životě mi musíš zkřížit cestu a pošlapat všechno, co jsem za ty roky vybudovala?! No?! Odpověz. Já čekám.“ Opět jenom zíral, v očích lehce postřehnutelný ten sladký, vášnivý, a přesto klamný cit… Nejspíš ten mě vyprovokoval a já opět vypěnila.

„Zvláštní, nic neslyším. Zapomněla jsi mluvit?! Nebo máš pocit, že mi nenáleží už ani jediné slůvko, vycházející z tvých dokonalých rtů?! Jsem snad něco míň než ty?! Ne, já jsem přesně TO, co ty. Jsem tím, čím si nikdy nechtěl. A všechno je to tvou vinou. Tak co? Jak se ti líbím? Podívej se na mě, podívej se na své dílo a pak odejdi. Jediný pohled, víc ti nenáleží,“ oznámila jsem mu, ke konci už šeptem. S každým novým slůvkem hlasitost ustupovala, až se nakonec skoro ztratila a poslední slova jsem už jen zašeptala. Momentálně jsem nebyla tou nezlomnou, obávanou upírkou, ale zlomenou, utrápenou ženou. Tak jako před mnoha léty…

„Opět nic? Zase mlčíš? Měla jsem za to, že ty si chtěl konverzovat, ne já. A přitom jediný, kdo mlčí, jsi ty. Na co, ksakru, čekáš?! Co mám udělat, aby si promluvil?! Co?!“ Tentokrát to bylo naopak – čím více slov, tím hlasitěji byly proneseny. Čím více slov, tím větší byl můj hněv. A to se muselo někde projevit.

„Zase nic? Ani jediné slůvko? Co takhle jednoduché „omlouvám se“? Tenkrát, sice už je to dávno, ale pochybuju, že ses tak moc změnil, i když, u tebe je všechno možné… Tenkrát ses omlouval v jednom kuse, až se mi to protivilo. Omlouval ses kvůli každé prkotině, i když to ani za omluvu nestálo. Omluvil ses mi dokonce i ve chvíli, kdy jsem nabourala tvé auto…“ Když jsem vyřkla poslední slova, jako bych se vrátila do minulosti. Na mysli mi vytanula vzpomínka…

Mladá, hnědovlasá dívka kráčí školní chodbou, hlavu zabořenou do knihy. Skoro ani nedýchá, tak moc se vžila do příběhu, který jeden chytrý člověk zachytil na papír. Nevnímá nic kolem sebe, je jako parní válec, ničící vše kolem sebe. Naštěstí si už ostatní zvykli natolik, že se jí klidí z cesty. Až na jednu výjimku…

„No tak! Vážně, na co máš oči?! Tohle už je tenhle týden po dvanácté, co si do mě vrazila! Vrážíš do mě pořád! Dávej laskavě pozor, nehodlám tě pořád chytat,“ vytýká jí zamračený kluk, jehož vlasy měly barvu mědi. Ona na to jen roztržitě kývne, těžko říct, jestli na souhlas nebo na pozdrav, a opět se začte do knihy. Zaslechne už jen tichý povzdech a následné vzdalující se kroky svého „zachránce“. Pak se zase nechá zcela vtáhnout do děje knihy…

To, že vyšla ze školy, si uvědomí až ve chvíli, kdy se musí zatřást zimou. Poslední dobou se dost ochladilo a ona není zrovna vhodně oblečená… Sice elegantně, ale ne teple. A to je v jejích chladném bydlišti ta nejzákladnější chyba…

Knihu odkládá až když usedá za volant svého auta. Jediná památka na její bývalý domov, pokud nepočítá dvě skříně napěchované oblečením. A pár fotek…

Rozjíždí se, myšlenkami stále s hlavními hrdiny románu. Naprosto soucítí s hlavní hrdinkou, která odmítla ruku toho namyšleného snoba, jež uráží její rodinu. Taky by ho odmítla…

Jenže při tom všem soucítění nedává pozor na cestu a tudíž by nikoho nemělo překvapit, že předek jejího auta dal pusinku boku jiného auta. A to auto nebylo nikoho jiného než toho mrzouta s rozcuchem.

„Proboha! Cos to provedla?! Ty si taková neschopná, nemožná a totálně vypatlaná slepice! Čím přemýšlíš?! Mozek to určitě nebude! Proboha! Tebe by měli ukazovat v muzeu kuriozit! Tohle vážně není normální! Moje auto! Můžeš mi říct, proč jsi to udělala?! Co jsem ti provedl?! Ty jsi tak…“ Nedopoví, je přerušen.

„Dost,“ řekne slabě ta, co to všechno zavinila. Okamžitě se po ní podívá, přijde k ní a zeptá se: „Stalo se ti něco?“

Sic zakývá hlavou, že ne, avšak slzy potlačit nedokáže. On k ní natáhne ruku a setře jí slzy, které hned nahradí nové. Povzdychne si a znovu se natahuje k její tváři. Nějakou dobu takhle stojí, jen tak, beze slov. Když dívce vyschnou zásoby slz, její společník zcela nečekaně promluví.

„Tohle jsem přehnal. Omlouvám se…“

A ten den se to všechno zvrtlo. Tak jako dnes, jenže tenkrát tím správným směrem. Dneska tomu je jinak, bohužel nebo naštěstí?

Nejspíš to zavinila ta vzpomínka, nejspíš kvůli ní jsem se rozzuřila ještě víc. Chvíli jsem ho propalovala spalujícím pohledem, až jsem skoro mohla vidět jiskry odlétající od mých očí. Když pořád nic neříkal, rozhodla jsem se jedna. Pohotově, s jasným účelem…

„Pamatuj si, Edwarde Cullene - takhle se mstí Isabella Swanová,“ řekla jsem ledově klidným hlasem a pustila se do demolice jeho překrásného těla.

Roztrhaný na miniaturní kousíčky, takhle nakonec dopadl po mém zásahu. Vždyť jsem říkala, že druhá strana povětšinou dobře neskončí, a tohle byl další živoucí, nebo spíš neživoucí, důkaz…

Kdyby nebyl upír, ale člověk s tou životodárnou tekutinou putující cévami, ležel by tu přede mnou mrtvý, mrtvý v kaluži krve…

<< 14. díl || 16. díl >>

Kdo tíhne k SAD ENDům, ať bere tohle jako definitivní konec povídky.

Pro ostatní je tu další kapitola, přičemž její pokračování smiřuje nejspíš k HAPPY ENDu.

Takže odolejte pokušení mě po tomhle dílku zabít, protože kdo by vám pak psal další a další pokračování? :P N.

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V kaluži krve - 15. kapitola: